13
Koupaliště ve Frogneru a probuzený starý nepřítel
McCormack se k Harrymu opět otočil zády a vyhlédl z okna. Venku zašlo slunce, ale mezi mrakodrapy a kýčovitě zelenou Royal Botanical Garden se ještě stále třpytilo svůdně modré moře. Harry měl vyschlá ústa a trápila ho tepavá bolest hlavy. Měl skoro pětačtyřicetiminutový monolog. O Ottovi Rechtnagelovi, Andrewovi Kensingtonovi, heroinu, The Cricket, osvětlovači, Engelssohnovi – prostě o všem, co se stalo.
McCormack sepjal ruce. Už dlouho nic neřekl.
„Víte, že naproti, na Novém Zélandu, žijí nejhloupější lidé na světě? Žijí si na ostrově, bez sousedů, kteří by je mohli nějak trápit, kolem je jenom voda. Přesto se ti lidé tam zúčastnili všech velkých válek v tomto století, které jen byly. Žádná jiná země, dokonce ani Rusové, neztratila za druhé světové války procentuálně tolik mladých lidí. Přebytek žen na Novém Zélandu se stal téměř legendou. A proč všechno to válčení? Aby pomohli. Aby někomu stáli po boku. Ti neškodní trotlové nikdy nebojovali ve vlastní zemi, ne, vždycky nasedli do lodí a letadel, aby zemřeli pokud možno co nejdál. Pomáhali spojencům proti Němcům a Italům, Jihokorejcům proti Severokorejcům a Američanům proti Japoncům a pak proti Vietnamcům. Můj otec byl jedním z těch obětavých trotlů.“
Otočil se a pohlédl Harrymu do očí.
„Můj otec mi vyprávěl příběh o jednom dělostřelci na jeho lodi. Za války Američanů proti Japoncům v roce 1945 u Okinawy. Japonci začali s nálety kamikaze, kteří útočili se svéráznou taktikou a ve formaci, které se říkalo ‚makové listy padající z nebe‘. A přesně tak to vypadalo. Nejprve přiletělo jedno letadlo, a když bylo sestřeleno, přiletěla další dvě, pak čtyři a tak dál v takřka nekonečné pyramidě řítících se letadel. Všichni na palubě lodi, na které byl i můj otec, byli navýsost vyděšení. Bylo to naprosté šílenství, piloti, kteří šli dobrovolně na smrt jen proto, aby si byli jistí, že jejich náklad skončí tam, kde má. Jediná možnost, jak je zastavit, byla pokud možno co nejhustší clonová palba z protiletadlových zbraní. Stačila jen malá díra v této cloně a Japonci by byli nad nimi. Každé letadlo, když se ocitlo na dostřel, muselo být sestřeleno do dvaceti vteřin, jinak to znamenalo jejich konec, protože pilotům by se pravděpodobně podařilo zřítit se na loď. Střelci věděli, že každý výstřel musí zasáhnout, a někdy trvaly letecké útoky celý den. Můj otec mi popisoval jednotvárné dunění děl a vysoké, ohlušující pískání letadel, která se řítila střemhlavým letem. Tvrdil, že ten zvuk slyšel po celý život, každou noc znovu.
Poslední den útoku stál na můstku, když viděli, že jednomu z letadel se povedlo proniknout clonovou palbou, a právě to se na ně řítilo. Lodní děla duněla, zatímco letadlo se pomalu blížilo. Vypadalo to, jako by stálo na obloze a jenom se vteřinu od vteřiny zvětšovalo. Pak mohli zřetelně vidět kokpit a v něm obrysy pilota. Granáty letadla už začaly dopadat na palubu, když bylo zasaženo. Křídla odletěla, ocas též a letadlo se pomalu, jako ve zpomaleném filmu, rozpadalo. Potom na palubu dopadla jen malá část vrtule, z níž šlehaly plameny a stoupal dým. Ostatní střelci již mířili na nový cíl, když jeden muž z protiletadlové baterie pod můstkem, mladý kaprál, kterého otec znal, protože tak jako on pocházel z Wellingtonu, vstal, vylezl na palubu, s úsměvem zamával na otce a řekl: ‚Dnes je horko.‘ S těmito slovy přeskočil zábradlí a zmizel.“
Možná to bylo světlem, ale Harrymu se zdálo, že McCormack náhle vypadá staře.
„Dnes je horko,“ opakoval McCormack.
„Lidská přirozenost je jeden velký, temný les, Sir.“
McCormack přikývl.
„To jsem už slyšel, Holy, a je to zatracená pravda. Dobře jste se znali, Kensington a vy, pokud jsem pochopil. Někteří požadují, aby byla prozkoumána role Andrewa Kensingtona v tomto případu. Co si myslíte vy, Holy?“
Harry pohlédl na své tmavé kalhoty. Po tak dlouhé době strávené v kufru byly pokrčené a puky byly křivé. Pohřeb se měl konat ve dvanáct.
„Nevím, co si mám myslet, Sir.“
Mc…
