7
XXI. Ale bří Arnoldové (zal. 1905) pravil, Toto je Nápis, který vám dávám:
XXII. Nevidíte-li, co je vaším přáním, prosím, informujtese.
Z Knihy Nom, Regule, verš XXI – XXII
„Ona nemůže jít,“ řekl Gurder.
„Proč ne?“ řekl Masklin.
„No, je to nebezpečné.“
„A co?“ Masklin se podíval na Grimmu, která se tvářila zarputile.
„Neměl bys brát dívky nikam, kde je nebezpečno,“ řekl Gurder ctnostné.
Masklin měl zase jednou pocit, který zažíval často od té doby, co přišel do Obchoďáku. Hovořili, ústa se jim otevírala a zavírala, každé slovo samo o sobě bylo dokonale srozumitelné, ale když se spojila dohromady, nedávala vůbec žádný smysl. Nejlíp bylo to ignorovat. Tam doma by ženy nemohly jít nikam, kdyby neměly chodit, kde je nebezpečno.
„Já jdu,“ řekla rozhodně Grimma. „Jaké nebezpečí nám vlastně hrozí? Jenom Radikální sleva a -“
„A bří Arnoldové (zal. 1905) sám,“ řekl Gurder nervózně.
„Ale já stejně jdu. Naši mě nepotřebují a nemám co dělat,“ řekla Grimma. „Vůbec, co se může stát? Není to nic tak strašného,“ dodala ironicky „Jako kdybych například něco četla a přehřál se mi mozek.“
„No, jsem si jistý, že jsem neřekl -“ řekl chabě Gurder.
„Vsadím se, že v Papírnictví si nikdo sám nepere,“ řekla Grimma. „Ani si neštupuje ponožky. Vsadím se -“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Gurder, vyklízeje pole. „Ale nesmíš zůstávat pozadu a nesmíš překážet. Rozhodujeme my, jasný?“
Vrhl na Masklina zoufalý pohled.
„Nařiď jí, aby nepřekážela,“ řekl.
„Já?“ řekl Masklin. „Jakživ jsem jí nic nenařídil.“
Cesta byla méně impozantní, než čekal. Starý Opat mluvil o schodištích, která se pohybovala, ohních v kyblíčcích, dlouhých prázdných chodbách, kde se nebylo kam schovat.
Ale od té doby už samozřejmě Dorcas zavedl výtahy. Vedly jenom do Šatiček pro dětičky a Hraček, ale Šatičkové byli spřátelený lid, který se dobře přizpůsobil životu v horním patře, a vždycky vítal vzácné poutníky, kteří přinášeli příběhy z dolního světa.
„Oni ani neužívají dolní Tržnici,“ řekl Gurder. „Berou si všechno, co chtějí, z Kantýny personálu. Živí se čajem a piškoty. A jogurtem.“
„Zvláštní,“ řekla Grimma.
„Jsou velice ušlechtilí,“ řekl Gurder. „Velice přemýšliví. Velice klidní. Avšak trochu mystičtí. Určitě je to tím jogurtem a čajem.“
„Ale já nerozumím co je s tím ohněm v kýblech,“ řekl Masklin.
„É,“ soukal ze sebe Gurder, „my si myslíme, že starý Opat možná, é, myslíme, že paměť mu… přece jenom, on je strašně starý…“
„To nemusíš vysvětlovat,“ řekla Grimma. „Starý Torrit je taky trochu takový.“
„To je tím, že jeho mysl není už tak hbitá jako bývala,“ řekl Gurder.
Masklin mlčel. Přemýšlel o tom, že byla-li teď Opatova mysl trochu otupělá, musela být kdysi tak hbitá, že předběhla bezvětří.
Šatičkové jim dali průvodce, aby je provedl rozsáhlými prostory podpodlaží. Jenom málo nomů žilo takto vysoko. Většina dávala přednost životu v rušných poschodích dole.
Vypadalo to skoro jako venku. Lehký vánek sháněl prach do šedých kupiček; nebylo tam jiné světlo než to, které proniklo starými prasklinami. V nejtemnějších místech musel průvodce rozškrtávat zápalky. Byl to velmi malý nom, který se jen plaše usmíval a nereagoval, když se s ním Grimma snažila dát do hovoru.
„Kam jdeme?“ zeptal se Masklin, ohlížeje se na hluboké otisky jejich nohou v nánosu prachu.
„K pohyblivým schodům,“ odpověděl Gurder.
„Hýbou se? Jak se hýbou? Nebo se hýbe Obchoďák kolem dokola? “
Gurder si shovívavě odkašlal.
„Tohle všecko je pro tebe samozřejmě nové. Nesmíš si z toho dělat hlavu, jestliže všechno hned nepochopíš,“ řekl.
„Hýbou se, nebo se nehýbou?“ vyzvídala Grimma.
„To uvidíte. Tyhle jediné používáme. Jsou trošku nebezpečné. Musíte se opatrně nalodit. To není jako výtah.“
Malý Šatička ukázal kupředu, uklonil se a odkvapil.
Gurder je vedl úzkou škvírou mezi stařičkými prkny podlahy do zcela prázdné chodby, a tam -
- pohyblivé schody.
Masklin je hypnotizovaně pozoroval. Schody se zvedaly z podlahy, při tom strašidelně skřípaly a drnčely vzhůru do vzdálených v…
