Vážka v jantaru (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7
Královské audience

Jaredův dům v Paříži stál v ulici Rue Tremoulins. Byla to čtvrť boháčů; byly zde domy s kamennými fasádami a třemi, čtyřmi, někdy dokonce i pěti patry. Domy byly spíše nalepené na sebe; sem tam ale bylo vidět i samostatně stojící dům, který byl obklopen svým vlastním parkem. To ale byla spíše výjimka a člověk nemusel být zdatným atletem, aby mohl přeskakovat z jedné střechy na druhou bez větších obtíží.

„Hmmm,“ byl jediný Murtaghův komentář k Jaredovu domu. „Najdu si nějaké vlastní bydlení.“

„Pokud bys měl být nervózní ze slušné střechy nad hlavou, můj příteli, potom můžeš klidně spát ve stájích,“ navrhl mu Jamie a podíval se na svého zakaboněného kmotra. „A snídaně ti budeme posílat po poslíčkovi na stříbrném podnose.“

Uvnitř byl dům zařízen pohodlně a elegantně, ale jak jsem později pochopila, bylo to dost spartánské ve srovnání s ostatními domy šlechty a bohaté buržoazie. Myslím ale, že to mohlo být také z části tím, že dům neměl svou paní; Jared nebyl nikdy ženatý a zdá se, že mu to nijak nechybělo.

„No, samozřejmě má milenku,“ vysvětloval mi Jamie, když jsem začala spekulovat o jeho soukromém životě.

„Aha, samozřejmě,“ zamumlala jsem.

„Ale ona je vdaná. Jared mi to jednou říkal, že obchodník by si neměl nic začínat s nezadanou dámou – říkal, že potom mají příliš velké požadavky jak finanční, tak na jeho čas. A když by si ji potom vzal, ona by jeho peníze roztočila a on by skončil jako ten poslední nuzák.“

„No to má tedy na ženy zajímavý názor,“ řekla jsem. „A co si myslí o tvém manželství, navzdory všem těmto dobrým radám?“

Jamie se zasmál. „Na začátku jsem neměl žádné peníze, takže už na tom nemůžu být hůř. Myslí si, že budeš ozdobou a radil mi, abych ti koupil nové šaty.“

Rozprostřela jsem jablkově zelenou sametovou sukni, která už měla dost za sebou.

„No to bych řekla,“ souhlasila jsem. „Nebo budu muset začít chodit omotaná v prostěradle, protože tahle už mi začíná být těsná v pase.“

„A i jinde,“ řekl a zasmál se, jak si mě prohlížel. „Začni se brzdit v jídle, Sassenachová.“

„No teda,“ řekla jsem chladně. „Ty víš naprosto přesně, že Annabelle MacRannochová má průměrnou velikost a postavu ve tvaru násady na lopatu a já ne.“

„No, ty ne,“ souhlasil a obdivně si mě prohlížel. „Díky Bohu.“ A familiárně mě pohladil po zadečku.

„Dnes ráno jdu za Jaredem do skladu, budeme procházet účetní knihy a potom navštívíme i několik jeho klientů, aby mě představil. Nebude ti vadit, když tě tady nechám samotnou?“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla jsem. „Trošku si prohlédnu dům a seznámím se se služebnictvem.“ Se služebnictvem jsem se už krátce potkala v hale, když jsme včera pozdě odpoledne do domu přijeli, ale protože jsme večeřeli v našem pokoji, už jsem potom nikoho nezahlédla. Jenom sluhu, který nám přinesl jídlo, a komornou, která přišla ráno roztáhnout závěsy, ustlat, rozdělat v krbu oheň a vynést nočník. Mírně mě vyděsila myšlenka, že budu mít nějaký „personál“ na starosti, ale potom jsem sama sebe ujistila, že to nemůže být horší než mít na povel nemocniční personál a sestřičky, což jsem už dělala předtím jako vrchní sestra ve francouzské polní nemocnici v roce 1943.

Po odjezdu Jamieho jsem se pustila do ranní hygieny, tedy alespoň takové, která se dá zvládnout s vodou a hřebenem, což byly jediné věci, které jsem teď měla k dispozici. A pokud to myslel Jared vážně s tím, že budeme pořádat večeře, tak novou róbou to teprve začne.

V boční kapse mojí lékařské truhlice jsem měla zastrčené roztřepené vrbové ratolesti, se kterými jsem si čistila zuby. Jednu jsem si vytáhla a pustila se do práce a přemýšlela jsem o tom velikém štěstí, které nás sem přivedlo.

Když nám bylo Skotsko zapovězeno, prostě jsme museli najít nové místo, kde bychom mohli žít, ať už tady v Evropě nebo emigrací do Ameriky. A když teď vím, jak Jamie snáší lodě, chápu, že Francie byla místem, kde chtěl začít.

Klan Fraserů má k Francii pevné vazby; mnoho z nich, jako například opat Alexander nebo Jared Fraser, se sem přestěhovali a jen zřídkakdy se do svého rodného Skotska vraceli. A bylo zde také mnoho Jakobitů, tedy alespoň mi to říkal Jamie, kteří sem následovali svého krále do exilu, a nyní žijí, jak jen to jde ve Francii a Itálii a čekají na jeho návrat.

