/ 17 /
Terry Martin přistál na mezinárodním letišti v San Francisku ve tři hodiny místního času odpoledne příštího dne, zde na něho čekal jeho hostitel profesor Paul Maslowski, žoviální a přátelský, v americké uniformě vysokoškolských učitelů - tvídovém saku s koženými záplatami na loktech.
Okamžitě cítil, že je obklopen srdečným přijetím té celoamerické pohostinnosti.
„Betty a já jsme si řekli, že hotel by pro vás byl takový neosobní. Nechtěl byste zůstat u nás?“ řekl Maslowski, když řídil svůj vůz z letištního komplexu na dálnici.
„Děkuji vám, to by bylo báječné,“ řekl Martin a také to tak myslel.
„Studenti se opravdu těší na to, že vás uslyší, Terry Samozřejmě že nás mnoho není - naše arabská fakulta musí být nepochybně menší než vaše v SOAS, ale jsou strašně pracovití.“
„Báječné. Těším se na ně.“
Spokojeně rozmlouvali o své společné vášni, středověké Mezopotámii, až přijeli k řadovému domku profesora Maslowského na předměstí u Menlo Parku.
Zde na ně čekala Paulova žena Betty a Martin dostal příjemný a pohodlný pokoj pro hosty. Podíval se na hodinky; tři čtvrtě na pět.
„Mohu si zatelefonovat?“ zeptal se, když přišel dolů.
„Zcela jistě,“ řekl Maslowski, „chcete asi volat domů?“
„Ne, tady v místě, máte telefonní seznam.“
Našel to pod Livermore Lawrence L., Národní laboratoř v okrese Alameda. Byl právě čas.
„Můžete mě spojit s oddělením Z?“ zeptal se, když se ozvala centrála. Jeho výslovnost byla ovšem anglická, Z vyslovil jako „Zed“.
„S kým?“ zeptalo se děvče.
„Zí“, zašeptal profesor Maslowski, „my to spelujeme Zí.“
„Oddělení Zí,“ řekl Martin. „Kancelář ředitele.“
„Počkejte chvíli.“
Na lince se ozval jiný ženský hlas.
„Kancelář ředitele, co pro vás mohu učinit?“
Byl to asi britský přízvuk, který pomohl. Vysvětlil, že je doktor Martin, vysokoškolský učitel z Anglie, který je zde na krátké návštěvě, a byl by vděčen, kdyby mohl mluvit s ředitelem. V telefonu se ozval mužský hlas.
„Dr. Martin?“
„Ano.“
„Já jsem Jim Jacobs, náměstek ředitele. Co pro vás mohu udělat?“
„Podívejte, já vím, že je to strašně narychlo, ale jsem zde jenom na krátkou návštěvu na přednášce pro fakultu v Berkeley. Potom musím letět zpátky. Myslel jsem, zda bych nemohl přijet do Livermoru a navštívit vás.“
Na lince bylo cítit trochu údivu.
„Můžete mi alespoň naznačit, o co jde, doktore Martine?“
„Víte, ono to není jednoduché. Jsem členem britské části výboru Medusa. Říká vám to něco?“
„Samozřejmě. Jenomže my už tady pomalu zavíráme. Hodilo by se vám zítra?“
„Dokonale. Přednášku mám odpoledne. Hodilo by se vám ráno?“
„Řekněme v deset hodin?“ zeptal se Dr. Jacobs.
Schůzka byla domluvena. Martin zcela úmyslně neuvedl, že vůbec není jaderným fyzikem, ale arabistou. Nebylo třeba věci komplikovat.
Té noci, na druhém konci světa ve Vídni, se Karim vyspal s Edith Hardenbergovou. Jeho svádění nebylo ani uspěchané ani netaktní, následovalo po večeru na koncertě a večeři v restauraci naprosto přirozeně. Ještě tehdy, když ho vezla ze středu města do svého bytu v Grinzingu, se Edith pokoušela přesvědčit sebe sama, že je to jenom na kávu a na polibek na dobrou noc, třebaže hluboko uvnitř věděla, že se mýlí.
Když ji vzal do náruče a políbil, jemně, ale přesvědčivě, dovolila mu to; její původní přesvědčení, že bude protestovat, kvapem tálo a nemohla tomu zabránit. Ani si v duši nic jiného nepřála.
Když ji zvedl a donesl do malé ložnice, jen skryla svou tvář na jeho rameni a nechala vše být. Ani necítila, že její šaty pomalu klouzají na podlahu. Jeho prsty měly obratnost, jakou Horst nikdy neměl, žádné strkání a trhání se zipy a knoflíky.
Byla stále ještě v kalhotkách, když si k ní lehl pod peřinu, velkou měkkou vídeňskou peřinu, a horko jeho pevného mladého těla vytvářelo příjemné pohodlí po kousavé zimní noci.
Nevěděla co dělat, takže zavřela jenom oči a nechala všechno být. Podivné, nezvyklé smyslné pocity jí začaly probíhat nezvyklými nervy, když začal svými rty a jemnými hledajícími prsty laskat její tělo. Horst nikdy nic…
