Hvězda Jihu

ZÁVAL

Už padesát dní nenašel Cyprián ve svém dole žádný diamant. Není divu, že se mu řemeslo zlatokopa čím dále tím více znechucovalo. Je to marná práce, říkal si, když nemá člověk dosti peněz na pořádný prvotřídní dílec a nemůže si na práci zjednat aspoň tucet Kafrů.

A tak jednou ráno pustil do dolu jen Mátakita a Bardika s Tomášem Steelem a sám zůstal ve stanu. Chtěl odepsat svému příteli Faramondu Barthésovi. Ten mu nedávno poslal o sobě zprávy prostřednictvím jednoho obchodníka se slono­vinou, který tamtudy projížděl do Kapského Města.

Faramond Barthés byl svým loveckým a dobrodružným životem přímo nadšen. Zabil již tři lvy, šestnáct slonů, sedm tygrů, velmi mnoho žiraf a antilop, drobnou zvěř ani nepočítaje.

„Po způsobu dávných dobyvatelů,“ psal, „živím i já válku válkou. Z vý­těžku lovu si vydržuji menší expediční sbor, který mě doprovází. Mimoto vydělám hodně peněz prodejem kožešin a slonoviny a směnným obchodem s kaferskými kmeny.“

Dopis končil takto:

„Nechtěl by sis za mnou vyjet k řece Limpopu? Dorazím tam koncem příš­tího měsíce; potom se po jejím toku pustím až k zálivu Delagoa a odtamtud po moři do Durbanu. Až tam jsem totiž slíbil dovést své Basuty... Opusť tedy na několik měsíců ten svůj hrozný Griqualand a přijeď za mnou...“

Cyprián pročítal dopis už poněkolikáté, když vtom zaslechl strašnou ránu. V celém táboře nastal hrozný zmatek. Cyprián vyběhl ze stanu. K dolu se hnal poplašený hlouček zlatokopů.

„Něco se tam zřítilo!“ křičeli ze všech stran.

Noc byla totiž ledově chladná, zato předešlého dne bylo neobvyklé parno. Takovým rychlým střídáním teploty se Vrstvy otevřeného dolu smršťují a pak nastane často neštěstí.

Cyprián uháněl ke Kopje. Když tam doběhl, spatřil na vlastní oči, co se stalo.

Ohromný kus půdy, vysoký aspoň šedesát metrů a dlouhý asi dvě stě metrů, se roztrhl kolmo vedví. Vznikla tak velká trhlina, podobná trhlině ve stržené pevnostní zdi. Několik tisíc centů drobného kamení se utrhlo, zřítilo se na dílce a zasypalo je pískem, sutí a kamením. Všechno, co bylo v té chvíli nahoře, lidé, vozíky, všechno se zřítilo a leželo v hloubce. Naštěstí neslezli ještě všichni do dolních částí dolu. Jinak by byla sesutá země pohřbila polovinu tábora.

Cyprián si hned vzpomněl na svého společníka Tomáše Steela. Brzy ho však k své radosti spatřil mezi těmi, kdo tam stáli na okraji trhliny a zjišťovali rozsah neštěstí. Hned se k němu rozběhl.

„Ano, my jsme z toho vyvázli!“ řekl Lancashiřan a stiskl mu ruku.

„A co Matakit?“ otázal se Cyprián.

„Ten ubožák je tam dole!“ odpověděl Tomáš Steel a ukázal na sesutou půdu, která se sesypala na jejich společný majetek. „Právě jsem ho poslal dolů a čekal jsem, až naplní první vědro zemí a pošle mi je. A vtom se stalo to neštěstí!“

„Ale vždyť tu nemůžeme jen tak zůstat a nic nedělat! Musíme se pokusit o jeho záchranu!“ vzkřikl Cyprián. „Snad ještě žije!“Tomáš Steel zavrtěl hlavou.

