Otázka sociální IV

152. Marxismus a anarchismus

Nebude nám teď zatěžko přesněji určit poměr socialismu a zvláště marxismu k anarchismu, poměr, o němž se uvažuje často.

V praxi se staví marxismus proti anarchismu velmi příkře; pravím v praxi, protože principiálně filozofického vyrovnání mezi marxismem a anarchismem ještě není. O té věci se mezi oběma tábory horlivě diskutuje, ale diskuse se týká většinou rozdílů politických. Pravil-li například Liebknecht už na sjezdě v Halle, že ten, kdo zavrhuje činnost v parlamentě, hlásí se k taktice anarchistické, je to snad rozlišení docela dobré pro praxi, ale nemá ceny teoretické; a také v praxi se naskýtají povážlivé momenty: vyslovili se totiž pro činnost v parlamentě také mnozí anarchisté. Řekl-li pak Liebknecht, že socialismus znamená sociální mír, anarchismus sociální válku – je to v tomto případě jen dovedně prohozené slovo, víc nic.

Dnešní marxismus ustanovuje svůj poměr k určitým soustavám anarchistickým, a proto by se měli jeho odpůrci držet těchto formulací a nemluvit vždycky o marxismu a anarchismu docela povšechně.

Co se týká zejména tak zvaného anarchismu činu, vyslovily se vůdčí orgány a osobnosti marxistické proti němu tak určitě, že skutečně jen zlá vůle nebo nevědomost může socialismus s anarchismem činu ztotožňovat.^[51] Proti tomuto násilí, jež se proti sociálnědemokratické straně páše, ozývá se i tak příkrý odpůrce socialismu jako Georg Adler.^[52]

Nemusím opakovat, že anarchismus činu je jen zvláštní forma obecně rozšířené anarchistické nálady a anarchistického smýšlení; anarchismus se projevuje všude: filozoficky, nábožensky, umělecky, politicky, hospodářsky. Jádro anarchismu – toť sociální egoismus, prohlašující sebe za boha. Anarchismus je absolutistický autokratismus. Anarchismu, jak řečeno, jsou však formy velmi různé, různé stupně. Jak je terminologie kolísavá, vidíme z toho, že se za anarchisty prohlašují také Tolstoj, různé sekty náboženské a podobně.

Marxismus dnešní odmítá také anarchismus teoretický a etický. Nejen že jsou nejrůznější anarchisté vylučováni ze schůzí a sjezdů socialistických (na mezinárodním kongresu v Bruselu 1891, na kongresu v Curychu 1893), teoretikové socialističtí vyslovují se proti anarchismu stále. Ale po výtce z důvodů utilitárních.^[53]

Vrátíme-li se nyní k Marxovi a k jeho poměru k anarchismu, připomenu napřed jeho příkré stanovisko proti Bakuninovi a proti Stirnerovi.^[54]

Tato protiva by mohla ovšem být a do značné míry osobní. Co se týká učení, je v Marxově materialismu silný prvek anarchistický, který se dlouho uplatňoval jako chronická revolučnost.

Marx je anarchistický svou filozofickou a politickou negací, svým ateismem, svým pozitivistickým amoralismem a revolučním astatismem. Praxí a později také teorií stává se Marx (a Engels) méně anarchistickým.

Nicméně musíme také u Marxe přesně rozlišovat nejen různé fáze, nýbrž také jednotlivé nauky a jejich dosah. Tak si čtenář vzpomene na „příklad pomsty lidu nad nenáviděnými individui“ (1850): to je jistě anarchistické, ale Marx přesto žádá, aby se tyto činy a tak zvané excesy vůbec nejen trpěly, nýbrž přímo vedly.

Co se týká speciálně Marxova astatismu, Marx se nevzpírá, jako anarchisté extrémní, proti politické a sociální autoritě každé a proti vládě všeliké, odmítá jen autoritu a vládu státu, ne společnosti. To je, jak jsem už vytkl, trochu neurčité, utopistické, ale anarchistické v přísném slova smyslu to není.^[55]

Pokud se však marxismus potkává s anarchismem (teoretickým) v odporu proti nynějšímu státu, nezaráží, že se tu i tam doporučuje shoda socialistů s anarchisty.^[56] Zaráží to tím méně, že se i anarchisté v poslední době vzdávají své politické nesmiřitelnosti; alespoň se vzdávají některých požadavků, které se od anarchistů posud kladly.^[57] Někteří anarchisté pokládají se za levé křídlo socialismu a doufají, že se vedení proletariátu ujmou mladí – jsou prý děti zestárlé sociální demokracie.^[58]

Marxismus podle pozdější formulace Marxovy je kolektivistický, protiindividualistický, anarchismus je individualistický; marxismus je krajně objektivistický, anarchismus je často subjektivistický; marxismus individuum deterministicky podřizuje historickému vývoji, anarchisté kladou váhu na svobodu ve smyslu co možná indeterministickém. Od Engelse je známé nám už slovo das einzelne lumpige Individuum – tak anarchista nebude mluvit nikdy.^[59] Marxovi již roku 1844 byl člověkem „stát, societa“, a již tenkrát ztotožňoval anarchii se společností buržoazní a obojí odmítal.^[60]

V Kapitále Marx viní celý kapitalistický režim z anarchismu výroby i rozdělení výrobků.

V určování toho, co je jen individualistické a co je již kolektivní, psychologové a sociologové se budou rozcházet; ani politicky se tu nedá najít hranice docela přesná. Není naprosté protivy mezi individuem a společností. O tom jsme jednali ve čtvrté kapitole obšírně. Individuum je vždycky ve společnosti a je její částí, proti ní je staví jen teorie. In concreto jsou jen organizované celky (církev, stát, národ a tak dále), proti nim stojí neorganizované nebo poloorganizované shluky individuí a individua, která usilují o novou organizaci, a…