Osada Havranů

Kapitola čtvrtá
SMÍR

Jaro, krásné jaro!

Povrch země se pokrývá svěžím zeleným kobercem. Stromy a křoviny bujně raší, pupence jsou nalité k prasknutí. Ptáčkové vesele pobíhají po větvích a švitoří. Sluníčko se nutí hřát a svými paprsky mile hladí probuzenou zemi. Je rozkošno dlít venku na volném, vlahém vzduchu. Havraní osada u rybníka v Krči je v plné jarní práci. V chýších se smýčí. Kožešiny třeba dát proschnout na slunce, aby nezplesnivěly. Ženy pracují na záhoncích. Hákovitými větvemi rozrývají půdu, aby ji nakypřily pro novou setbu. Děti také pomáhají. Hrnuly se do práce, ale jen se pletly a honily, takže je ženy brzo zas vyhánějí.

Muži kopají odvodňovací příkop kolem osady. Ostrými klacky dloubají do země a rukama hlínu vyhazují. Na konci příkopu se hádá Divoký sysel s Drápem o směr dalšího výkopu.

„Holky — heleďte!“ zaječel Oříšek.

Jatelinka, Myška, Kořínek a ještě asi tři děti byly právě zaměstnány napínavou hrou „kdo se víc ušklíbne?“ a Kořínek by byl již málem získal vítězství. Byl neobyčejně — i když byl jen obyčejně, bylo toho dost — v obličeji umazán a z nosu mu tekla stružka až na bradičku. Když pak přikrčil nos a hubičku našpulil a roztáhl, až mu očka zapadla, a vyrazil dlouhé „béééé!“ — nebylo mezi dětmi nikoho, kdo by buclatého Kořínka v šklebení předčil.

Oříškův hlas přerušil hru, právě když Kořínek očekával projevy obdivu za svůj výkon. Děti vyskočily z klubíčka a dívaly se, kam jim Oříšek ukazoval. A už se rozběhly k starému dubu na návsi. Jen Kořínek zůstal sedět na drnu a bavil se dále svým nenapodobitelným „béééé“!

Děti se sběhly k dubu, kde Havranpírko cvičil liščí mládě. Lištička čile běhala a kousala do všeho, co našla. I do pohozeného klacku. Když ji Havranpírko hladil, vrtěla ohonem jako pes. Každé děcko chtělo také lištičku pohladit. Ale liška chňapala dětem po prstech, takže se jí bály a jen kradmo jí kožíšek počechraly.

Havranpírko přinesl z chýše usušenou rybku a po kouscích ji házel lišce. Lištička vyskakovala a chytala kousky ryby v letu. Dětem se líbilo, jak lištička tancuje.

„To bych já také dovedl!“ řekl Oříšek a hned to také dokázal, když mu Havranpírko předhodil kousek masa. Otevřel ústa doširoka a správně chňapl letící kousek ryby. Havranpírko mu hodil znova, ale Myška také vyskočila s otevřenými ústy a Oříšek se s ní srazil hlavou, až to buchlo. Děti se smály, ale Myška se dala do křiku a také Oříšek natahoval. Hozené sousto popadla lištička.

Teď se sem loudal i tlustý Kořínek. Škaredil se a mlčel. Když uviděl, že děti mají mezi sebou lištičku, vzbudilo to jeho zvědavost. Oči mu zasvítily a poskočil si. Vtom mu něco proletělo kolem hlavy a ozval se hlasitý smích. Muži kopající příkop přišli na doupě křečka a v něm našli ještě trochu nakradeného zrní. Dráp popadl vzpírajícího se křečka za kožíšek a hodil jím po Kořínkovi.

Křeček ležel chvilku nehybně před klučinou, ale pak počal rozčileně sem tam běhat a zlostně prskal.

V osmiletém Kořínkovi se probudila lovecká vášeň. Bál se křečka, ale…