Kapitola 61
No sláva. Avis Richardsonová byla konečně ochotná převzít část zodpovědnosti. Napadlo mě, že kdyby přiznala něco, co by nás dovedlo k jejímu dítěti, mohla bych jí možná odpustit, že nás celý týden přiváděla k šílenství.
Tak co, Avis? Že bychom se konečně někam dostali?
Šla jsem k lednici v kuchyňce, přinesla si láhev limonády a nalila tři skleničky – bez ledu.
„Toni řekla, že se Sandy zůstanou se mnou, dokud se nebudu cítit lépe,“ řekla Avis. „Pak že si odvezou miminko domů.“
„Zmínily se, kde jsou doma?“ zeptal se Conklin.
„Ne,“ odpověděla Avis.
Stále jsem porovnávala Avisinu novou verzi s tím, co nám řekla předtím, a nacházela velké nesrovnalosti.
Ten francouzsky mluvící muž byl minulostí stejně jako únos. Otcem dítěte byl její učitel angličtiny. Avis odpověděla na inzerát dvou žen a teď nám tvrdila, že se vzdala dítěte dobrovolně.
Dokázala vůbec mluvit pravdu? Toni a Sandy. Napadlo mě, jestli si ta jména právě nevymyslela.
„Když jsem byla v tom domě, hned poté, co jsem porodila, mi Toni dala svůj telefon, abych mohla zavolat Jordanovi a povědět mu, že mě má přijet vyzvednout,“ pokračovala Avis. „Ale když jsem dala telefon Toni, aby řekla, kam má jet, Jordan zavěsil.“
Příchozí telefonní hovory se dozvíme z telefonních záznamů Jordana Rittera. Takže jsme možná přece jen něco získali.
„Chtěla jsem odtamtud pryč. Nechtěla jsem být poblíž toho dítěte, tak jsem počkala na příležitost a vyplížila se zadními dveřmi ven. Stopla jsem si auto do Brotherhood Way, ale ti lidé, co mě svezli, pokračovali na východ, tak jsem vystoupila.“
„Co to bylo za auto, Avis? Nepamatuješ si nějaké jméno nebo poznávací značku? Snažíme se pospojovat jednotlivá fakta, chápeš?“ řekla jsem.
„Na nic takového jsem nemyslela. Jenom jsem utíkala a pořád byla uprostřed ničeho. Neměla jsem svou kabelku, telefon, nic – a začala jsem znovu krvácet. A pak už to ze mě teklo opravdu hodně. To jsem nečekala.“
Dívka konečně začala jevit známky stresu. Potila se, mnula si ruce. Vzpomínala na svou bolest.
Ozval se Conklin. „Můžeš pokračovat, Avis? Nebo potřebuješ pauzu?“
„Jsem v pohodě,“ odpověděla. „Už toho moc není. Našla jsem v křoví u jezera tu pláštěnku, tak jsem si svlékla šaty a natáhla si ji. Byla jsem slabá a za chůze několikrát upadla. Zastavilo mi nějaké auto a odvezlo mě do nemocnice. A tam jste za mnou přišla vy,“ dodala a zle si mě změřila.
„Je Jordan v maléru, protože jsem pod zákonem?“
„Jordanovi se nic nestane,“ zalhala jsem. „Ale mnohem důležitější, než co bude s Jordanem Ritterem, je najít tvoje dítě a zjistit, jestli je v pořádku.“
To byla pravda. Kde je to miminko?
Pokud byly ty ženy skutečné, a nejen další postavy z tvůrčí dílny Avis Richardsonové, měly ho ony?
Bylo někde v teplém pokoji zakryté malou modrou dekou? Mělo plné bříško? A plyšového medvídka? Bylo v bezpečí?
Nebo ho někdo propašoval ze země s heroinem v tlustém střevě a zabil ho, jakmile se dostalo do zámoří?
„Jak ti zaplatily?“ zeptala jsem se.
Prosím, bože, dej, aby daly té naivní holce šek.
„Nezaplatily mi. Nechtěla jsem peníze. To by bylo nezákonné, že, prodat svoje dítě? Neprodala jsem ho. Tak co uděláte teď?“ zeptala se Avis Conklina.
„Všechno bude v pořádku,“ slíbil jí Conklin.
Opravdu? A pro koho?