„Pořád se o tom mluví,“ říkal. „Většinou po domech, ne v tavernách. A to je důvod, proč z toho nic nebude. Teprve až se to dostane tam, tak budeš vědět, že už to začíná být vážné.“

„Pověz mi,“ řekla jsem, když si oklepával prach z kabátu, „rodí se všichni Skotové s takovou znalostí politiky nebo jenom ty?“

Zasmál se, ale rychle zvážněl, když otevřel velkou almaru, aby pověsil kabát. Vypadal uboze a obnošeně, když visel osamocen v tak velkém, cedrem provoněném prostoru.

„Něco ti řeknu, Sassenachová, naučil jsem se to rychle. Ale když jsem se narodil mezi klany, jako jsou MacKenzie a Fraser, tak jsem mnoho možností neměl. A ty jsi také nebyla rok ve Francii a dva roky v armádě, aniž by ses nenaučila poslouchat, co se mezi řádky říká a co se tím myslí a chápeš ten rozdíl. V těchto dobách se to netýká jenom mě; na vysočině není statkáře ani malého rolníka, který by netušil, co se bude dít.“

„Co se bude dít.“ Co se stalo? Zamyslela jsem se. Co by se stalo, pokud by se nám nepodařilo zabránit ozbrojenému povstání, které mělo obnovit monarchii Stuartovců a které vedl princ Karel Edward Casimir Maria Sylvester Stuart, syn krále v exilu.

„Bonnie Prince Charlie,“ řekla jsem si sama pro sebe a podívala se do svého odrazu ve velkém skle. Je tady, teď, ve stejném městě a možná ani ne moc daleko. Jaký bude? Přemýšlela jsem o něm jen v dimenzích historických portrétů, které zobrazují pohledného, lehce zženštilého mladíka kolem šestnácti let, s měkkými růžovými rty a napudrovanými vlasy jaké se v té době nosily. Také jsem si představila obrazy, které ukazují mnohem robustnější verzi toho stejného muže – vystupuje z lodi na pobřeží Skotska a ohání se při tom mečem.

Toho Skotska, které zruinuje a vyplení ve jménu svém i svého otce. Odsouzený k neúspěchu, ale získá si dostatečnou podporu, aby do té země vstoupil a vedl své stoupence do občanské války až ke krvavému konci u Cullodenu. Potom si prchne zpět do bezpečí do Francie, ale jeho nepřítel se pomstí na těch, které tam nechal za sebou.

Kvůli tomu jsme sem přišli, abychom tu katastrofu odvrátili. Zdálo se to až neuvěřitelné, když jsem na to pomyslela v klidu a bohatství Jaredova domu. Jak může někdo zastavit povstání? Dobrá, pokud se povstání zažehne v tavernách, mohlo by se zase uhasit při večeřích. Pokrčila jsem na svůj odraz v zrcadle rameny, odfoukla jsem si pramen vlasů, který mi spadl přes oko, a sešla jsem dolů promluvit si s kuchařem.

Sloužící si mě nejprve podezřívavě prohlíželi, ale brzy pochopili, že jim nijak nechci do jejich práce zasahovat a trochu se zklidnili. Poprvé jsem si myslela, zřejmě vysílená po cestě, že v hale stálo na uvítanou alespoň tucet sloužících. Ve skutečnosti jich bylo šestnáct, včetně štolby čeledína a brusiče nožů, kterého jsem si původně v tom zmatku ani nevšimla. Jaredův úspěch v obchodech na mě tak udělal ještě větší dojem, ale to jen do té doby, než jsem zjistila, jak jsou sloužící málo placeni: nový pár bot a dvě livreje pro lokaje a o něco méně pro služebné a kuchtičky a naopak mnohem více pro takové osobnosti, jako byli kuchařka madame Vionnet a majordomus Magnus.

Zatímco jsem zjišťovala, jak funguje domácnost, a sbírala střípky informací, které se daly získat z drbů madam na čajových dýcháncích, Jamie byl každý den pryč s Jaredem a objížděli zákazníky, scházeli se s lidmi, kteří mu pomáhali připravit se na úkol „vypomáhat Jeho Výsosti“ tím, že si vytvářel sociální síť kontaktů, které by se mohly exilovému princi hodit. Byli to hlavně hosté na našich večeřích, kde jsme mohli nalézt spojence – anebo nepřátele.

„St. Germain?“ zeptala jsem se, když jsem zachytila povědomé jméno uprostřed proudu slov Marguerity, když leštila parkety na podlaze. „Hrabě St. Germain?“

Oui, madame.“ Byla to malá tlustá dívka s podivně zploštělým obličejem a vykulenýma očima, takže vypadala jako platýz, ale byla velice přátelská a vždy se mi snažila pomáhat. Nyní sešpulila pusu do malého kroužku, jako kdyby se chystala na nějakou skandální pikantnost. Podívala jsem se s takovou kuráží, jak jen to bylo možné.

„Hrabě má velice špatnou pověst, madame,“ řekla velice okázale.

„Víte, prodal svou duši ďáblu,“ svěřila se; ztišila hlas a rozhlížela se kolem, jako kdyby se ten gentleman mohl schovávat za komínem. „Pořádá černé mše, kde se jí maso a pije krev nevinných dětí!“

To sis tedy ale vybrala nepřítele, pomyslela jsem si.

