Akt zrady (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

47

 

POTOMAC PALISADES, WASHINGTON, D. C.

Kennedyová dokončila vkládání nádobí do myčky a utřela si ruce ručníkem odloženým na rukojeti mrazáku. Hodiny na mikrovlnné troubě ukazovaly 10.29. Její syn byl v posteli a káva se vařila. Budou chtít kávu, a to dokonce i v této pozdní hodině. Kennedyová zamířila z jídelny do obývacího pokoje. Přistoupila k oknu, aby se podívala, jestli už nedorazili. Na ulici venčil muž zlatého retrívra. Kennedyová poznala nejprve psa a teprve poté i jeho majitele. Byl to Rookie a pan Soucheray, její soused.

Jakkoliv Kennedyová tuto čtvrť milovala, uvažovala o přestěhování. Potomac Palisades byla podle jejího soukromého názoru nejhezčí čtvrť ve Washingtonu. Nebyla nejdražší ani nejexkluzivnější, ale to byl rovněž jeden z důvodů, proč byla jednou z nejhezčích. Byla stará. Přiměřeně velké domy s městskými zahradami větších než normálních rozměrů. S trávníky, které si místní lidé sekali sami. Kennedyová si svůj trávník sama nesekala, ale namísto aby si na to najala specializovanou firmu, svěřila tu práci některému z místních kluků. Tak za rok za dva se toho ujme Tommy. Potomac Palisades nebyla žádná noclehárna. Lidé se mezi sebou znali.

Její matka žila ani ne míli od ní ve Foxhall Village. Kennedyová chtěla, aby se k nim přestěhovala, ale stará žena si zakládala na své nezávislosti a její dcera to respektovala. Potomac Palisades lemovala východní břeh řeky Potomac. Se svým zvlněným terénem a svěží zelení působila jako bezpečný azyl, na hony vzdálený od mocenského centra země. Ve skutečnosti ale čtvrť ležela přímou čarou ani ne pět kilometrů od Bílého domu. Šest a půl, pokud jste se vydali podél zákrutů řeky Potomac. Jedním z důvodů, proč se chtěla přestěhovat, byl respekt ke klidné čtvrti a k milým lidem, kteří zde žili. CIA vzbuzovala v mnohých lidech obavy. Ve Washingtonu tato instituce zdaleka nevyvolávala takové emoce. Téměř každý druhý člověk znal někoho, kdo momentálně nebo v minulosti pracoval pro CIA. Když jste na vlastní oči viděli, jak tihle lidé jezdí na fotbal nebo na nákupy v minivanu, nezdála se vám být jejich práce už tak tajemná.

Stát v čele CIA bylo však trochu něco jiného. Krátce poté, co se ujala svého úřadu, nechalo Langley do všech oken v jejím domě nainstalovat neprůstřelná skla a všechny dveře a zárubně vyměnit za ocelové, potažené dýhou. Chtěli toho udělat ještě daleko víc, jako například vztyčit za domem třímetrový bezpečnostní plot. Tehdy si Kennedyová dupla a odmítla to. Namísto toho se museli spokojit se skrytými bezpečnostními opatřeními, když kolem jejího domu umístili tlakové, laserové a mikrovlnné senzory. V suterénu byl vybudován nedobytný kryt a dům byl dvakrát týdně prohledáván kvůli odposlechu. Každé ráno, než odjela do práce, kontroloval pyrotechnik s německým ovčákem její vůz. V suterénu vedle nedobytného krytu vystavěli rovněž malou místnost, která byla řídícím centrem extrémně drahého zabezpečovacího zařízení. Dům byl tak bezpečný, jak jen to šlo, aniž by ho museli strhnout a znovu postavit.

Sotva byla přijata všechna nezbytná bezpečnostní opatření, pustil se další tým CIA do vypracování odhadu potenciálních rizik pro její bezpečnost. Na prvním místě jejich seznamu byl návrh, aby se přestěhovala do lokality s dlouhou příjezdovou cestou k domu. Její současný dům byl od silnice vzdálený sotva dvanáct metrů. Jakýkoliv terorista s pár tisíci dolary v kapse a s elementárními znalostmi chemie mohl jednoduše projet jejich ulicí a srovnat její dům se zemí. Vítejte ve světě po 11. září 2001. Byla vysoce atraktivním cílem a její sousedé byli přirozeně znepokojeni, že by se z jejich mírumilovného sousedství mohlo stát spáleniště.

