Nádherný čerstvý vzduch
Dostali jsme pozvání, abychom strávili neděli v nové chatě pana Snahy. Pan Snaha je účetní v úřadě, kde pracuje tatínek, a má kluka asi stejně starého jako já, který je hrozně príma a jmenuje se Bonifác.
Těšil jsem se, jelikož moc rád jezdím na venkov, a tatínek nám pověděl, že si pan Snaha koupil tu chatu teprve nedávno a říkal mu, že není daleko od města.
Pan Snaha tatínkovi všechno podrobně vysvětlil do telefonu, tatínek si to zapsal na papír a zdálo se, že není těžké to najít. Jede se pořád rovně, u první červené svítilny se zahne doleva, projede se pod železničním podjezdem, pak zase rovně až na křižovatku, odtud se odbočí doleva a pak ještě jednou doleva, jede se až k bílému statku a potom doprava úzkou polní cestou a pořád rovně, a je to nalevo za benzínovou pumpou.
Vyjeli jsme s tatínkem a maminkou vozem dost časně ráno a tatínek si prozpěvoval, ale pak přestal kvůli ostatním vozům, co byly na silnici. Vůbec jsme se nemohli hnout z místa. Pak tatínek přehlédl červenou svítilnu, kde jsme měli odbočit doleva, ale řekl, že to nevadí, že se na tu cestu dostane z příští křižovatky. Ale na příští křižovatce se hrozně moc pracovalo a pověsili si tam ceduli, na které bylo napsáno: Objížďka. Byli jsme v bryndě. Tatínek křičel na maminku, že mu špatně čte ty údaje, co má napsané na papírku. Pak se ptal na cestu spousty lidí, ale nikdo nic nevěděl. K panu Snahovi jsme dojeli skoro v poledne a už jsme se přestali hádat.
Pan Snaha nás přišel přivítat k zahradní brance.
„Hahá!“ zvolal. „To se hned poznají měšťáci. Nechce se vám ráno z postele, co?“
Tatínek mu vysvětlil, že jsme bloudili, a pan Snaha se tvářil překvapeně. „Jak se ti to mohlo stát?“ divil se. „Vždyť se jede pořád rovně!“
A uvedl nás do chaty.
Chata pana Snahy je bezva. Není moc velká, ale je bezva.
„Počkejte chvilku,“ řekl pan Snaha. „Hned zavolám ženu.“ A začal volat: „Kláro!
Kláro! Naši přátelé jsou tady!“
Paní Snahová přišla s červenýma očima a se zástěrou plnou černých skvrn, kašla-la a řekla nám:
„Ani vám nepodám ruku, jsem celá od uhlí. Už od rána se pokouším rozdělat oheň ve sporáku, a ne a ne se mi to podařit.“
Pan Snaha se rozesmál.
„To je pravda, je to trochu primitivní, ale takový je už život na venkově. Člověk tu nemůže mít elektrický sporák jako ve městě!“
„A proč ne?“ zeptala se paní Snahová.
„Promluvíme si o tom za dvacet let, až přestanu splácet chatu,“ řekl pan Snaha.
A znovu se dal do smíchu.
Paní Snahová se nesmála.
Řekla jen:„Omluvte mě, musím se postarat o oběd. Obávám se, že bude taky velmi primitivní.“
A odešla.
„Ale co Bonifác, ten tu není?“ zeptal se tatínek.
„Ale ano, je,“ řekl pan Snaha. „Ten malý dareba je za trest zavřený ve svém pokoji. Víš, co dnes provedl, sotva ráno vstal? Jen si to představ! Vylezl na strom a chtěl trhat švestky! Dovedeš si to představit? Každý z těch stromků mě stál celé jmění, a kluk se bude bavit tím, že bude lámat větve, ne!?“
Potom pan Snaha řekl, že když jsem tu, zruší trest, jelikož je přesvědčen, že jsem rozumný hoch a nebudu se bavit pleněním zahrady a zeleninových záhonů.
Bonifác přišel, pozdravil tatínka a maminku a podali jsme si ruce. Vypadal docela príma, sice ne tak príma jako kluci ze školy, to se ví, ale je taky fakt, že kluci z naší školy jsou vážně moc príma.
„Půjdeme si hrát do zahrady?“ zeptal jsem se.
Bonifác se podíval na svého tatínka a ten řekl:
„Raději ne, děti. Za chvíli budeme jíst a já bych nerad, abyste nanesli do domu bláto. Maminka si dnes dala mnoho práce s úklidem.“
Tak jsme si s Bonifácem sedli, a zatímco dospělí pili aperitiv, prohlíželi jsme si časopis, který jsem už četl doma. Prolistovali jsme ho několikrát, poněvadž se paní Snahová, která nepila s ostatními, opozdila s obědem. Nakonec přišla, sundala si zástěru a řekla:„Co se dá dělat...Prosím ke stolu!“
Pan Snaha byl moc pyšný na předkrm a upozornil nás, že rajčata natrhal na své vlastní zahrádce, a tatínek se zasmál a řekl, že je natrhal nějak moc brzy, že jsou je…
