Paní komisarka

VI

Pan administrátor Faster připravil letošní zimy své osadě veliké překvapení a ukazoval jim je kousek po kousku. Když se sešli osadníci na první roráty, tonul celý kostel ve tmě, jenom věčná lampa mrkala před hlavním oltářem a pak u veliké zpovědnice pod kruchtou hořela vosková svíčka, na níž si sousedi i sousedky napalovali sloupky, aby viděli na modlitby. Písničky uměli zpaměti. Přespolní, nesvítil-li měsíc, nosili si lucerny, které nechali hořet i při rorátech, takže v chrámové lodi bývalo světlo jako ve dne. Na hlavním oltáři se rozsvěcovalo šest svíček jako v neděli a mimoto ještě hořela svíčka na nízkém svícínku u polštáře s knihou, aby mohl kněz dobře, pohodlně čísti mši svatou.

Na věži už odsezváněli, pan regenschori Eisenhut už pokašlával za varhanami a vytahoval nejhlučnější rejstříky, aby preludium prvních rorát znělo co nejslavněji, když konečně vyšel Makasuc Martin ze sakristie a počal rozsvěcovati hlavní oltář. Rozsvítil tři svíčky na straně epištolní, tři na evangelijní, kontury velikého, barokního oltáře vystoupily ze tmy, svatí patronové čeští v nadživotní velikosti zjevili se mezi točenými i hladkými sloupy, ale uprostřed před obrazem svatého Martina, copak to tam stojí letos nového? Kostelník už obchází oltář a rozsvěcuje ve dvou obloucích napíchané lampičky, naplněné čistým máslem až po okraj, a teď už zřetelně všichni vidí pod levým obloukem vznášet se archanděla Gabriela s lilií v ruce a proti němu napravo ve věnci světel klečí Panna Maria, jako živá, jenjen promluvit: „Aj, já děvka Páně!“

Než se osadníci vzpamatovali, už cinkal zvonek u sakristie, už hřmějí varhany, celý vodopád líbezných zvuků v nových a nových obměnách valí se přes zábradlí kruchty, letí kostelem, přímo k oltáři, vzhůru ke stropu i dolů do lodi, všecko volá: „Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním,“ náhle zase tichne, jako by uťal, na nejnižším stupni oltářním klečí páter Faster a hlasem jako zvon volá: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii,“ všichni mu se stejným nadšením odpovídají: „a ona počala z Ducha svatého,“ a všem se zdá, že ten anděl na oltáři skutečně letí, Panna Maria že se pohybuje, a sotvaže se domodlili pozdravení andělské, hned zase na kůru zaduněl pedál a současně celý kostel jásavě zazpíval:

Hlásej, písni veselá,
čest, Maria, tobě!
Pánbůh poslal anděla
v mládence podobě.

A zase se zdá, že i ten anděl i Panna Maria oživli, žluté plaménky na svíčkách i lampičkách kroutí se a poskakují, po oltáři míhají se světla i stíny, malí andělíčkové rozlétlí po římsách kazatelny i malých oltářů třepají křidélky radostí, že jim přibyl tak silný anděl, jakým je bez odporu každý archanděl, a zdá se, že volají společně s lidmi:

Již se vesel, člověče,
v srdci poskoč směle,
zazpívej píseň slavnou
k chvále Spasitele.

Než se kdo naděje, už je po prvních rorátech, slavných a zpívaných. Nesměle vstává zimní den a skleněnými tabulkami, malými, šestihrannými, zasazenými do olova, dívá se do chrámu, kde utichl zpěv, odmlčely se varhan…