Barbar se vyhnul rannímu dopravnímu kolapsu (ještě zahuštěnému mrtvolami a policií) a bočními uličkami vykličkoval z města. Přemýšlel jsem, jak to, že tyhle čerstvé mrtvoly nepoužívají stroje. Modrý ksicht a jeho dva kumpáni - a nakonec i slečna Tinkerová a Turisté - s tím problémy neměli.
* * * * *
Chevrolet spokojeně burácel a holá rozmoklá pole jen letěla dozadu.
Déšť zase zhoustl, šedé nebe trochu kleslo a Barbar mířil k dálnici, která obchvacuje Hamburk.
Když obchvat, tak obchvacuje.
„Řekni, proč tě vlastně honěj? Jsou to Bratři, že jo? A co víš o těch mrtvolách? Ty chodící myslím,“ Barbar na mě vrhl postranní pohled.
Do jaké míry ti asi tak můžu věřit, hochu. Děvče. Příšero. Hned kousek za Travemünde mě napadlo, že se možná s policií dohodl a teď funguje jako volavka. Pravda, nikde na chevroletu není žádná poziční vysílačka, ale satelity jsou i v tomhle století docela pokročilé. Ale když nemůže předat informaci ven, proč si nepustit pusu trochu na špacír. V nejhorším, zabít ho můžu vždycky - a už strašně dlouho jsem si s nikým pořádně nepokecal.
„To víš, Církev Zářícího Spasitele ve mně vidí jisté nebezpečí, a jak se noví páni vypořádávají s nebezpečím, užs možná slyšel. Když bydlíš blízko řeky,“ kývl jsem k hladině Labe, které se objevilo v polích.
Černala se v něm obloha.
„Jak může bejt někdo nebezpečnej pro organizaci, která během osmačtyřiceti hodin převzala vládu skoro nad celou západní civilizací? A navíc někdo takovej jako ty?“ Transvestita zavrtěl hlavou a ujelo mu hlasité uchechtnutí, které se pokusil maskovat zakašláním.
„Občas někdo nevypadá, na to, co je,“ pokrčil jsem rameny a mrkl na jeho vínovou mašli.
„Hm. A co ty mrtvoly?“
Jestli to, že mi nevěří, jenom hrál, hrál to celkem dobře. A přece jenom - i když jsem si tak dlouho nepokecal základní přísloví mého Času zní: ticho je život. Tady v tom století, kde donedávna šlo jen o peníze, zatím pořád říkají mlčeti zlato.
„Nevím o nich víc, než že mě nemají rády,“ zavrtěl jsem se. „Poslouchej, co kdybych šel dozadu? - Potřebuju si něco připravit. Zvládneš to tady beze mě?“
„Tsss!“
Páčkou ovládající motorek jsem otočil sedačku proti směru jízdy a překulil se do nákladního prostoru. Těžký chevrolet si změny těžiště ani nevšiml.
* * * * *
Rozsvítil jsem stropní lampičku a za slabou půlhodinku měl všechny delší příčky stříbrných křížů nabroušené do vražedných špic. Piliny jsem pečlivě schraňoval na novinách. Pilník z vetešnictví byl sice tupý, ale když se přitlačilo, šlo to. Než jsme dojeli k hranicím s Holandskem, zvládl jsem rozbrousit skoro všechny medaile. Vysypal jsem z piezogunu písek a naplnil ho pilinami. Ještě mi zbylo skoro na třikrát, tak jsem stříbro sesypal do igelitového sáčku a pečlivě ho uložil do kapsy.
Holandské hranice se daly zjistit jen podle velké modré smaltované tabule u cesty:
VÍTEJTE V NIZOZEMSKU!
Co nejlépe jsem si otřel prsty začerněné stříbrem, ale moc to nešlo.
Svalil jsem se zpátky do sedačky a otočil ji čelem ke sklu. Stříbro nakysle vonělo.
„Cos to dělal?“ Barbar na mě vrhl další z kosých pohledů.
„Takové přípravy... Až bude nějaké větší parkoviště, zastav. Potřebujeme jinou značku - lübecká, navíc z půjčovny, by na nás mohla nezdravě upozornit.“
* * * * *
Takže v nějaké vesnici jsem si šel u místního supermarketu umýt ruce a sundal přitom číslo z očividně dlouho nepoužívaného volkswagenu. Barbar dával pozor, ale v dešti nebyla venku ani noha. Na odpočívadle za vesnicí jsem značky prohodil - vesnička se kupodivu jmenovala Kyblhooven. Jak se ta čeština někdy hodí. Otřel jsem si prsty o mokrou trávu a vyhoupl se nazpátek.
„Víš, co je mi divný?“ Barbar sešlápl plyn a automatická převodovka několikrát hladce přeřadila, „nejsi na svoji figuru nějak těžkej?“
Zřetelně komentoval poklesnutí auta. Ale proč ho nekomentoval už předtím? Že by mu někdo řekl, aby se zeptal? Projel jsem znovu veškeré vyzařování chevroletu, ale žádný komunikační kanál jsem opět neobjevil.
Ale opravdu to vypa…
