Soudničky I

I přílišná vzdělanost je mnohdy na škodu

Zprostředkovatel sňatků pan Ignác Munk potkal jednoho dne podvojného i jednoduchého a bilance schopného účetního, nějakého pana Alfréda Raudnitze, a pravil: „Já se jenom divím, pane Raudnitz.“

„Čemu se divěj, pane Munk?“

„Čemu bych se divil: že se neženěj, pane Raudnitz.“

„Daj mi s tím svátek, pane Munk.“

„Nemluvěj hloupý řeči, pane Raudnitz. Já nemůžu vystát hloupý řeči. Každej má bejt ženatej. Nechaj si říct, že je docela jinej život. Měl bych pro ně nevěstu – co říkám nevěstu! Anděla, hezkou – co říkám hezkou! Krasavici prvního řádu z dobrý rodiny – co říkám z dobrý rodiny! Prima primisima rodiny…!“

Museli byste znát pana Munka a ty jeho řeči, co má na sobě, a pak byste pochopili, že i tak opatrný pán a hodně už zkyslý starý mládenec jako pan Raudnitz se dal přemluvit a přijal pozvání do rodiny pana Krausemünzera, krátké a pletené zboží.

Ještě než usedli za stolem, pošeptal pan Munk panu účetnímu: „Pane Raudnitz, to jim říkám, mluvěj mi vzdělaně. Oni si potrpí na vzdělání.“ Pan Raudnitz se trochu urazil a pravil: „Bez starosti, že bych neuměl mluvit vzdělaně. Já mám obchodní akademii.“

Tak tedy sedí u stolu, byl tam pan Krausemünzer s chotí i nevěsta, opravdu dost hezká, jenom už trochu při létech a na jedno oko šilhala, ale ne moc, a byla, jak se říká, zrzavá, ale to je teď moderní. Pak tam byla jedna teta, co jí říkali Máli. A ještě tam byl hoch, který chodil do druhé latinské a jmenoval se Oskar. Pak tam seděl dědeček jménem Jakub, kterého měla rodina v úctě, ale museli na něho řvát z plna hrdla, neboť byl hluchý.

Tak on, pan Raudnitz, sedí tu s rodinou a rozkládá a vzdělanost mu z huby kape, až je to hrozné. Když mu přinesli černou kávu, tu pravil: „Káva se pěstuje na Sumatře, Jávě, Borneu i ostrově Celebesu. Tyto ostrovy nazývají se Sundské ostrovy. Kávu rozeznáváme: Perlovou, Santos, to je z Brazílie, která je země v Jižní Americe, ústavu má spolkovou a republikánskou jako Spojené státy. Ve Spojených státech jsou pouze dvě politické strany. Republikánská a demokratická. Ve škole jsme se učili, že hlavní město je Washington…“

„Vezměte si jedno portoričko,“ přerušil jej otec nevěsty. Nastávající ženich zapálil si doutník a pokračoval: „Portorico je jeden z ostrovů v Africe. Ostatní se nazývají Kuba, Haiti a Jamajka…“

„To není pravda,“ ozval se sekundán Oskar, „ty ostrovy jsou v Jižní Americe. My jsme to měli ve škole.“

Pan Raudnitz se urazil a pravil, že to musí lépe vědět. Má už dlouholetou praxi a nejlepší reference. Ostatně se nesluší, aby takový usmrkaný kluk skákal starším do řeči.

Paní Krausemünzrová pozvedla svůj hlas. Oskar není usmrkaný kluk. Je student, a přinesl si vyznamenání. A hraje krásně na housle.

Pan Raudnitz odpovídá, že se na to dnes nic nedá. Hlavní věc je vychování z domova. A to na něm není vidět.

Protože na obzoru vyvstává bouřka, snaží se pan Munk, aby obě strany uchlácholil, neboť jeho obchod je ohrožen.

A míní, že někdo vyniká v zeměpise a jiný že zas krásně hraje na housle.

Pan Krausemünzer praví zasmušile, že jsou takoví šmokové, kteří pořád mluví a moc si o sobě myslí. Nemá rád moc řečí, ale kulantní jednání.

„No dovolte,“ urazil se pan Raudnitz, „kdo je šmok?“

„No, kdo je šmok?“ opáčil pan Krausemünzer. „Oni jsou šmok.“

Povstala bouře a moc ošklivých výrazů padlo z obou stran. A byl z toho soud pro urážku na cti, který měl pan vrchní rada Mráz.

Byl tam v soudní síni velký křik a mnoho řečí, až se podařilo panu radovi rozvaděné strany smířit.

„Voni ale jsou!“ pravil pan Munk vyčítavě k panu Raudnitzovi, když vyšli na chodbu.

„Jaký jsem? Voni mne navedli, abych mluvil vzdělaně.“

„Jó, vzdělaně. To se ví, že vzdělaně. Ale ne tak moc vzdělaně. To vědí, takovou vzdělanost si nikdo líbit nedá…“

České slovo 14. 9. 1928