Omerta (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 4

Po celých pět měsíců od donovy smrti měl Astorre plné ruce práce. Musel se radit s některými donovými starými kolegy, musel se postarat o to, aby donovy děti neutrpěly nějakou újmu, a navíc ještě vyšetřovat okolnosti donovy smrti. Ze všeho nejvíc potřeboval přijít na to, jaká příčina vedla k tak drzému a nestoudnému činu. Kdo mohl dát příkaz k zavraždění velkého dona Aprila? Astorre věděl, že musí postupovat velice opatrně.

První setkání si dohodl s Benitem Craxxim v Chicagu. Craxxi přestal s veškerými nezákonnými aktivitami deset let před donem. Měl vysoké postavení v národním výboru mafie a vyznačoval se důvěrnou znalostí struktury celé „rodiny“ ve Spojených státech. Byl prvním člověkem, který si povšiml počínajícího rozkladu moci velkých „rodin“ a předpověděl jejich pád. A tak se prozíravě odebral na odpočinek, aby mohl hrát na burze. Tam ho příjemně překvapilo, že může nakrást skoro stejně peněz a nemusí přitom vůbec riskovat nějaký právní postih. Don dal Astorrovi Craxxiho jméno spolu s adresami dalších mužů, s nimiž se může v případě potřeby poradit.

Craxxi bydlel ve svých sedmdesáti letech se dvěma osobními strážci, řidičem a mladou Italkou, která mu sloužila jako kuchařka a hospodyně. Zlí jazykové tvrdili, že mu dělá také společnost v posteli. Craxxi se těšil naprostému zdraví, jelikož vedl velice prostý život. Jedl s mírou a napil se jen příležitostně. K snídani spořádal mísu ovoce a sýr. K obědu si dopřál omeletu nebo zeleninovou polévku, často fazole či lociku. K večeři mu stačil přírodní plátek hovězího či jehněčího a velká mísa z cibule, rajčat a hlávkového salátu. Vykouřil jeden doutník denně, a to hned po večeři s šálkem kávy a stopičkou anýzovky. Peníze utrácel velkoryse a promyšleně. Taky si dával pozor, komu poskytuje rady. Protože člověka, který špatně radí, nenávidí ostatní stejně jako skutečného nepřítele.

Pokud jde o Astorra, toho ovšem přijal s otevřenou náručí, jelikož Craxxi patřil mezi početnou skupinu lidí, kteří byli donu Aprilovi velmi zavázáni. Vždyť právě don poskytl Craxximu ochranu, když se Benito rozhodl odejít na odpočinek – což je v téhle branži vždycky nebezpečný krok.

Sešli se u snídaně. Na stole stály mísy ovoce – lesklé, žluté hrušky, tmavočervené renety, miska jahod velkých skoro jako citrony, bílé grapefruity a temně rudé třešně. Na prkýnku ležel obrovský špalek sýru připomínající úštěpek skály se zlatými žilkami. Hospodyně jim nalila kávu a anýzovku a vytratila se.

„Tak, mladý muži,“ řekl Craxxi. „Můj starý přítel se vždycky díval daleko před sebe. Radili jsme se o tom. Vím, že na to máš schopnosti. Zbývá jediná otázka – máš do toho chuť?“

Astorre nasadil okouzlující úsměv a naprosto otevřený výraz. „Don mi zachránil život a všechno, co mám, pochází od něj,“ odpověděl. „Jsem to, co ze mne udělal. A přísahal jsem, že budu celou rodinu chránit. Kdyby se Nicole nestala společnicí ve firmě, kdyby se Marcantoniovi položila televizní společnost, kdyby se něco stalo Valeriovi, pořád ještě mají banky. Mám šťastný život. Lituju jen toho, za jakých okolností jsem k téhle povinnosti přišel. Ale dal jsem donovi slovo a musím je dodržet. Čemu bych jinak mohl zbytek života věřit?“

V tu chvíli mu myslí blesklo několik vzpomínek z dětství plných radosti a potěšení, za něž mohl být vděčný osudu. Vybavil si, jak byl jako chlapec se strýcem na Sicílii, procházeli se rozlehlou hornatou krajinou a on naslouchal donovu vyprávění. Snil pak o odlišných časech, kdy bylo možné sloužit spravedlnosti, věrnost měla svou cenu a laskaví a mocní mužové vykonávali velké skutky.

