Vinnetou I – Indiánské léto

7. KLEKÍ - PETRA

Otočili jsme hlavy.

Z lesa se vynořil malý, hubený, přihrblý muž, ozbrojený jen puškou a nožem, oblečený po indiánském způsobu v kožených kalhotách, lovecké košili a jednoduchých mokasínech. Na první pohled se nedalo rozeznat, je-li to běloch, či Indián; ostře řezané rysy v tváři sice mohly prozrazovat indiánskou krev, ale kůže, třeba opálená, jako by patřila spíš bělochovi. Z nepokryté hlavy splývaly až na ramena dlouhé šedé vlasy a v tváři planuly dvě neobyčejně živé oči. Dodávaly jí zvláštní ušlechtilý výraz, a postavě i přes onu tělesnou vadu opravdovou důstojnost. Ale na Rattlera nic z toho zřejmě neudělalo nejmenší dojem.

"Halloo," vykřikl, "co tady má co dělat ta zrůda? Copak takoví ubožáci patří na náš nádherný Západ?"

Cizí muž si ho přeměřil od hlavy k patě a klidně a rozvážně odpověděl:

"Buďte rád, pane, že máte sám zdravé údy. Ostatně snad nezáleží na tom, jaké má kdo tělo, jsou tu ještě jiné vlastnosti, nemyslíte?"

Mávl rukou a v tom pohybu vyjádřil všechno své opovržení. Potom se obrátil ke mně:

"Vy máte sílu, sir! Hodit člověkem na takovou dálku, to by hned tak někdo nedokázal."

Přešel ke grizzlymu, dotkl se ho špičkou nohy a pokračoval s lítostí v hlase: "Tak to je ten chlapík, po kterém jsme šli. Bohužel, příliš pozdě. Škoda, věčná škoda..."

"Jste na lovu?" zeptal jsem se.

"Ano. Včera jsme našli jeho stopu. Museli jsme za ním cestou necestou; tloukli jsme se křížem krážem po prérii, po horách a nakonec..." Usmál se příjemně. "A nakonec jsme přišli, když už je po všem."

"Říkáte: přišli jsme... Vy nejste sám?"

"Provázejí mě dva gentlemani."

"A kdo?" uklouzla mi zvědavá otázka.

"Řeknu vám, až se dozvím, kdo jste vy. Víte přece, že v téhle krajině opatrnosti nikdy nezbývá. Tu a tam se člověk setká i s nepříliš dobrými lidmi."

Zavadil pohledem o Rattlera a jeho kumpány a pokračoval přátelsky:

"Ostatně člověk pozná často i z obyčejného hovoru, komu může důvěřovat. Vyslechl jsem nechtě něco z toho, co se tu povídalo..."

"Jsme rozměřovači," řekl jsem. "Vrchní inženýr, čtyři surveyorové, tři scouti a dvanáct westmanů. Obrana... kdyby nás někde chtěl napadnout."

"Hm... tak se mi zdá, že vy nepatříte zrovna k těm, kdo by potřebovali tělesnou stráž. Ale dobrá, tak tedy surveyorové. A pracujete tady?"

"Ano."

"Co vyměřujete?"

"Trať pro železnici."

"Vy jste tyhle pozemky vykoupili?"

Jeho oči najednou zpřísněly, pozorovaly mě jaksi zkoumavě, a rysy v jeho tváři také zvážněly. Zdálo se, že má pro to zevrubné vyptávání nějakou závažnou příčinu.

"Bylo mi nabídnuto místo zeměměřiče," řekl jsem, "a tu práci dělám. Víc nic nevím."

"Ovšem, ovšem... Ale já myslím, že něco přece jen víte. Snad aspoň to, že tahle půda, kde tak klidně rozměřujete, patří Indiánům. Apačům z kmene Mescaleros. A já mohu naprosto bezpečně prohlásit, že nebyla nikomu ani prodána, ani postoupena."

