BUBBUR
14
Portýr, dva vyhazovači a chlápek jménem Speedy
Číšník v Bourbon & Beef vzal soucitně netknutá vejce Benedicte. Chodil tam už týden každé ráno, četl noviny a snídal. Někdy možná vypadal unaveně, ale v takovém stavu, v jakém byl dneska, ho číšník ještě neviděl. Navíc se Harry objevil až v půl třetí.
„A hard night, Sir?“
Host byl neoholený, měl červené oči a hleděl před sebe. Vedle něho stál kufr.
„Ano, ano, byla to tvrdá noc, hodně jsem… vyváděl.“
„Good on ya. Od toho přece King’s Cross je. Máte ještě nějaké přání, pane?“
„Děkuji, musím na letiště…“
Číšník v duchu zalitoval. Začal toho klidného, poněkud osaměle působícího Nora, který byl vždy přátelský a velkorysý, mít rád.
„Ano, všiml jsem si vašeho kufru. Jestli to znamená, že se tu nějakou dobu neukážete, pak bych vás chtěl poprosit, abyste dnes byl naším hostem. Jste si jistý, že už nechcete další bourbon? Jack Daniels? One for the road, Sir?“
Nor překvapeně vzhlédl. Jako by číšník navrhl něco, na co by on, host, nikdy nepřišel, ale čím přesně vystihl jeho momentální potřebu.
„Dejte mi jednoho dvojitého, prosím.“
Majitel Springfield Lodge se jmenoval Joe a byl to obézní, milý chlapík, který už dvacet let vedl s rozumnou skromností svůj malý, sešlý podnik na King’s Cross. Nebyl ani lepší, ani horší než jiné hotely nižší cenové kategorie v této čtvrti a téměř nikdo si nestěžoval. Jedním z důvodů pro to byla Joeova vlídnost. Dalším byla skutečnost, že vždycky trval na tom, aby si hosté nejdřív pokoj prohlédli – a pak měli slevu pět dolarů, když zůstali déle než jednu noc. Třetí a možná nejdůležitější důvod však bylo to, že se mu nějakým způsobem dařilo odpuzovat batůžkáře, alkoholiky, narkomany a prostitutky.
Dokonce i nevítaní hosté cítili k Joeovi jisté sympatie. Ve Springfield Lodge si nikdo nikoho neprohlížel, nikdo nikoho nevyzýval, aby odešel, ale prostě se na něho jen s politováním usmáli a oznámili mu, že nyní už bohužel není volný pokoj, ale že příští týden jeden volný bude. Joeův pozoruhodný odhad na lidi a jeho schopnost rychlého zhodnocení možných zákazníků mu však umožňovaly předstírat to bez váhání nebo nejistého pohledu, díky čemuž téměř nikdy neměl problémy s potížisty. Jen málokdy se Joe při svém odhadu zmýlil a několikrát se za to na sebe velmi zlobil.
Tyto případy se mu vybavily nyní, když se bleskově pokoušel interpretovat protichůdné dojmy, kterými na něho působil ten vysoký světlovlasý muž. Měl na sobě prosté, kvalitní šaty, které nasvědčovaly tomu, že má peníze, ale že nemíní za každou cenu utrácet. To, že šlo o cizince, bylo plus, problémy většinou dělali Australané. Batůžkáři se spacáky často znamenaly divoké večírky a ukradené ručníky, tento však měl kufr, který byl navíc ještě dobře zabalený a tak málo ošoupaný, že to sotva mohl být někdo, kdo byl stále na cestách. Ten muž byl neoholený, vlasy si ovšem nechal ostříhat nedávno. Krom toho měl čisté a řádně ostříhané nehty a jeho zorničky měly normální velikost.
Souhrn těchto postřehů a skutečnost, že před něho na pult položil Visa kartu a představil se jako policista z Norska, vedly k tomu, že své obligátní Je mi líto, ale… smlčel.
Nebylo totiž pochyb o tom, že je opilý. A nebyl jen opilý, ale přímo zpitý pod obraz Boží.
„Vím, že víte, že v sobě mám několik drinků,“ řekl šišlavou, ale překvapivě dobrou angličtinou, když si všiml Joeova zaváhání. „Předpokládejme, že vám zničím pokoj, ano, klidně z toho vycházejme. Že rozbiju televizi a zrcadlo v koupelně a že pozvracím koberec. To by přece nebylo poprvé. Stačí jako zástava tisíc dolarů? Kromě toho se míním tak opít, že sotva budu schopen vydávat hlasité zvuky, rušit ostatní hosty nebo se příliš často objevovat na chodbě nebo tady v recepci.“
„Je mi to opravdu líto, ale tento týden jsme plní. Ale můžete přijít příští…“
„Greg z Bourbon & Beef mi doporučil váš hotel a poprosil mě, abych pozdravoval Joea. To jste vy?“
Joe na něho dlouze hleděl.
„Snažte se, abych toho nelitoval,“ řekl a dal mu klíč od pokoje číslo…
