Netopýří muž / Netopýr (Jo Nesbø)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

BUBBUR

 

14
Portýr, dva vyhazovači a chlápek jménem Speedy

Číšník v Bourbon & Beef vzal soucitně netknutá vejce Benedicte. Chodil tam už týden každé ráno, četl noviny a snídal. Někdy možná vypadal unaveně, ale v takovém stavu, v jakém byl dneska, ho číšník ještě neviděl. Navíc se Harry objevil až v půl třetí.

„A hard night, Sir?“

Host byl neoholený, měl červené oči a hleděl před sebe. Vedle něho stál kufr.

„Ano, ano, byla to tvrdá noc, hodně jsem… vyváděl.“

„Good on ya. Od toho přece King’s Cross je. Máte ještě nějaké přání, pane?“

„Děkuji, musím na letiště…“

Číšník v duchu zalitoval. Začal toho klidného, poněkud osaměle působícího Nora, který byl vždy přátelský a velkorysý, mít rád.

„Ano, všiml jsem si vašeho kufru. Jestli to znamená, že se tu nějakou dobu neukážete, pak bych vás chtěl poprosit, abyste dnes byl naším hostem. Jste si jistý, že už nechcete další bourbon? Jack Daniels? One for the road, Sir?“

Nor překvapeně vzhlédl. Jako by číšník navrhl něco, na co by on, host, nikdy nepřišel, ale čím přesně vystihl jeho momentální potřebu.

„Dejte mi jednoho dvojitého, prosím.“

 

Majitel Springfield Lodge se jmenoval Joe a byl to obézní, milý chlapík, který už dvacet let vedl s rozumnou skromností svůj malý, sešlý podnik na King’s Cross. Nebyl ani lepší, ani horší než jiné hotely nižší cenové kategorie v této čtvrti a téměř nikdo si nestěžoval. Jedním z důvodů pro to byla Joeova vlídnost. Dalším byla skutečnost, že vždycky trval na tom, aby si hosté nejdřív pokoj prohlédli – a pak měli slevu pět dolarů, když zůstali déle než jednu noc. Třetí a možná nejdůležitější důvod však bylo to, že se mu nějakým způsobem dařilo odpuzovat batůžkáře, alkoholiky, narkomany a prostitutky.

Dokonce i nevítaní hosté cítili k Joeovi jisté sympatie. Ve Springfield Lodge si nikdo nikoho neprohlížel, nikdo nikoho nevyzýval, aby odešel, ale prostě se na něho jen s politováním usmáli a oznámili mu, že nyní už bohužel není volný pokoj, ale že příští týden jeden volný bude. Joeův pozoruhodný odhad na lidi a jeho schopnost rychlého zhodnocení možných zákazníků mu však umožňovaly předstírat to bez váhání nebo nejistého pohledu, díky čemuž téměř nikdy neměl problémy s potížisty. Jen málokdy se Joe při svém odhadu zmýlil a několikrát se za to na sebe velmi zlobil.

Tyto případy se mu vybavily nyní, když se bleskově pokoušel interpretovat protichůdné dojmy, kterými na něho působil ten vysoký světlovlasý muž. Měl na sobě prosté, kvalitní šaty, které nasvědčovaly tomu, že má peníze, ale že nemíní za každou cenu utrácet. To, že šlo o cizince, bylo plus, problémy většinou dělali Australané. Batůžkáři se spacáky často znamenaly divoké večírky a ukradené ručníky, tento však měl kufr, který byl navíc ještě dobře zabalený a tak málo ošoupaný, že to sotva mohl být někdo, kdo byl stále na cestách. Ten muž byl neoholený, vlasy si ovšem nechal ostříhat nedávno. Krom toho měl čisté a řádně ostříhané nehty a jeho zorničky měly normální velikost.

Souhrn těchto postřehů a skutečnost, že před něho na pult položil Visa kartu a představil se jako policista z Norska, vedly k tomu, že své obligátní Je mi líto, ale… smlčel.

