Hvězda Jihu

PŘÍPRAVY K ODJEZDU

Když se Cyprián Méré ráno dověděl, co se stalo večer při hostině, chtěl se nejprve ohradit proti osočování svého sluhy. Nemohl si srovnat v hlavě, že by Matakit spáchal takovou krádež. V tom se úplně shodoval s Alicí. Byl by hádal spíše na Hannibala Pantalacciho, Friedela, Nathana a jiné stejně podezřelé. Že tu krádež spáchal nějaký Evropan, bylo ostatně málo pravděpodobné. Kdo ne­věděl nic o původu Hvězdy jihu, pokládal ji za přirozený diamant obrovské ceny, který se nedá tak snadno zpeněžit.

„Matakit,“ opakoval si stále Cyprián, „to jistě nebude.“

Ale přesto se neubránil jistým pochybnostem; vzpomínal na ty drobné krá­deže, které u něho Kafr spáchal.

Podezření zesilovalo už to, že v okamžiku, kdy diamant tak kouzelně zmizel, byl Kafr v hodovní síni. K tomu přistoupila další záhada: chvilku potom ho už v jeho chatrči nenalezli. Nebylo nejmenší pochybnosti o tom, že uprchl. Celé dopoledne čekal Cyprián na Matakita, protože stále nevěřil v jeho vinu. Ale sluha se nevracel. Jak zjistili, zmizel s ním z chatrče i pytel s úsporami, všelijaké drob­nosti a nářadí, nezbytné pro každého člověka, který se pustí do téměř neobydlených končin jižní Afriky. Podezření na něm nakonec ulpělo.

Mladý inženýr, snad ještě víc zarmoucený zmizením Matakitovým než ztrátou diamantu, odebral se k desáté hodině na statek Johna Watkinse. Bylo tam velké shromáždění: statkář, Hannibal Pantalacci, James Hilton a Friedel. Alice ho viděla přicházet a hned za ním přišla do pokoje; její otec se tam se svými třemi stálými hosty hlučně radil, jak dostat zpátky ukradený diamant.

„Jen za ním, za tím Matakitem!“ křičel vztekle John Watkins. „Ať ho chyt­nou, a když se ten diamant u něho nenajde, ať mu rozpářou břicho a podívají se, zdali ho snad nespolkl...! Břicho mu prohledáme, darebákovi!“

„Ale, ale,“ ozval se Cyprián žertovným tónem, který se statkáři nelíbil, „na to, aby Matakit spolkl tak velký kámen, musil by mít pštrosí žaludek!“

„Kafrův žaludek, pane Méré, dokáže všechno,“ odpověděl John Watkins. „To je vám ještě do smíchu?“

„Vždyť já se, pane Watkinsi, nesměji,“ odpověděl vážně Cyprián. „Lituji ztráty toho diamantu jen proto, že jste mi dovolil, abych jej nabídl slečně Alici...“

„A já jsem vám za to, pane Cypriáne, stejně vděčná, jako bych ho stále ještě měla,“ dodala slečna Watkinsová.

„Má ta ženská rozum?“ horlil statkář. „Je mu stejně vděčná, jako by ten diamant, kterému se nic na světě nevyrovná, stále ještě měla.“„Ono to tak docela stejné není!“ prohodil James Hilton.

„Bodejť, to si myslím!“ dodal Friedel.

„Já myslím, že to stejné je,“ odpověděl Cyprián, „protože když už jsem ten diamant vyrobil, vyrobím i další!“

„Pane inženýre,“ řekl Hannibal Pantalacci výhružným tónem, „myslím, že byste už neměl dělat další pokusy... v zájmu Griqualandu... a také v zájmu svém...!

„Vážně, pane Pantalacci?“ odpověděl Cyprián. „Myslím, že vás se o dovo­lení prosit nemusím!“

„Ba věru, mohli bychom si o té věci pohovořit!“ ozval se pan Watkins. „Cožpak je si pan Méré tak jist, že se mu další pokus podaří? Ze druhý diamant, který snad vyrobí, bude mít takovou barvu, váhu i cenu jako ten první? Může mi odpovědět, že vůbec ještě nějaký kámen vyrobí, třeba ne tak cenný? Odváží se tvrdit, že ten úspěch nebyl z valné části náhoda?“

V tom, co říkal John Watkins, bylo kus pravdy a mladý inženýr se nad tím nepozastavil. I on měl své pochybnosti. Jeho pokus se dal jistě vysvětlit pokro­kem moderní chemie. Ale měla podíl na tom šťastná náhoda? Pokusí-li se o to znovu, kdo mu zaručí, že se mu to zase podaří? Za každou cenu musí vypátrat zloděje, a hlavně ten ukradený diamant.

„Nenašla se po Matakitovi žádná stopa?“ otázal se John Watkins. „Žádná,“ odpověděl Cyprián. „Prohledali okolí tábora?“

„Ano, a důkladně!“ odpověděl Friedel. „Darebák zmizel pravděpodobně už v noci; je těžké, ba přímo nemožné zjistit, kterým směrem utíkal.“

„Udělal policejní důstojník prohlídku v jeho chatrči?“ pokračoval stat­kář.

„Ano,“ odpověděl Cyprián, „ale nenalezl nic, co by vedlo na stopu uprchlí­ka.“

„Hrome!“ vzkřikl pan Watkins, „tomu, kdo ho chytí, dám tisíc pět set liber!“

„Chápu to, pane Watkinsi,“ odpověděl Hannibal Pantalacci. „Ale bojím se, že už nikdy nedostaneme ani váš diamant, ani toho, kdo jej ukradl!“

„Proč by ne?“

„Protože Matakit nebude tak hloupý,“ pokračoval Hannibal Pantalacci, „aby se po cestě zastavil, když se jednou dal na útěk. Přejde řeku Limpopo, pustí se do pouště a půjde až k řece Zambezi nebo až k jezeru Tanganika, a třeba až ke Křovákům!“

Vyjadřuje tím prohnaný Neapolitán upřímně to, co si myslí? Nechce je snad odvrátit od pronásledování Matakita jen proto, že se za ním chce pustit sám. Takové otázky si kladl v duchu Cyprián, když ho pozoroval. Ale pan Watkins nebyl z těch, kteří se něčeho vzdají jen proto, že je to nesnadné. Byl hotov oběto­vat na to celé jmění, jen když ten podivuhodný kámen dostane zpátky. Upíral netrpělivé a rozezlené oči k otevřenému oknu, obrácenému na zelené břehy řeky Vaalu, jako by doufal, že tam někde spatři uprchlíka.

,Ne!“ vzkřikl. „Tak to dál nejde...! Musím mít svůj diamant...! Musím chytit toho darebáka...! Ach, kdybych neměl tu dnu, dlouho by mi to netrvalo, za to vám ručím!“

„Otče!“ chlácholila ho Alice.

„No tak! Kdo si to vezme na starost?“ dorážel na ně John W…