18
Ze tmy se ozval zvuk, jako by pod něčí nohou zapraskala suchá větev. Decker naslouchal se zadrženým dechem. Přitisknutý k mokré zemi se snažil rozlišit cokoliv podezřelého na pozadí šumění nedaleké vody a tlumené hudby doléhající sem z chaty. Měl pocit, že zapraskání větvičky se ozvalo odněkud od příjezdové lesní cesty, ale zase si nemohl být jistý, jestli ten zvuk vůbec způsobila lidská noha. Byli přece hluboko v přírodní rezervaci, a právě teď se kolem nich mohla pohybovat spousta lesní zvěře.Uvažoval, jestli ten podezřelý zvuk slyšela i Beth a v případě že ano, jak zareagovala. Bude schopná ovládnout strach?
Pořád úzkostně uvažoval, jestli se rozhodl správně. Kdyby s ním Beth nejela, mohlo by Renatu snáz napadnout podezření, že tu na celou její skupinu chystá past. Ale bylo nezbytné, aby kvůli tomu zatáhl Beth do tak nebezpečné situace? Nežádal po ní víc, než mohla unést?
Svou podezíravostí jsi ji vyprovokoval, že se tě rozhodla doprovázet, vyčítal si. Ona ti přece nebyla povinná nic dokazovat.Ne, takové úvahy teď nemají smysl! Teď se musí soustředit na jednu jedinou věc – přežít tuto noc. Zajistit, aby Beth tuto noc přežila.
Pomalu vydechl. Přestože hodnou chvíli napjatě poslouchal, žádný další podezřelý zvuk se už k jeho uším nedonesl. Napravo od něho byla chata a do tmy zářila rozsvícená světla, ale on se tím směrem nedíval, aby si zachoval schopnost vidět ve tmě. Raději svůj pohled zaměřil na mýtinu a na vyústění lesní cesty. Světlo vycházející z oken však muselo mít stejný účinek i na toho, kdo by se k chatě blížil ze tmy. I ten by musel mít problémy orientovat se v místech, kam světlo nezasahovalo. Naopak rozptýlená zář umělého světla se mísila s mdlým jasem měsíce a pomáhala tak Deckerovi přehlédnout celou noční scénu. Cvrčci cvrkali a z tranzistorového rádia v chatě se nesl další truchlivý song o prázdných srdcích a otevřených dveřích.
Najednou Decker strnul – znovu zaslechl zapraskání suché větve. Tentokrát si však byl jist, že zvuk se ozval z hustého křoví napravo od lesní cesty. Horečně uvažoval. Jak mohla Renata a její lidé překročit říčku, aniž by uviděl jejich siluety? Že by se dostali přes most dřív, než zaujal pozici na svém nynějším stanovišti? To se mu nezdálo pravděpodobné, protože trvalo pouze několik minut, co neměl výhled na most. Těžko se dalo předpokládat, že by Renata měla čas dorazit k odbočce na lesní cestu (navíc nebyla žádná světla přijíždějícího auta vidět), stačila by se zorientovat v situaci a ještě přejít se svými lidmi most dřív, než vyšel z chaty. To by se dalo stihnout jen za cenu spěchu, který by byl na hranici hazardu. Jenže nic takového neměla Renata ve zvyku. Když se ozvalo zapraskání potřetí, zvedl winchestrovku. Co Beth? Slyšela to také? Nevystřelí dřív, než to bude nezbytně nutné? Kdyby spustila palbu na cíl, který by pořádně neviděla, mohla plán pasti dokonale zmařit a sama sebe tím přivést do záhuby. Cestou do Albuquerque jí Decker tohle nebezpečí několikrát připomínal a zdůrazňoval, že brokovnice je zbraň účinná pouze na krátkou vzdálenost, a proto nesmí vystřelit dřív než on. Také se obával, jestli bude se svým zraněným ramenem schopna mířit a střílet s dostatečnou rychlostí. Čekal, ale nic se nedělo. Žádný další podezřelý zvuk se neozval. Po chvíli odhadl, že mohlo uběhnout tak pět minut a stále nic. Ticho. Neodvážil se podívat na hodinky, protože je z opatrnosti, aby ho ve tmě neprozradil svítící displej, strčil do kapsy. To samé přikázal udělat i Beth. Mohlo uběhnout asi deset minut. Cestou z letiště upozorňoval Beth na pocity, které ji čekají, když bude muset ležet třeba i několik hodin bez pohybu. Zdůrazňoval, že musí překonat netrpělivost, nemyslet na minulost ani na budoucnost, ale pouze na konkrétní přítomný okamžik. Instruoval ji, že si musí říkat, že jde o válku nervů. Musíš to brát jako soutěž se svým protivníkem, musíš ho vyprovokovat, aby se on pohnul dřív. Na letišti v Albuquerque trval na tom, že oba musí jít na WC, i když ani jeden z nich nijak z…