Nebylo totiž pochyb o tom, že je opilý. A nebyl jen opilý, ale přímo zpitý pod obraz Boží.

„Vím, že víte, že v sobě mám několik drinků,“ řekl šišlavou, ale překvapivě dobrou angličtinou, když si všiml Joeova zaváhání. „Předpokládejme, že vám zničím pokoj, ano, klidně z toho vycházejme. Že rozbiju televizi a zrcadlo v koupelně a že pozvracím koberec. To by přece nebylo poprvé. Stačí jako zástava tisíc dolarů? Kromě toho se míním tak opít, že sotva budu schopen vydávat hlasité zvuky, rušit ostatní hosty nebo se příliš často objevovat na chodbě nebo tady v recepci.“

„Je mi to opravdu líto, ale tento týden jsme plní. Ale můžete přijít příští…“

„Greg z Bourbon & Beef mi doporučil váš hotel a poprosil mě, abych pozdravoval Joea. To jste vy?“

Joe na něho dlouze hleděl.

„Snažte se, abych toho nelitoval,“ řekl a dal mu klíč od pokoje číslo 73.

 

„Hello?“

„Haló, Birgitto, to jsem já, Harry, chci…“

„Mám návštěvu, Harry, teď se to opravdu nehodí.“

„Chtěl jsem ti jenom říct, že jsem nechtěl, aby…“

„Poslouchej, Harry, nezlobím se, nevznikly žádné škody. To, jak může ranit někdo, koho znám jenom týden, má naštěstí jisté hranice, ale chci, abys mi už nevolal. O.K.?“

„No, ne, vlastně ne…“

„Mám návštěvu. Hodně štěstí a v pořádku se vrať do Norska. Čau.“

„Ahoj.“

 

Teddymu Mongabirnu se nelíbilo, že Sandra strávila celou noc s policistou z Norska. Větřil problémy. Když toho muže uviděl na Darlington Road, jak k němu kráčel s podlamujícími se koleny a svěšenýma rukama, chtěl se mu spontánně vyhnout a zmizet v davu. Jeho zvědavost však byla příliš velká, takže se postavil vrávorajícímu policistovi do cesty. Když se pokusil projít okolo něho, chytil ho Teddy za rameno a otočil ho k sobě.

„To už nezdravíš své přátele, mate?“

Mate na něho pohlédl skelnýma očima. „Ty jsi ten pasák…,“ řekl lhostejně.

„Doufám, že Sandra odpovídala vašim očekáváním, konstáble.“

„Sandra? Počkej… Sandra byla dobrá. Kde je?“

„Dnes večer má volno. Ale možná bych mohl pana konstábla svést nějakou jinou?“

Policista se široce rozkročil, aby udržel rovnováhu.

„Ano, ano, rád! Dělej, pasáku, sveď mě!“

Teddy se zasmál. „Tudy, konstáble.“ Postrčil opilého konstábla po schodech dolu do klubu. Posadili se k jednomu stolu s výhledem na jeviště. Teddy luskl prsty a k jejich stolu okamžitě přišla spoře oděná žena.

„Přines nám dvě piva, Amy. A řekni Claudii, ať dnes tančí pro nás.“

„Představení je až v osm, pane Mongabi.“

„Pak dnes bude extra představení. Dělej, Amy!“

„No dobře, pane Mongabi.“

Policista se idiotsky usmíval.

„Vím, kdo teď přijde,“ řekl. „Vrah. Teď přijde vrah.“

„Kdo?“

„Nick Cave.“

„Nick who?“

„A bloňdatá zpěvačka. Určitě má paruku. Poslouchejte…“

Discohudba se ztišila a policista zvedl dva prsty, jako by chtěl dirigovat symfonii. Hudba si však dávala načas.

