Osada Havranů

Kapitola osmá
BYSTRÝ HAVRAN

Po dvou dnech se vrátil i Sokolí oko.

Přišel, jako by se bylo nic nestalo. Všem dívkám, které šly z dobytčích pastvin, upil mléka z nádob a poškádlil je. V osadě pak si pohrál s dětmi a psíky.

Brzo poznal, že nikdo v osadě neví, co se přihodilo v dalekých lesích, a když tedy Havranpírko mlčel, Sokolí oko se také o ničem nezmiňoval.

Havranpírko seděl na břehu rybníka a oškraboval jasanové lučiště. Sokolí oko přišel k němu a zkoušel chytit cvrčka, který tu po chvilkách ze své malé díry vystrkoval hlavičku. Byl opět krásný den. Vlaštovky kroužily nad rybníkem a od lesa se ozývala kukačka.

„Krásné špičáky!“ pochvaloval Sokolí oko pobratimovu ozdobu. Ani on na svém hrdle nenosil větší. „Byl to statný samec!“

Po chvíli se ozval Havranpírko:

„Nu — a jak je s ním?“ otázal se. „Ani bych se neměl ptát. Umřel jistě, protože ses už vrátil…“

„Daleko k poledni dva hroby v lese — a na nich větve zabodnuté v podobě havraního znaku…,“ pohnutě řekl Sokolí oko, pohlížeje do modrých dálek.

Ozval se dětský pokřik a k rybníku přiběhly děti. První skočil do vody Oříšek, za ním Kořínek, pak i děvčata. Stříkali po sobě vodou, potápěli se a dovádivě křičeli. Hoši zpozorovali brzo oba mladíky na břehu a hned byli u nich. Jejich mokrá těla se leskla a černé vlasy jim splývaly až přes oči a přes nos.

I děvčata přiběhla a hned se účastnila nové hry, kterou Kořínek začal. Všecky děti se omazaly blátem a pak z nakloněné vrby skákaly do vody.

„Už ho mám!“ zvolal Sokolí oko a zvedl v prstech černého cvrčka.

Blížil se letní slunovrat.

V přírodě byl teď nejkrásnější život. Dni rychle ubíhaly. Obilíčko na záhoncích pěkně rostlo, i len se dařil, a ženy se těšily na dobrou sklizeň. Poslední zrní, které v rodě bylo, nechával sachem na hody o svátku slunce.

Muži vodili dobytek po pastvinách a nevraceli se vždycky na noc do tábora. Přespávali venku. I větší hoši pomáhali teď hlídat dobytek. To byly krásné noci při plápolavých ohních, písních a zkazkách!

Konečně přišel den svátku slunce, vrchol moci a slávy sluneční.

Přišli i očekávaní hosté: slavnostně přistrojení Bobři s junáckým Bobříkem v čele a brzo po nich i oba kupci s několika služebníky. Ti i oni přinesli dárky do kuchyně, aby sváteční tabule byla dosti zásobena a zpestřena. Po straně chytil Sokolí oko svého mladšího bratra:

„Propusť mne ze slova, bratře, nevydržím tady! Odejdu hned… Nemohu to vidět ani slyšet!“

„Jen zůstaň ještě dnes, slíbils mi to! Zítra tě už nutit nebudu,“ žádal Havranpírko pevně.

Když slunce stálo nejvýš, vykonal Černý havran modlitbu u totemového sloupu, pak znovu a slavnostně uvítal hosty a pobídl všecky přítomné, aby zasedli k hodům.

Po jedné straně sachemově usedali Bobři, po druhé kupci. Veveřice se nesměla tabule účastnit, jako žádná žena. I děti pobíhaly jen okolo a chytaly chutná sousta, která jim hodující házeli. Když Bobřík zpozoroval v řadě havraních mužů též Havranpírka, zablýskal očima, ušklíbl se a víc na něho nepohleděl.

Hostina trvala …