Články z Národních novin 1848-1850

Slované v revoluci Vídeňské

(N. N. 21. října 1848.)

Ve Vídni a v Pešti rozhodne se nyní snad již brzy osud Rakouska, osud Slovanů v Rakousku, ne v pokojné radě, jak se posud myslelo, nýbrž mečem a střelbou. My, Slované? znajíce dobře spravedlivost své věci, chtěli jsme pokojně na říšském sněmu rozhodnouti o tom, v jakých poměrech máme nyní ve svobodném Rakousku podle sousedních národů žíti: ale odporníci naši, Maďarové i Frankfurtisté, jakmile pozorovali, že se spravedlnost díti a neslušné panování jejich přestati má, chopili se ještě naposledy meče, podaří-li se jim snad hmotnou mocí zvítěziti nad většinou ve sněmu.

Každému bylo známo, že revoluce vídeňská od 6. října byla protislovanská, frankfurtsko-maďarská, všichni Maďaři a všichni Němci^[7] tomu dobře porozuměli; čím to jest, že jen Slované, jenom našinci, buď hned věci neporozuměli nebo posavad ještě porozuměti nemohli a nechtěli.

Ohlédněme se mezi Slovany rakouskými, jak se kteří po událostech vídeňských zachovali. Jihoslované, kteří nyní všichni ve statečném boji jsou o pravo své, nejrázněji se obořili proti Vídni, v novinách a v časopisech jejich nenacházíme ani hlasu, který by se snažil ospravedlniti nejnovější revoluci vídeňskou, nebo ji nazývati bojem o svobodu. Jihoslované jakožto národ bodrý, zdravý, neočekávají, aby jim někdo jiný svobodu vydobýval, oni důvěřují sami v sebe a jenom sami o svou svobodu bojují.

Mezi Slováky a Rusíny též ani jediného hlasu neslyšíme ku prospěchu Vídeňanů, tito kmenové slovanští dobré tušení mají o tom, že svcboda pro Slovany pocházeti nemůže a nebude ani od Maďarů ani od Němců.

Bolest a žal svírá však srdce slovanské, když vzpomene na Poláky. Tento nešťastný, odštěpený, zpanštilý kmen slovanský nesdílí s námi ostatními nikdy ani radost ani žalost, on vždy o samotě opodál stojí, hrdě, bez naší pomoci chtěje dosáhnouti svého blaha, ba on se raduje když my kvílíme, a kvílí, když my se radujeme. Poláci sebe nikdy upřímně za spolubratry naše nepovažují, a byl-li čas, kdežto Slovanstvo u nich v modě bylo, přece nikdy nevešlo do krve; přišla bouře a Poláci přestali býti Slované a začali být zase jen Poláky. - S Maďary, úhlavními škůdci Slovanstva, bratrují se vždy, ba i s Frankfurtisty, kteří jim přece nedávno oddekretovali půlku Poznaně k německé říši, i s těmito chtějí raději se bratrovati, než s námi. Ve sněmu vídeňském od 6. října hrají Poláci skoro nejznamenitější roli. Polská šlechta^[8] od roztržení Polska nemyslí na nic, než na revoluci; revoluce, ustavičná revoluce jest život těchto, obyčejně málo neb nic nepracujících šlechticů, a kde jest revoluce, tu je Polák, a kde je Polák, tu je revoluce. Jakmile nastala revoluce ve Vídni, byli Poláci hned ve svém živlu, nedbajíce na účel revoluce, chopili se hned pilně anarchistického díla. Polák, pamětliv příliš starých urážek, nenávidí Rakousko z celé duše své a pomsta jest mu tak sladká, že ji třeba ke své největší škodě vyhledává. Časopisy polské jsou nyní naplněny jásáním nad 6tým říjnem a urážkami českých deputovaných za to, že ze sněmu odešli.

Jaký účinek měly události vídeňské u nás, ví beztoho každý. Také u nás v Praze počali se ozývati hlasové přízniví revoluci vídeňské, nyní ale skoro všichni umlkli, až na jeden neb na dva mal…