V tu chvíli se Astorrovi zastesklo po donovi i po Sicílii.

„Dobře,“ poznamenal Craxxi, vytrhl mladíka ze snění a vrátil ho do přítomnosti. „Tys u toho byl. Popiš mi všechno, co jsi viděl.“

Astorre mu vyhověl.

„Víš opravdu jistě, že oba střelci byli leváci?“ ujišťoval se Craxxi.

„Jeden určitě a ten druhý s největší pravděpodobností taky,“ potvrzoval mladík.

Craxxi pomalu pokyvoval hlavou a zdálo se, že se pohroužil do myšlenek. Trvalo to strašně dlouho, ale nakonec se zadíval Astorrovi přímo do očí a řekl: „Myslím, že vím, kdo jsou ti dva střelci. Ale nemá cenu se unáhlit. Důležitější je vědět, kdo je najal a proč. Musíš být velmi opatrný. Tedy, už jsem o tom hodně přemýšlel. Nejpravděpodobnějším podezřelým je Timmona Portella. Proč by to ale dělal a koho by tím chtěl potěšit? Timmona byl vždycky drsný hulvát. Jenže zabít dona Aprila je hodně riskantní podnik. I Timmona se dona bál, ať byl na odpočinku nebo ne.“

Craxxi se na chvilinku odmlčel a pak pokračoval: „A pokud jde o střelce, mám následující tip. Jde o bratry, kteří žijí v Los Angeles a patří mezi nejschopnější muže v zemi. Nikdy nemluví. Jen málo lidí ví, že jsou dvojčata. A oba jsou leváci. Mají dost odvahy a jsou to rození bojovníci. Nebezpečí je přitahuje a odměna musela být přímo úžasná. A navíc museli mít ještě nějaké další záruky – například že se úřady nebudou snažit za každou cenu někoho odsoudit. Stejně mi připadá divné, že na biřmování nebyl nikdo od městské policie nebo od federálů jako oficiální dozor. Don Aprile byl koneckonců i na odpočinku jedním z cílů, po nichž FBI šla.“ Craxxi si povzdechl. „Aby bylo jasno, jsou to všechno jen dohady. Ty to budeš muset prověřit a dokázat. A pokud se ukáže, že mám pravdu, budeš pak muset udeřit se vší rozhodností.“

„Ještě něco,“ řekl Astorre. „Hrozí nějaké nebezpečí clonovým dětem?“

Craxxi pokrčil rameny. Soustředěně začal okrajovat slupku ze zlatavé hrušky. „Nevím,“ odpověděl. „Ale nebuď příliš pyšný a klidně je požádej o pomoc. Ty sám nepochybně v nějakém nebezpečí jsi. Proto mám pro tebe ještě jeden návrh. Povolej toho svého pana Pryora, aby se staral o banky. Je to v každém směru vysoce kvalifikovaný člověk.“

„A Bianca ze Sicílie?“ nadhodil Astorre.

„Jen ho tam zatím nech,“ poradil mu Craxxi. „Až se dostaneš dál, zase se sejdeme.“

Craxxi nalil anýzovku Astorrovi do kávy. Mladík si povzdechl. „Nikdy mě nenapadlo, že se budu muset chovat jako don, velký don Aprile.“

„No jo,“ mávl rukou Craxxi. „Život je k mladému člověku vždycky krutý.“

***

Dvacet let žil Valerius ve světě vojenských zpravodajských služeb, a nikoliv ve smyšleném světě jako jeho bratr. Působil dojmem, že dokáže předvídat všechno, co Astorre řekne, a reagovat na to bez sebemenšího překvapení.

