Hvězda Jihu

ÚKLADY

Po týdenní pouti přijela karavana do krajiny naprosto nepodobné krajinám, jimiž se až dosud od hranic Griqualandu ubírali. Ležela pod horským řetězem, kam podle dosavadních zpráv mířil Matakit. Ze jsou už blízko náhorní planiny i četných řek, které se s ní valí do Limpopa, bylo patrno z toho, že zvířata i rost­liny tu byly zcela jiné než na planině. Krátce před západem slunce se zrakům tří cestujících otevřelo první horské údolí, velmi svěží a půvabné.

Mezi dvěma smaragdově zelenými loukami se vinula řeka; byla tak čistá, že bylo všude vidět až na dno. Svahy pahorků, které uzavíraly tento úval, byly porostlé ovocnými stromy s nejrozmanitějším listím. Na dně údolí, kam ještě svítilo slunce, se ve stínu obrovských baobabů klidně pásla stáda červených anti­lop, zeber a buvolů. Trochu dále šel přes širokou paseku těžkým krokem bílý nosorožec a pomalu kráčel k řece. Chrochtal radostí nad tím, že už brzy vyválí své mohutné tělo ve vodě a že ji zkalí. Z houští bylo slyšet jakousi šelmu, jak zívá nudou. Zahýkal divoký osel. Po stromech se honila stáda opic.

Cyprián a oba jeho společníci se zastavili na vrcholku pahorku a chvíli se kochali tou nezvyklou podívanou. Konečně dorazili do neobydlené krajiny, kde jsou dosud neomezenými pány divoká zvířata; žijí si tam šťastně a volně, že ani netuší nebezpečí. Překvapovalo je, co je v těchto končinách Afriky rozmanitých zvířat a že nejsou vůbec plachá. Jako by člověk stanul před podivuhodným obra­zem, na němž malíř z rozmaru namaloval na malé ploše všechny hlavní předsta­vitele zvířeny.

Obyvatelstva tam bylo málo. Jen pořídku sídlí v těch širých krajích Kafro­vé. Cyprián si tam liboval jako vědec i jako umělec; bylo mu, jako by se octl v předhistorické době, kdy žila různá předpotopní zvířata.

„Zbývají jen sloni, a tento krásný obraz by byl úplný!“ povzdechl si.

Ale vtom mu Li ukázal prstem na několik nehybných šedých skupin upro­střed rozsáhlé paseky. Z dálky to vypadalo jako skály. Ve skutečnosti to bylo stádo slonů. Louka jimi byla poseta.

„Vyznáš se v lovu na slony?“ zeptal se Cyprián Číňana; ten už zatím chystal všechno k nocování.

Li zamrkal svýma šikmýma očima.

„Dělal jsem na Cejlonu dvě léta honce,“ odpověděl prostě a střízlivě. Jinak ani o své minulosti nemluvil.

„Ach, kdybychom jich tak mohli pár skolit!“ zatoužil James Hilton. „Lov na slony je velmi zajímavý...“

„Ano! Při takovém lovu stojí už zvěř za vystřílený prach!“ dodal Hannibal Pantalacci. „Dva sloni kly je už pěkná kořist. Vzadu do vozu by se nám jich pohodlně vešly tři čtyři tucty... Víte, že by nám úplně stačily na zaplacení ces­tovních výdajů?“

Znamenitý nápad!“ zvolal James Hilton. „Proč bychom se o to nepokusili hned zítra, než se vydáme na cestu?“

Poradili se o tom a ujednali, že za svítání vstanou a půjdou zkusit štěstí do údolí, kde ty slony spatřili.

Rychle povečeřeli a ulehli pod vozovou plachtu. Stráž měl tu noc James Hilton. Zůstal sedět u ohně. Byly dvě hodiny. Když už sám začínal usínat, ucítil,že do něho někdo lehce strčil loktem. Otevřel oči. Vedle něho seděl Hannibal Pantalacci.

„Nemohu spát, a tak jsem si řekl, že tu s vámi posedím,“ řekl Neapolitán.

„Je to od vás velmi milé, ale mně by přišlo docela vhod, kdybych se trochu prospal!“ odpověděl James Hilton a protáhl se. „Chcete-li, snadno se dohodne­me. Já si půjdu lehnout pod plachtu, a vy si zde sednete místo mne!“

„Ne...! Jen zůstaňte...! Musím s vámi mluvit!“ zadržel ho šeptem Hannibal Pantalacci.

Podíval se kolem sebe, jsou-li úplně sami. Potom spustil:

„Lovil jste už slony?“

„Ano,“ odpověděl James Hilton, „dvakrát.“

„Tak už víte, jaký je to nebezpečný lov! Slon je rozumný a chytrý, a není bezbranný! Leckdy člověk v boji s ním podlehne!“

„No, no! Leda nějaký nešika!“ odpověděl James Hilton. „S dobrou karabinou, nabitou výbušnými koulemi, se nemusíte bát!“

„To si taky myslím,“ odpověděl Neapolitán. „Ale nehoda se stane... Co kdyby se zítra něco stalo tomu Francouzi? To by byla pohroma pro vědu!“

„Velká pohroma!“ opakoval James Hilton.

„Ale pro nás by to tak strašná pohroma nebyla!“ pokračoval Hannibal Pan­talacci, povzbuzený společníkovým smíchem. „Potom bychom zbyli na proná­sledování Matakita a jeho diamantu sami dva... A dva se vždycky dohodnou...“

Oba muži umlkli; civěli na větve řeřavějící v ohni a úporně myslili na své zločinné plány.

„Ano...! My dva se vždycky dohodneme!“ opakoval Neapolitán. „Ve třech je to horší.“

Zase nastalo ticho.

Hannibal Pantalacci se náhle zvedl a zadíval se upřeně do tmy, která je obklopovala.

„Neviděl jste nic?“ otázal se tiše. „Zdálo se mi, že jsem za baobabem zahlédl nějaký stín.“

James Hilton se kolem sebe rozhlédl. Díval se pozorně, ale nic podezře­lého v okolí nespatřil.

„To nic není,“ řekl. „Jen prádlo, které tam dal Číňan bělit do rosy.“

Znovu se dali oba spiklenci do řeči. Ale tentokrát mluvili tiše.

„Mohl bych mu nepozorovaně vyjmout z pušky náboje,“ říkal Hannibal Pantalacci. „V tom okamžiku, kdy se budeme chtít vrhnout na slona, vypálím za ním ránu a slon ho ihned zpozoruje... za chvilku bude po tom!“

„Ten váš návrh je snad trochu nebezpečný!“ bránil se chabě James Hilton.

„Jen mě nechtě a uvidíte, že to půjde jako nic!“ odpověděl Neapolitán.

Když si šel za hodinu Hannibal Pantalacci zase lehnout pod plachtu vedle druhých spáčů, škrtl sirkou, aby se přesvědčil, zdali se někdo hnul. Zjistil, že Cyprián, Bardik i Číňan hluboce spí. Nebo se mu to aspoň zdálo. Být trochu chytřejší hned by byl přišel na to, že v hlasitém chrápání Lia je něco nepřiroze­ného a potměšilého.

Za svítání byli všichni na nohou. Hannibal Pantalacci využil okamžiku, kdy se šel Cyprián k potoku umýt, a vyňal mu z pušky náboje. Trvalo to dvacet vteřin. Byl tam úplně sám. Bardik právě vařil kávu a Číňan sbíral prádlo; rozvě­sil je na známý provaz natažený mezi dvěma baobaby, aby se vybělilo ros…