ŠEST
– se posadila na posteli. Jako jedna žena, ne dvě, ale aspoň měla nohy. Susannah byla odstrčena, až se odkutálela, kamsi dozadu. Teď velela Mia. Mia hmátla po telefonu, nejdřív ho uchopila obráceně, potom si sluchátko přehodila.
„Haló? Haló!“
„Nazdar, Mio. Jmenuji se…“
Přerušila ho. „Necháte mi moje děťátko? Ta mrcha ve mně tvrdí, že ne!“
Nastala pauza, nejdřív dlouhá a potom ještě delší. Susannah cítila Miin strach, nejdřív jako pramínek a potom celou záplavu. Nemusíš se bát, snažila se jí říct. Ty máš přece to, co oni chtějí, co potřebují, copak to nechápeš?
„Haló, jste tam? Bohové, jste tam? PROSÍM VÁS, ŘEKNĚTE, ŽE TAM POŘÁD JSTE!“
„Jsem tady,“ řekl mužský hlas klidně. „Začneme znovu, Mio, dcero nikoho, ano? Nebo mám zavěsit a počkat, dokud nebudeš… víc ve své kůži?“
„Ne! Ne, to nedělej, nedělej to, žádám tě!“
„Takže mě nebudeš znovu přerušovat? Protože není důvod chovat se nevhodně.“
„Slibuji!“
„Jmenuji se Richard P. Sayre.“ To jméno Susannah znala, ale odkud? „Víš, kam musíš jít, že?“
„Ano!“ Teď celá dychtila, aby se zavděčila. „K Jižanskému prasátku, na rohu Šedesáté první a Lexingworthské.“
„Lexingtonské,“ opravil ji Sayre. „Odetta Holmesová ti to pomůže najít, jsem o tom přesvědčen.“
Susannah se chtělo zakřičet, Tak se nejmenuju! Ale zůstala zticha. Tomuhle Sayreovi by se líbilo, kdyby se rozkřikla, že? Líbilo by se mu, kdyby se přestala ovládat.
„Jsi tam, Odetto?“ Laskavě si ji dobíral. „Jsi tam, ty nenechavá mrcho?“
Mlčela.
„Je tady,“ ujišťovala ho Mia. „Nevím, proč neodpovídá, nijak jí v tom teď nebráním.“
„Ach, ale já asi vím, proč,“ řekl Sayre shovívavě. „Především se jí nelíbilo to jméno.“ Potom přidal narážku, kterou Susannah nepochopila: „‚Už nikdy mi neříkejte Clay, Clay je moje otrocké jméno, říkejte mi Muhammad Ali!‘ Je to tak, Susannah? Nebo jsi to už nezažila? Asi k tomu došlo trochu později. Promiň. Čas si umí pěkně zahrát, že? To nevadí. Za chvilku ti něco povím, drahoušku. Bojím se, že se ti to nebude moc líbit, ale asi bys to měla vědět.“
Susannah zůstala zticha. Ale dařilo se jí to stále hůř.
„Pokud jde o nejbližší budoucnost tvého chlapíčka, Mio, divím se, že se vůbec potřebuješ ujišťovat,“ řekl jí Sayre. Byl to velký pokrytec, dokázal přesně odměřit správnou dávku rozhořčení. „Král dodržuje své sliby, narozdíl od jiných, které bych mohl jmenovat. A když ponecháme naši poctivost stranou, pomysli na praktické záležitosti! Kdo jiný by se měl postarat o snad nejdůležitější dítě, které se kdy narodí… včetně Krista, Buddhy, včetně proroka Mohammeda? K jakému jinému prsu, jestli mohu být tak osobní, bychom ho přiložili?“
To je rajská hudba pro její uši, pomyslela si Susannah zachmuřeně. Říká jí všechno, co chtějí slyšet její vyprahlé uši. A proč? Protože je Matka.
„Mně byste ho měli svěřit!“ vykřikla Mia. „Jenom mně, samozřejmě! Děkuji vám! Děkuji vám!“
Susannah se konečně ozvala. Řekla jí, aby zrovna jemu nevěřila. A Mia ji samozřejmě přehlížela jako širé lány.
„Nelhal bych ti, stejně jako bych si nedovolil nedodržet slib daný vlastní matce,“ prohlašoval hlas v telefonu. (Jestlipak jsi vůbec nějakou měl, zlato? chtěla vědět Detta.) „I když pravda někdy bolí, lži se nám obvykle vymstí, že? Pravda je taková, že nebudeš mít svého chlapíčka dlouho, Mio, jeho dětství bude jiné než u ostatních dětí, těch normálních…“
„Já vím! Ach, to vím!“
„…ale takových pět let ho budeš mít… možná i sedm, možná to bude celých sedm let… a dostane to nejlepší. Samozřejmě od tebe, ale také od nás. Zasahovat budeme jen minimálně…“
Detta Walkerová se objevila rychle a nepříjemně jako puchýř po rozpáleném omastku. Dokázala se zmocnit hlasivek Susannah Deanové jen na okamžik, ale byl to skvělý okamžik.
„Správně, holka, říká pravdu,“ zachechtala se, „do huby ti to neudělá a do vlasů se ti taky nic nedostane!“
„Umlč tu mrchu!“ ucedil Sayre a Susannah ucítila ránu, když Mia bezohledně odstrčila Dettu – i když ta se pořád chechtala – kamsi až dozadu v jejich společné mysli. Takže znovu v base.
S…
