Vinnetou I – Indiánské léto

12. SPOJENCI KIOWŮ

Vyhoupli jsme se do sedel a pobídli zvířata ke klusu. Jeli jsme přímo, bez oklik, o stopy jsme vůbec nedbali.

Mlčel jsem celou cestu. Upřímně řečeno, nebyl jsem vůbec nadšen Hawkensovým vyjednáváním, měl jsem na Sama dokonce pořádný dopal. Vlákat Inču-čunu s Apači do pasti a vydat Vinnetoua na milost a nemilost těmhle darebákům!? Jak jen na něco takového mohl přijít právě Sam Hawkens! Když mi tvrdil, že jsou mu oba Apači obzvláště milí! Možná že si mého rozladění všiml, vyhýbal se aspoň každému mému pokusu vzít si ho stranou k hovoru mezi čtyřma očima. Jako by si byl vědom, že udělal něco, co je nanejvýš na pováženou. Podráždilo mě to tím víc, a když jsme přijeli do ležení, seskočil jsem s koně, uvázal ho a šel jsem si lehnout stranou do trávy. Tu a tam jsem se po očku podíval, co se děje v táboře, a - nevěřil jsem vlastnímu zraku. Sam Hawkens si počínal, jako by byl v té nejznamenitější náladě, zářil, mával kloboukem na všechny strany a vyprávěl kdekomu, že jsme narazili na hlídku Kiowů, kteří přivedou další bojovníky, a že se nemáme od Apačů už vůbec ničeho obávat, ba naopak, že je s pomocí Kiowů obklíčíme a zničíme a že jim navždycky vezmeme chuť mařit naši práci, naše rozměřování.

Kiowové byli po přivítání přátelsky pohoštěni - přirozeně že v první chvíli jejich příjezd vzbudil spíš úlek než úlevu -, a když spořádali pořádnou porci medvědího masa, odjeli i s výslužkou za svým náčelníkem. Teprve nyní, když už byli pryč, Sam Hawkens si mě všiml a přisedl si.

"Sir, člověče, jak se to tváříte?" začal svým obvyklým způsobem, jako by se nebylo přihodilo nic zvláštního. "Buďto vás bolí břicho, nebo vás trápí něco na duši; jestli se nepletu - hihihihi! Tak co, hádám spíš to druhé, že?"

"Umíte báječně hádat," řekl jsem chladně.

"Ale sir, to od vás není hezké, že se mi s takovou věcí tajíte. Otevřte srdce starému Samovi a uvidíte, že vás těch vašich chmur zbaví."

"To bych byl sám rád," řekl jsem stejně málo přívětivě jako prve. "Jenomže o tom silně pochybuju."

"Tak to zkuste!" povzbuzoval mě. "To vám přece za to stojí."

Vzal jsem Sama oběma rukama za ramena a pohlédl mu zpříma do očí.

"Same!" řekl jsem tak důrazně, jak jsem toho byl v té chvíli schopen. "Řekněte mi jedno: co si myslíte o Vinnetouovi?"

"Líbí se mi! Je to báječný chlapík. Vy si to nemyslíte? To bychom se hádali!"

"Tak!" řekl jsem uštěpačně. "Je to báječný chlapík! A proto ho chcete připravit o život!"

"Já? Prosím vás! A jak jste na to přišel?"

"Vždyť jste se domluvil s Kiowy, že ho zajmou!"

"No samozřejmě," přikývl s největším klidem Sam.

"A tím ho zničíte!"

"Nevěřte na duchy, sir!" šklíbil se lovec. "To bych radši strčil ruku do ohně."

"Same! Bez vtipů! Proč ho sem tedy chcete vlákat?"

"Protože musíme chránit sebe a vás a všechny ostatní právě před ním a jeho Apači," řekl najednou neobyčejně vážně.

"A co z toho? Co z toho?"

"Jen se tak nerozčilujte, sir! To vám tak leží ten Indián na srdci?"

"Říkám vám jasně, Same - jestli bude Vinnetou zajat, udělám všechno, abych ho hned zase dostal na svobodu. A kdybych měl jít a bojovat třeba sám se všemi Kiowy - i s vámi."

Samova očička se proměnila v dvě úzké štěrbinky.

"To mě těší, sir, to mě neobyčejně těší! Budeme dva! Vidím, že máme na věci úplně stejný názor!"

Zatřásl jsem netrpělivě mužíkem:

"Vysvětlíte mi konečné, co máte za lubem?!" křikl jsem rozčileně.

