8. kapitola
Buddy Jellison byl pořád stejný, to ano – stejné špinavé kuchařské kalhoty a bílá flekatá zástěra, stejné černé vlasy pod papírovou čepicí, potřísněnou buď hovězí krví nebo jahodovou šťávou. Dokonce to od pohledu vypadalo, že má ježatý knír plný pořád stejných drobečků z vločkových sušenek. Bylo mu snad pětapadesát nebo taky sedmdesát, jak už tak někteří geneticky obšťastnění lidé vypadají, dokud nedosáhnou nejzazší hranice středního věku. Byl mohutný a trochu nemotorný – vysoký tak sto devadesát, k tomu sto padesát kilo –, a přesto plný půvabu, vtipu a joi de vivre, stejně jako před čtyřmi lety.
„Chcete jídelní lístek, nebo si to pamatujete?“ zamručel, jako bych tu byl naposledy včera.
„Pořád děláte Villageburger Deluxe?“
„Sere holub na vršky borovic?“ Upíral na mě světlé oči. Žádné projevy soustrasti, což mi vyhovovalo.
„S velkou pravděpodobností ano. Dám si jeden se vším všudy – ten burger, ne toho holuba – a k tomu čokoládové frapé. Rád vás zase vidím.“
Natáhl jsem k němu ruku. Vypadal překvapeně, ale přijal. Na rozdíl od šatů, zástěry a čepice měl ruce čisté. Dokonce i nehty měl čisté. „Jo,“ řekl a pak se otočil k bledničkovité ženě, která vedle grilu krájela cibuli. „Jeden burger, Audrey,“ řekl. „A protáhni ho zahradou.“
Obvykle sedávám někde v koutě, ale toho dne jsem si sedl do boxu vedle chladnice a čekal, až Buddy zařve, že to mám hotové – Audrey pekla minutky, ale neobsluhovala. Chtěl jsem přemýšlet a u Budda to šlo moc dobře. Sedělo tu pár místních, kteří pojídali obložené chleby a pili limonádu rovnou z plechovky, ale to bylo ono; lidé z letních sídel by raději byli o hladu, než aby zašli do Village Cafe, a i pak byste je nejspíš museli pronést dveřmi a oni by ječeli a kopali kolem sebe. Na podlaze bylo vybledlé zelené linoleum kopcovitého terénu, plného návrší a údolíček. Stejně jako Buddyho uniforma nebylo moc čisté (letňáci, kteří sem chodili, si nejspíš nevšimli jeho rukou). Dřevěné obložení bylo mastné a tmavé. Nad ním, kde začínala omítka, byla spousta nálepek na nárazníky – Buddyho představa výzdoby.
KLAKSON NEFUNGUJE – BACHA NA PROSTŘEDNÍK.
ZTRATILA SE MANŽELKA A PES: ODMĚNA ZA PSA.
MY TU NEMÁME ŽÁDNÉHO OBECNÍHO OPILCE. VŠICHNI SE STŘÍDÁME.
Myslím, že humor je skoro vždycky našminkovaný vztek, ale ta vrstva šminek je v malých městečkách hodně tenká. Tři větráky u stropu apaticky obracely horký vzduch a vlevo od chladnice na nápoje visely dvě mucholapky, obě poseté zvířátky, z nichž se ještě některá slabě zmítala. Když jste se na ně vydrželi dívat a při tom jíst, měli jste zažívání pravděpodobně v pořádku.
Přemýšlel jsem o tom, jak jsou si ta jména podobná, a že to určitě byla, musela být, náhoda. Přemýšlel jsem o mladé, hezké dívce, která se stala matkou v šestnácti nebo sedmnácti a vdovou v devatenácti nebo dvaceti. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem se nechtě dotkl jejího prsu, o tom, jak svět posuzuje muže po čtyřicítce, kteří najednou objeví fascinující svět mladých žen a všeho, co k nim patří. Ale hlavně jsem myslel na tu divnou věc, která se mi přihodila, když mi Mattie pověděla, jak se holčička jmenuje – na ten pocit, že mám ústa a krk najednou plné studené vody s minerální pachutí. Jak mě zaplavila.
Můj burger byl už hotový, ale Buddy musel zavolat dvakrát. Když jsem si pro jídlo zašel, zeptal se: „Vrátil jste se na dýl, nebo zase odjíždíte?“
„Proč? Stýskalo se vám po mně, Buddy?“
„Ne,“ odpověděl, „ale aspoň jste ze stejnýho státu. Věděl jste, že ‚Massachusetts‘ je indiánsky ‚prdel‘?“
„Je s váma sranda jako vždycky,“ prohodil jsem.
„No jo. Došlápnu si na toho všivýho Lettermana. Vysvětlím mu, proč bůh dal rackům křídla.“
„Pročpak, Buddy?“
„Aby mohli zmlátit ty všivý Francouze na hromadu.“
Vzal jsem si ze stojanu noviny a brčko na frapé. Potom jsem si udělal zacházku k telefonnímu automatu, zastrčil si noviny pod paži a otevřel seznam. Dalo se s ním jít i ke stolu, když člověk chtěl; nebyl k telefonu připoutaný. Kdo by nakonec chtěl krást telefonní seznam okresu C…