„Ach, madame, to ví přece každý,“ ujišťovala mě Marguerite. „Ale nic to nemění na skutečnosti, že ženy po něm šílí a kamkoliv jde, padají mu k nohám. A navíc, je bohatý.“ Možná ta poslední informace vyvažovala, ne-li převažovala, nad tím, že jí maso a pije krev.

„Velice zajímavé,“ řekla jsem. „Ale myslím, že monsieur le comte je konkurence pro pana Jareda; nedováží také víno? Proč ho sem tedy monsieur Jared pozval?“

Marguerite vzhlédla od leštění podlahy a zasmála se.

„Proč, madame! Je to proto, že monsieur Jared může k večeři podávat nejlepší Beaune, řekne monsieuru le comte, že právě objednal deset beden a velkoryse mu tak jednu láhev dá od cesty!“

„Aha,“ řekla jsem a zasmála se. „A zve i monsieur le comte podobně i pana Jareda na večeře?“

Přikývla a přes láhev s olejem a hadr přehodila bílý kapesník. „Ale ano, madame. Ale ne tak často!“

Hrabě St. Germain nebyl naštěstí na dnešní večer pozván. Večeřeli jsme jen v rodinném kruhu, a tak mohl Jared pokračovat v zaškolování Jamieho před svým odjezdem. Nejdůležitější setkání byla takzvaná lever u krále ve Versailles.

Pokud jste pozvaní na lever ke králi, je to bráno jako obrovská pocta, vysvětloval Jared u večeře.

„Ale není to pro tebe, chlapče,“ řekl mile a mával vidličkou na Jamieho. „Ale pro mě. Král se chce ujistit, že se z Německa vrátím nebo alespoň Duverney, ministr financí. Poslední vlna navyšování daní tvrdě postihla obchodníky a peníze cizinců zmizely – a to si dokážeš představit ten dopad na královskou pokladnu.“ Při pomyšlení na daně se zašklebil a zamračil se na úhoře napíchnutého na vidličce.

„Předpokládám, že už od pondělí za týden budu pryč. Čekám jen na zprávu, že už je Wilhelmina v pořádku v Calais a potom vyrážím.“ Jared si napíchl další kousek úhoře, pokývnul na Jamieho a mluvil s plnou pusou. „Zanechávám obchod v dobrých rukách, hochu; z toho nemám strach. Ale ještě než odjedu, tak bychom si měli promluvit ještě o dalších záležitostech. Domluvil jsem se s hrabětem Marischalem, že zhruba za dva dny s ním půjdeme na Montmartre, abys složil poklonu Jeho Výsosti princi Karlu Edwardovi.“

Žaludek se mi samým vzrušením sevřel a rychle jsme si vyměnili s Jamiem pohledy. Pokývl na Jareda, jako kdyby se to stávalo každý den, ale jeho oči zářily očekáváním, když se na mě podíval. Takže tohle je začátek.

„Jeho Výsost žije v Paříži v ústraní,“ říkal Jared, když žvýkal poslední kousek úhoře smaženého na másle, který byl rozložený po celém okraji talíře. „Nebylo by pro něho vhodné, aby se objevoval ve společnosti, dokud ho král oficiálně nepřijme. Jeho Výsost opouští dům jen zřídka a vídá jen málo lidí, s výjimkou stoupenců jeho otce, kteří mu chodí skládat poklony.“

„Já jsem ale slyšela něco jiného,“ řekla jsem.

„A copak to bylo?“ Dva páry překvapených očí se otočily mým směrem, Jared odložil vidličku a nechal poslední kousek úhoře svému osudu.

Jamie se na mě podíval se zvednutým obočím. „Co jsi slyšela, Sassenachová, a od koho?“

„Od sluhů,“ řekla jsem a soustředila se na svého úhoře. Jared se zamračil, takže jsem si poprvé uvědomila, že se asi moc nehodí, aby se dáma bavila se služtičkami. K čertu s tím, pomyslela jsem si odbojně. Stejně nemám nic moc jiného na práci.

„Jedna služebná říkala, že Jeho Výsost princ Karel se schází s princeznou Louisou de La Tour de Rohan,“ řekla jsem a snědla sousto z vidličky. Bylo to vynikající, ale při polykání mě zneklidňovalo, že jsem měla pocit, jako kdyby byl živočich pořád ještě naživu. Opatrně jsem polkla, no zatím to bylo dobré.

„Samozřejmě za nepřítomnosti jejího manžela,“ dodala jsem delikátně.

Jamie se tvářil pobaveně, Jared vyděšeně.

„Princezna de Rohan?“ ptal se Jared. „Marie-Louise-Henriette-Jeanne de La Tour d’Auvergne? Rodina jejího manžela má velice blízko ke králi.“ Přejížděl si prsty po rtu a na tváři mu zůstávaly mastné stopy po másle. „To může být velice nebezpečné,“ zamumlal, když si mluvil sám pro sebe. „To by mě zajímalo, zda ten mrňavý blázen… ale ne. To má snad dost rozumu. To bude pouhá nezkušenost; nechodil moc do společnosti a v Římě jsou jiné poměry. Ale stejně…“ zanechal mrmlání a otočil se na Jamieho.