"A mně se pořád zdálo, že se mnou chcete mluvit," usmíval se Sam. "Kdybych byl věděl, že máte tyhle starosti - byl bych vám stejně nic neřekl, hihihihi! Protože byste ještě nakonec můj nádherný plán pokazil! Ale teď už vám to snad mohu prozradit, poněvadž mi stejně budete muset pomoci, a Will Parker taky a Dick Stone jakbysmet. Jestli se totiž náhodou nepletu! Nastavte uši, vážený! Především Inču-čuna ani Vinnetou nebyli podle mne jenom na výzvědách, ale měli s sebou určitě slušný oddíl bojovníků. Proto Vinnetou štval koně po celou noc a bez zastávky. A proto můžeme pány Apače očekávat možná už pozítří večer. Z toho račte vidět, že naše postavení není vůbec růžové a že nám ti Kiowové přišli náramně vhod. Teď vám řeknu, co se stane: přicválá sem k nám dvě stě kiowských bojovníků a ..."

" ... ... a já budu před nimi Vinnetoua varovat!" vpadl jsem Samovi do řeči.

"Pro všechno na světě - jen to ne!" Sam zvedl obě ruce nad hlavu. "To byste to zpackal! Vinnetou s Inču-čunou musí být opravdu zajati, musí poznat, že jim jde o krk!"

"Nechápu proč!"

"Protože jenom potom můžeme počítat s tím, že získáme jejich vděčnost - až je osvobodíme! A my je taky osvobodíme, na to vám dávám tuhle svou ruku! Aha! Díváte se, jako byste spadl s višně! Ale doufám, že jste spokojen, vážený?"

Konečně jsem pochopil a uvědomil si, že to možná je opravdu to nejlepší, co se dá podniknout.

Stiskl jsem malému lovci ruku.

"Úplně spokojen, milý Same. Teď mi je jasno, oč jde. Vymyslel jste to chytře."

"Že ano? Sam Hawkens sice požírá hraboše, aspoň to o něm někteří lidé roztrušují, ale přesto nemá hlavu tak docela zabedněnou, hihihihi! A teď už dost povídaček, sir! Zalehnout a spát! Zítra nás čeká hora práce! Dobrou noc - já ještě musím za Parkerem a za Stonem..."

Zabalil jsem se do přikrývky a zavřel oči. Starý, dobrý Sam se odkolébal někam na druhý konec tábora, ale já jsem neusnul, ani když jsem zůstal nerušen a sám. V táboře bylo hlučno, dohadovali se o tom, kdy přijdou Kiowové a jak zajmou Apače, ale to nebylo to hlavní, co mi nedovolovalo usnout. Pozvolna se mi vkrádaly do mysli pochybnosti: dobrá - snad se nám podaří vysvobodit oba apačské náčelníky. Ale co bude s ostatními zajatými Apači? Můžeme taky jim přispět my čtyři na pomoc, když s musíme zůstat vůči ostatním naprosto nenápadní?

A jak se dostanou Apačové do rukou Kiowů? Bez boje to asi nepůjde, ale - nebudou bojovat nejzuřivěji právě ti dva, které chceme zachránit? Můžeme tomuhle nějak zabránit? A jestli se nedají zajmout - nebudou nakonec zabiti v boji? Znovu a znovu jsem o těch věcech přemýšlel, hledal nějaké východisko, zavrhoval jednu myšlenku po druhé. Snad Sam Hawkens, pomyslil jsem si posléze, má i pro tohle nějaký určitější plán. Byla to jen útěcha, ale oddal jsem se jí, a s tou myšlenkou a s pevným úmyslem, že se musím v příštích dnech za všech okolností držet co nejblíž obou Apačů, jsem konečně pozdě k ránu - přece jen usnul...

Pozítří po poledni, právě když jsme dokončovali práce v dalším úseku (hnuli jsme teď s rozměřováním skutečně pořádně), objevilo se před táborem o něco víc než dvě stě Indiánů, bojovně vyhlížejících chlapíků, samá šlacha a samý sval. Kiowové! Všichni byli dobře ozbrojeni ručnicemi, noži a tomahavky a měli výborné, zřejmě velice vytrvalé i rychlé koně. Vedl je chlap přímo obří postavy s přísnou, věčně podmračenou tváří a s divokýma zabijáckýma očima, které nevěstily vůbec nic dobrého. Když se tak na člověka podíval, čišela z něho přímo chuť pustit se pro nejmenší hloupost do rvačky.

Když jsem si uvědomil, že by se do pařátů takového chlapa měl dostat Vinnetou s Inču-čunou, obcházel mě prostě mráz.

