Devět miliard božích jmen (Arthur C. Clarke)

4. Hlasy z hlubin

První den pro něho měl Otec bohů skutečně jenom samý úsměv. Byla taková pohoda a tak klidno, jako když před lety letěli s Websterem přes náhorní plošiny severní Indie. Falcon měl dost času, aby se zdokonaloval v novém druhu umění, až se zdálo, že Kon-Tiki je prodloužením jeho vlastního těla. Takové štěstí bylo víc, než v co směl doufat, a začínala ho trápit zvědavost, jakou cenu za to zaplatí.

Pět hodin denního světla se chýlilo ke konci, mračna dole naplňovaly stíny, jež jim dodávaly zdání masivnosti, pevnosti. Když bylo Slunce výš, vůbec takový dojem nevzbuzovaly. Barvy se z oblohy rychle vytrácely všude kromě západu, kde se podél horizontu táhl pás stále výraznějšího purpuru. Nad stuhou visel tenký srpek blízkého měsíce, bledého, vybledlého proti naprosto temnému pozadí.

Slunce zapadalo za okraj Jupiteru, vzdálený okolo tři tisíc kilometrů, rychlostí postřehnutelnou pouhým okem. Zároveň vycházela celá mračna hvězd - a na samé hranici soumraku se objevila i nádherná večernice Země připomínající Falconovi, jak daleko od domova se nachází. Následovala Slunce dolů na západ. Začala první noc člověka na Jupiteru.

S nástupem tmy začal Kon-Tiki klesat. Slabé sluneční světlo už balon nezahřívalo, a proto ztrácel část své nadnášecí síly. Falcon však nehnul ani prstem pro to, aby zase stoupal. Sestup očekával a měl jej dokonce v plánu.

Neviditelná vrstva mračen ležela stále ještě asi padesát kilometrů pod ním, dosáhne jí kolem půlnoci. Infračervený radar ji ukazoval naprosto zřetelně a také podával zprávy o tom, že vrstva obsahuje kromě už obvyklého vodíku, hélia a amoniaku celou řadu složitých sloučenin uhlíku. Za nepatrný vzorek téhle prachovité narůžovělé hmoty by chemikové ochotně položili život, přestože některé atmosférické sondy už pár gramů nashromáždily, ale to jenom povzbuzovalo chuť.

Vysoko nad povrchem Jupiteru plula polovina základních molekul, nutných pro vznik života. A když tu byla potrava, mohl být život sám daleko? Tohle byla otázka, na kterou ani po více než po stu letech nikdo nebyl schopen odpovědět.

Infračervený radar mraky proniknout neuměl, ale prořezával je mikrovlnami a zobrazoval vrstvu po vrstvě až dolů k povrchu skrytému o čtyři sta kilometrů níž. Sestup k povrchu však blokovaly ohromné tlaky a teploty, dokonce ani automatické sondy jej nikdy nedosáhly bez úhony. Mučivě nedosažitelný ležel vespod radarové obrazovky, nepatrně zakalený. Falcon také rozeznával podivnou zrnitou strukturu, jejíž podstatu však přístroje rozluštit nemohly.

Hodinu po setmění vypustil první sondu. Padala rychle asi sto kilometrů, potom začala v hustší atmosféře plout a vysílala nazpět proudy rádiových signálů, které Falcon opět předával dál řídícímu letovému středisku. Pak až do východu Slunce už neměl nic na práci, vyjma toho, že jedním okem sledoval rychloměr klesání, kontrolky přístrojů a odpovídal na ojedinělé dotazy. Dokud se Kon-Tiki vznášel v těchhle ustálených proudech, uměl se postarat sám o sebe.

Přesně o půlnoci nastoupila v řídícím letovém středisku službu nějaká žena a představila se obvyklými žertíky. O deset minut později volala znovu, hlasem pojednou vážným a vzrušeným.

„Howarde! Poslechni si kanál 46 - hodně zesílený.“

Kanál 46? Modul měl tolik telemetrických obvodů, že zpaměti znal čísla jenom těch klíčových, avšak jakmile otočil přepínačem, už jej poznával. Byl zapojený na mikrofon sondy, plující víc než sto třicet kilometrů hlouběji v atmosféře, která se v těch místech téměř vyrovnala hustotou vodě.

Nejprve se ozýval jenom jemný šumot podivných větrů, rušících klid tam dole v temnotě tohoto nepředstavitelného světa. A pak, na tomhle zvukovém pozadí, se zvolna vynořovalo dunivé chvění, sílící a sílící, jako údery na gigantický buben. Bylo tak hluboké, že je bylo nejen slyšet, ale dokonce i cítit, a tempo úderů pravidelně narůstalo, ačkoli výška tónu se neměnila. Teď se zvuk proměnil v rychlý, téměř infrasonický tlukot. Potom náhle uprostřed tónu ustal tak znenadání, že mozek odmítal ticho přijmout, ale po paměti pokračoval ve vytváření strašidelné ozvěny kdesi ve svých nejhlubších propastech.