Kennedyová zareagovala tím, že se potenciální rizika pokoušela ignorovat. Měla ještě v paměti rizika, která podstupovali její otec a nevlastní matka. Její otec rovněž pracoval pro agenturu. Byl šéfem její bejrútské expozitury v roce 1983, kdy ji bombový atentát srovnal se zemí. Její nevlastní matka pracovala pro ministerstvo zahraničí. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo šest. Jak se posléze ukázalo, její matce nebyl svět mezinárodní špionáže také cizí. Kennedyová strávila významnou část svého dospívání a mládí v cizině. Než se osamostatnila, žila v Káhiře, Damašku, Bagdádu a Bejrútu. Když jste byli zvyklí procházet se ulicemi Bejrútu za zvuků vzdálené střelby z automatických zbraní a minometných nábojů, dopadajících každou chvíli jen několik bloků od vás, zdálo se vám absurdní, že by takové násilí mohlo zavítat do poklidných ulic Potomac Palisades.

Když se prezident Hayes rozhodl neusilovat o znovuzvolení, Kennedyová své rozhodnutí přestěhovat se prozatím odložila. Když volby vyhráli Alexander s Rossem, jakoukoliv myšlenku na přestěhování zavrhla. Kennedyová byla od přírody nesmírně zdvořilá. Vždy se chovala přívětivě a zřídkakdy vyvolávala konflikty. Byla ženou ve světě mužů a uvědomovala si, že už jen pouhá její přítomnost mohla ohrožovat nenasytné ambice mužů, které přitahovala kariéra ve Washingtonu. Thomas Stansfield, její rádce, ji varoval před nebezpečím práce pro muže, kteří si neustále potřebují dokazovat, že mají pravdu. Kennedyové se dařilo vyvarovat se většiny sporů tím, že vystupovala slušně, ale nekompromisně. Vyhýbala se také drbům a politikaření. Obdobně přistupovala i k Rossovi, ale neustále se potýkala s příznaky toho, že by s ním mohly být problémy. Nic vážného, jenom nepatrné náznaky, ale náznaky, které o lidech leccos vypovídají.

Ross například přicházel na schůzky pravidelně pozdě. Kennedyová si vzpomínala, jak jí Stansfield svého času vykládal, že chronicky nedochvilní lidé se dělí do tří kategorií. Tu první označoval termínem idiot savant. Tvořili ji jedinci, kteří jsou natolik ponořeni do svého oboru, že jejich mysl doslova bloudí všude jinde. Lidově by se dalo říct, že lidé tohoto typu jsou chytří ve škole a hloupí v autobusu. Druhou kategorii tvořili perfekcionisté, jedinci, kteří nebyli schopni odpoutat se od jednoho a přesunout se k jinému úkolu. Neustále nestíhali termíny, zřídkakdy dosáhli nějaké významné funkce a potřebovali přísné vedení. Třetí kategorii, a sice tu, které bylo třeba se nejvíce obávat, tvořili extrémní egocentrici. Lidé, kteří nejen měli pocit, že jejich čas je důležitější než čas kohokoliv jiného, ale kteří si to neustále museli dokazovat tím, že na sebe všechny ostatní nechávali čekat.

Kennedyová si dělala obavy. Vyhlížela z okna a pátrala po rozsvícených reflektorech. Rapp a Dumond údajně narazili na něco zajímavého a byli na cestě k ní. V minulosti se vždycky snažila své osobní pocity držet stranou od své práce, zejména pak pokud jednala s těmi, kdo působili ve volených funkcích. Ross jí to ztěžoval. Bylo to, jako kdyby se jí ho toho rána konečně podařilo prohlédnout. Ten muž ještě nebyl uveden do svého úřadu. Kdyby jí zavolal a vyptával se jí na ten článek, pochopila by to. Kdyby ji požádal o schůzku, divila by se, že nemá důležitější věci na práci, ale přesto by ho přijala. Ale to, že se objevil bez ohlášení, bylo podivné. Bylo to, jako by ji chtěl vidět na dně.

