Vinnetou I – Indiánské léto

18. OPĚT APAČOVÉ

Kiowové se trochu uklidnili, přestali výt, ale četli jsme jim na očích, že by se po tomhle - pro ně tak neočekávaném - výsledku souboje na nás nejraději vrhli. Byli zdrceni a rozlíceni zároveň, ale potvrdili úmluvu kouřem dýmky, a tak proti nám nesměli nic podniknout. Ostatně byli určitě do jednoho přesvědčeni, že se brzo najde jiná záminka k pomstě: mohli přece klidně čekat. Byli si myslím jisti, že jim nakonec přece jen neutečeme.

Shlukli se nad tělem poraženého Metan-akvy v čele s náčelníkem a žalostně nad ním mumlali smuteční zpěvy poraženého bojovníka.

Sam Hawkens se od nich vrátil, než by napočítal deset. Mračil se, očička mu svítila hněvem, pofrkával svým mocným nosem jako podrážděná kobyla. Dalo se čekat, že nepořídí.

"Ten lump!" běsnil a odplivoval si přitom na všechny strany. "On to snad provede doopravdy, darebák darebácká! Umořit je hladem, na to nemohl přijít nikdo jiný než on! Ale aby se nepřepočítal! Jestli se nepletu, jmenuju se Sam Hawkens, a ještě svedu střihnout takovýmhle ptáčkům na frak!"

"Jen aby nestřihl na frak on nám," poznamenal jsem.

"A hleďme! Snad vám nespadlo srdce do kalhot, sir?"

"Pshaw! Asi jako vám, Same."

"Ale kde! Já nejsem greenhorn! To vy se do všeho buď bezhlavě ženete, jako býk na červený šátek, anebo začnete dumat... jako teď! No, nad čím bádáte?"

"Nad ničím."

Sam mě vzal kolem paží.

"Výčitky svědomí?"

Potřásl jsem hlavou a neodpověděl jsem.

"Dobré nebe, nemyslete na to, člověče! Já vím, ještě jste nikdy nezabil člověka - že mám pravdu?"

"Ne."

"A teď vás to trápí... Tak řekněte, svěřte se, jaký máte pocit?"

"Docela upřímně, Same: mizerný. Víte, zbavit člověka života... Podruhé už bych to nechtěl prožít."

"Hloupé myšlenky," zlobil se naoko Sam, ale zdálo se mi, že mě chápe. "To se na Západě stává, že se dostanete do takové situace: buď já, nebo on. To nezměníte, sir, s tím nehnou žádné výčitky svědomí. Tak to tady prostě chodí, a vám nezbývá nic než... heavens! A už jsme v tom zas!" přerušil své domluvy. "Meššúrs, tady se bude bílit, jestli se nepletu. Apačové jsou tady!"

Z místa našeho dřívějšího ležení, kde kiowské hlídky střežily zajaté Apače, se nečekaně rozlehl kvílivý válečný pokřik. Hiiiiiiiiiiiiiiiiiiii! Kiowové kolem nás stáli několik vteřin jak nehybné sochy. Jen Tangua se ihned vzpamatoval; vzduch se zachvěl jeho pronikavým výkřikem.

"Nepřátelé u našich bratrů! rychle za nimi!"

Mescalerové s Inču-čunou a Vinnetouem v čele zřejmě zaútočili!

Tangua vyrazil vpřed, chtěl běžet na pomoc, ale Sam Hawkens mu zastoupil cestu.

"Zbláznil ses!" volal vzrušeně. "Snad nemyslíš, že Apači jsou tak hloupí, aby útočili jen na stráže! Vědí o nás, jsme všichni obklíčeni! Uvidíš, že nás..."

Sypal to ze sebe o překot, ale stejně nestačil domluvit. Strašný, až do morku kosti se zarývající válečný pokřik se teď zvedl i v naší bezprostřední blízkosti. Zprava, zleva, před námi i za námi, odevšad znělo pronikavé hiiiiiiih Apačů, kteří využili křovin na prérii a teď vyrazili ze svých úkrytů a hnali se přímo proti nám. Kiowové několikrát vystřelili, ale těch několik ran nemohlo útočníky zadržet. Rozpoutal se boj muže proti muži.

