Boží pěst (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

/ 12 /

 

Po jedenácti letech u moci, poté, co vyhrála troje všeobecné volby, britská premiérka padla 20. listopadu, třebaže své rozhodnutí odstoupit oznámila až o dva dny později.

Drbny v londýnských koktejlových kruzích pokládaly její politickou demisi za důsledek její izolace ve společenství politiků Evropského společenství. To byl samozřejmě úplný nesmysl; britský lid nikdy nesvrhne svého vůdce jenom proto, že by rozčiloval cizince.

Italská vláda, která byla strůjkyní její nedávné izolace na konferenci v Římě, byla během třiceti měsíců sama zbavena moci a někteří z jejích členů šli do vězení s obviněním z takové korupce, že to jinak nádhernou zemi činilo naprosto neovladatelnou.

Francouzská vláda byla vyhnána od moci masakrem, jaký se nevyskytl snad od noci bartolomějské. Německý kancléř čelil recesi, nezaměstnanosti, neonacismu a průzkumům veřejnému mínění, které mu dokazovaly, že německý lid nemá ani ten nejmenší úmysl zříci se své milované a všemocné německé marky ve prospěch nějakého žetonu z obyčejné slitiny, vydávaného pro ně monsieurem Delorsem v Bruselu.

Důvody jejího pádu byly čtyři, navzájem spojené. Ten první byl, že když bezvýznamní poslanci použili záhadné pravidlo strany k jejímu napadení a k tomu, že její formální znovuzvolení konzervativními poslanci ve Westminsteru bylo nevyhnutelné, zvolila si pro řízení svých voleb nevyslovitelně nekompetentní skupinu.

Za druhé, nechala se přesvědčit, aby právě 18. listopadu odjela na konferenci do Paříže. Jestliže vůbec někdy byla doba, kdy ji bylo potřeba vidět na chodbách Westminsteru, naléhající, kárající, lichotící, ujišťující ty, kdo ztráceli naději, naznačující povýšení těm, kdo budou loajální, a odchod do propadliště pro nevěrníky, pak to byla právě tato doba.

Klíčovým volebním prvkem byla skupina zhruba padesáti poslanců z okrajových volebních obvodů - většina z nich měla jen 5 000 voličů - která se obávala, že by mohla ztratit svá místa ve sněmovně v příštích volbách, pokud zůstane. Polovina z nich ztratila nervy - a později opravdu i svá místa ve sněmovně.

Klíčem pro těchto padesát poslanců byla daň z hlavy, nedávno zavedené opatření ke zvýšení příjmů místních úřadů, na které se celý národ díval jako na nefunkční a naprosto neférové. Stačilo v oněch dnech naznačit, že nejhorší dopady daně budou projednány a napraveny, a paní Thatcherová mohla vyhrát již v prvních volbách.

V takovém případě by nebylo druhé volební kolo a ti, kdo šli proti ní, by zmizeli v nenávratnu. Ve volbě 20. listopadu potřebovala dvoutřetinovou většinu; chyběly jí právě jen čtyři hlasy, což si vynutilo opakování volby ve druhém kole.

Během několika hodin to, co začalo jako několik málo uvolněných kamenů kutálejících se dolů z vrchu, se stalo lavinou. Po konzultaci své vlády, která jí ujistila, že nyní prohraje, odstoupila.

Vedoucí vyzývatelů, lord kancléř pokladu, ministr financí John Major, kandidoval na místo předsedy vlády a vyhrál.

Tyto zprávy byly pro vojáky v Zálivu doslova úderem, stejně pro Američany jako pro Brity. Zde v Ománu se američtí piloti stíhaček, kteří se stýkali každý den s muži SAS z blízké základny, vyptávali Britů, co se děje, a odpovědí jim bylo jen bezmocné pokrčení ramen.

Muži 7. obrněné brigády, roztažení podél hranice mezi Saúdskou Arábii a Irákem, spali pod svými tanky Challenger v poušti, stále chladnější a chladnější s příchodem zimy, poslouchali tranzistory a hlasitě nadávali.

 

Mike Martin slyšel tyto zprávy, když se irácký šofér začal vytahovat a řekl mu to. Martin vyslechl zprávu, pokrčil rameny a zeptal se:

„A kdo to je?“

„Hlupáku,“ vyštěkl šofér, „vůdce Beni Nadži. Teď už vyhrajeme.“

Vrátil se do vozu a pokračoval v poslouchání Rádia Bagdád. Za několik okamžiků vyběhl z domu první tajemník Kulikov a nechal se odvézt přímo na velvyslanectví.

Té noci vyslal Martin dlouhou zprávu do Rijádu, která obsahovala poslední zprávy od Jericha, a přidal ještě žádost o další pokyny. Seděl přikrčený ve dveřích chatrče, aby mohl zpozorovat všechny nevítané návštěvníky, neboť disk družicové antény byl namířen ze dveří směrem k jihu, a čekal na odpověď. Nepatrné, pulzující světélko na přijímači mu řeklo v půl jedné, že odpověď došla.

Složil anténu, uložil ji opět zpět pod podlahu s bateriemi a přijímačem, zpomalil zprávu a vyslechl si ji.

Byl to čerstvý seznam otázek pro Jericha a odsouhlasení posledního peněžního požadavku agenta, který již byl nyní převáděn na jeho účet. Během měsíce renegát revoluční velitelské rady vydělal přes milion dolarů.

Na seznamu byly dva další pokyny pro Martina. První z nich žádal, aby poslal Jerichovi zprávu, která by pomohla nějakým způsobem proniknout do myšlení plánovačů v Bagdádu.

Bylo to něco v tom smyslu, že zprávy z Londýna pravlěpodobně znamenají, že akce koalice na osvobození Kuvajtu by mohla být odvolána, pokud Rais bude trvat pevně na svém.

