Začouzená cela

IV. KAPITOLA

V okamžiku, kdy Lavine vstoupil do kanceláře, poručík Spellman stál u telegrafního přístroje a jeho prsty probíhal úzký proužek papíru. Lavine se zastavil těsně u dveří, chvíli tam stál mlčky a zamračeně se díval na Spellmana.

"Poslyšte, Spellmane," pravil konečně.

"Co se děje?" tázal se Spellman, aniž by se k němu obrátil.

"Chtěl jsem se vás zeptat, proč jste vlastně tak chladný k panu Perryfieldovi?"

Spellman pokračoval ve čtení telegrafických značek na dlouhém proužku papíru.

"Že jsem k němu chladný?" tázal se. "A jak se mám k němu chovat? Není to přece můj mladší bratr."

Lavine netrpělivě mávl rukou.

"Není, ovšem," pravil, "ale to ještě není důvod, abyste se k němu choval odmítavě."

Spellman se k němu konečně ohlédl přes rameno.

"Myslel jsem, že je to váš chráněnec, Lavine," pravil, "ale to ještě není důvod, aby se pan Perryfield stále potuloval v těchto místnostech - mohlo by se říci, že se k nám přestěhoval, ovšem jenom v těch chvílích, kdy není přítomen kapitán."

"A co na tom?" tázal se Lavine útočně. "Mám se snad tázat o dovolení, koho si mám zvolit za přítele? Mám napsat seznam kandidátů svého přátelství a předložit jej vyšším instancím ke schválení?"

Spellman pokrčil rameny a opět soustřeďoval svoji pozornost k telegrafickým značkám.

"Volte si své přátele kde chcete a odkud chcete, Lavine," pravil, "ale postarejte se, aby se mi nestavěli do cesty. To je všechno, víc od vás nepožaduji. My dva, jak se zdá, si nerozumíme."

"Hm," zavrčel Lavine. "Nebo mi ho snad závidíte?"

"Perryfielda?" Spellman zavrtěl hlavou. "Jen si ho ponechte, Lavine. Náleží vám a jenom vám."

"Chtěl jsem vám jen poskytnout docela pěknou příležitost -"

"Jak jste laskav."

"Zkrátka, chtěl jsem vás posadit někde blízko peněz," dodal Lavine.

Spellman se hlučně zasmál.

"Sedím už dost blízko vedle nich," pravil. "Bydlím totiž v těsném sousedství velké banky."

"Nu dobrá, nechme toho," pravil Lavine. "Domníváte-li se, že můžete spokojeně žít ze svého platu, tedy je to jen vaší věcí, ale já vám říkám, Spellmane, že je to ukrutné bláznovství."

"Možná," usmál se Spellman. "Ale doufám, že takových ukrutných bláznů je ve Spojených státech ještě mnoho. Jsou to lidé, kteří chtějí žít jenom z toho, co si mohou počestně vydělat. Podivínství, že ano? A možná že je to také dost nepřirozené, eh. Lavine? Lidé, kteří nepřijmou peníze od nikoho, nemohou-li je přijmout veřejně a před celým světem. Ještě jste neslyšel o lidech tohoto druhu? Nuže, dobrá, představuji vám právě teď jednoho z nich - jsem to náhodou já sám. Mnoho ovšem nemáme a snad to také nikam nepřivedeme, ale jsme zde a zde zůstaneme."

"Ano, jste zde a nikam se nehnete," ušklíbl se Lavine. "Jste-li však spokojen se svým osudem -"

Pojednou se odmlčel, neboť se otevřely dveře a jimi vstoupil Perryfield, dobromyslně se usmívaje.

"A hleďme, pan Spellman!" pravil přívětivým hlasem. "Již jsem se obával, že se mi vyhýbáte."

"Pan Spellman má teď chvilku času, pane Perryfielde," pravil Lavine a odešel, vrhnuv na Spellmana významný pohled.

Perryfield vyňal doutník z úst a mávl jím k telegrafnímu přístroji.

"Nudný život v poslední době v Chesteru, že ano, pane Spellmane?" pravil. "Pro člověka vaší energie to musí být vskutku k zoufání."