"Nikoho nezabíjejte!" křičel jsem po našich lidech. "Nechte Apače být!"

Všude kolem nás zuřil urputný boj. Sam, Dick, Will i já jsme se snažili dostat z klubka zápasících; Bancroft a tři surveyorové byli sraženi k zemi při prvním pokusu o odpor. Ale také na nás se už zezadu hnal jiný oddíl Apačů. Křičeli jsme, že jsme jejich přátelé, bylo to však marné. Doráželi na nás tomahavky i noži, museli jsme se bránit - vlastně proti své vůli. Podařilo se nám několik Apačů srazit údery pažeb, ostatní se bili s Kiowy. Těch několik vteřin oddechu nám mělo pomoci. Sam rozhodil rukama, narazil si pevněji na hlavu svou hučku a pelášil k hustému roští.

"Do houští!" volal na nás. "Musíme se schovat!"

Parkerův podivný turban vlál za okamžik u houští jako cár praporu. Také Dick Stone svými dlouhými skoky dostihl křovinu. Na vteřinu jsem ještě vrhl pohled na místo boje. Surveyorové většinou leželi na zemi, byli v moci Apačů a nedalo se jim pomoci.

"Už běžím, Same!" křikl jsem, otočil jsem se a pustil se dlouhými skoky ke spásnému křovisku. Neudělal jsem však ani tři kroky - a přede mnou se vynořil, jako by vyrostl ze země, sám Inču-čuna. Osvobodili už s Vinnetouem zajatce a teď spěchají na pomoc druhé skupině bojovníků, blesklo mi hlavou.

"Zloději země!" křikl. Hmátl po své ručnici pobité stříbrnými hřebíky, chytil ji za hlaveň á rozmáchl se proti mně. V poslední chvíli jsem srazil strašnou ránu svou medvědobijkou.

"Jsem tvůj přítel!" volal jsem, ale nebylo to nic platné, hned jsem se musel bránit novému zuřivému náporu. Zuřil, nenáviděl mě, byl rozhodnut mě zničit. Musel jsem přijmout boj.

Rozehnal se proti mně znovu stříbrnou ručnicí. Uskočil jsem před mocným máchnutím, odhodil svou pušku a skočil mu po hrdle. Prsty mé levičky se mu zaryly do hrdla, stiskl jsem, jak nejpevněji jsem dovedl, a pravou rukou jsem mu rychle zasadil dvě rány do spánku. Zachroptěl, puška mu vyklouzla z rukou, zhroutil se do trávy. Otřel jsem si loktem pot s čela. Tu se nade mnou ozval známý divoký hlas:

"Inču-čuna, náčelník Apačů! Chci jeho skalp!"

Byl to Tangua, který se dal před chvíli na útěk stejným směrem jako já. Viděl jsem, že odhodil pušku a vytasil nůž. Vrhl se k omráčenému Apačovi a oči mu blýskaly nenávistí. Strhl jsem mu ruku snad v poslední chvíli.

"Je můj!" křikl jsem. "Ty jsi ho nepřemohl!"

"Mlč, bílá hyeno!" zasyčel. "Nebudu se tě ptát, co smím dělat! Pusť mě, nebo..."

Mávl proti mně nožem. Z mé levé paže vytryskl pramínek krve. Zmocnil se mě hněv, skočil jsem po něm a sevřel mu prudce oběma rukama hrdlo. Mrskal sebou, kopal nohama, ale já jsem držel pevně - za několik vteřin konečně ztratil vědomí. Teprve potom jsem povolil sevření a sklonil se k Inču-čunovi. Na jeho tváři byla krev z mé ruky. Chtěl jsem ho vzít a odvléci stranou, ale v té chvíli znovu zaharašilo něco v křoví nade mnou. Otočil jsem se ryc…