Kruté nebe
O půlnoci čněl vrchol Everestu jenom o sto metrů dál, pyramida sněhu, bledá a přízračná ve světle vycházejícího Měsíce. Na nebi nebylo ani mráčku a vítr, který dul po celý den, téměř zcela utichl. Na nejvyšším bodě Země jistě jen zřídkakdy bývá tak klidno a taková pohoda, vybrali si svou dobu dobře.
Snad až příliš dobře, pomyslil si George Harper, bylo to tak snadné, až ho to skoro zklamalo. Měli jediný opravdový problém - uniknout z hotelu, aniž by je kdokoli zpozoroval. Vedení mělo námitky proti půlnočním vycházkám do hor bez horského vůdce, mohlo by dojít k neštěstí a pověst hotelu se přímo odrážela na tržbách.
Avšak doktor Elwin se rozhodl postupovat touhle cestou a měl pro to nejlepší důvody, přestože o nich nikdy nediskutoval. Přítomnost jednoho z nejznámějších vědců na světě - a rozhodně na celém světě nejproslulejšího mrzáka - v hotelu Everest ve špičce turistické sezony vzbudila vlnu zdvořilého údivu. Harper něco zvědavosti utlumil narážkami, že se zabývají měřením gravitace, což byla pravda alespoň částečná. Avšak část pravdy - až dosud - zanedbatelně malá.
Kdyby se právě teď někdo podíval na Julese Elwina, jak si rychle a pevně vykračuje ve výšce osm tisíc sedm set metrů s pětadvaceti kilogramy výstroje na ramenou, nikdy by ho nenapadlo, že Elwin má nohy prakticky k ničemu. Narodil se v roce 1961 jako jedna z obětí thalidomidové katastrofy, jež po sobě zanechala víc než deset tisíc částečně znetvořených dětí roztroušených po celém světě. Elwin byl jedním z těch, co měly štěstí. Ruce měl úplně normální a ještě posílené cvičením, takže je měl značně silnější než většina mužů. Nohy měl ovšem jako věchýtky slámy. S pomocí berlí mohl stát a dokonce uklopýtat pár nejistých kroků, avšak nikdy nebyl schopen opravdu chodit.
Ačkoli právě teď se nacházel šedesát metrů od vrcholku Everestu...
Všechno začalo u plakátu s cestovní reklamou víc než před třemi lety. Jako pomocný programátor u počítače v Oddělení aplikované fyziky znal George Harper doktora Elwina jenom podle vidění a podle jeho vědeckého renomé. Dokonce i pro ty, kteří pracovali přímo pod ním, byl vynikající vědecký ředitel Kosmotechu osobností poněkud vzdálenou, od běžného lidského shonu odříznutou jak fyzicky, tak i psychicky. Nebyl ani oblíbený, ani neoblíbený, a přestože ho obdivovali a litovali ho, nikdo mu nezáviděl.
Harper, který před několika měsíci ukončil fakultu, pochyboval dokonce i o tom, že ředitel ví o jeho existenci, leda jako o jménu v organizačním začlenění. V oddělení bylo deset dalších programátorů, všichni starší než on, a většina z nich si nikdy se svým vědeckým ředitelem nevyměnila víc než tucet slov. Když Harpera přibrali, představovalo jeho hlavní povinnost nosit do pracovny dr. Elwina speciální pořadač na spisy. Neočekával, že by tu prohodil něco víc než několik zdvořilostních formalit.
A skoro přesně tak se i stalo. Ale právě když se sbíral k odchodu, zůstal stát jako přimrazený úžasným panoramatem himálajských štítů, které zabíraly polovinu stěny. Plakát byl umístěný tak, aby jej dr. Elwin mohl uvidět pokaždé, kdykoliv zvedl oči od psacího stolu, a zobrazoval scenerii, kterou znal Harper opravdu velice dobře, neboť ji sám fotografoval, když jako turista stál v posvátné bázni a mírně zadýchaný na udusaném sněhu na vrcholu Everestu.
Hřeben Kančendžengy se tam zdvihal z mračen a táhl se sto padesát kilometrů. Skoro rovnoběžně s ním, ale o hodně blíž, zvedal se dvojitý vrchol Makalu a ještě blíž, dominující v popředí, se rozkládala ohromná masa Lhotse, souseda a soupeře Everestu. Dál na západ se táhly rozervané ledové řeky ledovců Khumbu a Rongbuku, splývající do tak obrovských údolí, že se jejich velikost nedala zrakem vůbec docenit. Z téhle výšky se jejich zmrzlé vrásky nezdály větší než brázdy na zoraném poli, avšak prolákliny a strmá skaliska pokrytá ledem tvrdým jako ocel klesaly stovky metrů hluboko.
Harper byl stále ještě okouzlen podívanou, která v něm probouzela staré vzpomínky, když za sebou zaslechl hla…