„Slyšel jsem to o Andrewovi,“ řekl Teddy. „Hrozné. Prostě hrozné. Pokud jsem tomu porozuměl správně, tak se oběsil. Můžeš mi říct, co může tak veselého člověka přimět…“

„Sandra nosí paruku,“ řekl policista. „Vypadla jí z kabelky. Proto jsem ji nepoznal, když jsem ji potkal dole. Právě tady! Andrew a já jsme seděli tam vepředu. Když jsem sem přijel, viděl jsem ji několikrát na Darlinghurst Road, ale tam měla paruku. Blond paruku. Proč už ji nenosí?“

„Aha, pan konstábl má radši blondýnky. Myslím, že pro vás něco mám…“

„Proč?“

Teddy pokrčil rameny.

„Sandra? Ach, ano. Před několika dny ji zmlátil jeden chlápek. Sandra tvrdila, že to mělo něco společného s tou parukou, a tak se rozhodla, že ji nějakou dobu nebude nosit. Pro případ, že by se znovu objevil, víte?“

„Kdo?“

„Nemám tušení, konstáble. A kdybych ho měl, neřekl bych vám to. V naší branži se cení diskrétnost. Myslím, že i vy na to kladete důraz. Mám špatnou paměť, ale nejmenujete se Ronny?“

„Harry. Musím mluvit se Sandrou.“ Pokusil se vstát a málem při tom převrhl tác se dvěma sklenicemi piva, který Amy právě přinesla na stůl. Opřel se a naklonil se přes stůl.

„Máte její telefonní číslo, pasáku?“

Teddy dal Amy znamení, aby zmizela.

„Ze zásady nedávám našim zákazníkům adresy nebo telefonní čísla našich dívek. Z čistě bezpečnostně-technických důvodů. Tomu přece rozumíte!“ Teddy se zlobil sám na sebe, že neuposlechl prvotní vnuknutí a nešel tomu opilému Norovi z cesty.

„Rozumím. To číslo.“

Teddy se usmál. „Jak jsem řekl, nedáváme žádné…“

„Teď!“ Harry ho chytil za límec jeho hladkého, šedého saka a vydechl na něho směs pachů whisky a starých zvratků. Z reproduktorů se ozvala vtíravá hudba.

„Počítám do tří, konstáble. Jestli mě do té doby nepustíte, zavolám Ivana a Geoffa. A to znamená zadní dveře a čerstvý vzduch. A za zadními dveřmi je schodiště. Strmé schodiště s dvaceti betonovými schody.“

Harry se usmál a chytil ho ještě pevněji. „To mě má vyděsit, ty zatracená pasácká sketo? Podívej se na mě. Jsem tak namol, že nic, ale vůbec nic necítím. I’m fuckin‘ indestructable man, Geoffe, Ivane!“

Vyšli ze stínu za barem. Teddy se mu vytrhl, když se otočil, aby je lépe viděl. Pak do něho strčil, Harry klopýtl dozadu a strhl s sebou židli a stůl, načež se skácel na zem. Namísto toho, aby vstal, zůstal ležet a chechtal se na Geoffa a Ivana, kteří tázavě hleděli na Teddyho.

„Vyhoďte ho zadním vchodem,“ řekl Teddy a pak pozoroval, jako si jeden černý hromotluk ve smokingu naložil policistu přes rameno.

„Nechápu, co těm lidem chybí,“ řekl Teddy a začal si upravovat svůj bezchybný oblek.

Ivan šel otevřít dveře.

„Co si šlehl?“ zeptal se Geoff. „Jenom se pořád směje.“

„Uvidíme, jak dlouho se bude smát,“ řekl Ivan. „Tady ho slož.“ Geoff opatrně postavil Harryho na nohy. Ten lehce vrávoravě zůstal stát před nimi.

„Umíte udržet tajemství, pane?“ zeptal se Ivan se střízlivým úsměvem a pohlédl k zemi. „Vím, že je to hrozné klišé, ale já nenávidím násilí.“

Geoff se rozchechtal.

