Vinnetou I – Indiánské léto

29. SETKÁNÍ V PRÉRII

První čas po našem odjezdu z puebla byl klidný. Dorazili jsme zakrátko na místa našeho někdejšího pobytu - za pouhé tři dny - a postarali se především, aby bylo odstraněno všechno, co připomínalo nedávné neblahé události. Na místě Klekí-petrovy smrti postavili Apačové malý kamenný pomníček a my, běloši, jsme se postarali o společný hrob pro ostatní oběti. V těch dobách se nechávala mrtvá těla po takové srážce prostě a jednoduše ležet, ať si s nimi příroda poradí po svém. Obvykle to byla příležitost pro supy a všelijaké mrchožrouty: už za pár dní z nebožtíků nezbylo víc než hromádka ohryzaných kostí. Proto jsme ze všeho nejdřív připravili společný hrob a teprve pak se začali starat o práci, kterou jsem měl z vůle apačských náčelníků dokončit.

Ukazovalo se, že to nebude tak těžké, jak jsem se zpočátku - ještě v pueblu - domníval. Našel jsem dokonce i rozměřovací tyče, byly zapíchnuty na svém místě, tak jak jsme jimi vytyčovali úsek, a protože jsem měl pilné a učenlivé pomocníky, hlavně ve Vinnetouovi a Nšo-či (ostatní Apači pomáhali spíš příležitostně, tu a tam podrželi při rozměřování tyč anebo přenesli nějaký přístroj), šlo to docela od ruky. To bylo něco jiného, než když jsem tu za časů Rattlera a jeho kumpánů musel těžce shánět někoho, kdo by mi v práci vůbec pomohl! A přitom jsme se nemuseli vůbec starat o jídlo, o zásobování; to opatřili bezpečně a spolehlivě ti Apačové, které jsem pro práci nepotřeboval a kteří využívali celé dny k lovu po okolí. Zkrátka za pouhé čtyři dny jsem měl zakresleno a propočítáno všechno, do poslední tečky a čárky, až k příští sekci trati, kde jsme měli navázat na druhou skupinu. A upřímně řečeno, byl nejvyšší čas. Až jsem se divil, jak náhle, jako bez výstrahy, začaly přicházet studené dny, jak se začala ohlašovat zima. V noci bylo už citelně chladno a oheň jsme nechávali hořet až do rána.

Nejvíc se o zdar mé práce zasloužili oba apačští náčelníci. Ostatní Apači sice, jak jsem se zmínil, také pomáhali, ale žádné velké nadšení při tom nejevili, poslouchali prostě jen příkazů a přání hlavy kmene. A každému bylo vidět na nose, jak je rád, když jsem mu naznačil, že už jeho služeb nepotřebuji. Prostě být po jejich, nebyli by hnuli ani malíkem. A ostatně i večer, když se rozhořel oheň a my jsme se shromáždili k odpočinku, seděli pěkný kus od nás, určitě o větší kus, než vyžadovala úcta k náčelníkovi. Myslím, že Inču-čuna s Vinnetouem to velmi dobře věděli, mlčeli však a neřekli k tomu ani slovo. Jen prostořeký Sam Hawkens se svým nevymáchaným jazykem si neodpustil aspoň přede mnou poznámku:

"Tak je vidíte, sir! Jsou jako všichni rudoši: jeden jak druhý báječný lovec a statečný bojovník, ale jinak lenochod k pohledání! Přiložit ruku k práci, to jim nejde pod nos!"

"Ani bych neřekl," odpověděl jsem, "vždyť to, co dělají, dohromady žádná práce není. To má jinou příčinu, Same."

"Prosím vás! Jakou?"

"Tak se mi zdá, milý Hawkensi, že vaše proroctví přestává účinkovat. Nemohou nějak pustit z hlavy, co říkal jejich medicinman!"

"Hlupáci!" ulevil si Sam krátce a jednoduše.

"A vy od nich čekáte nadšení? Když přece vědí, že se tu dělá práce pro bělochy, a tedy proti nim? A k tomu v jejich vlastním území?"

"Ale vždyť jejich náčelníci se vším souhlasí!"

"Vím, vím, jenže to ještě vůbec neznamená, Same, že s tím souhlasí také každý jednotlivý Apač! Jsem přesvědčen, že v duchu jsou určitě do jednoho proti tomu! Když tam tak spolu sedí a potichu se baví, vsadil bych se nevím oč, že mají na tapetě nás. A pochybuju, že bychom měli nějakou radost z toho, co si tak mezi sebou o nás říkají."

"To vám podepíšu, sir! Ale naštěstí nám to může být docela jedno - my máme co dělat s náčelníky, a ti se k nám chovají bezvadně!"

Bylo to skutečně tak. Vinnetou a Inču-čuna mi vycházeli ve všem vstříc a Nšo-či, ta mi přímo četla každé přání z očí. Nepotřeboval jsem si jí říkat o nic: jako by dovedla hádat mé myšlenky, dělala vždycky to, co jsem chtěl, a dovedla mě i překvapit nějakou pozorností, která je člověku vždycky tak neobyčejně milá. Snad to bylo tím, že dovedla být ve všem nesmírně pozornou posluchačkou. A poněvadž si z přirozené touhy po poznání i sama všímala kdečeho, stal jsem se jejím učitelem, aniž jsem si to vlastně uvědomil. Kolikrát jsem si všiml, jak mi přímo visí na rtech, jak se snaží dělat všechno přesně tak jako já a jak se snaží, aby mi zpříjemnila každou chvilku a zbavila mě každé starosti.

Po čtyřech dnech tedy naše společná práce skončila a čekala nás další pout, na východ do Saint Louis. Apačští náčelníci rozhodli, že pojedeme stejnou cestou, kterou nás sem před časem přivedl Sam; byla nejkratší a nejbezpečnější. Vyrazili jsme do travnaté, doširoka otevřené roviny, jen tu a tam porostlé nějakým tím křovím. Do všech stran bylo vidět na míle daleko a to je v těchhle krajinách vždycky veliká výhoda. Ocenili jsme ji ostatně sami, když jsme se druhého dne naší jízdy, až dosud klidné a všední jako projížďka po lukách za humny, setkali po dlouhém čase zas poprvé s bělochy.

Byli čtyři a spatřili nás téměř současně, protože jsme viděli, jak se na chvíli zastavili a jak mezi sebou začali rokovat. Dohadovali se očividně, mají-li se nám vyhnout, nebo pokračovat v cestě. Potkat třicet Indiánů není pro bělocha nikdy nic příjemného, tím spíš, když jedou jen čtyři jezdci a nevědí ani, ke kterému kmeni Indiáni patří. Když si však všimli, že kromě třiceti rudochů jede v houfu také několik bílých lovců, jejich obavy zřejmě pominuly. Pobídli znovu koně a pokračovali směrem k nám.

Byli oblečeni po kovbojsku a ozbrojeni ručnicemi, noži a revolvery. Když se přiblížili na nějakých dvacet kroků, přitáhl každý z nich koni uzdu a navyklým pohybem sáhl po pušce. Jeden, člověk s pronikavýma, pichlavýma očima, pak cvrnkl prstem do klobouku a křikl na nás:

"Good day, meššúrs! Mám nechat prsty na spoušti, nebo je to zbytečné?"

"Úplně zbytečné, gents!" odpověděl Sam. "Můžete nechat své bouchačky v klidu, nemáme v úmyslu vás opékat na rožni. Smím vědět, odk…