Začouzená cela

XXIII. KAPITOLA

O'Regan se zastavil před domem, kde bydlel, a rozhlédl se všemi směry. Ulice byla liduprázdná a O'Regan již ani chvíli neváhal. Prošel dveřmi, chodbou ke zdviži a vyjel do druhého poschodí. Zastavil se opět přede dveřmi svého bytu, naslouchal, vyňal z kapsy revolver, vsunul klíč do zámku, tiše otočil, prudce otevřel dveře a současně uskočil stranou, zpola očekávaje, že třeskne výstřel.

Ale nic se nestalo a O'Regan po krátkém váhání rozsvítil kapesní elektrickou svítilnu, překročil práh a rozhodil bílé paprsky předsíní. Všechno zde bylo tak, jak to zanechal. O'Regan se usmál, zavřel dveře a zamířil k ložnici. Otevřel je stejně rázně a opět uskočil stranou.

Opět se nic nestalo a O'Regan si posvítil dovnitř, sáhl za dveře a otočil vypínačem. Vstoupil, zavřel dveře, stál k nim zády a rozhlížel se, ale i zde bylo všechno jako jindy. Přistoupil k posteli, podíval se pod ni a pak se vzpřímil, mírně se usmívaje. Počíná si jako stará, bázlivá žena. Ze skříně vyňal láhev whisky, nalil si do sklenice, vstříkl sodovku, sklenici postavil na stolek, vedle ní revolver a usedl do křesla.

Tam seděl chvíli tiše, potom usrkl ze sklenky a opět se pohodlně usadil v křesle. Založil ruce a zavřel oči. Za chvíli mu hlava klesla na hruď a jeho oddechování bylo hluboké a pravidelné.

V koutě ložnice byl velký šatník. Jeho dveře byly na píď pootevřené, když O'Regan vstoupil, a kapitán na ně pohlédl jenom letmo. A teď se tyto dveře otevřely, pomalu a zvolna, a v nich se objevila hlaveň revolveru. Ruka, celá paže a dveře byly dokořán a z nich rychle a tiše vystoupil Ben Guinney. S revolverem namířeným na tichou postavu, sedící v křesle, přistoupil ke stolku a revolver O'Regana odhodil na podlahu.

"Už se můžete probudit, O'Regane," pravil s úsměvem.

Na Trickových tvářích se objevil mírný úsměv, než otevřel oči.

"Jak se zdá, jste překvapen, O'Regane?" pravil Ben Guinney přívětivě.

Trick zavrtěl hlavou.

"Vůbec ne," pravil lhostejně. "Viděl jsem, jak se otvírají dveře mého šatníku, a mohl jsem vás zastřelit, kdybych chtěl."

"Vy že jste mne mohl zastřelit? Ale teď už nemůžete, eh?"

"Tady se vůbec nebude střílet."

"Jste si tím jistý, O'Regane?"

"Úplně," ujišťoval O'Regan. "Mluvit se zde bude, ale ne střílet."

"Ano, máte pravdu, mluvit se zde bude," přisvědčil Ben Guinney. "Musím si s vámi trochu pohovořit."

"Na to jsem spoléhal," pravil O'Regan. "Kdybych nebyl věděl, že si chcete se mnou pohovořit, neopustil byste živý můj šatník."

"Možná že to byl váš trik, Tricku O'Regane," pravil Ben Guinney, "ale byl to už váš poslední trik."

"To se uvidí," usmál se O'Regan. "Jeden mám ještě v zásobě."

"Teď jsem na řadě já, a toto zde," pravil Ben Guinney a ukazoval na revolver, "je můj poslední trik." Oči se mu zúžily. "Chtěl jste mne posadit do začouzené cely, O'Regane? Ale teď mám já vás v začouzené cele a mistr popravčí už netrpělivě čeká. Zde sedí kapitán Patrick O'Regan, žije, dýchá, cítí, přemýšlí, a když budu odtud odcházet, zanechám tu jenom ubohou hromádku masa a kostí."

