Hvězda Jihu

PŘEKÁŽKOVÝ BĚH NAPŘÍČ AFRIKOU

Byl to podivný pohled na oba jezdce, když vyrazili ráno na cestu. Ale za pár hodin si Cyprián a Číňan celkem zvykli. Žirafy běžely rychle a byly velmi učelivé. Několikrát se sice vzepřely, avšak jezdci jim brzy jejich vzdorovitost zahnali a všechno šlo jako na drátku.

Rychlou jízdou se snažili dohnat čas, který ztratili za poslední dny. Matakit jistě už urazil velký kus cesty. Dohonil ho už Hannibal Pantalacci? I to bylo možné, ale Cyprián si umínil, že stůj co stůj dojede k cíli.

Po třech dnech jízdy dorazili jezdci, nebo spíše „žirafníci“, do rovinatého kraje. Jeli po pravém břehu klikaté řeky, která tekla přesně na sever. Byl to asi nějaký vedlejší přítok řeky Zambezi. Žirafy již zkrotly a zeslábly dlouhými den­ními pochody a skrovnou pící, kterou jim Li uštědřoval, a daly se snadno vést. Cyprián popustil svému běhounu dlouhou provazovou uzdu a řídil ho pouhým stiskem kolenou.

S radostí pozoroval, že se už dostali z divoké a opuštěné krajiny a že je na všech stranách vidět stopy pokročilé civilizace. Byla tam pole osázená maniokem nebo tarem, řádně obdělávaná a zavlažovaná soustavou bambusových kanálků, jimiž se rozváděla voda z řeky, široké a dobře udusané cesty - zkrátka všude bylo vidět blahobyt. Na obzoru se rýsovaly pahorky s bílými chýšemi jako úly, ve kterých bydlelo tamější nečetné obyvatelstvo.

Ale že jsou dosud nablízku pouště, o tom svědčilo neobyčejné množství šelem, přežvýkavců i jiných zvířat, jimiž se to tu přímo hemžilo. Poletovala tam hejna ptáků všech velikostí a všech druhů. Přes cestu běhala stáda gazel a anti­lop. Občas se z řeky vynořil ohromný hroch, hlučně zafuněl a s rachotem vo­dopádu se zase potopil.

Cyprián byl tou podívanou všecek zaujat a netušil, že se mu brzy naskytne jiná podívaná. Objížděl se svým druhem malý pahorek, a koho tam nezahlédl jako Hannibala Pantalacciho! Hnal se na koni za Matakitem. Byli od sebe sotva dva kilometry. Cyprián a Číňan měli k němu nejméně šest kilometrů.

Splést se v nich nemohli. Sluneční paprsky dopadaly téměř kolmo na zem a celá holá rovina byla zalita oslnivým světlem. Oblohu vyčistil silný východní vítr. Oba naši cestovatelé byli tímto objevem tak uchváceni, že dostali chuť oslavit to pravým arabským jezdeckým rejem. Cyprián vyrazil veselé „hurá!“ a Liovo „ha“ zaznělo stejně nadšeně. Popohnali žirafy do trysku.

Matakit zpozoroval Neapolitána, který ho již doháněl. Neviděl však svého bývalého pána a svého kamaráda z Kopje, protože byli teprve na kraj roviny.

Věděl, že Pantalacci nezná slitování a bez dlouhých okolků ho zabije jako psa. Popoháněl tedy ze všech sil pštrosa zapraženého do vozíku.

Pštros běžel s větrem o závod. V tom šíleném běhu narazila dvojkolka na velký kámen. Prudkým nárazem se osa vozíku, beztoho již ojetá dlouhou a namáhavou jízdou, přerazila. Jedno kolo se utrhlo a vozík s Matakitem se roztříštil uprostřed cesty.

Nešťastný Kafr se při tom pádu strašně potloukl. Ale hrůza před Neapolitánem se v něm ani trochu nezmenšila, naopak ještě vzrostla.

Věděl, že když ho ten krutý Pantalacci dohoní, bude po něm veta.

Rázem se zvedl, obratem ruky vypřáhl pštrosa, vsedl na něho a znovu se dal do klusu.

A tak začala šílená jízda s překážkami, jakou svět neviděl od dob římských kdy se v cirku často konaly závody pštrosů a žiraf.

Zatímco pronásledoval Hannibal Pantalacci Matakita, v patách za nimi se hnali Cyprián a Li. Toužili zmocnit se jich obou, mladého Kafra proto, aby jim vysvětlil krádež diamantu, a bídáckého Pantalacciho, aby ho po zásluze potrestali.

Jakmile zahlédli tu nehodu, pobídli žirafy k jízdě o závod. Žirafy běžely téměř tak rychle jako čistokrevní koně. Krky měly nataženy kupředu, tlamu otevřenou, uši schlípené. Jezdci je pobodávali a pobízeli ranami k větší a větší rychlosti.

Matakitův pštros běžel báječně. Krátká křídla, nepotřebná k letu, pomáhala mu zato k rychlejšímu běhu. Pštros pádil tak šíleně, že za několik minut byl mladý Kafr notný kus od svého pronásledovatele. Matakit si svého běhouna dobře vybral. Vytrvá-li v tom běhu aspoň čtvrt hodiny, dostane se nadobro z drápů Neapolitánových.

Hannibal Pantalacci dobře věděl, že při sebemenším opoždění ztratí svůj náskok. Vzdálenost mezi uprchlíkem a jím se totiž rychle zvětšovala. Vzadu za kukuřičným polem, přes které se oba hnali, vlnila se větrem do nedozírné dálky tmavá obruba hustého porostu lentiškového a nopálového. Dostane-li se Matakit až k němu, nikdo ho tam už nenajde.

Cyprián a Číňan v jízdě sledovali závod s pochopitelným zájmem. Dorazili k úpatí pahorku, pádili přes pole, ale stále ješ…