Kapitola 23
Gigantická kobka měla nízký, klenutý, spoře osvětlený strop. Na opačném konci, dobře čtvrt kilometru dál, nejasně tušili průchod, nejspíš do podobné kobky s podobným obsahem.
Ford vstoupil a užasle hvízdl.
"To je teda!"
"Co je na mrtvolách tak zajímavého?" zaškaredil se Arthur, nervózně našlapující za ním.
"Nevím. Pojďme to prozkoumat."
Při bližší prohlídce zjistili, že záhadné předměty nejsou rakve, ale spíš sarkofágy, asi metr vysoké a vyrobené z něčeho, co vypadalo jako mramor - a také to zcela nepochybně bylo něco, co jako mramor jen vypadalo. Sarkofágy zakrývala poloprůhledná víka, jimiž nejasně prosvítaly obličeje jejich zesnulých a snad i oplakávaných obyvatelů. Patřily humanoidům, kteří očividně měli trampoty světa - ať už pocházeli z kteréhokoliv - definitivně za sebou. Nic víc se zjistit nedalo.
Na podlaze mezi sarkofágy se plazil těžký olejnatý bílý plyn. Arthur se zprvu domníval, že má dodat kobce ponurou atmosféru, pak si však všiml, že ho zebou kotníky. Také sarkofágy byly na dotek velmi studené.
Ford náhle přičapl k jednomu z nich, povytáhl z brašny ručník a cípem začal cosi zuřivě cídit.
"Podívej, je tu štítek pokrytý jinovatkou," vysvětlil.
Odstranil jinovatku a zkoumal nápis. Arthurovi to připomínalo stopy pavouka, který si příliš dopřál, čeho si pavouci dopřávají, když si chtějí zaflámovat. Zato Ford okamžitě poznal, že jde o velmi ranou verzi galaktické ezeredy.
"Golgafrinčamská flotila arch, loď B, oddělení 7, kontrolor hygieny telefonů a pak pořadové číslo," přeslabikoval.
"Kontrolor hygieny telefonů?" nechtěl Arthur věřit svým uším. "Mrtvý kontrolor hygieny telefonů?"
"Nejspíš sorta."
"Co tady dělá?"
Ford pokukoval skrz víko na postavu uvnitř sarkofágu.
"Nic moc," konstatoval a předvedl jeden ze svých zvláštních úsměvů, které kdysi vedly jeho okolí k domněnce, že je poslední dobou přepracovaný, a měl by si trochu odpočinout.
Přešel k dalšímu sarkofágu. Chvíli usilovně pracoval ručníkem, pak oznámil:
"Tady je mrtvý holič. Hulajdá!"
Ukázalo se, že další sarkofág je místem posledního odpočinku administrativního pracovníka v reklamě. Následující schránka obsahovala obchodníka ojetými automobily.
Fordovu pozornost náhle upoutala dvířka v podlaze. Přidřepl, máváním rozehnal oblaka mrazivého plynu a otevřel poklop.
"Jestli jsou to jenom rakve," napadlo náhle Arthura, "Proč je uchovávají v takové zimě?"
"Nebo spíš proč je vůbec uchovávají," uvažoval nahlas Ford, jemuž se škubnutím podařilo poklop otevřít. Plyn se valil otvorem dolů. "Proč se kdo namáhá vláčet kosmem pět tisíc bezduchých těl?"
"Deset tisíc," opravil ho Arthur a ukázal směrem k nejasně viditelné sousední kobce.
Ford prostrčil hlavu otvorem v podlaze. Když se znovu vynořil, opravil předchozí údaj:
"Patnáct tisíc. Dole je jich taky tolik."
"Patnáct miliónů," pronesl neznámý hlas.
"To je hodně," mudroval Ford. "Strašná spousta."
"Pomalu se otočte," štěkl hlas, "a ruce nad hlavu. Jestli se hnete, rozstřílím vás na malinký kousíčky."
"Ahoj?" pronesl Ford tázavě. Pomalu se otočil, dal ruce nad hlavu a nehnul se.
"Proč jsou všichni tak neradi, když nás vidí?" stěžoval si Arthur.
Ten, kdo je nerad viděl, stál mezi dveřmi. Že je nerad, vyplývalo jednak ze zupácky štěkavého tónu, jednak ze zlovolného způsobu, jímž mával mohutnou stříbrnou vraždomatickou pistolí. Výrobce pistole zřejmě dostal příkaz, aby se s tím nijak nepáral. Musí vypadat hodně zlověstně, zněla patrně objednávka. Musí být jasno, že tahle pistole má dva konce - správný a špatný. A tomu, kdo stojí před špatným koncem, musí být jasno, že to s ním vypadá bledě. Pokud je třeba posázet ji všelijakými čudlíky a ostny a začerněnými součástkami, tím líp. Tahle pistole není určena k zavěšení nad krb, ani k odkládání do stojanu na deštníky. Tohle je pistole na přivádění lidí do maléru.
Ford s Arthurem pistoli nešťastně pozorovali.
Muž, který ji svíral, s…
