ŠEST
Susannah otevřela oči a divoce se rozhlédla, lapala po dechu. Téměř spadla z židle, na které seděla. Byla to taková ta židle, na které se dá jezdit sem a tam kolem přístrojových panelů plných knoflíků, páček a blikajících kontrolek. Nahoře visely černobílé televizní obrazovky. Byla zpátky v Dogami. Oxford
(Diem a Nhu jsou mrtvi)
byl jenom sen. Sen ve snu, jestli chcete. Toto byl další sen, ale poněkud lepší.
Většina z televizních obrazovek, které při jejím posledním zdejším pobytu ukazovaly výjevy z Calla Bryn Sturgisu, nyní vysílala pouze sněžení nebo monoskop. Na jedné však byla chodba v devatenáctém podlaží hotelu Plaza-Park. Kamera dojela blíž k výtahům a Susannah si uvědomila, že ty čočky, kterými se dívá, jsou Miiny oči.
Moje oči, pomyslela si. Zlost cítila jen vzdáleně, ale věděla, že by se dala přiživit. Bude ji muset přiživit, pokud má někdy pohlédnout na tu hrůznou věc, kterou spatřila ve snu. Tu věc v rohu své oxfordské vězeňské cely. Tu věc v míse plné krve.
To jsou moje oči. Ona mi je zabrala, to je všechno.
Na další obrazovce bylo vidět, jak Mia přichází do haly s výtahy, zkoumá knoflíky a pak mačká ten, který je označený šipkou dolů. Vydaly jsme se za porodní bábou, úžasnou porodní bábou z Ozu. Protože, protože, protože, protože pro-TO-ŽÉÉ… Protože umí úžasné věci!
Zde byly ty ovladače, které s jistou námahou – sakra, bolestí – nastavila do původní polohy. Emocionální teplota byla stále na 72. Kolébkový spínač s označením chlapíček byl stále v poloze spí a na příslušném černobílém monitoru byl tedy chlapíček v klidu a černobílý jako všechno ostatní: ani stopa po těch zneklidňujících modrých očích. Ten absurdní sporákový knoflík s označením síla stahů byl na stupni 2, ale viděla, že většina světel, která byla posledně žlutá, mezitím zčervenala. V podlaze se objevily další praskliny a dávno mrtvý voják v rohu ztratil hlavu: neustále rostoucí otřesy ve strojovně shodily lebku z páteře a ta se teď cenila na zářivky na stropě.
Ručička na měřidle susannah-mio dospěla ke konci žluté zóny. Zatímco se na ni Susannah dívala, dostala se na okraj červené. Nebezpečí, nebezpečí, Diem a Nhu jsou mrtvi. Papá Doc Duvalier je mrtev. Jackie Kennedyová je mrtvá.
Zkusila ovladače jeden po druhém a přesvědčila se o tom, co už věděla: byly zablokovány. Mia sice nebyla schopna změnit nastavení ovladačů, ale zablokovat je, jakmile jí vyhovovaly? Na to se vzmohla.
Z reproduktorů u stropu se ozvalo praskání a pískání, tak hlasité, až nadskočila. Potom k ní dolehl, praskotem statické elektřiny, Eddieho hlas.
„Suze!… tlouct…! Yšíš mě? Protlouct… den! Než tě stačí… et! Slyšíš mě?“
Na obrazovce, kterou si pojmenovala Miino zorné pole, se otevřely dveře prostředního výtahu. Ta prohnaná okupantská matinka nastoupila. Susannah si toho sotva všimla. Popadla mikrofon a zmáčkla spínač po straně. „Eddie!“ zakřičela. „Jsem v roce 1999! Holky se tu promenují s holým břichem a koukají jim ramínka od pod…“ Kristepane, o čem to tu blábolí? Namáhavě se pokusila vyčistit si hlavu.
„Eddie, já ti nerozumím! Opakuj to znovu, zlato!“
Chvilku nebylo nic slyšet, jenom praskání a občas strašidelné hvízdání zpětné vazby. Už se znovu chystala promluvit do mikrofonu, když se Eddie ozval, tentokrát trochu zřetelněji.
„Den… protlouct! Jake… père Cal… vydrž! Proflákat… než tě… někam… porodit! Jestli mě… odpověz!“
„Slyším tě, tohle potvrzuju!“ vykřikla. Svírala stříbrný mikrofon tak pevně, že se jí v ruce chvěl. „Jsem v roce 1999! V červnu 1999! Ale nerozumím ti tak dobře, jak bych potřebovala, zlato! Opakuj to a řekni mi, jestli se ti něco nestalo!“
Ale Eddie byl pryč.
Volala ho ještě aspoň pětkrát, ale odpovídalo jí jenom praskání statické elektřiny, takže mikrofon odložila a snažila se vyluštit, co se jí to snažil sdělit. Snažila se také potlačit radost z prostého poznání, že jí Eddie vůbec něco mohl sdělit.
„Protlouct den,“ řekla. Aspoň toto k ní dolehlo zřetelně a hlasitě. „Protlouct ten den. Snad mám zabít čas.“ Pomyslela si, že ta…