„Že by ještě žil pod patnácti nebo dvaceti tunami země, to je málo pravdě­podobné,“ řekl. „Ostatně než by se to odklidilo, trvalo by to aspoň deseti lidem dva tři dny.“

„Na tom nezáleží!“ odpověděl rozhodně mladý inženýr. „Nikdo o nás nesmí říci, že jsme v tom hrobě nechali člověka pohřbeného a ani se nepokusili ho od­tamtud vytáhnout!“

Bardikovým prostřednictvím se pak obrátil na jednoho Kafra a oznámil mu, že každému, kdo by chtěl pracovat na vyklizení jeho dílce, nabízí plný denní plat ve výši pěti šilinků. Ihned se přihlásilo asi třicet domorodců. Rychle se dali do práce. O špičáky, motyky a lopaty nebyla nouze. Připravili vědra, lana i vo­zíky. I bílí zlatokopové se sami nabídli, že pomohou, jakmile se dověděli, že se má zachránit chudák, kterého pohřbila sesutá země. Svou horlivostí strhl Cyprián i Tomáše Steela; ten se odhodlal řídit záchranné práce.

Do poledních hodin vytáhli několik tun písku a kamení, nakupeného na dně dílce. Ve tři hodiny vyrazil Bardik chraplavý výkřik: pod svou motykou zpo­zoroval černou nohu, která vyčnívala ze země.

S dvojnásobným úsilím pokračovali v práci a za několik minut vykopali celé Matakitovo tělo. Nešťastný Kafr ležel nehybně na zádech a vypadal jako mrtev. Zvláštní náhodou mu kožené vědro, kterého používal při práci, přikrylo obličej, takže se utvořila jakási maska. Cyprián si toho hned všiml a napadlo ho, že by snad nešťastníka mohli ještě přivést k životu. Příliš slibné to nebylo. Srdce už mu netlouklo, kůži měl chladnou, údy strnulé, ruce zkroucené agónií; také obličej měl už sinale bledý, jak bývá u černochů, a křečovitě stažený, protože se chudák dusil.

Cyprián neztrácel naději. Dal přenést Matakita do chatrče Tomáše Steela, která byla nejblíž. Položili ho na stůl, kde se obyčejně třídil písek. Cyprián ho důkladně třel a mačkal mu hrudník, jako když se na utopenci zavádí umělé dý­chání. Cyprián věděl, že se to osvědčuje při každém zadušení. Nic jiného dělat nemohli, protože nebylo vidět žádnou ránu, zlomeninu ani jiné vážné zranění.

„Podívejte se, pane Méré, ještě drží v ruce kus hlíny!“ poznamenal Tomáš Steel, který ze všech sil třel Matakitovo velké černé tělo.

A ten hodný chlapec z Lancashiru se do toho obul! Ani kdyby byl leštil olejem hřídel parního stroje o dvanácti stech koních, nemohl si počínat rázněji. A jeho úsilí brzy přineslo ovoce. Smrtelná strnulost mladého Kafra ponenáhlu mizela. Teplota kůže mu značně stoupla. Cyprián se skláněl nad jeho srdcem a číhal na sebemenší známku života; najednou ucítil pod rukou jemný záchvěv. Viděl v tom dobré znamení.

Známek života stále přibývalo. Objevil se opět puls. Lehkým vdechnutím se Matakitovi téměř neznatelně pozdvihla hruď. Na silnějším vydechnutí pak už bylo znát, že tělo ožilo.

Najednou se to velké černé tělo, donedávna zcela nehybné, otřáslo od hlavy až k patě dvojím mocným kýchnutím. Matakit otevřel oči, vydechl a nabyl vě­domí.

„Hurá, hurá! Kamarád je už mimo nebezpečí!“ vzkřikl Tomáš Steel, celý zpocený. Ihned přestal Matakita třít. „Jen se podívejte, pane Méré, stále ještě nechce pustit ten kus hlíny, který svírá v k…