Zelený lučištník

LXVI. Obléhání

Howettovi právě snídali, když se objevil Spike Holland s novými zprávami. Valérie už z jeho výrazu poznala, že se stalo něco vážného.

“Nebyl tu včera večer Featherstone?” ptal se rychle.

“Ne,” odpověděla poděšeně. “Proč se ptáte?”

“Právě jsem telefonoval s Jacksonem, to je Featherstonnův pomocník. Říká, že kapitánovi v noci někdo telefonoval. Jeho byt je prázdný a jeho auto zmizelo. Našli ho v řece, tři míle odtud.”

Valérie Howettová zavrávorala. Spike se domníval, že omdlévá, a zachytil ji.

“Volali z Garre ze zámku. Policie to zjistila v ústředně,” pokračoval ve svých zprávách. “Neví se ale, jestli tam jel. Jackson nechce, abych mluvil s Bellamym, dokud tu sám nebude. Přijede s houfem policajtů a pak si s Abem porozpráví.”

Howett, který se chystal do Londýna, chtěl po této zprávě zůstat, ale Valérie naléhala, aby odjel. Chtěla být sama. Byla přesvědčená, že Jim žije. A stejně tak jistě věděla, že padl do rukou Ábela Bellamyho.

Spike byl ještě u Howettů, když přijela policejní auta.

“Nemluvil jste s Bellamym a nevaroval jste ho?” ptal se ho vrchní komisař.

“Ne, pane.”

“A jste si úplně jistý, že kapitán Featherstone přijel do zámku?”

“Můžu vám říct jen to, co jsem slyšel. Jeden dělník cestou do práce viděl auto, velice se podobající autu kapitána Featherstona, jak vyjíždí ze zámecké brány a míří k Londýnu.”

Komisař pohlédl na zavřenou bránu. Na jednom ze sloupů byl zvonek, ale vrátný neodpovídal ani na opětovné zvonění. Pomocí vozu, který jel kolem, se pokusili bránu vyrazit. Vrata se s třeskotem rozlétla a komisař se svými lidmi mohli vejít do parku.

Křovinami prošli až k průčelí zámku, když se ozvalo prásknutí a muž, který šel po Hollandově levici, se zapotácel a klesl na zem v proudu krve.

“Kryjte se!” křikl komisař a muži se rozprchli a přitiskli se k zemi.

Abe Bellamy je držel v šachu.

Valérie zaslechla první výstřel a okamžitě pochopila, co se děje. U vyražené brány se shromáždil malý hlouček lidí, které místní policista zatlačoval zpátky.

“Je to nebezpečný, slečno,” varoval ji. “Starý Bellamy střílí z věže. Viděl jsem tam kouř.”

Ještě to ani nedořekl, když cosi prolétlo kolem nich a ozval se třesk rozbitého skla. Policista chytil Valérii kolem pasu a táhl ji pryč. Kulka prolétla sklem pouliční svítilny a rozbila tašky na střeše vesnického domu.

Valérie byla ráda, že otec odjel dřív, než přijela policie. Stála ještě u zámecké brány, když se přiřítil Spike s tváří zarudlou vzrušením.

“Abe hájí svůj hrad,” vykřikoval s téměř hysterickým smíchem.

“Říkal jsem Symovi, že to tady praskne, ale ten starej sumec tomu nechtěl věřit.”

Prásk!

“Už zas střílí,” zavýskl Spike. Doslova tancoval vzrušením.

“Policejní komisař poslal do Readingu pro setninu pěchoty a taky přivezou děla.” A Spike letěl do hostince k telefonu, aby šéfovi sdělil všechny novinky.

Později se Valérie dozvěděla, že v Londýně příliš nespěchali s vojenskými posilami – především proto, že Abe Bellamy byl občanem státu, s nímž si to Anglie nechtěla rozházet.

Pokoušeli se spojit telefonicky s Bellamym, což se jim po několika pokusech podařilo.

“Bylo by lepší, kdybyste se vzdal, Bellamy,” upozornil ho policejní komisař. “Nic jiného vám totiž nezbývá.”

“Vím o něčem mnohem lepším,” hlas Ábela Bellamyho nepříjemně skřípal. “Dejte mi dvanáct hodin na rozmyšlenou.”

“Dáme vám hodinu.”

“Dvanáct. Stejně to bude trvat mnohem dýl, než mě dostanete.”

Valérie se několikrát vrátila k bráně. Posily už dorazily a utvořily široký kordon. Chtěla jít původně domů, ale pak ji něco napadlo, a tak zamířila k zámecké zdi. Opřela o ni žebřík a vylezla nahoru. Teď měla dokonalý přehled. Tam, za pochmurnými zdmi, které odolaly nejednomu obléhání a které byly svědky vzestupu i úpadku anglického rytířstva, se bránil jediný muž, opovrhující zákony …