Ústav doktora Vliperdia
Zavinil to dentista, který mi nasadil kovové korunky. Usmál jsem se na prodavačku v kiosku a hned mě považovala za robota. Přesvědčil jsem se o tom teprve v podzemní dráze, když jsem se podíval do novin. Byl to "Kurýr robotů". Nehoruji pro ten časopis ne proto, že bych trpěl nějakými antielektrickými předsudky, ale protože "Kurýr" příliš pochlebuje vkusu čtenářů. Celá první strana byla věnována sentimentální historce o nějakém matematikovi, který se zamiloval do počítače. Při násobilce se ještě jakžtakž ovládal, ale když došlo k řešení rovnic n-tého stupně, jal se vášnivě tisknout jeho klávesnici a opakoval: "Nejdražší, nikdy tě neopustím!" Znechutilo mě to a tak jsem se podíval na zprávy ze společnosti. Našel jsem tam jen zprávy na jedno kopyto - kdo, kdy a s kým vyrobil potomstvo. Literární sloupek měl úvodní báseň, která začínala:
"Hle, toť hezký robot mladý,
buď zdráv robotíčku!
Ona mu ze džbánu dá pentody
A on jí - zástrčky z košíčku!"
Připomínalo mi to veršování, které jsem už kdesi četl, ale nedovedl jsem si vzpomenout na jméno autora. Kromě toho byly v těch novinách ještě vtipy pochybné hodnoty o lidech, o gnomech, druhu trpaslíků, o původu skřítků z krásivce jeskynního a další podobné žvásty. Poněvadž jsem měl před sebou ještě půl hodiny dlouhou jízdu, pustil jsem se do čtení drobných zpráv, neboť jak známo ty bývají i v špatném časopise často nejzajímavější. Ale i v tom jsem se zklamal. Někdo tu nabízel k výměně sloužícího robota, někdo zas dálkově učil kosmonautice, a někdo jiný oznamoval, že atomové jádro rozbije na počkání. Složil jsem noviny a chystal jsem se je zahodit, když jsem si povšiml drobného oznámení v rámečku: "Ústav doktora Vliperdia - léčí choroby nervové a duševní".
Musím se přiznat, že mě vždy lákala otázka elektrické duševní choroby. Napadlo mne, že návštěva v sanatoriu tohoto druhu by mi mohla něco dát. Osobně jsem Vliperdia neznal, ale to jméno mi nebylo neznámé, protože se o něm zmínil profesor Tarantoga. Mám ve zvyku ihned uskutečnit, co mne napadne.
A tak jsem hned, jakmile jsem přišel domů, volal do sanatoria. Doktor Vliperdius měl zprvu řadu výhrad, ale změkl, když jsem se odvolal na našeho společného známého Tarantogu. Požádal jsem ho, abych mohl přijít příští den, protože byla neděle a já měl dopoledne dost volného času. Hned po snídani jsem odjel za město, kde v známé jezerní oblasti stál uprostřed starého malebného parku psychiatrický ústav. Vliperdius, jak mi bylo řečeno, mne očekával v kabinetě. Budova byla zalita sluncem, protože její moderní zdi byly z hliníku a skla. Barevné výplně na stropech ukazovaly hrající si roboty. Léčebna rozhodně nebyla pochmurná. Z neviditelných sálů zněla hudba, a když jsem procházel halou, všiml jsem si čínských skládaček, barevných dekorací a odvážné řezby aktu robotky.
Doktor se nepohnul ze svého místa za rozsáhlým psacím stolem, ale uvítal mě srdečně. Jak jsem se od něho dověděl, přečetl a dokonale znal nejeden z mých cestopisů. Byl nepochybně poněkud staromódní, nejenom v chování, neboť podle starobylého způsobu byl připevněn k podlaze jako nějaký archaický ENIAC. Snad se mi nepodařilo skrýt svůj údiv, když jsem uviděl jeho železné nožky, protože s úsměvem řekl:
"Víte, jsem tak oddaný své práci a svým pacientům, že necítím nejmenší potřeby ústav opouštět."
Vím, jak jsou psychiatři citliví v otázkách svého oboru, jak je zraňuje průměrný člověk, vyhledávající exotiku a nestvůrnost duševních aberací. Velmi opatrně jsem vyložil svou žádost. Doktor si odkašlal, zamyslel se, zvýšil si anodové napětí a řekl:
"Když vám na tom záleží... myslím však, že zažijete zklamání. Dnes již nejsou šílení roboti, pane Tichý, to bývalo. Používáme moderní léčby. Metody minulého století - pohliníkování vodičů, aby změklo hlavní potrubí, užívání tlumivek a jiných mučidel - to již patří do dějin lékařství. Hm! Jak bych vám to nejlépe předvedl? Třeba jděte rovnou do parku a tam se dostanete do bezprostředního styku s našimi nemocnými.…
