Co tě nezabije to tě posílí.
Když vám ale veselý sadista autogenem uřeže končetiny (o vydloubnutém oku nemluvě), dá se o tomto optimistickém přísloví s úspěchem pochybovat - jak říkávají právníci. Se stejným úspěchem by se dalo pochybovat i o jiných věcech - například o mém zdravém rozumu, kdybych vám tvrdil, že jsem potkal živého boha.
A vidíte.
Není to sice ten Bůh, ale jenom Zářící Spasitel, zato je to pěknej hajzl. Využil mé zdravotní indispozice a pronikl do šlupky kde se ke mně - krom toho, že zničil interiér - choval nadmíru ošklivě. Nejdřív zkoušel mentální útok (hnusně studený a slizký pocit v mozku), potom si na mně zatancoval v pravdě boží odzemek - to když si uvědomil, že ve šlupce není pánem on (jak se domníval), ale já. Šlupka je možná jediné místo na Zemi, kde tohle platí, a co čert nechtěl, bez mé dobré vůle se z ní nikdy nedostane - což ho poněkud rozrušilo. Abych nelhal - on si to ani tak neuvědomil, jako jsem mu to řekl - přesněji řečeno, řekl jsem mu, že je můj zajatec, že by měl opravit zničené čalounění a ať si dá tatrgelový džus.
Pak následoval zmíněný odzemek.
Naštěstí (naštěstí!) se ve šlupce nachází pokročilý lékařský automat známý jako rakev, který Spasitel (spolu s ostatní technikou) naštěstí nerozmlátil. Přece jen to není takový kretén. Rakev - jediné místo v tomhle století, kde se můžu dát dohromady, přičemž ono „dohromady“ je v mém případě až nechutně výstižné. (Kdyby vám připadalo divné, že nějak podezřele snadno pozbývám tělesné integrity, pak je to proto, že jsem před ztrátou nahraditelných končetin přišel o nenahraditelnou bitevní kombinézu {a s ní i o Pistol}. Další dva vroubky které u mě má doktor Seydelmann.) Na závěr rozhovoru s bohem jsem zjistil, že můj už tak účinný úsměv získal (zřejmě právě v Seydelmannově mučírně) na přesvědčivosti - či spíš na průraznosti. Každopádně, jen jsem se usmál, Zářící Spasitel uvěřil všemu, co jsem řekl.
Abych nezapomněl. Tahle kniha se původně měla jmenovat PAN HODNÝ, ne TEMNÝ PROROK. Protože kdo je to Temný Prorok? Skutečný Temný Prorok? - Jestliže vy to víte, já tedy ne. Ale že jsem pan Hodný, toho už si doufám všiml každý.
Jinými slovy: kdo si v tom přejmenovávání smočil pazoury, má to spočítané.
A bude to bolet.
Patejl
Nakonec jsem v rakvi strávil celý měsíc. Prvních čtrnáct dní měl na svědomí Seydelmann a jeho autogen, druhých čtrnáct dní ta božská dupnutí. A že by jakýkoli čas v rakvi byl něco příjemného, to tedy ne.
Ale když mne stroj propustil, byl jsem zase kompletní: uřezané končetiny zregenerovaly, poškozené kosti i vnitřní orgány byly jako nové a obě oči jsou taky fajn.
* * * * *
Točila se mi hlava, trochu jsem se potácel a v plicích mne při prvním nádechu ostře píchlo. Při druhém a třetím a dalším už to bylo lepší, jako vždy. Atmosféra ve šlupce byla opět kyslíková a regenerační gel jako vždy příšerně smrděl.
Zářící Spasitel seděl v pilotním křesle a zíral do monitoru, po němž se hnaly barevné pruhy - zřejmě dokáže přijímat informace daleko rychleji, než je běžné. S opravou rozervaného čalounění se nezatěžoval, ale podle toho jak nepříjemně vypadal už z profilu, jsem se rozhodl mu to nepřipomínat. Nechtěl bych se do lékařského automatu vracet příliš brzo.
„Jen se osprchuju,“ řekl jsem. Po měsíci v rakvi jsem měl obličejové svaly jako gumové.
Střídání horké a studené vody mne (jako vždy) vzpamatovalo. V rakvi jsem sice takhle dlouho nikdy nebyl, ale zase jsem tam nebyl ani poprvé.
Když se gel spláchl, zjistil jsem, že mi na těle přibylo pár jizev, a že se mé nové končetiny od těch předešlých neliší ani ve tvaru, ani ve funkci. Rakev má můj organismus dobře zmapovaný, takže k obnově použila i pseudometaliku posilovačů. Když jsem se utíral, podíval jsem se do zrcadla a spatřil první a doufám jedinou odchylku. Přístroj samozřejmě nemohl regenerovat můj kybernetický zrak - v pravém důlku místo něj vytvořil něco jako složené muší oko. Vidím na něj stejně jako na to původní, jen samozřejmě nemá technické funkce, …
