( 35 )
Byl to nejkrásnější sen, jaký se jí kdy zdál. Alicia se probrala v místnosti s bílými stěnami, kde to bylo cítit kafrem. Šum vzdálených hlasů k ní doléhal a zase se vzdaloval, jako šepotavý příboj. Ze všeho nejdříve si uvědomila, že bolest pominula. Poprvé po dvaceti letech jí nepůsobila utrpení. Úplně zmizela a odnesla s sebou svět, v němž Alicia strávila téměř celý život. Místo něj tu bylo místo, kde světlo procházelo vzduchem jako hustá tekutina narážející na prach vznášející se kolem a vytvářelo duhové záblesky. Alicia se zasmála. Mohla dýchat, cítila odpočaté tělo. Vnímala své kosti zbavené utrpení, uvědomovala si osvobozeného ducha, vymaněného ze sevření kovových kleští, které ji vždy tolik drtily. Nad sebou viděla skloněnou tvář anděla, jenž se jí díval do očí. Byl vysoký, v bílém plášti, bez křídel. Neměl skoro žádné vlasy, v ruce ale držel injekční stříkačku. Když se ptala, zda je mrtvá, zda je v pekle, anděl se usmál. Řekl, že přijde na to, jak se to vezme, ale ať si nedělá starosti. Ucítila bodnutí, poté se jí žilami rozlil proud tekutého štěstí, jenž po sobě zanechal vlahý klid. Za andělem se objevil ďáblík, seschlý, přirostlý k obrovitánskému nosu, takovému, jaký by jistě inspiroval Molièra ke komediím a Cervantese k hrdinským příběhům.
„Alicio, půjdeme domů,“ oznámil ďáblík hlasem, jenž jí připadal podivně povědomý.
Provázel ho duch s uhlově černými vlasy. Měl tak dokonalé rysy ve tváři, až Alicia pocítila touhu políbit ho na rty, prsty mu prohrábnout tu černou hřívu a zamilovat se do něj, byť by to bylo jen na chvilku, na docela malý okamžik, dostatečný na to, aby si pomyslela, že je vzhůru a narazila na štěstí, které někdo nepozorný ztratil po cestě.
„Smím vás pohladit?“ zeptala se.
Tmavý kníže, musel to být totiž přinejmenším kníže, váhavě pohlédl na ďáblíka. Ten dal posunkem najevo, ať na to nedbá.
„To je tou mou krví, co jí koluje v žilách. Pozbyla na chvíli ostych a je teď taková rozpálená. Toho si nevšímejte.“
Na pokyn knížete se objevila skupina trpaslíků, jen nebyli prťaví a měli bílé pláště. Všichni čtyři ji na prostěradle zvedli z postele a položili na lehátko. Kníže ji uchopil za ruku a pevně ji stiskl. Určitě je skvělým otcem, pomyslela si Alicia. Ten stisk ruky, ten hebký dotek to potvrzoval.
„Nechtěl byste mít dítě?“ zeptala se.
,,Mám jich sedmnáct, dušinko,“ odvětil kníže.
„Alicio, spěte, děláte mi ostudu,“ přikázal ďáblík.
Neusnula však. Držela se za ruku svého galána, ležela na kouzelném lehátku a snila dál, zatímco procházeli nesčetnými chodbami lemovanými bílými světly. Putovali ve výtazích, křižovali tunely a sály zakletými do nářků, až nakonec Alicia ucítila chladnější vzduch. Bledé stropy ustoupily klenbě z červenavých mraků zbarvených letmým dotekem slunečních paprsků, měkkých jako vata. Ďáblík ji přikryl dekou, trpaslíci poslechli pokyny knížete a naložili ji do kočáru, který do pohádkového rámce nezapadal, jelikož vepředu neměl koně a chyběly i měděné ozdoby. Jen na boku bylo záhadné poselství:
UZENINY
LA PONDEROSA
Velkoobchod a rozvoz do domu
Kníže právě zavíral dveře, když vtom Alicia zaslechla hlasy, někdo s výhrůžkami přikazoval, aby zůstali stát. Na několik minut osaměla, zatímco její kavalíři se střetli se zloduchy. Kolem se rozléhaly nezaměnitelné zvuky úderů a ran. Když se k ní ďáblík zase vrátil, měl zježené vlasy, natržený ret a vítězoslavně se usmíval. Vozidlo se drkotavě rozjelo a Alicia měla zvláštní dojem, že cítí vůni levných párků.
Cesta jí připadla nekonečná. Brázdili třídy a ulice, propletli se labyrintem, a když se dveře otevřely, trpaslíci, kteří mezitím vyrostli a vypadali jako běžní muži, ji vytáhli na nosítkách ven. Alicia si všimla, že kočár se zázračně proměnil v dodávku. Ocitli se v úzké, tmavé uličce, jež v šeru působila jako spára. Ďáblík, který měl najednou v obličeji Fermínovy nezaměnitelné rysy, jí oznámil, že je téměř v bezpečí. Přenesli ji k velkým dveřím z vyřezávaného dubového dřeva, ze kterých vykoukl muž s řídkým…
