7
Královské audience
Jaredův dům v Paříži stál v ulici Rue Tremoulins. Byla to čtvrť boháčů; byly zde domy s kamennými fasádami a třemi, čtyřmi, někdy dokonce i pěti patry. Domy byly spíše nalepené na sebe; sem tam ale bylo vidět i samostatně stojící dům, který byl obklopen svým vlastním parkem. To ale byla spíše výjimka a člověk nemusel být zdatným atletem, aby mohl přeskakovat z jedné střechy na druhou bez větších obtíží.
„Hmmm,“ byl jediný Murtaghův komentář k Jaredovu domu. „Najdu si nějaké vlastní bydlení.“
„Pokud bys měl být nervózní ze slušné střechy nad hlavou, můj příteli, potom můžeš klidně spát ve stájích,“ navrhl mu Jamie a podíval se na svého zakaboněného kmotra. „A snídaně ti budeme posílat po poslíčkovi na stříbrném podnose.“
Uvnitř byl dům zařízen pohodlně a elegantně, ale jak jsem později pochopila, bylo to dost spartánské ve srovnání s ostatními domy šlechty a bohaté buržoazie. Myslím ale, že to mohlo být také z části tím, že dům neměl svou paní; Jared nebyl nikdy ženatý a zdá se, že mu to nijak nechybělo.
„No, samozřejmě má milenku,“ vysvětloval mi Jamie, když jsem začala spekulovat o jeho soukromém životě.
„Aha, samozřejmě,“ zamumlala jsem.
„Ale ona je vdaná. Jared mi to jednou říkal, že obchodník by si neměl nic začínat s nezadanou dámou – říkal, že potom mají příliš velké požadavky jak finanční, tak na jeho čas. A když by si ji potom vzal, ona by jeho peníze roztočila a on by skončil jako ten poslední nuzák.“
„No to má tedy na ženy zajímavý názor,“ řekla jsem. „A co si myslí o tvém manželství, navzdory všem těmto dobrým radám?“
Jamie se zasmál. „Na začátku jsem neměl žádné peníze, takže už na tom nemůžu být hůř. Myslí si, že budeš ozdobou a radil mi, abych ti koupil nové šaty.“
Rozprostřela jsem jablkově zelenou sametovou sukni, která už měla dost za sebou.
„No to bych řekla,“ souhlasila jsem. „Nebo budu muset začít chodit omotaná v prostěradle, protože tahle už mi začíná být těsná v pase.“
„A i jinde,“ řekl a zasmál se, jak si mě prohlížel. „Začni se brzdit v jídle, Sassenachová.“
„No teda,“ řekla jsem chladně. „Ty víš naprosto přesně, že Annabelle MacRannochová má průměrnou velikost a postavu ve tvaru násady na lopatu a já ne.“
„No, ty ne,“ souhlasil a obdivně si mě prohlížel. „Díky Bohu.“ A familiárně mě pohladil po zadečku.
„Dnes ráno jdu za Jaredem do skladu, budeme procházet účetní knihy a potom navštívíme i několik jeho klientů, aby mě představil. Nebude ti vadit, když tě tady nechám samotnou?“
„Ne, to je v pořádku,“ řekla jsem. „Trošku si prohlédnu dům a seznámím se se služebnictvem.“ Se služebnictvem jsem se už krátce potkala v hale, když jsme včera pozdě odpoledne do domu přijeli, ale protože jsme večeřeli v našem pokoji, už jsem potom nikoho nezahlédla. Jenom sluhu, který nám přinesl jídlo, a komornou, která přišla ráno roztáhnout závěsy, ustlat, rozdělat v krbu oheň a vynést nočník. Mírně mě vyděsila myšlenka, že budu mít nějaký „personál“ na starosti, ale potom jsem sama sebe ujistila, že to nemůže být horší než mít na povel nemocniční personál a sestřičky, což jsem už dělala předtím jako vrchní sestra ve francouzské polní nemocnici v roce 1943.
Po odjezdu Jamieho jsem se pustila do ranní hygieny, tedy alespoň takové, která se dá zvládnout s vodou a hřebenem, což byly jediné věci, které jsem teď měla k dispozici. A pokud to myslel Jared vážně s tím, že budeme pořádat večeře, tak novou róbou to teprve začne.
V boční kapse mojí lékařské truhlice jsem měla zastrčené roztřepené vrbové ratolesti, se kterými jsem si čistila zuby. Jednu jsem si vytáhla a pustila se do práce a přemýšlela jsem o tom velikém štěstí, které nás sem přivedlo.
Když nám bylo Skotsko zapovězeno, prostě jsme museli najít nové místo, kde bychom mohli žít, ať už tady v Evropě nebo emigrací do Ameriky. A když teď vím, jak Jamie snáší lodě, chápu, že Francie byla místem, kde chtěl začít.
Klan Fraserů má k Francii pevné vazby; mnoho z nich, jako například opat Alexander nebo Jared Fraser, se sem přestě…
