MOORA
6
Župan, statistická signifikantnost a akvarijní ryba
Otevřel oči. Venku před oknem zataženým závěsem bzučelo a hučelo probouzející se velkoměsto. Zůstal ležet a pohlédl na absurditu, která visela na protější stěně – fotografii švédského královského páru. Královna se svým klidným, jistým úsměvem a král s výrazem, jako by ho někdo zezadu ohrožoval nožem. Harry chápal, jak se musel cítit – on sám se na základní škole jednou nechal přemluvit, aby hrál starého krále v Králi Drozdí brada.
Odněkud se ozývala tekoucí voda a Harry se otočil na druhý bok, aby přivoněl k jejímu polštáři. Na prostěradle leželo rameno ohnivé medúzy – nebo to byl dlouhý zrzavý vlas? Náhle si vzpomněl na sportovní stránku Dagbladetu: „Erland Johnsen, FC Moss – známý svými zrzavými vlasy a dlouhými centry.“
Pokoušel se uvědomit si, jak se cítil. Byl tak lehký. Lehký jako pírko. Tak lehký, že se obával, že povívající závěs by ho mohl odnést z postele oknem ven, takže by se musel vznášet nad Sydney, úplně nahý.
„Harry Hole, kriminální policie Oslo – znám pro své pozoruhodné nápady a prázdná vejce,“ zamumlal.
„Prosím?“ otázal se kdosi švédsky.
Birgitta tam stála ve svém poměrně ošklivém županu a s bílým ručníkem, který měla omotaný okolo hlavy.
„Ach, dobré ráno, krásko. Jenom jsem si prohlížel fotografii krále ‚Nechci‘ tam na stěně. Nemyslíš, že by to byl hezký rolník? Vypadá tak.“
Pohlédla na stěnu.
„Ne každému je dopřáno dostat se na to pravé místo. Co například ty, ty čmuchale?“ Skočila na postel vedle něj.
„Dobrá otázka, tak brzo ráno. Než odpovím, chci, aby sis svlékla ten župan. Nechci ho nijak urazit, ale musím říct, že to je to nejošklivější, co jsem v posledních sto letech, zahrnuje v to sny, viděl.“
Birgitta se zasmála.
„Říkám mu zabiják lásky. Přijde na řadu, když jsou velkohubí, cizí chlápci příliš dotěrní.“
„Zkoušelas už někdy zjistit, jestli ta barva má jméno? Možná tu sedíš v dosud nepoznaném odstínu, třeba to je nový objev, bílé místo na mapě barev, někde mezi hnědou a zelenou?“
„Nepokoušej se utéct od otázky, ty norský komiku!“ Praštila ho polštářem po hlavě, ale po krátkém boji ležela pod ním. Harry jí pevně držel ruce, přičemž se pokoušel jí zuby rozvázat pásek županu. Birgitta začala křičet, když pochopila jeho úmysl, přitáhla koleno a udeřila ho do brady. Harry zasténal a vrhl se stranou. Bleskurychle mu klekla na ruce.
„Odpověz!“
„O.K., O.K., vzdávám se! Dobrá, našel jsem si své místo v životě. Jsem ten nejlepší čmuchal, kterého bys mohla najít. Ano, je mi milejší chytat ničemy, než pracovat na poli – nebo se účastnit žranic a stát na balkóně a mávat masám. A – ano, vím, že je to perverzní.“
Birgitta ho políbila na rty.
„Klidně sis mohla vyčistit zuby,“ řekl Harry s přivřenými rty.
Když spontánně zaklonila hlavu a zasmála se, dostal Harry svou šanci. Bleskově zvedl hlavu, chytil opasek zuby a zatáhl. Župan z ní sjel. Pak jí zvedl kolena a posunul je za sebe. Její kůže byla teplá a po sprše vlhká.
„Pomoc, policie!“ zvolala a stiskla mu nohama tělo. Harry cítil, jak mu tělem pulzuje krev.
„Znásilnění,“ zašeptala a kousla ho do ucha.
Potom oba leželi na posteli a hleděli do stropu. „Přála bych si, aby…,“ začala Birgitta. „Co?“
„Ale nic.“
Vstali a oblékli se. Když Harry pohlédl na hodinky, uvědomil si, že už nestihne ranní poradu. Stál u dveří a objímal ji.
„Myslím, že vím, co si přeješ,“ řekl Harry. „Přeješ si, abych ti toho o sobě řekl víc.“
Birgitta se přitiskla k jeho krku. „Vím, že to neděláš rád,“ prohodila, „jenom mám pocit, že všechno, co o tobě vím, z tebe musím tahat jak z chlupaté deky. Že tvá matka byla hodná a dobrá žena a poloviční Laponka a že zemřela před šesti roky. Že tvůj otec je učitel a nemá rád tvou profesi, ale že o tom nikdy nemluví, a že člověk, kterého máš na světě nejraději, tvá sestra, trpí lehkým Downovým syndromem. Jsem ráda, že o tobě něco vím. Ale chci, abys mi to vyprávěl, protože to chceš vyprávět.“
Harry ji pohladil po krku.
„Chceš vědět něco pořádného? Nějaké…
