Vinnetou I – Indiánské léto

24. ZBABĚLEC

Vinnetouův rozhovor trval dlouho, alespoň mně se zdálo, že nemá konce.

Posléze se mladý Apač vrátil s Inču-čunou. Náčelník byl vážný, jeho tvář byla strnulá, ani sval v obličeji se nepohnul. Oslovil mě tišším hlasem, než jakým mluvil obvykle, jako by vysvětloval, jako by prosil a domlouval:

"Klekí-petra byl otcem Apačů. Inču-čuna mu často naslouchal a rozumí všemu, o čem mluví Old Shatterhand. Ale Vinnetou řekl pravdu: bojovníci Apačů by neporozuměli bílému lovci, kdyby požádal náčelníky o milost pro Rattlera. Pohrdali by jim už navždycky."

"Ano," přisvědčil jsem, "myslím, že chápu tebe i tvé muže. Ale uvaž, že jde také o Klekl-petru, kterého jste všichni měli rádi."

"O Klekí-petru?"

"On věřil, že člověk má odpouštět provinění, kterých se dopustil druhý. Myslíš, že by souhlasil s tím, aby na jeho hrobě byl umučen člověk - i kdyby to měl být ten, kdo ho připravil o život? Jsi moudrý muž a slavný náčelník: uvaž sám, mluvím-li správně!"

Inču-čuna potřásl lehce hlavou. Chvíli přemýšlel, pak si vyměnil pohled se svým synem - nepotřebovali se spolu dohovořovat, stačilo se podívat, aby si porozuměli. Vinnetou lehce přivřel víčka - domyslil jsem si, že s něčím souhlasí. Inču-čuna se potom obrátil zase ke mně.

"Rattler byl také tvým nepřítelem...?" řekl tázavě.

"Ano."

"A ty jsi mu odpustil, co ti udělal?"

"Ano."

"Poslouchej tedy, co navrhne Inču-čuna. Chci vědět, jestli v tom muži je aspoň zrnko dobrého smýšlení. Jestliže ano, pak se pokusím, aby starší kmene vyhověli tvému přání, aniž by ses musel dovolávat naší vděčnosti. Ať onen muž o sobě rozhodne sám. Posaďte se zde a čekejte! Až ti dám pokyn, přijdeš k vrahovi Klekí-petry a vyzveš. ho, aby tě požádal o prominutí. Jestliže to učiní - zemře rychle a bezbolestně."

"To mu smím říci?"

"Ano, smíš," přisvědčil krátce Inču-čuna a pozvedl ruku na znamení, že bylo už řečeno všechno, co mohlo být řečeno. Obrátil se a sledován Vinnetouem vrátil se mezi Apače, do středu kruhu.

"Sir, řeknu vám, vy jste u toho Apače ohromně dobře zapsán," poznamenal Sam Hawkens, když se oba náčelníci od nás vzdálili. "Nečekal jsem, že vám vyjde tak dalece vstříc."

"Já že jsem dobře zapsán?" potřásl jsem hlavou. "Myslím, že spíš tady působí vzpomínky na Klekí-petru."

Indiáni zatím shodili na pokyn Inču-čunův z našeho vozu plachtu. Objevil se podivný dlouhý předmět, podobný obrovskému kufru nebo pořádné bedně. Na něm byl pevně přivázaný muž - mrtvolně bledý Rattler.

"Rakev," šeptal vedle mne Sam Hawkens. "Je z vypáleného dřeva a přes ni jsou napjaty kusy máčené kůže. Stačí, aby kůže vyschla, a stáhne se, a tím je pak rakev neprodyšně uzavřena."

Několik Apačů vleklo teď rakev, asi dva metry vysokou, i s odsouzencem k onomu místu, kde ústilo vedlejší údolí do hlavního. Byla tam skála a u ní, přímo pod úpatím, navršili Indiáni do čtverce ohromné kusy balvanů i menších oblázků. Na několika dalších místech jsme si všimli dalších, menších hromádek kamenů.

