Kapitola pátá
Když se Johnny probral, ležel na nízké postelí v strohé, čisté místnosti s bílými zdmi. Nad hlavou se mu točil ventilátor a oknem se staženými roletami probleskovalo světlo. Nábytek doplňovalo proutěné křeslo, skříňka se zásuvkami a umyvadlo. I bez slabého zápachu dezinfekce by byl poznal, že je v nemocnici.
Posadil se na posteli a ihned vyjekl bolestí. Zdálo se mu, že od hlavy až k patě je v jednom plameni. Když se podíval na svoje tělo, bylo červené a kůže se z něho sloupávala ve velkých kusech. Zřejmě už se mu dostalo lékařského ošetření, protože nejvíce postižená místa byla pokrytá bílou mastí.
Johnny se vzdal myšlenky na pokus pohnout se, alespoň prozatím, a padl zpátky na postel s dalším nedobrovolným zasténáním. V té chvílí se otevřely dveře a do pokoje vešla obrovská žena. Paže měla jako nafukovací polštářky a i zbytek těla byl ve stejném měřítku. Musela vážit dobře přes metrák a přesto nebyla nezdravě tlustá – byla prostě velká.
„No, no, mladíku,“ řekla. „Copak to tu máme za rámus? Ještě nikdy jsem neslyšela tolik povyku pro pár spálenin od slunce.“
Na čokoládově hnědé tváři se rozprostřel široký úsměv, právě včas, aby zabránil Johnnymu říci něco neurvalého. Zmohl se na chabou grimasu místo odpovědi a poddal se, když mu měřila tep a teplotu.
„Tak,“ řekla, když odložila teploměr, „teď tě necháme spát, a až se probudíš, všechna bolest bude pryč. Ale ještě předtím bys mi měl dát svou adresu, abychom mohli zatelefonovat tvojí rodině.“
Johnny se zatvrdil, i přes své spáleniny. Po tom, co všechno prožil, byl rozhodnut nenechat se poslat domů příští lodí.
„Nemám žádnou rodinu,“ řekl. „Není nikdo, komu bych chtěl poslat vzkaz.“
Sestřino obočí se o kousek zvedlo.
„Hmm,“ řekla skeptickým tónem. „No, v tom případě ti hned přineseme pyžamo.“
„Počkejte ještě,“ zaprosil Johnny. „Řekněte mi, prosím vás, kde jsem. Je tohle Austrálie?“
Sestra si s odpovědí dala na čas a pomalu nalévala bezbarvou tekutinu do odměrky.
„Ano i ne,“ řekla. „Tohle je australské území, i když je sto šedesát kilometrů od pevniny. Jsi na ostrově ve Velké útesové bariéře a máš z pekla štěstí, že ses sem dostal. Na, vypij to – nechutná to úplně nejhůř.“
Johnny udělal obličej, ale sestra mluvila pravdu. Jakmile lék polkl, položil jí ještě jednu otázku.
„Jak se to tady jmenuje?“
Obří sestra se maličko zasmála; znělo to, jako by se kolem přehnala drobná bouřka.
„To bys měl vědět ty,“ řekla. Látka zřejmě účinkovala velmi rychle, protože Johnny stěží zachytil její další slova, než přestal vnímat.
„Jmenuje se to tu Ostrov delfínů.“
Když se probudil podruhé, cítil se ještě trochu ztuhlý, ale pálení na těle zmizelo. Za své vzala i polovina kůže; několik dalších dnů se z ní svlékal jako had.
Sestra, která mu řekla, že se jmenuje Tessie a pochází z ostrova Tonga, s uspokojením sledovala, jak Johnny spořádal velkou mísu jídla s vejci, masem z konzervy a tropickým ovocem. Po něm se cítil připraven na cokoli a byl by se nejraději ihned vydal na průzkum.
„Nebuď tak netrpělivý,“ řekla sestra Tessie, „ještě je dost času.“ Přehrabovala se v balíku oblečení a hledala šortky a tričko, které by Johnnymu padlo. „Na, zkus si tyhle. A taky si vezmi tady tenhle klobouk. Na slunce nechoď, dokud ti pořádně nezhnědne kůže. Jestli mě neposlechneš, budeš zpátky natotata, a to by mě hodně rozzlobilo.“
„Dám si pozor,“ slíbil Johnny. Řekl si, že rozhněvat si sestru Tessie by bylo opravdu zlé.
Ta si dala dva prsty do úst a zapískala, že Johnny div neohluchl, zatímco se téměř okamžitě objevila malá dívka.
„Tady je ten tvůj delfíní kluk, Annie,“ řekla sestra. „Vezmi ho do pracovny – doktor čeká.“
Johnny šel za děvčátkem po stezkách s rozdrcenými úlomky korálů, které na prudkém slunci oslepovaly svou bělostí. Zašli mezi velké stinné stromy, které vypadaly docela jako duby, až na to, že listy měly několikanásobně větší. Johnny tím byl trochu zklamán; vždycky si myslel, že tropické ostrovy jsou pokryty palmami.
Za chvíli úzká cesta vyústila na prost…
