6
Otevřel oči a uviděl podélné a příčné trámy stropu. Oknem vstupovalo do místnosti načervenalé světlo zapadajícího slunce. Beth ležela tiše vedle něho a on si uvědomil, že od chvíle jejich společného vyvrcholení před několika minutami ještě neřekla ani slovo. Když se její mlčení protahovalo dál, začal být neklidný. Obával se, že si teprve teď začíná uvědomovat pocit provinění vůči památce svého zesnulého manžela a že se trápí a lituje, čeho se dopustila. Najednou se však pohnula, otočila se k němu a dotkla se jeho tváře.
Takže je snad všechno v pořádku, uklidňoval se. Beth se nahá zvedla a posadila. Její ňadra byla pevná a Decker si připomněl vzrušující tuhost jejich bradavek.
Podívala se na cihlovou podlahu, na které se milovali. Stále ještě byli v místnosti, kde měla uložené obrazy, a jejich nepohodlné milostné lože obklopovala nádherná paleta barev. „Vášeň je nádherná věc, ale někdy to potom bolí.“ Znovu se podívala na podlahu a zaskučela. „Ty cihly. Vsadím se, že mám na zádech vyznačené odřeniny od obratlů.“
„A co mám říkat já. Podívej se na moje lokty a kolena,“ stěžoval si Decker.
„Představ si,“ uvažovala Beth. „Kdybychom byli ještě o trochu divočejší, mohli jsme skončit na pohotovosti.“
Decker se začal smát. Smál se, až se mu koulely slzy z očí.
I Beth se dala strhnout smíchem, tím uvolňujícím projevem radosti. Naklonila se k němu a znovu ho políbila, tentokrát to však byl polibek něžného citu a lásky. Dotkla se konečky prstů jeho tváře. „To, co jsi řekl předtím… Myslel jsi to vážně?“
„Naprosto a úplně vážně. Miluju tě. Miluju. Miluju. To se vlastně ani nedá slovy vyjádřit. Je to tak silný pocit, že se mi zdá, jako bych teprve teď začínal žít.“
„Neřekl jsi mi, že jsi básník.“
„Ještě je toho dost, co o mně nevíš.“
„Však se už nemohu dočkat, až se to všechno dovím.“ Beth ho ještě jednou políbila a vstala.
Decker cítil, jak se mu znovu rozbušilo srdce, když obdivoval její nahotu. Těšilo ho, že se před ním cítí tak uvolněná a bez zábran. Stála před ním s jednou nohou mírně vpředu, ruce volně svěšené podél boků, přirozeně, bez jakékoliv známky rozpaků a studu. Ploché břicho s mělkou prohlubní pupku ústilo do trojúhelníku tmavých a jemných chloupků. Pevné, ale přitom měkké obrysy její postavy připomněly Deckerovi smyslnost a krásu, s jakou dokázali řečtí sochaři ve starověku vymodelovat nahou ženu.
„Co to máš tady na levé straně?“ zeptala se ho najednou.
„Kde na levé straně?“
„Tady.“
Podíval se, kam ukazovala. Svrasklá jizva se zoubkovaným okrajem měla velikost špičky prstu. „Aha, to je –“
„A tady na pravém stehně máš něco podobného.“ Beth si klekla a zkoumavě si obě jizvy prohlížela. „Skoro bych řekla, že to vypadá jako –“
Decker nevěděl, jak se tomuto tématu vyhnout. „Jsou to jizvy po kulkách,“ přiznal neochotně.
„Jizvy po kulkách? Jak si k nim, proboha, přišel.“
„Prostě jsem včas nezalehl.“
„O čem to mluvíš?“
„Byl jsem u armádních jezdců a účastnil jsem se invaze na Grenadu v osmdesátém třetím.“ Styděl se, že jí musí opět lhát. „Dostali jsme se do palby a já jsem sebou dost rychle nepraštil o zem.“
„A dostal jsi vyznamenání?“
„Za co?“ zasmál se Decker. „Za blbost? Za tu se metály nedávají.“
„Ale muselo to bolet, ne?“
„No, nebylo to nic hrozného.“
„Mohu se jich dotknout?“
„Jestli ti to udělá radost.“
Jemně se dotkla prstem důlku na boku a potom i toho na stehně. „Opravdu to nebolí?“
„Někdy trochu. Zvláště v zimních nocích, když je vlhké počasí.“
„Až tě to zase bude bolet, tak mi řekni. Vím, co udělat, aby to přestalo.“ Beth se sklonila a obou jizev se jemně dotkla rty. Decker cítil, jak se přitom její ňadra otřela o jeho břicho a stehna. „Jak to funguje?“ zeptala se.
„Perfektně. Škoda že tenkrát v tom vojenském špitále se ke mně sestry neměly jako ty.“
„To by ses zase vůbec nevyspal.“ Beth se k němu přitulila.
„Spaní není všechno,“ řekl a objal ji jednou rukou okolo ramen.
Byla k němu přitisknutá a on s rozkoší vnímal její teplo. Leželi vedle sebe několik minut, aniž se kdokoliv z…
