Soudničky IV

Zhýralý stařec

(Krajský soud v Praze)

Praha 5. března

Alois Talavašek, pětašedesátiletý vdovec, přišel tuhle do hostince pana Zálaby.

„To jsou k nám hosti,“ zavrčel šenkýř zlostně, neviděl Talavaška rád. Bývalý majitel slušného hospodářství na stará kolena zpustl a dělal rodině ostudu. Nejraději roznáší klepy, tupí svou rodinu, že mu nedává na kořalku, a nerozeznává mezi svým a cizím.

„Nalej mi panáka, abych se zahřál po ránu,“ požádal hostinského.

„Máte peníze?“ optal se hostinský nedůvěřivě.

„Peněz vagon,“ odvětil zhýralý stařec chlubně a ukázal šenkýři pětikorunu.

Hostinský mu mlčky nalil kořalku. Vdovec převrátil do sebe skleničku a dal najevo, že má chuť k družnému hovoru.

„Dělá se nám pěknej čas,“ načal řeč.

„Tím mně nemůže bejt pomožíno,“ příkře odpověděl hostinský a začal mýt sklenice.

Vdovec vylovil z čepice nedopalek a povídal: „Koukám se na tebe, Zálabo, a povídám si, že by sis měl vzít moji dceru. Řekni slovo a můžeš mít kopulaci v tu ránu. Figurou byste se hodili k sobě, ona je taky víc široká než dlouhá.“

„Proč bych to dělal?“ zavrčel šenkýř. „To bych si teda náramně pomohl.“

„Možná že bys udělal štěstí. Hodili byste se k sobě. Má nemlich takovou povahu jako ty. Ty seš krkoun a ona je neužilá. Ona, človíčku zlatej, nemůže ani vidět, když se koza pase. Nepřeje jí trochu tý zeleně. Nejraději by všechnu trávu sežrala sama. A ty taky, jak si myslím, ty bys nejradši hospodu vypil sám a hosti aby se na tebe dívali. A dej mi ještě jednu šedou, prstem míchanou…“

„Tak co bude?“ zaútočil znovu, když si přihnul. „Mám to dát dohromady? Pod…