Soudničky I

Chutné domácí obědy

(Okresní soud)

Paní Matylda Škvorová měla živnost, která se nazývá „chutné domácí obědy“. Vařila obědy pro třicet strávníků, které měla rozděleny na dvě šichty. V poledne chodívali k obědu obchodní příručí, soukromí úředníci, kteří měli dvojitou frekvenci, a slečny z obchodu. Ve dvě hodiny zasedla ke stolu ta lepší třída, která měla jednoduchou frekvenci. Bankovní a státní úředníci. Pravou okrasou této družné stolní společnosti byli učitelé, inženýři, doktoři práv; ba tu a tam vyskytl se svobodný profesor, jenž byl horlivým konzumentem chutných domácích obědů.

Paní Matylda dbala bedlivě toho, aby strávníci, kteří přicházeli ke stolu hladoví jako vlci, odcházeli nadití jako jitrnice nádivkou. Nebylo takových žroutů, kteří by neodcházeli v zápase s chutnými domácími obědy poraženi. Strávník, jenž se domníval, že celý svět nemůže vyplniti prázdnotu jeho žaludku, pociťoval, že je až ke krku naplněn, a uléhal mezi dvanáctou a druhou hodinou na pohovku, kdež setrval v úplné nehybnosti jako krokodýl na břehu řeky Nilu doufaje, že v tomto čase zmůže jeho žaludek množství tohoto božího nadělení a že s vytráveným žaludkem nabudou jeho údy bývalé čilosti.

Kdo dojídal a zanechával po sobě talíř čistý jako příbytek o velikonočním úklidu, ten těšil se velkým sympatiím paní Matyldy. Kdo pod dozorem této rozšafné paní ztloustl a jeho panděro dostalo solidní okrouhlost, ten byl u paní Matyldy karakter. K nedojídačům a nimravcům v jídle chovala paní bytná nedůvěru. Dávala hubencům a kostlivcům lhůtu, aby ztloustli, a když nedovedli v dané lhůtě nabýti otylosti, tehdy promrhali hanebně její náklonnost. To hubenci dobře věděli a každý dělal, co mohl. Věděl, že zůstati za těchto okolností mátohou, nedodělancem a neourodou znamenalo raniti paní Matyldu přímo do srdce.

Mezi touto společností byl nějaký pan Vávra, tarifér^[21] u zasílatelské firmy,“ a tento pan Vávra měl tu nehezkou vlastnost, že dělal na pokrmy všelijaké vtipy. Nebyl seriózní, ačkoliv měl břich jako děkan a arcibiskupský notář. Poslyšte, co si pan Vávra všecko dovoloval. Houskovým knedlíkům říkal „beton“, rajské omáčce „huhňavý sos“, moučníku „prkenný dort“. Je viděti, že jeho žerty byly frivolního rázu. Kdo dává pokrmům takováto žertovná jména, ten uráží samého Boha, k němuž se modlíme o chléb vezdejší; ale co je povážlivějšího, uráží i samotnou paní Matyldu.

A tak jednoho dne muselo dojíti ke konfliktu. To bylo tak. Jednou pravil pan Vávra, že v Indii musela být velká úroda rýže, protože tohoto týdne je již podruhé rýžová polévka. Tuto poznámku přijala paní Matylda s velikou nelibostí. „Pane Vávro,“ pravila, založivši svoje ruce v bok, „když jim to ne…