„Potřebuju tvou pomoc,“ začal Astorre. „Budeš možná muset porušit některá přísná pravidla, která jinak dodržuješ.“

„Konečnější ukázal, co v tobě doopravdy je,“ řekl Valerius suše. „Říkal jsem si, jak dlouho to může asi tak trvat.“

„Nevím, co tím myslíš,“ podivil se Astorre. „Myslím si, že smrt tvého otce byla výsledkem spiknutí, na němž se podílela newyorská policie a FBI. Možná si říkáš, že mi přeskočilo, ale takhle jsem to slyšel.“

„To je nesmysl,“ mávl rukou Valerius. „Musím tě navíc upozornit, že tady nemám přístup k tajným dokumentům.“

„Určitě tu ale máš přátele,“ nedal se odradit Astorre. „Ve zpravodajských službách. Člověk se jich může na leccos zeptat.“

„Nemusím se na nic ptát,“ upozornil ho Valerius s úsměvem. „Předávají si drby jako straky na vrbě. Jde jim o jediné – musím to vědět“, to je zákon přežití. Máš alespoň trochu představu, co vlastně hledáš?“

„Jakoukoliv informaci o vrazích tvého otce,“ odpověděl Astorre.

Valerius se opřel v křesle a nasál kouř z doutníku – to byla jeho jediná slabost. „Přestaň mě tahat za nohu, Astorre,“ prohlásil drsně. „Něco ti povím. Pořádně jsem si to rozebral. Mohl to být nějaký akt pomsty či odvety vedený z podsvětí. A přemýšlel jsem taky, co znamená skutečnost, že jsi dostal ty banky. Starý pán měl vždycky ve zvyku plánovat. Takže to podle mne vypadá takhle. Don z tebe udělal hlavu rodiny. Co z toho vyplývá? Že jsi dobře vycvičený a že jsi jeho agent, kterého tady umístil, aby ho v rozhodujícím okamžiku včas aktivoval. V životě máš jedenáctiletou pauzu a tvoje krytí vypadá příliš dobře, než aby mohlo být pravdivé – amatérský zpěvák a sportovní jezdec. A ten zlatý řetízek, co pořád nosíš, je taky podezřelý.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a zeptal se: „Co si o tomhle rozboru myslíš?“

„Je velmi dobrý,“ přikývl Astorre. „Doufám, že si ho necháš pro sebe.“

„Jistě,“ přitakal Valerius. „Jenže z toho také vyplývá, že jsi velice nebezpečný člověk. A že budeš vyvíjet velmi neobvyklou činnost a přijímat krajní opatření. Něco ti ale poradím. To krytí je ve skutečnosti chatrné. Dlouho ti nevydrží. A pokud jde o mou pomoc, vedu velmi spořádaný život a nesouhlasím s ničím, co podle mne představuješ. Takže v tuto chvíli říkám ne. Nepomůžu ti. Kdyby došlo k nějaké změně, ozvu se ti.“

Objevila se nějaká žena a uvedla Astorra do Nicoliny kanceláře. Nicole bratrance objala a políbila. Stále ještě ho měla velmi ráda. Jejich mladá láska po sobě nezanechala žádné bolestivé jizvy.

„Potřeboval bych si s tebou promluvit v soukromí,“ řekl Astorre.

Nicole se obrátila na svou strážkyni. „Helene, můžeš nás nechat o samotě. S tímhle pánem jsem v bezpečí.“

Helene věnovala Astorrovi dlouhý pohled. Snažila se udělat na něj dojem a vtisknout se mu do vědomí. A podařilo se jí to. Astorre, stejně jako předtím Cilke, zaznamenal její neuvěřitelnou sebedůvěru – sebedůvěru, jakou v sobě má karbaník s esem v ruce či člověk s ukrytou zbraní. Zadíval se na Helene a snažil se zjistit, kde tak asi zbraň ukrývá. Vypasové kalhoty a přiléhavé sako zdůraz-ňovaly její vyvinuté svalstvo – tam nikde pistoli mít nemohla. Pak si všiml rozparku dole na nohavici. Měla pouzdro kolem kotníku, což zase tak moc mazané nebylo. Když odcházela, usmál se na ni a nešetřil přitom svým kouzlem. Podívala se na něj naprosto bezvýrazně.

„Kdo ji najal?“ zeptal se.

„Otec,“ odpověděla Nicole. „Pracuje naprosto skvěle. Umí si úžasně poradit se všemi zlodějíčky i otrapy.“

„To si umím představit,“ přikývl Astorre. „Podařilo se ti dostat od FBI otcův svazek?“

„Ano,“ odpověděla Nicole. „A je to nejstrašnější seznam obvinění, jaký jsem kdy četla. Já tomu prostě nevěřím. A oni mu ostatně nikdy nic nedokázali.“

Astorre věděl, že by po něm don chtěl, aby pravda nevyšla najevo. „Mohla bys mi ten svazek na pár dní půjčit?“ zeptal se.