„To bude tvůj první úkol, příteli, ve službách Jeho Výsosti. Jsi mu věkově celkem blízký, ale za ten čas v Paříži už máš zkušenosti a dobry úsudek – a můj trénink, abych si taky polichotil.“ Krátce se na Jamieho usmál. „Spřátelíš se s Jeho Výsostí a společně s muži, kteří by mu mohli být ku prospěchu, mu uhladíš cestičku. Většinu z nich jsi už viděl. A pokud možno nějak taktně mu vysvětlíš, že galantnost namířená špatným směrem by mohla velice poškodit vyhlídky pro jeho otce.“

Jamie nepřítomně přikývl, sám přemýšlel o něčem jiném.

„A jak ví naše služebná o návštěvách Jeho Výsosti, Sassenachová?“ zeptal se. „Neopouští dům více jak jednou za týden, a to chodí na mši, ne?“

Zakroutila jsem hlavou a polkla sousto, abych mu mohla odpovědět.

„Co jsem doposud vypátrala, tak naše kuchtička to slyšela od brusiče nožů, který to slyšel od čeledína, který to slyšel od komorníka od sousedů. Nevím, kolik dalších lidí ještě bylo mezi tím, ale dům Rohanů je třetí od našeho domu. Myslím, že princezna o nás také všechno ví,“ dodala jsem zvesela. „Tedy alespoň pokud si někdy promluví se služebnými z kuchyně.“

„Dámy nedrbou se služebnými z kuchyně,“ řekl odměřeně Jared. Zúžil oči a podíval se na Jamieho v tiché prosbě, aby dal chování své ženy do pořádku.

Viděla jsem, jak se Jamie v koutku úst zasmál, potom usrkl Montrachet a změnil téma hovoru na Jaredův poslední obchod; dodávku rumu, která je právě na cestě z Jamajky.

Když Jared zacinkal na zvoneček, aby uklidili nádobí ze stolu a přinesli brandy, omluvila jsem se. Jednou z Jaredových výstředností byla obliba dlouhých černých viržinek k brandy a já jsem měla takový pocit, že i když jsem úhoře žvýkala pečlivě, určitě by se neradoval z toho, kdybych ho ještě vyudila.

Lehla jsem si do postele a snažila se, i když jen s malým úspěchem, na toho úhoře nemyslet. Zavřela jsem oči a chtěla myslet na Jamajku – krásné bílé pláže pod tropickým sluncem. Ale myšlenky na Jamajku vedly zase k myšlenkám na Wilhelminu a myšlenka na loď mi zase připomněla moře, což vedlo zase k velkým úhořům, kteří se prohání v jeho zelených vlnách. Byla jsem ráda, když se objevil Jamie, a hned jsem si sedla.

„Fííí!“ Opřel se o zavřené dveře a ovíval se volným koncem fiží.

„Připadám si jako vyuzený páreček. Mám Jareda rád, ale už se těším, až si ty svoje viržinka odveze s sebou do Německa.“

„Tak potom prosím nechoď ke mně, pokud páchneš jako cigárko,“ řekla jsem. „Úhoři nemají kouř moc rádi.“

„Nedávám jim to za vinu.“ Sundal si plášť a rozepnul košili. „Myslím, že to je plán, chápeš?“ svěřil se a pohodil hlavou směrem ke dveřím, když si svlékal košili. „Jako včely.“

„Včely?“

„Jak přenášíš včelí úl,“ vysvětloval a věšel košili ven na okenní kliku. „Máš dýmku plnou toho nejsilnějšího tabáku, který se dá sehnat, strčíš ji do úlu a budeš foukat kouř do pláství. Včely přitom ztuhnou a ty je můžeš přenést, kam budeš chtít. Myslím, že to Jared dělá i svým zákazníkům; vyudí je do bezvědomí a než se proberou, tak podepíšou objednávku na třikrát větší množství, než původně chtěli objednávat.“

Zahihňala jsem se a on se ušklíbl, přiložil si prst na ústa, jakmile se na chodbě ozvaly lehké Jaredovy kroky, které míjely náš pokoj, až došly k jeho dveřím.

Nebezpečí odhalení pominulo, přišel a natáhl se vedle mne a na sobě měl jen kilt a ponožky.

„Není to moc zlé?“ zeptal se. „Mohl bych spát v šatně, pokud ano. Anebo mi vystrč hlavu ven z okna, aby se trochu vyvětrala.“

Přičichla jsem k jeho vlasům, ze kterých byl silně cítit tabák. Ve světle svic problikávala jeho rudá hříva s nazlátlými záblesky. Projela jsem mu je prsty a vychutnávala si jejich hebkost a pevnost kosti pod nimi.

„Ne, není to tak zlé. Nemáš strach z toho, že Jared odjíždí tak brzy?“

Políbil mě na čelo a lehl si vedle mne, hlavu na podušce. Usmál se na mě a zakroutil hlavou.

