Paní komisarka

IX

O svátku svatých Tří králů chodili po Klenčí hned časně ráno „tří králové“. Tři chudí chlapci^[81] v bílých mužských košilích nosili v ruce „motovítko“ se zlatou hvězdou a zpívali společně:

My tři králové deme k vám,
štěstí, zdraví vinčovat vám;
štěstí, zdraví, dlouhý leta,
my jsem k vám přišli z daleka.

Tu se černý král obrátil k druhým dvěma a optal se jich:

O vy dva slavný králové,
z kerýpa zemi jedete?

A ti mu hned odpověděli:

Od východu je příchod náš,
jak řek prorok Jeremiáš.
Ale co ty, černý, co ty vzadu
vystrkuješ na nás bradu?

Tu se nadmul černý král a zazpíval:

Já se k tomu znám,
že sem mouřenínskyj král,
že sem z mouřenínský země,
nemusíte mít strach ze mě.

Oba jeho kamarádi ptají se dál:

Proč si ty, králi, tak černý,
jako sou lesy večerní?

Slunce je toho příčina,
že je má tvář vopálená,

vykládá hrdě mouřenínský král. Ale bílí králové mu vytýkají:

Kdybys na slunce nechodil,
nebyl bysi se vopálil.

Moudrý mouřenín však jim připomíná:

Slunce je drahý koření,
vod Pánaboha stvořený,
slunce je drahý kamení,
z něho nám život pramení,
slunce je naše znamení
vod Božího narození.

Když se tři králové domluvili, navzájem se představili a všecko si vysvětlili, postavili se okolo motovítka s hvězdou, jeden z kralů počal točit kličkou, hvězda vyskakovala do výše, třásla se, houpala a všichni se dali do zpěvu:

Nám třem se hvězda zjevila,
kerá jakživa nebyla.
Jak sme tu hvězdu viděli,
hned sme si koně sedlali
a do Betléma se brali.
Herodes král z vokna kouká,
vidí tři krále z daleka.

„Daleká-li cesta vaše?“

Do Betléma mysl naše.

„Co je v Betlémě nového,
že pospícháte do něho?“

Narodil se tám spasitel,
všeho světa vykupitel.

„To já tam muším taky jít
to malý dítě pozdravit.“

Zbudil se Josef ze spaní,
vzel to díďátko s Marií.
Vorešel s nima do Ejipta,
tám přebýval po tři líta,
haž humříl král Herodes,
tak je zase zpátky vodvez.

Hospodyně už u nich stála s talířem obilí, černý král nastavil pytel, bílý napsal svěcenou křídou na dveře, jak vysoko dosáhl, tři křížky, třetí držel motovítko a na rozloučenou ještě zazpívali:

Íčko huž pusťte tři krále,
haby mohli jít vo dům dále.
Z toho daru vám děkujem,
novýho líta vinčujem,
bychom přes rok zas k vám přišli,
vás ve zdraví tu vynašli!

Tohle všecko zní ještě v uších osadníkům, když se ubírají vážně do kostela, a hle, sotva překročili jeho práh, vidí, že i tam přijeli tři mudrci od východu.

Pastýři se svými stády jim ochotně ustoupili a na jejich místech usadili se Kašpar a Melichar s Baltazarem. Toto královské poselstvo přijelo na slonech, velbloudech a koních a jeden král, černý jako uhel, opravdu vystrkuje vzadu černou svoji bradu. Plno sluhů jde v jejich průvodu a místo andělíčka houpá se na drátku nad betlémem hvězda velká jako kometa. Velcí i malí osadníci pilně si ty vzácné hosty prohlížejí, obdivují se jejich čepicím, plášťům i botám, všímají se darů, které nesou, usmívají se na ně vesele, ale celkem zůstávají chladní. Ba zmocňují s…