Kapitola 21
„Obžaloba předvolává Ellen Laffertyovou,“ oznámila Yuki.
Dveře v zadní části soudní síně se otevřely a vstoupila pohledná hnědovláska něco přes třicet, oblečená v přiléhavém modrém kostýmu a blůze s mašličkou u krku. Prošla brankou k místu pro svědka, kde složila přísahu.
„Zaměstnává vás Candace Martinová a zesnulý Dennis Martin?“ zeptala se Yuki svědkyně.
„Ano.“
„Jakou práci pro ně děláte?“
„Jsem chůva. Pracuji přes den a bydlím mimo jejich dům.“
„Jak dlouho už pracujete u Martinových?“ pokračovala Yuki.
„Asi tři roky.“
Yuki povzbudivě přikývla. „V jakém stavu bylo podle vašeho názoru manželství Martinových?“ zeptala se.
„Jedním slovem v katastrofálním,“ odpověděla Laffertyová.
„Mohla byste použít více slov?“
„Nenáviděli se,“ řekla chůva. „Dennis se chtěl s Candace rozvést a ona kvůli tomu zuřila. Jednou se mi svěřila, že si myslí, že rozvod bude ošklivý. Že ublíží dětem stejně jako jejímu postavení v lékařské komunitě.“
„Chápu,“ řekla Yuki. Svědkyně popisovala manželství udržované pohromadě spíš praktickými argumenty než láskou a Yuki věděla, že tomu bude porota rozumět.
„Byla jste v domě Martinových toho dne, kdy byl Dennis Martin zavražděn?“
„Ano, byla,“ řekla Laffertyová. Až do toho okamžiku nespustila zrak z Yuki, ale teď obrátila pohled na obžalovanou.
„Stalo se toho večera něco mimořádného?“
„Rozhodně.“
„Pokračujte, prosím.“
Laffertyová se obrátila zpátky k Yuki.
„Připravovala jsem se k odchodu. Bylo šest hodin a já se měla ve čtvrt na sedm sejít s kamarádkou v čínské restauraci Dow’s Imperial. Nějakou dobu jsme se neviděly a těšila jsem se na to, až si popovídáme.“
„Pokračujte,“ pobídla ji Yuki.
„Zrovna jsem si malovala rty, když přišla domů doktorka Martinová. Měla ve tváři divný výraz. Nepřítomný… nebo snad popuzený. Šla jsem do její kanceláře, abych se zeptala, jestli je všechno v pořádku, a když jsem vstoupila, dávala do zásuvky psacího stolu pistoli.“
„Víte jistě, že to byla pistole?“ zeptala se Yuki.
„Naprosto.“
„Zmínila se před vámi někdy doktorka Martinová, že by chtěla svého muže vidět mrtvého?“
„Mnohokrát. Ani to nespočítám.“
„Ani to nespočítám,“ zopakovala Yuki významně pro porotu.
„A řekl vám pan Martin, co cítí ke své ženě?“
„Povídal, že je chladná. Říkával, že jí nedůvěřuje.“
„Děkuji vám, slečno Laffertyová. To je vše.“
Hoffman vstal a jeho židle hlasitě zaskřípala o dubovou podlahu. Dal si ruce do kapes a přistoupil ke svědkyni, která strnula a vzhlédla k němu.
„Ellen. Mohu vám říkat Ellen?“
„Byla bych raději, kdybyste zůstal u příjmení.“
„Omlouvám se. Takže slečno Laffertyová. Domníváte se, že doktorka Martinová zabila svého manžela?“
„Nevím. Možná.“
„Takže pokud jste si myslela, že se doktorka Martinová chystá spáchat vraždu a viděla ji se zbraní v ruce, proč jste nezavolala policii?“
Yuki sledovala, jak se oprávněné rozhořčení slečny Laffertyové mění ve výraz žalu.
Řekla, skoro jako by prosila Hoffmana a porotu o pochopení: „Toho večera jsem na ni nemyslela. Spěchala jsem. Při zpětném pohledu je mi jasné, že jsem měla zavolat policii nebo varovat pana Martina. Kladu si to celé za vinu. Kdybych byla něco udělala, mohl být pan Martin ještě naživu a děti by stále měly otce.“
Vzduch prořízl jako siréna chlapecký hlas: „Ellééén!“
Svědkyně se na své židli naklonila dopředu a zavolala přes soudní síň: „Duncane. Jsem tady, zlatíčko!“
V tom okamžiku soudci LaVanovi povolily nervy.
