( 5 )
„Co víte o donu Mauriciu Vallsovi?“
„To jako o ministrovi?“ zeptala se Alicia.
Na okamžik se zarazila, probírala se přívalem obrazů týkajících se dlouhé a sdělovacími prostředky hojně propagované kariéry dona Mauricia Vallse, jež jí vytanuly na mysli. Domýšlivý muž elegantního vzhledu, kterému na každé fotografii vždy patřilo nejlepší místo v nejlepší společnosti, zatímco přijímal pocty a rozdával neoddiskutovatelná moudra za potlesku a obdivu dvorních komparzistů. Mauricio Valls, kanonizovaný ještě během svého života, se díky vlastnímu úsilí dokázal vyšvihnout až na nejvyšší oltář, veden samozvanými intelektuály na domácí scéně. Pro obyčejné smrtelníky představoval ztělesnění prototypu španělského učence, rytíře umění a myšlení, bezmezně oceňovaného a uctívaného. Bez známky ironie lze říci, že se stal symbolem kulturní a politické elity v zemi. Krokům ministra Vallse předcházely novinové zprávy i veškerá okázalost režimu. Na jeho přednáškách, pořádaných na nejprestižnějších místech v Madridu, se scházela nejvybranější společnost. Jeho články na aktuální témata vydávané v tisku se stávaly dogmatem. Pisálci sešikovaní do zástupu, kteří mu zobali z ruky, jej vychvalovali, až se mohli přetrhnout. Na příležitostné recitály, na nichž ve dvojici vždy s některým z velikánů domácí literatury Valls četl své básně a monology z opěvovaných divadelních her, bývaly vstupenky obvykle vyprodané. Jeho literární tvorba se považovala za rukověť úspěchu, jeho jméno se už zařadilo mezi plejádu mistrů. Mauricio Valls, zosobnění keltiberského jasnozřivého rozumu, jenž přináší světlo celému světu.
„Víme jen to, co se dozvídáme z novin,“ vmísil se do hovoru Leandro. „A popravdě řečeno, od jisté doby je toho málo ve srovnání s tím, na co jsme bývali zvyklí.“
„Vlastně spíše skoro nic,“ přitakal Gil de Partera. „Nepochybuji, slečno, že vám to neuniklo. Od listopadu 1956, což je už přes tři roky, Mauricio Valls, ministr školství nebo kultury, jak sám s oblibou říká, jenž býval miláčkem tisku, dovolíte-li mi ten výraz, prakticky úplně zmizel z veřejného života, nebývá jej vidět téměř při žádné oficiální události.“
„Teď, když se o tom zmiňujete, pane řediteli…“ připustila Alicia.
Leandro si s Gil de Parterou vyměnil spiklenecký pohled, pak se obrátil k Alicii, aby jí objasnil souvislosti.
„Fakt je ten, Alicio, že nejde o náhodu ani o vůli samotného pana ministra, který by se sám rozhodl odepřít nám příležitost těšit se z jeho bystrého úsudku či dokonalého mistrovského umění.“
„Vidím, že jste měl možnost se s ním setkat, Leandro,“ poznamenal Gil de Partera.
„Dostalo se mi té cti před časem, ačkoli jen na velmi krátkou dobu, když jsem působil v Barceloně. Je to velký člověk, který dokázal příkladně zosobnit hodnoty našich intelektuálů i hloubku jejich myšlenek.“
„Nepochybuji o tom, že by pan ministr s vámi naprosto souhlasil.“
Leandro se zdvořile usmál, a než se ujal slova, pohledem se opět zaměřil na Aliciu.
„Záležitost, kvůli které jsme se tu dnes sešli, se bohužel netýká nepopiratelného přínosu našeho pana ministra ani záviděníhodného zdraví, kterému se těší jeho ego. Pokud zde přítomný pan ředitel dovolí, myslím, že když se nyní zmíním o důvodu dlouhotrvající nepřítomnosti dona Mauricia Vallse, neprozradím nic kromě toho, s čím budeme dál pracovat. Pan ministr se v poslední době na veřejnosti neukázal kvůli podezření z existujícího a léta připravovaného komplotu, jehož cílem bylo spáchat na něj atentát.“
Alicia povytáhla obočí a vyměnila si s Leandrem pohled.
„Policie už zahájila vyšetřování, do něhož jsme na základě žádosti našich přátel z ministerstva vnitra angažováni i my, abychom s případem vypomohli. Vyčlenili jsme proto agenta, který je do vyšetřování zapojen, ačkoli oficiálně se na něm nepodílíme, takže ke konkrétním informacím nemáme přístup,“ vysvětloval Leandro.
Alicia se kousla do rtu. Nadřízený očima dával jasně najevo, že zatím není prostor pro otázky.
„Tento agent, z důvodů, které se nám ještě nepodařilo obja…
