Hvězda Jihu

JOHN WATKINS UVAŽUJE

Když zdrcený Cyprián odešel ze statku, odhodlal se učinit zadost své sta­vovské povinnosti. Znovu se odebral k Jakubu Vandergaartovi. Byl už sám. Nakupovač diamantů Nathan pospíchal první rozhlásit po táboře novinku, která se přímo dotýkala zlatokopů. Způsobila mezi nimi velký rozruch, protože nikdo nevěděl, že ohromný diamant toho monsieura (jak říkali Cypriánovi) je dia­mant umělý. Ale monsieur se vůbec nestaral o to, co se v táboře povídá. Chtěl se starým Vandergaartem rychle zjistit jakost a barvu kamene, než o tom podá zprávu. Proto se k němu také vrátil.

„Drahý Jakube,“ řekl mu a usedl k němu, „obruste mi laskavě plošku této vypuklinky, aby bylo trochu vidět, co je v tom obalu!“

„Nic lehčího,“ řekl starý brusič a vzal do rukou kámen, který mu jeho mladý přítel podal. „Na mou věru, vybral jste si velmi vhodné místo,“ dodal, prohlížeje vypuklinku na jedné straně kamene; kromě této jediné vady měl kámen doko­nale vejčitý tvar. „Nijak mu neublížíme, když začneme brousit z této strany!“

Jakub Vandergaart se dal ihned do práce. Nejprve vybral z misky neobroušený čtyř až pětikarátový kámen, připevnil jej na jakési držadlo a pak začal třít oba kameny o sebe.

„Kdyby se to odštíplo, bylo by to daleko rychlejší, ale kdo by se odvážil štípat tak drahocenný kámen!“

Dlouhá a jednotvárná práce trvala dobré dvě hodiny. Když byla ploška dosti“ velká, aby se podle ní mohlo posoudit, jaký ten kámen je, musela se ještě vy­hladit. A to trvalo také dlouho. Byl ještě bílý den, když přípravné práce skončily. Cyprián a Jakub Vandergaart neodolali nakonec zvědavosti a podívali se spolu na jejich výsledek.

Uviděli krásnou plošku černou jako smůla, ale neobyčejně čistou a třpytnou.

Diamant byl černý! Jedinečná zvláštnost, vskutku výjimečná. Cena draho­kamu tím ještě stoupla.

Jakubu Vandergaartovi se třásly ruce pohnutím, když jej vystavoval pa­prskům zapadajícího slunce.

„Nejpodivuhodnější a nejkrásnější drahokam, jaký kdy odrážel sluneční Paprsky!“ říkal s jakousi nábožnou úctou. „A což teprve, až bude vybroušen a bude svítit všemi ploškami!“

„Ujmete se té práce?“ uhodil na něho Cyprián.

„Ovšemže, hochu! Bude mi to ctí a vyvrcholením dlouhého života... Ale ^snad byste si měl raději vybrat někoho mladšího, kdo má pevnější ruku než já!“

„Ne!“ odpověděl vroucně Cyprián. „Tomu kameni jistě nikdo nevěnuje více péče a obratnosti než vy! Ponechte si ten diamant, drahý Jakube, a vybruste jej, jak chcete! Uděláte z něho výstavní kus! Souhlasíte, že ano?“

Stařec stále obracel kámen ve svých rukou, jako by váhal promluvit. Nako­nec řekl:

„Znepokojuje mě jedna věc. Myslíte, že si nedělám hlavu z toho, že mám u sebe tak drahý klenot? Držím v ruce nejméně padesát miliónů franků a možná ještě více. Brát na sebe takovou odpovědnost je neopatrné.“

„Když vy nic neřeknete, pane Vandergaarte, nikdo se to nedoví. Já to za­chovám v tajnosti.“

Hni! Jenže to hned každého napadne! Snad vás sledovali, když jste sem šel... I když nic jistého nevědí, budou si všelicos domýšlet... V kraji bydlí tolik odivných lidí... Ne! Ne! Ani chvilku klidně nezdřímnu.“

Snad máte pravdu,“ odpověděl Cyprián; chápal starcovo váhání. „Ale co

teď dělat?“

Právě na to myslím,“ řekl Jakub Vandergaart a na několik vteřin se od­mlčel.

