Zelený lučištník

LVII. Past

Druhý den byl Julius čilý už od časného rána. Našel si výmluvu, aby se mohl jít podívat do strážnice; jeho nové povinnosti mu umožňovaly přístup do všech částí zámecké budovy. Ve strážnici ho čekalo překvapení. U vchodu do vězení bývaly pověšeny mříže, těžké ocelové mříže, které se však nepoužívaly, co byl zámek majetkem Bellamyho. Ale nyní byly znovu zasazeny a připevněny úplně novým těžkým visacím zámkem.

Julius se o tom později Bellamymu zmínil.

“Ano – jedna z těch bláznivých služek téměř spadla dolů ze schodů, když jsi byl pryč,” odpověděl mu Bellamy. “Ale proč se na to ptáš?”

“Rád bych byl ukázal vězení své ženě.”

“Tak to tedy nemůžeš,” zněla rezolutní odpověď.

Později však stařec na to sám zavedl řeč. “Jestli si tvoje žena chce prohlídnout vězení, ukážu jí ho sám některý den,” nabídl Juliovi a ten mu poděkoval.

Fay tím nebyla nijak nadšená. “Nejsem vůbec zvědavá na tyhle staré kriminály,” prohlásila rázně. “Julie, jdu odtud. Můj byt sice není žádný palác, ale nenaskakuje mi tam aspoň husí kůže jako tady.”

Julius nic nenamítal, zato Bellamy začal okamžitě protestovat.

“Řekni jí, že nemůže odejít,” zahřměl na Julia. “Potřebuju ji tady. Musí tu zůstat ještě aspoň týden.”

“Nechcete jí to radši říct sám?” požádal ho Julius.

“Pošli ji tedy ke mně.”

Fay odhodlaně přišla do knihovny.

“Savini říká, že chcete odejít ze zámku,” uvítal ji Bellamy.

“A Savini mluví pravdu. Jde mi to tady na nervy, pane Bellamy.”

“Bojíte se duchů?” zavrčel.

“Ne, bojím se vás.”

Abe Bellamy se zachechtal. Nemohla ho víc potěšit.

“Bojíte se mě? A proč se mě vlastně bojíte? Oškliví muži ženy neděsí – naopak, ženy je mají spíš rády.”

“Ani mně se krasavci nikdy nezamlouvali,” opáčila Fay, “a není to váš tělesný vzhled, který by mě vadil. Vadí mi tenhle strašidelný starý zámek a ten noční povyk…”

“Jaký povyk?” zeptal se rychle.

“Julius říká, že je to potrubí, a snad má pravdu, ale já přitom nemůžu spát.”

Prohlížel si ji zpod přivřených víček, a když domluvila, opět se zasmál tím tichým smíchem, který jí naháněl husí kůži.

“Jak chcete,” řekl. “Zůstanete tady do konce příštího týdne a pak můžete jít.”

Připravovala se sice v duchu, že odejde hned, ale pak si to rozmyslela.

“Ani nevím, proč jsem souhlasila. Ještě jeden týden tady a celá zešedivím, Julie.”

Tu noc oba opět slyšeli bušení, ale spali klidně až do rána.

Zato uprostřed třetí noci se Julius náhle probudil. Taky Fay byla už vzhůru.

“Co to bylo?” zeptal se jí.

“Vypadalo to jako výbuch.”

Vtom se ozvala další tlumená rána, při níž se zachvěla podlaha.

Julius vyběhl na chodbu. Byl už v polovině schodů, když se objevil Abe Bellamy.

“Co tu chceš?” osopil se na něj.

Julius cítil ostrý pach po nějaké výbušnině.

“Stalo se něco?” zeptal se.

“Nic. Něco jsem tam dole dělal s trhavinou. Nemusíš se znepokojovat.”

“S trhavinou? Teď, uprostřed noci?” divil se Julius.

“A víš o nějaký vhodnější době? Jedna zeď vězení vypadala, jako by v ní byla skrýš. Ve všech těchhle starých zámcích bývají tajný pokladnice a já se už dlouho chystal na to, že tu zeď rozbořím.” Abe Bellamy rozhodně nepatřil k lidem, kteří pátrají po pokladech o třetí hodině ranní.

“Tak tvoje žena se bojí? Jdi spát, Savini a uklidni ji.”

A Julius musel uposlechnout.

“Starej trhal díru ve zdi,” vyprávěl pak v ložnici své ženě.

“Kéž by byl vytrhl díru tak velkou, abych tudy mohla vylézt ven. Neváhala bych ani vteřinu,” odpověděla Fay. “A ty půjdeš se mnou, Julie – nestojím o ty peníze, ať je jich kolik chce. Proč vlastně chtěl, aby ses k němu vrátil, a proč jsem sem musela přijít i já? Protože ví, že bychom mohli mluvit. Vím dobře, že byl za tím Smithovým darebáctvím. Smith mi toho řekl dost a Bellamy se určitě bál nechat nás oba ve městě. Přece vím, jak nenávidí všechny ženy. Ten starý lišák něco chystá. A přitom pro mě poslal! Že mě to nenapadlo už dřív! Vypadnem odtud, jen co se rozední.”

Bellamy byl v knihovně, když se oba před ním objevili. Pohlédl na ně přes včerejší vydání časopisu Globe, kde byla zpráva o výsledku vyšetřování Smithovy vraždy.

“Odcházíte?” zeptal se a pozoroval přitom výraz jejich tváří.

“Jdeme domů,” odpověděla Fay.

Bellamy odložil noviny. “Myslel jsem, že tady zůstanete do konce týdne. Ty odcházíš taky, Savini?”

Julius přisvědčil.

“Dobrá… nebudu se s tebou hádat. Tady je tvoje mzda. Nemáš na ni vlastně nárok, když odcházíš bez výpovědi. Napiš mi dvě stvrzenky.”

Julius usedl naposled…