25
V příštích dnech, které následovaly po požáru Velkého královského divadla, na Barcelonu uhodila studená fronta. Poprvé po mnoha letech pokryl město sněhový plášť, který se rozprostíral od přístavu až k vrcholku Tibidaba. V Germánově společnosti jsme s Marinou prožili tiché Vánoce, během nichž naše pohledy uhýbavě klouzaly stranou. O tom, co se stalo, se Marina téměř ani nezmínila. Všiml jsem si, že se mi vyhýbá a že se raději zavírá u sebe v pokoji a píše. Já jsem zabíjel čas s Germánem a ve velkém sále jsem v teple u krbu hrál nekonečné partie šachu. Díval jsem se, jak sněží, a čekal na okamžik, kdy budu moci být s Marinou sám. Ale ta chvíle nepřicházela.
Germán předstíral, že si ničeho nevšiml. Snažil se mě povzbudit, a tak se mnou zapřádal rozhovor.
„Marina říká, že chcete být architektem, Oskare.“
Já jsem přikyvoval, ale vůbec jsem přitom nevěděl, co vlastně chci. V noci jsem nespal a skládal jsem dohromady dílky příběhu, který jsme prožili. Snažil jsem se z paměti vytěsnit vzpomínku na Kolveníkův přízrak i na Evu Irinovovou. Nejednou jsem si řekl, že navštívím starého doktora Shelleyho a vylíčím mu, co se stalo. Chyběla mi však odvaha stanout před ním tváří v tvář a říct mu, že jsem viděl zemřít ženu, kterou vychoval jako vlastní dceru, a že jsem byl u toho, když jeho nejlepší kamarád uhořel.
Poslední den v roce kašna v zahradě zamrzla. Obával jsem se, že moje dny s Marinou už jsou sečteny. Brzy jsem se musel vrátit do internátu. Silvestra jsme strávili při světle svíček a poslouchali jsme vyzvánění zvonů z kostela na Plaza Sarriá. Venku dál sněžilo a mně se zdálo, že hvězdy bez výstrahy spadly z nebe. O půlnoci jsme si tiše připili. Očima jsem hledal Marinin pohled, ale ona otočila tvář do stínu.
V noci jsem se snažil rozebrat, co jsem jí udělal nebo řekl, čím jsem si zasloužil, aby se ke mně chovala takto. Cítil jsem Marininu přítomnost ve vedlejší místnosti. Představoval jsem si, že je vzhůru. Byla jako ostrov, který odplouvá po proudu a vzdaluje se. Zaklepal jsem klouby prstů na zeď. Marně. Nepřišla žádná odpověď.
Sbalil jsem si věci a napsal jsem vzkaz. Loučil jsem se v něm s Germánem i s Marinou a děkoval jim za pohostinnost. Něco se zlomilo a já jsem nevěděl co, cítil jsem však, že jsem tam navíc. Za svítání jsem nechal lístek na stole v kuchyni a vydal jsem se na cestu do internátu. Když jsem odcházel, byl jsem si jistý, že mě Marina sleduje z okna. Zamával jsem na pozdrav a doufal, že mě vidí. Šel jsem opuštěnými ulicemi a nechával jsem za sebou ve sněhu stopy.
Do příchodu ostatních žáků zbývalo ještě pár dní. Pokoje ve čtvrtém patře byly jako ostrůvky samoty. Zrovna jsem si vybaloval zavazadlo, když mě navštívil páter Seguí. Pozdravil jsem ho s předepsanou zdvořilostí a dál jsem si rovnal oblečení.
„Ti Švýcaři jsou ale zvláštní lidé,“ prohlásil. „Zatímco ostatní své hříchy tají, oni k nim přidají likér, zabalí do staniolu, převážou mašlí a prodávají za drahé peníze. Pan prefekt mi z Curychu poslal obrovskou krabici bonbonů a tady není nikdo, s kým bych se o ni mohl podělit. Někdo mi musí pomoct, než je objeví dona Paula…“
„Počítejte se mnou,“ řekl jsem nepřesvědčivě.
Seguí přistoupil k oknu a díval se na město, které se pod námi rozprostíralo jako přelud. Otočil se a sledoval mě, jako by mi četl myšlenky.
„Jeden můj dobrý přítel mi kdysi řekl, že problémy jsou jako švábi,“ jeho hlas zněl žertovně jako vždycky, když mluvil vážně. „Když je vytáhneš na světlo, polekají se a utečou.“
„Musel to být moudrý přítel,“ poznamenal jsem.
„Ne,“ odvětil Seguí. „Ale byl to dobrák. Všechno nejlepší v novém roce, Oskare.“
„Všechno nejlepší, otče.“
Dny, které chyběly do začátku školy, jsem strávil ve svém pokoji a téměř jsem nevycházel ven. Zkoušel jsem číst, ale slova mi na stránkách poletovala před očima. Prostál jsem hodiny u okna a díval se na dům Germána a Mariny, který bylo vidět v dálce. Snad tisíckrát jsem si říkal, že tam zajdu a nejednou jsem se vydal až k uličce vedoucí k jejich brán…
