Soudničky I

Držela s milostpánem

(Okresní soud)

Fanynka byla velmi rozhořčena, když před soudem líčila onen příběh.

„Já myslila,“ vypravuje, „že se musím propadnout do země, když jsem ty řeči slyšela. Než jsem šla do služby, říkala mně maminka: Holka, drž se, to ti povídám, ať mi neuděláš hanbu! Já jsem si to vzala k srdci a vždycky jsem si dala na sobě záležet a nikdo o mně nemůže říct ani tohle…“

Fanynka zaštkala a pokračovala: „A najednou musím slyšet od lidůch: Fanynko, prej u vás v postýlce milostpán přespává, vy prej s milostpánem držíte, povídala to Bejšovcová a ta to slyšela od Všetečkové. Já se tomu nejdřív smála, protože jsem myslila, že to lidi povídají jen tak. Tuhle ale přijdu od mandlu, milostpaní na mě jako drak. ‚Tadyhle,‘ povídá, ‚máte, co vám patří, a jděte mi z domu!‘ Já ještě nevěděla, co se děje, ale když milostpán přišel z úřadu, tu se na něho milostpaní vrhla jako vosa, nabila mu plácačkou na koberce a zavřela ho do špajzu. ‚Tadyhle,‘ křičí na celý dům, ‚budeš sedět, hanbáři, za to, že nenecháš služky na pokoji!‘

Já, pane rado, opravdu držela s milostpánem, ale ne tak, ráčej rozumět, že bych s ním měla, chraňbůh, já vím, co se patří. Ale slitovala jsem se nad ním, protože je takový slaboučký a droboučký, chodí doma jako myška, ani ho slyšet není a má pořád strach, aby milostpaní nerozčílil. Ale ona s ním zachází jako s obecním sirotkem, že až srdce nad ním usedá. To je pořád: ‚Seď rovně, choď rovně, koukej, jak to vypadáš, jak to jíš? Celej jseš pobryndanej, t…