Kapitola 30
Přišla noc a s ní hvězdy, oslnivě zářivé a jasné. Ford a Arthur nedokázali odhadnout, kolik kilometrů ušli. Konečně se zastavili a rozhodli se odpočívat. Noc chladně voněla, vzduch byl opojně čistý. Senzomatický subéterový přijímač ani nepípl.
Nad celým světem visel nádherný klid. Magické ticho se mísilo s hebkou vůní lesů, sotva slyšitelným bzukotem hmyzu a jasným světlem hvězd, a konejšilo jejich rozhárané duše. Dokonce i Ford Prefect, který už viděl více světů, než by dokázal spočítat za celé odpoledne, uvažoval, není-li právě tenhle nejkrásnější. Celý den procházeli krajinou zvlněných vrchů a zelených údolí, hustě porostlých travinami, vonnými květinami a vysokými košatými stromy. Slunce je hřálo, lehký větřík je ovíval a Ford mořil senzomatický subéterový přijímač ve stále delších a delších intervalech, a stále méně a méně se rozčiloval nad jeho vytrvalým mlčením. Začínal si skoro myslet, že se mu tady líbí.
Přes svěží noční chlad spali zdravě a pohodlně, dokud se po několika hodiná ch neprobudili lehkou rosou, svěží, ale hladoví. Ford si v Restaurantu na konci vesmíru nacpal do brašny pár rohlíčků a ty se jim teď hodily k snídani.
Až dosud putovali nazdařbůh. Teď udržovali směr stále na východ, neboť dospěli k závěru, že by tento svět měli prozkoumat, a k tomu si potřebovali ujasnit, odkud přišli a kam jdou.
Chvíli před polednem poprvé od přistání zpozorovali nějakou známku, že planeta není neobydlena. Mezi stromy prchavě zahlédli, jak na ně zírá tvář. Zmizela, hned jak ji uviděli. Shodli se však, že patřila humanoidnímu tvoru, který je pozoroval zvědavě, avšak beze strachu. Po půlhodině zahlédli něco podobného a brzy nato znova.
O minutu později vklopýtali na rozlehlou mýtinu. Zastavili se.
Před nimi stál houfec asi pětadvaceti mužů a žen. Mlčky, nehnutě zírali na Forda a Arthura. K několika ženám se tiskly malé děti. V pozadí viděli shluk polorozpadlých chatrčí z bláta a větví.
Zatajili dech.
Největší z mužů měli jen o málo víc než půldruhého metru. Všichni se mírně hrbili. Dlouhé ruce, nízká čela a bystré oči, pozorně hledící na cizince.
Ford s Arthurem se trochu uklidnili, když zjistili, že podivní lidé nemají žádné zbraně a nehrnou se k nim.
Chvíli na sebe vzájemně zírali. Ani jedna strana nic nepodnikla. Přítomnost vetřelců domorodce očividně zmátla. Nejevili sice známky agresivity, bylo však jasné, že pozvat domů je také nemíní.
Nic.
Celé dvě minuty se nic nedělo.
Po dvou minutách se Ford rozhodl, že je načase, aby se něco dělo.
"Ahoj," pronesl zkusmo.
Ženy přitáhly děti trochu blíž.
Muži neudělali žádný postřehnutelný pohyb, a přece celým vzezřením dávali najevo, že jim pozdrav není po chuti - ne že by snad proti němu měli něco zvláštního, jen jim prostě nebyl po chuti.
Ten, který stál kousek před ostatními, a mohl být tudíž považován za vůdce, udělal krok vpřed. Ve tváři měl klidný, téměř vyrovnaný výraz.
"Ugghhuuggghhhrrrr uh uh ruh uurgh," řekl tiše.
Arthura to překvapilo. Už si natolik zvykl, že mu babylónská rybka v uchu poskytne okamžitý překlad, že její existenci přestal brát na vědomí. Vzpomněl na ni vlastně až teď, když se zdálo, že tlumočení nefunguje.
Na dně mysli se mu míhaly jen nejasné stíny významů - nic, čeho by se mohl zachytit.
Odhadoval, a pro jednou zcela správně, že tito lidé dosud nepokročili za první stadia vývoje řeči. Tady babylónská rybka ovšem nic nezmohla. Mrkl na Forda, který byl v těchto záležitostech nepoměrně zkušenější.
"Myslím, že říká něco v tom smyslu, že by chtěl, abychom obešli vesnici a pokračovali v cestě," ucedil Ford koutkem úst.
Muž potvrdil gestem správnost Fordova dohadu.
"Ruurgggghhhh urrggggh, urgh urgh-uh ruh-rruurruuh ug," dodal.
"Pokud tomu dobře rozumím, říká zhruba tolik, že samozřejmě můžeme klidně jít kudy chceme, ale kdybychom chtěli jejich vesnici raději obejít, než projít, rozhodně by je to potěšilo."
"Co uděláme?"
"Asi je radši p…