Potom se znovu rozhovořil.

„Poslyšte, milý hochu! To, co vám navrhnu, je velmi choulostivé, ale snad mi důvěřujete. Znáte mě dosti dobře a pochopíte, proč volím takovou obezřet­nost... Nezbývá mi než sebrat se a se všemi nástroji a s tím kamenem odejít někam, kde mě nikdo nezná - třeba do Bloemfonteinu nebo do Hope Townu. Tam si najmu nějakou komůrku, zavřu se do ní, abych mohl ve vší tajnosti pra­covat. Vrátím se, až budu s prací hotov. Snad se mi tak podaří svést zloděje na špatnou stopu... Ale, jak vám říkám, skoro se stydím, když vám dělám takový návrh.“

„Mně se to naopak zdá velmi moudré,“ odpověděl Cyprián. „Velmi bych vás prosil, abyste to udělal hned...“

„Počítejte, že to bude trvat dlouho, že na to budu potřebovat nejméně mě­síc a že se mi po cestě může všelicos přihodit!“

„Nevadí, pane Vandergaarte, když myslíte, že to bude nejlepší! Ostatně, když se vám ten diamant ztratí, nebude to tak velké neštěstí.“

Jakub Vandergaart se na něho zděšeně podíval.

Snad mu to velké štěstí zakalilo rozum? řekl si.

Cyprián pochopil, co si asi myslí, a usmál se. Vysvětlil mu, jak ten diamant vznikl a že jich může vyrobit, kolik bude chtít. Ale starý brusič buď tomu vyprá­vění příliš nevěřil, nebo snad nechtěl z nějakého jiného důvodu zůstat sám ve své osamělé chatrči s drahokamem v ceně padesáti miliónů franků. Vzal si do hlavy, že půjde hned.

Sebral tedy Jakub Vandergaart své nástroje a šaty, nacpal je do starého ko­ženého vaku, na dveře připevnil břidlicovou tabulku, na kterou napsal Odešel za obchodem, vstrčil klíč do kapsy, dal diamant do vesty a odešel.

Cyprián ho vyprovodil tři až čtyři kilometry do Bloemfonteinu a rozloučil se s ním teprve na jeho důtklivou žádost.

Když se mladý inženýr vrátil domů, byla už tmavá noc. Cestou myslel více na slečnu Watkinsovou než na svůj slavný objev.

Neměl ani čas sníst večeři, kterou mu přichystal Matakit. Ihned se posadil k pracovnímu stolu a začal psát zprávu; chtěl ji příští poštou poslat stálému ta­jemníku Akademie přírodních věd. Byl to podrobný a přesný popis pokusu a vý­klad důmyslné teorie o chemické reakci, při níž vznikl překrásný krystal uhlíku.

„Největší zvláštností tohoto výrobku,“ psal, „je to, že je naprosto stejný jako diamant přírodní, a zejména že má kolem sebe zemitý obal.“Tento jev neváhal totiž Cyprián vysvětlit tím, že vymazal důkladně vnitřek válce hlínou, pečlivě vybranou ve Vandergaart Kopje. Bylo však těžko vysvětlit, jak to, že se část hlíny oddělila od stěny a utvořila kolem krystalu jakousi sko­řápku. Ale to se vysvětlí dalšími pokusy. Kdo ví, třeba je to nějaký zcela nový druh chemické příbuznosti. Cyprián sliboval, že to ještě důkladněji prozkoumá. Není tak domýšlivý, že by mohl hned napoprvé úplně a definitivně svůj objev vy­světlit. Chce jej zatím neprodleně oznámit učenému světu, zajistit prvenství Francii, vyvolat učenou rozpravu a vrhnout světlo na fakta, která jsou dosud i jemu záhadná.

Tím začal mladý inženýr svou zprávu, v níž skládal účty ze své vědecké činnosti. Než ji odešle na příslušné místo, chtěl ji ještě doplnit dalším pozorováním, nechal tedy psaní, trochu pojedl a šel spát.