Nikdo se již nedozví, zda tato dezinformace dosáhla nejvyšší kruhy v Bagdádu, ale během týdne Saddám Husajn prohlásil, že svržení paní Thatcherové je důsledkem toho, že britský lid odmítl její postup vůči němu.

Poslední pokyn pro Mika Martina byl, aby požádal Jericha, zda vůbec někdy slyšel o zbrani nebo zbraňovém systému, kterému se říká Boží pěst.

Při světle svíčky Martin strávil většinu zbytku noci přepisováním otázek do arabštiny na dva listy jemného leteckého papíru. Během dvaceti hodin byly již papíry uloženy za volnou cihlou ve zdi poblíž hrobky imáma Aladhama v Aadhamiji.

Trvalo to celý týden, než odpověď přišla. Martin četl pavoučí arabské písmo Jerichova rukopisu a překládal všechno do angličtiny. Ze stanoviska vojáka to bylo zajímavé.

Tři divize Republikánské gardy stojící proti Britům a Američanům podél hranice, Tawakkulna a Medina, se nyní připojily k Chammurapiho divizi a byly vybavené směsí tanků ruské výroby typů T54/55, T62 a T72.

Jenže při nedávné inspekční cestě generál Abdulláh Kadiri, velitel obrněných sil, zjistil ke své hrůze, že většina posádek vymontovala baterie z tanků a používá je k pohonu větráků, vařičů, rádii a kazeťáků. Bylo velmi pochybné, zda v bojových podmínkách kterýkoli z těchto tanků nastartuje. Došlo k několika popravám na místě a dva nižší velitelé byli uvolněni z funkce a posláni domů.

Nynější guvernér Kuvajtu, Saddámův nevlastní bratr Ali Hasan Madžíd, hlásil, že okupace se stává noční můrou, že útoky na irácké vojáky se nedaří zastavit a dezerce rostou. Odpor nevykazoval žádné známky poklesu bez ohledu na kruté výslechy a četné popravy, prováděné plukovníkem Sabaawim z AMAM a během dvou osobních návštěv jeho šéfa Omara Chatiba.

Ještě horší bylo, že odpor nyní odněkud získal plastickou trhavinu Semtex, která byla mnohem silnější než průmyslový dynamit.

Jericho označil dvě další významná velitelská stanoviště, obě vybudovaná v podzemních jeskyních a neviditelná ze vzduchu.

Myšlení bezprostředního okruhu kolem Saddáma Husajna bylo nyní definitivně ovlivněno názory, že počátkem pádu Margareth Thatcherové byl Saddámův vliv. Dvakrát zdůraznil absolutní odmítnutí pouhé úvahy o tom, že by se stáhl z Kuvajtu.

Konečně Jericho nikdy neslyšel o zbrani, pro kterou by se používalo jméno Boží pěst, bude tomu však věnovat pozornost. Osobně pochyboval o tom, zda existuje nějaká zbraň nebo zbrojní systém, který by spojencům nebyl znám.

Martin přečetl celou zprávu na pásku, zrychlil ji a vyslal.

V Rijádu byla okamžitě zachycena a technici poznamenali do protokolu čas příjmu: 23.55, 30. listopadu 1990.

 

Leila Al-Hilla vyšla pomalu z koupelny, zastavila se ve dveřích tak, aby ji světlo osvětlovalo zezadu, zdvihla ruce a v této póze chvilku zůstala.

Světlo z koupelny, procházející jejím lehkým župánkem, ukazovalo její bohatou a vnadnou siluetu v plné kráse.

Mělo by to působit; župánek byl černý, z nejjemnějších krajek, a stál malé jmění, pařížský dovoz získaný z boutique v Bejrútu.

Velký chlap na posteli se hladově díval, olízl si velký spodní ret a zazubil se.

Leila se ráda upravovala v koupelně ještě před sexem.

Bylo třeba se umýt a upravit, zdůraznit oči líčidlem, rty zvýraznit červenou růží a navonět různými parfémy různá místa těla.

Bylo to dobré třicetileté tělo, právě takové, jaké mají zákazníci rádi; nikoli tučné, ale dobře zaokrouhlené tam, kde mělo být, s plnými stehny a prsy, se svaly pod křivkami.

Nechala klesnout ruce a přistoupila k slabě osvětlené posteli, kolébajíc se v bocích, boty s vysokými podpatky jí ještě přidávaly několik palců výšky a zdůrazňovaly pohyb boků.

Jenže nahý muž na posteli, ležící na zádech, pokryt jako medvěd černými chlupy od brady ke kotníkům, zavřel oči.

Ty hlupáku, jen mi teď neusni, pomyslila si, ne dnes když tě potřebuju. Leila si sedla na kraj postele a projížděla ostrými červenými nehty chlupy na břiše až na prsa a tvrdě zmáčkla každou bradavku, potom vrátila ruku zpět od žaludku k slabinám.

Nahnula se, políbila muže na ústa, zkušeným jazykem se pokusila o odezvu. Jenže mužovy rty odpovídaly jen napůl a ucítila silný pach araku.

Zase ožralý, pomyslela si; proč toho ten blbec nemůže nechat. Ovšem, mělo to své výhody, tahle láhev araku každý večer. Působilo to dobře.

Leila Al-Hilla byla dobrá kurtizána a věděla to. Nejlepší na Blízkém východě, jak říkali někteří, a nepochybně jedna z těch nejdražších.

Vycvičila se před lety jako dítě ve velmi soukromé akademii v Libanonu, kde sexuální hrátky a triky vyzkoušené prostitutkami Maroka, bajadérami Indie a něžnými technokratkami Fukutomi-cho prováděla starší děvčata, zatímco děti pozorovaly a učily se.

Po patnácti letech, již jako samostatná profesionálka věděla, že devadesát procent dovedností dobré kurvy nemá nic společného s problémem vyrovnat se s nenasyceným mužstvím. To bylo tak dobré pro pornočasopisy a filmy.