Nicole na něj upřela nicneříkající pohled zkušené právnicky. „Myslím, že teď není ta pravá chvíle,“ odpověděla. „Nejdřív to chci rozebrat, sepsat analýzu a zdůraznit, co je důležité, a pak ti to dám. Ve skutečnosti tam není nic, co by ti mohlo pomoct. Možná by bylo lepší, kdybyste se na to ani bratři, ani ty nedívali.“

Astorre na dívku zamyšleně pohlédl a pak se usmál. „Je to tak zlé?“

„Nech mě to nejdřív prostudovat,“ požádala ho Nicole. „FBI jsou strašní prevíti.“

„Beru cokoliv, co mi navrhneš. Jenom nezapomeň, že je to nebezpečná hra s ohněm. Dávej na sebe pozor.“

„Neboj,“ ujistila ho Nicole. „Mám Helene.“

„A kdybys mě potřebovala, jsem k dispozici.“ Astorre položil Nicole dlaň na paži, aby jí dodal odvahy, a ona se na něj na okamžik zadívala tak toužebně, až z toho měl nepříjemný pocit. „Stačí zavolat,“ dodal.

Nicole se usmála. „Jasně. Ale já jsem v pohodě. Vážně.“ Ve skutečnosti se v tu chvíli už těšila na večer s jedním neuvěřitelně okouzlujícím a přitažlivým diplomatem.

***

Marcantonio měl ve své honosné kanceláři s šesti televizory schůzku s ředitelem nejmocnější reklamní agentury v New Yorku. Richard Harrison byl vysoký muž, vypadal jako aristokrat a byl skvěle oblečen. Vzhledem připomínal bývalého manekýna, ale sálala z něj houževnatost parašutisty.

Harrison měl na klíně krabici s videokazetami. S naprosto nenucenou sebejistotou, aniž by požádal o dovolení, přistoupil k televizoru a vložil jednu z kazet do videa.

„Koukni se na tohle,“ vyzval svého hostitele. „Není to od mého klienta, ale myslím, že je to šokující.“

Na obrazovce se objevila reklama na americkou pizzu a hlavní roli v ní hrál Michail Gorbačov, bývalý prezident Sovětského svazu. Gorbačov byl podán s tichou důstojností, neřekl celou dobu ani slovo, jen krmil vnoučka pizzou a dav zatím řičel nadšením.

Marcantonio se na Harrisona usmál. „Vítězství svobodného světa,“ prohlásil. „A co má být?“

„Bývalý vůdce Sovětského svazu a teď tady šaškuje v reklamě na americkou pizzu. Není to úděsné? A to jsem slyšel, že mu za to zaplatili jen půl milionu.“

„No dobře,“ zabručel Marcantonio. „Ale proč?“

„Proč někdo udělá něco tak ponižujícího?“ rozčiloval se Harrison. „Protože zoufale potřebuje peníze.“

A Marcantonio si náhle vzpomněl na svého otce. Don by nepochybně hluboce pohrdal člověkem, který vládl veliké zemi a nedokázal přitom finančně zajistit vlastní rodinu. Don Aprile by ho považoval za největšího hlupáka.

„Je to zajímavá lekce z dějepisu a sociální psychologie,“ poznamenal nahlas. „Ale ptám se znova – a co má být?“ Harrison poklepal na krabici s videokazetami. „Mám jich tady víc takových a čekám, že vzbudí trochu odpor. Jsou o něco choulostivější. My dva už spolupracujeme hezky dlouho. Chtěl jsem se jen ujistit, jestli pustíš tyhle reklamy do vysílání. Ostatní bude nevyhnutelně následovat samo.“

„Neumím si představit, co to bude,“ řekl Marcantonio. Harrison vložil do přístroje další kazetu a začal s vysvětlováním: „Nakoupili jsme práva na využívání zesnulých veličin v našich reklamách. Je to přece škoda, že slavné osobnosti přestanou na naši společnost působit, jakmile jsou jednou po smrti. Chceme to změnit a obnovit jejich bývalou slávu.“

Video se rozeběhlo. Na obrazovce se objevila série záběrů matky Terezy, jak pomáhá chudým a nemocným v Kalkatě a svým hábitem řádové sestry přikrývá mrtvé. Další střih zastihl matku Terezu, jak dostává Nobelovu cenu míru. Její vstřícný obličej jen zářil a její svátá dobrota a lidskost dojímaly. Na dalším záběru rozlévala chudým na ulici polévku z obrovského hrnce. Všechny záběry byly černobílé.

