13
Do internátu jsem přišel po půlnoci, když už všichni spolužáci leželi v posteli, ačkoli klíčovými dírkami z jejich pokojů na chodbu dopadaly jehličky světla. Po špičkách jsem proklouzl do svého pokoje. Velice opatrně jsem za sebou zavřel dveře a pohlédl jsem na budík na stole. Byla skoro jedna po půlnoci. Rozsvítil jsem lampičku a vytáhl z batohu album s fotografiemi, které jsme si ze skleníku odnesli.
Rozevřel jsem desky a znovu jsem se ponořil do světa postav, které album obývaly. Na jednom snímku byla zachycena ruka, jejíž prsty spojovala blána, jakou mívají obojživelníci. Hned vedle byla dívenka s plavými lokýnkami ustrojená v bílém. Úsměv měla téměř ďábelský, jelikož jí z úst vystupovaly veliké Špičáky, připomínající vlčí tesáky. Jednotlivé stránky nabízely mým očím pohled na přehlídku krutých rozmarů přírody. Dva sourozenci, albíni s pokožkou tak světlou, až se zdálo, že vzplane a rozsvítí se jasným světlem jako nějaká svíčka. Siamská dvojčata spojená v lebeční oblasti tak, že celý život stála čelem proti sobě. Nahé tělo ženy, jejíž páteř se kroutila jako suchá větev… Většinou šlo o děti nebo mladé lidi. Mnozí vypadali mladší než já. Téměř žádní dospělí nebo staří lidé. Pochopil jsem, že tito nešťastníci se vysokého věku nedožívají.
Vzpomněl jsem si na Marinina slova, když mi říkala, že album není naše a že jsme si ho vůbec neměli brát. Teď, když mi hladina adrenalinu v krvi klesla, ta myšlenka nabyla nového významu. Tím, že jsem si album prohlédl, znesvětil jsem vzpomínky, které mi nepatřily. Vnímal jsem, že tyto výjevy zobrazující smutek a neštěstí jsou svým způsobem rodinným albem. Opakovaně jsem listoval mezi stránkami a snažil jsem se mezi nimi odhalit vzájemnou vazbu přesahující čas i prostor. Nakonec jsem album zavřel a vložil zpět do batohu. Zhasl jsem a na mysli mi vytanul obraz Mariny kráčející po své oblíbené liduprázdné pláži. Díval jsem se na ni, jak jde po mořském břehu a stále víc se mi vzdaluje, dokud spánek neumlčel zvuk převalujících se vln.
Déšť měl alespoň na jeden den Barcelony dost, a tak se vydal na sever. Odpoledne jsem jako nějaký lajdák nešel na poslední hodinu a místo toho jsem zamířil za Marinou. Mraky se rozplynuly a rozkryly na nebi modrý závěs. Ulice zaléval proud slunečního světla. Marina na mě čekala v zahradě, zabraná do svého tajného deníku. Sotva mě však spatřila, rychle deník zavřela. V duchu jsem si kladl otázku, zda píše o mně, nebo o tom, co nás potkalo ve skleníku. „Tak co noha?“ zeptala se a oběma rukama svírala deník. „Přežiju to. Pojď, chci ti něco ukázat.“
Vytáhl jsem album a posadil se na kašnu vedle ní. Pak jsem otevřel desky a otočil pár listů. Marinu snímky zneklidnily a tiše povzdechla.
„Tady,“ poznamenal jsem a zastavil se u fotografie téměř na konci alba. „Ráno, když jsem vstal, mi to došlo. Až doteď jsem si to neuvědomoval, ale dnes…“
Marina si prohlížela fotografii, na kterou jsem ukazoval. Šlo o černobílý snímek neskutečné ostrosti, jakou se vyznačují jen studiové fotografie. Zachycoval člověka s hrůzně deformovanou lebkou a páteří, který sotva stál na nohou. Opíral se o mladého muže v bílém plášti, s brýlemi s kulatými obroučkami a motýlkem, jenž se hodil k jeho pečlivě zastřiženému knírku. Byl to lékař. Doktor hleděl přímo do objektivu, zatímco pacient si rukou zakrýval oči, jako by se za svůj vzhled styděl. Přímo za nimi byla rozpoznatelná jakási přepážka, kde bylo možné odložit si šaty. Evidentně šlo o ordinaci. V rohu byly vidět pootevřené dveře, ve kterých stálo malé děvčátko a drželo panenku. Podle všeho šlo o snímek z lékařského archívu, takové bylo nejpravděpodobnější vysvětlení.
„Pozorně se podívej,“ naléhal jsem.
„Nevidím tu nic jiného než nějakého ubožáka…“
„Na něj se nedívej. Podívej se za něj.“
„Okno…“
„A co vidíš za tím oknem?“
Marina nakrabatila obočí.
„Poznáváš to?“ zeptal jsem se a ukázal na draka, který zdobil průčelí protějšího domu.
„Někde jsem to viděla…“
„Přesně tohle jsem si taky říkal,“ přitakal jsem. Tady v B…