Dokázala lichotit, být uctivá, chválit i vyhovovat, ale hlavně vyloudit opravdovou erekci z nekonečného řetězu otupělé chuti a klesající síly.

Zkušenou rukou přejela slabiny a uchopila mužův penis. V duchu si vzdychla. Měkký jak houba. Generál Abdulláh Kadiri, náčelník obrněných sil armády Irácké republiky, potřeboval tento večer trochu podpory.

Sáhla za postel, do tajného úkrytu, kde již dříve připravila malý sáček, a vytlačila jeho obsah na povlak vedle sebe.

Natřela si prsty hustou, bílou želatinou, potom takto pomazala i středně velkého robertka, zvedla jedno generálovo stehno a zkušeně mu ho vsunula do konečníku.

Generál Kadiri zachrochtal, otevřel oči, podíval se na nahou ženu dřepící vedle jeho genitálu a opět se usmál, jeho zuby pod velkým černým knírem zajiskřily.

Leila stlačila kotouček na konci robertka a spodní část generálova těla se naplnila trvalými vibracemi. Žena ucítila, jak zvadlý orgán začíná nabývat.

Z nádobky s trubičkou vyčnívající z uzávěru napůl naplnila ústa dávkou vazelíny bez chuti a bez zápachu, potom se nahnula dopředu a vzala do úst mužův zvedající se penis.

Kombinace vazelíny a rychlých pohybů vycvičeného jazyka začala mít účinek. Celých deset minut, až ji bolela sanice, laskala a sála, až generálova erekce byla tak dobrá, nejlepší jak vůbec mohla být.

Ještě než mohl zvadnout, zvedla hlavu, přehodila přes něj stehno, vložila ho do sebe a posadila se na něj. Již měla větší a lepší, jenže fungovalo to a to stačilo.

Leila se nahnula dopředu a přejela prsty přes jeho tvář.

„Ty můj velký, silný, černý medvídku,“ vrněla, „jsi vynikající, jako vždycky.“

Usmál se na ni. Začala se zvedat a sedat, ne příliš rychle, zvedla se jen natolik, aby se penis ocitl jen mezi stydkými pysky, sedala si pomalu, s uplatněním všeho, co dokázala. Hýbala se, používala vycvičené a vypracované poševní svaly, aby uchopila, stiskla, uvolnila, uchopila, věděla, jaký má toto dvojí vzrušování účinek.

Generál Kadiri začal vrčet a potom křičet, výkřiky vynucenými vzrušením hluboké pulsace v oblasti jeho konečníku a ženy zvedající se a klesající na jeho penisu ve stále se zvyšujícím rytmu.

„Ano, ano, ach, to je ono, jen tak dál, miláčku,“ šeptala mu do tváře, až konečně dosáhl orgasmu. Zatímco do ní vystřikoval, Leila se napřímila, zachvěla se v křeči, vášnivě vykřikla a předstírala svůj vlastní ohromný orgasmus.

Jakmile k tomu došlo, okamžitě bylo po erekci. Seskočila, vyňala vibrátor a hodila ho na stranu; bylo příliš brzo; než aby jí usnul. To byla poslední věc, kterou po vší té tvrdé práci potřebovala. Bylo totiž ještě třeba pracovat.

Lehla si vedle něho a přikryla oba pokrývkou, opřela se o loket, nechala své prsy přitištěné na jeho tvář, hladila jeho vlasy a poklepávala na tvář pravou volnou rukou.

„Chudáček medvídek,“ šeptala, „jsi hrozně unavený? Příliš pracuješ, ty můj hřebče. Dávají ti zabrat. Co zas to bylo? Zase problémy v radě a zase ty, abys to řešil? Co? Jen to pověz Leile, víš, že to přeci Leilušce můžeš říct.“

A tak, než usnul, řekl všechno.

Později, když generál Kadiri vychrápával účinky araku a sexu, se Leila vzdálila do koupelny, kde za zavřenými dveřmi, sedíc na záchodě s podnosem na klíně, zaznamenala všechno, jemným, zkrouceným arabským písmem.

Později ráno listy tenkého papíru, stočené do vydlabaného tampónu, aby zabránila kontrole, předá muži, který ji platil.

Bylo to nebezpečné, to věděla, ale bylo to lukrativní, dvojí mzda za stejnou práci. Jednoho dne chtěla být bohatá; dost bohatá, aby odešla z Iráku navždy a vytvořila svou vlastní školu, možná v Tangeru, s řadou krásných děvčat a marockými sluhy, které by mohla zbičovat, kdykoli by se jí zachtělo.

 

Jestliže byl Gidi Barzilai znechucen bezpečnostními postupy Winklerovy banky, pak dva týdny sledování Wolfganga Gemütlicha ho doháněly k šílenství. Ten chlap byl nemožný.

Poté, co ho tipař identifikoval, byl Gemütlich sledován až do svého domu za Prátrem. Příští den, zatímco byl v práci, skupina Jarid pozorovala dům, dokud paní Gemütlichová neodešla nakupovat. Členka skupina Jarid ji sledovala, zůstávala ve styku se svými kolegy vysílačkou, aby je mohla varovat, kdyby se paní vracela. Bankéřova žena byla pryč dvě hodiny, víc než dostatečnou dobu.

Vloupání nepředstavovalo pro odborníky Neviotu problém a odposlech byl rychle umístěn do obýváku, ložnice a telefonu. Prohlídka, rychlá a odborná, nezanechávající stopy, nepřinesla nic. Byly zde obvyklé papíry: listiny týkající se domu, pasy, křestní listy, oddací list, řada bankovních výpisů. Všechno bylo ofotografováno, ale pohled na soukromé bankovní konto neodhalil žádný důkaz o zpronevěře z Winklerovy banky - naopak spíše to potvrzovalo něco strašného - ten chlap je docela počestný.

Šatník a ložní prádlo neodhalovaly ani stopy bizarních osobních zvyků - což vždy představuje dobrou vydírací páku pro úctyhodné střední třídy - a ostatně náčelník skupiny Neviot, když se díval na paní Gemütlichovou, jak opouští dům, nebyl vůbec překvapen.

