KAPITOLA 25
Henry Kendall zaparkoval u nemocnice Long Beach a vešel postranním vchodem dovnitř. V ruce držel krabičku na papírové kapesníky. Sešel do suterénu na patologii a nechal si zavolat Martyho Robertse. Kdysi spolu chodili na střední školu v Marin County a bývali kamarádi. Marty vyšel z laboratoře okamžitě.
„Kristepane,“ ulevil si. „Slyšel jsem tvoje jméno a myslel jsem, že jsi mrtvý!“
„Ještě ne,“ stiskl mu Henry ruku. „Vypadáš dobře.“
„Vypadám tlustě. Ty vypadáš dobře. Jak se má Lynn?“
„Fajn. A děti taky. Co Janice?“
„Před dvěma lety mi utekla s kardiochirurgem.“
„Promiň, to jsem nevěděl.“
„Už jsem se z toho dostal,“ mávl rukou Marty Roberts. „Život je fajn. Bylo tady dost rušno, ale už je to dobré.“ Usmál se. „Ale co děláš takovou dálku od La Jolly? Jseš teď tam, ne?“
„Jo, jo. Radial Genomics.“
Marty kývl. „Hm. No tak… co se děje?“
„Chci, aby ses na něco mrknul,“ odpověděl Henry Kendall. „Na jednu krev.“
„Jo, klidně. Můžu se zeptat, čí je?“
„Zeptat se můžeš,“ pokrčil rameny Henry, „jenže já to nevím. Nebo aspoň ne jistě.“ Podal Martymu pouzdro na kapesníčky. Byla to malá polystyrénová krabička s vrstvou izolace uvnitř a uprostřed byla zkumavka s krví. Marty ji vytáhl ven.
„Na nálepce je: ‚Z laboratoře Roberta A. Bellarmina.‘ No páni, míříš vysoko, Henry.“ Odloupl nálepku a pečlivě prozkoumal tu původní pod ní. „A co je tohle? Číslo? Vypadá to jako F-102. Není to úplně zřetelné.“
„Myslím, že je to správně.“
Marty upřel zkoumavě oči na starého kamaráda. „No tak, na rovinu. Co to je?“
„To právě chci, abys řekl ty mně.“
„Jedno ti řeknu rovnou,“ prohlásil Marty. „Neudělám nic nezákonného. Takové věci tady prostě neděláme.“
„Nezákonné to není.“
„Hm. Ale ve svojí laborce to analyzovat nechceš.“
„Správně.“
„Takže jedeš dvě hodiny autem za mnou?“
„Marty,“ zaprosil Henry, „prostě to udělej. Prosím.“
Marty Roberts zamžoural do mikroskopu a pak postrčil obrazovku monitoru tak, aby oba viděli. „No,“ začal. „Morfologie červených krvinek, hemoglobin, proteinové frakce, všechno je naprosto normální. Je to prostě krev. Čí je?“
„Je to lidská krev?“
„No jasně, sakra,“ odsekl Marty. „Nebo ty myslíš, že je zvířecí?“
„Jen se ptám.“
„No, kdyby to byl určitý typ krve lidoopa, tak na to nepřijdeme,“ připustil Marty. „Mezi šimpanzem a člověkem se ten rozdíl nepozná. Krev je stejná. Vzpomínám si, jak poldové jednou zatkli člověka, co pracoval v zoo v San Diegu, protože byl celý od krve. Mysleli si, že je vrah. Jenže se ukázalo, že to byla menstruační krev šimpanzice. Dělal jsem to, když jsem tam byl zaměstnaný.“
„Takže se to nedá poznat? Co kyselina sialová?“
„Kyselina sialová je marker na šimpanzí krev… Takže si myslíš, že to je krev šimpanze?“
„Já fakt nevím, Marty.“
„V naší laborce kyselinu sialovou neděláme. Nepotřebujeme to. Ale myslím, že Radial Genomics v San Diegu by to uměli.“
„Hm, ohromná legrace.“
„Chceš po mně, abych ti řekl, co to je, Henry?“
„Ne. Ale chci, abys z toho udělal DNA test. A mně taky.“
Marty Roberts se odtáhl. „Začínám z tebe být nervózní,“ prohlásil. „Zapletl ses do nějaké úchylárny?“
„Ne, ne, nic takového. Byl to výzkumný projekt. Před pár lety.“
„Takže myslíš, že to může být šimpanzí krev. Nebo tvoje?“
„Jo.“
„Nebo obojí?“
„Uděláš mi ty DNA testy?“
„Jasně. Vezmu si od tebe stěr ze sliznice a za pár týdnů se ti ozvu.“
„Dík. A může to zůstat jen mezi námi?“
„Proboha,“ obrátil Marty Roberts oči v sloup, „už mě zase děsíš. Jasně že to může zůstat mezi námi.“ Usmál se. „Já se ti ozvu, až to bude.“
