/ 6 /
Mike Martin viděl toho hocha první, jinak by byl ten chlapec zemřel. Vyjel se svým pomláceným, špinavým a zrezivělým náklaďáčkem, naloženým vodními melouny, které koupil na jedné z venkovských farem u Džahry, když viděl, jak se hlava v bílém šátku objevuje za hromadou štěrku u cesty. Zahlédl také ústí pušky, kterou hoch nesl, ještě než zmizel za hromadou.
Náklaďáček dobře sloužil jeho potřebám. Chtěl, aby byl právě takový, protože právem odhadoval, že dříve nebo později nebo pravděpodobně dříve, iráčtí vojáci začnou konfiskovat pěkně vypadající vozy pro své vlastní použití.
Podíval se do zpětného zrcátka, zabrzdil a sjel z Jahra Road. Za ním přijížděl náklaďák plný vojáků Lidové armády.
Kuvajtský mladík se díval na náklaďák, pokoušel se držet rychle jedoucí vozidlo na mušce pušky, když se pevná ruka sevřela kolem jeho úst a druhá mu vyrazila pušku.
„Tak si myslím, že nechceš zrovna dneska umřít, co?“ zašeptal mu do ucha nějaký hlas. Náklaďák přejel a okamžik, kdy bylo možno přesně vystřelit, byl pryč. Jestliže chlapec byl dostatečně postrašený tím, co dělá, nyní byl mrtvý strachem.
Když náklaďák zmizel, sevření jeho tváře a hlavy se uvolnilo. Otočil se na záda. Nad ním se shýbal dlouhý, vousatý, tvrdě vypadající beduín.
„Kdo jsi?“ zamumlal.
„Někdo, kdo zná něco lepšího než zabít Iráčana, když je jich na tom náklaďáku dalších dvacet. Kde máš vůz, abys mohl odjet?“
„Tamhle,“ řekl chlapec, který vypadal na dvacet a strašně se snažil vypěstovat si první vous. Byl to skútr, který stál dvacet metrů pod stromy. Beduín si povzdechl. Odložil pušku, starou Lee Enfield .303, kterou chlapec musel získat někde ve starožitnostech, a vedl mladíka pevně ke svému vozu.
Ujel krátkou vzdálenost k hromadě štěrku; pušku strčil pod melouny. Potom zajel ke skútru a hodil ho navrch nákladu. Pár melounů prasklo.
„Sedej,“ řekl.
Odjeli na klidné místo poblíž přístavu Šuvajch a zastavili.
„Řekni mi, prosím tě, co si myslíš, že provádíš?“ zeptal se beduín.
Chlapec se díval přes mouchami zaneřáděné sklo. Jeho oči byly vlhké a jeho rty se chvěly.
„Znásilnili mou sestru. Byla zdravotnice v nemocnici Al-Adan. Byli čtyři. Je zničená.“
Beduín přikývl.
„Mnoho jich bude,“ řekl. „Takže ty chceš zabíjet Iráčany.“
„Ano, kolik jenom budu moci. Než zemřu…“
„Jenže jde o to, aby člověk nezemřel. Jestliže ti jde o tohle, tak si myslím, že tě raději budu cvičit. Nebo nepřežiješ ani jeden den.“
Chlapec odfrkl.
„Beduíni nebojují.“
„Slyšel jsi někdy o Arabské legii?“ Chlapec byl zticha.
„A předtím princ Fajsal a Arabská revoluce? Všechno beduíni. Je vás ještě víc?“
Z mladíka se vyklubal student práv, studující před invazí na Kuvajtské univerzitě.
„Je nás pět. Všichni chceme totéž. Já jsem měl být první, kdo se o to měl pokusit.“
„Tak si zapamatuj tuto adresu,“ řekl beduín. Řekl mu - ji šlo o dům v zadní ulici v Jarmuku. Chlapec opakoval špatně, zase špatně, potom v pořádku. Martin ho donutil, aby to opakoval dvacetkrát.
„V sedm hodin večer. Už bude tma. Zákaz vycházení je ale až v deset. Přijeďte jednotlivě. Zaparkujte minimálně dvě stě metrů daleko a zbytek dojděte. Vcházejte ve dvouminutových intervalech. Brána a dveře budou otevřené.“
Pozoroval, jak chlapec odjíždí na skútru, a vzdychl si.
Pomyslel si, že je to začátečnický materiál, jenomže v té chvíli to bylo všechno, co měl.
Chlapci se objevili včas. Mike ležel na ploché střeše přes ulici a pozoroval je. Byli nervózní a nejistí, dívali se přes rameno, uskakovali, potom zase znova. Příliš mnoho Bogartových filmů. Když byli všichni uvnitř, počkal dalších deset minut. Neobjevil se nikdo z irácké bezpečnosti. Sestoupil ze střechy, přešel cestu a vstoupil do domu zezadu.
Seděli v obýváku se zapnutým světlem a s nezataženými záclonami. Čtyři chlapci a děvče, tmaví a napjatí.
Dívali se na dveře do haly, když vstoupil z kuchyně.
Nebyl tady a najednou tu byl. Mladíci ho jenom chviličku zahlédli, než vztáhl ruku a vypnul světlo.
„Zatáhněte záclony,“ řekl klidně. Udělalo to děvče…
