IV.
Cítil jsem se bezpečně snad ještě celé tři minuty.
Dostal jsem se ke dveřím dřív než Carmella a otevřel je dokořán.
Random se vpotácel dovnitř, okamžitě za sebou zavřel a zaklapl zástrčku. Pod světlýma očima měl vrásky. Neměl ani pestrobarevný kabátec a kamaše. Na sobě měl hnědý vlněný oblek a potřeboval oholit. Přes ruku nesl gabardénový plášť a na nohou měl tmavé boty z jemné kůže. Ale byl to docela určitě on. Ten Random, kterého jsem viděl na obrázku – jenom jeho usměvavá ústa teď vypadala unaveně a za nehty měl špínu.
„Corwine!“ řekl a objal mě.
Stiskl jsem mu rameno a řekl: „Vypadáš, že bys potřeboval něčeho napít.“
„Jo, to teda jo…“ souhlasil, a tak jsem ho nasměroval do knihovny.
Asi o tři minuty později se usadil se skleničkou v jedné ruce, s cigaretou v té druhé a oznámil mi: „Jdou po mně. Brzy tady budou.“
Flora slabě vyjekla, čehož si ani jeden z nás nevšímal.
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Lidé ze stínů. Neznám je a ani nevím, kdo je poslal. Jsou čtyři, možná i pět nebo šest. Byli se mnou v letadle. Letěl jsem tryskáčem. Objevili se někde u Denveru. Několikrát jsem pohnul letadlem, abych je odečetl, ale nefungovalo to – a nechtěl jsem moc daleko odbočovat z cesty. V Manhattanu jsem je setřásl, ale je to jen otázka času, než se sem dostanou. Myslím, že jim to dlouho trvat nebude.“
„A máš nějakou představu, kdo je sem poslal?“
Na okamžik se usmál.
„No počítám, že se nespletem, když se omezíme na rodinu. Snad Bleys, nebo Julian, možná Caine. Anebo ty, abys mě sem dostal? Doufám, že tys to nebyl.“
„Obávám se, že ne,“ řekl jsem. „Vypadají na to, že nám dají zabrat?“
Pokrčil rameny. „Kdyby byli jenom dva nebo tři, počkal bych si na ně a vyřídil si to s nimi. Ale je jich přece jenom na mne moc.“
Byl to malý chlapík, tak pět, šest stop a vážil kolem pětatřiceti liber. Ale vypadal, že to myslí vážně, když vykládal, že se s holýma rukama pustí do třech chlapů. Napadlo mě, jak jsem na tom asi já coby jeho bratr. Cítil jsem se dostatečně silný. Nebál bych se rozdat si to s kýmkoliv. Jakou asi mám sílu?
Brzy budu mít příležitost to zjistit.
Někdo zabušil na hlavní dveře.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Flora.
Random se zasmál, rozvázal si kravatu, hodil ji na stůl, navrch na svůj plášť. Svlékl si sako a pak se rozhlédl po pokoji. Pohled mu padl na šavli a v momentě přešel pokoj a držel ji v ruce. V kapse u saka jsem ucítil váhu své dvaatřicítky. Odjistil jsem ji.
„Dobrý?“ zeptal se Random. „Možná, že se jim podaří dostat se dovnitř. Kdy jsi naposledy s někým bojovala, sestřičko?“
„To už je moc dávno,“ odpověděla.
„Uděláš nejlíp, když si na to rychle začneš vzpomínat,“ poradil jí, „protože za chvilku tu budou. A můžu tě ujistit, že je řídí odborníci. Ale my jsme tři a jich je v nejhorším případě jen dvakrát tolik. Tak proč se bát?“
„Nic o nich nevíme,“ namítla.
Znovu se ozvalo klepání.
„Záleží snad na tom?“
„Vůbec ne,“ ozval jsem se. „Pustíme je dovnitř?“
Oba mírně zbledli.
„Stejně tak dobře můžeme počkat…“
„Můžu zavolat policii,“ navrhl jsem.
Oba se zasmáli, téměř hystericky.
„Nebo Erika,“ pokračoval jsem a rychle na ni pohlédl.
Zavrtěla hlavou.
„Na to už není čas. Máme sice trumf, ale než by stačil odpovědět – jestli by se vůbec ozval – bylo by už stejně pozdě.“
„A co když je to jeho práce?“ zkoušel ji Random.
„O tom silně pochybuju,“ řekla, „to není jeho styl.“
„To je fakt,“ přidal jsem se, jen abych něco řekl a aby viděli, že jsem taky v obraze.
Znovu se ozvalo klepání, tentokrát mnohem hlasitější.
„A co Carmella?“ náhle mě napadlo.
Flora zavrtěla hlavou.
„Ta sotva půjde otevřít.“
„Ale ty nevíš, koho máš proti sobě,“ zařval Random a v mžiku vyběhl ven z pokoje. Běžel jsem za ním, chodbou do předsíně a přiběhli jsme právě včas, abychom zabránili Carmelle otevřít dveře.
Nařídili jsme jí, aby šla zpátky do svého bytu a zamkla se tam. „Vypadá to, že máme silné protivníky. A co my, jak jsme na tom, Corvine?“
Pokrčil jsem rameny.
„Kdybych to věděl, tak ti to povím. Jedno je jistý: v …