Jestliže osobní sekretářka jejího muže byla myšička, jeho žena se podobala pomuchlanému papíru. Izraelec si pomyslel, že jen zřídka se něco takového uvidí.

V té době se dívka z Jaridu ohlásila rádiem s šeptaným upozorněním, že bankéřova žena míří domů, ovšem odborníci Neviotu již byli u konce s prací a venku. Přední dveře zavřel muž v uniformě telefonní společnosti, zatímco zbytek vypadl zadem a zahradou.

Od této chvíle začal tým Neviot zaznamenávat všechno, co se v domě událo, na aparaturu umístěnou ve skříňovém voze ve vedlejší ulici.

O dva týdny později zoufalý náčelník skupiny Neviot řekl Barzilaiovi, že sotva mají jednu pásku. První večer zaznamenali celkem osmáct slov. Gemütlichová řekla:

„Tady máš večeři, Wolfgangu,“ - bez odpovědi. Chtěla nové záclony - odmítnuto. On řekl: „Zítra ráno musím brzo vstávat.“

„A tohle říká každou noc, vypadá to, jako kdyby to říkal už celých třicet let,“ stěžoval si muž z Neviotu.

„A co sex?“ zeptal se Barzilai.

„Ty si snad děláš srandu, Gidi. Ani spolu nemluví, natož aby šoustali.“

Všechny ostatní snahy zjistit nějakou odchylku v charakteru Wolfganga Gemütlicha byly nulové. Žádné hazardní hry, žádní chlapečkové, žádný společenský život, žádné noční kluby, žádná milenka, žádné procházky čtvrt s červenými světly. Jen jednou odešel z domu a naděje sledovacího týmu vzrostla.

Gemütlich měl tmavý kabát a klobouk, šel pěšky, bylo již tma a bylo po večeři, procházel tmavým předměstím, až se dostal k soukromému domu pět bloků odtud.

Zaklepal a čekal. Dveře se otevřely, byl vpuštěn a dveře se za ním zavřely. Brzo poté se rozsvítilo světlo v přízemí za těžkými záclonami. Ještě než se dveře zavřely, jeden z izraelských hlídačů jenom zahlédl odpudivě vyhlížející ženu v bílé nylonové tunice.

Že by erotická lázeň? Pomoc při sprchování, smíšená sauna s dvěma společníky na šlehání březovými metlami?

Kontrola příští ráno zjistila, že žena v tunice byla postarší pedikérka, která měla svou vlastní malou soukromou praxi. Wolfgang Gemütlich zřejmě potřeboval, aby se mu podívala na kuří oka.

Prvního prosince Gidi Barzilai obdržel bleskovou depeši od Kobiho Drora z Tel Avivu. Nejde o operaci, která by byla časově neomezená, znělo varování. OSN dala Iráku lhůtu, aby do 16. ledna vypadl z Kuvajtu. Potom bude válka. Pak se může stát všechno. Rychle pokračujte.

„Gidi, přece nemůžeme toho syčáka sledovat do nekonečna,“ řekli oba vedoucí skupin svému řídícímu pracovníkovi. „V jeho životě nenajdeš ani prášek. Já toho chlapa nechápu. Nic, absolutně nic, proti němu nemůžeme použít.“

Barzilai stál před dilematem. Mohli by třeba unést ženu a hrozit manželovi, že bude muset spolupracovat nebo jinak… Jenže potíž byla v tom, že ten chlap ji nechá radši oddělat, než aby ukradl lístky na oběd. Ještě hůř, určitě zavolá policii.

Mohli by také unést Gemütlicha a zpracovat ho. Jenže problém byl v tom, že by se musel vrátit zpátky do banky, aby provedl uzavření účtu Jericho. Jak bude jednou v bance, bude řvát jak čert. Kobi Dror řekl, že nepřipouští neúspěch a že nesmí být zanechány stopy.

„Tak pudeme na sekretářku,“ řekl. „Důvěrné sekretářky vědí často tolik co jejich šéf.“

Oba dva týmy tedy přepnuly svou pozornost na stejně bezvýrazně vypadající Fräulein Edith Hardenbergovou.

Trvalo to ještě méně, jenom deset dní. Sledovali ji domů, do malého bytu ve starém domě v 19. čtvrti, severozáadním předměstí Grinzingu.

Zila sama. Žádný milenec, žádný přítel, ani kanár či pes.

Prohlídka jejích soukromých dokumentů odhalila malé bankovní konto, matku v důchodu v Salcburku - byt sám byl kdysi najmut její matkou, jak ukazovala nájemní knížka, dcera se nastěhovala o sedm let později, když se matka vrátila do rodného města.

Edith jezdila malým vozem Seat, který parkovala na ulici před bytem, většinou však jezdila do práce veřejnou dopravou, nepochybně kvůli obtížím s parkováním ve středu města.

Její výplatní pásky ukazovaly, že je mizerně placená, „chudinka malá“, vybuchl muž z Neviotu, když viděl částku, z jejího křestního listu bylo možno zjistit, že je jí třicet devět - „a vypadá na padesát,“ poznamenal ten, kdo prováděl prohlídku.

V bytě nebyly žádné fotografie mužů, pouze jedna fotografie její matky, jedna, na které byly obě dvě na dovolené někde u jezera a na další zřejmě zemřelý otec v celnické uniformě.

Jestliže vůbec existoval v jejím životě nějaký muž, tak, jak se zdálo, to byl Mozart.

