Kapitola 22
Arthur se probudil, a vzápětí toho litoval. Kocovinu už párkrát zažil, ale takovouhle ještě nikdy. Teď ji měl, Velkou kačabu. Propadal se do nejtemnějších propastí. Došel k závěru, že přenos hmoty není ani zdaleka taková legrace jako pořádný, solidní kopanec do hlavy.
Nechtělo se mu hýbat, protože cítil jakési tupé bušení, a tak prostě ležel a přemýšlel. S většinou forem přemísťování je ta potíž, říkal si, že ani jedna obvykle nestojí za všechnu tu námahu. Na Zemi - když ještě existovala - jsme měli problémy s auty. Hlavní nevýhody spočívaly v tom, že bylo nutno dolovat spousty černé mazlavé patlaniny z podzemí, kde byla do té doby dobře schována, aby se nemohlo nic stát. Ta se pak proměnila v asfalt, který pokryl zemi, kouř, který naplnil ovzduší a zbytek se nalil do moře. To všechno zjevně převažovalo výhody, spočívající v možnosti přesunout se rychle z jednoho místa na druhé, zvlášť když místo, kam jste se dostali, se následkem toho všeho značně připodobnilo místu, odkud jste přijeli - stejně zamořené asfaltem, kouřem a postižené nedostatkem ryb.
A přenos hmoty? Forma dopravy, předpokládající rozdrcení přepravovaných osob na atomy, které pak vyšle subéterem, aby je posléze zase spráskala dohromady, právě když po letech ochutnaly první doušky svobody - to rozhodně nemůže být dobrá novinka.
Před Arthurem Dentem došlo k přesně stejnému závěru hodně lidí. Někteří si dokonce dali práci a složili na toto téma písně. Uvádíme jeden popěvek, často prozpěvovaný demonstranty před továrnou na teleportovací zařízení, patřící společnosti Sirius Cybernetics Corporation na Šťastném svjeťe III:
Aldebaran je prima,
na Algolu je psina,
betelgeuzské pěkné holky
nedělají moc okolky,
udělaj to pomalu či rychle,
tak jak chceš,
udělaj, na co si vzpomeneš.
Ale jestli se mám dát rozmontovat,
abych se tam mohl dostat,
to radši nikam necestovat.
Holadryjá!
Na kousky rozebraný, na kousky rozebraný,
to je divný způsob cestování.
A jestli mě chcete rozmontovat,
abych se tam mohl dostat,
to radši domů se navrátím.
Na Siriu je dlažba zlatá,
tak to aspoň říkají
pitomci, co potom dodají:
"Než umřeš, musíš vidět Tau!"
Že bych šel rád, je pravda svatá,
pěšky anebo tramvají.
Ale jestli mě chcete rozmontovat,
abych se tam mohl dostat,
na cestování se vám vykašlu.
Holadryjá!
Na kousky rozebraný, na kousky rozebraný,
to vám snad v hlavě z toho haraší!
A jestli mě zkusíte rozmontovat,
abych se tam mohl dostat,
zůstanu doma, což je nejsnazší.
... a tak dále. Jiná populární píseň vyjadřovala tento názor ještě stručněji:
Tak jednou z flámu,
vracím se teleportem,
s Ronem a Sidem a s Meg,
jak Ron získal Meggino srdce,
teď hlavu si lámu,
a že jeho nohu mám,
má Sidney na mě vztek.
Arthur cítil, jak vlny bolesti zvolna opadávají. Stále však vnímal tupé bušení. Pomalu, opatrně zkusil vstát.
"Slyšíš taky to tupé bušení?" zeptal se Ford.
Arthur se prudce otočil, až se zakymácel.
Přicházející Ford byl bledý a měl zarudlé oči.
"Kde to jsme?" vyblekotal Arthur.
Ford se rozhlédl. Stáli v dlouhé uhýbající chodbě, táhnoucí se oběma směry do nedohledna. Vnější ocelová zeď, natřená chorobně zelenou barvou - jaká se užívá ve školách, nemocnicích a blázincích, aby se chovanci zklidnili -, se jim klenula nad hlavami až k místu, kde se setkávala s kolmou vnitřní stěnou, kupodivu obloženou hobrou. Podlahu pokrývala temně zelená vroubkovaná guma.
Ford přistoupil k tlustému, průhlednému panelu, zasazenému do vnější zdi. Tvořilo jej několik vrstev, ale přece jen propouštěla svítící body - špendlíkové hlavičky dalekých hvězd.
"Nejspíš na nějaké kosmické lodi."
Chodbou se nesl zvuk tupého bušení.
"Trillian?" zavolal Arthur nervózně. "Zafode?"
Ford pokrčil rameny.
"Nejsou k nalezení. Už jsem se po nich rozhlížel. Můžou být kdekoliv. Nenaprogramovaný teleport tě může poslat tisíce světelných let v kterémkoli směru. Podle toho, jak se cítím, bych řekl, že jsme cestovali hodně dlouho."
"J…
