Zelený lučištník

XLIV. Fay jedná proti svým zásadám

Jim Featherstone se oblékal k večeři a jeho sluha Angus podotkl, že – jak se zdá – se jeho pán příliš netěší na tuto schůzku se starými druhy z války. Featherstone se totiž chystal na výroční večeři svého bývalého pluku.

“Máte pravdu,” připustil Jim, “vůbec se mi nechce poslouchat ty vlastenecké projevy a sentimentální vzpomínky na všechna minulá nebezpečí a utrpení.”

“Snad až vypijete sklenku či dvě…” utěšoval ho sluha.

“Jestli si myslíte, že se můžu bavit, jen když se napiju,” namítl rozmrzele Jim, “pak vám musím říct, že se mýlíte.”

“Promiňte, pane,” omlouval se Angus, “něco takového mě vůbec nenapadlo. Ale uvázal jste si hanebný uzel na kravatě, jestli dovolíte.”

Zatímco mu obratnými prsty upravoval vázanku, Jim přemítal, co by asi vážný Angus řekl, kdyby tušil, že jeho velitel by nejraději seděl v salónku Lady’s Manoru a hleděl do těch nejhezčích očí, které znal. Angus by jím patrně opovrhoval, neboť to byl muž, který nepoznal lásku a který žil se svou matkou a pěstoval na výdělek králíky.

Ale večer byl nakonec docela příjemný a Jim na okamžik zalitoval, že nemohl zůstat do konce. Už v jedenáct musel odjet do Scotland Yardu, neboť zastupoval šéfa, který byl na dovolené.

Prohlížel si právě záznamy o zatčení, když mu služba ohlásila návštěvu.

“Je tady nějaká dáma a chce s vámi mluvit, pane.”

“Čeká už dlouho?”

“Ne, právě přišla.”

“A kdo to je?” zeptal se Jim a jeho myšlenky rázem zalétly k Valérii.

“Neznám ji, pane. Říká, že se jmenuje slečna Claytonová.”

“Fay!” vykřikl Jim překvapeně. “Uveďte ji, prosím.”

Když vstoupila dovnitř, uvítal ji: “To jste vy, Fay, to mě opravdu těší.”

Fay se zastavila ve dveřích a s obdivem si ho prohlížela. Jim byl opravdu hezký muž, zejména ve večerním obleku, na němž se třpytila vyznamenání.

“Nikdo by si ani nepomyslel, že jste policista, Featherstone, vypadáte jako džentlmen. A co to máte za ozdoby na kabátě?”

“To jsou medaile, které jsem dostal ve Flandrech. Neposadíte se? Nuže, Fay, co vás ke mně přivádí?”

“Přála bych si, abyste zapomněl na tohle jméno,” řekla chladně.

“Víte přece, že jsem vdaná. Ne, myslím to doopravdy, Featherstone,” pokračovala a tón jejího hlasu se změnil.

“Dejte si pozor na to děvče.”

“Jaké děvče? Myslíte slečnu Howettovou?”

Přikývla. “Něco se chystá, ale nevím, co. Dneska ráno mě navštívil Smith. Znáte ho přece. Má něco za lubem. Chce prý provést takový žert slečně Howettové. Chtěl na mně, abych jí řekla, že ta žena, po které pátrá – její matka – je v jeho klubu v Zlatém orientu. Měla jsem ji tam dokonce doprovodit. To je všechno. A za tuhle službu bych byla shrábla pět set liber. Co tomu říkáte, kapitáne Featherstone?”

Ale výraz kapitána Featherstona byl tak jednoznačný, že tahle otázka byla úplně zbytečná.

“A kdy by k tomu mělo dojít?” zeptal se suše.

“To přesně nevím. Myslím, že …