V dálce na konci bloku se objevila dvojice namodralých xenonových světel. O několik vteřin později vedle chodníku prudce zabrzdilo stříbrné audi. Kennedyová pozorovala, jak Dumond s Rappem vystupují z vozu a ubírají se k domu. Mladší z mužů, Dumond, nasadil bezstarostný krok, přičemž jeho pozornost byla upřena na malý přístroj, který svíral v levé ruce. Rapp si vykračoval s atletickou graciézností. V jeho pohybech nebylo nic trhavého ani uspěchaného. Jeho hlava se otáčela hned doleva a hned zase doprava jako radar pátrající po potenciálních hrozbách. Vzpomíná si, že si této charakteristické obezřetnosti poprvé všimla před lety v Syrakusách, když ho najímala. Kennedyová zamířila z obývacího pokoje do vstupní haly a stiskla kód na bezpečnostním panelu umístěném na zdi. Kdesi za zdí zaslechla tiché vrčení elektromotoru, který ze dveří uvolňoval tři ocelové závory.

Kennedyová otevřela dveře a okamžitě si všimla zmateného výrazu v Dumondově tváři. „Něco se děje?“

„Ještě nevím. Počkej minutu.“ Vkročil do vstupní haly a pokračoval v ťukání do klávesnice velice malého laptopu.

Rapp zavřel dveře a políbil Kennedyovou na tvář. „Tommy je už v posteli?“

„Ano. Ráno má školu.“

Rapp si sundal kabát a podal ho Kennedyové. Dumond se příliš soustředil na svůj počítač, aby se zatěžoval svlékáním saka, a ubíral se dál halou za vůní kávy. Rapp a Kennedyová ho následovali.

„Dá si někdo kávu?“ zeptala se Kennedyová.

„Já, prosím.“ Rapp se opřel o černý mastkový pult a ruce položil na jeho okraj. Pohlédl na Dumonda, který Kennedyové neodpověděl, a zvolal: „Hej, ucho.“

Dumond odtrhl oči od malé obrazovky a hlesl: „Co?“

„Kávu?“

„Jasně.“

„Co takhle říct ‚prosím‘?“ dobíral si ho Rapp.

„Prosím,“ řekl Dumond, aniž by odpoutal pohled od displeje. „S cukrem a se smetanou.“

Kennedyová nalila dva šálky a vyndala z lednice smetanu. Jeden šálek podala Rappovi. „Tak na co jste přišli?“ Druhý šálek postavila na stůl hned vedle smetany a přisunula cukřenku blíž.

„Zatím,“ odvětil Rapp, „nic konkrétního, ale máme pár zajímavých střípků. Minulý rok v říjnu letěl Garret na jeden den do Švýcarska.“

„Další říjnové překvapení.“ Kennedyová narážela na konspirační teorii, podle níž se Reaganův tým tajně sešel s členy íránské vlády a uzavřel s nimi tajnou úmluvu o tom, že američtí rukojmí budou propuštěni až poté, co v osmdesátém roce porazí Cartera ve volbách.

„Víme jen, kdy odcestoval a kdy se vrátil. Nevíme, s kým se setkal. Před svou cestou a po ní několikrát hovořil s jistou bankou v Ženevě, ale nevíme, s kým mluvil.“

„E-maily?“ zeptala se Kennedyová.

„Stále ještě se na tom pracuje. Ten chlap má nejméně šest různých adres, přičemž každý den stahuje a odesílá možná stovku e-mailů.“

„A co Ross?“

„Ten byl ve Švýcarsku minulý týden na ekologickém summitu.“ Rapp držel bílý šálek za ucho. „Riverová mi dala seznam lidí, s nimiž se tam sešel. Porovnali jsme to s jinými našimi údaji a vypadlo nám z toho jedno jméno: Joseph Speyer.“

„Měla bych ho znát?“ zeptala se Kennedyová se zachmuřeným obočím.

„Ne, ale je to prezident ženevské banky, do které Garret telefonoval v říjnu minulého roku.“

„Co víme o té bance?“

Rapp ukázal na Dumonda. „Marcus na tom právě pracuje. Podle všeho je to jeden z nejstarších a nejdiskrétnějších ženevských peněžních ústavů.“

„A určitě má nejneprůstřelnější bezpečnostní štít,“ poznamenal Dumond, aniž by vzhlédl.

„Tak na tom právě pracuješ?“ zeptala se Kennedyová.

„Ne. Na něčem jiném.“ Dumond se své kávy ani nedotkl. Jeho dva ukazováky zběsile ťukaly do klávesnice.

