Kapitola sedmá
Hydroplánový člun Létající ryba se přihnal od západu rychlostí padesáti uzlů; vzdálenost od australské pevniny překonal za dvě hodiny. Když se přiblížil k útesům Ostrova delfínů, zatáhl obrovské vodní lyže, dosedl na vodu jako běžný námořní člun a dokončil cestu při poklidných deseti uzlech.
Johnny poznal, že člun je na dohled podle toho, že veškeré obyvatelstvo ostrova se začalo přesouvat k molu. Šel ze zvědavosti také; stál na pláži a díval se, jak se bíle natřený člun opatrně protáhl kanálem vystříleným trhavinou v korálovém útesu.
Profesor Kazan, který měl na sobě bílý tropický oblek a klobouk s širokou střechou, vystoupil na břeh jako první. Byl vřele pozdraven uvítacím výborem, v němž se smíchali technici, rybáři, pracovníci z kanceláří a děti, všichni dohromady. Ostrovní společnost byla nesmírně demokratická, každý se považoval za rovného s ostatními. Ale profesor Kazan, jak Johnny brzy zjistil, patřil do zvláštní kategorie a ostrované se k němu chovali se zvláštní směsicí úcty, lásky a hrdosti.
Johnny také zjistil, že když se člověk přijde na pláž podívat na příjezd Létající ryby, očekává se, že pomůže s vykládkou. Celou další hodinu totiž pomáhal úctyhodnému proudu balíků a přepravních beden dostat se ze člunu do „Skladů“. Právě dokončili práci a Johnny popíjel zdarma rozdávaný chlazený nápoj, když ho veřejný rozhlas požádal, aby se laskavě co nejdříve dostavil do Technického bloku.
Když tam dorazil, poslali ho do velké místnosti zaplněné elektronikou. Profesor Kazan a doktor Keith seděli u složitého ovládacího pultu a vůbec si ho nevšimli. Johnnymu to nevadilo; byl příliš fascinován tím, co se dělo.
Z reproduktoru se ozval sled opakovaně se ozývajících zvláštních zvuků. Znělo to jako hlasy delfínů, které Johnny už slyšel, ale byl v tom nepatrný rozdíl. Po několika opakováních si uvědomil, co to je. Zvuky byly podstatně zpomaleny, aby umožnily necvičenému lidskému sluchu rozeznat jejich jemné detaily.
Ale to nebylo vše. Pokaždé, když sled delfíních zvuků vyšel z reproduktoru, objevil se také jako obraz světel a stínů na velké televizní obrazovce. Obraz světlých čar a tmavých pruhů vypadal jako nějaká mapa, a přestože pro Johnnyho neškolené oko neznamenal nic, bylo zřejmé, že vědcům říká hodně. Sledovali ho pozorně pokaždé, když se objevil na obrazovce, občas nastavili ovládací prvky, které určité plochy zesvětlily a jiné ztmavily.
Najednou si profesor všiml Johnnyho, vypnul zvuk a otočil se v křesle. Nevypnul však obraz, který dál tiše a vytrvale blikal v tak hypnotizujícím rytmu, že Johnny k němu stále stáčel oči.
Zároveň se však snažil využít této první příležitosti prohlédnout si profesora Kazana. Vědec byl zakulacený šedovlasý muž před šedesátkou; měl laskavý, ale poněkud nepřítomný výraz, jako by chtěl být ke každému přátelský, avšak dával přednost tomu, když může být o samotě s vlastními myšlenkami. Jak měl Johnny zakrátko zjistit, uměl být vynikajícím společníkem, když byl uvolněný, ale jindy se zdálo, že je duchem někde docela jinde, i když s někým mluví. Nepodobal se příliš populární představě „duchem nepřítomného profesora“; nikdo neuměl být méně duchem nepřítomný než profesor Kazan, když šlo o praktické věci. Zdálo se, že umí fungovat na dvou úrovních najednou: jedna část jeho vědomí se vyrovnávala se záležitostmi každodenního života a jiná část hloubala nad nějakým složitým vědeckým problémem. Nebylo proto divu, že často naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu, který nikdo jiný nemohl slyšet.
„Posaď se, Johnny,“ začal. „Doktor Keith mi o tobě poslal zprávu vysílačkou, když jsem byl na pevnině. Myslím, že si uvědomuješ, jaké jsi měl štěstí?“
„Ano, pane profesore,“ odpověděl Johnny se slavnostním pocitem.
„Víme už po staletí, že delfíni někdy pomáhají lidem dostat se k pobřeží – vlastně se takové legendy tradují více než dva tisíce let, ačkoli je nikdo nebral vážně až do naší doby. Jenže u tebe to nebylo jen nějaké postrčení k pevnině; tebe přepravili na vzdálenost sto šedesáti…
