18. kapitola
Vystoupal jsem po schodech na verandu, místo abych obcházel dům k předním dveřím, a pořád jsem se pohyboval pomalu a divil se, jak to, že mám nohy dvakrát těžší než obyčejně. Když jsem vešel do obývacího pokoje, rozhlédl jsem se dokořán otevřenýma očima jako někdo, kdo byl deset let pryč a po návratu nachází všechno tak, jak to opustil – losa Buntera na stěně, Boston Globe na pohovce, sborník křížovek na odkládacím stolku, na kuchyňské lince talíř se zbytky večeře. Když jsem se tak na ty věci díval, naplno jsem si to uvědomil – vyšel jsem si na procházku, nechal po sobě normální běžný nepořádek, a skoro jsem zemřel. Skoro mě zavraždili.
Rozklepal jsem se. Odešel jsem do severní koupelny, stáhl mokré šaty a hodil je do vany – plesk. Potom, pořád celý rozklepaný, jsem se otočil a zahleděl se na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Vypadal jsem jako člověk, který se v barové rvačce přidal na nesprávnou stranu. Na svalu na paži jsem měl dlouhou tržnou ránu ucpanou krevní sraženinou. Na levé klíční kosti se rozpíjela černofialová podlitina, která vypadala jako tmavá křídla. Na krku a za uchem, kde mě vzala ostrým prstenem líbezná Rogette, jsem měl krvavou rýhu.
Vzal jsem kapesní zrcátko a s jeho pomocí se podíval na zátylek. „Copak vám to do těch tvrdých palic nedolehne?“ křičela matka na Sida a na mě, když jsme byli malí, a teď jsem děkoval bohu, že máma měla s tou tvrdostí zřejmě pravdu, aspoň v mém případě. Místo, kam mě Devore udeřil holí, vypadalo jako kužel nedávno vyhaslé sopky. Po prstenu Whitmorové mi zůstal červený šrám, který bude chtít pár stehů, pokud mi nemá zůstat jizva. Celý zátylek jsem měl dole kolem vlasů od krve, už suché a drolivé. Bůh ví, kolik jí vyteklo z těch nepříjemně rudých úst do jezera, které je oplachovalo.
Nalil jsem si do dlaně peroxid vodíku, obrnil se a šplíchl si ho na zátylek jako vodu po holení. Příšerně to žahlo a já musel sevřít rty, abych nezařval. Když bolest začala trochu polevovat, namočil jsem do peroxidu ještě chomáč vaty a očistil si ostatní rány.
Osprchoval jsem se, hodil na sebe tričko a džíny a pak šel do haly, abych zatelefonoval okresnímu šerifovi. Nemusel jsem se spojovat s ústřednou; číslo policie v Castle Rock a okresního šerifa bylo na lístku V PŘÍPADĚ NOUZE, spolu s čísly hasičů, pohotovosti a čísla začínajícího 900, kde se daly za dolar padesát získat tři odpovědi na nejčerstvější křížovku v Timesech.
Rychle jsem vytočil první tři číslice, ale pak jsem začal zpomalovat. Dostal jsem se až na 955 960, než jsem přestal úplně. Stál jsem v hale s telefonem u ucha a představoval si další titulek, tentokrát nikoli ve střídmých Timesech, ale v rozeřvaném New York Post. Spisovatel si stěžuje na starého počítačového krále: „Ten hnusný rváč!“ A přes všechny sloupce moje fotografie, na které budu vypadat zhruba na svůj věk, a fotka Maxe Devora, který vypadá zhruba na sto šest. Post by s velkou radostí pověděl svým čtenářům, jak Devore (spolu se svou společnicí, postarší dámou, která může mít tak pětačtyřicet kilo, když se nechá přes noc namočit) zbouchali na hromadu spisovatele zhruba polovičního věku – chlapa, který aspoň podle fotografie vypadá poměrně štíhle a fit.
Telefon s tím svým zárodkem mozku už měl dost pouhých šesti číslic místo požadovaných sedmi, dvakrát cvakl a přehodil mě zpět na volnou linku. Odtáhl jsem sluchátko od ucha, chvíli na něj hleděl a pak ho jemně položil zpět do vidlice.
Nedělám vědu z pozornosti tisku, někdy žertovné, jindy nenávistné, ale jsem opatrný, stejně jako bych byl opatrný v přítomnosti špatně naloženého osrstěného savce. Amerika udělala z lidí, kteří ji baví, elitní, prvotřídní kufry, a média se posmívají každé „celebritě“, která se odváží stěžovat si na to, jak s ním nebo s ní zacházejí. „Přestaň fňukat!“ křičí noviny a televizní diskusní pořady (tónem, vítězným a pobouřeným zároveň). „Fakticky sis myslel, že jsme ti zaplatili takový velký prachy jenom za to, žes zazpíval jakousi písničku nebo že se umíš ohánět pálkou? To se …