Náhle začala být reklama barevná. K hrnci přistupuje muž v drahém obleku s prázdnou miskou v ruce. A říká nádherné mladé ženě: „Mohl bych dostat trochu polévky? Slyšel jsem, že je vynikající.“ Mladá žena mu věnuje zářivý úsměv a naleje mu trochu polévky do misky. Muž se z misky napije a tváří se přitom, jako by prožíval extázi. Následoval další střih a v obraze se objevil supermarket s celou jednou policí plnou polévek v konzervě nazvaných „Kalkata“. A vtíravý hlas oznámil: „Polévka Kalkata dodá života chudým i bohatým. Každý si může dovolit dvacet druhů této polévky. Původní předpis od matky Terezy.“

„Myslím si, že to udělali docela vkusně,“ poznamenal Harrison.

Marcantonio zvedl obočí.

Harrison vložil do videa další kazetu. Obrazovku zaplnil skvělý záběr princezny Diany ve svatebních šatech. V dalším střihu se princezna objevila v Buckinghamském paláci. Pak tančila s princem Charlesem, obklopena královským doprovodem. Všechno se odehrávalo s horečnatou rychlostí.

A hlas mimo obraz zarecitoval: „Každá princezna si zaslouží prince. Tahle princezna měla ale tajemství.“ Na obrazovce se objevila mladá modelka s elegantní broušenou lahvičkou parfému v ruce. Na lahvičce byla prázdná etiketa. Hlas pokračoval: „Stačí troška parfému Princezna a hned můžete také získat svého prince – a nemusíte se bát vaginálního pachu.“

Marcantonio stiskl tlačítko na stole a obrazovka televizoru pohasla.

„Počkej, mám toho víc,“ chtěl ho zarazit Harrison.

Marcantonio zavrtěl hlavou. „Richarde, máš neuvěřitelné množství nápadů – a jsou neuvěřitelně nevkusné. Ty-hle reklamy se v mé televizi nikdy vysílat nebudou.“

„Ale výnosy z některých produktů jdou na dobročinné účely – a jsou udělané docela vkusně,“ bránil se Harrison. „Doufal jsem, že to pochopíš a dáš ostatním příklad. Vždyť jsme nakonec dobří přátelé.“

„To jsme,“ přikývl Marcantonio. „Ale přesto ti odpovím stejně – ne.“

Harrison zavrtěl hlavou a pomalu složil kazety zpátky do krabice.

Marcantonio se ho s úsměvem zeptal: „Mimochodem, jak šlo Gorbačovovi natáčení?“

„Mizerně,“ pokrčil rameny Harrison. „Ten prevít zatracená neumí ani pořádně prodávat pizzu.“

***

Marcantonio vyřídil všechny ostatní pracovní resty a začal se připravovat na své večerní povinnosti. Dnes musí jít na předávání cen Emmy. Jeho společnost měla zamluvené tři stoly pro vedoucí pracovníky, hvězdy obrazovky a několik pozvaných hostů. Společnici mu bude dělat Matilda Johnsonová, úspěšná moderátorka zpravodajských relací.

Součástí Marcantoniovy kanceláře byla i ložnice, koupelna se sprchou a šatna plná obleků. Když musel pracovat dlouho do noci, často tu přespal.

Během předávání cen se o něm několik vítězů zmínilo. Prý sehrál na cestě za jejich úspěchem významnou roli. To ho vždycky potěšilo. A tak tleskal a líbal kdekoho na tvář, a přitom myslel na to, kolik musel za ta léta navštívit nejrůznějších předávání cen, oslav a večeří: Oskary, ceny diváků, ocenění AFI a nejrůznější zvláštní ceny pro stárnoucí herce, producenty a režiséry. Připadal si jako učitel na základní škole, který rozdá dětem diplomy za ruční práce a děti běží domů, aby se pochlubily maminkám. A pak ho píchlo špatné svědomí, že k tomu přistupuje tak nepřátelsky – tihle lidé si přece uznání zaslouží, potřebují je stejně naléhavě jako peníze.