Tangua se jmenoval tento výtečník, což znamená prostě náčelník nebo vůdce, a už z toho jména bylo zřejmé, že jde o pohlavára zvlášť vynikajícího. Přišel sice jako náš přítel a spojenec, ale na jeho chování nebylo přátelského, co by za nehet vešlo. Neobtěžoval se dokonce ani sestoupit s koně a podat nám pravici pokynul jen velkomožně velitelsky rukou, aby nás Kiowové obklíčili, a potom doklusal na koni až k našemu vozu a bez okolků nadzvedl plachtu. Asi se mu náklad zalíbil, protože seskočil ze sedla, vyšplhal se na vůz a začal něco kutit pod plachtou.

"Oho!" zamračil se Sam. "Tak se mi zdá, že ten pán si myslí, že tady ulovil lacinou kořist. Z toho tedy ho vyvedu, a jestli se nepletu - teď hned! Neudělám přece kozla zahradníkem!"

"Opatrně, Same!" varoval jsem. "Je jich dvě stě!"

"Ale filipa. nemají ani za jednoho! Hihihihi!" zachechtal se Hawkens. "Dávejte pozor, jak s ním zatočím! Musí si uvědomit, s kým má tu čest. Jdeme na to!"

S puškami v rukou jsme se zastavili u vozu. Tangua se docela nerušeně štrachal vevnitř, když ho Sam Hawkens důrazně oslovil: "Mohu se zeptat, proč má slavný náčelník Kiowů v úmyslu odebrat se do věčných lovišť?"

Tangua sebou prudce trhl, pootočil se, trochu se napřímil a potom odsekl:

"Proč kladou bledé tváře náčelníku Kiowů tak hloupou otázku? Tangua bude jednou velkým náčelníkem ve věčných lovištích. Ale než se to stane, uplyne ještě mnoho vody v řekách."

Sam vztyčil varovně prst:

"Nikoliv, Tangua se mýlí. Ta chvíle přijde velice brzy."

"Jak to?" řekl nedůvěřivě náčelník.

"Sestup z vozu a prozradím ti to. Ale musíš si pospíšit!"

"Tangua zůstane tam, kde je," prohlásil důstojně Kiowa.

"Dobře. Nechť tedy vyletí do povětří."

Sam se zatvářil zděšeně, otočil se a mocně se rozmáchl nohou, jako by chtěl co nejrychleji zmizet. Vzápětí se náčelník vymrštil, seskočil z vozu a chytil Hawkense za rukáv.

"Co znamenají slova malého lovce?"

"Jsou to slova, která tě mají varovat."

"Před čím?" divil se Tangua.

"Před smrtí, která by tě byla sklátila, kdybys byl jenom ještě chvíli setrval ve voze."

"Uff!" zděsil se Kiowa. "Ty snad máš smrt schovanou pod plachtou? Ukaž mi ji!"

"Ukážu ti ji možná později. Ale sám o ní víš! Copak ti tvoji zvědové neřekli, proč jsme se utábořili v těchto končinách?"

"Tangua ví vše. Bledé tváře hodlají postavit cestu ohnivému oři. Avšak ty jsi mluvil o smrti ukryté ve voze."

"Právě!" přikývl veledůstojně Sam. "A neslyšel jsi, že bledé tváře dovedou odstraňovat hory a skaliska, která překážejí v cestě ohnivému oři?"

"Tangua ví o takovém vynálezu."

"Vidíš - a ten vynález je právě ve voze," zamrkal významně Sam. "Je sice dobře ukryt a zabalen, avšak každý, kdo se ho chce dotknout, s ním musí umět zacházet. Jinak vybuchne a rozmetá tě na tisíc kusů."

"Uff, uff!" Náčelník se zřejmě nesmírně polekal. "Mne taky? Tangua byl tak blízko tomuto vynálezu?"

"Velice blízko!" tvrdil Sam. "Kdyby mě nebyl uposlechl, projížděl by se již nyní ve věčných lovištích. Bylo by to ovšem velice smutné, protože - co by z něho zbylo? Nic, ani jeho medicína, ani jeho skalp, nic než drobečky masa a kostí. A jak by se potom mohl Tangua stát velkým náčelníkem ve věčných lovištích?"

To byla pro Indiána hrozná představa. Dostat se na onen svět, čili jak Indiáni říkají, do věčných lovišť bez medicínského váčku, bez skalpu! Takového nešťastníka přijmou duchové zemřelých s nejvyšším opovržením, musí se před nimi skrývat, zatímco oni, šťastnější, se věnují všemožným indiánským požitkům, hlavně lovu. A teď se tomuhle hroznému nebezpečí jen taktak vyhnul. I přes divoce pomalovanou tvář bylo vidět, že zbledl jako křída.

