Celá e-kniha Ostrov delfínů ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola třináctá
Po více než sto let se na Ostrově delfínů tradovala strašidelná pověst. Johnny by se o ní byl dozvěděl už brzy, ale náhoda tomu chtěla, že ji objevil sám.
Šel zkratkou přes les, který pokrýval tři čtvrtiny ostrova, a jako obvykle se ukázalo, že vůbec není krátká. Téměř ihned, jakmile odbočil ze stezky, ztratil mezi hustě rostoucími chlebovníky a mangrovy směr a zapadal až po kolena do písčité půdy, kterou buřňáci proděravěli svými doupaty.
Byl to zvláštní pocit, „ztratit se“ jen několik desítek metrů od osady plné lidí a všech přátel. Lehce si představil, že je v srdci nějaké rozlehlé džungle, tisíce kilometrů od civilizace. Byla tu všechna samota a záhadnost nezkrocené divočiny, avšak beze všech nebezpečí, neboť kdyby vyrazil kterýmkoli směrem, byl by z nevelkého lesa venku za pět minut. Nevyšel by sice na místě, na kterém chtěl, ale na tak malém ostrově to ani nevadilo.
Najednou si začal uvědomovat cosi zvláštního v džungli, do níž se dostal. Stromy byly menší a dál od sebe než jinde, a když se Johnny kolem sebe rozhlédl, pomalu si uvědomoval, že tu kdysi byla mýtina. Muselo to být už velmi dávno, protože byla téměř úplně zarostlá. Ještě několik let a nebude po ní ani stopy.
Kdo tu mohl žít, přemýšlel, dlouhé roky předtím, než rádio a letadla přinesla Velké útesové bariéře spojení se světem? Zločinci? Piráti? Hlavou se mu honily všelijaké dobrodružné myšlenky a začal pátrat mezi kořeny stromu, zda něco nenajde.
Nadšení z něj pomalu vyprchávalo a uvažoval, zda jen nefantazíruje, když v tom narazil na kameny zčernalé kouřem, zpola pokryté listím a půdou. Ohniště, řekl si, a zdvojnásobil své úsilí. Téměř okamžitě našel několik kusů zrezivělé oceli, hrnek bez ouška a zlomenou lžičku.
To bylo vše. Nebyl to nijak zvláštní poklad, ale dokazoval, že zde kdysi dávno byli civilizovaní lidé, ne divoši. Nikdo by nejel na Ostrov delfínů takovou dálku z pevniny jen pro to, aby si tu udělal piknik; ať to byl kdokoli, musel mít dobrý důvod.
Johnny si vzal lžičku jako suvenýr, Vyšel z mýtiny a za deset minut byl zpátky na pláži. Začal hledat Micka., kterého našel ve třídě, jak se blíží ke konci Matematiky II, pásky číslo 3. Jakmile Mick skončil, vypnul výukový přístroj a udělal na něj dlouhý nos, Johnny mu ukázal lžičku a popsal, kde ji našel.
Zdálo se mu, že Mick je kupodivu v rozpacích.
„Tos asi neměl,“ řekl. „Radši to tam vrať.“
„Ale proč?“ zeptal se Johnny nechápavě.
Mickovi bylo trapně. Šoupal svýma velkýma bosýma nohama na naleštěné plastické podlaze a neodpověděl přímo.
„Samozřejmě,“ řekl, „že na duchy fakticky nevěřím, ale nechtěl bych tam jít sám za tmy.“
Johnnyho to začínalo dopalovat, ale věděl, že bude muset Micka nechat, aby historku vyprávěl po svém. Mick začal tím, že vzal Johnnyho do Informačního centra, zařídil místní hovor do muzea v Brisbane a promluvil několik slov se zástupcem správce sbírek v oddělení dějin Queenslandu.
O několik vteřin později se na obrazovce objevil podivný předmět. Byla to malá ocelová nádrž nebo cisterna široká a dlouhá asi sto dvacet a hluboká šedesát centimetrů, umístěná ve skleněné výstavní vitríně. Vedle ní byla dvě primitivní vesla.
„Co si myslíš o tomhle?“ zeptal se Mick.
„Připadá mi to jako nádrž na vodu,“ řekl Johnny.
„Jo,“ řekl Mick, „ale byl to taky člun a plavil se z tohoto ostrova před sto třiceti lety – se třema lidma na palubě.“
„Tři lidi – a taková mrňavá kocábka!“
„No, jeden z nich bylo dítě. Ti dospělí byli jedna Angličanka, Mary Watsonová, a její čínský kuchař, jehož jméno si nepamatuju – jmenoval se Ah tak nějak…“
Jak se odvíjel podivuhodný příběh, Johnny se přenesl v čase do století, které si jen stěží dovedl představit. A přece to byl jen rok 1881 – ani ne před sto padesáti lety. Tehdy už byly telefony a parní stroje a Albert Einstein už žil. Ale podél Velké útesové bariéry stále pádlovali ve svých válečných kánoích kanibalové.
Přesto se kapitán Watson, novopečený manžel, rozhodl na Ostrově delfínů usadit. Jeho prací bylo sbírání a…