Druhý den ráno odešel z domova a procházel se zamyšleně po dole. Kam přišel, všude se za ním ohlíželi ne zrovna vlídně. Ani si těch pohledů nevšímal. Zapomněl už na to, co mu včera tak neomaleně naznačil John Watkins, že totiž jeho objev bude mít neblahé následky a dříve nebo později se všichni majitelé diamantových koncesí v Griqualandu octnou na mizině. To samo stačilo po­bouřit tento polodivoký kraj, kde lidé neváhají zjednávat si právo pěstí a kde je nejvyšším zákonem nárok na práci a blahobyt. Promění-li se výroba umělých diamantů v průmyslové odvětví, je navždy veta po těch miliónech zakopaných v brazilských a jihoafrických dolech, kde už padly tisíce lidských životů. Že si mladý inženýr nenechá tajemství toho objevu pro sebe, o tom se vyjádřil dost jasně.

Alicin otec o tom přemýšlel a uvažoval po celou noc. Ležel strnule a snil jen o neskutečných diamantech v ceně několika miliónů. Není divu, že se Hannibal Pantalacci a ostatní zlatokopové bouří hněvem, když pomyslí na to, jaký převrat způsobí Cypriánův objev v dobývání diamantů. Vždyť oni sami diamanty těží. U něho, prostého statkáře, je tomu jinak. Budou-li doly následkem poklesu ceny diamantů opuštěny a všichni zlatokopové nakonec z griqualandských diamanto­vých polí odtáhnou, poklesne značně cena jeho statku, plodiny mu nepůjdou na odbyt, domy a chatrče bude mít prázdné, protože si je nikdo nepronajme. Snad mu jednoho dne nezbude než odejít jinam, protože se v tom kraji neuživí.

Dobrá, říkal si John Watkins, ale než k tomu dojde, uplyne ještě hodně let. Výroba umělých diamantů nepokročila ještě tak, že by se mohly vyrábět prů­myslově, i kdyby pan Méré způsob výroby zdokonalil. Snad mu při tom objevu pomohla šťastná náhoda! Ale ať už je to náhoda nebo ne, prozatím se mu podařilo vyrobit kámen neobyčejné ceny. Má-li už nyní cenu padesáti miliónů, jako by to byl přirozený kámen, bude mít jistě ještě větší cenu jako kámen uměle vyrobený. Ano, toho mladíka je nutno za každou cenu tady zdržet! Je třeba aspoň na čas mu rozmluvit, aby svůj ohromný objev nevykřikoval do světa. Ten kámen se musí dostat do rodiny Watkinsovy a z jejího majetku už nevyjde, leda za úctyhodnou hromádku peněz! Zdržet tady jeho výrobce - nic snazšího nad to, však se člověk nemusí zavázat na věčnost! Mám Alici a s její pomocí ho hned tak zpátky do Evropy nepustím...! Ano...! I kdybych mu ji měl slíbit za manželku...! I kdy­bych mu ji měl dát!

Puzen svou hltavou chamtivostí byl John Watkins ochoten jít až tak daleko! Videi stále jen sebe a myslel jen na sebe! Když si ten starý sobec vzpomněl na dceru, řekl si:

Alice si ostatně nemusí naříkat. Ten mladý bláznivý učenec je dobrý člověk.

Má ji rád a myslím, že ani ona nezůstala k jeho lásce lhostejná. Nejlepší bude dát je dohromady, když už si jsou souzeni... nebo jim aspoň dávat najevo, než se celá věc řádně vyjasní, že by se to mohlo stát... Ech! Čert vzal Hannibala Pantalacciho i jeho kamarády! Ať se každý stará o sebe i u nás v Griqualandu!

Tak uvažoval John Watkins. V duchu vyvážil na vahách budoucnost své dcery obyčejným kusem zkrystalizovaného uhlíku. Byl velmi rád, že se mu po­dařilo se s tím vyrovnat. Ráno si pak pevně umínil nijak se neukvapit a ponechat věcem volný průběh. Předem věděl, že dojde k cíli.

