Táboření
„Poslouchejte, kluci,“ řekl nám Jáchym, když jsme šli ze školy, „co kdyby se zítra šlo tábořit?“
„Jak to, tábořit?“ zeptal se Kryšpín, který nás pokaždé rozesměje, jelikož nikdy neví, o co jde.
„Tábořit? To je bezvadná věc,“ vysvětloval mu Jáchym. „Tábořili jsme minulou neděli s maminkou a tatínkem a s jejich známými. To se jede autem někam daleko na venkov, pak se najde pěkné místečko na břehu řeky, postaví se tam stan, udělá se ohniště na vaření a pak se člověk koupe, rybaří, spí se pod stanem, jsou tam ko-máři, a když začne pršet, utíkají se všichni schovat.“
„Naši by mě nenechali samotného vyvádět hlouposti někde daleko na venkově,“ namítal Fridolín, „zvlášť ne, když je tam řeka.“
„Ale ne,“ řekl Jáchym, „budeme dělat jenom jako! Můžeme tábořit na plácku!“
„A co stan? Ty máš stan?“ zeptal se Albín.
„Samo!“ odpověděl Jáchym. „Tak co, přijdete?“
Ve čtvrtek jsme měli volno a byli jsme na plácku všichni do jednoho. Nevím, jestli jsem vám už řekl, že v naší čtvrti nedaleko našeho domu je takový plácek, kde je spousta beden, papírů, kamení, starých krabic, lahví, divokých koček, a hlavně je tam staré auto, které už nemá kola, ale přesto je děsně príma.
Jáchym přišel poslední a pod paží nesl složenou přikrývku.
„A co stan?“ zeptal se Albín.
„No přece tady,“ ukázal Jáchym na přikrývku, která byla stará a plná děr a skvrn.
„Tohleto není žádný opravdický stan!“ namítl Viktorín.
„A ty si myslíš, že mi tatínek půjčí svůj úplně nový stan, ne?“ řekl Jáchym. „Budeme si s tou dekou hrát, jako že táboříme.“
A pak nám Jáchym řekl, že musíme všichni nastoupit do auta, poněvadž na místo táboření se musí jet autem.
„To není pravda,“ řekl Augustýn. „Můj bratranec je tramp a chodí vždycky pěšky.“
„Když chceš jít pěšky, můžeš,“ pokrčil rameny Jáchym. „My pojedeme autem a budeme tam mnohem dřív než ty.“
„A kdo bude řídit?“ zeptal se Augustýn.
„Samozřejmě že já,“ odpověděl Jáchym.
„A proč, smím-li se ptát?“ zeptal se Augustýn.
„Protože já jsem si to táboření vymyslel a taky proto, že ten stan, co jsem přinesl, je můj,“ prohlásil Jáchym.
Augustýnovi se to moc nelíbilo, ale protože jsme pospíchali, abychom už byli na místě a mohli začít tábořit, řekli jsme mu, aby nedělal drahoty. Tak jsme všichni nastoupili, stan jsme dali místo střechy a začali jsme dělat trrr, trrr, jen Jáchym ne, ten řídil a křičel: „Pozor, dědku! Tak rychle, hasiči! Vrahu! Viděli jste, jak jsem předjel ten závodní vůz?“ Z Jáchyma bude senzační řidič, až bude velký. Nakonec nám řekl: „Tenhle koutek se mi docela líbí. Zůstaneme tady.“
Tak všichni přestali dělat trrr, trrr, a všichni jsme vystoupili a Jáchym se rozhlížel kolem sebe, šťastný jako blecha.
„Nádhera. Přineste stan, řeku máme u nosu.“
„Kde vidíš řeku, blázne?“ zeptal se Viktorín.
„Támhle!“ řekl Jáchym. „Děláme přece jenom jako!“
Potom jsme přinesli stan, a zatímco jsme ho stavěli, řekl Jáchym Augustýnovi a Kryšpínovi, aby šli pro vodu k řece a pak dělali, jako že rozdělávají oheň, aby mohli uvařit oběd.
Postavit stan nebylo zrovna lehké, ale dali jsme na sebe bedny a přikrývku jsme natáhli nahoře na ně. Byla to paráda.
„Oběd je hotový!“ volal Augustýn.
Všichni jsme dělali, jako že jíme, kromě Vendelína, který jedl doopravdy, jelikož si přinesl z domova chleba s marmeládou.
„To kuře je výborné,“ říkal Jáchym a pomlaskával si.
„Nedal bys mi kus chleba?“ řekl si Fridolín Vendelínovi.
„Jsi blázen, nebo co?“ odsekl Vendelín. „Prosím se snad já o tvé kuře?“
Ale poněvadž je Vendelín dobrý kamarád, dělal, jako že dává Fridolínovi kousek chleba.
„Tak, a teď musíme uhasit oheň,“ řekl Jáchym, „a zahrabat všechny mastné papíry a plechovky od konzerv.“
„Nejsi trochu praštěnej?“ namítl Viktorín. „Kdybychom měli zahrabat všechny mastné papíry a plechovky od konzerv na tomhle plácku, budeme tu do neděle!“
„Ty jsi ale trouba!“ řekl mu Jáchym.
„Děláme přece jenom jako! A teď všichni do stanu spát!“
Ve stanu byla príma legrace. Byli jsme namačkaní jako sardinky a bylo nám hrozně …
