2
XIII. A nebyla v Obchodním domě ani noc ani den, jenom Otevírací a Zavírací doba. Nepršelo, ani nepadal sníh.
XIV. A nomové tloustli a množili se v běhu let, a trávili čas soupeřením a drobnými válkami, Oddělení proti Oddělení, a zapomněli vše, co věděli o Venku.
XV. Neboť říkali, Není-liž tomu tak, že bří Arnoldové (zal. 1905) uvedl Veškerý sortiment pod jednu střechu?
XVI. A ti, kdož řekli, Možná, že ne Veškerý, byli krutě vysmíváni a ustrkováni.
XVII. A jiní nomové říkali, I kdyby byl nějaký Venek, může tam být něco, co bychom potřebovali? Jelikož tady máme Energii elektrickou, Tržnici, a veškeren druh rozptýlení.
XVIII. A takto se Sezóny kupily hustěji než polštáře, které jsou v Čalouněném nábytku (3. etáž).
XIX. Až zdaleka přibyl Cizinec a volal hlasem velikým, a volal, běda, bědakk
Z Knihy Nom, První etáž, verš XIII – XIX
Klopýtali jeden přes druhého, šli s hlavami zvrácenými vzhůru a čučeli s otevřenými ústy. Angalo se zastavil u díry ve zdi a chvatně jim pokynul.
„Tudy,“ řekl.
Bábi Morkie si odfrkla.
„To je krysí díra,“ řekla. „To mě žádáš, abych vlezla do krysí díry?“ Obrátila se k Torritovi. „Von chce, abych lezla do krysí díry! Já do krysí díry nepolezu!“
„Proč ne?“ řekl Angalo.
„Je to krysí díra!“
„To jenom tak vypadá,“ řekl Angalo. „Je to maskovaný vchod, to je všecko.“
„Tvoje krysa do něj zrovinka vlezla,“ řekla bábi Morkie vítězně. „Mám voči. Je to krysí díra.“
Angalo se omluvně podíval na Grimmu a vnořil se do díry. Strčila tam za ním hlavu.
„Já myslím, že to není krysí díra, bábi,“ řekla trošku tlumeně.
„A jakpakto, táži se?“
„Protože uvnitř jsou schody. Ó, a rozkošná světýlka!“
Byl to dlouhý výstup. Několikrát museli zastavit a čekat, až je staří doženou, a Torritovi se muselo většinu cesty pomáhat. Nahoře vedly schody důstojnějšími dveřmi do -
Ani v mládí Masklin nikdy neviděl najednou víc než čtyřicet nomů pohromadě.
Tady jich bylo mnohem víc. A jídlo. Nepřipomínalo to nic, co znal, ale muselo to být jídlo. Koneckonců, nomové to jedli.
Prostor asi dvakrát vyšší než on se táhl do daleka. Jídlo se kupilo v úhledných hromádkách s uličkami mezi nimi, a všude se tlačili nomové. Nikdo si příliš nevšímal té skupinky, když se poslušně sunula za Angalem, kterému se trochu navrátilo jeho fanfarónství.
Několik nomů melo na vodítku ulízané krysy. Několik dam mělo myšku, která za nimi poslušně cupkala, a Masklinovi se koutkem ucha podařilo zaslechnout, jak bábi Morkie pomlaskává nelibostí.
Také slyšel starého Torrita, jak vznešeně říká: „Tuhle věc znám. To je sejra! V koši byl jednou sejrový sendvič, tenkrát v létě ve čtyřiaosmdesátým, pamatuješ -?“ Bábi Morkie ho řádně dloubla do hubených žeber.
„Ty kušuj, ty,“ nařídila mu. „Nechceš nás tady před všema těma lidma zesměšňovat, co? Buď náčelník. Chovejte se hrdě.“
Moc se jim to nevedlo. Kráčeli v ohromeném mlčení. Ovoce a zelenina se kupily za stoly na kozách a nomové na nich pilně pracovali. Byly tam také další věci, které nemohl rozpoznat. Masklin nechtěl ukázat svoji nevědomost, ale zvědavost zvítězila.
„Co je ta věc támhle?“ řekl a ukázal.
„To je salám,“ řekl Angalo. „Už jsi ho jedl?“
„V poslední době ne,“ odpověděl po pravdě Masklin.
„A to jsou datle,“ řekl Angalo. „A to je banán. Myslím, že jsi ještě nikdy banán neviděl, že ne?“
Masklin otvíral ústa, ale bábi Morkie ho předběhla.
„Drobet malej, ne,“ řekla a odfrkla si. „Úplně mrňavej, vlastně, ve srovnání s těma u nás doma.“
„Malý, vážně?“ řekl podezíravě Angalo.
„No ano,“ řekla bábi a začala se rozpalovat. „Moc titěrnej. Jó, ty, co jsme měli doma,“ odmlčela se a zadívala se na banán, který ležel na dvou kozách jako kánoe, a rty se jí chvěly, jak rychle přemýšlela, „jó,“ dodala vítězně, „sotva sme je dokázali vykopat!“
Vítězně se dívala na Angala, který se ji snažil zkrotit pohledem a vzdal to.
„Tak tedy,“ řekl zamyšleně a díval se stranou. „Můžete si posloužit. Řekněte nomům, co mají službu, že to jde na vrub Galanterie, ano? A…