Byl to nejpodivnější zvuk, jaký kdy Falcon slyšel, dokonce ani na Zemi - tak bohaté na nejrůznější hluky - neměl obdoby. Nebyl si schopen představit žádný přirozený jev, který by jej mohl způsobovat, neznělo to ani jako řev nějakého zvířete, dokonce ani jakési ohromné velryby.

Zvuk se ozval znovu a proměňoval se naprosto stejným způsobem. Teď, protože už byl připravený, Falcon odhadl délku sekvence. Od prvního nezřetelného zachvění až po závěrečné crescendo to trvalo právě něco přes deset sekund.

A tentokrát se ozvala skutečná ozvěna, velice slabá a velice vzdálená. Snad přicházela od některé z mnoha odrážejících vrstev, uložených hlouběji v téhle slupkovité atmosféře, ale možná že pocházela z jiného, vzdálenějšího zdroje. Falcon vyčkával na druhé echo, ale nic se už neozvalo.

Řídící letové středisko reagovalo rychle a požádalo ho, aby okamžitě vypustil další sondu. Pomocí dvou fungujících mikrofonů by mohli nalézt přibližnou polohu zdroje zvuku. Bylo dost podivné, že žádný z venkovních mikrofonů na Kon-Tiki nezjistil nic, vyjma hluku způsobeného větrem. Dunění, ať to už bylo cokoli, musela zachytit a usměrnit reflexní atmosférická vrstva hluboko dole.

Zvuk vycházel, jak brzy odhalili, z hroznu zdrojů asi devatenáct set dvacet kilometrů od modulu. Vzdálenost nic nevypovídala o jejich síle, v pozemských oceánech mohou slaboučké zvuky putovat stejně daleko. A co se týká nabízející se domněnky, že jsou za to odpovědné živé bytosti, vedoucí Exobiologického oddělení ji rychle vyvrátil.

„Budu velice zklamaný,“ prohlásil dr. Brenner, „jestli tady nenajdeme žádné mikroorganismy nebo rostliny. Ale nic takového, jako jsou zvířata, protože tu neexistuje volný kyslík. Všechny biochemické reakce na Jupiteru musí být nízkoenergetické - a právě proto neexistuje způsob, jakým by pohybující se stvoření byla schopna vyvinout dostatek energie pro životní funkce.“

Falcon byl zvědavý, jestli to je pravda, slýchal tenhle argument už dříve a vyhrazoval si vlastní názor.

„V každém případě,“ pokračoval Brenner, „některé z těchhle zvukových vln jsou dlouhé okolo sta metrů! Nedokázalo by je vydávat dokonce ani tak velké zvíře jako velryba. Musí mít původ přirozený.“

Ano, tohle znělo pravděpodobně a fyzikové snad budou schopni s nějakým vysvětlením přijít. Co by si myslel slepý cizinec, uvažoval Falcon, o zvucích, které by zaslechl, kdyby se vznášel nad rozbouřeným mořem, gejzírem, sopkou nebo vodopádem? Docela dobře by je připsal nějaké ohromné bestii.

Asi hodinu před východem Slunce hlasy z hlubin utichly a Falcona začaly zaneprazdňovat přípravy na rozbřesk jeho druhého dne. Kon-Tiki právě letěl pouze pět kilometrů nad nejbližší vrstvou mračen, vnější tlak vzrostl na deset atmosfér a teplota dosahovala tropických třiceti stupňů. Člověk by se tady mohl pohodlně obejít bez veškerého vybavení kromě dýchací masky se správným poměrem kyslíkohéliové směsi.

„Máme pro tebe dobré zprávy,“ hlásilo řídící letové středisko brzy po rozednění. „Vrstva mračen se trhá. Během hodiny budeš mít částečné vyjasnění - ale dej si pozor na turbulence.“

„Už jsem něco zpozoroval,“ odpověděl Falcon. „Jak hluboko dolů uvidím?“

„Aspoň dvacet kilometrů, k následující izotermě. Tamta vrstva je pevná - netrhá se nikdy.“

A dosáhnout ji je mimo moje možnosti, pomyslel si Falcon. Tam dole teplota už jistě přesahuje sto stupňů. Je to poprvé, kdy se pilot balonu musí starat nikoli o svůj strop, ale naopak o suterén!

