XII.
Asi jsem měl zase okno a když jsem si uvědomil, kde jsem, byl jsem na dně tunelu. Helmu jsem měl otevřenou, stejně jako postranní zapínání žáruvzdorného skafandru. Dýchal jsem těžký, zatuchlý vzduch, který byl starý určitě čtvrt miliónu let a byla v něm cítit každá jejich minuta. Ale byl to vzduch. Byl hustší než běžný pozemský a mnohem vlhčí, ale okamžitá koncentrace kyslíku v něm byla přibližně stejná. V mém případě to na přežití úplně stačilo. Prokázalo se to tím, že jsem dýchal, a nebyl mrtvý.
Dorrie byla vedle mě.
Modré světlo stěn jí na kráse moc nepřidalo. Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli vůbec dýchá. Přes to, jak vypadala, jí srdce tlouklo a plíce fungovaly. Když jsem s ní zatřásl, otevřela oči.
"Tak jsme to zvládli," řekla.
Seděli jsme tam v modré Heechee záři a přihlouple jsme se na sebe usmívali.
Bylo naprosto nemožné dělat cokoli jiného, než právě tohle. Měl jsem dost práce jenom se vyrovnat s tím, že jsem zůstal naživu. Nechtěl jsem se vystavovat jakémukoliv riziku jenom tím, že bych se otočil. Ale nebylo mi pohodlně a za chvíli jsem si uvědomil, že mi je hrozné horko. Zavřel jsem helmu, ale uvnitř byl tak příšerný puch, že jsem ji raději zase otevřel s tím, že horko bude lepší.
Pak mě napadlo, jak je možné, že horko je pouze nepříjemné a ne doslova vražedné. Průnik energie povrchem stavebního materiálu je sice velmi pomalý, ale netrvá čtvrt miliónu let. Můj starý unavený mozek tu myšlenku chvíli přemílal kolem dokola a potom došel k závěru, že až do současnosti minimálně ještě před několika stoletími nebo tisícem let bylo v tunelu asi stále chladno. V důsledku činnosti automatického zařízení, samozřejmě, vydumal jsem moudře. Uáá - to už samo o sobě stálo za to. Ať už jsem byl na dně nebo ne, tohle mělo cenu zlata...
A to mě přivedlo k tomu, abych si uvědomil, proč tu vlastně jsme. Rozhlédl jsem se po chodbě, abych zjistil, jaké poklady nás tam čekají.
Když jsem byl ještě dítě školou povinné v Amarillo Central, mojí nejoblíbenější učitelkou byla chromá slečna Stevensonová, která nám vyprávěla příběhy vytažené z Bilfinche a Homéra. Jednou mi zkazila celý víkend vyprávěním o jednom chlápkovi, který se chtěl stát bohem. Byl král takového malého krcálku v Lydii, ale chtěl víc a bohové mu dovolili přicházet na Olymp a on to dělal tak dlouho, až to zvoral. Už jsem zapomněl jak, ale mělo to něco společného se psem a nějakými odpornými machinacemi, když chtěl podvést bohy, aby snědli jeho vlastního syna. Ať to bylo, jak chtělo, musel v pekle navěky stát sám po krk ve studeném jezeře a nemohl se napít. Ten člověk se jmenoval Tantalos a v tom tunelu jsem s ním měl hodně společného. Objev to byl slušný, ale já jsem si na něj nemohl sáhnout. Určitě jsme se neprokopali přímo do hlavního tunelu, ale do nějaké boční chodby uzavřené z obou stran. Pootevřenými vraty jsme mohli nakouknout do hlavní šachty. Viděli jsme stroje Heechee a neúhledné haldy věcí, které snad kdysi bývaly kontejnery, ale teď byly zrezivělé a jejich obsah ležel vysypaný na podlaze. Ale neměli jsme dost síly se k nim dostat.
Ve skafandrech jsme byli nemotorní. Bez nich bychom se tam sice protáhli, ale pak, až se Cochenour vrátí, bychom sotva měli sílu se do nich znovu navléct. Stál jsem tam s helmou nalepenou na vrata a připadal jsem si jako Alenka nakukující do zahrady, ale bez lahvičky VYPIJ MĚ. Pak jsem si znovu vzpomněl na Cochenoura a spočítal čas.
Od té doby, co nás tady nechal, už uplynulo čtyřicet šest hodin a nějaké drobné. Každou chvíli tu musí být zpátky.
Jestli se vrátí právě v okamžiku, kdy my budeme ještě tady, otevře průlez, aby se po nás podíval, a zapomene za sebou z obou stran zavřít, vyvalí se na nás dvacet tisíc milibarů jedovatých plynů. To by nás samozřejmě zabilo, ale kromě toho by to také zničilo ten panenský tunel. Ničivý náraz plynu by všechno rozbil.
"Musíme se vrátit," řekl jsem Dorrie a ukázal jsem, kolik je hodin. Usmála se.
"Jenom prozatím." Otočila se a šla první.
Po vesele modré záři tunelu Heech…
