Temná věž 6 – Zpěv Susannah (Stephen King)

ŠEST

Bydlí v motorestu, který se jmenuje Modrý měsíc, na negerské straně Oxfordu v Mississippi Modrý měsíc patří Lesteru Bambrymu, jehož bratr John je pastorem První afro-americké metodistické církve v Oxfordu, volejte aleluja, volejte amen.

Je 19. července 1964, měsíc po dni, kdy zmizeli Cheney, Goodman a Schwerner. Tři dny poté, co někde u Filadelfie zmizeli, se v kostele Johna Bambryho konalo shromáždění a místní černošští aktivisté řekli zhruba třem desítkám zbývajících bílých seveřanů, že vzhledem k tomu, co se tu děje, si může každý odjet domů, pokud má zájem. A někteří opravdu odjeli, chvála Bohu, ale Odetta Holmesová a osmnáct dalších zůstane. Ano. Zůstanou v motorestu Modrý měsíc. A někdy večer chodí ven, dozadu, a Delbert Anderson bere kytaru a zpívají

„Budu osvobozen,“ zpívají, a

„John Henry,“ zpívají, rozdrtím to železo (velký Bože, volejte Boží bomba), a zpívají

„Blowin in the Wind“ a zpívají

„Váhavé blues“ od reverenda Garyho Davise, a všichni se smějí příjemně provokativním veršům: dolar je dolar a desetník je desetník, mám dům plný dětí a žádné není moje, a zpívají

„Už nebudu pochodovat“ a zpívají

v Zemi vzpomínek a království zvaném Dávno zpívají

horkokrevně, neboť jsou mladí, plni síly svých těl, plni důvěry ve své mozky zpívají

aby popřeli Diskordii

aby popřeli ken toi

aby potvrdili Gana Tvůrce, Gana Bijce zla

neznají ta jména

znají všechna ta jména

srdce zpívají, co musejí zpívat

krev ví, co krev ví

na stezce Paprsku naše srdce znají všechna tajemství

a oni zpívají

zpívají

Odetta začne a Delbert Anderson hraje, zpívá

„Jsem věčně smutná dívka… život mám plný trablů… tak se loučím… se starým Kentucky…“