Vinnetou I – Indiánské léto

35. TAJNĚ V LEŽENÍ KIOWŮ

Pozoroval jsem nějakou dobu nerozhodně okolí a v rychle padajícím soumraku jsem si všiml dvou velikých balvanů, porostlých mechem a kolem dokola zakrytých vysokým kapradím. Možná že jindy by neskýtaly ty dva kameny nijak bezpečný úkryt, ale dnes Kiowové z opatrnosti nezapálili oheň. A tma, která je měla chránit, uvědomil jsem si, bude tedy chránit i mne. Přece jenom se o to pokusím!

Položil jsem se na zem a sunul se rychle směrem k těm dvěma balvanům. Šlo to rychle, nemusel jsem ani dávat tak úzkostlivý pozor. Když všude kolem dokola byla tma jako v pytli, mohl mě zpozorovat nanejvýš ještě ten, kdo by šel kolem mne a nešťastnou náhodou by mi zakopl, jak se říká, o nos. Vydrápal jsem se nahoru na balvany a dostal se až na větší z nich. Z výšky asi dvou metrů jsem mohl dost dobře slyšet, co se v táboře povídá, a v té temnotě alespoň tušit, co se tam děje.

Pokud jde o tohle, nebylo to nic pozoruhodného. Indiáni uvazovali koně a připravovali je k odpočinku, několik se jich bloumalo bezcílně u kraje lesa, od náčelníkovy skupiny sem zalétl přísný hlas, jak vůdce výpravy cosi rozkazoval svým bojovníkům. Bohužel z toho, co se mi podařilo zaslechnout, jsem nerozuměl ani slovíčku. Později, po letech přátelství s Vinnetouem, který ovládal neméně než šestnáct různých indiánských jazyků, jsem se od apačského náčelníka hodně naučil, ale v ten večer ještě celé tohle stopování nebylo vlastně na nic.

Asi za deset minut to začalo vyhlížet slibněji. Z hloubi lesa, od opačné strany, se ozvalo volání stráže, pak tlumený výkřik a pak hlas, na který jsem čekal, trochu dopálený, trochu rozrušený.

"Vždy jsem to já, Santer... Vidím, že moji rudí bratři přišli do údolí, jak jsme se domluvili."

Santer se blížil k místu kiowského vůdce.

"Můj bílý bratr ať jde dál! Čekám na něj netrpělivě. Byl vzdálen mnohem delší dobu, než jsme čekali. Byly k tomu nějaké důvody?"

"Vážnější, než si myslíš," řekl Santer. Rozeznal jsem stěží, že se přidal ke skupině náčelníka, spíš jsem to tušil, než viděl. Pak svůj hlas poněkud ztlumil:

"Od které doby zde táboří mí bratři?"

"Od doby, kterou bledé tváře nazývají půlhodinou."

"Našli jste stopu mého koně?"

Byl bych se nad vlastní zpozdilostí nejraději bil do čela! Tak to tedy bylo! Ještě dřív než jeli Kiowové, vydal se na cestu Santer. Měl zřejmě obhlédnout krajinu a zjistit, co je s námi.

"Ano."

"Měli jste zůstat na prérii," slyšel jsem nespokojený Santerův hlas. "Tady to není zrovna bezpečné."

"Myslili jsme, že se zde lépe táboří," odpověděl jeden z Kiowů. "Kdyby nám hrozilo nebezpečí, byl by ses jistě vrátil a varoval nás."

"Naopak!" Santerův hlas zněl zlobně, zdálo se, že ho dráždí Kiowova nechápavost. "Právě proto jsem tady zůstal, protože nám tu hrozí velké nebezpečí. Musil jsem dlouhou dobu pátrat, než jsem zjistil, odkud to nebezpečí přichází. Je zde Old Shatterhand!"

"Uff!" Kiowové se divili a jeden z nich řekl: "Myslil jsem si to a říkal jsem to svým bratrům. Můj bratr viděl bílého lovce?"

"Ano."

