KAPITOLA 14
Když Marty Roberts dojel zpátky do nemocnice Long Beach, byl celý zpocený. Za to, co udělal na hřbitově, by klidně mohl přijít o licenci. Někdo z těch hrobníků mohl zvednout telefon a zavolat na úřad okresního státního zástupce. Tam by se mohli začít divit, proč Marty porušil protokol, zvlášť když celá věc hrozila žalobou. Když se odebírají tkáně přímo na místě, hrozí kontaminace. To ví každý. Na okrese by jim tudíž mohlo začít vrtat hlavou, proč to Marty udělal. A brzo by je mohlo třeba taky napadnout, jestli…
Kurva. Kurva, kurva, kurva!
Zaparkoval na parkovišti pro sanitky a utíkal podzemní chodbou na patologii. Bylo kolem oběda; nikde skoro nikdo nebyl. Řady nerezových stolů zely prázdnotou.
Raza uklízel.
„Debile,“ houkl na něj Marty, „chcete nás oba dva dostat do basy?“
Raza se pomalu otočil. „Co se děje?“ zeptal se tiše.
„Děje se to,“ syčel Marty, „že jsem vám říkal, dlouhé kosti vyjímat jen v případě kremace. Ne při pohřbech do země. Při kremacích. Copak to je do prdele tak těžký pochopit?“
„No jo. Vždyť to tak dělám,“ namítl Raza.
„Ne, tak to teda neděláte. Protože teď zrovna jedu z exhumace, a víte, co jsem viděl, když toho chlapa vyhrabali? Kurevsky hubený nohy, Razo. A hubený ruce. Při pohřbu do země!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Raza. „To nedělám.“
„No, ale někdo ty kosti vytáhl.“
Raza zamířil ke kanceláři. „Jak se ten člověk jmenoval?“
„Weller.“
„Cože, zas on? To je ten chlap, co jsme ztratili ty jeho tkáně, je to tak?“
„Jo. A rodina ho exhumovala. Protože ho pohřbili do země.“ Raza se naklonil nad stůl a vyťukal do počítače pacientovo jméno. Podíval se na obrazovku. „No jo. Máte pravdu. Pohřeb do země. Ale já jsem to nedělal.“
„Vy jste to nedělal?“ opakoval nevěřícně Marty. „A kdo teda, do prdele?“
Raza pokrčil rameny. „Byl tady můj bratr, to je celé. Měl jsem ten večer schůzku.“
„Váš bratr? Jaký bratr? Nikdo cizí tady přece nemá co –“
„Tolik se zas neděje, Marty,“ chlácholil ho Raza. „Brácha sem občas chodí. On ví, co má dělat. Pracuje v márnici v Hilldale.“
Marty si otřel pot z čela. „Kristepane. Jak dlouho to už takhle děláte?“
„Asi rok.“
„Rok!“
„Jenom v noci, Marty. Pozdě v noci. Má na sobě můj plášť, vypadá jako já… jsme si hrozně podobní.“
„Moment,“ vzpomněl si na něco Marty. „Kdo dal té holce ten vzorek krve? Té Lise Wellerové?“
„No jo,“ pokrčil rameny Raza. „Občas udělá chybu, no.“
„A občas tu dělá taky odpoledne?“
„Jen v neděli, Marty. Jenom když mám nějakou schůzku.“
Marty se musel chytit desky stolu. Opřel se o ni a zhluboka dýchal. „Takže nějakej zasranej chlápek, co ani nedělá v nemocnici, dá neoprávněně krev nějaký holce jenom proto, že si o ni řekla? Je to tak?“
„Ne nějakej zasranej chlápek. Můj bratr.“
„Kristepane.“
„Říkal, že byla hezká.“
„No to vysvětluje všechno.“
„Ale no tak, Marty,“ snažil se ho uklidnit Raza. „To s tím Wellerem mě mrzí, fakt jo, ale to přece mohl udělat kdekdo. Mohli ho vyhrabat na tom hřbitově a ty kosti mu odebrat. Nebo to mohli udělat hrobníci, co pro ně dělají na smlouvu. To se přece stává každou chvilku. Ve Phoenixu byl takový případ. A v Minnesotě. A nedávno v Brooklynu.“
„A všichni jsou teď v base, Razo.“
„No dobře,“ pokrčil rameny. „To je fakt. Jenže já jsem bráchovi řekl, aby ty kosti vyndal.“
„Vy jste…“
„Jo. Zrovna tu noc, co přišlo tělo toho Wellera, jsme měli naléhavý požadavek na kosti, a ten Weller měl správnou krevní skupinu. Tak co jsem mohl dělat, než tu objednávku splnit? Víte sám, že ti kostižerové můžou klidně jít jinam. Pro ně hned znamená hned. Dodávej, nebo chcípni.“
Marty povzdechl. „No jo, když řeknou statim, tak se jim vyhovět musí.“
„Tak vidíte.“
Marty se svezl na židli a sám začal něco vyťukávat do klávesnice. „No,“ dodal pak, „jestli jste ty dlouhé kosti vytahovali před osmi dny, jaktože tady nevidím, že byste mi převáděl prachy?“
„Nebojte, přijdou.“
„Šek je na cestě?“
„No tak jsem zapomněl. O podíl nepřijdete.“
„To doufám,“ odsekl Marty. Obrátil se k odchodu. „A odteďka ať sem ten váš bratr…