„Je celá zblázněná do opery, a to je všechno,“ řekl náčelník skupiny Neviot Barzilaiovi poté, co zanechali byt přesně v tom stavu, v jakém ho nalezli. „Je tam velká sbírka dlouhohrajících desek - ještě se nezmohla na kompaktní desky - všechno jsou to opery. Vydává na to zřejmě všechno, co ušetří. Knihy o operách, o skladatelích, pěvcích a dirigentech. Obrázky ze zimního kalendáře Vídeňské opery, třebaže si lístek do Opery určitě nemůže dovolit…“

„Žádnej chlap kolem ní, co?“ divil se Barzilai. „Možná že by se zamilovala do Pavarottiho, kdybys ho moh sem dostat. Jinak na to zapomeň.“

Jenže Barzilai na to nezapomněl. Vzpomněl si na případ v Londýně, který se odehrál již dávno: byla to civilní zaměstnankyně na ministerstvu obrany, skutečná, opravdová stará panna; pak Sověti přišli s tím mladým Jugoslávcem… nakonec jí bylo líto i jejímu soudci.

Toho večera Barailai poslal dlouhý zašifrovaný telegram do Tel Avivu.

 

V polovině prosince začalo hromadění koaliční armády jižně od kuvajtské hranice vypadat jako velký, nevyčerpatelný příliv mužů a oceli.

Tři sta tisíc mužů a žen z třiceti států se roztáhlo v řadě přes saúdskoarabskou poušť západně od pobřeží na vzdálenost sta mil.

V přístavech Džubajl, Dammam, Bahrajn, Doha, Abú Zabí a Dubaj vyvrhovaly nákladní lodě, které sem přijížděly z moře, děla a tanky, palivo a zásoby, potraviny a stany, munici a náhradní dlly v nekonečných proudech.

Z doků potom odjížděly na západ konvoje podél Tapline Road, aby vybudovaly obrovské základny, které budou jednoho dne zásobovat postupující armádu.

Pilot Tornáda z Tabuqu, který letěl na jih z náznakového útoku na iráckou hranici, vyprávěl svým kolegům z eskadry, že přeletěl čelo konvoje nákladních vozů až po konec konvoje. Při rychlosti pět set mil za hodinu mu trvalo šest minut, aby dosáhl konce konvoje, který byl vzdálen padesát mil odtud, a to náklaďáky jely těsně za sebou.

Na zásobovací základně Alfa bylo jedno oddělení věnované pouze sudům s palivem, které byly na paletách o rozměru metr osmdesát krát metr osmdesát, tři palety na sobě. Uličky mezi nimi byly široké tak akorát pro průjezd vysokozdvižných vozíků. Toto oddělení zaujímalo plochu čtyřicet krát čtyřicet kilometrů.

A to bylo jenom palivo. V ostatních odděleních skladu Alfa byly granáty, rakety, granáty do minometů, bedny s náboji pro kulomety, protitankové kumulativní nálože a granáty. Jiná oddělení obsahovala potraviny a vodu, stroje a náhradní díly, tankové baterie a pojízdné dílny.

V té době byly koaliční sily omezeny generálem Schwarzkopfem na část pouště na jih od Kuvajtu. Bagdád nemohl vědět, že před útokem měl americký generál v úmyslu zaslat další sily přes vádí el Batin dalších sto mil na západ do pouště, aby mohl vstoupit do Iráku samého, vyrazit k severu a potom na východ, aby mohl obklíčit Republikánské gardy a zničit je.

13. prosince Rocketeers, 336. eskadra taktického letectva USAF, opustila svou základnu v Thumrajtu v Ománu a byla převelena na Al Charz v Saúdské Arábii. To bylo rozhodnutí, které bylo přijato l. prosince.

Al Charz bylo „odstrojené“ letiště, vybavené přistávacími a vzletovými drahami a pojížděcími drahami, ale ničím jiným. Nebyla tu kontrolní věž, žádné hangáry, žádné dílny, žádné ubytování - pouhopouhé pusté místo v poušti s pásy betonu.

Jenže to bylo letiště. S podivuhodnou předvídavostí saúdská vláda již dávno zřídila a nechala vybudovat dostatek leteckých základen, které se mohly stát domovem letectva svým počtem pětkrát převyšujícím počty Královského saúdského letectva.

Po l. prosinci nastoupili američtí stavbaři. Za pouhých třicet dnů zde vzniklo stanové město schopné ubytovat pět tisíc lidí a pět stíhacích eskader.

Hlavní úlohu mezi stavbaři dostaly oddíly těžkých ženistů, skupiny Red Horse, podporovaných čtyřiceti velkými elektrickými generátory od letectva. Část jejich zařízení přijela po silnici na přepravnících, většina však letecky.

Postavili skořepinové hangáry, dílny, sklady paliva, sklady výzbroje, letové a instruktážní místnosti, operační síně, kontrolní věž, stanové sklady a garáže.

Pro letce a pozemní obsluhu vybudovali celé ulice stanů s cestami, latrínami, umývárnami, kuchyněmi, jídelnami a vodárnou, stále doplňovanou konvoji nákladních vozů z nejbližšího vodního zdroje.

Al Charz leží padesát mil jihovýchodně od Rijádu, což bylo pouhé tři míle za maximálním doletem raket Scud, které Irák měl. Mohl být po tři měsíce domovem až pěti eskader - dvou s F-15C Strike Eagle - Rocketeers a Chiefs, 335. eskadry Seymour Johnson, které se sem stáhly; jedné F-15C čistě stíhacích Eaglů a dvou F-16 přepadových stíhačů Fighting Falcon.

Byla tu dokonce i zvláštní ulice pro 250 žen této perutě; byly zde právničky, náčelnice pozemní obsluhy, řidičky nákladních vozů, administrativní pracovnice a dvě důstojnice výzvědné služby eskadry.

Letci sami přiletěli z Thumrajtu; pozemní posádky a ostatní personál přiletěl nákladními letouny. Celý přesun trval dva dny a když všechno přijelo, ženisté stále ještě pracovali. Tak tomu bylo až do Vánoc.

Pro Dona Walkera byly doby prožité v Thumrajtu příjemné. Podmínky života byly moderní a vynikající, a v uvolněné atmosféře Ománu byly alkoholické nápoje na základně dovoleny.

