VIII.
Asi po deseti minutách jsem zapnul vysílačku v helmě a zakřičel:
"Boyci! Dorrie! Narazili jsme na tunel!"
Buď tam někde seděli ve skafandrech, nebo se do nich oblékli rychleji, než kdekterá podzemní krysa. Otevřel jsem průlez a vylezl ven, abych jim pomohl, ale oni už vystoupili z modulu a vydali se proti větru směrem ke mě.
Oba dva křičeli svoje otázky a gratulace, ale já jsem je přerušil.
"Dávejte na sebe uvnitř pozor," nařídil jsem. Vlastně ani neměli chodit tak daleko. Modrou barvu uviděli, sotva si klekli, aby se dostali do průlezu.
Protáhl jsem se za nimi a zavřel průlez. Je to docela jednoduché. Až do chvíle, než dojde k proražení tunelu, je celkem jedno, co děláte. Ale uvnitř tunelu, který zůstal nepoškozený, je tlak jenom o málo vyšší, než pozemský normál. V okamžiku, kdy probouráte plášť, pouštíte dovnitř zvenku od připojené kopule celých dvacet tisíc milibarů atmosféry a horko a žár a vůbec. Když je tunel prázdný, nebo je v něm jenom obyčejné bezcenné harampádí, není to žádná škoda. Ale pokud narazíte na balík, můžete za půl vteřiny zničit to, co tam čtvrt miliónu let na vás čekalo.
Naklonili jsme se nad šachtu a já jsem ukázal dolů. Vrtáky silné něco přes metr udělali svým zaobleným koncem hladký vývrt o průměru asi sedmdesát centimetrů. Na dně bylo vidět studeně modrou záři pláště tunelu posetého skvrnkami a kaňkami zatoulaných úlomků, které jsem nevyházel ven.
"A dál?" zeptal se Boyce. Hlas se mu třásl vzrušením, které bylo, myslím, docela přirozené.
"Teď si vypálíme cestu dovnitř."
Počkal jsem, až moji zákazníci couvnou co nejdál a přitisknou se k hromadě suti, která tam zůstala, a vzal jsem plamenomet. Ukotvení jsem už předtím zavěsil nad šachtu a to se po lanech bez problémů spustilo až dolů, několik centimetrů nade dno šachty. Potom jsem ji vypálil.
Ne že by atmosféra Venuše všechno, co vytvořila lidská bytost, zničila. Tyhle zkoušky ohněm byly kvůli něčemu jinému. V malém prostoru iglú vybuchl žár a pohltil nás. Chladící systémy našich skafandrů byly v okamžiku přetížené.
"Já... já asi..." lapala po dechu Dorrie.
Cochenour ji zachytil. "Pro mě za mě si třeba omdli, ale ne aby se ti udělalo špatně. Jak dlouho to ještě bude trvat, Walthersi?"
Byl jsem na tom úplně stejně jako oni. Ani praxí si nezvyknete na něco takového, jako je stát u pece s dveřmi vylomenými z pantu.
"Asi minutu," zasípal jsem, "Vydržte, je to dobrý."
Ve skutečnosti to trvalo déle, asi minutu a půl. Bezpečnostní signální zařízení ve skafandrech víc než polovinu té doby vydávala výstražné znamení, ale při jejich konstrukci se s takovým přetížením počítalo a dokud jsme se nevařili, skafandrům se nic nestalo.
Byli jsme hotoví. Půlmetrová zátka se uvolnila, na jedné straně se utrhla a zůstala viset.
Zhasnul jsem plamenomet a pár minut jsme odpočívali, zatímco chlazení skafandrů dohánělo ztrátu.
"No to byl pěkný hukot," řekla Dorotha.
Podíval jsem se na Cochenoura. Ve světle, které probleskovalo ze šachty, jsem viděl, jak se mračí. Neřekl jsem nic, jenom jsem ještě na pět vteřin zapálil hořáky, abych odřízl zbytek kruhové zátky. Uvolnila se a spadla do tunelu. Slyšeli jsme, jak dopadla na dno.
Pak jsem zapnul vysílačku. "Není tu rozdíl v tlaku," řekl jsem.
Cochenour neříkal nic, jenom se mračil.
"To znamená, že tenhle už byl otevřený," pokračoval jsem. "Vrátíme se do modulu a odpočineme si a pak uvidíme, co dál."
"Audee," vřískla Dorotha, "co je? Já chci jít dolů a podívat se dovnitř."
"Buď zticha," řekl trpce Cochenour.
"Neslyšela jsi, co říkal? Tohle je jenom skořápka."
Vždycky ještě máte naději, že se tunel otevřel při seismickém posuvu a že to neudělala žádná podzemní krysa hořákem. A kdyby, přece jen tam ještě mohlo zůstat něco cenného. Neměl jsem to srdce šmahem připravit Dorothu o její nadšení.
A tak jsme se jeden po druhém spustili po laně dolů do, tunelu a rozhlédli se tam.
Všude, kam až jsme dohlédli, byl úplně prázdný. Vlastně to zase tak daleko nebylo, protože další nepříjemná věc u otevře…