"Myslím, že zdejší život nebyl příliš nudný, kupříkladu včera večer pro Schnitzera, že, pane Perryfielde?"

"Oh, ano - Schnitzer!" přisvědčil Perryfield. "Znal jsem ho, ale jenom zdaleka. Podle toho, co jsem o něm slyšel, jsem přesvědčen, že za tím vězela nějaká ženská. Nic jiného už nemáte na práci?"

Spellman zavrtěl hlavou.

"Ne, nic jiného," pravil. "Ostatně, od Harveyova případu jsme nezažili nic, co by nás mohlo trochu vzrušit."

"To byla smutná událost," pravil Perryfield. "Večeřel jsem s ním toho večera, kdy byl zastřelen. Doprovodil mne až na ulici, a když se vracel - byl zastřelen. Vrah, pokud vím, nebyl vypátrán."

"Vrazi," opravil ho Spellman. "Zastřelili ho kulometem."

"Oh, ano, již si vzpomínám. Právě jsem mluvil s policistou, hlídkujícím na rohu ulice, když se to ozvalo -jako když jede motocykl plnou rychlostí."

"Také ten policista byl zastřelen," dodal Spellman. Prošel kanceláří a zastavil se u stěny, na níž visel dřevěný rám. "Vidíte to, pane Perryfielde?" pravil. "To jsou odznaky všech policistů, kteří byli letos zastřeleni ve službě." Mávl rukou k druhému rámu. "A to jsou odznaky policistů, kteří byli zastřeleni od zakončení světové války."

Perryfield přikročil až k němu a zadíval se na rámy.

"Je jich dost," podotkl.

"Ano, je jich dost," souhlasil Spellman. "Jak rád bych vám řekl, pane Perryfielde, že všichni vrazi, kteří zavinili, že zde visí tyto odznaky, se dostali do začouzené cely, ale nemohu to tvrdit - bohužel."

"Do začouzené cely?" tázal se pan Perryfield udiveně. "Míníte tím - celu odsouzenců k smrti?"

Spellman přikývl.

"Ještě jste nikdy neslyšel o začouzené cele?"

"Ne. To je pro mne úplnou novinkou," ujišťoval pan Perryfield.

Spellman se na něho chvíli zamyšleně díval.

"To znamená, že máte spokojený život, pane Perryfielde," pravil.

Perryfield se šťastně zasmál a zadýmal z doutníku.

"Začouzená cela," pravil. "To je velmi barvitý výraz. A všichni obyvatelé té začouzené cely skončili na elektrickém křesle?"

"Ne, pane," odvětil Spellman a zamračil se. "Jeden z nich obdržel milost v posledním okamžiku a trest smrti mu byl změněn v doživotní káznici. Ale již po pěti letech byl v čele velké vyděračské tlupy v Los Angeles. Takový je život!"

Perryfield se odvrátil od stěny.

"Ano, takový je život na tomto hříšném světě, Spellmane," pravil filozoficky. Potom se na chvíli odmlčel, sáhl do kapsy pro zlaté pouzdro a nabídl Spellmanovi. "Cigaretu?"

"Děkuji, nekouřím."

Perryfield pozvedl obočí.

"Co to pravíte! Ženatý?"

"Ne, pane."

"Ale rád byste se oženil, což?" zasmál se Perryfield. "Jsem přesvědčen, že jste si už připravil své milostné hnízdečko."

"To ano, pane."

Perryfield přikývl.

"Jsem si jist, Spellmane, že je to těžké žít pouze z platu, který dostává policejní poručík. Ovšem, to se týká jen vás, dokud jste svobodný, ale jinak bude, až se oženíte. Než se nadějete, bude třetí, malá osobička ve vaší domácnosti, a co pak?" Vyňal doutník z úst a zamyšleně se díval na jeho rozžhavený konec. "Poslyšte, Spellmane," pravil, "kdybyste se náhodou ocitl v nesnázích, tedy jenom přijďte ke mně a pohovoříme si o tom."

Spellman na něho rychle pohlédl a na jeho rtech se objevil lehký úsměv. Perryfield se stále zamyšleně díval na doutník.

"Na nějaké tisícovce mi příliš nezáleží, Spellmane."

