Marsyas čili na okraj literatury

Erós vulgaris

Dalek jest mi – krom mnoha jiných věcí – úmysl proputovat celým územím erotické literatury; už proto ne, že tato oblast nemá hranic. Pročež vězte předem, že nechám stranou Píseň písní i středověké truvéry, šprýmovné povídky i lyriku Puchmajerovu, ba i romány pana Zahradníka Brodského; nebudu se ohánět Maupassantem ani Strindbergem, ani galantním stoletím, ani antikou; nepíši dějin a nepokouším se pěstovat onen druh voyeurství, kterému se říká „studie mravů“ nebo „kulturní dokumenty“. Literatura, o které zde bude řeč, se nazývá prostě pornografie; je většinou anonymní, je tištěna ponejvíce v Budapešti, Bruselu nebo Chicagu a vychází velmi často pod záminkou bibliofilie (což může v nezasvěcených vzbudit dojem, že bibliofilie je něco tak divného jako nekrofilie), v pěti stech číslovaných a neprodejných výtiscích; ale přes tuto omezenou tiráž je rozšířenější, než si myslíme. Budiž po pravdě řečeno, že většinou jsme tu ne na okraji, ale spíš za hranicí literatury. Četl jsem už ledacos, nad čím jsem z důvodů literárních a jiných kroutil hlavou; ale dosud mi nepřišlo do rukou nic, co by bylo tak upachtěně slátáno jako tyto vulgární libri prohibiti^[32]. Člověk má tak trochu mučivý pocit, jako by četl produkty maniaků; nadto se mu obrací žaludek téměř fyzickou reakcí ošklivosti. Naštěstí nebylo třeba dlouhých studií v této oblasti: v žádném oboru literatury se nepřežvykuje stále totéž s menším nákladem invence jako v pornografii. Je to úzce vymezený typ pozůstávající skoro jen ze společných rysů a ustálených konvencí. Není to náhoda, že mnoho pornografických ilustrací putuje z knihy do knihy; hodí se do kterékoliv. Ale ať je to četba sebetrudnější, má své konzumenty a už kvůli nim zasluhuje trochy pozornosti.

Jedna z oblíbených konvencí pornografické literatury je, že si přikládá jistou důležitost jako „studium mravů“; bývá věnována „vědeckému čtenáři“ a vydávána k „vědeckým účelům“ pod titulem „dokumentu doby“ nebo „příspěvku k dějinám mravů“. Tato vědychtivost poněkud připomíná mládence, kteří chodí do barů a nevěstinců, jak se říká, studovat život. Je dost zvláštní úkaz, že studium života a mravů se omezuje většinou na život noční a pohlavní; málokdo pěstuje studium života tím, že by se chodil dívat, dejme tomu, do chudobince nebo na zubní kliniku; málokdo přispívá k dějinám mravů tím, že by s vědeckým zájmem pozoroval například mravy politiků nebo cihlářů. Lidé často zaměňují vědění a zvědavost; ukojení zvědavosti nemá vůbec co dělat s věděním, se zjišťováním příčin, souvislostí a řádů. Jedno z nejběžnějších sexuálních pokrytectví, kterého nejsou prosti ani nejotužilejší flamendři, je záminka, že chodí do nočních lokálů pozorovat život; zatím neznají život ani do té míry, aby sami na sobě rozpoznali, že se tam chodí jaksi dráždit. Rád bych věděl, nač sváděli mužové svůj fyzický zájem, pokud minulá dvě století nepřivedla vědu a empirické poznání v takovou popularitu. Doufám, že tomu neříkali věda, nýbrž pokušení.

Vydává-li se pornografie tak ráda za dokument doby a příspěvek k dějinám mravů, činí to ze dvou dobrých příčin: předně zbavuje rozpaků svého konzumenta, neboť sbírat dokumenty doby a mravů není zajisté zájem nedůstojný a chlapecký; za druhé pak si tím. opatřuje obratem ruky velikou privilej, jež je přiznávána vědě: jednat o kterékoliv věci, a to bez pruderie a zámlk; ničeho nepominout a nazvat všecko pravým jménem. Mimochodem, je v tom jistý kulturní vývoj: Ovidius, renesance a zčásti ještě galantní věk pěstovali tyto věci jakožto ars amandi^[33]; nazývali to uměním. Dnes se tomu dává nálepka vědy; i zde vítězí věk vědy nad starými ideály estetickými. Nuže, budiž po pravdě řečeno: na tomto poli je věda neskonale hrubší než umění.

Studium mravů. Dokument doby. Tato slova slýcháme i v literatuře, jež chce být brána vážně. Jsou romány, které přímo reklamují čest být dokumentem doby. Jako by každá kniha nebyla dokumentem své doby, ať chce nebo nechce; nevím věru, proč by si to zvlášť ještě měla brát do hlavy. Myslím, že si literatura může přát celkem něco lepšího než být dokumentem své doby: být ve své době dokumentem jistých trvalých lidských hodnot; být důkazem krásy a důstojnosti člověka a tak dále. I ten nejvyšší sen bude za sto let dokumentem své doby. Pračlověk, který přitesával a brousil kamennou sekyrku, nemyslil na to, že vyrábí dokument starší kamenné doby, nýbrž na dobrou sekyrku a na lovecké hrdinství. Vyrábět dokumenty je ipso facto^[34] cosi jako falšovat je.

Poněkud šprýmovnější konvence pornografie je řádu morálního: ty knížky dost často tvrdí o sobě, že „nemilosrdně odhalují“ nebo „neúprosně zrcadlí“ mravní zkaženost své doby; načež to provádějí opravdu nemilosrdně a neúprosně, neodpouštějíce si žádnou zkaženost své doby. Kupodivu zůstávají ty soudobé zkaženosti průběhem generací náramně stejné; někdy poznáte jen podle šatů, že tato zkaženost mravů vládla za dob našich dědečků, kdežto ona je z let devadesátých, a tu třetí že je nutno přičíst na vrub poválečnému úpadku morálky. Všechny ty dokumenty dob se sobě navzájem podobají jako vejce vejci; krom jistých rozdílů ve stylu a nehoráznosti nerozeznáte pornografii anglickou od německé nebo francouzskou od orientální. Čistě sexuální funkce generací se celkem neliší od sebe víc než jejich vytahané zuby. Mění se sexuální hodnocení, nezůstává v dějinách stejný vztah muže a ženy, přetvořuje se erós sociální a kulturní; ale tyto víceméně subtilní stránky erotického života v pornografii vůbec neexistují. Je to v podstatě tak bezmezně jednotvárné, jako by se psalo o žvýkání nebo o vrtání v nose. Se všemi aberacemi dostanete nějaké dva nebo tři tucty situací, kterými do omrzení prochází perský chán, francouzský abbé nebo německý lajtnant. Jediný dobový rozdíl je, že čím novější pornografie, tím je patologičtější; ale to snad nepadá tak tuze na vrub rostoucí zkaženosti doby, jako spíše na konto nakladatelské potřeby dodávat své klientele pořád silnější a nebývalý tabák.

Bylo by ovšem možno redukovat veškeru …