( 12 )
Onoho roku, kdy Alicia Gris přijela do Madridu, se od Leandra Montalva, svého mentora, jenž coby loutkoherec vedl všechny její kroky, naučila jedné věci. Kdo si chce zachovat zdravou mysl, potřebuje místo, kam se vytratí, kdykoli se mu zachce. Takové místo je posledním útočištěm. Jde o jakýsi přístavek duše, kam se člověk vždycky může uchýlit, kde se může uzamknout a třeba i ztratit klíč, když svět sehrává absurdní komedii, v níž jde všechno z kopce. Jedním z Leandrových charakteristických rysů, kterým nejvíce popuzoval, byla skutečnost, že měl vždycky pravdu. Alicia se postupem času nakonec podvolila, když vše bylo zřejmé, a řekla si, že možná nastala chvíle, kdy si musí najít vlastní útočiště. Absurdita tohoto světa se jí už přestávala jevit jako příležitostná komedie, jelikož se proměnila v obyčejnou rutinu. Pro jednou se jí osud rozhodl rozdat dobré karty. Jak tomu bývá u všech velkých setkání, došlo k němu, když to vůbec nečekala.
Od onoho dne už uplynula spousta času. Tenkrát v Madridu trávila první podzim. Právě se procházela po promenádě Recoletos, když ji zastihl liják. Mezi stromořadím si všimla honosné klasicistní budovy, kterou pokládala za muzeum, proto se rozhodla, že se tam schová a počká, až průtrž pomine. Celá promoklá vystoupala po schodišti zdobeném majestátními sochami, aniž si povšimla nápisu na bráně. Poněkud flegmaticky vyhlížející člověk se sovím pohledem, jenž vyšel ze dveří, aby se podíval na výjev skýtaný deštěm, ji viděl přicházet. Spočinul na ní predátorským zrakem, sledoval ji, jako by byla drobným hlodavcem.
„Dobrý den. Jakou tu máte výstavu?“ začala Alicia.
Onen člověk si ji zevrubně prohlížel, oči měl jako lupy, viditelně na něj nikterak nezapůsobila.
„Vystavujeme tu trpělivost, slečno. Občas i údiv nad drzostí ignorantství. Zde je totiž Národní knihovna.“ Snad to bylo tím, že se slitoval, možná se jen nudil, každopádně onen muž s pohledem sovy Aliciu poučil, že se ocitla v jedné z největších knihoven na zeměkouli, v jejíchž útrobách na ni čeká přes pětadvacet milionů svazků. Pak poznamenal, že pokud přišla s cílem použít toaletu nebo číst si v hlavním sále časopisy o módě, může se rovnou otočit a jít, ať si klidně chytne třeba zápal plic.
„Mohla bych se vás, milostpane, zeptat, kdo ráčíte být?“ otázala se.
„Už je to hodně dlouho, co jsem žádného milostpána neviděl. Pokud však máte na mysli mou maličkost, stačí, když vám řeknu, že jsem ředitelem této instituce a k mým nejmilejším zálibám patří vyhánět drzouny a vetřelce ze dveří.“
„Ale když já jsem si chtěla podat přihlášku.“
„Já jsem zase chtěl napsat Davida Copperfielda. No a vidíte, stárnu, přitom soupis mé bibliografie není nic moc. Jakpak se jmenujete, panenko?“
„Alicia Gris. K službám vám i celému Španělsku.“
„Okolnost, že jsem budoucím pokolením neodkázal velké dílo, které by ze mě učinilo klasika, mi rozhodně nebrání rozeznat projevy ironie a nepřístojnosti. Pokud jde o Španělsko, to jde mimo mě, navíc od toho tu jsou celé zástupy křiklounů, ale co se mě týče, není mi jasné, jak byste mi mohla sloužit. Tedy kromě toho, že byste mi připomínala, jak jsem starý. Nicméně rozhodně nejsem zlý obr, pokud máte upřímný zájem přihlásit se do knihovny, rozhodně vás nebudu nutit, abyste setrvávala ve stavu systémové negramotnosti. Jmenuji se Bermeo Pumares.“
„Je mi ctí. Odevzdávám se vám do rukou, aby se mi dostalo vzdělání, které mě zachrání před nevědomostí a otevře mi dveře do zdejší Arkádie, které velíte.“
Bermeo Pumares povytáhl obočí, rozhodnut protivníka přehodnotit.
„Začínám tak nějak matně tušit, že se dokážete spasit sama a že žádnou pomoc nepotřebujete, slečno Gris. Stejně tak mám tušení, že vaše nevědomost je poněkud menší než vaše troufalost. Jsem si vědom, že má lačnost po encyklopedickém vědění značně poznamenala mou řeč, jež se tudíž přiblížila baroknímu typu projevu, nicméně, kvůli tomu se ještě nemusíte starému profesorovi posmívat.“
„Nic takového by mě v životě nenapadlo.“
„Jistě. Podle řeči poznáte…