"Víte, nač jsou tady ty hromádky?" ptal se mě Sam.

"Ne."

"Kamenná mohyla nad hrob - něco jako dvojitá hrobka."

"Pro Rattlera?"

"Pro oběd a pro vraha současně. Já bych to takhle udělal s každým vrahem!"

"Ale je to strašné... být přivázán k rakvi zavražděného a přitom vědět, že to je taky moje vlastní... rakev..."

Apači teď vztyčili rakev tak, že uvázaný Rattler se mohl opírat nohama o zem; těžko říci, že v tomhle postavení stál na vlastních nohou. Několika dalšími řemeny připevnili rakev ke skále a potom se rychle vzdálili. Houf bojovníků, starších mužů, žen, mládeže i malých dětí se pak shlukl v nevelkém půlkruhu kolem skály. Zavládlo ticho, napjaté, hluboké, plné očekávání. Pak přešel Inču-čuna k rakvi a postavil se po pravé straně. Vinnetou ho následoval, postavil se po levici. Náčelník Apačů pozvedl obě ruce a začal mluvit. Mluvil zarmouceně o tom, jaká ztráta postihla kmen Mescalerů, jakého odporného činu se dopustil ten, který tu přede všemi je přivázán k rakvi mrtvého. Líčil po indiánsku, to jest rozvlekle a náležitě květnatě, v čem všem vynikal Klekí-petra, jak se zasloužil o blaho kmene Mescalerů, připomínal jeho dobrotu a chválil jeho znalosti. Pak přešel k líčení jeho konce, dopodrobna a rozvláčně, snad hodinu po hodině popisoval, co všechno se dálo v poslední dny jeho života, jak byl zákeřně zbaven života svým vrahem, a seznamoval všechny se způsobem, jakým má být Rattler potrestán. Nebýt Sama, který pilně překládal, byl bych asi z toho všeho, co říkal, rozuměl sotva polovině. Už proto, že jsem byl rozrušen a že jsem čekal, kdy mi Inču-čuna dá znamení, o kterém mluvil. Ale teprve když skončil svou řeč, současně pohřební projev a současně vášnivou obžalobu, podíval se poprvé za tu dobu na mne a pokynul mi pravicí.

Zvedli jsme se rychle, proběhli uličkou mezi Indiány a Inču-čuna mi naznačil, že mám jít blíž, přímo až k odsouzenému muži.

Před chvíli, když jsem ho pozoroval jen z dálky a neviděl mu do tváře, mi nepřipadal tak ubohý: ale teď, když jsem ho měl na dosah ruky, když jsem uviděl zblízka jeho podivně se lesknoucí oči, tváře zalité potem, ústa stažená roubíkem, rozpažené ruce a rozkročené nohy přivázané zezadu k rakvi, bezmocného člověka odsouzeného zakrátko zemřít - teď se mě zmocnil znovu soucit.

Byl to ničema, lump, zvrhlík, vrah, zločinec - a přece najednou člověk.

Když jsem přistoupil na krok blízko, Inču-čuna mu vytáhl roubík z úst:

"Můj bílý bratr chtěl mluvit s tímto mužem," řekl, "ať tak učiní!"

Rattler po mně vrhl zlostný, nenávistný pohled. Nečekal ani, až ho sám oslovím, vyjel na mne zhurta, sotva ucítil, že je zbaven roubíku:

"Co na mně chcete? Lumpe! Běžte mi z očí, s vámi. nemám co mluvit!"

Viděl, že jsem na svobodě, a já jsem předpokládal, že ho to přivede k tomu, aby aspoň trochu uvažoval. Snad - když si uvědomí, že jsem s Apači zřejmě zadobře - požádá, abych mu pomohl, snad začne i prosit... Takovýhle začátek jsem ovšem neočekával. Ale přesto jsem se snažil mluvit klidně:

"Slyšel jste, Mr Rattlere, k jakému trestu jste byl odsouzen," řekl j…