V místnosti nebylo příliš světla, ale desítky očí se svislými zornicemi se na mě zaostřily bez jediného zamrkání. U stolu, stejného jako minule, seděli moji společníci ze Zuřivce a pohled na ně mi vrátil elán - vypadali docela překvapeně. Všiml jsem si, že jen před nimi stojí skleničky; prázdno před ostatními vypadalo podivně.
„Zdravím,“ řekl jsem vychovaně a zavřel za sebou.
* * * * *
„Zabijte ho někdo!“ vstal Tobby a barevné vousy se mu ježily. Po počátečním překvapení vypadal rozhořčeně jako by si vydloubal psí lejno z podrážky a dalším krokem šlápl do dalšího.
Lejno! Kam na takováhle slova chodím?
„Ale, takové vřelé city. Ty ho znáš?“ promluvil hubený muž s dlouhými blonďatými vlasy svázanými do copu. Zřejmě hlava organizace, protože seděl v čele nejdelšího stolu.
„Já taky,“ zvedl se Fred, „ale už by měl bejt pár tejdnů mrtvej!“
„Takže je tady na dluh, není-liž pravda? A my u Červeného kohouta na dluh nedáváme, příteli,“ otočil se Copatý na mě a v hlase měl lehký úsměv: „Tak ho někdo zabijte, chci se bavit,“ zahleděl se mi do očí. V tom pohledu byla tak totální převaha nad každým a vším, že jsem v duchu zavrtěl hlavou, jak se s takovým přístupem k životu mohl dožít vyššího než dětského věku. Prozatím jsem se zdržel útočné mimiky a jakékoli neobvyklé modulace:
„Já taky na dluh nic nechci, naopak, přišel jsem zaplatit.“
„To znělo ale zatraceně výhružně!“ řekla žena sedící po Copatého pravici. Výčepem se rozlehl hlasitý smích a šoupání židlí, jak všichni zaujímali pozice, aby viděli co nejlépe.
Rozepnul jsem si bundu, sundal brýle a strčil je do náprsní kapsy.
Tady si svůj zrak dovolit můžu.
„Hnus! Fuj!“ řekla zase ta žena. Mohlo by se o ní říci i „dívka“: obličej měla tak dvacetiletý, hladký, bez vrásek, ale oči ji prozrazovaly, starší jsem viděl snad jen u Merlina. Přehlédl jsem celou společnost a až na posádku Zuřivce a barmana tak vypadali všichni: štíhlí, svalnatí, mezi dvacítkou a třicítkou, bělostné zuby... jen v pohledech jim ležely věky.
Nesmrtelní.
Tom s Tobbym se začali proplétat mezi židlemi a tvářili se temně.
Kromě jejich kroků a funění bylo ve výčepu zase to ticho. Až teď jsem si uvědomil, že vyjma námořníků ze Zuřivce a barmana nikdo nedýchá.
* * * * *
„Jen poď hezky doprostřed,“ zastavil se Tom na prostranství mezi stoly, „nejdřív si trochu zaboxujeme, s tou zdejší tradicí jsem nelhal.“
„Box! Dobrej nápad! Jo!“ zvedl se hlahol a někteří zabušili pěstmi do stolů.
„Jestli se ti nechce, jestli vzpomínáš, jak jsem tě sundal v tom skladišti v New Yorku, tak na to sis měl vzpomenout dřív, než si sem vlez,“ Tomovi se po vrásčitém obličeji rozlil povýšený úsměv a dvakrát cvičně švihl levičkou. Rozrážený vzduch ostře hvízdl.
„Box! Box! Box!“ řvala společnost. Zřetelně ve svém nudném schůzování potřebovali kulturní vložku.
„Co je to?“ Copatý zvedl hlas: „Tomu říkáš nějaký elán?! Jen ruče do toho, příteli. Buď bav, nebo tě rovnou zastřelím, ať se můžeme vrátit k práci,“ Copatý zvedl pistoli. Pohyb, kterým ji vyndal, byl nechutně rychlý.
Váhavě jsem postoupil ke středu volného prostoru, na obličeji dobře udržovaný výraz obav až strachu.
„A aby sis nemyslel, že jsme nespravedliví - vzhledem k tomu, co mi Frederick řekl o tvých protibratrských zásluhách - když Toma porazíš, necháme tě, hmm, žít.“ To řekl opět Copatý - Fred se ke svým společníkům nepřidal jen proto, že mu do ucha šeptal, co o mně věděl - slyšel jsem každé slovo. Nebylo toho moc, jen cosi z televize a co mu řekli ti, kteří si zaplatili za mé dodání do Ameriky. Tentokrát se po slovech Copatého nikdo nerozesmál nahlas, ale po bledých tvářích se rozlily úsměvy, řekněme zasvěcené. Takže to „hmm, žít“ asi neznamenalo, že mne chtějí nechat naživu.
Ani já je jsem nechtěl.
„Celesto, odstartuj to, prosím,“ Copatý se dvorně naklonil ke své společnici.
„Ring volný!“ vykřikla Celesta a hlasitě tleskla.
* * * * *
Tom bez varování švihl pěstí a rána do brady mne poslala k zemi. Tak tak jsem to stihl sehrát a podlaha by…