„Mlč, Geoffe, je to pravda. Můžeš se zeptat lidí, kteří mě znají. ‚Nedokáže se s tím vyrovnat,‘ řeknou ti. ‚Ivan pak nemůže spát, je z toho tak rozhozený.‘ Svět je už tak pěkně zmršený, takže to nemusíme ještě zhoršovat a lámat si navzájem ruce a nohy, že ano? Proto teď pěkně půjdeš domů a tím to pro nás bude vyřízené. Ano?“

Harry přikývl a začal něco hledat po kapsách.

„A to přesto, že dnes odpoledne jsi padouch ty,“ řekl Ivan. „Ty!“

Strčil Harrymu ukazováčkem do hrudi.

„Ty!“ opakoval Ivan a přitlačil. Světlovlasý policista zavrávoral.

„Ty!“

Harry zůstal stát na patách a mával rukama. Neotočil se, aby věděl, co je za ním, ale vypadalo to, že to ví. Usmál se, když pohlédl na Ivana. Pak se převážil dozadu a zasténal, když zády a krkem narazil do schodů. Po zbytek cesty dolů mlčel.

 

Joe slyšel, že někdo vrávorá ve vchodových dveřích, a když přes sklo uviděl zkroucenou postavu svého nového hosta, věděl, že udělal jednu z chyb, kterých se jinak dopouštěl tak zřídka. Otevřel dveře a ten muž se svalil na něho. Kdyby Joe neměl tak nízké těžiště, tak by se asi oba skáceli na zem. Joeovi se podařilo pověsit si Harryho ruku kolem ramen a přivést ho k židli za recepcí, kde si ho mohl lépe prohlédnout. Ne, že by na toho světlovlasého opilce byl nějaký hezký pohled, když se ubytovával – ale teď vypadal opravdu hrozně. Na jednom lokti měl tak velkou odřeninu, že bylo vidět červené maso, jednu líci měl opuchlou, z nosu mu kapala krev na špinavé kalhoty. Košili měl roztrženou a znepokojivě sípal, když oddechoval. Ale aspoň že dýchal. „Co se stalo?“ zeptal se Joe.

„Sletěl jsem ze schodů, nic se nestalo, musím si jenom trochu lehnout.“

Joe nebyl lékař, ale ty sípavé zvuky při dýchání mu napovídaly, že jeho host musí mít zlomené žebro nebo i dvě. Vytáhl antiseptickou mas a náplasti, provizorně hosta ošetřil a pak mu do zakrvácené nosní dírky strčil vatu. Host jenom vrtěl hlavou, když mu Joe chtěl dát tablety proti bolesti.

„Painkilling stuff in my room,“ řekl.

„Potřebujete lékaře,“ namítl Joe. „Já…“

„Žádného lékaře. Za pár hodin jsem zase v pořádku.“

„Divně dýcháte.“

„To mám odjakživa. To víte, astma. Nechte mě dvě hodiny na pokoji, pak zmizím.“

Joe si povzdechl. Věděl, že se právě chystá udělat chybu číslo dvě.

„Zapomeňte na to,“ řekl. „Potřebujete víc než jen několik hodin. Kromě toho to přece není vaše chyba, že schody v Sydney jsou tak zatraceně strmé. Zítra se na vás podívám.“

Pomohl Harrymu do jeho pokoje, uložil ho do postele a zul mu boty. Na stole stály tři prázdné a dvě ještě neotevřené láhve Jima Beama. Joe byl abstinent, ale byl dost starý na to, aby věděl, že s opilci se dá mluvit. Otevřel jednu z láhví a postavil ji na noční stolek. Věděl, že jeho host to beztak bude mít těžké, až se probudí.

