12
Celou noc jsem nespal a neustále jsem přemýšlel o příběhu, který mi vyprávěl Benjamín Sentís. Několikrát jsem si znovu přečetl zprávu o jeho smrti v naději, že mezi tečkami a čárkami najdu nějakou tajnou šifru. Stařec mi zatajil, že byl ve Velo-Granell Kolveníkovým společníkem. Držel-li zbytek vyprávění pohromadě, usoudil jsem, že Sentís byl patrně synem zakladatele podniku, jenž zdědil padesát procent akcií společnosti poté, co byl Kolveník jmenován generálním ředitelem. Následkem tohoto odhalení se uskupení ostatních dílků hlavolamu poněkud pozměnilo. Pokud mi Sentís lhal v tomto bodě, mohl tak učinit i ve všech zbývajících. Ranní světlo mě zastihlo ve chvíli, kdy jsem se snažil význam tohoto příběhu a jeho rozuzlení objasnit.
Hned v úterý jsem o polední přestávce proklouzl ven, abych se mohl setkat s Marinou.
Ona, jako by mi opět četla myšlenky, už na mě čekala v zahradě a v ruce držela výtisk novin z předchozího dne. Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, že zprávu o Sentísově smrti už četla.
„Ten člověk ti lhal…“
„A teď je mrtvý.“
Marina vrhla pohled směrem k domu, jako by se obávala, že nás Germán uslyší.
„Pojďme se radši projít,“ navrhla.
Souhlasil jsem, i když jsem se za půl hodiny musel vrátit do výuky. Kroky nás zavedly do parku svaté Amélie, na rozhraní čtvrti Pedralbes. Uprostřed parku stála nedávno opravená budova, v níž se nyní nacházel společenský dům.
V jednom z bývalých salonů byla zřízena kavárna. Usadili jsme se ke stolku u velikého okna. Marina nahlas přečetla zprávu, kterou jsem dokázal odrecitovat téměř celou zpaměti.
„Nikde není ani zmínka o tom, že by šlo o vraždu,“ poznamenala Marina nedůvěřivě.
„Ani není třeba. Ten člověk žil dvacet let osaměle, a teď ho najdou mrtvýho v kanálu, kde se někdo bavil tím, že mu jen tak ze srandy uřezal obě ruce a jeho tělo tam pak pohodil…“
„To je pravda. Jde o vraždu.“
„Jde o víc než o vraždu,“ opáčil jsem rozrušeně. „Co dělal Sentís v noci v uzavřené kanalizační šachtě?“
Číšník, který za barovým pultem znuděně otíral sklenice, nás poslouchal.
„Mluv tišeji,“ zašeptala Marina.
Přikývl jsem a snažil jsem se uklidnit.
„Možná bychom měli zajít na policii a říct všechno, co víme,“ dodala.
„Jenže my nic nevíme,“ namítl jsem.
„Pravděpodobně toho víme o něco víc než oni. Před týdnem ti záhadná žena nechala doručit vizitku se Sentísovou adresou a se znakem černého motýla. Tys navštívil Sentíse, který tvrdil, že o tom nic neví, ale vyprávěl ti podivný příběh Michala Kolveníka a podniku Velo-Granell, který souvisí s pochybnými událostmi, ke kterým došlo před čtyřiceti lety. Z nějakého důvodu ti ale zapomněl říct, že se ho ten příběh také týká a že je vlastně synem zakladatele společnosti, to znamená mužem, pro kterého Kolveník po té jeho nehodě v továrně vytvořil umělé ruce… O sedm dní později najdou Sentíse mrtvého ve stoce…“
„Bez protéz…“ dodal jsem. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl u Sentíse, zdráhal se mi podat ruku.
Při pomyšlení na jeho ztuhlou ruku mi přeběhl mráz po zádech.
„Prostě je to tak, že když jsme tenkrát vešli do toho skleníku, připletli jsme se něčemu do cesty,“ prohlásil jsem a snažil jsem se uspořádat si v hlavě myšlenky. „A teď jsme toho součástí. Žena v černým šla za mnou s tou vizitkou…“
„Oskare, nevíme, proč ta žena šla za tebou a co ji k tomu vedlo. Nevíme ani, kdo to je…“
„Ale ona ví, kdo jsme my, a ví i to, kde nás hledat. A když to ví…“
Marina si povzdechla.
„Zavolejme hned teď na policii a pak na všechno co nejdřív zapomeňme,“ řekla. „Nelíbí se mi to. A navíc se nás to netýká.“
„Týká. Od chvíle, co jsme se na hřbitově rozhodli tu záhadnou dámu sledovat…“
Marina upřela pohled do parku. Dvě děti si tam hrály a zkoušely pouštět draka. Marina nepřestávala děti sledovat a přitom se klidně zeptala:
„Tak co navrhuješ?“
Moc dobře věděla, na co jsem myslel.
Slunce se sklánělo nad náměstím Sarriá, když jsme se s Marinou vydali po promenádě Paseo de la Bonanova směrem ke skleníku. Byli jsme natolik prozíraví, že…
