Osada Havranů

Kapitola pátá
NOVÁ SRÁŽKA

Od území rodu Havranů při Kunratickém potoku dále k severu, po pravém břehu Veliké řeky, prostírá se země Volavek. Sahá po vodě až k ohybu Vltavy a táhne se k východu za nynější Žižkov a vrch Bohdalec. Volavky jsou tu dosti stísněny, a zejména nevrle snášejí nedostatek volných lesních lovišť. Z jedné strany Havrani, z druhé strany rod Sokolů, vládnoucí rozlehlým údolím Rokytky, svírají Volavky, takže co chvíli dochází ke sporům a srážkám pro porušení hranic.

Obyčejně si obě zúčastněné strany za velikého a vášnivého křiku řádně vyhubují a pak se s vyhrůžkami, avšak bez násilností opět rozejdou. Chytré Volavky skoro vždy po takovém sporu podrží kousek nového území a je zase pokoj. Havrani ani Sokoli nelpí tuze na nějakém odlehlém vršku nebo lesíku. Mají území dost rozsáhlá, takže ani mnoho nepocítí, když někde Volavkám ustoupí. A tak je vcelku vzájemný poměr těchto tří sousedících rodů snesitelně dobrý a přátelský.

Havrani dosáhli nedávným smírem s Bobry pokoje i v pobřežní krajině při Veliké řece. Cítí se tudíž úplně bezpečni. Z ničeho nic se však přihodilo něco, co přivedlo osadu Havranů rázem do svrchovaného nebezpečí. Povíme hned, jak k tomu došlo. Ovšemže v tom byl i Havranpírko velmi významně zapleten. To by už ani jinak nemohlo být. Krásné předjaří toho roku dlouho nevydrželo. Po několika slunných dnech se zima pokoušela uchvátit opět vládu nad zemí a poslala zlé, deštivé a sněhové plískanice, studeným severozápadním větrem bičované, které zahnaly vše živé do úkrytů. Lidé i zvěř se krčili v teplých koutcích a z útoků sveřepé zimy si mnoho nedělali. Horší byl zápas s hladem. Koncem zimy nastává vždycky největší nouze. Staré zásoby jsou stráveny a nové potravy ještě není. Trýznivý hlad sužuje kdekoho.

Náčelník Havranů obchází svou osadu se starostlivým vzezřením. Prohledává kůlny a zásobní sklípky, zdali je v nich ještě nějaká potrava nebo krmivo pro dobytek. Jeho pohled je čím dále chmurnější a chmurnější.

Nejváženější muži z rodu jej doprovázejí. Nikdo nemluví. Beze slova se vracejí k rodovému totemu.

Zde konečně Černý havran promluvil.

„Ta trocha píce,“ řekl, „co ještě máme, musí být ponechána kravám. Pro ovce a kozy nezbývá nic. Zajdou nám všecky.“

Havrani pohlížejí bezradně do země. Jeden z nich zakňučel a řekl:

„Nuže poraď, moudrý sacheme, co máme učinit v téhle zlé době!“

Kňučák pokročil vpřed a postavil se přímo před Černého havrana. Náčelník se pohrabal rukou ve vousech na bradě a začal vyprávět:

„Můj otec, Silný havran, vypravoval mi kdysi o velkém hladu v našem rodě. Tenkrát bylo veliké sucho, které nám vyhubilo skoro všechen dobytek. Měli jsme velikou bídu. Havrani schli hladem, mouku si mleli ze šlahounů pýru a z mladých větviček jedlí a smrků a z březové kůry. Chléb si pekli z hlízek orseje — inu, větší bídy nemohlo být. Tehdy odešli starší muži i staré ženy do pustých lesů jako oběť Velikému duchu a již se nevrátili. A ještě to nepomohlo. Hlad trval. Můj otec řekl, že jediná pomoc je…