Temná věž 6 – Zpěv Susannah (Stephen King)

DVĚ

Bylo to pořádně tvrdé přistání, ale dopadl hlavně na ruce a kolena. Džíny mu kolena trochu ochránily (i když se roztrhly), ale z dlaní mu beton sedřel celý lán kůže. Uslyšel růži, která zpívala mocně a nerušeně.

Callahan se převalil na záda a pohlédl do nebe, jen vrčel bolestí, a podržel si krvácející, brnící ruce před obličejem. Na tvář mu z levé dlaně dopadla kapka krve jako slza.

„Odkud ses tady sakra vzal, příteli?“ vyjekl užaslý černoch v šedé uniformě. Zdálo se, že nikdo jiný si dramatického návratu Dona Callahana do Ameriky nevšiml. Hleděl dolů na muže na chodníku vytřeštěnýma očima.

„Z Ozu,“ řekl Callahan a posadil se.

Ruce ho hrozně pálily a kotník se už také ozýval, stěžoval si prudkými poryvy bolesti, které byly v dokonalém souladu se zrychleným tepem srdce. „Pokračuj, chlape. Padej odtud. Nic mi není, takže fofrem vymajzni.“

„Jak si přeješ, brácho. Tak zatím.“

Muž v šedé uniformě – vrátný, kterému právě skončila směna, soudil Callahan – zase vykročil. Počastoval Callahana ještě pohledem na rozloučenou – stále se divil, ale už začínal pochybovat o tom, co viděl – a potom se zařadil do hloučku, který poslouchal pouličního kazatele. Za chvilku zmizel.

Callahan vstal a vystoupil na schod vedoucí do Hammarskjóld Plaza, aby se podíval po Jakeovi. Nikde ho neviděl. Podíval se opačným směrem, kde měly stát Nenalezené dveře, ale ty také zmizely.

„Teď poslouchejte, přátelé! Poslouchejte, říkám Bůh, já říkám, Bůh je láska, já říkám zvolejte aleluja!“

„Aleluja!“ řekl jeden z přihlížejících celkem bez nadšení.

„Já říkám amen, děkuju ti, bratře! Teď poslouchejte, protože Amerika prochází časem ZKOUŠEK a Amerika v té ZKOUŠCE SELHÁVÁ! Tato země potřebuje BOMBU, žádnou nu-kle-ár-ní, ale BOŽÍ BOMBU, řeknete aleluja?“

„Jakeu!“ zakřičel Callahan. „Jakeu, kde jsi? Jakeu!“

„Ochu!“ To byl Jake, a ječel. „Ochu, POZOR!“

Ozvalo se ňafnutí, rozčilené štěknutí, které by Callahan poznal kdekoli. Potom jekot brzdících pneumatik.

Houkl klakson.

A následoval náraz.