KAPITOLA 51
Na jihu Sumatry celý den pršelo. Zem v džungli byla promáčená. Listy byly mokré. Všechno bylo mokré. Televizní štáby z celého světa už dávno odjely za jinými úkoly. Hagar měl už zase jen jednoho klienta, jmenoval se Gorevitch. Slavný fotograf přírody sem přiletěl z Tanzanie.
Gorevitch se usadil pod vysokým fíkusem, rozepnul zip svého vaku a vytáhl jakousi houpačku z nylonové sítě; ze všeho nejvíc připomínala závěsné lehátko. Pečlivě ji položil na zem. Pak vytáhl kovové pouzdro, otevřel ho a poskládal pušku.
„Víte, že to je nelegální,“ ujišťoval se Hagar. „Jsme v rezervaci.“
„Nepovídejte.“
„Jestli se tu objeví některý hlídač, tak tahle věc musí zmizet.“
„To není problém.“ Gorevitch nachystal kompresor a otevřel komoru. „Jak je velký?“
„Je to mladík, dva nebo tři roky. Nějakých třicet kilo. Spíš míň.“
„Tak jo. Deset kubíků.“ Gorevitch vytáhl z pouzdra šipku, ověřil si, kolik látky v ní je, a zasunul ji do komory. Pak ještě jednu. A ještě jednu. Zacvakl komoru a zeptal se Hagara: „Kdy jste ho viděl naposled?“
„Před deseti dny.“
„Kde?“
„Tady poblíž.“
„Vrací se? Je tady doma?“
„Vypadá to tak.“
Gorevitch zamžoural do dalekohledu pušky. Přejel ve velkém oblouku po korunách stromů, pak k nebi. Nato pušku spokojeně odložil.
„Je ta dávka dost nízká?“
„Nebojte,“ ujistil ho Gorevitch.
„A taky jestli bude vysoko v koruně, tak nemůžete střílet, protože –“
„Říkal jsem, abyste se nebál.“ Gorevitch se podíval na Hagara. „Já vím, co dělám. Dávka je tak nízká, aby jen ztratil jistotu. Sleze dolů sám dlouho předtím, než ho to porazí. Budeme ho možná muset chvilku sledovat.“
„Už jste to tak dělal?“
Gorevitch kývl.
„S orangutany?“
„Se šimpanzi.“
„Ale šimpanzi jsou jiní.“
„Nepovídejte,“ ušklíbl se sarkasticky.
Oba muži ztichli. Nebylo to příjemné mlčení. Gorevitch vybalil kameru, stativ a všechno si připravil. Dálkový mikrofon s asi třiceticentimetrovou parabolou přidělal na tyči shora ke kameře. Moc elegantní zařízení to není, účinné ale ano, pomyslel si Hagar.
Gorevitch přidřepl a zadíval se do džungle. Oba muži naslouchali dešti a čekali.
V posledních týdnech se mluvící orangutan z médií vytratil. Dopadlo to s ním tak, jako s jinými zvířecími historkami, které se neprokázaly: jako s tím datlem z Arkansasu, kterého už nikdy nikdo nenašel, nebo s tím skoro dvoumetrovým lidoopem z Konga, kterého nikdo neobjevil, ačkoli domorodci o něm neustále mluvili, nebo s tím obřím netopýrem, který měl rozpětí křídel skoro čtyři metry a údajně ho viděli v džungli na Nové Guineji.
Pro Gorevitche byla ta nynější lhostejnost ideální. Protože až se opičák znova objeví, bude zájem médií desetkrát větší, než by normálně byl.
A Gorevitch měl v úmyslu víc než mluvícího lidoopa natočit. On ho hodlal živého chytit.
Dopnul si zip u límce své bundy, aby byl chráněný před deštěm, a čekal.
Bylo pozdě odpoledne a stmívalo se. Gorevitch skoro klimbal, když uslyšel hluboký chraplavý hlas říct: „Alors. Merde.“ Otevřel oči. Podíval se na Hagara, který seděl poblíž.
Hagar zavrtěl hlavou.
„Alors. Comment ca va?“
Gorevitch se pomalu rozhlédl.
„Merde. Debile. Espèce de con.“ Řeč byla pomalá a hrdelní,jako by to mluvil opilec v hospodě. „Fungele a usted.“
Gorevitch zapnul kameru. Nerozpoznával, odkud ten hlas vychází, ale přinejmenším nahrát ho mohl. Přejížděl objektivem v pomalém oblouku a sledoval přitom ukazatel hladiny zvuku na mikrofonu. Mikrofon byl směrový, a tak podle něj rozpoznal, odkud zvuk přichází – z jihu.
To bylo prakticky přesně doleva od místa, kde stál. Zamžoural do hledáčku, přiblížil si to místo teleobjektivem. Neviděl nic. Džungle byla každou minutou temnější.
Hagar stál nehybně opodál a hleděl před sebe.
Ozvalo se praskání větví a Gorevitch zahlédl, jak se mu přes objektiv mihla nějaká šmouha. Zvedl hlavu a uviděl, jak se ten tvor žene výš a výš, houpe se ve větvích a míří do korun. Za chvilku byl už orangutan dobrých dvacet metrů nad nimi.
„Gods vloek het. Pitomec wijkje. Vloek.“
Sundal kameru ze stativ…