„Ne. Už jsem se setkal se všemi důležitými klienty a s kapitány, znám všechny muže ve skladu a úředníky v přístavu a znám nazpaměť všechny ceníky i skladové zásoby. A to, co se ještě k obchodování zbývá naučit, se budu muset naučit až praxí; od Jareda už se víc naučit nemohu.“

„A princ Karel?“

Napůl přivřel oči a rezignovaně povzdechl. „S tím budu muset spoléhat na boží milosrdenství, ne Jaredovo. A myslím, že bude lepší, když tu Jared nebude, aby neviděl, co budu dělat.“

Lehla jsem si vedle něj, otočil se ke mně a paží mě objal kolem pasu, takže jsme byli těsně u sebe.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. „Napadá tě něco, Jamie?“

Cítila jsem na tváři jeho horký dech, který byl cítit po brandy, a já jsem zvedla hlavu, abych ho políbila. Jeho měkká široká ústa se mi otevřela a chvíli setrval v polibku, než mi odpověděl.

„No, mám nějaké nápady,“ řekl a povzdechl si. „Bůh ví, jak to dopadne, ale ano, něco mě napadlo.“

„Řekni mi o tom něco.“

„Hmmm.“ Pohodlně se opřel, stočil se na záda a položil si mě do náruče, hlavu jsem měla na jeho rameni.

„Dobrá,“ začal, „jak to vidím, tak je to záležitost finanční, Sassenachová.“

„Cože? Peníze? Myslela jsem, že se to týká spíše politiky. Nechtějí snad Francouzi, aby se Jakub vrátil, což by způsobilo problémy Anglii? Z toho mála, co si vybavuji, tak Ludvík chtěl, tedy bude chtít,“ opravila jsem se, „aby Karel Stuart odstavil krále Jiřího od toho, co má Ludvík za lubem v Bruselu.“

„O tom nepochybuji,“ řekl, „ale znovudosazení králů si žádá peníze. Ale Ludvík nemá sám dost ani na to, aby vedl válku v Bruselu a zároveň financoval invazi do Anglie. Slyšela jsi přece, co říkal Jared o královské pokladně a daních.“

„Ano, ale…“

„Ne, to není Ludvík, kdo to celé bude zastřešovat,“ řekl mi. „Jistě že má k tomu co říci. Ale jsou zde jiné zdroje peněz, které se budou král Jakub a princ Karel snažit využít. A to jsou francouzští bankéři, Vatikán a španělský dvůr.“

„Ty myslíš, že Jakub jedná s Vatikánem a Španělskem a Karel s bankéři?“ zeptala jsem se se zájmem.

Přikývl a prohlížel si vyřezávané panely na stropě. Panely z kaštanu byly v záři svíce světle hnědé a v každém rohu byly tmavě hnědé rosety a pentle.

„Ano, myslím si to. Strýc Alex mi ukazoval korespondenci od Jeho Veličenstva krále Jakuba a z ní soudím, že Španělsko je pro něj velkou nadějí. Papež je přinucen ho jako katolického monarchu podporovat. Papež Klement podporoval Jakuba po dlouhá léta, ale teď je Klement mrtvý a nový papež Benedikt v tom sice pokračuje, ale už ne s takovou intenzitou. Ale oba králové, španělský Filip a francouzský Ludvík, jsou Jakubovi bratranci. Je to závazek Bourbonské krve, na kterou se odvolává.“ Pousmál se na mě. „A z toho, co jsem dosud viděl, tak na královskou krev se nedá moc spoléhat, pokud se jedná o peníze, Sassenachová.“

Jednu po druhé zvedal nohy a jednou rukou si sundával ponožky, potom je položil na noční stolek.

„Jakub dostal od Španělska nějaké peníze už před třiceti lety,“ uvažoval. „Malou flotilu lodí a k tomu pár mužů. To bylo povstání v roce 1715. Ale neměl mnoho štěstí a jeho armáda byla na hlavu poražena u Sheriffsmuiru – skoro ještě než stačil Jakub vůbec dorazit. Tak bych si troufl říci, že Španělsko také není příliš nažhavené znovu financovat návrat Stuartů – nebo alespoň ne bez dobrých vyhlídek na úspěch.“

„A tak přijel Karel do Paříže, aby zpracoval Ludvíka a bankéře,“ dodala jsem. „A podle toho, co si pamatuji z historie, tak se mu to podaří. Co z toho pro nás plyne?“

Jamie mě pustil, jak se protáhl, a váha jeho těla pode mnou prohnula matraci.

„Já musím prodávat víno bankéřům, Sassenachová,“ řekl a zívl si. „A ty si budeš povídat se služebnictvem. A pokud vyfoukneme dostatek kouře, omráčíme všechny včely.“

Ještě než Jared odjel, vzal Jamieho do malého domu na Montmartru, kde sídlila Jeho Výsost princ Karel Edward Casimir a tak dále Stuart. Trávil tam svůj čas, zatímco čekal, co jeho bratranec Ludvík udělá nebo naopak neudělá pro svého nemajetného bratránka s aspirací na trůn.

Vyprovodila jsem je, oba měli na sobě nejlepší oblečení, a zatímco byli pryč, představovala jsem si sama pro sebe, jak to asi může vypadat a jak jim to jde.

„Jak to šlo?“ zeptala jsem se Jamieho hned, jak jsme se po jejich návratu ocitli sami. „Jaký je?“

Poškrábal se na hlavě a zapřemýšlel.

