Hvězda Jihu

PRAPODIVNÝ DŮL

Slečna Watkinsová se o tom všem dověděla, jak o nočním výjevu s masko­vanými muži, tak o nepříjemném zklamání, které stihlo mladého inženýra.

„Ach pane Cypriáne!“ řekla mu. „Cožpak váš život není dražší nad všechny diamanty světa?“

„Drahá Alice...“

„Už na to nemysleme a napříště těch pokusů zanechte!“

„Poroučíte mi to... ?“ otázal se Cyprián.

„Ano! Ano!“ odpověděla dívka. „Poroučím vám, abyste toho nechal, jako jsem vám poručila, abyste začal..., když už chcete poslouchat mých rozkazů!“

„Jak rád bych je všechny vykonal!“ odpověděl Cyprián a chopil se ruky, kterou mu podala.

Když jí pak oznámil, k čemu byl odsouzen Matakit, byla leknutím bez sebe, zvláště když se dověděla, jaký podíl má na jeho odsouzení její otec. Ona také nevěřila ve vinu ubohého Kafra! A chtěla s Cypriánem podniknout všechno, aby ho zachránila! Ale jak to udělat, a zvláště jak obměkčit Johna Watkinse, který nemilosrdně stíhal domnělého zloděje, jehož sám nespravedlivě obvinil!

Statkář nepohnul Matakita k přiznání, ani když mu ukazoval šibenici, kterou už pro něho zvlášť postavili, ani když mu sliboval milost, jestliže bude mluvit. Pozbyl už vší naděje, že někdy najde Hvězdu jihu, a byl stále ve strašné náladě. Nikdo si k němu netroufal. Alice se však chtěla ještě jednou pokusit o záchranu. Druhý den po Matakitově odsouzení přestala pana Watkinse trápit dna. Využil této úlevy k tomu, aby si dal do pořádku své papíry. Seděl u velkého psacího stolu z ebenového, žlutě vykládaného dřeva (byla to pěkná památka na bývalé holandské panství, která se po mnoha příhodách zaběhla až do tohoto ztraceného kouta Griqualandu), prohlížel různé papíry, vlastnické smlouvy i soukromé dopisy. Za ním seděla Alice skloněná nad vyšíváním. Ani se příliš nestarala o svého pštrosa Dadu, který se s obvyklou vážností procházel po místnosti. Brzy se díval oknem, brzy pozoroval svýma velkýma očima, které připomínaly lidské oči, pohyby pana Watkinse a jeho dcery. Najednou statkář vykřikl, až slečna Watkinsová zdvihla hlavu:

„To zvíře je nesnesitelné! Sebral mi pergamen...! Dado...! Pojď sem..-' Hned mi to vrať...!“

Sotva to dořekl, zasypal pštrosa přívalem nadávek:

„Ach! To strašné zvíře jej sežralo...! Takový důležitý papír...! Opis úřed­ního povolení, že mohu začít dolovat v Kopje ...! To je strašné...! Ale já ho při“ nutím, aby mi to vrátil, i kdybych ho měl uškrtit...!“

John Watkins zrudl hněvem a celý bez sebe vyskočil. Rozběhl se za pštro­sem; ten několikrát oběhl pokoj a vyskočil oknem, které bylo v úrovni země.

Alici mrzelo, že její miláček už zase něco provedl. „Otče,“ řekla, „prosím, uklidněte se... Poslechněte mě... Ještě z toho onemocníte...“

Vztek pana Watkinse dostoupil vrcholu. Nejvíc ho rozlítilo, že pštros utekl.