"Zajmeme ho a přivedem ho před našeho náčelníka, kterému rozdrtil kolena! Stihne ho za to smrt u mučednického kůlu: Kde je nyní?"

"Není tak jisté, jestli ho zajmete!" ozval se znovu Santer.

"Apači vědí, že sem máte přijít, a možná, že dokonce už teď vědí, že jste zde."

"Uff!" náčelník se nestačil divit. "Potom je však nemůžeme znenadání překvapit!"

"To tedy nemůžete!"

"A pak tedy musí dojít ke krvavému boji, protože Vinnetou a Old Shatterhand se nedají tak lehce zajmout!"

"Mýlíš se. Prozradím ti, že se obou můžeš zmocnit, aniž přitom proliješ kapku krve svých bojovníků..."

"Jestliže víš jak, řekni nám to!"

"Tak poslyš! Oni nám připravili past. Musíme jí teď chytře využít, a to tak, aby se jejich lest obrátila proti nim samým."

"O jaké pasti mluví můj bílý bratr?"

"Chtějí nás vlákat do úzké rokle, kde bychom se nemohli bránit, a tam nás zajmout."

"Uff! Ví to můj bratr Santer určitě?"

"Docela určitě!"

"A zná onu rokli?"

"Dokonce jsem v ní byl!"

"Vypravuj, jak ses to všechno dozvěděl!"

"Musel jsem se odvážit všeho!" zahučel Santer. "Kdyby mě byli chytli, čekal by na mne kůl... A jsem zatraceně rád, že to nakonec dobře dopadlo. Ale to jenom díky tomu, že jsem už jednou byl na Nugget tsilu. Ještěže jsem se vyznal v těch místech, kde jsou apačské hroby..."

"Chce tím můj bratr Santer říci, že Vinnetou pohřbil své mrtvé na hoře?"

"Ano... a bylo to dokonce moje štěstí, protože Apači neměli oči pro nic jiného než pro ty. svoje mohyly," mumlal Santer. "A stejně: nikdy v životě jsem si nedával tak pozor, jako když jsem se šplhal na tu planinu - ne údolím, ale po stráni, lesem. Nebyla to maličkost, vyškrábat se tam po těch srázech až nahoru, ale podařilo se mi to. A pak jsem teprve musel vzít rozum do hrsti! To se rozumí: až k samé planině jsem se přiblížit nemohl - náhoda by mě mohla prozradit. Ale stačilo, že jsem se dostal ke skále na kraji toho proklatého palouku. To, co jsem viděl, stačilo."

Kiowové naslouchali se zřejmým obdivem, oči navrch hlavy.

"Můj bratr byl velmi odvážný," ozval se pochvalně náčelník.

"To bych prosil," vypjal se Santer. "Ale poslyš dál, co ti řeknu: když bylo po pohřbu, Vinnetou poslal své lidi dolů do údolí, aby přivedli koně!"

Uslyšel jsem tlumený výkřik údivu.

"Až na samou horu? To je velmi namáhavé! Jaký důvod měl náčelník Apačů, aby to udělal?"

"Znamenitý!" řekl Santer. "Měli jsme sledovat jeho stopy na Nugget tsil a padnout do nastražené pasti!"

"Z čeho tak soudíš?"

"Nesoudím. Vím to. Podařilo se mi Vinnetoua vyslechnout. Když poslal Apače pro koně, zůstal na nějakou dobu sám, jen s Old Shatterhandem. Náhoda chtěla tomu, že spolu rozmlouvali nedaleko od místa, kde jsem byl schován."

"Uff! Tobě se podařilo vyslechnout Vinnetoua! To se mohlo stát jen proto, že jeho myšlenky nebyly u nás, nýbrž u jeho otce a jeho sestry."

"Mýlíš se, jeho myšlenky byly taky u nás. Jinak by neposlal vyzvědače na vrchol kopce, do koruny nejvyššího stromu, aby pozoroval prérii a oznámil mu, až se přiblíží váš …