„No,“ řekl nakonec, „bolí ho zuby.“

„Cože?“

„Tak to říkal. A vypadalo to, že ho to opravdu velice bolí. Tvář měl na jednu stranu pokroucenou a mírně nateklou. Nevím, jestli je normálně u všech jednání tak toporný anebo zda ho to natolik bolelo, že nemohl mluvit, ale byl celkem mlčenlivý.“

Po formálním představení se starší muži – Jared, hrabě Marischal a další podivně vypadající muž – sešli a začali probírat skotskou politiku. Ponechali tak Jamieho a Jeho Výsost více méně napospas.

„Dali jsme si každý šálek brandy,“ podával mi Jamie zprávu a odpovídal na mé dotazy. „Ptal jsem se ho, jak se mu líbí v Paříži. On odpověděl, že se mu zdá moc úzkoprsá a nudná, protože nemůže vyrážet na lovy. A tak jsme mluvili o honech. Dává přednost honům se psy před lovy s nadháněči. Já jsem mu řekl, že je také preferuji. Potom mi vyprávěl, kolik během jedné výpravy v Itálii postřílel bažantů. Vyprávěl mi o Itálii tak dlouho, až ho začal bolet zub ještě víc, a to ze studeného vzduchu, který tam proudil otevřeným oknem. Není to nijak rozsáhlý dům; je to spíš malá vilka. Potom si proti bolesti dal ještě trochu brandy a já mu vyprávěl o honech na jeleny u nás na vysočině. Říkal, že by si to také někdy rád vyzkoušel a ptal se, zda umím dobře střílet z luku. Odpověděl jsem, že celkem ano a on doufal, že mě někdy bude moci pozvat na hon do Skotska. Potom ale přišel Jared s tím, že se ještě na zpáteční cestě musíme stavit ve skladišti. Jeho Výsost mi podala ruku, políbil jsem ji a odešli jsme.“

„Hmmm,“ řekla jsem. Zdálo se, že tento slavný – nebo spíše snad slavný nebo potenciálně-slavný muž – byl ve svém dennodenním chování podobný ostatním lidem. Ale musím přiznat, že po Jamieho vyprávění jsem cítila mírné zklamání. Ale Jamie byl znovu pozván. Důležité bylo, jak mě upozornil, spřátelit se s Jeho Výsostí a dohlížet tak na její plány, abychom věděli, jakým směrem se ubírají. Přemýšlela jsem, zda na mě alespoň král Francie udělá o trochu větší dojem.

Netrvalo dlouho, abychom to zjistili. Za týden vstával Jamie ještě za tmy a chladu, aby se zúčastnil královského lever ve Versailles. Ludvík se budil každé ráno přesně v šest hodin. V tuto hodinu se vždy shromáždilo pár vyvolených v předsálí jeho ložnice, aby se účastnili jeho ranní hygieny a připojili se tak k procesí šlechticů a sloužících, kteří museli dělat společnost králi při vítání nového dne.

Jamieho probudil brzy ráno majordomus Magnus. Pak se v polospánku vyhrabal z postele, zíval u toho a něco si mumlal. V tuto chvíli byly moje vnitřnosti v klidu a já si vychutnávala ten úžasný pocit, který se dostaví, když pozorujete někoho, kdo musí dělat něco nepříjemného a po vás se to nežádá.

„Všechno pozorně sleduj,“ řekla jsem mu ještě ochraptělým hlasem. „Abys mi to potom mohl všechno vyprávět.“

Ještě celý rozespalý se ke mně sklonil, aby mě políbil, potom se otočil, svíci v ruce, aby se podíval, jak mu sedlají koně. To poslední, co jsem slyšela, než jsem zase upadla do spánku, byl hlas Jamieho dole pod schody. V chladivém nočním vzduchu byl překvapivě jasný, když se loučil s naším majordomem venku na ulici.

Vzhledem ke vzdálenosti do Versailles a možnosti – jak ho varoval Jared – že by mohl být pozván i na oběd, neočekávala jsem jeho příjezd před polednem. Ale nemohla jsem si pomoci, byla jsem zvědavá a do jeho příjezdu – nakonec až v době, kdy se podával čaj – má netrpělivost jen narůstala.

„A jak probíhalo královské lever?“ zeptala jsem se Jamieho, když jsem mu šla pomoci sundat kabát. Na rukou měl těsné rukavice z jemné vepřovice, které byly u dvora povinností, ale v nich nemohl rozepnout stříbrné knoflíky na klouzavém sametu.

„Ach, už se cítím mnohem lépe,“ řekl s úlevou a narovnal se v ramenou, když se knoflíky uvolnily. Kabát mu byl v ramenou příliš těsný a vytáhnout ho z něj bylo jako oloupat skořápku z vajíčka.

„Zajímavé, Sassenachová,“ odpověděl mi na mou otázku, „tedy alespoň první hodinu.“

Když procesí šlechticů vešlo do královské ložnice, každý měl v ruce ceremoniální předmět, se kterým králi slouží – ručník, břitvu, pivní žejdlík, královskou pečeť. Potom komoří roztáhli v pokoji závěsy, které bránily před pronikáním světla; když už začalo svítat, odhrnuli nebesa z mohutné královské postele a vystavili tak tvář le roi Louis prvním zvědavým paprskům slunce.