"Uff!" ozval se tentokrát tiše. "Je dobře, že jsi to řekl Tanguovi včas. Ale musím tě přesto pokárat. Proč ukrýváš na voze takový vynález hned vedle dobrých a užitečných věcí? Musím nařídit také svým bojovníkům, aby se k tomu nebezpečnému vynálezu nepřibližovali."

"To uděláš moc dobře," řekl Sam. "Prosím tě o to. Mohli by nás poslat z neopatrnosti všechny do věčných lovišť! Vidíš, jak se starám o tvé lidi? Myslím si, že bojovníci Kiowů jsou našimi přáteli, ačkoliv právě teď se mi spíš zdá, že se mýlím: přátelé přece při setkání kouří dýmku míru. Nenabídneš mi kinnikinnik?"

"Vykouřil jsi dýmku již s Baem."

"Ano, ale to jsem byl jen já a tento bílý bojovník vedle mne. Nebo snad nechceš ostatní pozdravit kouřem přátelství? Pak bych si musel myslit, že tvoje přátelství není opravdové."

Tangua se díval zamyšleně před sebe. Zřejmě hledal nějakou výmluvu, a nakonec ji našel:

"Můj bratr se mýlí: Bojovníci Kiowů vyjeli na válečnou stezku a nemají s sebou kinnikinnik, tabák míru."

Sam se zatvářil udiveně:

"Slyším dobře? Mám věřit slovům velkého náčelníka?" vrtěl hlavou. "Vidím přece, že u jeho pasu visí váček plný tabáku. A také my máme dosti tabáku, můžeme tedy kouřit jen my dva, ty za své bojovníky, já za bledé tváře. Přátelství pak bude platit pro všechny."

Tanguovi se do posvátného obřadu zřejmě vůbec nechtělo. "Proč bychom měli kouřit?" namítl. "My dva jsme již přátelé, nechť si tedy Sam Hawkens myslí, že jsme svůj kalumet kouřili za všechny, tak jak sám řekl."

"No dobře, jak chceš," řekl Sam s pokrčením ramen. "Zařídíme se pak ale podle sebe a ty se Apačů nikdy nezmocníš."

"Ty je chceš varovat?!"

V Tanguových očích to nebezpečně zablýsklo.

"Ani nápad, jsou to přece naši nepřátelé! Ale neřeknu ti, co máš udělat, abys je chytil," mínil malý lovec.

"To Tangua nepotřebuje. Ví sám, jak se jich zmocní."

"Oho!" ušklíbl se Sam. "Vždyť ani nevíš, odkud a kdy sem přijedou!"

"Náčelník Kiowů se to dozví snadno. Vyšle jim vstříc zvědy a ti mu přinesou zprávy."

"To uděláš pěknou hloupost! Nebo snad míníš nabídnout Apačům stopy vyzvědačů, aby se připravili na boj s Kiowy? A pobili co nejvíc tvých bojovníků? Ba ne, jen já ti mohu říci, jak je lapíš. aniž by o tobě věděli a aniž by se mohli připravit na boj jenom já ti to mohou prozradit, jestli se nepletu! Hihihihi!" chechtal se lovec a sebevědomě se škrábal pod parukou.

Věděl zřejmě bezpečně, co na Indiány působí.

Jeho slova se neminula účinkem, Tangua byl zviklán. Chvíli přemýšlel a potom zahučel:

"Tangua se poradí se svými bojovníky."

S těmi slovy se vzdálil a za několik okamžiků jsme viděli, jak rokuje a živě něco vykládá dvěma rudochům, Baovi a ještě jednomu zarputile vyhlížejícímu Kiowovi.

"Darebák!" ulevil jsem si. "Ten chlap měl určitě něco nekalého za lubem, viděl jsem mu to na očích! A to si říká, že je váš přítel!"

Sam mávl rukou:

"Prosím vás, přítel - co to znamená u těchhle lumpů, kteří jen koukají, kde koho obrat? Jste pro ně přítelem, dokud nemáte nic, co by se jim hodilo a co by vám mohli urvat. Ale stačí, aby uviděli vůz s potravinami, s nějakým tím soudkem pálenky a se střelným prachem, a je po přátelství..."

"A co bude dál?"