Její stoický pohled se přesunul k Rappovi. „A co náš běloruský přítel?“

„Ještě nic. Hornigová říká, že k tomu, aby ho donutila zpívat, potřebuje víc času.“

„Kdy?“ zeptala se netrpělivě Kennedyová.

„Prý by mohla začít zítra ráno.“ Rapp vycítil její zklamání. „Nevěděl jsem, že jsme v časové tísni.“

„Za dva dny budeme mít nového prezidenta a viceprezidenta, kteří se možná dopustili vraždy a velezrady a kdo ví, čeho ještě dalšího. Když uvážím, jak Ross jednal až doposud, pochybuju, že bude otálet, aby se mě zbavil. Musíme tomu přijít na kloub, dokud k tomu ještě máme prostředky.“

„Ano,“ prohlásil Dumond triumfálně. S úsměvem zvedl pohled. „Ten malý mizera mi zabral víc času, než jsem čekal.“

„Jaký malý mizera?“ zeptal se Rapp.

„Firewall T-Mobilu. Museli tam dát nějaký zbrusu nový cajk. Normálně to zabere tak minutu nebo ještě méně. Tentokrát mi to trvalo celých pět minut.“

„Co hledáš?“

„Garret má dva telefony. Jeden BlackBerry, na který má smlouvu s Verizonem, a pak má ještě jednu Motorolu od T-Mobilu.“ Dumond pootočil miniaturní počítač o devadesát stupňů, aby Rapp a Kennedyová viděli na displej. „Tady jsou všechny jeho hovory.“

Kennedyová vypadala nervózně. „Marcusi, doufám, že nás kvůli tomu nemůžou popotahovat?“

„Cože?“ zasmál se Dumond. „Do toho systému se může nabourat každý, kdo má sotva půlku mých znalostí. Pokud se mi to podaří, neexistuje způsob, jak by mě mohli identifikovat.“

„Nějaké hovory se Švýcarskem?“ zeptal se Rapp, zatímco se nakláněl nad displej. Byla tam jen čísla, na která volal nebo ze kterých mu volali. Žádná jména. Žádné mezinárodní hovory. „Lze získat kontakty skrývající se za těmito čísly?“

„Žádný problém.“ Dumond si k sobě pootočil počítač, stiskl pár tlačítek a opět jim ho nabídl k nahlédnutí. „Tady jsou jména skrývající se za čísly, která vytočil, i spolu s časem a datem.“

Rapp se naklonil těsně nad displej, aby přečetl drobné písmo. Hovory byly seřazeny chronologicky, přičemž ty nejposlednější se nacházely až na samém vrcholu obrazovky. Rapp projížděl seznam očima, dokud ve spodní části první stránky nenarazil na známé jméno. „To mě podrž.“

„Co?“ zeptala se Kennedyová. Neměla na nose brýle na čtení.

„Náš malý přítelíček Tom Rich z New York Times volal Garretovi přímo uprostřed tvojí ranní tiskové konference.“

„To může být jen pouhá shoda okolností,“ odpověděla Kennedyová.

Rapp si vyhledal hovory z předchozího dne. „Podívej se sem. Včera volal Garret Rossovi celkem třikrát. A Ross volal Garretovi dokonce pětkrát. Podívej se sem. Včera telefonoval Garretovi večer v sedm hodin devět minut. Pamatuji si, že jsem se díval na hodinky, když jsme byli v tvé kanceláři. Byly čtyři minuty po sedmé. Rich musel ukončit hovor s námi a okamžitě volat Garretovi.“

Rapp vylovil z kapsy svůj telefon, otevřel ho, stiskl tlačítko pro zahájení hovoru, vyhledal si příslušné číslo a opětovně stiskl tlačítko pro zahájení hovoru. Po několika zazvoněních se ozval hlas agentky Riverové. „Jak jde hledání v denních hlášeních ochranky?“

„Pomalu.“

„Máte už hlášení ze včerejška?“

„Ano, ale nemám je před sebou.“

„Můžete je vyhledat?“

„Ano. Můžu je vyhledat v počítači.“

Rapp se odlepil od kuchyňského stolu a čekal.

