24. kapitola
Inspirace není výsadou jen duchů, kteří šoupají magnety po dveřích lednice, a v úterý ráno se mi přímo rozsvítilo v hlavě. Přišlo to, zrovna když jsem se holil a přemýšlel nejvýš tak o pivu, které bych měl na večírek koupit. A jako ty nejlepší nápady se i tento objevil jako blesk z čistého nebe.
I když jsem přímo neběžel, přece jenom jsem hodně rychle vyrazil do obývacího pokoje a cestou si utíral z obličeje do ručníku holicí pěnu. Letmo jsem pohlédl na sbírku křížovek, která ležela na mém rukopise. Tam jsem se dostal, když jsem se poprvé snažil vyluštit „jdi na devatenáct“ a „jdi na devadesát dva“. Nebyl to špatný začátek, ale co měly křížovky společného s TR-90? Koupil jsem tu knížečku v knihkupectví v Derry, a z té třicítky křížovek, do kterých jsem se pustil, jsem skoro všechny vyluštil v Derry. Duchové TR se sotva budou zajímat o sbírku křížovek z Derry. Ale takový telefonní seznam…
Sebral jsem ho z jídelního stolu. I když obsahoval čísla z celé jižní části okresu Castle – kromě TR také Motton, Harlow a Kashwakamak byl docela tenký. Ze všeho nejdřív jsem zkontroloval bílé stránky, abych zjistil, jestli jich je aspoň devadesát dva. Bylo. Jména, která začínala na Y a Z končila na stránce devadesát sedm.
Takže zde byla odpověď. Musela být.
„Mám to, že?“ zeptal jsem se Buntera. „Je to ono.“
Nic. Zvonek ani necinkl.
„Jdi do háje – co takový vycpaný los ví o telefonním seznamu?“ Jdi na devatenáct. Nalistoval jsem stránku devatenáct, kde výrazně vyvstávalo písmeno F. Přejížděl jsem prstem po prvním sloupci a moje vzrušení vyprchávalo. Devatenácté jméno na stránce devatenáct znělo Harold Failles. Nic mi neříkalo. Byli tam také Feltonové a Fennerové, nějaký Filkersham a několik Finneyů, půl tuctu Flaheryů a víc Fosseů, než člověk spočítá. Poslední jméno na stránce devatenáct znělo Framingham. To mi také nic neříkalo, ale Freamingham, Kenneth P.
Chvíli jsem na to jméno hleděl. Začalo mi svítat. Se vzkazy z lednice to nemělo nic společného.
Vidíš straky na vrbě, pomyslel jsem si. Je to, jako když si koupíš modrý buick.
„Pak vidíš modré buicky všude,“ řekl jsem. „Prakticky je musíš odkopávat z cesty. Jo, to je ono.“ Ale ruce se mi třásly, když jsem obracel listy na stránku devadesát dva.
Zde byla jména z jihu castleského okresu začínající na T a k tomu pro dobrou míru několik jmen na U, jako Alton Ubeck a Catherine Udellová. Neobtěžoval jsem se kontrolovat devadesáté druhé jméno na této stránce; telefonní seznam nakonec klíčem k magnetovým křížovkám nebyl. Přesto z něho vysvítalo cosi neobyčejného. Zavřel jsem seznam, chvíli ho jen držel v rukou (na obálce byla fotografie veselých lidí s hřebeny na borůvky) a pak ho namátkou otevřel, tentokrát u M. A jakmile jsem věděl, co hledat, padlo mi to rovnou do očí.
Všechna ta K.
Jistě, byli tam Stevensové a Johnové a Marthy; byl tam Meserve, G., a Messier, V., a Jayhouse, T. Ale zas a znovu jsem viděl iniciálu K, pokud lidé využili svého práva neuvádět v seznamu křestní jméno. Jen na padesáté stránce bylo nejméně dvacet iniciál K a dalších deset C. A co se týče přímo jmen…
Na náhodně vybrané stránce u písmene M bylo dvanáct Kennethů, včetně tří Kennethů Mooreových a dvou Kennethů Munterových. Byly tam čtyři Catheriny a dvě Katheriny. Byl tam Casey, Kiana a Kiefer.
„Kristepane, to je úplný mor,“ zašeptal jsem.
Listoval jsem seznamem a nemohl věřit tomu, co vidím, ale stejně jsem to viděl. Samí Kennethové, Katheriny a Keithové. Viděl jsem také Kimberly, Kim a Kym. Byl tam Cammie, Kia (ano, a to jsme si mysleli, jak nejsme originální), Kiah, Kendra, Kaela, Keil a Kyle. Kirbya Kirk. Nějaká paní se jmenovala Kissy Bowdenová, a nějaký muž Kito Rennie Kito, stejně jako jeden z Kyřiných ledovnicových lidí. A všude, v mnohem větším počtu než obvyklé iniciály S, T a E, byly řady K. Míhaly se mi před očima.
Otočil jsem se a podíval se na hodiny – nechtěl jsem nechat stát Johna Storrowa na letišti, proboha –, ale žádné hodiny tam nebyly. Jistěže ne. Starému kocourov…
