Kapitola 2
K Po velkém bleskovém zásahu FBI v devadesátých letech proti mafiánským „rodinám“ v New Yorku zbyli na svobodě jen dva lidé. Akce se nedotkla dona Raymonda Aprila, největšího a nejobávanějšího představitele mafie. Téměř jako zázrakem unikl i don Timmona Portella, který se Aprilovi vyrovnal mocí, ale nikoliv vznešeností.
Budoucnost byla ovšem jasná. Don Raymonde Aprile měl proti sobě krajně nedemokratické zákony RICO ze sedmdesátých let, horlivé odhodlání speciálních vyšetřovacích týmů FBI a vědomí, že zákon omerta už přestal mezi vojáky americké mafie platit. Don Raymonde Aprile věděl, že přišel čas, aby se nonšalantně odporoučel ze scény na odpočinek.
Don vládl své rodině třicet let a za tu dobu se z něj stala legenda. Vyrostl na Sicílii a neměl v sobě nic z falešných představ a chvástavé arogance předáků mafie narozených v Americe. Představoval ve skutečnosti návrat ke starým Siciliánům z devatenáctého století, kteří vládli městům a vesnicím silou svého osobního kouzla, smyslem pro čest a tvrdým a neodvolatelným odsouzením každého případného nepřítele. Don Aprile také prokázal, že má v sobě strategické myšlení těchto starých hrdinů.
Teď mu bylo dvaašedesát a podařilo se mu dát všechny svoje záležitosti do pořádku. Zbavil se nepřátel a dostál svým povinnostem přítele a otce. Podzim života si mohl užívat s čistým svědomím, odvrátit se od rozporů tohoto světa a převtělit se do daleko vhodnější role uhlazeného bankéře a opory společnosti.
Všechny tři jeho děti se bezpečně zabydlely v úspěšných a důstojných životních kariérách. Nejstaršímu synovi Valerioyije sedmatřicet let, je ženatý, sám má děti, stal se plukovníkem armády Spojených států a přednáší na vojenské akademii ve West Pointu. Za jeho životní osudy může skutečnost, že byl v dětství velice bázlivý. Don mu zajistil, že ho přijali do West Pointu jako kadeta, aby ho tohoto charakterového nedostatku zbavil.
Druhý syn, Marcantonio, se záhy, v pětatřiceti letech, stal díky nějaké zázračné kombinaci v genetické výbavě výkonným ředitelem jedné celoplošné televizní sítě. Jako chlapec býval zamyšlený a žil ve vysněném světě. Don si myslel, že Marcantonio nemůže nikdy v žádném opravdovém podnikání uspět. Teď se jeho jméno často objevovalo v novinách, které ho vnímaly jako nějakého mimořádně nadaného vizionáře. Dona to těšilo, ale nepřesvědčilo. Vždyť je nakonec chlapcův otec. Kdo ho může znát líp?
Dceři Nicole říkali v dětství mazlivě Nikki, jenže ona se jim v šesti letech vzepřela a důrazně žádala, že si přeje být oslovována celým jménem. Don se s ní moc rád přel. V devětadvaceti z ní byla podniková právnická, feministka a dobrovolná advokátka chudých a zoufalých kriminálníků, kteří by si jinak nemohli dovolit pořádnou právní ochranu. Byla zvlášť dobrá při zachraňování vrahů před elektrickými křesly, obhajování žen, jež zabily manžela, před nepodmíněnými tresty a při hájení surovců, kteří se opakovaně dopustili znásilnění, před doživotním vězením. Byla zatvrzelou odpůrkyní trestu smrti, věřila, že každý zločinec se může napravit, a stala se nesmlouvavou kritičkou ekonomického uspořádání Spojených států. Věřila, že tak bohatá země, jako je Amerika, by neměla být tak strašně lhostejná k chudým, ať se propadli do chudoby vlastní vinou nebo ne. Přes všechny tyto postoje byla v podnikovém právu velice šikovným a neústupným vyjednávačem – a vůbec to byla bystrá žena plná sil. Don s ní v ničem nesouhlasil.
Pokud jde o Astorra, ten se stal součástí rodiny a v rámci rodiny vystupoval oficiálně jako donův synovec. Byl to živý a okouzlující mladík a ostatní rodinní příslušníci ho brali spíš jako bratra. Od tří do šestnácti byl jejich blízkým a milovaným nejmladším sourozencem – až do chvíle, kdy se před jedenácti lety musel vrátit na Sicílii. Když pak don odešel na odpočinek, povolal Astorra zpátky k sobě.
***
Don si odchod do ústraní pečlivě naplánoval. Svoje království rozdělil tak, aby usmířil potenciální nepřátele a současně splatil duh věrným přátelům. Vědě…
