Edudant a Francimor

11
Loupežníci pronásledují školní mládež

Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie spal na svém lůžku a chrápal, až okna řinčela. Vedle jeho lože odpočíval jeho věrný služebník Kokrhelini. Ležel stočen na koberci, ponořen do hlubokého spánku.

Najednou vůdce ustal ve svém chrápání, probudil svého sluhu a pravil: „Kokrhelini, mně se zdá, jako by se mně zdálo, že něco drnčí.“

Kokrhelini, protíraje si ospalé oči, odvětil: „Co by drnčelo, skvostný generále? Nic nedrnčí, ledaže tvoje vznešené hrdlo chrápe.“

Vůdce, uspokojen touto odpovědí, zavřel oči.

Avšak brzy probudil se podruhé a pravil: „Kokrhelini, opravdu se mi zdá, jako by se mně zdálo, že něco drnčí.“

„Co by drnčelo, skvostný generále?“ odtušil sluha. „Sám chrápeš na celý barák a sebe samotného budíš.“

„Pravíš-li, že chrápu,“ děl vůdce loupežníků, „tak asi chrápu. Já opravdu myslil, že něco drnčí.“

Opět zavřel oči a usnul.

Potřetí otvírá oči slavný vůdce loupežníků a praví: „Kokrhelini, blesky boží! Kýho ďasa! U všech rohatých! Zase se mi zdá, jako by se mi zdálo, že něco drnčí!“

„Skvostný generále!“ odpovídá Kokrhelini vyčítavě. „Pořád bouříš a nikomu spáti nedáš. Tisíc láter a hromů! Když ti říkám, že nic nedrnčí, alebrž ty ráčíš chrápati, pak buď spokojen…“

Kokrhelini ještě chvíli reptal a nespokojeně se převaloval na svém koberci.

Vtom se prudce otevřely dveře a v nich se objevil po zuby ozbrojený loupežník. Tento muž přiskočil k loži svého velitele, zasalutoval a hlásil: „Poslušně hlásím, skvostný generále, že naši zajatci se zmocnili motocyklů a pod vedením Edudanta a Francimora se dali na útěk!“

Vůdce loupežníků Celerini z Papadocie, uslyšev tuto zvěst, vytřeštil oči a rovnýma nohama seskočil z postele.

Vrhl se na zbrojnoše, který přinášel tuto zvěst, a zařval: „Co to slyší uši mé? Peklo a zkáza! Krucinálfagothimelherdeknochamolhromtěťuk! Jak je to možné? Okamžitě nechť se troubí poplach!“

Za několik okamžiků ozval se jasný zvuk polnice. Lupiči se probouzeli, bleskurychle se oblékali a chápali se zbraní. Když vůdce Celerini z Papadocie vyšel před dům, tu nalezl své vojsko v řadě shromážděné.

Celerini přehlédl zástup, vytáhl palaš a zavelel: „Čtyřstupem vpravo v bok! Vlevo čelem! K poctě zbraň! Vlevo zatočit, poklusem poklus! Peklo a vítězství!“

„Peklo a vítězství!“ opakovali loupežníci jednohlasně. I vsedli na koně a dali se do klusu, aby dostihli uprchlíky.

Byla cesta-necesta, temným lesem, houštím a roštím, roklinami a úžlabinami, přes kopce i přes doliny, přes sedm potoků a sedm plotů. Jasně zvonily koňské podkovy o kamení, až jiskry lítaly. Noční sovy houkaly, divoká zvěř skuhrala, tma byla tmoucí, jenom na nebi vysokém stál zářivý měsíc, ale svítil si jenom pro sebe a o zemi se nestaral.

V prudkém letu hnalo se vojsko loupežníků dopředu a netrvalo to dlouho, i spatřili pronásledovatelé motocykly, na nichž ujížděla školní mládež.

„Haha!“ zařval vítězně vůdce Celerini z Papadocie. „Za chvilku budeme je míti ve své moci a pak těžce budou pykati za svou proradnost. Kupředu, moji věrní!“

V tu chvíli se Edudant ohlédl a spatřil pronásledovatele.

„Lupiči jsou nám v patách!“ hlásil. „Přidejte plynu!“

Školní mládež přidala rychlosti a motocykly letěly dopředu jako šipka. Ale i loupežníci pobídli koně, aby dostihli své oběti. I byla cesta-necesta, houštím a roštím, r…