10
Cestou ke Calle Princesa jsem dostal hlad, a tak jsem si zašel koupit něco dobrého na zub do pekařství před bazilikou Santa María del Mar. Vůně sladkého pečivá se vznášela vzduchem spolu s ozvěnou znějících zvonů. Calle Princesa vedla do kopce jakýmsi údolím stínů napříč historickým jádrem města. Prošel jsem kolem starých panských domů a staveb, které budily dojem, že jsou starší než město samo. Na průčelí jedné budovy byla stěží čitelná cedulka s číslem třicet tři. Vešel jsem do haly připomínající starou kapli. Na stěně s rozbitými obklady se nacházela řada zrezivělých schránek, na nichž jsem marně hledal jméno Michala Kolveníka. Vtom jsem za sebou uslyšel přerývaný dech.
Ostražitě jsem se ohlédl a spatřil jsem pergamenovou tvář stařeny usazené ve vrátnici. Žena oděná ve smutku jako vdova připomínala voskovou figurínu. Na tvář jí dopadly paprsky světla. Oči měla mramorově bílé. Bez zřítelnic. Byla slepá.
„Koho hledáte?“ ozvala se domovnice chraplavým hlasem.
„Michala Kolveníka, paní.“
Bílé, prázdné oči několikrát zamrkaly. Stařena zavrtěla hlavou.
„Dostal jsem tuto adresu,“ poznamenal jsem. „Michal Kolveník, čtvrté patro, druhé dveře…“
Stařena opět zavrtěla hlavou a znovu upadla do stavu strnulosti. Všiml jsem si, že se na stolku něco hýbe. Po vrásčitých rukou domovnice šplhal černý pavouk, zatímco její bílé oči byly upřeny do prázdna. Opatrně jsem proklouzl ke schodům.
Za posledních třicet let na schodišti zřejmě nikdo nevyměnil jedinou žárovku. Ošlapané schody byly poněkud kluzké a odpočívadla připomínala temné, tiché šachty. Střešním oknem v podkroví pronikalo rozechvělé světlo, v němž poletoval uvězněný holub. Druhé dveře ve čtvrtém patře byly těžké, z vyřezávaného dřeva a bylo na nich klepadlo, které svým vzhledem působilo jako z železničního prostředí. Několikrát jsem zazvonil a naslouchal jsem ozvěně zvonku ztrácející se v bytě. Uplynulo několik minut. Znovu jsem zazvonil. Další dvě minuty. Měl jsem dojem, jako bych se ocitl v nějaké hrobce. Šlo o jednu ze stovek přízračných budov, díky nimž historické jádro Barcelony získalo nádech zakletého města.
Najednou se kryt u kukátka odsunul. Tmu prořízly paprsky světla a ke mně dolehl skuhravý hlas. Hlas člověka, který týdny, možná měsíce nepromluvil.
„Kdo je?“
„Pan Kolveník? Michal Kolveník?“ zeptal jsem se. „Mohl bych s vámi na chvíli mluvit, prosím vás?“
Kukátko se náhle zavřelo. Ticho. Chtěl jsem opět zazvonit, když vtom se dveře od bytu otevřely.
Na zápraží se rýsovala postava. Zevnitř se ozýval zvuk vody tekoucí do dřezu.
„Co si přeješ, hochu?“
„Pan Kolveník?“
„Nejsem Kolveník,“ pravil hlas úsečně. „Jmenuju se Sentís. Benjamín Sentís.“
„Promiňte, pane Sentísi, ale dostal jsem tuhle adresu a…“ Podal jsem mu vizitku, kterou mi na nádraží předal chlapec. Muž, kterému jsem pořádně neviděl do tváře, navštívenku ztuhlou rukou uchopil, a než mi ji vrátil, dlouho si ji mlčky prohlížel.
„Michal Kolveník tu už dlouhá léta nebydlí.“
„Znáte ho?“ zeptal jsem se. „Možná byste mi mohl pomoct.“
Opět dlouhé ticho.
„Pojď dál,“ řekl Sentís nakonec.
Benjamín Sentís byl tělnatý člověk, který svůj život trávil navlečený ve flanelovém županu vínové barvy. Mezi rty svíral vyhaslou dýmku a obličej mu zdobil knír spojený s licousy ve stylu Julesa Vernea. Celý byt, který se nacházel nad úrovní džungle střech domů ve staré čtvrti, se vznášel v jakémsi éterickém jasu. V dálce bylo vidět věže katedrály a v pozadí se tyčil kopec Montjuic. Stěny místnosti byly úplně holé. Na klavíru se hromadily vrstvy prachu a všude na zemi ležela spousta krabic s již zaniklými deníky. V tom bytě nebylo nic, co by hovořilo o přítomnosti. Benjamín Sentís žil v nejhlubší minulosti.
Usadili jsme s v pokoji s balkonem a Sentís si opět prohlédl navštívenku.
„Proč hledáš Kolveníka?“ otázal se.
Rozhodl jsem se, že mu vyložím všechno od začátku počínaje naší návštěvou hřbitova až po podivné zjevení téhož dne ráno, kdy se na nádraží Estación de Francia objevila dáma v černém. Sentí…
