Kapitola 96
Po nejhorším dni, který jako prokurátorka zažila, se Yuki vypravila z Baráku domů. Už byla skoro na chodníku, když uslyšela, jak na ni volá Brady.
Bože. Brady ne. Aspoň ne teď.
Yuki se obrátila a uviděla ho sbíhat po schodech k ní. Za ním vlály jeho vlasy stažené do ohonu.
Velmi atraktivní muž.
Yuki pomyslela na to, co jí pověděla Lindsay – že je Brady ženatý. Nestála o další neperspektivní vztah s nedosažitelným mužem. Chtěla stabilitu, rodinný život.
„Yuki, jsem rád, že jsem tě zastihl,“ řekl Brady, když zastavil vedle ní. „Povečeříš se mnou?“
„Tak dobře,“ svolila.
Teď byli v restauraci Town Hall v SoMa, v bývalé budově Marine Electric, v jednom z nejlepších podniků pro neformální večeři.
Interiér byl tmavý, s holými cihlovými zdmi, dřevěnými podlahami a tlumeným světlem. Vlasy Jacksona Bradyho jako by přitahovaly světlo z honosných lustrů, které dříve visely na stropě jednoho divadla ve španělském Harlemu.
Yuki pila margaritu, koktejl, který milovala a pomáhal jí od zoufalství. Pokud si někdy zasloužila margaritu, tak teď.
„Odklad projednávání není ještě to nejhorší,“ říkal právě Brady. Jedl u toho cajunské krevety jako předkrm a zapíjel je pivem.
„Ne, to není nejhorší,“ souhlasila Yuki, „ale pořád je to katastrofa. Víš, kolik hodin jsem tomu případu věnovala?“
„Sedm tisíc?“
Yuki se zasmála. „Sedm tisíc ne, ale bylo jich pekelně moc a teď to vypadá, že to té potvoře projde.“
„Pokud nenajdete další důkazy.“
„Jo. Jestli najdeme další důkazy, pořád ještě ji budeme moct soudit před novou porotou, ale víš, jak to chodí. Svět se točí dál, spisy se hromadí, policie dopadne dalšího odporného šmejda a budeme se muset pustit do dalšího případu.“
„Nechám si spis Candace Martinové na stole.“
„Díky, Jacksone. I kdybys to nemyslel vážně.“
„Myslím to vážně.“
„Nechceš mi snad tvrdit, že nikdy nelžeš?“
„Někdy lžu.“
Yuki se znovu zasmála. „No tak nelži mně.“
„Dobře.“
„Nedělám si legraci. Dozvěděla jsem se, že jsi ženatý. Tak jak to je?“
„Ano, jsem ženatý.“
„Sakra,“ ulevila si Yuki. „Číšníku!“
Brady jí zachytil zvednutou ruku ve vzduchu. „Pořád ještě jsem ženatý. Ale doufám, že už ne dlouho.“
Yuki se napila margarity, postavila sklenici, a když přišel číšník, řekla: „Mohl byste to pití odnést? Díky.“ Pak se obrátila k Bradymu. „Pověz mi všechno. Poslouchám.“
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o té přestřelce?“ zeptal se jí Brady.
„Zastřelil jsi chlapa, který vyskočil z mezery mezi postelí a zdí s poloautomatem v ruce,“ řekla Yuki.
„Jo. Liz a já jsme už měli namířeno každý svým směrem a to, co pak následovalo – vyšetřování policejní inspekcí, média před naším domem –, situaci ještě zhoršilo. Přetrhalo to i ty slabé vazby, které mezi námi ještě zbyly.“
„Protože jsi polda?“
„Jo. Protože jsem polda,“ přitakal. „Nebyla to první manželka, která řekla: ‚Neslíbila jsem u oltáře, že budu snášet tohle.‘ Takže jsme se po roce rozešli a já se odstěhoval do San Franciska. Sám. K rozvodu se schyluje. Záleží jenom na mně, jak moc o něj budu stát.“
„Máte děti?“
„Ne.“
„A chceš je?“
„Možná. Je mi čtyřicet. Ale tak daleko ještě nejsem. Co ty?“
„Upřímně řečeno nevím.“
„Nemusíme se rozhodnout dnes večer,“ řekl Brady.
„Dobře,“ zasmála se Yuki. Ten chlapík byl zábavný. Zamlouval se jí. A hodně.
Číšník přinesl smažené kuře na podmáslí s osmaženými zelenými lusky a smetanovými jamy a Yuki cítila, že se vrací zpátky do života. Celý den nejedla.
Brady zvedl vidličku, zarazil se s ní ve vzduchu a řekl: „Chystal jsem se ti o Liz povědět.“
„Já vím.“
„Opravdu. A chci se tě na něco zeptat.“
Yuki strčila do úst vidličku s kouskem kuřete. Už se jí na něj sbíhaly sliny. Pohlédla na Bradyho.
„A na co?“
„Šla bys dnes večer ke mně?“ řekl Brady.
