Vinnetou I – Indiánské léto

20. VÝSLECH

"Old Shatterhand nechť mi poví, jak se cítí!"

Vinnetou stál nade mnou a pátravě si mě prohlížel. Vedle něho pět Apačů s přísnými, vážnými tvářemi zkřížilo ruce na prsou. Ležel jsem na svém loži v pueblu a na chvíli mi připadlo, že se mi něco zdá. Usnul jsem? Asi... Bylo už poledne.

"Docela zdráv ještě nejsem," odpověděl jsem.

"Ale mluvit už můžeš, jak slyším."

"To ano."

"Běžet bys také mohl?"

"Doufám, že ano."

"Učil ses plavat?"

"Trochu."

"To je dobře, přijde ti to vhod. Vzpomínáš si ještě, v který den si mě měl uvidět?"

"V den své smrti."

"Pamatuješ si to dobře. Ten den přišel. Vstaň, budeš spoután." Zvedl jsem se a nastavil Indiánům obě ruce. Vzali dva řemeny a spoutali mě v zápěstí, ale ne za zády. Pak mi svázali ještě nohy, tak, abych mohl udělat vždycky jen malý krůček, nic víc.

"Jdi!" poručil Vinnetou.

Vyvedli mě na malou terasu před pueblem, na jejímž kraji byl přistaven žebřík, kterým se sestupovalo po jednotlivých poschodích dolů do údolí, sevřeného ze dvou stran vysokou skalní stěnou. Tři Apačové vyšli první. Pak pokynuli mně. Dva z těch neznámých Indiánů mi pomáhali v sestupu. Vinnetou šel až poslední.

Zvolna, co noha nohu mine, jsme kladli nohy na příčky, vlastně na zářezy vydlabané do silného kmene, posouvali se z příčle na příčel, sledováni spoustou zvědavých pohledů. Na terasy jednotlivých stupňů puebla se totiž mezitím vyhrnuly houfy zvědavých žen a dětí a ty teď civěly na odsouzence a jeho doprovod, tiše, zvědavě, nedočkavě, budoucí obecenstvo divadla naší smrti. Bylo jich hezkých pár desítek, možná stovek, a postupně, jak jsme slézali; se k nám přidávali, a když jsme se konečně sešplhali po žebříku všemi terasami, táhl se za námi už hotový průvod.

Bylo to tu takové, jak jsem si to představoval. Pueblo se krčilo v úzkém vedlejším údolíčku, ústícím do širokého údolí při řece Rio Pecos. Není to žádný veletok, tahle řeka proudící smutnou pustinou, a v létě a na podzim má vody pramálo; ale přece jen vytvoří na některém místě zátoku nebo ohyb, kde se voda udrží, a tam pak najednou, nečekaně vyžene na březích široký travnatý pás anebo skupina keřů nebo příjemný lesík. V takovém cípu země se pak usazují Indiáni; tady najdou. dobrý úkryt, dost pastvin pro svoje zvířata i příležitost k lovu. Tak jako právě zde v tom malém údolí, které se přede mnou rozevřelo, ne širší než půlhodinu jízdy koněm, s porostem trávy, hustým lesem a s mýtinkou, která se zakousla do lesa po obou březích řeky.

V místech, kde ústilo vedlejší údolíčko, bylo pískoviště, asi tak pět set kroků široké, jako by tu někdo vysypal drobnými kamínky a pískem pruh země napříč proudem po obou stranách toku. Ten proužek země byl pustý, ani keříček, ani strom, ani trs trávy, jen jeden jediný vysoký statný cedr se tyčil daleko na druhém břehu, osamělý, mohutný, vzdorující všem rozmarům a náporům přírody. Všiml jsem si jej, i když jsem ještě netušil, jak důležitou úlohu mu pro dnešní den přiřkl Inču-čuna.

Na břehu bylo živo. Postřehl jsem, že Apačové sem přivlekli náš vůz; právě kolem něho procházel Inču-čuna s několika nižšími náčelníky a s Tanguou už bez pout. Zastavovali se před stany a prohlíželi spolu zbraně, sekyry a různé nástroje, část výkupného, které Kiowové museli zaplatit. Všude kolem se to jen hemžilo Indiány ve fantasticky pestrých oděvech, odhadoval jsem od oka, že jich mohlo být dobře šest set.

Sotva nás uviděli, začali se Apačové i Kiowové houfovat a za okamžik se vytvořil kolem našeho vozu půlkruh sem tam se strkajících zvědavců.

Nedaleko vozu byly zatlučeny do země čtyři silné kůly a tam stáli, samozřejmě k nim připoutáni, Sam Hawkens, Dick Stone a Will Parker. Čtvrtý byl volný, byl tedy určen mně. Nedalo to na sebe dlouho čekat. Moji průvodci mě přitlačili ke sloupu a v několika okamžicích jsem stál vedle svých přátel stejně bezmocný, ve stejně beznadějném postavení jako oni. Ještěže byly kůly tak blízko sebe; aspoň jsme spolu mohli mluvit!

Dostal jsem místo víceméně uprostřed, po pravé ruce jsem měl Sama, po levé Stonea a Parkera - a skoro před sebou navršenou hromádku suchého dřeva; tím, blesklo mi v tom okamžiku hlavou, máme být po mučednickém obřadu upáleni. Polkl jsem naprázdno při té nevábné představě a otočil se po svých přátelích.

"Tak vás tu vítám, sir!" pohodil Sam Hawkens hlavičkou. "Už jste tu taky? Čeká nás takový zajímavý obřad, ale myslím, že asi konec už neuvidíme. Se smrtí totiž nejsou hračky, věřil byste, že ji málokdo přežije? A jestli se nepletu, tak naše těla ještě na rozloučenou trošku opečou... To jsou vyhlídky, co říkáte?"

Moji přátelé během těch dní, co jsme se neviděli, rozhodně netrpěli hladem ani žízní. Tváře měli pořádně vykrmené, zdravě červené, ale že by jim to přinášelo nějaké zvláštní uspokojení, o tom přirozeně nemohla být řeč.

"Musíme najít něco, co nás zachrání," řekl jsem.

"To bych rád věděl co. Lámal jsem si hlavu ve dne v noci, a na nic kloudného jsem nepřišel. Ačkoliv jsem na to měl spoustu času - ubytovali nás tamhle v pátém poschodí toho vznešeného hotelu PUEBLO, a ještě nám dali k ruce pár Indiánů, abychom si snad neublížili. Takže se žádný předpokládaný odchod nekonal... A teď? Darmo mluvit! Radši mi řekněte, jak se dařilo vám?"

"Velmi dobře!"

"To věřím - člověk to na vás vidí. Vypadáte jak husa před svatým Martinem, jen s ní na pekáč. A co zranění?"

"Ujde to," řekl jsem. "Mluvit mohu a otok za pár dní zmizí."

"Určitě! Dneska na něj dostanete takový báječný obklad, že po něm nebude ani památky - jenže po vás bohužel taky ne, až na tu hromádku popela. Hromská práce, co s tím? Vůbec se mi do toho umírání nechce... A přitom, sir, pořád jako by mi něco říkalo, že se to dá ještě nějak spravit."

"Víte, že si myslím totéž, Same? Dokonce bych se s vámi chtěl vsadit, že večer se nám bude dařit víc než obstojně."

"To jste celý vy! Já bych byl rád, kdyby se nám vůbec nějak dařilo, ani by to nemuselo být zrovna obstojně! Leda... leda by vás napadla nějaká zázračná myšlenka!"

"Právě," řekl jsem s důrazem.

"Tak sem s tím…