( 23 )
Fernandito ležel natažený na posteli ve svém pokoji a pohledem bloudil v malém okýnku vedoucím do světlíku. Pokoj, či spíše kumbálek, jak jej všichni označovali, byl vedle prádelny.
Vždycky mu připomínal ponorky, které viděl ve filmech během dopoledního promítání v kině Capitol. Jen byl ještě temnější a méně útulný. Toho odpoledne se však Fernandito díky kouzlu, na němž zapracovaly hormony, i přesto cítil jako v sedmém nebi. On v tom však spatřoval cosi spirituálního a mystického. Láska s velkým L a v úzké sukni mu zaklepala na dveře. Přesněji řečeno na dveře neklepala, jen před nimi prošla. On ale věřil, že osud, stejně jako bolavé stoličky, člověku nedá pokoj, dokud nespadne klec. A zvlášť jde-li o milostné záležitosti.
Před několika dny spatřil zjevení, jemuž se podařilo jednou provždy zapudit přelud zlovolné Alicie i oněch přízračných vnad, jež mu v době počínající puberty učarovaly. Když jedna láska zklame, jiná přichází. Tak se to zpívá v bolerech, která jsou sice sladší mnohdy víc než vánoční cukroví, což však nic nemění na skutečnosti, že co se vědy o lásce týká, mívají tyto písně vždycky pravdu. Jeho pošetilá, naivní láska ke slečně Alicii ho v tomto překotném a nebezpečném období přivedla k rodině Sempereových a dobrák knihkupec mu nabídl místo. Pak už prostředníkem na cestě do ráje byla příležitost.
Stalo se to jednoho rána, kdy se dostavil do knihkupectví, aby plnil své úkoly coby doručovatel objednávek. Po obchodě pobíhala osůbka se zneklidňujícími půvaby a podivným přízvukem. Během rozhovoru se Sempereovými vyšlo najevo, že se jmenuje Sofía. Fernandito později rozličnými způsoby vypátral, že dotyčná je neteří knihkupce Sempereho a tím i Danielova sestřenice. Jeho matka Isabella měla podle všeho italský původ. Sofía pocházela z Neapole a u Sempereových bydlela jen dočasně, zatímco studovala na barcelonské univerzitě a zlepšovala si španělštinu. To vše byly samozřejmě detaily praktického rázu.
Pětaosmdesát procent Fernanditovy mozkové hmoty, o dalších menších orgánech nemluvě, se oddalo pozorování a adoraci Sofíi. Mohlo jí být asi devatenáct, možná o rok víc nebo míň. Příroda doléhající ve své neskonalé krutosti na nedospělé chlapce se uvolila dívku obdařit dokonalou souhrou předností, zaoblených křivek a pružnou chůzí. Pouhý pohled na to vše Fernandita přiváděl do stavu blízkého zástavě dechu. Její oči, křivky rtů, bílé zuby a růžový jazyk, který bylo možno zahlédnout, když se usmívala, nebohému chlapci úplně obluzovaly mysl. Dokázal si celé hodiny představovat, jak jeho prsty hladí ty renesanční rty a po bělostné šíji sklouzávají k rajskému údolí, zdůrazněnému díky obtaženým vlněným svetříkům, které dívka nosila a které jasně dokazovaly odvěké mistrovství Italů na poli architektury.
Fernandito přivřel oči, zapomněl na zvuk rádia z obývacího pokoje i na křik ze sousedství, vybavoval si vláčnou Sofíu uloženou na lůžku vystlaném růžemi, případně okvětními plátky jiné rostliny vhodné k takovému účelu. Nabízela mu přitom pel svého mládí, aby on pevnou a zkušenou rukou, jež si hravě poradí s nejrůznějším zapínáním, zdrhovadly a dalšími záhadami tajuplného světa ženství, ji pomalu zbavoval okvětí, a to pomocí něžných, ne-li kousavých polibků. Nakonec by si položil hlavu na onu oázu dokonalosti, kterou se nebesa rozhodla umístit do klína každé ženy. Tam Fernandito přebýval ve snách přesvědčený, že pokud by jej v tu chvíli Bůh, náš Pán, za hříšné myšlenky sežehl bleskem, i tak by to stálo za to.
Očišťujících blesků se nedostávalo, zato se rozezněl telefon. Chodbou se ozývaly kroky, jako když jede parní válec, dveře kumbálku se rozrazily a v nich se objevila otcova mohutná postava v trenýrkách a tričku. S chlebem se salámem v ruce oznámil:
„Vstávej, ty budižkničemu, to je pro tebe.“
Vyrván z náruče rajského objetí se Fernandito dovlekl na konec chodby. Tam v malém výklenku ležel telefon přímo pod plastovým vyobrazením Krista, které matka koupila v Montserratu. Kristovy oči se při zmáčknutí vypínače …
