O umění a kultuře. Od člověka k člověku. Dodatky.

1918

ÚVODEM

Tuto studii o svém rodném bratrovi píši zároveň rád, i s velikými rozpaky. Proč rád, nepotřebuji říkat, a jsem vděčen příležitosti, která mi dovoluje říci mnohé, co mám na srdci. Proč s rozpaky, povím hned: nehněte mne tak přirozené mínění, které ve vás už předem vyvolá tato bratrská studie, že bude totiž ochotnou a velmi stranickou chválou (uvidíte záhy, že jí nepřeháním), jako něco jiného. Člověk, se kterým jsem spojen krví, mnoha lety života a společnou prací, mně není předmětem; je mně příliš člověkem a životem, než abych o něm dovedl přemýšlet klidně a s tak řečenou objektivností. Snad by mi bylo snazší psát o něm román nebo povídku než studii o jeho umění. Ten román či ta povídka nebudou nikdy napsány. Tolik však je mi jasno, že by jejich dějem nemohlo být nic jiného než ustavičná, málomluvná umělecká práce, přerušovaná trudnými chvílemi, cestami a životními událostmi, jež dopadají těžce a zřídka radostně; ale vlastním smyslem a mánií toho života by bylo umění. Jak vidíte, byla by taková povídka skoro jen studií o umění. Smysl umění není však ten, aby bylo vysvětlováno, nýbrž aby bylo požíváno.

*

Ve starých rodinných časopisech bývalo zvykem, že přívětivá redakce připojovala k obrázkům několik vřelých slov “na vysvětlenou”. Tak třeba: “Dívčí podobizna. Snivě a roztouženě vyzírají její modré oči, jako by někoho nedočkavě vyhlížely. Nyní – co to? Z dálky sem zaléhá dusot koňských kopyt; to jistě kýžený miláček letí ke schůzce! Malíř laškovně zachytil úsměv, jejž tento okamžik vykouzlil na rtech dívčiných.” Takřečený pokrok doby nás přenesl přes takový způsob slovních doprovodů; dnes čteme a píšeme spíše “smělými tahy štětce podává umělec výsek prostoru, zachycuje světelný dojem” a tak dále. Ale bůhví že bych o obrázcích tohoto alba mluvil raději oním starým způsobem, a ne bez vážné příčiny. Dnes totiž vídáme bezpočtu obrazů, o kterých tak mluviti nelze. Jsou-li to krajiny, je z nich přímo fyzicky cítit stojan, se kterým se malíř rozložil někde na mezi, aby “smělými tahy štětce” omaloval “výsek prostoru”; jsou-li to figurální obrazy, křičí z nich hmotná nuda a lhostejnost placeného nebo platícího modelu. Jinými slovy, většině moderních obrazů schází fabulace, skrytý a poetický moment děje nebo životní události, která je přece něco více než výsek prostoru. Většinou je malíř pramálo zaujat obsahem toho, co maluje; vidí jen, co mu oči přinesou, a maluje “smělými tahy štětce” to, co zrovna vidí. Chtěl bych zvlášť důrazně poukázat na to, že předmětem obrazů mého bratra jsou lidé, jen lidé a zase lidé; lidské postavy plní jeho obrazy až po okraj, že není už nic vedle nich a za nimi. Většinou jsou to ženy a děti, dále žebráci, námořníci a detektivní figury, tedy vesměs postavy, k nimž ani váš poměr není lhostejný a je jen zrakový. Řada Toalet líčí ženy okrouhlých, plných paží nebo opět dlouhých a štíhlých rukou, které se zvedají k účesu, zadržují košili nebo vraždí blechu; jdou spat, i záleží na tom, vyvolati dojem teplého, spokojeného, důvěrného ticha o samotě. Nepozorujete tu necudné přítomnosti malířovy v pokoji svlékající se ženy; je to spíše, jako by osamělý chodec v noci, pohnut a okouzlen, zahlédl okénkem mladou matku nebo dívku nic netušící; ale dříve než se přiblíží o krok – a tento krok dělí právě sen od skutečnosti –, lampička zhasla a zbývá jen vzpomínka. Řada Chudých žen připomíná svaté téma Madony: zahaleny v šátcích, s dlouhými umdlenými lícemi, se svým posvátným těhotenstvím, se svou smutnou a trpělivou chudobou nenáležejí žádné době. Mluvím však o jejich chudobě a snad ji každý cítí, a přece tu nejsou cáry a záplaty, které by ji popisovaly. V čem leží ta nálada chudoby? Snad by zmizela, kdyby v těch ženách bylo o málo méně vážnosti a utkvělosti, kdyby pohnuly hlavou, pozvedly oči a snažily se promluvit něčím jiným než svou němostí. Žebráci: Se žebrákem je ulice, tvrdá zeď, o kterou se opírá, a chodba, která ho vyhošťuje. Žebráka nutno si představit vážně a velce; nejde přece o to, že je “pitoreskní” nebo že má “zajímavou hlavu”! Pro lidovou duši býval žebrák hostem božím, tajemným poslem, který klepe na vrata: I ty můžeš někdy prosit! Pro každou duši je žebrák jednou z nejstarších vzpomínek; kdysi jste se ho báli uctivou a nedůvěřivou hrůzou, byli jste maličtí a nesli jste mu skývu nevědouce, zda vás ukradne, nebo vám požehná. Námořníci znamenají českému člověku robinsonskou poezii dětství; jsou osamělému člověku symbolem osamění, znamením smutku a svobody zároveň. Námořník vyjadřuje i dobrodružství, i touhu po domově, nekonečné lákání světa i loučení se vším drahým: Sbohem, sbohem!, zapomeňte na mne a odpusťte mi; má duše nemá pokoje. Vrahové a Detektivové, aktéři senzačního filmu, vystupují ze tmy prudce a náhle osvětleni, uskakují a řítí se někam znepokojivou a děsnou rychlostí. Vždy mně vyvolávají představu vlaků a motorů, jistoty a strašné energie, zla a rychlosti zároveň. Svatý a dobrý život plyne pomalu. Dobro je holé jako dlaň, kdežto zlo je nahé, rychlé a mechanické jako nůž, nemyslíte-li na plíživé a tajné zlo, jež vám tiskne ruku dlaní zrádcovou. Zde je zlo zlým přízrakem: sama rychlost, sama akce; let ptačích profilů s očima zlého svědomí. Dětí se tu vracejí stále a s nekonečnou činnou rozmanitostí; dětský život je nevyčerpatelný, neboť dítě je nejzaměstnanější člověk. Nikdy nevystihne dítěte ten malíř, který v něm vidí jen model, nebo ten, který se mu směje; ale vystihnout je může ten, kdo v něm vidí sebe. Ty sám s vážnou a trnoucí zvědavostí strkáš prst rybě do huby; ty sám se děsíš bludných, strašidelných stínů a světel, jež vrhá do tmy tvá svítilna; ty sám jsi malý, hluboce zaměstnaný, užaslý a okouzlený; i ty jsi byl dítětem. To je jen několik témat mezi mnoha jinými. Ve světě lidí je bezpočtu řemesel, stavů a činností; malíř nechodí však po světě jen proto, aby to vše viděl, nýbrž aby něčím sám byl. Jinak vám nepodá než výseky prostoru, smělé tahy štětce, světelné dojmy a podobné věci, kterými oplývá kterýkoliv referát o kterékoliv…