23
Čtyři tisíce stop a jeden konec
Dveře se otevřely. Hukot venku byl ohlušující. Harry si ve dveřích klekl.
„Jsi připravený?“ zařval mu hlas za ním do ucha. „Ve čtyřech tisících stop zatáhni za uvolňovač a pak počítej. Když do tří vteřin neucítíš trhnutí, něco není v pořádku.“
Harry přikývl.
„Jdu ven!“ zvolal hlas.
Viděl, jak vítr nadouval černý overal toho malého muže, když se postavil ke dveřím. Pár kadeří, které mu čouhaly zpod helmy, vlálo ve větru. Harry ještě jednou pohlédl na výškoměr na hrudi. Ukazoval víc než deset tisíc stop.
„Ještě jednou díky!“ zvolal na pilota. Pilot se otočil. „Není zač, kolego! To je větší zábava než fotit pole s marijánkou.“
Harry vystrčil pravou nohu z letadla. Bylo to stejné jako kdysi, když jako kluk při cestě na prázdniny do Andalsnes stáhl okénko auta a vystrčil ven ruku, aby mohl „létat“. Vzpomněl si na to, jak mu vítr cloumal rukou, když proti němu nastavil dlaň.
Venku foukalo a musel doslova tlačit nohu před sebe a dolů. Chytil se madel ve dveřích. V duchu počítal, jak mu poradil Joseph – pravá noha, levá ruka, pravá ruka, levá noha. Potom pohlédl na Josepha, který čekal vedle něho. Kolem pluly malé obláčky. Pod nimi byl strakatý koberec v nejrůznějších odstínech zelené, žluté a hnědé.
„Hotel check!“ zvolal mu Joseph do ucha.
„Checking in!“ vykřikl Harry a pohlédl na pilota v kokpitu, který jim dal palcem znamení. „Checking out!“ Pohlédl na Josepha a uviděl přilbu, brýle a široký bílý úsměv v černém obličeji.
Harry se pustil madel a zvedl pravou nohu.
„Horizon! Up! Down! Go!“
Pak byl ve vzduchu. Měl pocit, že ho to odfouklo dozadu, zatímco letadlo pokračovalo ve svém klidném letu dopředu. Koutkem oka viděl, jak se letadlo točí, než pochopil, že se točí sám. Pohlédl na obzor, který dokazoval, že Země je kulatá. Modrá obloha se táhla až k azurové modři Tichého oceánu, odkud kdysi připlul kapitán Cook.
Joseph jím zatřásl a Harry se otočil tak, aby měl lepší pozici. Zkontroloval výškoměr. Devět tisíc stop. Můj Bože, kolik času máme! pomyslel si. Pohnul se, roztáhl ruce a udělal půlobrat.
Na západě se tyčily Modré hory, které byly modré proto, že tam z jednoho druhu blahovičníků stoupala modrá pára, která byla z dálky vidět. To mu vyprávěl Joseph. A pověděl mu i to, že za těmito horami leží země, kterou jeho předkové, kočovníci, považovali za svou vlast. Nekonečné suché planiny – the outback, které tvořily většinu území tohoto ohromného kontinentu. Bylo neuvěřitelné, že v té rozpálené peci někdo mohl přežít, ale Josephův lid tam žil mnoho tisíc let předtím, než přišli běloši.
Harry pohlédl dolů. Jak klidně a opuštěně to tam vypadalo. To musela být mírumilovná planeta hodná lásky. Výškoměr ukazoval sedm tisíc stop. Joseph se ho, jak bylo domluveno, pustil. Vážný přestupek proti předpisům, ale ty už beztak porušili tím, že byli tady nahoře sami. Harry viděl, jak Joseph připažil ruce, aby nabral horizontální rychlost. Trvalo to jen nepatrný okamžik, než zmizel vlevo dole.
Potom byl Harry sám. Jako vždycky. Jenom je to mnohem lepší, když člověk padá šest tisíc stop volným pádem.
Kristin se jednoho šedivého pondělního rána v jednom hotelovém pokoji rozhodla. Možná se probrala, vyčerpaná z nového dne, který ještě ani pořádně nezačal, vyhlédla z okna a řekla si, že to stačí. Na co myslela, Harry nevěděl. Lidská duše je hluboký, temný les a člověk se vždycky rozhoduje sám.
Pět tisíc stop.
Možná se rozhodla správně. Prázdná tubička od prášků každopádně svědčila o tom, že neměla pochybnosti. A jednoho dne musí přijít konec, jednoho dne je nejvyšší čas. Přání odejít z tohoto světa stylově každopádně dokazovalo jistou marnivost – slabost, kterou má jen málo lidí.
Čtyři a půl tisíce stop.
Jiní lidé mají jen slabost pro život. Je to jednoduché. No dobrá, možná to není tak úplně jednoduché, ale to všechno teď bylo daleko, tam dole. Přesně čtyři tisíce stop daleko. Chytil se oranžového držátka uvolňovače na pravé straně hrudi, odhodlaně jím trhl a začal počítat: „Jednadvacet,…