"Nic. Teď to budeme mít aspoň na chvíli dobré. To byl nápad, sir, s tím vynálezem, hihihihi," chechtal se Sam a mnul si zálibně ruce. "Už si pan náčelník myslil, že nám zabaví proviant, a já jsem mu udělal čáru přes rozpočet! A jakou! Teď se k tomu vozu žádný rudoch nepřiblíží ani na půl kroku! To byla báječná myšlenka, ta jim nahnala strach! A povídám, sir," rozohňoval se mužík, "musíme jí jaksepatří využít! Hleďte, vezmu si tuhle plechovku se sardinkami a namluvím jim, že v ní mám ten báječný vynález bledých tváří! Pufff! Všechno vylítne do povětří! Radím vám, vezměte si taky jednu! Nevíte, kdy se vám bude hodit!"

"Pěkný nápad, copak o to," zabručel jsem. "Jen aby taky vyšel! Aspoň kdyby tu dýmku míru s námi vykouřili..."

"K tomu dojde, sir," ujišťoval mě Sam. "Teď k tomu určitě. dojde. Ten giantpowder, ten můj dynamit, na náčelníka zapůsobil tak, že přemluví všechny Kiowy. Budou jak beránci - říkám, na nějakou dobu. Samo sebou, i tak si budeme muset dávat pozor!"

"Same, Same," povzdechl jsem, nepříliš nadšen vyhlídkami na příští události, "tak se mi zdá, že jsem měl předevčírem aspoň trochu pravdy. Vymyslel jste plán s Kiowy, ale zatím jsme se jen dostali do jejich rukou, víc nic. Jsem zvědav, co z toho vykvete!"

"Právě to, co chci, sir, buďte si jist," mínil Sam. Jeho jistota byla skutečně neotřesitelná. "To se rozumí, pan náčelník nás chtěl obrat a potom vyřídit Apače na vlastní pěst. Ale teď, když jsme mu ukázali, co jsme zač, že mu na žádnou vějičku neskočíme a hlavně když si uvědomil, že bez naší pomoci by to s těmi Apači vůbec neměl tak lehké..." Chytil mě za rukáv a přerušil své úvahy. "Tak už je to hotovo! Podívejte se! Tangua se k nám vrací..."

Ještě než náčelník otevřel ústa, jsme poznali, že Kiowové se rozhodli v náš prospěch. Bao právě křikl něco na bojovníky, kruh mužů kolem nás se uvolnil a Kiowové začali sesedávat s koní. Obklíčeni jsme tedy už nebyli. Ostatně také Tangua se snažil naladit trochu vlídnější tvář.

"Náčelník se radil se svými bojovníky," oznámil nám s obvyklou důležitostí v hlase. "Oni souhlasí, aby Tangua vykouřil kalumet s bílým lovcem Samem. Jeho dým bude platit pro všechny."

"Čekal jsem, že mi to řekneš," odpověděl samozřejmě Hawkens. "Vím přece, že jsi nejen udatný, nýbrž i chytrý náčelník. Nechť se tedy muži Kiowů shromáždí v půlkruhu, aby byli svědky, až kouř míru z našich kalumetů bude stoupat k modrému nebi a hlásat. do všech stran naše přátelství."

Obdivoval jsem básnický vzlet Samův a musel jsem přiznat, že jeho slova mají na Indiány dokonalý účinek. V několika málo minutách utvořili Kiowové půlkruh a Sam s náčelníkem přesně podle obvyklých obřadů vyfukovali kouř a oblažovali nás nevábně vonícím kinnikinnikem. Ale díky bohu alespoň na nějakou dobu jsme se mohli cítit bezpečni.

"Je to dobré," šeptal mi Sam, když bylo po všem, a začal mi vysvětlovat, že dýmka míru je u Indiánů ve velké vážnosti, v takové vážnosti, že například ve všech apačských nářečích platí stejný výraz pro slovo náčelník a dýmka. Například džemesští Apačové jmenují prý náčelníka nato a dýmku nato-tsé, tedy vlastně náčelník z hlíny nebo z kamene. To proto, že kalumet má být zhotoven pokud možno z posvátné hlíny pocházející z krajiny mezi Dakotou a Minnesotou.

Jindy bych se byl asi Sama vyptával na všelijaké podrobnosti, ale tentokrát, musím se přiznat, jsem poslouchal na půl ucha. Ani jsem nemusel krotit zvědavost. Myslil jsem znova a znova jen na jednu věc: na to, je-li skutečně Samův plán tak bezpečný pro nás, pro Vinnetoua a pro jeho otce, jak mě stále ujišťoval.

A nic jiného mě v téhle chvíli nezajímalo ani v nejmenším.