 

„Crystal Castle. Hallo.“

„Dobrý den, mohu mluvit s Margaret Dawsonovou?“

„Mluvíte.“

„Mohu pomoci vašemu synovi, když mi řeknete, že je vrahem Inger Holterové.“

„Co prosím? S kým mluvím?“

„S přítelem. Musíte mi důvěřovat, paní Dawsonová, jinak ztratíte svého syna. Rozumíte? Zavraždil Inger Holterovou?“

„Co to má znamenat? Žertujete? Kdo je Inger Holterová?“

„Jste Evansova matka, paní Dawsonová. I Inger Holterová měla matku. Vy a já jsme jediní, kdo můžeme pomoct vašemu synovi. Přiznejte, že zabil Inger Holterovou! Dejte na mě!“

„Jste opilý. Zavolám policii.“

„Ach ano?“

„Nashledanou.“

„Krávo…“

 

Alex Tomaros si založil ruce a opřel se o opěradlo židle, když Birgitta vešla do kanceláře. „Posaď se, Birgitto.“

Posadila se na židli, která stála před Tomarosovým skromným psacím stolem, a Alex využil příležitosti a pořádně si ji prohlédl. Vypadala unaveně, měla kruhy pod očima, působila nešťastně a byla ještě bledší než jindy.

„Před několika dny mě vyslýchal jeden policista, Birgitto. Jistý pan Hole, cizinec. Z našeho rozhovoru vyplynulo, že mluvil s jedním nebo vícero zaměstnanci a při tom získal poznatky poněkud… ehm, indiskrétního charakteru. Samozřejmě jsme všichni zainteresováni na tom, aby byl nalezen vrah Inger Holterové, ale přesto bych byl rád, kdyby ti bylo jasné, že takové výpovědi mohou být v budoucnu chápány jako… ehm, neloajální. A asi ti nemusím říkat, že si vzhledem k tomu, jaké poměry v našem oboru panují, nemůžeme dovolit zaměstnávat lidi, na které se nemůžeme spolehnout.“

Birgitta nic neřekla.

„Dnes dopoledne volal jeden muž a já jsem náhodou šel kolem telefonu. Snažil se sice maskovat svůj hlas, ale já ho poznal podle přízvuku. Byl to pan Hole a ptal se na tebe, Birgitto.“

Birgitta k němu překvapeně vzhlédla.

„Harry? Dnes?“

Alex si sundal brýle.

„Víš, že tě mám rád, Birgitto, a přiznávám, že to beru poněkud osobně. Doufal jsem, že se časem můžeme stát dobrými přáteli. Takže nebuď hloupá a skoncuj s tím, ano?“

„On volal z Norska?“

„To by bylo hezké, ale neznělo to jako dálkový hovor. Dobře víš, že nemám co skrývat, Birgitto, každopádně ne nic, co se týká tohoto případu. A o ten přece jde, ne? Inger to vůbec nepomůže, když budeš žvanit o tamtom. Můžu se na tebe spolehnout, má drahá Birgitto?“

„Co myslíš tamtím, Alexi?“

Vypadal překvapeně.

„Myslel jsem, že Inger ti o tom vyprávěla – o tom výletu.“

„Jakém výletu?“

„Po práci. Její laškování na mě působilo velmi povzbudivě a tak nějak… ehm… slovo dalo slovo. Měl jsem ji jen vzít domů a nechtěl jsem jí nahnat strach, ale obávám se, že můj malý špás brala příliš doslovně.“

„Nevím, o čem mluvíš, Alexi, a ani si nejsem jistá, jestli to chci vědět. Řekl ti Harry, kde teď je? Volal?“

„Počkej… Ty se červenáš, sotva zmíním jeho příjmení? O co tu jde? Co mezi vámi je?“

Birgitta zoufale sepnula ruce.

Naklonil se přes stůl a natáhl k ní ruku, aby ji pohladil po vlasech, ona mu ji však odstrčila.

„Nech toho, Alexi! Už jednou jsem ti řekla, že jsi idiot. Příště, až zavolá, nebuď takový idiot a zeptej se ho, kde ho můžu najít, ano?“ Vstala a odešla.

 

Speedy nevěřil vlastním očím, když vešel do Cricketu. Borroughs za pultem pokrčil rameny.

