Osada Havranů

Kapitola druhá
LUPIČI

Pohněvaný Divous vskutku odešel z osady. Kráčel neustále po mírném svahu k lesům a byl by snad došel až někam na Doly, kdyby nebyl tak malátný. Sněhem se mu špatně šlo. Někdy zapadl až nad kolena.

V ruce držel oštěp, který si vzal doma v chatě na cestu.

„Ani kousek! Ne a ne! Nikomu nic nedám. Celého jezevce sním sám, kdybych měl prasknout! Však já ho, tlusťocha, najdu. Budete koukat na Divousa!“

Namáhavě si prorazil cestu pichlavým roštím a usedl na vyvrácený kmen. Prudce oddychoval.

„Já vám tam nebudu hladovět! Nedají ani zrní, ani krávu, ani tele! Neřádi! Pro koho to schovávají? Copak obilí není mé? Dobytek není můj? Slyšíš, Černý havrane, mé je všecko jako tvé! A ty bys mě nechal hladem pojít!“

Takto by byl Divous vyčítal snad až do večera. Kdyby byl býval jasné mysli, byl by věděl, že v takovém stavu, v jakém je, nic kloudného ulovit nemůže a že je zcela pošetilé doufat v ukořistění tlustého jezevce. Ale Divous se musil vyhněvat, musil lát všemu světu, aby si ulehčil. Zakrýval tím svou velkou vinu, kterou dobře v nitru cítil a která ho pálila stejně jako bídná kořalka, kterou si z přiděleného obilí připravoval. Zapraštělo křoví.

Divous se rozhlédl. Pomyslil si, že to snad tlusťoch jezevec jde mu naproti.

Zapraštělo znovu a Divous s překvapením zjistil, že je obstoupen několika cizími lovci. Všichni byli ozbrojeni. Jeden z lovců, s jizvou na tváři, vykročil k Divousovi a zvolal přísně: „Jaký tvůj totem?“

Divous odpověděl: „Havran! A jaký váš?“

Cizí lovec se ušklíbl. Neodpověděl na otázku, ale znovu se ptal:

„Kde máš zvěř? Nu, vidím, že tvůj oštěp dosud krví kořisti se nezbarvil. Havrani jsou slavní lovci!“ Mluvil zřejmě s posměchem.

„Ani vy se nepotíte pod tíhou kořisti!“ odsekl Divous. „A vari odtud! Překročili jste hranici našeho území.“

„Co nám do Havranů! Není jich! Poslední Havrani zajdou s tímto sněhem a jejich území bude rozděleno našim rodům. Nebojíme se Havranů! Hau-hau!“

„Aha, vy jste Bobři, už vás znám! Říkají vám všude ,Silné huby‘, a nikoliv nadarmo. Kliďte se!“

Divous ani nemohl zakončit svou řeč pohrůžkou, kterou už měl na jazyku. Jakmile cizí lovci zaslechli, že je nazval Silné huby, vzplanuli hněvem a vrhli se na Divousa. Povalili ho tváří do sněhu a svázali mu ruce na zádech.

„Neřádi, neřádi!“ křičel Divous, maje obličej plný sněhu. Lovec s jizvou na tváři kopl Divousa a poručil mu, aby usedl.

Teď Divous ztratil zmužilost. Viděl, že je s ním zle. Sklesle se díval po lovcích, nenapřahuje-li některý z nich na něj ostrý oštěp nebo sekyru.

Lovci z rodu Bobrů, usazeného při dolním toku Motolského potoka na druhé straně Vltavy, se radili, co se zajatcem udělají.

„Co s krákoravým Havranem! Výkupné za něj žádné nedostaneme a tahat se s ním domů do naší osady nestojí za to. Hau!“

„Zabijeme ho!“ navrhoval druhý lovec. „Vyšli jsme přece za loveckou kořistí, abychom domů přinesli potravu. Nebudeme se tedy zdržovat babským žvaněním. Ale ty nás vedeš, Bobříku, rozhodni sám. Hau!“

Bobřík, …