/ 11 /
Byla to dlouhá procházka začínajícím večerem od autobusového nádraží na severu města až k domu prvního tajemníka sovětského velvyslanectví ve čtvrti Mansúr, ale Martin ji uvítal.
Z jednoho důvodu: byl natřásán ve dvou autobusech dvanáct hodin, ujel 240 mil od Ar-Rutba do hlavního města, a nešlo o žádné luxusní autobusy. Druhým důvodem bylo, že procházka mu poskytla možnost znovu si uvědomovat svou přítomnost v městě, které neviděl od doby, kdy odtud odletěl letadlem do Londýna jako velmi nervózní školák ve věku třinácti let, a to bylo již před čtyřiadvaceti léty.
Hodně se změnilo. Město, jak si ho pamatoval, bylo skutečným arabským městem, mnohem menším, seskupeným kolem ústředních čtvrtí šejka Omara a Saadunu na severozápadním břehu Tigridu a čtvrti Aalam naproti přes řeku. Uvnitř tohoto vnitřmlio města probíhal veškerý život; úzké ulice, uličky, trhy, mešity a jejich minarety dominující nad městem, aby připomínaly lidem jejich podřízenost Alláhovi.
Dvacet let ropných zisků sem přineslo dlouhé, dvouproudové silnice vedoucí kdysi otevřenými místy, křižovatky s kruhovými objezdy, mimoúrovňové křižovatky a složité velké křižovatky. Jezdila tu auta a mrakodrapy se tyčily k nočnímu nebi, znaky bohatství vysmívající se starému nepříteli.
Čtvrť Mansúr, když tam došel po dlouhé ulici Rabia byla těžko k poznání. Pamatoval si na otevřená místa kolem Mansour Clubu, kam jeho otec bral rodinu o víkendových odpoledních. Mansúr byl stále ještě předměstím, ale neobsazené pozemky již byly vyplněny ulicemi a rezidencemi těch, kteří si mohli dovolit žít ve vysokém stylu.
Přešel jen několik stovek metrů od přípravné školy pana Hartleye, kde se učil a o přestávkách si hrál se svými přáteli Hassanem Rahmáním a Abdelkarimem Badrim, jenže ve tmě již ulici nepoznal.
Věděl jenom, jakou práci nyní Hassan dělá, ale o dvou synech doktora Badriho neslyšel ani slovo téměř již dvacet pět let. Stal se ten menší, Osman, se svou zálibou v matematice, vůbec stavitelem, jak chtěl? A co Abdelkarim, který vyhrával ceny za recitaci anglických básní, stal se básníkem nebo spisovatelem?
Pokud by byl šel způsobem, jakým chodí vojáci SAS, pochodovým krokem s rameny pomáhajícími pohybujícím se nohám, pak by pravděpodobně celou vzdálenost ušel za půlku té doby. Možná že by ho ale někdo upozornil, jako ty dva inženýry v Kuvajtu, že „můžete se sice obléci jako Arabové, ale stále budete chodit jako Angličané.“
Jenže jeho boty nebyly šněrovací pochodové boty, ale plátěné škrpály s podrážkou z provazů, obuv chudiny, takže se pomalu posunoval vpřed s ohnutými rameny a skloněnou hlavou.
V Rijádu mu ukázali současný plán města Bagdádu a mnoho fotografii, pořízených z velké výšky, avšak tak zvětšených, že pomocí lupy bylo možno se podívat do zahrad za zdmi, zjistit, kde jsou bazény a vozy těch bohatých a mocných.
To všechno si dobře zapamatoval. Obrátil se doleva do Jordánské ulice a hned za náměstím Jarmuk zašel vpravo do ulice s vysázenými stromy, kde žil sovětský diplomat.
V šedesátých letech SSSR okupoval nejlepší prestižní místa v Bagdádu, podporoval arabský nacionalismus, protože se mu zdál být zaměřený proti Západu, a pokoušel se převést arabský svět na cestu ke komunismu. V oněch letech sovětské velvyslanectví zakoupilo několik velkých rezidencí mimo území velvyslanectví, když již nemohlo ubytovat stále rostoucí personál, a těmto rezidencím a jejich pozemkům byl udělen statut sovětského území.
To bylo privilegium, které se ani Saddám Husajn neodhodlal zrušit, tím spíše, že až do poloviny osmdesátých let jeho hlavním dodavatelem zbraní byla Moskva a šest tisíc vojenských poradců cvičilo jeho letectvo a tankové sily vybavené ruskými zbraněmi.
Martin nalezl vilu a ujistil se podle malé mosazné destičky, která oznamovala, že jde o rezidenci náležející k velvyslanectví SSSR, že je na místě. Zatáhl za řetěz vedle brány a čekal.
Za několik minut se brána otevřela a objevil se statný, krátce ostříhaný Rus v bílém saku sloužícího.
„Da?“ řekl.
Mar…