ŠESTNÁCT
Jake požádal taxikáře, aby je vysadil na rohu Lexingtonské a Padesáté deváté, jen tak pro jistotu, a když se podíval na Callahana, jestli neprotestuje, dal taxikářskému sai všechny peníze kromě dvou dolarů.
Na rohu Lexingtonské a Šedesáté Jake ukázal na spoustu cigaretových špačků rozmačkaných na chodníku. „Tady stál,“ řekl. „Muž, co hrál na kytaru.“
Shýbl se, zvedl jeden nedopalek a podržel ho chvilku na dlani. Potom přikývl, vesele se usmál a pošoupl si ucho kabely na rameni. Orizy v kabele slabě zacinkaly. Jake je na zadním sedadle taxíku spočítal a nijak ho nepřekvapilo, že jich je přesně devatenáct.
„Není divu, že se zastavila,“ řekl Jake, odhodil nedopalek a otřel si ruku o košili. A najednou zazpíval, potichu, ale dokonale melodicky: „Jsem muž… věčně smutný… zažíval jsem trable… každičký den… musím jet dál… Severní tratí… možná nasednu… hned na příští vlak.“
Callahan, beztak rozčilený, cítil, jak se mu nervy napínají ještě silněji. Samozřejmě tu písničku poznal. Jenomže když ji tehdy večer v Pavilonu zpívala Susannah – stejný večer, kdy Roland získal srdce Cally tím, že zatančil nejdivočejší hopalu, jakou kdy spousta místních viděla – nahrazovala slovo „muž“
„dívkou“.
„Dala mu peníze,“ pokračoval Jake zasněně. „A řekla…“ Zůstal stát s hlavou sklopenou, kousal si ret a usilovně přemýšlel. Ochu k němu napjatě vzhlížel. Ani Callahan ho nerušil. Zaplavilo ho poznání: on a Jake v Jižanském prasátku zemřou. Nedají svou kůži lacino, ale zemřou tam.
A pomyslel si, že zemřít bude docela správné. Rolandovi zlomí srdce, jestli toho chlapce ztratí… ale půjde dál. Dokud bude Temná věž stát, Roland půjde dál.
Jake zvedl hlavu. „Řekla, vzpomeň si na ten boj.“
„Susannah to řekla.“
„Ano. Předstoupila. Mia ji nechala. A ta písnička Miu dojala. Plakala.“
„Říkáš pravdu?“
„Pravdu. Miu, dceru nikoho, matku jednoho. A když Mia polevila v pozornosti… pro slzy neviděla…“
Jake se rozhlédl. Ochu se rozhlédl s ním, ne že by něco hledal, jen napodoboval svého milovaného Ejka. Callahan si vzpomněl na památný večer v Pavilonu. Na světla. Jak se Ochu postavil na zadní a poklonil se folken. Na Susannah, jak zpívala. Světla. Tanec, Roland tancoval hopalu ve světlech, těch barevných světlech. Roland tancoval v bílém světle. Vždycky Roland; a nakonec, když ostatní padli, jeden po druhém povražděni v krvavých soubojích, zůstane Roland.
S tím můžu žít, pomyslel si Callahan. I umřít.
„Něco nám tu nechala, ale je to pryč!“ řekl Jake sklesle, skoro plačky. „Někdo to musel sebrat… nebo si možná ten kytarista všiml, že to upustila, a vzal si to… zasraný město! Každej všecko ukradne! Doprdele!“
„Nech to plavat.“
Jake otočil bledou, unavenou, vystrašenou tvář ke Callahanovi. „Něco tu pro nás nechala a my to potřebujeme! Copak nechápeš, jak malé máme šance?“
„Ano. Jestli chceš vycouvat, Jakeu, teď je vhodná chvíle.“
Chlapec rozhodně a bez nejmenšího zaváhání zavrtěl hlavou a Callahan byl na něj nesmírně hrdý. „Půjdeme, père,“ řekl Jake.
