18
Dopadl jsem do rozbředlého bahna, z kterého vytékaly špinavé potůčky. Voda s sebou strhávala suché květiny a stáčela se mezi náhrobky. Oběma nohama i rukama jsem se zabořil do změklého bláta. Hned jsem však vstal a běžel se schovat za mramorové torzo sochy vzpínající ruce k nebi. Vtom se na druhé straně za plotem kočár zastavil. Kočí sestoupil. V ruce držel lucernu a byl celý zahalený do pláště. Klobouk se širokou krempou a šál jej chránily před chladem, současně mu však úplně zakrývaly tvář. Hned jsem ten kočár poznal. Byl to tentýž, v němž tenkrát dopoledne na nádraží Estación de Francia odjela dáma v černém. Na dvířkách bylo možné rozeznat symbol černého motýla. Okénka zakrývaly tmavé sametové záclonky. Říkal jsem si, jestlipak uvnitř sedí ona.
Kočí přistoupil k plotu a bedlivým pohledem prozkoumal okolí. Přitiskl jsem se k soše a zůstal jsem bez hnutí stát. Pak jsem zaslechl cinkání svazku klíčů. Železo zaskřípalo a zámek se s mlasknutím otevřel. Tiše jsem zaklel. Bylo slyšet vrzání pantů a hned nato se ozvaly kroky v blátě. Kočí mířil přímo k mému úkrytu. Musel jsem se odtamtud dostat ven. Ohlédl jsem a zkoumavě jsem se díval na hřbitov za sebou. Náhle se závoj černých mraků rozhrnul a měsíc přede mnou načrtl pěšinu přízračného světla. Na okamžik ve tmě prosvitla řada hrobů. Opatrně jsem se plížil mezi náhrobky. Vydal jsem se hlouběji do nitra hřbitova. Po chvíli jsem se ocitl u vchodu do hrobky, kterou uzavírala prosklená branka z tepaného kovu. Kočí se ke mně stále blížil, a tak jsem zadržel dech a stáhl se do stínu. Muž prošel necelé dva metry ode mě a vysoko před sebou držel lucernu. Sotva mě minul, úlevou jsem si oddechl. Díval jsem se za ním, jak se vzdaluje a mizí v hloubi hřbitova. Hned jsem věděl, kam míří.
Bylo to opravdové šílenství, přesto jsem se za mužem vydal. Opatrně jsem ho sledoval a cestou jsem se přitom skrýval mezi náhrobky. Nakonec jsem došel k severní části hřbitovního areálu. Tam jsem se vyšvihl na podstavec, odkud se nabízel výhled na celé prostranství. O pár metrů níže svítila lucerna kočího, který se opíral o bezejmenný hrob. Po obrysech černého motýla vytesaného do kamene klouzal déšť, až to vypadalo, že krvácí. Pozoroval jsem siluetu kočího, jak se sklání nad hrobem. Muž poté vytáhl podlouhlý předmět, který skrýval pod pláštěm. Byla to kovová tyč. Polkl jsem. Pochopil jsem, co chce dělat. Kočí uchopil tyč a snažil se hrob otevřít. Chtěl jsem odtamtud co nejrychleji utéct pryč, ale nemohl jsem se ani hnout. Muž používal tyč jako páku a po chvíli se mu skutečně podařilo náhrobní kámen o několik centimetrů posunout. Černočerná jáma hrobu se pomalu rozevírala, až nakonec náhrobek pod tíhou vlastní váhy sklouzl na zem, kde se rozlomil na dva kusy. Cítil jsem, jak se mi po nárazu pod nohama rozechvěla půda. Kočí vzal ze země lucernu a posvítil s ní do jámy dobré dva metry hluboké. Výtah do pekla. Na dně se zalesklo víko rakve. Kočí zvedl oči k nebi a hned nato skočil do jámy. Vmžiku mi zmizel z dohledu, jako by ho pohltila země. Vzápětí jsem uslyšel rány a zvuk praskajícího, starého dřeva.
Vyskočil jsem a přebrodil se bahnem až k hrobu. Pak jsem se pomaličku přiblížil k jeho okraji a naklonil jsem se přímo nad něj.
Déšť zprudka dopadal do jámy, kterou brzy zaplavila voda. Kočí byl stále uvnitř. Zrovna nadzvedl víko rakve, které se uvolnilo a se silnou ranou se odklopilo. Ve slabém světle se odkryl pohled na shnilé dřevo a potrhanou látku. Rakev byla prázdná. Muž si ji nehnutě prohlížel. Slyšel jsem, jak cosi zamručel. Pochopil jsem, že nastal čas urychleně odtamtud utéct pryč. A právě, když jsem byl na odchodu, shodil jsem kamínek, který se skutálel dolů a dopadl přímo na rakev. Kočí se ke mně okamžitě otočil. V pravé ruce svíral revolver.
Zoufale jsem se rozběhl k východu a cestou jsem obíhal náhrobky a sochy. Zaslechl jsem kočího, který se šplhal z jámy ven a něco za mnou křičel. Uviděl jsem plot a za ním kočár. Běžel jsem tím směrem, sotva jsem dech popadal. Kroky kočího se vš…
