Marsyas čili na okraj literatury

Několik poznámek o lidovém humoru

Tvrdím – a hleděl jsem to na jiném místě šíře dokázat –, že humor je záležitost převážně mužská; že muži se daleko ochotněji nežli ženy snižují k oné komické činnosti, které se říká legrace, špás, psina, taškářství, junda, konina nebo sranda. Chcete-li to mít dokázáno, spočítejte si sami, jak málo je v literatuře žen-humoristů; zdá se, že v některých oborech, jako je hrdinské epos, detektivka, humor a tragédie, zůstává prvenství přece jen vyhrazeno autorům mužského pohlaví.

Druhé tvrzení, které bych rád poněkud doložil, je, že humor je v jádře povahy lidové. Například ani Laertes, ani Fortinbras, ani král Claudius se nemohou vykázat takovým smyslem pro humor jako oni pověstní dva hrobníci z Hamleta; to neplyne z toho, že by Shakespeare považoval hrobaře za obzvláště směšné, nýbrž spíše z toho, že si uvědomoval jeden velmi reálný fakt: že hrobaři sami daleko spíše špásují než rytíři a králové; nebo obecněji řečeno, že chudí lidé jsou ochotnější k legraci než bohatí lidé. Tím není řečeno, že chudoba je komický nebo rozjařující stav, který osoby jím zachvácené neodolatelně dráždí ke smíchu. Rovněž nelze mít za to, že by bída, nezaměstnanost, hlad a útisk podněcovaly chudáky k rozpustilosti a nezkrotnému veselí. Chudoba, kterou zde míním, je relativní; je to bezstarostnost lidí, kteří mají dvě zdravé ruce a k večeři aspoň kus chleba s tlačenkou. Ručím za to, že tři zedníci nadělají víc špásů než čtrnáct ministrů. Dva šoféři si řeknou na potkání něco legračnějšího než dva bankovní ředitelé. Listonoš je větší šprýmař než ředitel pošt a telegrafů. Primátor města Prahy nemá mysl tak nakloněnou k stálému laškování jako městský zřízenec. Jakmile se člověk stane pánem, rozhostí se v něm jakási zasmušilá důstojnost. Pán se někdy nechává bavit; lid se baví sám. Pán někdy vypravuje anekdoty; lid je vykonává činně.

Humor je převážně lidový projev, tak jako hantýrka je lidová řeč; sám humor je tak trochu lidová hantýrka. Že špásování je v takové míře výsadou sociálně nižších vrstev, je úkaz veliký a dávný. Počínajíc latinskou komedií, je to vždy chudák, proletář, muž z lidu, kdo vystupuje jako šprýmař. Pán může být toliko směšný; ale jeho sluha má humor. Enšpígl je muž z lidu. Švejk je kmán. Je to, jako by veliký, otřásající smích dějin stále zazníval zdola. Smích je podstatně demokratický; humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků.

Ale to nám ještě nevysvětlí, proč chudí lidé víc, snadněji a ochotněji žertují než páni. Nejde o to, proč žertoval Enšpígl, nýbrž o to, proč žertuje nádeník při kanalizaci, zatímco dejme tomu ministerský rada dělá svou práci s výrazem zasmušilým a téměř trpícím. Něco na tom je: manuální práce nevyčerpává mozek do té míry jako vyřizování aktů nebo zkoušení kluků ve škole. Dělník se nadře jako kůň, je polámán v háku, necítí panty a má žízeň jako pes; ale jeho hlava je jasná, jeho mozek nebrní a jeho jazyk ho neomrzel zbytečným mluvením; je, abychom tak řekli, intelektuálně nadržen. Dost se namlčel při práci; i bude jeho řeč rozvázáním jazyka; bude si odlehčovat, až se ozve. Má dost času, aby si připravil, co řekne tamhle kamarádovi; to víte, že si ho bude dobírat. Řidič na tramvaji už ví o stanici předem, co křikne na dědu výhybkáře. A po práci je člověk rád, že už má dřinu odbytou; proč by si trochu nezašpásoval o své Marjáně nebo o své staré.

Zvláštní je, že nejvíc špásů se nadělá při pokřikování. Například krejčové mohou hovořiti potichu a následkem toho vážně; ale zedník na lešení musí na podavače cihel křičet, i zakřičí něco stručného a účinného. Čím hlučnější práce, tím jadrnější humor. Musí-li člověk křičet, má to přímo fyzický vliv na výběr slov; užije slov silných, pádných a jaksi rozjařených. Slova zrozená v hlomozu bývají náležitě živá. Jako je práce chlapská, je i humor chlapský; hluk, legrace, tabák i pití, to už tak nějak patří k mužským a k sobě.

Avšak tito lidoví šprýmaři se nesmějí; pošpásují, aniž by vypukli v hihňavý, pištivý nebo chechtavý smích, jako se smějí ženské; tropí své psiny s vážnou tváří. Smíšek je tvor zženštilý; muž prodělává svou legraci tak jako indián muka, nehýbaje brvou. To patří k etiketě lidového humoru, řekl bych, k jeho mužské důstojnosti.

Ale dílna a hospoda je spíš jen příležitost k humoru; není to jeho příčina. Nemíním zastávat teorii vyslovenou v lidové písničce, že „blaze tomu, kdo nic nemá“. Je-li v chudých lidech větší dávka humoru, není to proto, že nic nemají, nýbrž proto, že mají asi víc dr…