Fridolín kouzelníkem
Kluci a já jsme dostali pozvání na svačinu k Fridolínovi a to nás moc překvapilo, jelikož Fridolín nikdy nikoho nezve. Jeho maminka si to nepřeje, ale tentokrát nám Fridolín vysvětlil, že jeho strýček, který je námořník – ale já si myslím, že vůbec není námořník, že Fridolín jen tak kecá -, tak ten strýček mu daroval kouzelnickou krabici, a dělat kouzla, když se na to nikdo nekouká, to není žádná zábava, a tak maminka dovolila Fridolínovi, aby nás pozval.
Když jsem k nim přišel, byli tam už všichni kluci a Fridolínova maminka nám podala svačinu – čaj s mlékem a chlebíčky s pomazánkou: nic moc. Všichni jsme závistivě pokukovali po Vendelínovi, který jedl čokoládový biskupský chlebíček, co si přinesl z domova, ale je zbytečné si mu o něj říkat, jelikož Vendelín je sice bezva kamarád a půjčí vám cokoli, oč si řeknete, jenom to nesmí být k snědku.
Po svačině nás Fridolín zavedl do salónu, kde postavil židle do jedné řady jako u Kryšpína, když nám jeho tatínek hrával loutkové divadlo. Sám Fridolín se postavil za stolek, na kterém stála kouzelnická krabice. Fridolín sundal víko a uvnitř byla spousta všelijakých věcí. Fridolín z toho vytáhl kouzelnickou hůlku a velikou kostku.
„Vidíte tu kostku?“ řekl. „Je veliká, ale jinak je to úplně normální kostka jako všecky ostatní…“
„Ne,“ přerušil ho Augustýn, „je dutá a uvnitř je další kostka…“
Fridolín otevřel pusu a podíval se na Augustýna.
„Odkud to víš?“ zeptal se ho.
„Vím to, jelikož mám doma přesně takovou kouzelnickou krabici. Dal mi ji tatínek, když jsem byl v pravopise na dvanáctém místě.“
„Chceš říct, že to je švindl?“ zeptal se Viktorín.
„Ne, pane, to není žádný švindl,“ rozkatil se Fridolín. „Augustýn je sprostej lhář!“
„Ta tvoje kostka je dutá jako vořech!“ řekl Augustýn. „A řekni ještě jednou, že jsem lhář, a jednu ti ubalím!“
Ale neprali se, jelikož Fridolínova maminka zrovna vešla do pokoje. Chvíli zůstala stát a dívala se na nás, pak si vzdychla a šla zase pryč, ale vzala s sebou velikou vázu, co stála na krbu. Mě ten trik s dutou kostkou zajímal, a tak jsem šel blíž ke stolku, abych si to mohl prohlídnout.
„Ne!“ zavolal na mě Fridolín. „Ne! Vrať se na místo, Mikuláši! Zblízka se nikdo nesmí koukat.“
„Smím se zeptat proč, prosím tě?“ zeptal jsem se.
„Protože to je švindl, to je jasný jak facka,“ řekl Viktorín.
„No jasně,“ opakoval Augustýn, „ta kostka je dutá, a když ji postavíš na stůl, tak ta druhá kostka, co je uvnitř…“
„Jestli nepřestaneš, půjdeš domů!“ zařval Fridolín.
A jeho maminka znovu vešla do salónu a odešla se soškou, která stála na klavíru. Fridolín nechal kostku kostkou a vytáhl něco, co vypadalo jako kastrůlek.
„Ten kastrol je prázdný,“ řekl Fridolín a ukázal nám ho.
Podíval se na Augustýna, ale ten byl zabraný do vysvětlování triku s kostkami Kryšpínovi, který to nepochopil.
„To znám,“ řekl Jáchym. „Ten kastrol je prázdný, ale ty z něho vytáhneš bílého holuba.“
„Jen jestli se mu to povede,“ zapochyboval Viktorín. „V tom je jistě taky trik.“
„Holuba?“ opakoval po něm Fridolín. „Ale vůbec ne! Odkud bych mohl vytáhnout holuba, troubo!“
„Trouba jsi ty! Já jsem viděl v televizi kouzelníka a ten vytahoval odevšad spousty holubů!“ namíchl se Jáchym.
„Tak za prvé,“ řekl Fridolín, „holuba bych vytáhnout nesměl, ani kdybych chtěl, jelikož maminka si nepřeje, abych doma choval zvířata. Když jsem si jednou přinesl domů myš, byl z toho průšvih. A za druhé, smím se zeptat, kdo že tu je trouba?“
„To je škoda,“ řekl Vendelín. „Holubi jsou bezva! Není na nich sice moc masa, ale se zeleným hráškem je to pošušňáníčko. Skoro jako kuře.“
„Trouba jsi ty. Teď to teda víš,“ řekl Jáchym Fridolínovi.
A znovu se objevila Fridolínova maminka – v duchu jsem se ptal, jestli snad neposlouchala za dveřmi – a řekla nám, že máme být hodní a dávat pozor na lampu, která stojí v rohu salónu. Když odcházela, vypadala příšerně nervózně…
„Ten kastrol je dutý jako ta kostka?“ zeptal se Kryšpín.
„Kastrol ne, jenom jeho dno,“ odpověděl mu A…