"A je vám něco do toho?" vpadl do řeči drsně Rattler. "Nestrkejte zobák do cizích věcí a starejte se radši o své!"

"To právě dělám, sir," odpověděl muž. "Patřím totiž k Apačům kmene Mescaleros."

"Vy?" vyprskl pohrdavě Rattler. "Nedejte se vysmát. To bych musel být slepý na obě oči, abych nepoznal, že máte bílou kůži!"

"Nesmíte soudit jenom podle kůže," řekl muž. "Moje jméno vám snad řekne víc: jsem Klekí-petra."

Teprve později jsem se dozvěděl, že v apačštině tahle slova znamenají bílý otec. Tehdy ještě pro mne neznamenala nic. Zato Rattler, zdálo se, je už slyšel. Ucouvl sice o krok, ale v jeho úžasu se ozývalo i pohrdání:

"Tak vy jste ten známý apačský učitel! To vás teda lituju... s tím vaším hrbem! Určitě máte co dělat, aby se vám ta rudá čeládka nepošklebovala!"

"Vůbec ne, sir! Já jsem ostatně zvyklý, že se mi pošklebuje čeládka, protože rozumný člověk to prostě neudělá: a nerozhází mě ani posměšky bílé čeládky... Ale teď, když vím, kdo jste, vás mohu seznámit se svými průvodci. Konečně - budete mít sami příležitost."

Vykřikl k lesu jakési indiánské slovo, jemuž jsem ovšem nerozuměl, a za okamžik se mezi stromy objevily dvě urostlé postavy, které k nám zvolna a důstojně kráčely. Byli to dva Indiáni, otec a syn. To bylo patrné na první pohled.

Otec byl jen o málo vyšší, než bývá člověk střední postavy, ale urostlý a statný. Každý jeho pohyb svědčil o pěstěném, obratném těle. Kráčel se zvláštní přirozenou ušlechtilostí a jeho tvář byla - jak u Indiánů bývá - vážná a přísná, ačkoliv neměla obvykle ostré a hranaté rysy. Z očí klidného, téměř mírného výrazu prýštilo jakési vnitřní soustředění, které na lidi jeho kmene určitě mocně působilo. Černé vlasy stočené do vrkoče zdobilo jediné orlí pero, znamení náčelnické hodnosti. Oblek byl velice jednoduchý; kožený lovecký kabát, mokasíny, legginy s třepením, všechno v nejlepším provedení. Za pasem vězel nůž a několik váčků na ty nepostradatelné maličkostí, jež lovec na Západě potřebuje na každém kroku. Váček s medicínou měl zavěšen kolem krku, společně s dýmkou míru s hlavičkou uhnětenou z posvátné hlíny. V ruce držel dvouhlavňovou pušku, jejíž pažba byla hustě pobita stříbrnými hřeby.

Mladší Indián byl oblečen téměř navlas jako otec, jenom jeho oblek, zdálo se mi, byl vypracován o něco jemněji. Jeho mokasíny zdobily dikobrazí bodliny, legginy a lovecký kabát zkrášlovalo jemné červené vyšívání. Také jemu visel na krku váček s medicínou a kalumet. Za pasem vyčníval nůž a na rameni se houpala dvouhlavňová ručnice. I černými vlasy a účesem do vrkoče se podobal otci, jen místo náčelnické ozdoby, orlího péra, si propletl vlasy, spadající až na ramena; chřestýši kůží. Maně mi napadlo, že každá žena by mu asi ty namodrale svítící vlasy záviděla. V obličeji mladého Indiána se zračila táž ušlechtilost jako v otcových rysech, snad jen ještě o něco výrazněji. Jeho kůže přecházela v paprscích světla od jasně hnědé do mírně bronzového odstínu. Na každého, kdo se s ním setkal, musel zapůsobit jistě neobyčejným dojmem, tak jako na mne, když jsem ho teď pozoroval a uvědomoval si přitom, že také on si mě prohlíží dlouhým, pátravým a přitom j…