Po skončení ceremoniálu se bavil tím, že pozoroval herce s nejistou pověstí, jak se snaží udělat dojem na lidi, jako je on, tedy na lidi, kteří sedí na měšci. Pak ho zaujala šéfredaktorka úspěšného časopisu, jíž se dvořilo několik novinářů na volné noze – všiml si únavy v její tváři a pečlivé a chladné srdečnosti, jako by to byla Penelope, čekající, až dorazí nějaký slavnější nápadník.

Dále tam byli moderátoři a moderátorky. To jsou v téhle branži těžké váhy, inteligentní muži a ženy s nesporným nadáním. Ti pro změnu řešili věčné dilema, jak si získat slavnou hvězdu, s níž by rádi udělali rozhovor, a současně odradit ty, kteří ještě nejsou tak důležití.

Z oceněných herců vyzařovaly nové naděje a touhy. Dosáhli úspěchu, který jim umožňuje skočit z obrazovky na filmové plátno a nikdy už se nevrátit – to si alespoň v tu chvíli mysleli.

Marcantonio z toho byl nakonec úplně vyčerpaný. Neustálé nadšené uculování, povzbuzující věty, jimiž člověk utěšuje ty, kteří nic nedostali, přehrávané vychvalování vítězů – to všechno ho úplně zničilo. „Přijdeš dneska později večer ke mně?“ zašeptala mu do ucha Matilda.

„Jsem unavený,“ řekl Marcantonio. „Byl to těžký den a těžký večer.“

„Nic se neděje,“ ujistila ho s pochopením. Oba měli hodně nabitý program. „Budu ve městě celý týden.“

Stali se z nich velice dobří přátelé, protože od sebe navzájem nic nevyžadovali. Matilda byla zjištěná. Nepotřebovala učitele ani ochránce. A Marcantonio se nikdy nepletl do dohadování o nových posilách do zpravodajství – to byla práce vedoucího obchodních záležitostí firmy. Vztah, který se mezi Marcantoniem a Matildou vytvořil, pravděpodobně nemohl vést ke sňatku. Matilda hodně cestovala a pracovala patnáct hodin denně. Byli ale kamarádi a občas spolu strávili noc. Milovali se, svěřovali si dr-by z podniku a čas od času se spolu objevili při různých společenských příležitostech. A považovali za přirozené, že každý z nich má ještě nějaké další vztahy. Několikrát se Matilda zamilovala do někoho jiného a společně strávené noci odpadly. Marcantonio se nikdy nezamiloval, takže on tyhle problémy neměl.

Dnes ho přemohla otrávenost ze světa, v němž žije. Takže když ^jistil, že na něj v hale domu, kde bydlí, čeká Astorre, téměř mu to udělalo radost.

„Nazdar, to jsem rád, že tě vidím,“ zahlaholil Marcantonio. „Kde ses flákal?“

„Měl jsem moc práce,“ odpověděl Astorre. „Můžu k tobě zaskočit na skleničku?“

„Jasně,“ přikyvoval Marcantonio. „Co má ale znamenat ta přepadovka? Proč jsi nezavolal? Mohl jsi tady čekat kolik hodin. Měl jsem ještě jít na nějaký večírek.“

„To máš jedno,“ odpověděl Astorre neurčitě. Měl bratrance celý večer pod dohledem.

V bytě jim Marcantonio oběma namíchal pití.

Zdálo se, že Astorre je trochu nesvůj. „Ty můžeš dát ve své společnosti podnět k zahájení nějakého projektu, je to tak?“ zeptal se.

„Dělám to v jednom kuse,“ přikývl Marcantonio.

„Něco bych pro tebe měl,“ řekl Astorre. „Týká se to zavraždění tvého otce.“

„Ne,“ prohlásil Marcantonio. Bylo to jeho slavné ne, jež dokázalo zarazit jakékoliv další diskuse v celé branži. Na Astorra ale podle všeho valný dojem neudělalo.

