11
Utíkej k výtahům
Výtahy, výtahy, zdali mne svezete?
Utíkej ke stěnám
Stěny, stěny, zdali mne schováte?
Utíkej k náklaďáku
Náklaďáku, zdali mne naložíš?
Všechno ještě dnes.
Z Knihy Nom, Nouzové východy, kap. l, verš I
Začalo to tichem, když měl být hluk. Všichni nomové byli zvyklí na vzdálený lomoz a hukot lidských hlasů za dlouhých hodin denního světla, takže si toho nepovšimli. Teď hluk ustal a slyšeli zvláštní tísnivé ticho. Samozřejmě bývaly dny, kdy lidé do obchodního domu nepřicházeli - například jim bří Arnoldové (zal. 1905) dával skoro týden volna mezi shonem Vánočního trhu a povykem Zimního výprodeje. Ale na to byli nomové zvyklí, patřilo to k jemnému rytmu obchodního domu. Tohle nebyl ten správný den.
Po několika hodinách ticha se přestali navzájem utěšovat, že to nic, to je pravděpodobně jen nějaký extra den nebo něco jako tenkrát, když se Obchoďák na týden zavřel, aby se vymalovalo, a jeden nebo dva smělejší a zvědavější riskovali chvatný pohled nad úroveň podlahy.
Mezi důvěrně známými pulty se prostírala prázdnota. A zdálo se, že ani nikde okolo není moc zboží.
„Takhle to vypadá vždycky po Výprodeji,“ říkali. „A pak, než se naděješ, jsou zase všechny regály plné. Není žádný důvod k panice. To je všechno součást velkého plánu bří Arnoldové (zal. 1905).“
A tiše seděli nebo si pobrukovali nebo něco dělali, jen aby nemysleli na nepříjemné věci. Neúčinkovalo to.
A pak, když přišli lidé a začali odnášet i to málo, co zbývalo v regálech a na pultech a ukládat do velkých beden a ty odnášet dolů do garáže a nakládat je…
A začali rozebírat podlahy…
Masklin se vzbudil. Nomové na něj doráželi. Někde v dálce jiní křičeli. To mu bylo nějak povědomé.
„Vstávej, rychle!“ křikl Gurder.
„Co se děje?“ ospale zíval Masklin.
„Lidi rozebírají Obchoďák!“
Masklin se hbitě posadil.
„To nemůžou! Ještě není čas!“ vykřikl.
„Přesto to dělají!“
Masklin vstal a bojoval s oblečením. Poskakoval po podlaze s jednou nohou v nohavici a šťouchl do Věci.
„Hej! Říkala jsi, že demolice ještě hned tak nebude!“
„ Ještě čtrnáct dní, “ řekla Věc.
„Už začínají!“
„ To je zřejmě přesun zbývajícího zboží do nových prostor a přípravné práce, “ řekla Věc.
„Aha, dobrá. To by mělo všechny uklidnit. Proč jsi nám to neřekla?“
„ Netušila jsem, že to nevíte. “
„No to jsme teda nevěděli. A co navrhuješ, abychom teď udělali?“
„ Co nejdříve odejděte. “
Masklin se vztekal. Čekal, že bude mít další dva týdny na vyřešení všech problémů. Mohli si nashromáždit věci, co si vezmou s sebou. Mohli si všechno lépe naplánovat. I dva týdny by sotva stačily. Teď byl přepych pomýšlet i na jeden jediný týden.
Vyšel do zmateného davu. Naštěstí v obydlených prostorách ještě prkna nestrhli - někteří z rozumnějších uprchlíků říkali, že strhli jen pár prken na vzdáleném konci Ráje zahrádkářů, aby se dostali k vodovodnímu potrubí - ale nomům, žijícím v sousedství, nic nehrozí.
Nad hlavou se jim ozval dupot. Za pár minut přiběhl bez dechu jeden nom a ohlásil, že se balí koberce a odnášejí pryč.
To vyvolalo zděšené mlčení. Masklin si uvědomil, že se všichni koukají na něj.
„Myslím, že každý by měl dostat tolik jídla, kolik unese, a jít do suterénu blíž ke garáži.“
„Ty pořád myslíš, že bychom se o to měli pokusit?“ zeptal se Gurder.
„Nemáme moc na vybranou, nebo jo?“
„Ale my - říkal jsi, že si máme z Obchoďáku odnést, co se dá, nástroje a takové věci. A knihy,“ řekl Gurder.
„Budeme rádi, když odejdeme sami. Není čas !“
Přiběhl další posel. Byl z Dorcasovy družiny. Pošeptal něco Masklinovi, který se podivně usmál.
„Znamená to, že bří Arnoldové (zal. 1905) nás opustil v nejtěžší hodince?“ řekl Gurder.
„To nemyslím. Možná nám pomáhá,“ řekl Masklin. „Protože, no, to neuhodneš, kam všechny ty věci lidé ukládají…“