Poprvé se setkal také s britskými SAS, kteří zde měli trvalou výcvikovou základnu, a dalšími „důstojníky na smlouvu“ sloužícími u ománských ozbrojených sil. Konaly se velké party, na které se dlouho vzpomínalo, členky druhého pohlaví měly výjimečný zájem o rande a lety letounů Eagle na „stínové“ nálety k irácké hranici byly potěšením.

Pokud se týká SAS, po cestě do pouště v lehkém výzvědném voze Walker poznamenal k nově jmenovanému veliteli eskadry, generálporučíkovi Stevu Turnerovi:

„Ti chlapi jsou naprosto jasně šilenci.“

Al Charz byl zcela odlišný. Jako domov dvou svatých míst, Mekky a Mediny, Saúdská Arábie prosazuje přísný zákaz pití alkoholických nápojů, nemluvě již o tom, že by ženy ukazovaly něco jiného než jenom čelo, snad s výjimkou rukou a nohou.

Ve svém Všeobecném rozkaze číslo jedna generál Schwarzkopf zakázal veškerý alkohol u všech koaličních sil podléhajících jeho velení. Všechny americké jednotky tento rozkaz respektovaly a zvlášť přísně to bylo aplikováno v Al Charz.

V přístavu Dammam se však američtí vykladači chechtali nad velkým množstvím šamponu určeného pro British Royal Air Force. Bedna za bednou přicházely na nákladních vozech nebo přímo z nákladních letadel C-130 a byly odváženy k eskadrám RAF. Američtí přístavní dělníci nechápali, jak v takovém prostředí bez vody mohou britští letci věnovat tolik času mytí svých vlasů. Byla to záhada, která trvala až do konce války.

Na druhém konci poloostrova, na pouštní základně Tabuk, kde byla britská Tornáda s americkými Falcony, ameriětí piloti ještě více kroutili hlavou nad tím, když viděli, jak Britové po západu slunce sedí pod svými přístřešky, nalévají malé dávky šamponu do sklenic a doplňují to vodou z láhví.

Na základně Al Charz se tento problém nevyskytl. Sem žádný šampon nepřišel. Kromě toho, podmínky tady byly mnohem stísněnější než v Thumrajtu. Kromě velitele perutě, který měl stan pro sebe, ostatní od plukovníka dolů bydleli ve stanech po dvou, čtyřech, šesti, osmi nebo dvanácti, podle hodnosti.

Kromě toho, ubytování ženského personálu bylo dále, což byl problém o to znepokojivější, že americké dámy, díky své kultuře a bez Saudi Mutawa (náboženské policie), která by je mohla vidět, se opalovaly v bikinách za nízkými ploty, které vybudovaly kolem svých stanů.

To vedlo k tomu, že letci sháněli všechny vysoké terénní vozy na základně, hlavně ty, které měly kabinu hodně vysoko. Pouze v nich, když někdo stál na špičkách, se mohl opravdový vlastenec dostat ze svého stanu až k letadlům, projížděje obrovskou objížďkou vedoucí nakonec mezi stany žen, aby mohl zkontrolovat, zda jsou dámy v pořádku.

Kromě těchto občanských povinností jim nezbývalo nic jiného než se vrátit k rozvrzanému lůžku.

Ve vzduchu však bylo něco jiného, protože OSN vyzvala ultimátem, aby se Saddám Husajn stáhl z Kuvajtu do 16. ledna. Prohlášení z Bagdádu však byla negativní. Poprvé začalo být jasné, že bude válka. Výcvik pokračoval náročnějším způsobem.

 

Z nějakého důvodu bylo 15. prosince ve Vídni zcela teplo. Slunce svítilo a teplota stoupala. V hodině oběda Fräulein Hardenbergová odešla z banky jako obvykle na skromný oběd a rozhodla se, že si místo toho koupí chlebíčky a že je sní v městském parku, pár kroků od Ballgasse.

Tohle bylo jejím zvykem v létě a obvykle až do podzimu, a za tím účelem si nosila s sebou své chlebíčky. 15. prosince neměla s sebou žádné.

Přesto však, když se dívala na jasně modré nebe nad Františkánským náměstím, rozhodla se, když už jí příroda něco takového nabízí, třeba jen jeden den, využít tento kousek Altweibersommer - léta starých dam, jak se zdvořile říká ve Vídni babímu létu - a poobědvat v parku.

Byl tu ještě jeden zvláštní důvod, proč milovala ten malý parčík za Ringem. Na jednom jeho konci je Hiibner Kursalon, zasklená restaurace, a zde během oběda hrával malý orchestr melodie Johanna Strausse, tohoto nejvídenštějšího z vídeňských skladatelů.

Edith Hardenbergová patřila mezi ty, kteří si oběd přfmo v kavárně nemohli dovolit, kteří však mohli sedět poblíž a bezplatně poslouchat hudbu. Kromě toho, ve středu parku stála socha velkého Johanna samého.

Edith Hardenbergová si tedy koupila chlebíčky v blízkém obchodě, našla si lavičku na slunci a pomalu dojídala svůj oběd při poslechu valčíkových melodii.

„Entschuldigung.“

Přímo vyskočila, vytržena ze svého zamyšlení hlasem, který jí ríkal „Promiňte“.

Jestliže bylo něco, co slečna Hardenbergová rozhodné neočekávala, bylo to, že by ji oslovil nějaký úplný cizinec.

Podívala se stranou.

Byl mladý, tmavé vlasy, něžné hnědé oči a jeho hlas měl cizí přízvuk. Už se chystala podívat přísně, když si všimla, že mladý muž má v ruce ilustrovanou brožurku a ukazuje na jedno slovo v textu. Nerozhodně se podívala dolů.

Brožura byla ilustrovaným rozšířeným programem opery Kouzelná flétna.

„Promiňte, toto slovo, to není německy, že.“

Jeho ukazováček ukazoval na slovo „libretto“.

