Lékařská prohlídka
Když jsem dneska ráno přišel na školní dvůr, přiběhl ke mně Augustýn a tvářil se vyjeveně. Řekl mi, že slyšel velké kluky mluvit o tom, že k nám přijedou doktoři, aby nás zrentgenovali. Mezitím k nám dorazili i ostatní kluci z naší třídy.
„To jsou kecy,“ prohlásil Viktorín. „Kluci z vyšších tříd vždycky jenom kecají.“
„Co že jsou kecy?“ zajímal se Jáchym.
„Že prej přijdou doktoři a budou nás očkovat,“ odpověděl mu Viktorín.
„A ty myslíš, že to není pravda?“ řekl Jáchym, rozčilením celý bledý.
„Co že není pravda?“ ptal se Fridolín.
„Že přijdou doktoři a budou nás operovat,“ odpověděl Jáchym.
„To já nechci!“ vykřikl Fridolín.
„Co nechceš?“ zeptal se ho Albín.
„Aby mi vyoperovali slepé střevo,“ odpověděl Fridolín.
„Co je to slepé střevo?“ zeptal se Kryšpín.
„Mně ho vyndali, když jsem byl malý,“ řekl Vendelín.
„Ti vaši doktoři jsou mi k smíchu.“ A začal se chechtat.
Potom Polívka – to je náš dohlížitel – zazvonil a my jsme se seřadili. Všichni jsme byli dost schlíplí, kromě Vendelína, který se smál, a Celestýna, který si opakoval cvičení. Když jsme přišli do třídy, řekla nám paní učitelka: „Děti, dnes ráno k nám přijdou lékaři, aby…“
Nedomluvila, jelikož Celestýn se prudce zvedl a dal se do křiku.
„Lékaři?“ ječel. „Já nechci jít k lékaři! Já nepůjdu k žádným lékařům! Budu si stěžovat! Já nemohu jít k lékařům, jsem nemocný!“
Paní učitelka zaťukala pravítkem na stůl, nechala Celestýna brečet a pokračovala: „Je zbytečné, abyste se toho báli nebo se chovali jako malé děti. Lékaři vás jenom zrentgenují, to vůbec nebolí, a tak…“
„Ale vždyť se povídalo,“ zvolal Vendelín, „že přijdou operovat slepé střevo! Pro slepé střevo jsem, ale rentgenovat se nedám!“
„Slepé střevo?“ zařval Celestýn a plácl sebou na zem.
Paní učitelka se rozzlobila, znovu zaťukala pravítkem na stůl a řekla Celestýnovi, aby se choval slušně, jestli nechce dostat pětku ze zeměpisu (zrovna byla totiž hodina zeměpisu), a dodala, že kdo první promluví, bude vyloučen ze školy. Od té chvíle nemluvil nikdo než ona.
„No tak dál,“ pokračovala. „Udělají vlastně jenom fotografii, aby zjistili, jestli jsou vaše plíce v pořádku. Ostatně, jistě jste už někdy na rentgenu byli, takže víte, jaké to je. Nemá cenu, abyste tady vyváděli, ničeho byste tím nedosáhli.“
„Ale paní učitelko,“ hlásil se Kryšpín, „moje plíce…“
„O své plíce se nestarejte a raději pojďte k tabuli a povězte nám, co víte o přítocích Loiry,“ řekla mu paní učitelka.
Kryšpín se už na nic neptal a byl by málem zase skončil na hanbě, kdyby do třídy nevešel Polívka.
„Vaše třída je na řadě, slečno,“ oznámil paní učitelce.
„Výborně,“ řekla paní učitelka. „Vstaňte a v tichosti se seřaďte.“
„I ti, co mají být na hanbě?“ zeptal se Kryšpín.
Paní učitelka se nezmohla na odpověď, jelikož Celestýn se dal znovu do breku a křičel, že tam nepůjde, že kdyby to byli řekli dřív, přinesl by si omluvenku od rodičů, a že ji tedy přinese zítra, a držel se oběma rukama lavice a kopal na všecky strany. Paní učitelka těžce vzdychla a šla k němu.
„Poslouchej, Celestýne,“ řekla mu. „Ujišťuji tě, že se nemáš čeho bát. Doktoři se tě ani nedotknou. Uvidíš dokonce, že je to zajímavé. Lékaři přijeli ve velké ambulanci a vchází se do ní po schůdkách. Uvnitř ambulance je to tak hezké, že jsi něco takového ještě neviděl. A ještě něco: když budeš hodný, slibuji ti, že tě vyvolám z matematiky!“
„Na zlomky?“ zeptal se Celestýn.
Paní učitelka mu řekla, že ano, a tak se Celestýn pustil lavice a postavil se s námi do dvojstupu, ale v jednom kuse se klepal a potichoučku hekal a škytal: „H, h, h, h.“
Když jsme přišli na dvůr, míjeli jsme se s velkými kluky – zrovna se vraceli do svých tříd.
„Hele, bolí to?“ zavolal na ně Augustýn.
„Pekelně!“ odpověděl jeden z nich. „Pálí to a píchá, a mačká to, jako když tě ždímou, a pak přinesou obří nože a všude je plno krve!“
Kluci z vyšších tříd se smíchem odešli a Celestýn si lehl na zem a udělalo se mu špatně a musel přijít Polívka a vzít ho do náručí a odné…