„Sedí tu už skoro dvě hodiny,“ řekl, „a je namol.“

Na jejich štamgastovském místě v zadním rohu seděl muž, který byl přinejmenším nepřímo zodpovědný za to, že dva Speedyho kumpáni skončili v nemocnici. Speedy zkontroloval, zda má v pouzdře na noze svůj nový HK.45 ACP, a šel ke stolu. Chlápek měl hlavu skloněnou na hrudi a vypadalo to, že spí. Před ním na stole stála z poloviny plná láhev whisky.

„Ahoj,“ zvolal Speedy.

Muž pomalu zvedl hlavu a slabomyslně se na něho usmál.

„Čekal jsem na tebe,“ zašišlal.

„Sedíš u špatného stolu,“ řekl Speedy, který zůstal stát. Měl před sebou náročný večer a nemohl si dovolit ztrácet čas kvůli tomu idiotovi. Každou chvíli se mohl objevit nějaký zákazník.

„Chci, abys mi nejdřív něco povyprávěl,“ řekl muž.

„Proč bych to dělal?“ Speedy cítil, jak ho na stehně tlačí pistole.

„Protože tu děláš kšefty a protože jsi teprve přišel a v této chvíli jsi nejzranitelnější, protože máš zboží u sebe a nechceš, abych tě prohledával před svědky. Zůstaň stát.“

Teprve nyní Speedy uviděl hlaveň pistole High-Power, kterou na něho ten muž namířil.

„Co chceš vědět?“

„Chci vědět, jak často sem chodil Andrew Kensington a kdy tu byl naposledy.“

Speedy se pokoušel přemýšlet. Nesnášel, když na něho někdo mířil.

„Máš u sebe diktafon, poldo?“

Polda se usmál.

„Uklidni se. Svědecká výpověď pod pohrůžkou násilí není platná. To nejhorší, co se ti může stát, je to, že tě zastřelím.“

„O.K., O.K.“

Speedy cítil, jak se začal potit. Propočítával vzdálenost mezi prsty své pravé ruky a HK.45 ACP.

„Pokud je to, co jsem slyšel, pravda, pak je teď mrtvý. Takže mu to nemůže ublížit. Byl opatrný, nikdy toho nechtěl příliš mnoho naráz. Chodil dvakrát do týdne a vždycky kupoval jeden sáček. To byl jeho zvyk.“

„Jak je to dlouho, co tu byl naposledy a hrál kriket?“

„Tři dny, přišel by zítra.“

„Kupoval něco i u někoho jiného?“

„Nikdy. To vím naprosto jistě. Je to osobní záležitost – takříkajíc věc důvěry. Kromě toho to byl policista a těžko si mohl dovolit příliš riskovat.“

„Pak tedy už skoro nic neměl, když byl tady. O několik dnů později měl přesto dost na to, aby se předávkoval tak, že by ho to zabilo, kdyby se o to nepostaral ten kabel. Co na to říkáš?“

„Byl přece v nemocnici. Utekl odtud právě kvůli absťáku. Kdo ví, možná měl nějakou rezervu.“

Polda si unaveně povzdechl.

„Máš pravdu,“ řekl, strčil si pistoli do vnitřní kapsy saka a chopil se sklenice, která stála před ním. „Všechno na tomto světě je zaneřáděné tím zatraceným možná! Proč jednou někdo nemluví jasně? Je to tak a ne jinak, basta, two and two are whatever it is and that’s that. To by spoustě lidí zatraceně ulehčilo život. Věř mi!“

Speedy si začal vytahovat nohavici, ale pak změnil své mínění.

„A kde zůstali injekční stříkačky?“ zamumlal polda. „Co?“ zeptal se Speedy.

„Na místě činu jsme nenašli žádnou stříkačku. Možná ji spláchl do záchodu. Říkals, že to byl opatrný člověk. Dokonce i těsně před smrtí.“

„Naliješ mi?“ zeptal se Speedy a posadil se.

„Je to tvůj život,“ odpověděl policista a posunul láhev přes stůl k němu.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023