„Takhle se mnou nemluv,“ okřikl mladík bratrance. „Nepřišel jsem ti nic prodat. Jde o bezpečnost tvého bratra a tvé sestry. A taky o tvou bezpečnost.“ Načež se široce usmál. „A o mou,“ dodal.

„Povídej,“ vyzval ho Marcantonio mírnějším hlasem. Najednou uviděl bratrance v úplně novém světle. Že by v tomhle bezstarostném klukovi nakonec přece jen něco bylo?

„Chci, abys natočil dokumentární film o FBI,“ začal Astorre. „Hlavně o Kurtu Cilkeovi, který dokázal zničit většinu mafiánských rodin. To by mohlo mít hodně velkou sledovanost, co ty na to?“

Marcantonio přikývl. „A k čemu to bude?“ zeptal se. „Prostě se mi nedaří získat o Cilkeovi jakékoliv údaje,“ vysvětloval Astorre. „Je to strašně nebezpečné. Jenže když budeš natáčet dokument, žádná vládní agentura se ti neodváží šlápnout na malíček. Můžeš zjistit, kde bydlí, jakou má minulost, jak pracuje a jaké má postavení v mocenské struktuře FBI. Právě tyhle informace potřebuju.“

„FBI ani Cilke nebudou nikdy v životě spolupracovat,“ upozornil ho Marcantonio. „Takže bude těžké dát to do-hromady.“ Odmlčel se. „To není jako za starých časů, kdy řediteloval Hoover. Tihle chlápci si drží karty hodně u těla.“

„TV to zvládneš,“ lichotil mu Astorre. „Potřebuju, abys to udělal. Máš k ruce celou armádu produkčních a investigativních novinářů. Musím se o něm dovědět všechno. Úplně všechno. Protože si myslím, že je součástí spiknutí proti tvému otci a celé naší rodině.“

„To je dost bláznivá představa,“ poznamenal Marcantonio.

„Jistě,“ souhlasil Astorre. „Možná to vůbec není pravda. Ale já prostě vím, že to nebyla obyčejná vražda z podsvětí. A že Cilke podnikl docela směšné vyšetřování. Skoro jako kdyby překračoval stopy a vůbec se jich nedotkl.“

„Tak si představme, že ti pomůžu sehnat informace. Co chceš dělat dál?“

Astorre rozpřáhl ruce a usmál se. „Co bych mohl dělat, Marcu? Prostě to chci vědět. Třeba se mi podaří dosáhnout nějaké dohody a zbavit rodinu nebezpečí. Prostě se potřebuju podívat na veškerou dokumentaci. Nebudu si pořizovat kopie. Nezatáhnu tě do toho.“

Marcantonio upíral pohled na bratrance. V duchu se snažil srovnat si pronesená slova s Astorrovým milým, okouzlujícím obličejem. Pak zamyšleně řekl: „Začínáš mě zajímat, Astorre. Starý pán ti svěřil velení. Proč? Dovážíš makarony. Vždycky jsem si myslel, že jsi roztomilý výstředník, který jezdí v červené pláštěnce na koni a má malou hudební skupinu. Ale takovému člověku by starý pán nikdy nic nesvěřil.“

„Už nezpívám,“ upozornil ho Astorre s úsměvem. „A ježdění jsem taky nechal. Don měl vždycky dobrý odhad. A důvěřoval mi. Měl bys udělat totéž.“ Na okamžik se odmlčel a pak naprosto upřímně dodal: „Vybral si mě, aby to nemohly schytat jeho děti, až bude kolem horko. Vybral si mě a zaučil mě. Měl mě rád, ale dokázal se beze mne obejít. Je to jednoduché.“

„Dokážeš ten úder oplatit?“ zeptal se Marcantonio.

„No jistě,“ přikývl Astorre, opřel se v křesle a usmál se na bratrance. Byl to úmyslně křivý úsměv, jakým herec v televizi dává najevo, že hraje padoucha. Astorre to ale přehnal natolik, že se Marcantonio musel začít smát.

„A nic jiného ode mne chtít nebudeš?“ zeptal se. „Dál už mě do toho zatahovat nehodláš?“

„Na nic dalšího už nemáš,“ odpověděl Astorre.