Pomohli mu posadit se v posteli, král stále ještě zíval a škrábal se na bradě, zatímco mu služebnictvo pomáhalo natáhnout přes královská ramena těžký hedvábný župan vyšívaný zlatem a stříbrem. Potom si poklekli a stáhli mu tlusté plstěné ponožky, ve kterých král spal a oblékli mu světlé hedvábné kalhoty a měkké pantofle lemované králičí kožešinkou.

Jeden po druhém šlechtici před králem poklekli, s úctou ho pozdravili a zeptali se, jakou mělo Jeho Veličenstvo noc.

„Myslím, že ne moc dobrou,“ poznamenal Jamie. „Vypadal, jako kdyby spal sotva hodinu nebo dvě a k tomu měl ještě špatné sny.“

I když měl zarudlé oči a lehce pokleslou čelist, Jeho Veličenstvo zdvořile zdravilo své dvořany, potom pomalu vstalo a uklonilo se váženým hostům v zadní části pokoje. Znavenou rukou mávl na komořího, který ho vedl ke křeslu, kam se posadil se zavřenýma očima a vychutnával si obsluhu svých poddaných, zatímco jeho hosté k němu po jednom přistupovali pod vedením vévody Orleánského. Poklekli před ním a několika slovy ho pozdravili. Formální prosby přijdou na řadu o chvíli později, když už bude Ludvík vzhůru natolik, aby se dalo předpokládat, že je vůbec uslyší.

„Nebyl jsem tam proto, abych o něco žádal, ale protože se mi dostalo takové pocty,“ vysvětloval Jamie. „Tak jsem jenom poklekl a řekl ‚Dobré ráno, Vaše Veličenstvo‘, zatímco mu vévoda řekl, kdo jsem.“

„A řekl ti král něco?“ zeptala jsem se.

Jamie se usmál, ruce složené za hlavou, jak se protahoval. „Ale ano. Otevřel jedno oko a prohlížel si mě, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.“

S jedním okem stále otevřeným si Ludvík pozorně svého návštěvníka prohlédl a potom se zájmem povídá: „Docela velký, že?“

„A já jsem řekl: ‚Ano, Vaše Veličenstvo‘,“ řekl Jamie. „A potom se mne zeptal, zda umím tančit, a já mu odpověděl, že umím. Potom oko zase zavřel a vévoda už mě postrkoval zpět.“

Když představování skončilo, začalo se schylovat ke královské ranní hygieně pod taktovkou nejvyšší šlechty. Mezitím k němu přicházeli prosebníci a šeptali mu své žádosti do ucha, zatímco on natáčel tvář k holiči nebo se skláněl, když mu nasazovali paruku.

„Vážně? A dostalo se ti té cti, že se ti Jeho Veličenstvo mohlo vysmrkat do kapesníku?“ zeptala jsem se.

Jamie se usmál a protahoval si prsty na rukou, až mu praskalo v kloubech.

„Ne, díky bohu. Skryl jsem se do šatny a snažil se tvářit jako součást nábytku, zatímco si mě po očku prohlížely všechny dámy a také vévodové, kteří se nad Skotem ušklíbli.“

„No, alespoň jsi dost vysoký, abys to všechno mohl vidět?“

„Ale ano. To se mi vskutku dařilo, i když se posadil na svou chaise percée.

„On to opravdu udělal? Přede všemi?“ Byla jsem tím fascinována. Četla jsem o tom, samozřejmě, ale nemohla jsem tomu uvěřit.

„Ano, a všichni se tvářili úplně stejně, jako když si myl obličej nebo smrkal. A vévodovi de Neve se dostalo té veliké pocty,“ řekl ironicky, „aby Jeho Veličenstvu utřel zadek. Ale nevšiml jsem si, co s tím ručníkem potom dělali; zřejmě si ho vzali a nechali bez pochyb pozlatit.“

„Moc únavné,“ dodal a dotkl se rukama podlahy, aby si protáhl svaly na nohou. „Trvalo to věčnost a člověk tam musel stát nacpaný jako sova.“

„Nacpaný jako sova?“ zeptala jsem se a usmála jsem se nad tím přirovnáním. „Myslíš vycpaný?“

„Nacpaný. Není divu, když jí na dvoře to, co jí,“ dodal a protáhl si záda. „Příšerná strava, samá smetana a máslo. Každé ráno by si měli dávat ovesnou kaši, ta by se už o to postarala. Je velice dobrá na trávení.“

Pokud byl nějaký Skot v něčem tvrdohlavý – pravda je, že Skotové jsou tvrdohlaví v mnoha věcech – tak to byla ovesná kaše k snídani. Vzhledem k dlouhé době, po kterou žili na chudé půdě, kde se nic moc jiného než oves pěstovat nedalo, podařilo se jim jejich nutnost obrátit v ctnost a trvali na tom, že to jídlo zbožňují.

Jamie už si lehl na podlahu a dělal cvičení podle Royal Air Forces, která jsem mu doporučila na protažení zádových svalů.

Vrátila jsem se k jeho předchozí poznámce, když jsem se ho zeptala: „Proč jsi řekl ‚nacpaný jako sova‘? Už jsem ten výraz slyšela dříve, ale znamenalo to opilý a ne nacpaný. Mají snad sovy zácpu?“

Když dokončil své cvičení, vstal, natáhl se na kobereček a oddechoval.

