IX.
Nebudu vás nudit a pořád se opakovat. Ten druhý rok se hodně podobal tomu prvnímu a měl i stejný konec. Rovněž tak ten třetí. V průběhu druhého roku přišel dvakrát Rein s košem plným dobrot a s nejnovějšími drby. Vždy jsem ho žádal, aby mě už nenavštěvoval. Třetí rok za mnou sešel dokonce šestkrát, každý druhý měsíc. Pokaždé jsem mu znovu kladl na srdce, aby už nechodil. Ale pak jsem s chutí snědl jídlo, které přinesl a vyslechl všechny novinky.
Na Amberu se něco dělo. Ze stínu přišli jacísi podivní tvorové a projevovali svou přítomnost násilným chováním ke všemu kolem. Přirozeně byli zlikvidováni. Erik se stále pokoušel zjistit, odkud pocházejí. Nezmínil jsem se o své kletbě, ale v duchu jsem se radoval z toho, že se naplňuje.
Random, stejně jako já, byl stále ve vězení. Jeho žena se k němu skutečně připojila. Postavení ostatních bratrů a sester zůstalo nezměněno. Mezitím jsem se prokousal k třetímu výročí a tu se přihodilo něco, co způsobilo, že jsem pocítil, že zase žiju.
To teda byla událost! Jednoho dne se to stalo a udělalo mi to tak dobře, že jsem okamžitě otevřel poslední láhev vína od Reina, načal poslední ušetřený balíček cigaret.
Kouřil jsem, popíjel a užíval jsem ten báječný pocit, že jsem alespoň v něčem Erika porazil. Kdyby to zjistil, bylo by to pro mne osudné.
Ale věděl jsem, že Erik o tom neví.
Tak jsem se radoval, pil a kouřil ve světle toho, co se mi přihodilo.
Ano, bylo to světlo. Objevil jsem malou skvrnu světla, někde napravo ode mne.
Je to vlastně docela jasný: když jsem se probudil v nemocnici, zjistil jsem, že jsem se uzdravil nějak moc rychle. Už chápete?
Zlomeniny mi srostly rychleji než ostatním. Všichni mí sourozenci mají do určité míry tuto schopnost.
Přežil jsem mor, pochod na Moskvu… Vždycky jsem se regeneroval líp a rychleji než ostatní.
Napoleon se jednou o tom zmínil. Stejně tak generál Mac-Artur.
Mým nervovým tkáním to trvá jen o něco déle, to je všechno.
Vrací se mi zrak – to znamenala ta nádherná skvrna světla, kdesi napravo ode mne.
Po čase jsem zjistil, že to je jen malý otvor ve dveřích cely.
Narostly mi nové oči, nahmatal jsem je. Trvalo mi to něco přes tři roky, ale svedl jsem to. To byla ta naděje, jedna k miliónu, o které jsem předtím mluvil, to, co ani Erik netušil, protože moc a síla každého člena rodiny nejsou stejné. V tomto směru jsem tedy nad ním zvítězil: přišel jsem na to, že si mohu nechat narůst nové oči. Odjakživa jsem věděl, že si dokážu obnovovat své nervové tkáně, mám-li na to dostatek času. Ve francouzsko-pruské válce jsem byl zraněn do páteře a ochrnuly mi obě nohy. Během dvou let to přešlo. Měl jsem tedy naději – i když šílenou – že to, co se mi podařilo tehdy, dokážu i nyní se svýma vypálenýma očima. A opravdu, cítil jsem, že mé oči jsou neporušené a že se mi pomalu začíná vracet zrak.
Za jak dlouho bude další výročí Erikovy korunovace? Přestal jsem se procházet po cele a rozbušilo se mi srdce. Jakmile se někdo dozví, že mám oči, zas o ně přijdu.
Musím tedy utéct dřív, než skončí čtvrtý rok.
Ale jak?
Dříve jsem o tom nepřemýšlel. I kdybych si vymyslel, jak se dostanu ven z cely, nikdy by se mi nepodařilo vyjít z Amberu, a především z paláce bez očí nebo bez něčí pomoci. A neměl jsem ani jedno ani druhé.
Ale teď už to je jiné…
Dveře mé cely byly velké a těžké, zasazené do mosazného rámu, jen s malým zamřížovaným otvorem, asi ve výši pěti stop, aby se strážci mohli podívat, jestli jsem naživu, kdyby to náhodou někoho zajímalo. I kdyby se mi podařilo mříž odstranit, nemyslím, že bych dosáhl až k zámku. Byla tu také malá sklápěcí dvířka ve spodní části dveří, dost velká na to, aby mi tudy mohli podávat potravu, ale na nic víc. Panty byly buď zvenčí, nebo snad mezi dveřmi a ostěním. V každém případě jsem se k nim nemohl dostat. Žádné jiné dveře ani okna zde nebyly.
Stále ještě jsem byl jako slepý, nebýt toho slabého, ale uklidňujícího světla z malého zamřížovaného okénka. Věděl jsem, že se mi zrak ještě docela nevrátil. Ale i kdybych v…