„Můžu si vzít pár dní na rozmyšlenou?“

„Ne,“ řekl Astorre. „Když řekneš ne, budu proti nim sám.“

Marcantonio přikývl. „Líbíš se mi, Astorre, ale neudělám to. Je to příliš velké riziko.“

***

Schůzka s Kurtem Cilkem v Nicolině kanceláři Astorra zaskočila. Cilke si s sebou přivedl Billa Boxtona a trval na tom, že Nicole bude rozhovoru přítomna. Jednal také velice zpříma.

„Doslechl jsem se, že Timmona Portella zkouší založit si ve vaší bance fond na miliardu dolarů. Je to pravda?“

„Jedná se o důvěrnou informaci,“ upozornila ho Nicole. „Proč bych vám to měla říkat?“

„Vím, že přišel se stejnou nabídkou, jakou přednesl i vašemu otci,“ řekl Cilke. „A váš otec ho odmítl.“

„A proč to všechno tak zajímá FBI?“ zeptala se Nicole hlasem, který jasně říkal ‚jdi se vycpat“.

Cilke se tím nenechal vyvést z míry. „Myslíme si, že tímhle způsobem pere peníze z narkotik,“ obrátil se na Astorra. „Chceme, abyste s ním spolupracovali, což nám dovolí sledovat jeho činnost. Chceme, abyste do banky přijali některého z našich federálních účetních.“ Cilke otevřel kufřík. „Potřebuju, abyste podepsali listiny, které ochrání nakonec nás všechny.“

Nicole mu vzala dokumenty z ruky a velice rychle pročetla dvě stránky.

„Nepodepisuj to,“ varovala Astorra. „Zákazník banky má právo na ochranu soukromí. Jestli chtějí vyšetřovat Portellu, potřebují na to soudní příkaz.“

Astorre jí papíry vzal a přečetl si je. Pak se na Cilkea usmál. „Věřím vám,“ řekl. Podepsal listiny a vrátil je Cilkeovi.

„A co z toho budeme mít my?“ zeptala se Nicole. „Co dostaneme za spolupráci?“

„Konáte svou povinnost jako spořádaní občané,“ poučil ji Cilke. „Dostanete děkovný dopis od prezidenta a přerušíme audit ve vašich bankách, protože pokud nejste úplně čistí, mohl by vám způsobit spoustu potíží.“

„A co takhle kdybyste utrousili nějakou informaci o vraždě mého strýce?“ ozval se Astorre.

„Jistě,“ řekl Cilke. „Byl zastřelen.“

„Proč nebyla u biřmování policejní sledovačka?“ nenechal se odradit Astorre.

„Rozhodl o tom velitel newyorských detektivů Paul Di Benedetto,“ odpověděl Cilke. „A spolu s ním jeho pravá ruka. Jistá Aspinella Washingtonová.“

„A jak se stalo, že tam nebyli žádní pozorovatelé od FBI?“ vyptával se dál Astorre.

„Obávám se, že to bylo moje vlastní rozhodnutí,“ přiznal se Cilke. „Měl jsem pocit, že to nebude potřeba.“ Astorre zavrtěl hlavou. „Tak mám dojem, že se zatím s vaším návrhem neumím vypořádat. Budu potřebovat pár týdnů na rozmyšlenou.“

„Už jste podepsal příslušné papíry,“ upozornil ho Cilke. „Takže jde o utajovanou informaci. Když se o obsahu tohoto rozhovoru někde zmíníte, můžete se dostat před soud.“

„Proč bych to dělal?“ podivil se Astorre. „Prostě jen nechci mít ve svém podniku nic společného s FBI ani s Portellou.“

„Jen si to rozmyslete,“ požádal ho Cilke.

Sotva za agenty FBI zapadly dveře, Nicole na Astorra vztekle zaútočila. „Jak ses mohl opovážit nerespektovat moje veto a podepsat ta lejstra? Byla to naprostá hloupost.“

Astorre se na dívku zadíval. Bylo to poprvé, kdy dala najevo, že by se na něj taky dokázala hněvat. „S tím papírem, co jsem mu podepsal, si připadá v bezpečí,“ prohlásil. „A to je přesně to, co potřebuju.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024