Osada Havranů

Kapitola třetí
ZMAŘENÝ ÚKLAD

Ženy v osadě se nemohly utišit. Naříkaly nad ztrátou dobytka, až srdce usedalo. Rod teď vyhyne hladem. Ke všemu ještě lupiči odvlekli Veveřici, naději havraního rodu.

A za chatrčemi leží Havranpírko — snad zabitý!

Nevýslovná bída stihla nešťastný rod…

Některé ženy šly do lesů, aby přivolaly lovící muže, avšak nevěděly, kam jít, a bloudily sem tam po lese.

Jiné ženy přinesly Havraní pírko na náves pod starý dub. Když ho položily, hoch pohnul rukou a položil si ji na srdce. Ženy se potěšily, že hoch již brzo přijde k sobě. Omývaly mu hlavu i prsa.

„Kde je Veveřice? Kde je? Kam se poděla?“ šeptem volal hoch, maje stále oči zavřené.

„Už mluví!“ zajásala žena a dala hochovi do úst kousek sněhu.

Za chvilku hoch zatřepal nohama, převalil se, a zvedaje ruku, slabým hlasem se pokoušel vykřiknout: „Pusť ji!“

Pak otevřel oči, vyjeveně pohlížel kolem sebe na ženy a děti. Vzpomínal, co se s ním stalo. Pozor k němu přiskákal a olízl mu obličej.

Jako by tím Havranpírko přišel úplně k vědomí, posadil se, rozhlédl se po okolí a mluvil již dobře.

Když mu řekly, že Veveřice je zajata u lupičů, zhroutil se jako podťatý. Ženy ho odnesly do chatrče a položily na lůžko. Osadou se rozléhalo žalostné kvílení, vycházející ze všech chat. Děti vyběhly na kopeček a dívaly se za lupiči, i když je už dávno nebylo vidět. Brečely srdečně. Teklo jim z očí a z nosů do rozevřených úst. Sotvaže jejich nářek na okamžik utichl, spustilo některé znovu a hned se opět přidal celý sbor v usedavém vzlykotu.

Havranpírko utekl ošetřujícím ženám, když mu šly k potoku pro vodu. Opíraje se o hůl, vyšel mezi chatami za osadu. Pozor přihopkal k němu a držel se ho. Hoch se již poněkud zotavil a kráčel teď dosti pevně po stopách lupičů. Po chvílích se ovšem musil zastavovat, aby si oddechl. Havranpírko se cítil odpovědný za pohromu, která postihla těžce zkoušený rod. Byl ustanoven strážcem osady a sachem mu uložil, aby dával pozor. A on se dal překvapit drzými lupiči! Skoro všechen dobytek je pryč! Veveřice odvlečena!

Co jen řekne Černý havran!

Pozor hopkal po třech před Havranpírkem. Velmi snadno četl stopu lupičské tlupy v měkkém sněhu i na místech, kde sníh již roztál a prokoukla holá pastvina. Potůčky vody proudily ze všech svahů a v dolících se hromadily louže. Bystrý Havranpírko již postihl cestu lupičů. Netáhli ani podél potoka, kde bylo teď už velmi mokro, ani po návrších, kde hustý porost tarasil průchod, nýbrž postupovali téměř napořád směrem západním podél lesních okrajů. Tu jim pastviny a palouky, jen tu a tam zarostlé, nečinily překážek. Když se však v půli cestě k Vltavě hustý prales rozšířil až do údolí potoka, učinili lupiči oblouk k jihu, aby přes Doly obešli překážku schůdnější cestou.

Havranpírko, velmi již unavený, zahnul za skupinu křoví a najednou se zarazil: mezi háji na planině k poledni postupuje karavana lidí.

Hoch je nemohl z dálky dobře rozeznat, ale pak s výkřikem: „To jsou naši!“ rozběhl se směrem k nim. Byli to jis…