Temná věž 6 – Zpěv Susannah (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

TŘI

Cullum stále seděl za volantem své dodávky, když k němu přišel nejdřív Roland a posléze Eddie.

„Připadá mi to tu prázdný,“ prohlásil, „ale v kuchyni se svítí.“

„Mhm,“ řekl Eddie. „Johne, musím…“

„Nemusíš mi nic říkat, máš další otázku. Jediná osoba, která je zvědavější než ty, je můj prasynovec Aidan. Byly mu zrovna tři. Tak do toho, ptej se.“

„Dá se označit nějaký centrum, kde se ve zdejším kraji objevovali příchozí nejvíc?“ Eddie netušil, proč se ptá zrovna na tohle, ale najednou mu to připadalo životně důležité.

Cullum se zamyslel, pak řekl: „Želví ulice, v Lovellu.“

„Vypadáš, že to víš dost jistě.“

„Nojo. Pamatuješ, jak jsem se zmiňoval o svým kamarádovi Donniem Russertovi, tom profesorovi historie z univerzity?“

Eddie přikývl.

„No, když se osobně setkal s jedním z těch chlapíků, začal se o ten jev zajímat. Napsal o tom několik článků, ale prý je nechtěl uveřejnit žádnej váženej časopis, i když měl fakta pořádně zdokumentovaný. Prý ho psaní o těch příchozích v západním Maine naučilo něco, co už na starý kolena nečekal: že některým věcem lidi prostě neuvěří, i když je můžete dokázat. Často citoval jeden verš nějakýho řeckýho básníka. ‚Sloup pravdy má v sobě díru.‘ Každopádně měl na stěně ve svý pracovně pověšenou mapu kraje se sedmi městečky: Stonehamem, East Stonehamem, Waterfordem, Lovellem, Swedenem, Fryeburgem a East Fryeburgem. Se špendlíkama zapíchanejma všude tam, kde byl hlášenej nějakej příchozí, rozumíš?“

„Rozumím velmi dobře, říkám díky,“ zabručel Eddie.

„A podle toho bych řekl… jo, nejvíc jich bylo v Želví ulici. No, bylo tam takových šest nebo osm špendlíků, a celá ta zatracená cesta nemůže bejt delší než dvě míle. Je to jenom taková smyčka, která odbočuje ze silnice číslo 7, vede po pobřeží jezera Kezar, a pak se vrací zpátky na sedmičku.“

Roland se díval na domek. Teď se však otočil vlevo, zastavil se a položil levačku na santalovou pažbu pistole. „Johne,“ řekl, „bylo to dobré setkání, ale je čas, abys odtud odjel.“

„Jo? Určitě?“

Roland přikývl. „Muži, kteří sem přišli, jsou hloupí. Stále to tu páchne hloupostí, což mi také napovídá, že se nepřestěhovali. Ty takový nejsi.“

John Cullum se pousmál. „To bych rád, ale musím ti za takovou poklonu poděkovat.“ Pak se odmlčel a poškrábal se na šedivé hlavě. „Teda jestli to je poklona.“

„Ne aby ses vracel na hlavní cestu a začal si myslet, že jsem nemyslel vážně, co jsem říkal. Nebo dokonce že jsme tu vůbec nebyli, že se ti to všechno zdálo. Nevracej se zpátky do domu, ani aby sis zabalil čistou košili. Už tam nemáš bezpečno. Odjed‘ někam jinam. Aspoň tak daleko, kam se natřikrát dohlédne k obzoru.“

Cullum přivřel oko, zdálo se, že počítá. „V padesátejch jsem strávil deset mizernejch roků jako bachař ve státní věznici v Maine,“ řekl, „ale potkal jsem tam jednoho bezvadnýho chlapa, jmenoval se…“

Roland zavrtěl hlavou a položil si na rty dva prsty zbývající na pravé ruce. Cullum přikývl.

„No, zapomněl jsem, jak se jmenoval, ale bydlí ve Vermontu, a určitě se rozpomenu – možná i kde bydlí –, než přejedu hranice do New Hampshire.“

Na té řeči připadlo Eddiemu cosi falešného, ale nemohl přijít na to, co, a nakonec si řekl, že je jenom paranoidní. John Cullum byl rovný chlap… nebo ne? „Kéž se ti daří,“ popřál mu a stiskl starému muži ruku. „Dlouhé dny a příjemné noci.“

„To samý vám, chlapci,“ řekl Cullum a pak si potřásl rukou s Rolandem. Podržel pistolníkovu trojprstou ruku trochu déle. „Byl to Bůh, kterej mi tehdy zachránil život, co myslíš? Když začaly lítat kulky?“

„Tak,“ řekl pistolník. „Jestli ráčíš. Kéž kráčí s tebou i teď.“

„Pokud jde o tu moji starou fordku…“

„Buď zůstane tady nebo někde poblíž,“ řekl Eddie. „Najdeš ji, nebo ji najde někdo jinej. Neboj se.“

Cullum se zasmál. „Přesně tohle jsem ti chtěl říct.“

„Vaya con Dios,“ řekl Eddie.

Cullum se znovu zazubil. „Zase jsi mi to vzal z úst, synku. Měl by sis dát bacha na ty příchozí.“ Odmlčel se. „Některý nejsou moc příjemný. Podle toho, co jsem slyšel.“

Cullum zařadil rychlost a odjel. Roland se za ním díval a pronesl: „Dan-tete.“

Eddie přikývl. Dan-tete. Malý zachránce. Takový popis se na Johna Culluma výborně hodil – když teď opustil jejich život stejně jako staří lidé z River Crossingu. A skutečně jejich život opustil, nebo ne? I když, podle toho, jak mluvil o svém příteli ve Vermontu…

Paranoia.

Jednoduše paranoia.

Eddie tu myšlenku vyhnal z hlavy.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024