„Mám to na monitoru. Co vás zajímá?“

„S kým se Ross včera sešel?“

Riverová začala číst dlouhý seznam jmen. Asi po patnácti vteřinách Rapp ztratil trpělivost a zeptal se: „Setkal se s Tomem Richem?“

„S tím novinářem?“

„Ano.“

„Mitchi,“ vypravila ze sebe rozpačitě. „Nejsem si jistá, zda vám smím podávat takový druh informací.“

„Marie, na tohle teď nemám čas. Když vám říkám, že to je důležité, tak mi můžete věřit.“

Následovala dlouhá odmlka, po níž Riverová prohlásila: „Setkali se včera večer v Rossově apartmánu v hotelu Willard.“

„Díky. Ještě zavolám.“ Rapp zavřel svůj telefon a ukázal na displej Dumondova počítače. „Přesně to sedí. Garret smluvil to interview a Ross byl tím vysoce postaveným zdrojem, který Richovi poskytoval informace. Podívej.“

Kennedyová se předklonila a přimhouřila oči, ale než mohla začít číst, vyskočila na obrazovce nová aplikace a překryla stránku T-Mobilu. Uprostřed displeje se objevilo jakési zlověstné bezpečnostní upozornění. „Ale ne,“ vypravila ze sebe Kennedyová v obavách, že jejich nezákonné vniknutí bylo odhaleno. „Marcusi, měl by ses podívat na tohle,“ vyjekla vyděšeně.

Dumond rychle odložil kávu a uchopil počítač. Otočil si ho k sobě, chvíli si ho zkoumavě prohlížel, načež stiskl několik kláves.

„Co to je?“ zeptal se Rapp s vážnými obavami v hlase. Dumond byl králem ve svém vlastním soukromém vesmíru. Nikdy by se někam nenaboural, když by hrozilo, že bude dopaden.

„To jsou webové stránky Celního a imigračního úřadu. Když jsem byl dnes v jejich databázi, umístil jsem na Garretův cestovní pas výstražnou vlaječku.“

„Vlaječku?“ pronesla Kennedyová poněkud znepokojeným tónem.

„Ne reálnou vlaječku. Zařídil jsem to tak, abych dostal echo, pokud by se pokusil opustit zemi. Když jsem se navíc pokoušel zjistit, kam má namířeno, naboural jsem se do rezervačního systému aerolinek.“ Dumond navolil několik příkazů. Displej se měnil zároveň s jeho míhajícími se prsty. „To mě podržte.“ Dumond přestal psát a upřeně hleděl na displej.

„Co?“ zeptal se Rapp.

„Garret si právě zarezervoval let Air France z Dullesova letiště do Ženevy.“

Rapp s Kennedyovou hleděli jeden na druhého a mlčky si vyměňovali myšlenky.

„V kolik odlétá?“ otázala se Kennedyová.

„Ve dvanáct dvacet.“

„Zavolám Joseho a nařídím mu, aby na to nasadil své nejlepší lidi,“ oznámila Kennedyová.

Rapp se podíval na hodinky. „Existuje šance, že bych se tam mohl dostat dřív. Kromě toho si nemyslím, že bychom na to měli nasazovat lidi z ambasády. Řekni mu, aby na to nasadil jenom esenpéčka.“

„Asi budeš mít pravdu.“ Kennedyová sledovala, jak Rapp na svém mobilu vyťukává nějaká čísla. SNP bylo kódové označení pro striktně neoficiální personál. Byli to ti nejtajnější z nejtajnějších agentů v Langley. „Myslíš, že je rozumné, abys jel ty?“

„Máš nějaký lepší nápad?“

„V danou chvíli ne.“

Rapp na ní poznal, že se jí ta představa stále ještě příliš nezamlouvá. „Jak jsi prve říkala, Ireno. Máme méně než dva dny. Jestli ti dva měli v tom útoku prsty, vsadil bych se, že odpovědi najdeme ve Švýcarsku.“ Rapp se od ní odvrátil a začal hovořit do telefonu. „Dej dohromady tým. Hlavně sledovačku, ale člověk nikdy neví. Sejdeme se za půl hodiny.“ Rapp zavřel telefon a pohlédl na Kennedyovou. Z jejího výrazu byly cítit obavy. „Neboj se. Budu v pořádku.“

Kennedyová se zamračila a namítla: „Nemám strach o tebe.“

„Tak o koho se tedy bojíš?“

„O Stua Garreta.“ Kennedyová zavrtěla hlavou. „Vím, jak se cítíš, Mitchi. Nepřeju si, abys ho zfackoval.“

„Ireno… jdi někam,“ pronesl Rapp, jako by se ho to dotklo.

„Tak aspoň ne, dokud ti k tomu nedá důvod.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024