O'Reganovy oči se ani na okamžik neodvrátily od jeho obličeje, pokrčil však rameny a lhostejně přehodil nohu přes nohu.

"Vidíte tu postel?" pokračoval Guinney. "Na té posteli už nikdy neprocitnete ze spánku, O'Regane, a tam," pohodil hlavou k prádelníku, na němž stála podobizna v rámečku, "to je Josephina Bradyová, eh, O'Regane, a tu už nikdy neuvidíte. Josephina Bradyová! Máte ji rád, eh, O'Regane? A teď vám něco povím - také ona vás má hrozně ráda."

"Což jenom dokazuje, že má dobrý vkus."

"Ano, má vás hrozně ráda - ani nemůžete tušit, jak vás má ráda. Teď už vám to mohu říci všechno - čeho ona byla pro vás schopna. Věděla všechno o Schnitzerovi - rozumíte?"

"Tím chcete asi říci, že věděla, že jste ho zastřelil."

"Byla u něho a viděla, jak jsem ho odpravil. Ale neodvážila se vám to prozradit, O'Regane, a když mne potom napadlo, že by se pěkně vyjímala v mém bytě, neodvážila se odmítnout, a když jste si přišel pro ni, neodvážila se jít s vámi. A víte proč, O'Regane?"

"Patrně se bála, že byste ji za to zastřelil," pravil O'Regan. "A to měla pravdu."

"Ano, bála se, ale ne o sebe, slyšíte, O'Regane? Nechtěla jít do mého domu, ale když jsem jí řekl, že nezastřelím ji, nýbrž vás -"

"To jste jí řekl?"

"Ano, to jsem jí řekl. A pak byla poslušná jako beránek, jakmile jsem jí slíbil, že neublížím jejímu O'Reganovi. Tak vás má rádo, to hodné děvčátko. A vy už ji nikdy neuvidíte. Políbil jste ji někdy, O'Regane?"

O'Regan neodpovídal.

"To jste měl, protože už nikdy k tomu nebudete mít příležitost. Dovedete si mne představit, O'Regane, jak já ji mám v náručí, jak ji líbám -"

"Ne!"

Guinney se ušklíbl.

"To bolí, eh?" zasmál se. "Ale teď už je čas, O'Regane. Doufám, že jste připraven. Chcete zemřít v sedě, nebo ve stoje?"

"Raději ve stoje, dovolíte-li?"

"Tak povstaňte - ale ruce nad hlavu a rychle, O'Regane."

"Musím?" tázal se O'Regan a vstával. "Jak si přejete," dodal a ruce, dosud složené na hrudi, zvolna pozvedl nad hlavu.

Ben Guinney sebou trhl a uskočil vzad, upíraje oči na Trickovu pravici.

"Co to máte v ruce?" zvolal. "Odhoďte to, slyšíte?"

"Odhodím-li tu věc, Guinneyi, bude konec s vámi i se mnou," odpovídal O'Regan lhostejně. "Myslím, že to znáte, ukázal jsem vám to v mé kanceláři - to jste se ještě jmenoval pan Perryfield. Pane Guinney, ale tentokrát v ní není bezpečnostní jehla."

Guinneyovy tváře zešedivěly strachem a zděšením.

"Pro živého Boha - dejte s tím pozor, O'Regane!"

"Bojíte se, Guinneyi?" tázal se O'Regan. "Především dovolte, abych spustil ruce." Zamyšleně se usmíval na pumu. "Hleďme, jsem tak trochu filozof, a mám-li odejít z tohoto světa, je mi zcela lhostejné, kterou půjdu cestou, ale mohu-li si vybrat, volím cestu vzhůru, stropem a střechou, jenže, bohužel, v takovém případě musíte se mnou." Pozvedl pravici s pumou nad hlavu.

"Šílíte!" vzkřikl Guinneyi. "Dejte to pryč - co kdybyste to pustil!"

"O tom bychom my dva už pranic nevěděli."

Guinney se přinutil k úsměvu.

"Přelstil jste m…