Otázka sociální IV

ČÁST ŠESTÁ: VÝSLEDEK

Kapitola čtrnáctá: Krize marxismu vědecká a filozofická

161. Chronická krize vědeckého, filozofického i politického marxismu

Doufám, že i odpůrce názorů mých dozná, že rozpoznání, vyslovené nadpisem této poslední kapitoly, vyplývá logicky z podaného rozboru soustavy Marxovy a Engelsovy. Podal jsem však také z prací marxistů mladších tolik, že výsledný úsudek může platit pro celý marxismus od jeho počátků až podnes. Podal jsem doklady četné, že krize v marxismu je dalekosáhlá a hluboká, zásadová.

Pořadem v jednotlivých kapitolách čtenář viděl, jak učedníci Marxovi a Engelsovi učení Marxovo a Engelsovo přeměňují, nebo dokonce opouštějí; vzdávají se materialismu metafyzického; vzdávají se přísného materialismu historického; opouštějí Marxovu teorii hodnotní; uznávají, že kapitalistický vývoj nevede k oné centralizaci kapitálu a k vyvlastnění majetků kapitalistických, zvláště majetků tříd středních, jak dovozoval a očekával Marx; proto se jim nejeví ani proletarizace a degenerace dělnictva a s ním společnosti celé, tak významná, jak se domníval Marx; o komunismu začínají mladší soudit víc než střízlivě; opravuje se teorie o původním zřízení rodovém, a tím se podrobuje revizi učení o státě; učení o národnosti se nově odůvodňuje; i otázka náboženská a etická zpracovává se nově v protivě k Marxovu pozitivistickému amoralismu a afilozofismu, amoralismus se opouští a uznává se působení náboženství; v praxi nakonec se opouští taktika revoluční a katastrofální. To je, myslím, značná řada rozdílů naprosto ne vedlejších. Dotýkají se vesměs samých základů soustavy – krize, opakuji, je principiální.

Na rozličných místech této knihy uvedl jsem příklady, že hned Engels názory Marxovy, třebaže nepozorovaně, modifikoval.

Krize však nepropukla teprve u Marxových nástupců, je už u Marxe a Engelse, u zakladatelů samých. Marx se v III. svazku Kapitálu vzdal učení svazku I., alespoň nedovedl protivy názorů usmířit. A stejně Engels vzdal se docela výslovně a programově taktiky revoluční. A to že by nebyla krize hluboká a dalekosáhlá? Viděli jsme víc než jednou, jak Marx i Engels sami své názory časem pozměňovali, a to nikoli v bodech nepatrných. Vzpomeňme si jen například na rozličné definice historického materialismu! Ukázal jsem, že tu nešlo o vývoj organický, o pokrok v učení, ne – rozličné definice kladou se nesouvisle a neorganicky vedle sebe a nezpracovávají se v jednotný celek. Jeví se v tom ústupky proti námitkám, ne propracování a zpřesnění formulace původní. A takových rozporů a nejednotností najde se u Marxe a u Engelse často dost a ve věcech podstatných. Tak se spojuje darwinismus s hegelismem, dělá se rovnítko mezi naukou Morganovou a Marxovou, Malthus se z počátku neguje, ale později uznává a tak dále. Ale učení tu stojí proti učení nejen v jednotlivostech – sám metafyzický a noetický základ marxismu je nezdařená syntéza názorů různorodých.

Socialističtí teoretikové sami již uznávají, že krize jest. V uvedeném sporu s Baxem Kautsky prohlásil, že v marxismu jsou dva směry, různící se metodou a praktickou taktikou.^[79] Bernstein ve sporu s týmž Baxem mluví o vnitřní přeměně socialismu v oboru praktickém, politickém.^[80]

Za takového stavu věcí nezbývá marxistům nic jiného než revidovat nejen jednotlivé nauky, nýbrž po výtce filozofické základy marxismu. A tato kritická revize musí se dít docela uvědoměle a úplně odkrytě, bez ohledu na stranu.

Ostatně jde o krizi, a nikoliv o úpadek, a jde o krizi vědeckou a filozofickou marxismu, ne všeho socialismu.

Krize se ovšem musí dotýkat také marxistických stran.

V poslední době vznikly zejména ve straně německé mnohé a tuhé spory literá…