"To jste šťastný člověk," pravil poručík. "Ale pamatuji-li se dobře, řekl jste mi to již jednou."

"Vyloučeno to není," pravil Perryfield a lhostejně mávl rukou. "Vy chlapci od policie se mi líbíte a mám vás rád. Ale nelíbí se mi, že jste tak špatně placeni."

"Mně to postačí."

Perryfield se usmál.

"Ano, postačí vám to, dokud jste sám. A možná že vám to postačí ještě nějakou chvíli, dokud budete jenom dva," pravil. "Pro každý případ, nezapomeňte, co jsem vám dnes řekl. Člověk nikdy neví, co se může stát. Ale teď něco jiného - slyšel jsem, že prý zde máte za mřížemi nějakého gangstera? Prý se sám udal? Řekl mi to Lavine."

"Petersena?"

Perryfield přikývl.

"Ano, tak se jmenuje ten chlapík. Prý nutil majitele prádelen, aby platil nějakému novému ochrannému svazu - tak aspoň říká Lavine. Jistě měl mnoho pomocníků. Již jste všechny pochytali?"

"Ne - ještě ne."

"Hm," zavrčel Perryfield. "Vůbec nechápu, jak to, že ti dnešní obchodníci se tak snadno podrobují tak nestoudnému vyděračství? A jaký je to vlastně člověk, ten Petersen? Rád bych se na něho podíval."

"Lituji, ale to není dovoleno."

"Nu, jen se na něho podívat, v tom přece není ještě nic zlého -"

V tomto okamžiku vstoupil Lavine a Perryfield se k němu obrátil.

"Haló, to jste vy, Edwine?" pravil. "Právě jsem říkal panu Spellmanovi, že bych se rád podíval na toho gangstera, kterého zde máte za mřížemi."

"Zajisté," souhlasil Lavine ochotně. "Není to ovšem žádný krasavec, ale podívat se na něho můžete, chcete-li."

"Petersen je v samovazbě. Lavine," pravil Spellman.

"A proč? Tropil snad povyk?"

"Ne."

"Proč ho tam tedy posadili?"

Spellman pokrčil rameny a odcházel ke dveřím.

"Napadlo mne, že to bude tak nejlépe."

"Máte klíč?"

"Ano," odpověděl Spellman, poklepávaje si na kapsu. "A ponechám si jej."

Když poručík Spellman za sebou zavřel dveře, Perryfield za ním pohodil hlavou.

"Ten váš přítel je trochu drzý, Edwine," pravil.

Lavine přikývl.

"Je mladý," odvětil. "To všechno se časem změní."

"Chce se oženit a žít jenom ze svého platu."

"Však on si to rozmyslí, až to chvilku zkusí. To říkají všichni - zpočátku." Rychle se rozhlédl. "Poslyšte, Perryfielde, rád bych s vámi zítra mluvil."

Perryfield se od něho odvrátil, přikročil k rámu s odznaky a pozorně si je prohlížel.

"Jak si přejete, Edwine," pravil klidně. "Zítra ve tři na Washingtonově kopci."

"Ano, to se mi hodí."

"Kolik budete potřebovat?"

"Kdyby to mohla být tisícovka -"

Pan Perryfield se rychle ohlédl, neboť se otevřely dveře a Perryfield viděl, že Spellman čeká s rukou na klíče.

"Jen vstupte, slečno Bradyová," pravil Spellman.

Josephina zvolna vstoupila. Byla bledá a bledost jejích tváří byla ještě zvyšována temnými kruhy pod očima. Spellman si ji pozorně prohlížel a v duchu si řekl, že se dívka něčeho poděsila, ale že je pevně odhodlána ničím to neprozradit. Zastavila se těsně u dveří, rychle se rozhlédla, a když její pohled spočinul na Perryfieldovi, dívka strnula a Spellman zpozoroval, že náhle sevřela pěsti a že se jí zuby zahryzly do spodního rtu.

"Nic se nebojte, slečno Bradyová," uklidňoval ji. "Kapitán se vás chce na něco zeptat, ale znovu vás ujišťuji, že se nemusíte ničeho obávat."

Obrátila se k němu a přikývla.