„Ale ano.“ Dlouze si povzdechl, aby popadl dech. Sedl si a shrnul si vlasy z očí. „Ve skutečnosti ne, ale říká se to tak. Lidé říkají, že sovy nemají otvor do zadku, takže jimi nemůže procházet to, co snědí jako myši, víš? Takže kosti a chlupy vytvoří takovou kouli a sovy ji vyzvrací, protože se toho nedokáží zbavit druhým koncem.“

„Opravdu?“

„Opravdu to tak dělají. Podle toho také poznáš, na jakém stromě hnízdí sovy, dívej se dolů, kde najdeš ty chomáče na zemi. Sovy dělají příšerný bordel,“ dodal a shrnoval si límec, aby mu mohl čerstvý vzduch na krk.

„Ale ony mají díru do zadku,“ informoval mě. „Jednou jsem jednu sestřelil dolů prakem a podíval jsem se.“

„Velice zvídavý chlapec, že?“ zasmála jsem se.

„To si buď jistá, Sassenachová,“ zakřenil se. „A také jim tím směrem prochází potrava. Trávili jsme jednou s Ianem celý den pod stromem, kde byly sovy, jen abychom se přesvědčili.“

„Bože, ty ale musíš být zvědavý,“ poznamenala jsem.

„Prostě jsem to jen chtěl vědět, Ian nedokázal sedět pod tím stromem tak dlouho v klidu, tak jsem mu musel dát herdu do zad, aby se přestal vrtět,“ zasmál se Jamie při té vzpomínce. „No a pak se to stalo, on sebral do hrsti pár těch bobků a hodil mi je límcem za košili, pak byl v mžiku pryč. Bože, ten utíkal jako vítr.“ Ve tváři se mu mihl smutek, když si vybavil svého rychlonohého přítele z dětství v porovnání s nedávnými vzpomínkami na švagra, který ztěžka kulhá na dřevěné noze, protože o tu svou přišel kvůli jedné kartáčové střele v bitvě v cizí zemi.

„No to zní hrozně, takto žít,“ poznamenala jsem, abych ho z těch myšlenek vytrhla. „Nemyslím sovy, ale krále. Vůbec žádné soukromí, dokonce ani při potřebě.“

„Mně by to nevadilo,“ řekl Jamie, „ale on je král.“

„Hmmm. A to má takovou moc a luxus, ale co s ním nadělá.“

Pokrčil rameny. „Jestli nadělá nebo ne, to je úděl, který na něj seslal bůh a on nemá moc na výběr, jen se může snažit držet se co nejlépe.“ Zvedl pléd a protáhl ho opaskem až na ramena.

„Tady, prosím.“ Vzala jsem si od něj stříbrnou kulatou sponu a sepnula mu vlající látku na ramenou. Nařasil si ji a prsty si uhladil kroutící se vlnu.

„Já mám také nějaký úděl, Sassenachová,“ řekl tiše a podíval se na mě. Krátce se usmál. „Díky bohu to ale neznamená, že musím pozvat Iana, aby mi vytíral zadnici. Ale narodil jsem se jako statkář. Jsem správce té půdy i lidí, kteří na ní pracují, a musím se pokusit zvládnout svůj úděl, jak nejlépe to půjde.“

Natáhl se a zlehka se dotkl mých vlasů.

„Proto jsem byl rád, když jsi řekla, že vyrazíme a uvidíme, co pro to můžeme udělat. Jedna část mého já by tě nejraději popadla a odjela někam hodně daleko a po zbytek života bych pracoval na poli s tažnými zvířaty. Potom bych přišel večer domů a lehl si vedle tebe a měl bych v noci klid.“

Jeho tmavě modré oči byly zamyšlené, když se prsty nepřítomně dotýkal skladů na jeho plédu a hladil tartan Fraserů s tenkým bílým proužkem, který odlišoval Lallybroch od ostatních rodin.

„Ale kdybych to udělal,“ pokračoval a vypadalo to, že mluví spíše pro sebe než ke mně, „část mého já by se cítila jako zrádce a myslím – myslím, že bych pořád slyšel hlasy lidí, kteří mi patří, kteří na mě volají.“

Položila jsem mu ruku na rameno, vzhlédl a usmíval se na mě.

„Také si myslím, že by ses tak cítil,“ řekla jsem. „Jamie… cokoliv se stane, cokoliv budeme schopni udělat…“ Odmlčela jsem se a hledala vhodná slova. Tak jako často před tím na mě dolehla závažnost toho obrovského úkolu, který na nás ležel, a já zůstala bez řeči. Kdo jsme, abychom měnili směr dějin, měnili chod událostí nejen pro sebe, ale i pro prince a lid, pro celou skotskou zemi?

Jamie položil svou ruku na mou a jako ujištění ji sevřel.

„Nikdo od nás nemůže žádat více, než udělat to, co je v našich silách, Sassenachová. A pokud bude prolita krev, tak neulpí na našich rukách, ale modleme se k Bohu, aby se tak nestalo.“

Myslela jsem na osamělé šedivé kameny na cullodenském vřesovišti a na muže, kteří pod nimi mohou ležet, pokud nebudeme úspěšní.

„Modleme se k Bohu,“ opakovala jsem po něm.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024