/ 14 /
Odpověď na problémy britského generála spočívala na vypolstrovaném vozíku pod zářivkovým světlem továrny osmdesát stop pod Iráckou pouští, kde byla vyrobena.
Technik prováděl na zařízení ještě poslední úpravy a rychle ustoupil dozadu a postavil se do pozoru, když se dveře místnosti otevřely. Vstoupilo pouze pět mužů, za kterými dvě ozbrojené stráže z ochrany prezidenta Amn-al-Khass zavřely dveře.
Čtyři z mužů dávali najevo svou podřízenost tomu uprostřed nich. Jako obvykle byl v bojové uniformě s vyleštěnýma černýma vysokýma botama, po boku pistoli, zelený bavlněný šátek kryjící trojúhelník mezi límcem a krkem.
Jeden z těch čtyř byl osobní strážce, který ani zde, kde každý byl pětkrát zkontrolován, zda neskrývá zbraň, nikdy neopouštěl své místo. Mezi Raisem a jeho osobním strážcem stál jeho zeť Husajn Kamil, náčelník ministerstva průmyslu a vojenského průmyslu, MIMI. Tak jako v mnoha věcech právě MIMI přebíral záležitosti od ministerstva obrany.
Na druhé straně prezidenta stál mozek iráckého programu, Dr. Džafar-al-Džafar, génius, otevřeně označovaný za iráckého Roberta Oppenheimera. Vedle něho, ale poněkud vzadu, stál Dr. Salah Siddiqui. Zatímco Džafar byl fyzik, Siddiqui byl strojař.
Ocel jejich dítěte temně zářila. Bylo čtrnáct stop dlouhé a mělo tři stopy v průměru.
Vzadu byly čtyři stopy promyšleného zařízení, které odpadne, jakmile projektil bude vypuštěn. I zbytek deset stop dlouhého obalu byl vlastně jenom jakýsi kroužek, jaký se vyskytuje u dělostřeleckého granátu, rukáv rozdělený na osm stejných částí. Jemné výbušné nýty provedou jeho odpojení, jakmile projektil vyletí na svou dráhu, takže zbývající jádro dvě stopy v průměru, již poletí samostatně.
Tyto těsnící kruhy zde byly pouze proto, aby vyplnily prostor mezi 24palcovým projektilem na 39 palců potřebných k vyplnění vývrtu vypouštěcího zařízení a aby chránily čtyři pevná koncová kormidla, která byla pod nimi ukryta.
Irák neměl k dispozici telemetrii potřebnou k tomu, aby bylo možno řídit pohyblivá kormidla rádiovými signály ze země, avšak pevná kormidla budou stabilizovat projektil v letu a zabrání jeho převracení.
Vpředu byl aerodynamický kužel z ultrapevné legované oceli, vybroušený do špičky. Také se případně odhodí.
Když raketa, která se musí při svém letu vrátit do vzdušného prostoru, vstupuje znovu do zemské atmosféry, molekuly vzduchu houstnoucí na cestě dolů vytvářejí tolik tepla, že přední kužel se odtaví. To je důvod, proč astronauti vracející se na Zemi potřebují tepelný štít, aby se předešlo tomu, že jejich návratový modul ve vzduchu shoří.
Zařízení, které pět Iráčanů prohlíželo té noci, bylo podobné. Ocelový kužel usnadní cestu vzhůru, nepřežil by ale opětovný vstup do atmosféry. Kdyby zde zůstal, pak tavící se kov by se ohýbal a deformoval, takže padající těleso by se začalo kolébat, převracet a shořelo by.
Ocelový nos byl konstruován tak, aby v apogeu letu bylo možno ho odhodit a pod ním pak by zbyl již vstupní kužel, kratší, plošší a vyrobený z uhlíkatých vláken.
Když ještě žil Dr. Gerard Bull, pokoušel se koupit, jménem Bagdádu, společnost Learfan, britskou firmu v Severním Irsku. Byla to odštěpená pobočka elektrotechnické společnosti. Pokoušela se stavět malá trysková letadla s mnoha díly vyrobenými z uhlíkatých vláken.
Dr. Bulla a Bagdád ovšem nezajímala malá letadla pro cestující obchodníky a podnikatele, ale stroje na navíjení karbonových vláken, které společnost Learfan měla.
Uhlíkaté vlákno je mimořádně odolné proti teplu, ale také se velmi obtížně zpracovává. Z uhlíku se nejdříve musí vyrobit jakási „vlna“, ze které se potom spřádá příze nebo vlákno. Příze se potom mnohonásobně křížem navine na formu a potom vylisuje do potřebného tvaru.
Když britská výzvědná služba zjistila, komu je zařízení firmy Learfan určené, konzultovala to s Washingtonem a smlouva byla zrušena. Předpokládalo se, že jinde již Irák nedokáže technologii pro zpracování uhlíkových vláken získat.
Odborníci se mýlili. Irák se pokusil o n…
