Šachy
V neděli bylo zima a pršelo, ale mně to nevadilo, jelikož jsem byl pozvaný na svačinu k Vendelínovi. Vendelín je bezva kamarád, který moc rád jí a je dost tlustý, ale senzačně se spolu vždycky pobavíme, i když se hádáme.
Když jsem přišel k Vendelínovi, otevřela mi jeho maminka. Tatínek s Vendelínem už seděli u stolu a čekali na mě.
„Jdeš pozdě,“ vyčetl mi Vendelín.
„Nemluv s plnou pusou,“ napomenul ho tatínek, „a podej mi máslo.“
K svačině jsme měli každý dva krajáče horké čokolády, šlehačkový dort, topinky s máslem a se zavařeninou, salám a sýr. Když jsme dojedli, zeptal se Vendelín maminky, jestli by nám mohla dát ještě trochu vepřového se zelím, co zbylo od oběda, jelikož chtěl, abych to ochutnal. Ale maminka řekla, že ne, že bychom pak neměli chuť na večeři, a že ostatně žádné vepřové se zelím od oběda nezbylo. Mně to bylo jedno, já už jsem stejně moc hlad neměl.
Potom jsme si šli hrát a Vendelínova maminka nám řekla, že musíme být strašně hodní, a hlavně nesmíme ve Vendelínově pokoji nic rozházet, jelikož celé dopoledne uklízela.
„Budeme si hrát s vláčkem, s autíčky, s kuželkama a s kopací mičudou,“ řekl Vendelín.
„To zrovna! Opovažte se!“ zvolala Vendelínova maminka. „Nechci, abys měl v pokoji rodeo. Vymyslete si nějakou klidnější hru.“
„Ale jakou?“ zeptal se Vendelín.
„Mám nápad,“ vmísil se do toho Vendelínův tatínek. „Naučím vás nejinteligentnější hru na světě. Jděte do pokoje, přijdu tam za vámi.“
Tak jsme šli do Vendelínova pokoje a bylo tam fakt nádherně uklizeno, a za chvíli přišel Vendelínův tatínek a měl pod paží šachy.
„Šachy?“ protáhl Vendelín zklamaně. „Ale to my neumíme.“
„No právě,“ řekl jeho tatínek, „já vás to teď naučím. Uvidíte, jaká je to výborná hra.“
Vypadalo to fakt zajímavě. Vendelínův tatínek nám ukázal, jak se na šachovnici seřadí figurky (já umím hrát dámu, v té jsem přeborník), vysvětlil nám, co jsou pěšci, střelci, koně, král a dáma, řekl nám, jak se s nimi táhne – což vůbec není jednoduchá věc! – a jak sebrat soupeřovi figurku.
„Podobá se to bitvě dvou armád,“ řekl Vendelínův tatínek, „a vy jste generálové.“
Potom vzal Vendelínův tatínek do každé ruky jednoho pěšce, sevřel je v pěst a dal nám volit. Já dostal bílé a začali jsme hrát. Vendelínův tatínek, který je děsně prima, tam zůstal s námi, radil nám a upozorňoval nás, když jsme udělali nějakou chybu. Přišla i Vendelínova maminka a vypadala spokojeně, když nás viděla, jak sedíme kolem stolu a hrajeme. Potom Vendelínův tatínek pohnul střelcem, zasmál se a řekl mi, že jsem prohrál.
„No dobrá,“ řekl potom a vstal, „myslím, že jste to pochopili. Teď si zase Mikuláš vezme černé a hrajte už sami.“
A odešel z pokoje i s Vendelínovou maminkou a cestou jí říkal, že všecko jde zařídit, jenom člověk musí vědět, jak na to, a jestli opravdu od oběda nezbyl ani kousek vepřového se zelím.
S černými figurkami jsem měl trochu potíže, jelikož byly lepkavé od marmelády, kterou má Vendelín v jednom kuse na prstech.
„Bitva začíná,“ prohlásil Vendelín. „Kupředu! Bum!“
A postrčil dopředu svého pěšce. Já jsem táhnul koněm, kůň je na tah ze všech figurek nejsložitější, jelikož jde dopředu a potom ještě stranou, ale taky nejbezvadnější, protože může skákat.
„Nepřátel se nelekáme, na množství nedbáme!“ vykřikl jsem.
„Kupředu! Vrr-bum-bum, vrum-bum!!“ odpověděl na to Vendelín s rukama stočenýma do trumpetky a hřbetem ruky posunul dopředu několik pěšců najednou.
„No dovol!“ řekl jsem. „To se nesmí!“
„Braň se, jak umíš, hanebníku!“ volal Vendelín, který byl se mnou ve čtvrtek u Kryšpína na televizi, kde dávali film plný rytířů a pevností. Postrčil jsem tedy svoje pěšce oběma rukama a napodobil jsem přitom pusou dělo a kulomet – ratatata!, a když se moji pěšci srazili s Vendelínovými, spousta jich padla.
„Počkat!“ křičel Vendelín. „To nejde! Děláš kulomet, a ten tehdy vůbec nebyl! Jenom dělo – bum!, a meče nebo šavle! – čaf! čaf! Když chceš švindlovat, nemá cenu hrát.“
Uznal jsem, že Vendelín má pravdu, a pokračovali jsme ve…