Nejdříve si chtěl promluvit se svým nájemníkem. To ovšem bylo velmi snadné, protože mladý inženýr k nim chodil každý den do statku. Ale chtěl se také podívat na ten pověstný diamant, který už v jeho snech vyrostl do báječ­ných rozměrů.

Pan Watkins se tedy odebral do Cypriánovy chatrče. Bylo zrána, a tak ho tam zastihl.

„Nuže, mladý příteli,“ řekl mu přívětivě, „jak jste se vyspal první noc po tom velkém objevu?“

„Ale dobře, pane Watkinsi, velmi dobře!“ odpověděl chladně mladík. „Jakže? Vy jste spal?“ „Jako obyčejně!“

„A to vás všechny ty milióny, které jste našel ve své peci, nechaly klidně spát?“

„Ovšemže,“ odpověděl Cyprián. „Nezapomínejte, pane Watkinsi, že ten diamant by měl cenu mnoha miliónů jen tehdy, kdyby byl dílem přírody, a ne nějakého chemika...“

„Ano...! Ano...! Pane Cypriáne! Ale víte jistě, že vyrobíte ještě další...? Můžete mi na to odpovědět?“

Cyprián váhal, protože si byl dobře vědom, že při takovém pokusu může dojít k četným neúspěchům.

„Tak vidíte!“ pokračoval John Watkins. „Neodpovídáte...! Tedy až do té doby, kdy se vám podaří další pokus, bude mít váš diamant ohromnou cenu...! Proč chcete už teď ohlásit, že je kámen umělý?“

„Opakuji vám,“ odpověděl Cyprián, „že tak důležité vědecké tajemství nemohu zatajit!“

„Ano...! Ano...! Vím!“ odpověděl John Watkins a pokynul mu, aby mlčel, jako by ho mohl zvenčí někdo slyšet. „Ano...! Ano...! O tom si ještě promlu­víme...! S Pantalaccim a těmi ostatními si nedělejte starosti. Nic o vašem objevu neřeknou, protože mají zájem na tom, aby nic neřekli... Věřte mi...! A čekejte...! Především si uvědomte, že má dcera a já jsme celí šťastní, že se vám to podaři­lo... Ano...! Celí šťastní...! Ale nemohl bych vidět ten pověstný diamant? Včera jsem si ho sotva prohlédl... Dovolil byste...“

„Už ho nemám,“ odpověděl Cyprián.

„Vy jste ho poslal do Francie!“ zaúpěl zdrceně pan Watkins.

„Ne...! Zatím ještě ne...! Kdyby zůstal tak, jak je, nikdo na něm nepozná, jak je krásný! Jen se uklidněte!“

A komu jste ho dal? Při všech anglických svatých, komu jste ho dal?“ „Dal jsem ho brousit Jakubu Vandergaartovi a nevím, kam on ho dal.“ 'Vy jste svěřil takový diamant tomu starému bláznu?“ zuřil John Watkins. „Ále to je šílenství, pane' To je šílenství'“

„No,“ odpověděl Cyprián, „co myslíte, že si Jakub nebo někdo jiný počne s diamantem, který má pro ty, kteří neznají jeho původ, cenu aspoň padesáti miliónů? Myslíte si, že se tak snadno potají prodá?“

Ten důvod přece jen pana Watkinse zviklal. Nicméně byl statkář celý nesvůj; co by za to dal, kdyby ho byl neprozřetelný Cyprián nesvěřil tomu člověku... nebo kdyby aspoň se už starý brusič s tím drahocenným kamenem vrátil do Griqualandu! Jenže Jakub Vandergaart si od Cypriána vyžádal celý měsíc, a netrpělivému Johnu Watkinsovi nezbývalo než čekat.

Příští dni si jeho spolustolovníci Hannibal Pantalacci, Friedel a Nathan ne­odpustili, aby se nebavili na účet starého brusiče. Když tam zrovna nebyl Cyprián, často o něm mluvili a neustále připomínali Johnu Watkinsovi, že čas běží a o Jakubu Vandergaartovi není ani slechu.

