Kupodivu, jediné, co se mi stalo, bylo, že mne o deset centimetrů minul zkroucený ropovod původně chránící příď stroje. Takže se mi nestalo nic. Ani kabát jsem si neumazal a kalhoty neroztrhal; jen puky už nebyly co dřív. Dokonce ani klobouk mne neopustil - visel mi na šňůrce na zádech.
Dveře se zastavily a najednou panovalo až neuvěřitelné ticho. Hučení ohně pomíjím, protože přes něj bylo slyšet i syčení vody, jak se odpařovala pod rozžhavenými dveřmi.
A zezadu do ticha znělo túrování motorů. Pozůstalým vojákům a celníkům zbyla i nějaká auta, podle zvuku nejméně dvě a teď se podle všeho složitě prodírala přes steyrem přeoranou silnici. Sáhl jsem do kompozitové schránky a zasadil do zbraně nový zásobník. Budu se muset krotit, mám už jen dva. Ale na osobáky by vlastně měl stačit glock; co měl, musí stačit. Schoval jsem steyr, trhl pravým zápěstím a pistole mi skočila do dlaně - docela mě udivilo, že jsem ji v tom chaosu neztratil. Přepnul jsem volič do polohy DÁVKOU.
Plán je jasný: bezpodmínečně potřebuju auto (v protisměru pořád nic, ale to je vždycky tak). Odhadoval jsem, na jakou asi dálku dokážu v oparu a dýmu zastřelit řidiče policejního vozu, když mi došlo, že ani vzdáleně neslyším motor cisterny.
A to bych měl.
Takže jsem se ohlédl a pořádně zaostřil. A opravdu - tahač stál. Asi sto metrů ode mne.
A protože mě uprostřed polí nic nedrželo, rozběhl jsem se.
* * * * *
Proč asi cisterna zastavila, přemýšlel jsem a rychlé pleskání mých bot tlumila sedající mlha. Barbar buď zase změnil názor na peníze, nebo ho Církev zmáčkla tak, že svou fízlovskou práci bere hodně vážně. Jestliže platí druhá varianta, tak buď Bratři chtějí zjistit, jestli mám komplice a pak nás zničit naráz, nebo mě chtějí dostat živého. Vzpomněl jsem si na Seydelmanna a jeho nerezový instrumentář. Ale na druhou stranu, v případě, že je to pravda - to, že mne chtějí dostat živého-, tak s tímto plánem zřetelně někdo mocný nesouhlasí. A to přesně ten někdo, kdo na francouzských hranicích zorganizoval zátaras a nahnal do remízku odstřelovače s kanónem. A podle přítomnosti ledového anglického hlasu asi tento někdo není Francouz, ale je z toho proklatého ostrova.
Proč mi sakra všichni chtějí ubližovat, když jsem pan Hodný?
Mé podrážky pravidelně dopadaly na asfalt a rozstřikovaly vodu. Přes spletitost úvah jsem nezmoudřel ani o kousek.
* * * * *
Nápis na zádi cisterny se blížil asi tak rychle jako hluk motorů zezadu. Kdyby mě ti policisté neviděli běžet, a kdyby se nám s Barbarem podařilo někde ve velkém stroji schovat a zároveň si zajistit řidičovu spolupráci, mohlo by to projít: Anglické pivo, anglická cisterna, Anglie nadosah.
Přidal jsem.
* * * * *
„Kde seš?!“ přivítal mě Barbar, „běháš jako šnek!“ Řidič tahače seděl s rukama za hlavou a s hlavní kalašnikovu hluboko v obrovském houbovitém břiše - tady v těch vyžraných jedenadvacátých stoletích jsou všichni strašně tlustí.
Přestože anglická, měla cisterna volant kontinentálně vlevo.
„Vypadám snad na sprintera?! I s takovýmhle autem se dá couvat!“
Prudce jsem vydechl a vyhoupl se do kabiny. Udýchaný jsem nebyl, s okysličovacími schopnostmi mého organismu mi udýchání nehrozí, ale zkuste si nějak rychleji běhat se skoro třímetrákovým tělem bez bojové energie. Naštěstí jsem nepřišel ani o černé brýle - skrz ožehlá umělohmotná skla sice nebylo moc vidět, ale nemůžu chtít všechno.
Břicháč za volantem se potil, byl bledý a páchl strachem - Barbarova sladká voňavka zřetelně prohrávala a přiškvařéný smrad bývalého účesu tomu všemu statečně sekundoval.
Za sedadly - oddělená závěsem - byla kóje s postelí, uváleným spacákem, nahatými fotkami, věšákem, miniaturním umyvadlem, zrcadlem, chemickým záchodem a ledničkou.
„Ideální,“ řekl jsem, přehoupl se tam a prosedl vršek lednice. Alespoň byla pohodlnější. Barbar mne následoval a usadil se na pryčně, AK pohotově. Poodhrnul jsem závěs, a řidičovy zpocené vlasy jsem měl přímo před očima. Prostrčil jsem glock mezerou mezi vrškem opěr…
