Bez slitování (David Morrell)

7

Náhlý poryv větru s deštěm ho vytrhl ze vzpomínek. Pozoroval auta projíždějící okolo, ale v myšlenkách se stále vracel k Beth. Byla to pravda, co mu vypravovala, anebo chtěla pouze zahrát na jeho city a připoutat ho k sobě jako svého neochvějného strážce? Ta otázka ho napadla už včera, když se dověděl, že všechno, co mu řekla o své minulosti, bylo vymyšlené. Milovala ho, nebo ho pouze využívala? Musel to vědět. Musel ji najít a dovědět se pravdu, i kdyby měla být sebekrutější, protože on ji miloval a nesnesl by žít v nejistotě.

U okraje chodníku zastavil velký oldsmobil. Zadní dveře se otevřely a muž, který vystoupil, naznačil Deckerovi pohybem hlavy, aby nastoupil do auta. Decker pomalu vykročil do deště. Oběma rukama svíral kytici růží.

„To je dobrý,“ řekl chlap s širokými rameny a medvědím hrudníkem. „Drž ty kytky oběma rukama, dokud tě neprohledám.“

„Tady na ulici? Každou chvíli tu může projíždět policejní hlídka.“

„Nastup si.“

Uvnitř byli ještě tři další muži, dva vpředu a jeden vzadu. Decker nastoupil a dál svíral kytici růží. Pod dlaní pravé ruky cítil pouzdro vysílače. Ten, který byl venku, si sedl vedle něho a zabouchl dveře. V okamžiku, kdy se auto rozjelo, strčil muž z předního sedadla Deckerovi před obličej hlaveň pistole. Ti dva na zadním sedadle ho prohledali.

„Čistej.“

„Co ty kytky?“

Muž po Deckerově levé ruce mu vytrhl kytici a hodil ji za sebe pod zadní okno. Decker stále svíral v dlani pouzdro vysílače.

„Doufám, že neseš šéfovi dobrý zprávy, protože jinak bych nechtěl být v tvý kůži. Ještě nikdy jsem neviděl Nicka tak nasranýho,“ řekl ten na předním sedadle.

„Sakra co to tu tak smrdí?“ zeptal se druhý.

„Ty kytky. Je to tu jak na levným funuse.“

„Třeba je ten chlápek funebrák.“ Chlap nalevo stáhl okno a vyhodil pomačkanou kytici ven.