Kapitola 32
Vzduchem se nesl nepříjemný kvílivý zvuk. Vířil a skučel ve stromech, až vyplašil veverky. Několik ptáků znechuceně odletělo. Zvuk tančil a poskakoval po pasece. Ječel, vřeštěl a vůbec urážel sluch.
Kapitán však hleděl na osamělého dudáka zálibným okem. Jeho duševní rovnováhu hned tak něco nerozházelo. Když se vzpamatoval ze ztráty své nádherné vany při oné nepříjemnosti v močálu před mnoha měsíci, začal mu nový život připadat náramně příjemný. Ve skále, jež se tyčila uprostřed paseky, nechal vydlabat prohlubeň, kde se denně vyhříval na slunci a jeho podřízení na něj přitom šplíchali vodu. Pravda, voda sice nebyla nejteplejší, protože ještě nepřišli na to, jak ji ohřát. Nevadí, všechno bude, utěšoval se. Skupinky průzkumníků zatím pátraly v okolí po horkém pramenu, pokud možno na pěkné, slunné mýtině, a kdyby se náhodou poblíž vyskytl důl na mýdlo, bylo by to úplně dokonalé. Těm, kteří se netajili pocitem, že mýdlo se v dolech netěží, kapitán naznačil, jestli to snad není tím, že nehledali dost pečlivě, a to - ač neochotně - museli přiznat.
Ano, život byl velmi příjemný a nejúžasnější na něm, že jednou, až bude nalezen horký pramen i se slunnou pasekou, až přijde čas, kdy okolními vrchy zazní volání, že byl objeven důl, produkující pět set kostek mýdla denně, bude žití ještě příjemnější. Kapitán dobře věděl, jak důležité je mít se na co těšit.
Vrzy vrzy vrz, škrrrk, vrzy kníky tůůůt, pištěly dudy, čímž kapitánův již tak báječný životní pocit ještě násobily o pomyšlení, že pištění může každou chvíli zmlknout. I na to se těšil.
Další příjemné věci? Je jich tolik, říkal si v duchu. Červeň a zlato podzimních stromů, pokojný cvakot nůžek nedaleko skalní vany - to dva holiči provozovali své umění na podřimujícím řediteli výstavní síně a jeho zástupci. Třpyt slunce na šesti blyštivých telefonech, vyrovnaných na kraji jeho skalní koupele. Co může být krásnějšího než telefon, který v jednom kuse nezvoní, protože nezvoní vůbec? Snad jen šest telefonů, které v jednom kuse nezvoní, protože nezvoní vůbec.
Ale ze všeho nejkrásnější mu přece jen připadalo veselé štěbetání stovek lidí, zvolna se scházejících, aby sledovali odpolední schůzi výboru.
Kapitán žertem žďuchl gumovou kachničku do zobáku. Odpolední schůze výboru přímo zbožňoval.
Ještě jeden pár očí pozoroval houfující se schůzovníky. Na vysokém stromě na pokraji mýtiny seděl Ford Prefect, který se nedávno vrátil z cizích krajů. Po půlroce putování zeštíhlel a ozdravěl, oči mu jen zářily. Tělo mu kryl kabátec ze sobí kůže, měl mohutný plnovous a tvář opálenou jako zpěvák country-rocku.
Už skoro týden pozorovali s Arthurem Golgafrinčamany. Právě se rozhodl, že je na čase uvést věci do pohybu.
Paseka se zaplnila. Stovky mužů a žen posedávaly kolem. Klábosili, pojídali ovoce, hráli karty, krátce řečeno báječně si užívali. Tepláky měli hodně špinavé, mnozí dokonce potrhané, zato měli všichni pečlivě upravené účesy. Forda udivilo, proč si někteří vycpali tepláky listím. Má to snad být izolace proti zimě? Ford přimhouřil oči. Nebo že by je z ničeho nic začala zajímat botanika?
Fordovy úvahy a bzukot hovoru přerušil kapitánův hlas:
"Přátelé, rád bych, pokud je to možné, zahájil dnešní schůzi. Jestli vám to tedy vyhovuje." Bodře se usmál. "Za chviličku začneme. Až budete připraveni."
Hovor postupně umlkal. Konečně paseka úplně ztichla - až na dudáka, který se zřejmě octl v podivném a zcela neobyvatelném vlastním hudebním světě. Sousedé mu začali házet listí. Pokud jejich počínání mělo nějaký důvod, Fordovi momentálně unikal.
Kolem kapitána se shlukl úzký kroužek. Jeden muž se zřejmě chystal promluvit. Příprava spočívala v tom, že povstal, odkašlal si a zahleděl se do dáli, jako by chtěl davu naznačit, že za chvíli bude s nimi.
Posluchači ani nedutali, oči obrácené k řečníkovi.
Nastal krátký okamžik ticha. Ford usoudil, že to je ten správný dramatický moment pro vstup na scénu. Muž se chystal zahovořit.
For…
