Část šestá
Plameny povstání
36
Prestonpans
Skotsko, září 1745
Po čtyřech dnech pochodu jsme se nacházeli na hřebenu kopce u Calderu. Rozlehlé vřesoviště se táhlo až dolů k jeho úpatí, ale my jsme postavili tábor ve stínu stromů. Skalnatý kopec zarostlý mechem přetínaly dva potůčky a svěží počasí začátku podzimu nám připomínalo spíše piknik než pochod do války.
Ale bylo sedmnáctého září, a pokud jsou mé chabé znalosti jakobitské historie správné, tak je válka v dosahu několika dnů.
„Znovu mi to zopakuj, Sassenachová,“ řekl Jamie snad posté, když jsme procházeli po větrných kopcích a prašných cestách. Jela jsem na Donasovi a Jamie šel vedle mě. Teď jsem ale seskočila vedle něj, aby se nám spolu lépe mluvilo. Donas byl kůň, který vyžadoval plné soustředění jezdce při jízdě, takže chvíli trvalo, než jsme si porozuměli. Neustále se snažil setřást svého nepozorného jezdce tím, že například proběhl pod nízkým stromovím.
„Už jsem ti to říkala, moc toho nevím,“ řekla jsem. „V historických knihách se o tom psalo velice málo a já jsem tomu v té době moc velkou pozornost nevěnovala. Jediné, co ti dokážu s jistotou říci, je, že se bitva odehrála – ehm, tedy se spíše odehraje – poblíž města Prestonu a bude se jí říkat bitva u Prestonpans, zatímco Skotové ji nazývali – budou nazývat bitva u Gladsmuiru, podle jedné staré věštby, která říká, že král se navrátí po vyhrané bitvě u Gladsmuiru. Bůh ví, kde leží skutečný Gladsmuir, pokud vůbec nějaký existuje.“
„Ano. A?“
Svraštila jsem obočí a snažila se osvěžit si všechny možné střípky vědomostí. Snažila jsem vybavit si malou zahnědlou otrhanou knihu Historie Anglie pro děti, kterou jsem četla v mihotavém světle petrolejové lampy v hliněné chatrči někde v Persii. V hlavě jsem jí listovala, ale nebylo tam více než dvě strany, o kterých se autor rozhodl, že stojí za zmínku z druhého povstání Jakobitů, které znají historici jako „rok 45“. A v celé dvoustránkové sekci byl jen jeden odstavec, který se vztahoval k bitvě, která je teď před námi.
„Skotové vyhrají,“ řekla jsem s nadějí.
„No, to je velice důležité,“ souhlasil trošku sarkasticky, „ale pomohlo by nám, kdyby sis vzpomněla i na něco víc.“
„Pokud chceš věštbu, najdi si jasnovidce,“ odsekla jsem mu, potom jsem se ale uklidnila. „Promiň, já jen, že toho moc nevím a to je velice frustrující.“
„Ano, to je.“ Sehnul se a vzal mě za ruku, stiskl ji, když se na mě usmál. „Nedělej si starosti, Sassenachová. Nemůžeš říci víc, než víš, ale ještě mi to, prosím, jednou zopakuj.“
„Tak dobrá.“ Také jsem jeho ruku stiskla a ruku v ruce jsme kráčeli dál. „Bylo to významné vítězství,“ začala jsem a četla jsem ze stránky, kterou jsem si v hlavě vybavovala, „protože Jakobité byli ve velké početní nevýhodě. Překvapili armádu generála Copa za úsvitu – využili východu slunce, to si pamatuji – a porazili je na hlavu. Na anglické straně byly stovky mrtvých, ale u Jakobitů bylo jen několik padlých – asi třicet. Třicet mrtvých mužů.“
Jamie se ohlédl za nás, na roztroušený konvoj mužů z Lallybrochu, kteří kráčeli po cestě a v malých skupinkách si povídali a zpívali. Třicet mužů bylo tolik, kolik jsme přivedli z Lallybrochu. Když jsme se na ně dívali, tak to nevypadalo, že jich je zase tak málo. Ale já jsem viděla bitevní pole v Alsasku-Lotrinsku, kde byly akry pastvin přeměněny v blátivá pohřebiště, na kterých ležely tisíce těl.
„Když se to vezme kolem a kolem,“ řekla jsem trošku omluvně, „myslím, že to bylo opravdu… nedůležité, myslím tím z historického hlediska.“
Jamie vydechl přes zaťaté rty a smutně se na mě podíval.
„Nedůležité. Ano, já vím.“
„Je mi to líto,“ řekla jsem.
„To není tvá chyba, Sassenachová.“
Ale nemohla jsem si pomoci, měla jsem pocit, že jistým způsobem je.
Po večeři si muži sedli kolem ohně, líně si vychutnávali pocity plného žaludku, vyprávěli si historky a škrábali se. Nedostatek hygieny a bydlení na omezeném prostoru způsobily výskyt vší, takže nikoho nepřekvapovalo, že se někdo poškrábal pod plédem, vytáhl r…