„A proč by se k nám do Griqualandu vracel?“ říkal Friedel. „Takový vzácný diamant, na němž nikdo nepozná, že je umělý, si může snadno ponechat.“

„Vždyť ho nebude moci prodat!“ odpověděl pan Watkins; opakoval jen, co mu řekl mladý inženýr, ale sám tomu už dost nevěřil.

„Jen si to myslete!“ odpovídal Nathan.

„Ano! Jen si to myslete!“ přidával se Hannibal Pantalacci, „věřte mi, že ten starý žralok je už dávno někde za horami. Vždyť mu nedá žádnou práci změnit tvar kamene tak, že ho už nikdo nepozná! Co mu brání, aby ho nerozdělil na čtyři nebo šest kusů a nenadělal z něho štípáním více diamantů, které budou stále ještě úctyhodně velké?“

Tyto hovory drásaly panu Watkinsovi srdce; začínal si už myslit, že se Jakub Vandergaart neobjeví.

Jen Cyprián věřil pevně v poctivost starého brusiče a prohlašoval rozhodně, že se v stanovený den vrátí. A měl pravdu. Jakub Vandergaart se vrátil ještě o dva dny dříve. Pracoval tak horlivě a pilně, že dokončil broušení diamantu za sedmadvacet dní. Vrátil se za noci, aby ho ještě dokonale ohladil. A devětadvacátého dne ráno spatřil Cyprián starce, jak k němu vstupuje.

„Tady je ten kámen!“ řekl prostě a položil na stůl dřevěnou skříňku.

Cyprián otevřel skříňku a zůstal oslněn.

Na podušce z bílé bavlny ležel černý krystal v podobě kosočtverečného dvanáctistěnu. Hrál prudkými duhovými barvami; celá laboratoř jako by zářila jeho třpytem. Černá inkoustová barva, nejdokonalejší čirost, jakou může mít diamant, a nevídaná lomivost paprsků působily nejkouzelnějším a nejpodiv­nějším dojmem. Na první pohled bylo vidět, že jde o vskutku jedinečný jev a pravděpodobně o mimořádnou hříčku přírody. Byl to sám o sobě skvělý dra­hokam, o jeho ceně ani nemluvě.

„To není jen největší diamant, jaký byl dosud nalezen, ale zároveň také nej­krásnější!“ řekl vážně Jakub Vandergaart s jakousi otcovskou pýchou. „Váži čtyři sta dvaatřicet karátů! Můžete být pyšný na to, že jste vyrobil tak dokonalé dílo, drahý hochu. Váš pokus byl vskutku pokusem mistrovským!“

Cyprián vzal skříňku s podivuhodně třpytivým kamenem, stiskl starci ruku a vydal se ke statku pana Watkinse.

Statkář seděl ve svém pokoji. Ze stálého čekání na Jakuba Vandergaarta byl všecek neklidný a rozčilený. Nepočítal už s tím, že se vrátí. Jeho dcera byla u něho a všemožně ho uklidňovala. Cyprián otevřel dveře a zůstal stát nápřahu.

Nuže?“ pronesl dychtivě John Watkins a rázem povstal. „Nuže, poctivý Jakub Vandergaart přišel dokonce už dnes ráno!“ odpově­děl Cyprián.

„S diamantem?“

„S diamantem, který je obdivuhodně vybroušen a váží čtyři sta dvaatřicet karátů!“

„Čtyři sta dvaatřicet karátů!“ vzkřikl John Watkins. „A vy jste jej při­nesl?“

„Zde jest!“

Statkář vzal skříňku a otevřel ji. Velké oči mu zajiskřily téměř tak silně jako diamant. Díval se na něj s tupým obdivem, jako by byl u vytržení. Vzal jej do ruky a divil se, jak je vzdušný a jaký má skvělý tvar. Když si uvědomil jeho obrovskou cenu, zmocnilo se ho takové nadšení, že to bylo až směšné. Měl slzy v očích a mluvil k diamantu jako k nějaké živé bytosti.