„Ne!“ řekl přiškrceným hlasem. „To je přespříliš...! Musí to už přestat...! Nemohu se dát připravit o nejdůležitější majetkovou listinu...! Kulku do hlavy, a bude po tom zloději-?..! Svůj pergamen dostanu, za to ti ručím!“

Alice šla za ním se slzami v očích.“Prosím vás, otče, ušetřte to ubohé zvíře!“ říkala. „Je ten papír vůbec tak důležitý...? Nedostal byste opis...? Chcete mě zarmoutit a zabít ubohého Dadu před mýma očima pro takovou maličkost?“

Ale John Watkins nechtěl o ničem slyšet a pátral na všech stranách po své oběti. Konečně spatřil pštrosa, jak utíká směrem k chatrči Cypriána Mérého. Statkář popadl pušku a zalícil. Ale Dada, jako by tušil, že se proti němu strojí úklady, schoval se do domu, sotvaže zahlédl statkářův pohyb.

„Počkej...! Jen počkej...! Však já tě dohoním, ty mrcho!“ křičel John Watkins a běžel za ním.

Alice, celá ustrašená, běžela taky, aby se naposled pokusila zachránit svého pštrosa.

Oba se octli před chatrčí mladého inženýra a oběhli ji dokola. Pštros tam nebyl! Dada nikde! Z pahorku seběhnout nemohl, to by ho bylo vidět poblíž statku. Nejspíš tedy vběhl buď přímo dveřmi, nebo zadními okny k mladému inženýrovi a tam se jim schoval.

Johna Watkinse to hned napadlo. Zaklepal na dveře.

Přišel mu otevřít sám Cyprián.

„Pan Watkins__? Slečna Watkinsová__? Těší mě, že jste přišli až sem za mnou,“ řekl překvapen touto nenadálou návštěvou.

Statkář soptil vztekem a stručně mu pověděl, co se stalo.

„No dobrá, budeme hledat viníka!“ odpověděl Cyprián a pustil Johna Watkinse a Alici dovnitř.

„Však já s ním zatočím!“ opakoval statkář a mával přitom ručnicí jako tomahavkem.

Cyprián zachytil prosebný dívčin pohled. Vyjadřoval hrůzu, která ji jímala nad tím, že má být její miláček utracen. Hned si věděl rady: pštros se prostě nenajde.

„Li,“ zavolal francouzsky na Číňana, „myslím, že pštros je v tvém pokoji! Přivaž ho a pomoz mu, aby mohl pěkně zmizet, a já zatím budu panu Watkinsovi ukazovat jiné pokoje!“

Naneštěstí selhal ten pěkný plán hned na počátku. Pštros se totiž utekl do prvního pokoje, kde začali hledat. Krčil se s hlavou pod židlí, ale bylo ho vidět jako slunce v poledne.

John Watkins se na něho vrhl.

„Aha, darebáku! Už tě mám!“ zvolal.

Byl nanejvýš rozzuřen, ale přece jen zaváhal: vystřelit z největší blízkosti v domě, který aspoň prozatím není jeho, je hrozná nezdvořilost. Alice se s pláčem odvrátila, aby nic neviděla. Její bolest přivedla mladého inženýra na skvělý nápad.

„Pane Watkinsi,“ řekl, „vám jde o to, abyste dostal svou listinu, není-liž pravda...? Dobrá; ale zabíjet kvůli tomu Dadu je zbytečné! Stačí otevřít mu vole, kde ta listina jistě je. Chcete, abych se o tu operaci pokusil? Chodil jsem na přednášky v přírodopisném muzeu a myslím, že se toho chirurgického zákroku dobře zhostím.“

Možná že statkářově pomstychtivosti lahodilo, že bude na pštrosu provedena vivisekce, možná že jeho hněv začínal opadávat, nebo konečně že byl chtěj nechtěj dojat nelíčenou bolestí své dcery; dal se obměkčit a souhlasil s Cypriánovým návrhem.

„Ale tu listinu musíme stůj co stůj nalézt!“ prohlásil. „Když mu ji nenajde­me v žaludku, bude se hledat jinde. Nutně ji potřebuji!“

Operace nebyla tak snadná, jak se na první pohled zdálo. Ubohý Dada se nechtěl a…