Potom znovu pohlédla na Perryfielda. Dobromyslně se na ni usmíval a vyšel jí vstříc, když dívka kráčela k židli, kterou pro ni Spellman přisunul.

"Jakže, to je přece slečna Bradyová," pravil Perryfield a uchopil ji za ruku. "Jak se daří, slečno Bradyová?"

Josephina rychle ucukla rukou a Spellman se zamračil.

"Pan Perryfield je vaším přítelem, slečno Bradyová?" tázal se.

"Ovšemže, jsem jejím přítelem," řekl Perryfield rychle. "Jsme staří, dobří přátelé, že ano, slečno Bradyová?"

Josephina se na něho udiveně dívala. Co zde Perryfield dělá - zde, v budově policejního ředitelství? A proč tvrdí, že jsou staří, dobří přátelé? Snad vyzvěděl, že je předvolána k výslechu na dnešek dopoledne, a rozhodl se, že sem přijde sám, aby se přesvědčil, že ona nic neprozradí...

"Vzpomínáte si přece na mne, že ano, slečno Bradyová?" pokračoval Perryfield a pohled v jeho očích jí říkal zcela určitě, jaká musí být její odpověď.

"Oh ano - já - vzpomínám si -" zakoktala.

"Jak byste si také nevzpomínala," pravil. "Vždyť mne vám představil sám pan Schnitzer." Úsměv zmizel z jeho tváří a Perryfield si smutně povzdechl. "To musí být pro vás hrozná rána, slečno Bradyová. Chudák Schnitzer. Kdo by si to byl pomyslel, že člověk, jako byl on, může mít na světě smrtelného nepřítele. A byla jste prý při tom, když se to stalo?"

"Nemusíte vůbec odpovídat na otázky pana Perryfielda, slečno Bradyová," pravil Spellman klidně. "A vy se na nic neptejte. To přísluší pouze kapitánovi, Perryfielde!"

Perryfield pokrčil rameny.

"Opakuji jenom to, co je v novinách, Spellmane," pravil. "Nic zlého jsem tím nemyslel. Všechny noviny tvrdí, že Schnitzerova sekretářka byla v jeho bytě, když byl zastřelen." Obrátil se k Josephine a poklepal jí na rameno. "Nic se nebojte, má drahá," pravil. "Řekněte policii prostě pravdu a policie vám jistě neublíží. Je to tak, Spellmane?"

Spellman přikývl.

"A především si musíte pamatovat," pokračoval Perryfield, "že nesmíte popustit uzdu své obrazotvornosti - to je to nejhorší při každém policejním výslechu."

"Snad abychom slečnu Bradyovou zde ani nezdržovali, Spellmane?" pravil Lavine. "Kdo ví, kdy kapitán přijde. Předložím jí několik otázek a pak může jít -"

"Kapitán chce mluvit se slečnou Bradyovou sám, Lavine."

"To se rozumí samo sebou - kdo by nechtěl mluvit s tak hezkou mladou dámou?" usmál se Perryfield. "Ale kapitán zde není, pane Spellmane, a policejní kancelář není vhodné místo pro ustrašené dívky. Dovolíte-li tedy, pozvu ji na šálek kávy a cigaretu a potom se může vrátit -"

"Oh ne - raději ne!" přerušila ho Josephina. "Raději zde zůstanu - promiňte, pane Perryfielde, ale teď nemám na kávu chuť -"

"Nejste přece zatčena," zasmál se Perryfield. "A pokud chcete na chvíli odejít na procházku, nikdo vám v tom nemůže bránit."

Dívka se instinktivně přiblížila ke Spellmanovi.

"Děkuji, ale raději počkám zde," pravila.

Perryfield k ní přikročil a položil jí ruku na rameno.

"Poslyšte, slečno Bradyová," pravil, a dívka, ačkoliv se na ni usmíval, zpozorovala v jeho očích ošklivý a zlý pohled, "to by přece nemělo smysl čekat bůhvíjak dlouho v policejní kanceláři. Zbytečně byste se tím jenom rozčilovala. Buďte přece rozumná a pojďte se mnou..."

Dveře se otevřely a vstoupil O'Regan.