Labyrint duchů (Carlos Ruiz Zafón)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

( 21 )

Slabounký paprsek světla pronikající okénkem v koupelně napovídal, že už svítá. Fernandito se v posteli posadil a podíval se na Matilde, která spala vedle něj. Pohledem laskal její nahé tělo, usmál se. Ona otevřela oči a klidně se na něj zadívala.

„Tak co, umělče? Jsi už trošku klidnější?“

„Že by už byli pryč?“ zeptal se mladík.

Matilde se protáhla, potom sesbírala oblečení rozházené u postele.

„Pro jistotu běž přes světlík, kterým se dostaneš do uličky. Ta vede k jednomu z vchodů na tržnici.“

„Děkuju.“

„Já děkuju tobě, zlato. Líbilo se ti to aspoň trochu?“

Fernandito se začervenal, ale přisvědčil, zatímco se v přítmí začal oblékat. Matilde natáhla ruku ke krabičce cigaret, kterou si položila na noční stolek. Jednu si zapálila. Sledovala Fernandita, jak se rychle obléká. Navzdory čerstvě udělenému zaškolení jeho stud ani zaraženost nedoznaly téměř žádné změny. Když už byl oblečen, pohlédl na ženu a ukázal na okénko.

„Tudy?“ Přikývla.

„Ale dávej bacha, ať se nepřerazíš a nerozbiješ si kokos. Ráda bych, aby ses za mnou zase zastavil, celej, se vším na svým místě. Přijdeš za mnou, že jo?“

„Jasně,“ zalhal Fernandito. „Jen co dostanu výplatu.“

Vystrčil hlavu z okna a prozkoumal dvorek ústící do úzkého průchodu, o němž se Matilde zmiňovala.

„Nespolíhej na schodiště, je tak trochu rozjetý. Raději seskoč, vždyť jsi mladý.“

„Děkuju. A ahoj.“

„Ahoj, zlato. Hodně štěstí.“

„Hodně štěstí,“ odvětil Fernandito.

Mladík se právě chystal proklouznout okénkem, když se mu za zády ozval ženin hlas, který ho volal.

„Fernando?“

„Co je?“

„Buď na ni hodnej. Na tu svou holku. To je fuk, jak se jmenuje. Buď na ni hodnej.“

Sotva Vargas opustil prostor márnice, cítil, jak po dlouhé mezihře v očistci opět ožívá. Byl celý rozpálený z alkoholu, který mu nalil doktor Manero. Hlavně však na něj zapůsobilo objasnění významu poloviny čísel na onom seznamu. Téměř zapomněl, že si už příliš dlouho neměl možnost zdřímnout. Tělo vykazovalo patrné známky únavy, a kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si, že ho bolí kosti a vůbec všechno, dokonce i mozek, jak namáhal paměť. Na druhou stranu se držel na nohou a kráčel odhodlaně dál díky naději, že ony kusé informace, jež se mu právě podařilo rozkrýt, by ho mohly někam dovést. Na okamžik zaváhal, jestli se nemá zastavit u Alicie a podělit se s ní o novinky. Nebyl si ale jistý, zda seznam s čísly úmrtních listů, který si na své tajné cestě z Madridu Valls vezl s sebou, pomůže najít nějakou stopu. Rozhodl se proto vše nejprve ověřit. Zamířil k náměstí Medinaceli, což byla oáza s palmami a zelení vystupující z prostoru mezi chátrajícími paláci a mlhou, kterou sem zanášel vítr z přístavu. Už brzy se tam měly otevřít dveře kanceláří Matričního úřadu města Barcelony.

Cestou se Vargas zastavil v hostinci Oba světy na náměstí Plaça Reial, kde už nabízeli snídani a kávu dětem noci, tedy všem těm, kteří se tu na své poslední štaci chtěli občerstvit. Posadil se k baru, kývl na číšníka s výraznými čelistmi a licousy a objednal si chléb se sušenou šunkou, pivo a dvojitou kávu s trochou koňaku.

„Koňak mám už jenom ten dražší,“ upozornil číšník.

„Tak to chci dvojitý,“ opáčil Vargas.

„Jestli něco slavíte, tak vám možná místo zákusku přijde vhod doutník značky Romeo y Julieta. Vozí mi je přímo z Kuby. Fajnový, takový, co je mulatky balí mezi stehny…“

„To neodmítnu.“

Vargas vždycky slýchával, že snídaně je nejdůležitějším jídlem z celého dne, tedy přinejmenším než přijde doba oběda. Završit ji dobrým doutníkem nutně muselo přinést štěstí. S plným žaludkem a vědomím jistého příslibu se rozhodl pokračovat dál v cestě, zatímco za sebou zanechával stopu karibského kouře. Nebe se zbarvilo do jantarova, mlžné světlo klouzající po průčelích domů Vargase přimělo k úvaze, že je to jeden z těch několika mála dní, kdy narazí na pravdu nebo na něco velmi podobného. Jak o tom za pár let bude zpívat jeden básník, který vznášel svůj protest právě v těchto ulicích – dnes může být skvělý den.

Ze vzdálenosti přib…

Informace

Bibliografické údaje

  • 14. 1. 2025