Kapitola 5
Marriano Rubio patřil k lidem, kteří zvládnou práci na deseti stavech a každý jim přede dlouhou zlatou nit. Zastával funkci peruánského generálního konzula, ale většinu času trávil v New Yorku. Byl také zahraničním představitelem velkopodnikatelských zájmů z mnoha jihoamerických zemí a komunistické Cíny. A navíc byl blízkým přítelem Inzia Tulippa, šéfa předního kolumbijského drogového kartelu.
Stejně dobře jako v podnikání se Rubiovi vedlo i v soukromém životě. Ve svých pětačtyřiceti byl nejen úspěšným starým mládencem, ale i uznávaným sukničkářem. Neměl nikdy víc než jednu milenku, a když ji měnil za nějakou mladší krásku, vždycky ji vhodně a velkoryse zajistil. Byl docela fešák, uměl vést vcelku zajímavou konverzaci a skvěle tančil. Navíc měl vskutku jedinečný vinný sklípek a výtečného tříhvězdičkového kuchaře.
Jako většina úspěšných lidí i Rubio si liboval v pokoušení osudu. Rád si brousil ostrovtip na účet velmi nebezpečných mužů. Potřeboval riziko, kterým si kořenil exotický jídelníček svého života. Byl zapleten do nezákonného dovážení technologií do Číny. Narkobaronům zařizoval možnosti vyjednávání na nejvyšší úrovni. A sloužil jako pokladník uplácející americké vědce, aby emigrovali do Jižní Ameriky. Měl dokonce i nějaké obchody s Timmonem Portellou, jenž byl stejně výstřední a nebezpečný jako sám Inzio Tulippa.
A jako všichni riskující hráči byl i Rubio pyšný na to, že má všechny trumfy na své straně. Proti jakémukoliv právnímu postihu ho chránila diplomatická imunita. Věděl ale o ostatních nebezpečích a na ta si dával pozor.
Měl pohádkové příjmy a utrácel jako opilý námořník. Mohl si koupit cokoliv na světě, včetně náklonnosti žen, a v tom spatřoval neuvěřitelnou moc. Liboval si v tom, že může zaopatřit svoje bývalé milenky, a z těch se díky tomu stávaly velice užitečné přítelkyně. Jako zaměstnavatel se choval nadmíru velkoryse a rozumně si tím zajišťoval přízeň lidí, kteří na něm byli závislí.
Teď se Rubio ve svém newyorském bytě, jenž byl šťastnou shodou okolností součástí peruánského konzulátu, oblékal na večeři s Nicole Aprílovou. Byla to pro něj schůzka jako každá jiná, napůl obchod, napůl potěšení. Seznámil se s Nicole na večeři ve Washingtonu, kterou pořádal jeden z jejích významných klientů. Na první pohled ho zaujala její nevšední krása, ostrý, odhodlaný výraz, in-teligentní oči a ústa a drobné, smyslné tělo. Zajímala ho ovšem i skutečnost, že se jedná o dceru velkého mafiánského bosse dona Raymonda Aprila.
Nicole padl Rubio do oka, ale nezbláznila se do něj na první pohled, což jí přičítal k dobru. Obdivoval u žen romantickou moudrost. Bude si muset její přízeň vybojovat skutky, ne slovy. Hned s tím začal a požádal ji, aby zastupovala jednoho jeho klienta ve zvlášť výnosném jednání. Také se dověděl, že Nicole vykonává hodně dobrovolnické práce ve snaze zrušit trest smrti a že dokonce obhajovala několik odsouzených vrahů, aby zabránila jejich popravě. Podle Rubia to byla ideální moderní žena – krásná, se skvělou pracovní kariérou a citlivá při vyjednávání. Jestli nemá nějakou sexuální poruchu, bude tak na rok velice přijatelnou společnicí.
To všechno se odehrálo před smrtí dona Aprila.
Teď se hlavním smyslem jeho dvoření stalo to, aby zjistil, jestli Nicole a její dva bratři dají zděděné banky k dispozici Portellovi a Tulippovi. Jinak by nemělo smysl zabíjet Astorra Violu.
***
Inzio Tulippa čekal dost dlouho. Od zavraždění Raymonda Aprila uplynulo devět měsíců a on stále ještě neměl žádnou dohodu s dědici donových bank. A přitom už ho to stálo spoustu peněz. Poslal několik milionů Timmonu Portellovi, aby podplatil FBI a newyorskou policii a aby bratrům Sturzovým uhradil jejich služby. A ve svých plánech nepokročil ani o kousek dál.
Tulippa nebyl nějakým obhroublým překupníkem drog, který se ve svém oboru propracoval do vysokého postavení. Pocházel z vážené a bohaté rodiny, a dokonce za svou rodnou Argentinu kdysi hrál pólo. Teď ale bydlel v Kostarice a měl kostarický diplomatick…