„Ó! Jaký to krásný, vznešený a skvělý kámen...'.“.říkal. „Tak ty ses, mi­láčku, vrátil...! Jak se skvíš...! Jak jsi těžký...! Kolikpak dobrých zvonivých zlaťáků asi stojíš...! Co s tebou uděláme, drahoušku... ? Poslat tě do Kapského Města a odtamtud do Londýna, aby tě všichni lidé viděli a aby se ti obdivova­li...? Ale kdo bude tak bohatý, aby si tě mohl koupit... ? Ani královna by si ne­mohla dovolit takový přepych...! Padly by na to její příjmy za dvě nebo tři léta...! O tom musí rozhodnout parlament a musí se vypsat národní sbírka...! Uděláme to, budeš jistě spokojen...! Ty také půjdeš spinkat do londýnského Toweru vedle Kohinooru; ten bude vedle tebe vypadat jako chlapeček...! Jakou máš asi cenu, drahoušku?“

A když si všechno v mysli propočítal, řekl:

„Za carský diamant zaplatila Kateřina II. hotově milión rublů a šestadevadesát tisíc franků v doživotní rentě. Nebude to jistě přemrštěná cena, když bu­deme za tenhle kámen žádat hotově jeden milión šterlinků a pět set tisíc franků v doživotní rentě.“

Ale pak dostal najednou nápad a vykřikl:

„Nemyslíte, pane Méré, že by měl být majitel takového kamene jmenován členem Horní sněmovny? Vždyť v Horní sněmovně mají být zastoupeny zásluhy všeho druhu. Mít tak velký diamant, to jistě není jen obyčejná zásluha...! Podívej se dobře na něj, dcero...! Dvě oči nestačí, aby se dosyta vynadívaly na takový kámen!“

Poprvé v životě se slečna Watkinsová podívala na diamant s jakýmsi zá­jmem.

ťJe vskutku pěkný... Září jako kus uhlí (vždyť je to vlastně uhlí), ale jako žhoucí uhlí!“ řekla a vzala jej jemně z polštářku, na kterém ležel.

Pak přistoupila mimovolně k zrcadlu nad krbem (na jejím místě by to snad byla učinila každá dívka). Položila si ten podivuhodný klenot na čelo doprostřed svých plavých vlasů.,Hvězda zasazená do zlata!“ řekl dvorně Cyprián; proti svému zvyku se dal strhnout k poklonám.

„To je pravda...! Úplná hvězda...!“ zvolala Alice a vesele zatleskala. „Po­necháme mu to jméno...! Budeme tomu kameni říkat Hvězda jihu...! Chcete, pane Méré? Což není černý jako domorodé krásky z tohoto kraje a skvoucí jako hvězdy našeho jižního nebe?“

„Budiž, říkejme mu Hvězda jihu,“ řekl John Watkins; bylo mu jedno, jak se ten drahokam bude jmenovat. „Jen dej pozor a neupusť ho!“ dodal zděšeně, když viděl náhlý dívčin pohyb. „Rozbil by se jako kus skla!“

„Opravdu... ? To je tak křehký?“ odpověděla Alice a položila drahokam s ja­kýmsi pohrdáním do skříňky. „Ubohá hvězdo, ty jsi tedy jen hvězda pro smích, jen obyčejná skleněná zátka!“

„Skleněná zátka...!“ vybuchl podrážděně pan Watkins. „Děti si ale ničeho neváží.“

„Slečno Alice,“ řekl mladý inženýr, „vy jste mi dodala odvahy, abych se pokusil o výrobu umělého diamantu. Jen vám vděčí tento kámen za svou existenci... Ale jak se domnívám, až se pozná jeho původ, nebude mít ten ká­men žádnou obchodní cenu... Váš otec mi snad dovolí, abych vám jej věnoval na památku toho, jak šťastný vliv jste měla na mou práci!“

„Cože?“ řekl pan Watkins a nemohl zatajit, jak mu je, když slyší tuto ne­očekávanou nabídku.

„Slečno Alice,“ pokračoval Cyprián, „diamant je váš...! Nabízím vám jej...!

Dávám vám jej!“

Místo odpovědi podala slečna Watkinsová mladému muži ruku a on ji něžně stiskl.