Měla by asi vstát a samozřejmě odejít. Začala balit své chlebíčky.

„Ne,“ řekla krátce, „to je italsky.“

„Aha,“ řekl muž omluvně, „učím se německy, ale italsky nerozumím. To znamená prosím hudbu?“

„Ne,“ řekla, „to znamená text. Děj.“

„Děkuji vám,“ řekl uctivě. „Je to tak těžké, rozumět vašim vídeňským operám, ale já je tak miluji.“

Její prsty se zpomalily ve snaze zabalit zbývající chlebíčky a odejít.

„Odehrává se to v Egyptě, víte,“ řekl mladý muž. Takový nesmysl, říkat něco takového jí, která zná každé slovo Kouzelné flétny.

„Ano, opravdu,“ řekla. Toho už je dost. A to je kdo je, je to velmi drzý mladý muž. Proboha, vždy s ním vlastně mluví. To je ale nápad.

„To samé jako Aida,“ poznamenal, vraceje se zpátky ke svému programu. „Mám rád Verdiho, ale myslím, že Mozart je lepší.“

Její chlebíčky už byly zabalené; byla připravená odejít.

Chtělo to jenom vstát a jít. Otočila se, podívala se na něho a on se právě v ten okamžik usmál.

Byl to velmi stydlivý úsměv, téměř prosebný; jeho psovsky oddané hnědé oči byly vroubené brvami, za které by modelka dala nevím co.

„To se nedá srovnávat,“ řekla, „Mozart je největší mistr ze všech.“

Jeho úsměv se rozzářil, ukázal bílé zuby.

„Kdysi tu žil. Možná, že seděl tady, právě na této lavici, a psal svou hudbu.“

„Jsem si jistá, že nic takového nedělal,“ řekla. „Tehdy tu lavička nebyla.“

Vstala a otočila se. Mladý muž vstal rovněž a po vídeňsku se uklonil.

„Je mi líto, že jsem vás vyrušil, Fräulein. Ale děkuji vám za vaši pomoc.“

Odcházela z parku, vracela se ke stolu, aby tam dokončila svůj oběd, vzteklá sama na sebe. Bavit se s mladými muži v parku, co přijde potom? Na druhou stranu, byl to jenom cizí student, který se chtěl dozvědět něco o vídeňské opeře. To není nic špatného, jistě. Ale co je moc, to je moc. Podívala se na plakát. Samozřejmě, ve Vídeňské opeře se bude dávat Kouzelná flétna za tři dny. Možná, že to byla součást studii toho mladého muže.

Bez ohledu na svou vášeň Edith Hardenbergová nikdy nebyla na opeře v Opernhausu. Procházela samozřejmě volně touto budovou, když byla někdy otevřená mimo představení, ale koupit si lístek bylo vždy mimo její možnosti.

Byly vždy příšerně drahé a navíc, předplatné na sezonu v Opeře se předávalo z generace na generaci. A předplatné na sezonu bylo jen pro ty skutečně bohaté. Ostatní lístky se daly získat pouze, když měl někdo známé, což ona neměla. I ty nejobyčejnější lístky byly pro ni drahé. Vzdychla si a vrátila se k práci.

Ten den teplého počasí byl poslední. Chlad a šedé mraky se vrátily. Vrátila se ke svému zvyku obědvat ve své obvyklé kavárně a u svého obvyklého stolečku. Byla to velmi pořádná dáma, zachovávající své zvyky.

Třetího dne po setkání v parku došla ke svému stolu v obvyklou hodinu, přesně na čas, a napůl si všimla, že vedlejší stolek je obsazen. Ležel na něm pár skript - nevšimla si názvů - a napůl vypitá sklenice vody.

Sotva objednala jídlo, pán od vedlejšího stolu se vrátil z toalety. Teprve když si sedl, poznal ji a nasadil výraz překvapení.

„Ale, Grüss Gott - zase se vidíme,“ řekl. Její rty se sevřely do odmítavého výrazu. Číšnice přišla a donesla jí objednané jídlo. Byla v pasti. Jenže ten mladý muž byl neúnavný.

„Již jsem dočetl program. Myslím, že to již všechno chápu.“

Přikývla a začala opatrně jíst.

„Výtečné. Vy tu studujete?“

Proč se jenom zeptala? Co ji to bláznivého napadlo?

Jenže všude kolem v restauraci se mluvilo. Tak čeho se, Edith, vlastně bojíš? Jistě, slušná konverzace, třeba i se zahraničním studentem, to přece nemůže vadit? Pomyslila si, co by řekl Herr Gemütlich. Rozhodně by samozřejmě nesouhlasil.

Černovlasý mladý muž se šťastně usmál.

„Ano. Studuji stavařinu. Na technice. Až skončím, vrátím se domů a budu pomáhat při výstavbě své země. Dovolte, moje jméno je Karim.“

„Fräulein Hardenbergová,“ řekla pevně. „A odkud pocházíte, pane Karime?“

„Jsem z Jordánska.“

Proboha, Arab. Samozřejmě, je jich tady spousta na technice, dva bloky od Kärtner Ringu. Většina z těch, které viděla, byli pouliční prodavači, strašní lidé prodávající koberce a noviny u kaváren a odmítající odejít. Ten mladý muž vedle ní vypadal dostatečně úctyhodně. Možná že pochází z lepší rodiny. Jenomže konec konců… Arab.

Dojedla a požádala o účet. Je na čase opustit společnost toho mladého muže, třebaže byl pozoruhodně uctivý. Ale Arab!

„Jenže,“ řekl s politováním, „nemyslím si, že bych tam šel.“

Dostala účet, vytáhla pár šilinkových bankovek.

„Kam byste šel?“

„Do Opery. Na Kouzelnou flétnu. Sám ne, na to bych neměl nervy. Příliš mnoho lidí. Nevěděl bych kam jít, kdy tleskat.“

Shovívavě se usmála.

