Hvězda Jihu

PRVNl PRÁCE

Již druhý den ráno se dali oba dva společníci do práce. Jejich dílec byl na okraji diamantového pole Kopje a byl by jistě bohatý, kdyby se ukázala správ­nou teorie Cypriána Mérého. Naneštěstí se už v tomto dílci dříve hodně kopalo, takže byl hluboký přes padesát metrů.

Po určité stránce to byla přece jakási výhoda; při práci byli níže než ti, kteří pracovali v jiných dílcích, a proto měli podle místních zákonů právo na všechny diamanty, které by náhodou spadly dolů z okolních dílců.

Práce byla velmi prostá. Oba dva společníci nejprve odkopávali stejnoměr­ně špičákem a motykou kus půdy. Potom jeden vylezl na okraj dolu a železným lanem vytáhl vědra s hlínou, která mu zespodu poslal jeho společník.

Potom dopravili hlínu na vozících do chatrče Tomáše Steela. Tam ji nejprve rozdrtili velkými poleny a zbavili jalových kamenů. Pak ji prosili řešetem s otvo­ry velkými asi patnáct milimetrů, aby se odstranily menší kameny. Ty pak pečli­vě prohlédli, než je odhodili. Potom hlínu znovu prosívali hustým sítem, aby se z ní odstranil prach. Tak byla konečně hlína připravena k roztřídění.

Pak ji vysypali na stůl. U stolu seděli oba zlatokopové s jakýmsi plechovým pohrabáčem v ruce. Tím prohrabovali zemi a velmi pečlivě ji hrst za hrstí pro­hlíželi. Po prozkoumání ji odhazovali pod stůl. Nakonec ji vynášeli ven.

Všechno to se dělalo jen proto, aby jim neušel žádný diamant, i kdyby byl sotva větší než půl zrnka čočky. Oba společníci se pokládali za velmi šťastné, když za celý den našli sebemenší drahokam. Velmi pečlivě třídili hlínu ze svého dílce. Ale za první dny se výsledky rovnaly téměř nule.

Zdálo se, že zvlášť Cyprián nemá štěstí. Jestliže se někdy v hlíně nějaký diamant vyskytl, našel jej téměř vždycky Tomáš Steel. První diamant, který Cyprián ke své radosti nalezl, vážil, a to ještě se svým obalem, sotva jednu šestinu karátu. Karát, který má čtyři grány, váží asi pětinu gramu.

Diamant vážící sotva jednu šestinu karátu byl po sedmi nebo osmi dnech práce velmi hubenou odměnou za .všechnu námahu a únavu, kterou to vyžado­valo. To si také říkal Cyprián. Ale naděje, že najde jednou pěkný diamant, který ho najednou odmění za práci trvající týdny nebo i měsíce, ho neopouštěla, jako neopouští ani ty nejméně důvěřivé zlatokopy. Tomáš Steel pracoval jako stroj obvyklou rychlostí. Zdálo se, že na to ani nemyslí.

Oba společníci obědvali obyčejně spolu. Spokojili se obloženými chlebíčky a pivem; kupovali si je v kantýně. Večer jedli v restauraci u společného stolu, kolem kterého sedalo osazenstvo tábora. Když se večer rozešli, šel každý po svých: Tomáš Steel na partii kulečníku, Cyprián zase na pár hodin do statku.

Mladý inženýr tam ke své nelibosti často vídával svého soka Jamese Hiltona, statného chlapíka s ryšavými vlasy, s nápadně bílou pletí a s obličejem plným pih-. Bylo jisto, že sok dělal rychlé pokroky v přízni Johna Watkinse protože dovedl vypít ještě více pálenky a vykouřit ještě více hamburského tabáku. Alice však, jak se zdálo, naprosto pohrdala sedláckým dvořením a jalovými řečmi mladého Hiltona. Ale přesto byla jeho. přítomnost Cypriánovi nesnesitelná. Když to někdy nemohl snést a cítil, že se neovládne, raději se roz­loučil a odešel.

„Ten Francouz je nespokojený,“ říkal pak John Watkins a mrkal na svého kumpána. „Zdá se, že diamanty se mu nějak samy pod motyku nehrnou!“

A James Hilton se hloupě rozřehtal.

V takový den odcházel Cyprián na celý večer nejčastěji k jednomu poctivé­mu Búrovi, který bydlel nedaleko tábora. Jmenoval se Jakub Vandergaart.

Podle něho se jmenovalo celé diamantové pole, protože byl před časem jeho prvním majetníkem. O svůj majetek, bylo-li možno tomu věřit, byl připraven nespravedlivým rozsudkem ve prospěch Johna Watkinse. Nyní byl úplně na mizině; bydlil ve staré hliněné chatrči a živil se jako brusič diamantů (toto ře­meslo provozoval již ve svém rodném městě Amsterodame).

Dosti často se mu totiž stávalo, že mu zlatokopové, chtějíce znát přesnou váhu nalezených kamenů po vybroušení, přinášeli drahokamy, buď aby je roz­čilil nebo jinak zpracoval. Ale tato práce vyžaduje pevnou ruku a dobrý zrak; a starý Jakub Vandergaart, kdysi výtečný brusič, stačil nyní jen taktak vyhovět všem objednávkám.

Cyprián mu svěřil svůj první diamant, aby mu jej zasadil do prstenu; brzy k Vandergaartovi přilnul. Rád přicházel posedět v jeho malé dílně, aby si s ním pohovořil nebo aby mu prostě dělal společníka, zatímco on pracoval u svého brusičského stolu. Jakub Vandergaart měl bílé vousy, lysé čelo, na hlavě čepičku z černého sametu a na dlouhém nose kulaté okuláry; uprostřed svých podivných přístrojů a lahvic plných různých kyselin připomínal starého alchymistu z pat­náctého století.

Na pracovním stolku před oknem ležely v misce neobroušené diamanty, které zlatokopové svěřili Jakubu Vandergaartovi; často měly značnou cenu. Když chtěl některý z nich rozpůlit, protože se zdálo, že špatně vykrystalizoval, zjišťoval nejprve lupou směr trhlin, které dělí všechny krystaly v lupínky s rovnoběžnými ploškami. Pak udělal ostřím z rozpůleného diamantu zářez v daném směru, do zářezu vložil tenké ocelové dlátko a prudce na ně udeřil. Diamant se rozštípl po jedné ploše. A tak se to opakovalo i na ostatních ploškách.

Když chtěl naopak Jakub Vandergaart brousit diamant podle předem stano­veného vzoru, nakreslil nejprve křídou na jeho obal tvar, který mu chtěl dát, i plošky, do kterých jej chtěl vybrousit. Pak dlouho třel o jiný diamant jednu plošku po druhé. Oba dva kameny se třením o sebe zmenšovaly, takže se tím ponenáhlu tvořila žádaná ploška.

Tak mohl dát Jakub Vandergaart každému diamantu tradiční tvar. Tvary diamantů možno rozdělit na tři velké skupiny: na brilianty dvojřezé, na brilian­ty jednořezé a na růžice. Dvojřezý briliant se skládá z šedesáti čtyř plošek, z ta­bulky a ze spodku. Jednořezý briliant je prostou polovinou dvojřezého. Růžice má spodek rovný a vršek v podobě kopule s ploškami.

Jen málokdy brousil Jakub Vandergaart hruškovitou routu, to jest…