Desáté výročí (James Patterson)

Kapitola 12

Phil Hoffman přecházel před recepčním pultem ve věznici v šestém patře Budovy spravedlnosti. Čekal na svou klientku doktorku Candace Martinovou, která se převlékla z vězeňské uniformy v přípravě na první den procesu.

Candace se držela dobře.

Byla odhodlaná. Byla soustředěná. A přestože ji současné okolnosti zneklidňovaly, snášela dobře své uvěznění – blízký kontakt se spoluvězeňkyněmi, pravidla –, protože to byl až dosud její hlavní úkol.

Teď to bylo na něm.

Kdyby Phil dosáhl osvobozujícího rozsudku, vrátila by se Candace ke své práci primářky kardiochirurgie v Metropolitní nemocnici. Její jméno by bylo očištěno. Mohla by pokračovat ve výchově svých dvou dětí, které na ni teď čekaly před soudní síní.

Phil si už s oběma dětmi promluvil a usoudil, že ten tlak unesou. Očekával však námitky obžaloby.

Phil už proti Yuki Castellanové stál a docela se mu zamlouvala. Byla výbušná a chytrá, ale Hoffman znal i její největší slabinu. Yuki se řítila bezhlavě kupředu hnána svou vášní a přeskakovala jámy a ignorovala varovné cedule, že je most před ní uzavřený.

Aniž by se nějak přeceňoval, odhadoval, že jeho šance na výhru jsou větší než její.

Phil se zastavil. Ozvalo se řinčení mřížových dveří, pak ozvěna kroků a dveřmi prošla Candace v na míru šitém kostýmu a s pouty na rukou.

„Dobrý den, Phile.“

Phil k ní přistoupil, dotkl se jejího ramene a řekl: „Jak se daří? Dobře?“

„Mnohem lépe než dobře. Na tenhle den čekám už celou věčnost. Nebo aspoň rok.“

Dozorkyně jí sundala pouta a řekla: „Hodně štěstí, doktorko Martinová.“

Candace si promnula zápěstí. „Díky, Dede. Na shledanou.“

Phil podržel Candace dveře výtahu a usmál se na ni, když sjížděli do druhého patra.

I on na tento den čekal přes rok. A byl si celkem jistý, že to bude velmi dobrý den.