„Víte, já si nemyslím, že byste tam šel, mladý muži, protože nedostanete lístky.“

Díval se na ni s údivem „Ale ne, tak to není.“

Sáhl do kapsy a dal na stůl dva kousky papíru. Na její stůl. Vedle jejího účtu. Druhá řada přízemí. Přímo pod nohama pěvců. Sedadlo ve středu.

„Mám kamaráda v OSN. Oni mají rezervovaná místa, víte. Jenomže on je nechce, tak je dal mně.“

Dal. Ne prodal, dal. Za takovou cenu a on je dá pryč.

„Nevzala byste,“ zeptal se mladý muž prosebně, „mne s sebou? Prosím?“

Bylo to krásně řečeno, jako kdyby ona ho měla vzít s sebou.

Pomyslela si, jaké by to bylo sedět v tom velkém, vypolstrovaném, rokokovém ráji, její duše by se vznášela s hlasy basů, barytonů, tenorů a sopránů vysoko až k malovanému stropu tam nahoře…

„Určitě ne,“ řekla.

„To je mi líto, Fräulein, že sem vás urazil.“

Natáhl ruku a vzal lístky, jednu polovinu do jedné ruky, druhou do druhé a začal je trhat.

„Ne,“ její ruka dopadla na jeho ještě dříve než ty drahé lístky byly přetrženy napůl. „To nesmíte.“

Začervenala se.

„Jenže mně k ničemu nejsou…“

„Dobře, tak myslím.“ Jeho tvář se rozzářila. „Takže mi ukážete vaši Operu? Ano?“

Ukázat mu Operu. Jistě, to bylo něco jiného. Žádné rande. Žádné takové schůzky, na které lidé chodí, aby…

Spíš jako průvodce, opravdu. Vídeňská zdvořilost, ukázat zahraničnímu studentovi jeden z divů rakouského hlavního města. V tom není nic špatného…

Potkali se na schodech, jak se domluvili, v sedm patnáct.

Přijela z Grinzingu a zaparkovala bez obtíží. Připojili se i k davu vstupujících již v očekávání nadcházejících radostí.

Pokud Edith Hardenbergová, stará panna, kterou dvacet let nikdo nemiloval, měla vůbec někdy představu ráje, bylo to té noci v roce 1990, kdy seděla jen pár metrů od scény a mohla se ponořit do hudby. Jestliže vůbec někdy věděla, co to je být opilý, pak to bylo ten večer, kdy si dovolila být přímo intoxikovaná stoupajícími a klesajícími hlasy.

V první půli, kdy Papageno zpíval a hopsal přímo před ní, ucítila, že suchá mladá ruka se položila na její. Instinktivně rychle ruku odtáhla. V druhé půli, když k tomu opět došlo, neudělala nic a cítila, jak do ní s hudbou přetéká teplo krve druhé osoby.

Když byl konec, byla stále ještě jako opilá. Jindy by mu asi těžko dovolila, aby s ní přešel náměstí do starého Freudova útulku, Cafe Landtmann, nyní restaurovaného ke slávě z roku 1890. Byl zde sám vynikající číšník Robert, který je dovedl ke stolu, a zde pak povečeřeli. Poté šel s ní k jejímu vozu. Byla zticha. Bojovala sama se sebou.

„Byl bych rád, kdybyste mi ukázala opravdovou Vídeň,“ řekl Karim tiše, „vaši Vídeň. Vídeň krásných muzeí a koncertů. Jinak nikdy nepochopím kulturu Rakouska, ani způsob, jakým byste mi ji mohla ukázat.“

„Co to říkáte, Karime?“

Stáli u jejího vozu. Ne, rozhodně mu nechtěla nabídnout, že ho sveze k jeho bytu, ať už to bylo kdekoli, a jakýkoli návrh, že by šel k ní domů, by nepochybně ukázal přesně, jaký ubožák vlastně je.

„Že bych vás chtěl opět vidět.“

„Proč?“

Jestli mi řekne, že jsem krásná, tak ho praštím, myslela si.

„Protože jste laskavá,“ řekl.

„Ale.“

Ve tmě se začervenala. Bez dalšiho slova se nahnul dopředu a políbil ji na tvář. Potom odešel, přímo přes náměstí. Domů odjela sama.

Tu noc měla Edith Hardenbergová velmi těžké sny.

Zdálo se jí o časech, které jsou dávno pryč. Kdysi tady byl Horst, který ji miloval až do toho dlouhého horkého léta 1970, kdy jí bylo devatenáct a byla panna. Horst, který jí vzal její čest a donutil ji milovat se s ním. Horst, který odešel v zimě bez známky vysvětlení nebo slova na rozloučenou.

Nejdříve si myslela, že musel mít nehodu, a telefonovala do všech nemocnic. Potom si myslela, že jeho zaměstnání jako obchodního cestujícího ho odvedlo a že zavolá.

Později se dozvěděla, že se oženil s děvčetem v Grazu, se kterým se rovněž miloval, když ho tam zaměstnání přivedlo.

Plakala až do jara. Potom vzala všechny upomínky na něho, všechny znaky toho, že byl někdy blízko ní, a spálila je. Spálila všechny dárky. Spálila také fotografie, na kterých byli oni dva, jak spolu jdou, jak jsou na plachetnici na jezeře zámeckého parku Laxenburg, a především spálila obrázek stromu, pod kterým ji poprvé miloval.

Žádný další muž již nebyl. Všichni vás zradí a opustí vás, řlkala jí matka a matky mají pravdu. Žádní muži víc již nebudou, nikdy, přísahala.

Tu noc týden před Vánocemi všechny sny odešly před svítáním a usnula s programem Kouzelné flétny přitištěným na malá prsa. Zatímco spala, zdálo se, že jí ubylo pár vrásek kolem koutků očí a koutků úst. Zatímco spala, usmívala se. Nepochybně, nebylo to nic špatného.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024