O deset minut později už spatřil to, co řídící letové středisko díky svému výhodnému rozhledu zpozorovalo předem. Blízko horizontu se změnily barvy, vrstva mračen se roztřepila a udělaly se na ní hrbolky, jako by se ji něco snažilo roztrhnout a otevřít. Falcon zapjal svou malou nukleární pícku a zvedl Kon-Tiki o pět kilometrů výš, aby získal lepší rozhled.

Obloha vespod se čistila rychle a úplně, jako by jednolitou přikrývku cosi rozpouštělo. Před jeho očima se otevírala propast. Okamžik později přeplul přes okraj oblačného kaňonu asi dvacet kilometrů hlubokého a skoro tisíc širokého.

Před ním se rozkládal nový svět, Jupiter svlékl jeden ze svých nesčetných závojů. Druhá vrstva mraků, nedosažitelně hluboko dole, měla mnohem tmavší barvu než první. Byla téměř lososově růžová a posetá podivnými malými ostrůvky cihlové červeně. Všechny měly oválný tvar a dlouhé osy orientované ve směru východ západ, v převládajícím směru větrů. Byly jich celé stovky, všechny přibližně stejné velikosti; a Falconovi připomínaly malé nadýchané kumuly na pozemské obloze.

Zredukoval sílu, která ho nadnášela, a Kon-Tiki začal klesat po povrchu rozpouštějícího se srázu. A potom Falcon zpozoroval sníh.

Bílé vločky se utvářely ve vzduchu a pomalu se snášely dolů. Jenže na sníh tu bylo příliš horko - a v každém případě v těchhle výškách se nacházely sotva stopy po vodě. A co víc, když se vločky v kaskádách sypaly dolů do hlubiny, ani se netřpytily, ani nejiskřily. Pár z nich znenadání přistálo na rameni nesoucím přístroje před hlavním průzorem a Falcon spatřil, že jsou matně, neprůsvitně bílé - vůbec ne krystalické - a dost velké, několik centimetrů v průměru. Vypadaly jako z vosku a Falcon se dohadoval, že z něho taky jsou. V okolní atmosféře probíhaly jakési chemické reakce a při nich kondenzovaly uhlovodíky.

Asi sto kilometrů před ním vrstvu mraků něco narušilo. Jakási síla postrkovala malé červené oválky kolem dokola a začala je formovat do spirály - důvěrně známého obrázku cyklonu z pozemské meteorologie. Vír se vynořoval s udivující rychlostí - jestli to vpředu je skutečně bouře, říkal si Falcon, budu mít spoustu starostí.

Potom se jeho zájem změnil v údiv - a ve strach. To, co se rozvíjelo v dráze jeho letu, vůbec nebyla bouře. Cosi ohromného - něco, co měřilo v průměru celé kilometry - stoupalo vzhůru mračny.

Uklidňující myšlenka, že by to taky mohl být bouřkový mrak, který vzkypěl vzhůru z nižších vrstev atmosféry, nepřežila víc než pár sekund. Ne, tohle bylo pevné. Proráželo si to cestu růžovými a lososovými vrstvami jako ledovec stoupající z hlubin.

Ledovec plující ve vodíku? To bylo nemožné, samozřejmě, ale možná že to nebyla analogie příliš vzdálená. Jakmile Falcon na záhadu zaostřil teleskop, uviděl, že to je bělavá, krystalická hmota potažená pruhy červené a hnědé. Musí to být, dospěl k názoru, stejná látka jako „sněhové“ vločky padající kolem něj - hora vosku. A není to, uvědomil si, zase tak pevné, jak si myslel nejdřív, okraje útvaru se neustále drobily a přetvářely...

„Už vím, co je to,“ hlásil rádiem řídícímu letovému středisku, které se ho posledních několik minut úzkostlivě vyptávalo. „Je to hora z bublin - nějaký druh pěny. Uhlovodíkové pěny. Až na tom zapracují chemici... Okamžik!“

„Co se děje?“ volalo řídící středisko. „Co se děje?“

Nedbal na naléhavý hlas z vesmíru a veškerou pozornost soustředil na útvar v zorném poli teleskopu. Musel mít jistotu: kdyby se zmýlil, vysmála by se mu celá Sluneční soustava.

Potom silně vydechl, vrhl pohled na hodinky a vypnul hlas z Jupiteru 5, který mu šel na nervy.

„Volám řídící letové středisko,“ pronesl velmi formálně. „Hlásí se Howard Falcon z paluby Kon-Tiki. Světový čas devatenáct hodin dvacet jedna minuta patnáct sekund. Nula stupňů pět minut severní šířky. Sto pět stupňů čtyřicet dvě minuty délky, první soustava. Vyřiďte dr. Brennerovi, že na Jupiteru život přece jen existuje. A že je veliký...