Maelström II.
Nejsem první na světě, pomyslel si hořce Cliff Leyland, kdo zná přesně okamžik a způsob vlastní smrti. V dávných dobách celá řada odsouzených zločinců očekávala své poslední svítání. Ale ti mohli doufat až do samého konce, že jim bude život darován - soudci-lidé mohou prokazovat milosrdenství, avšak proti přírodním zákonům není odvolání u žádné soudní stolice.
A přitom je to jenom šest hodin, co si vesele pohvizdoval, zatímco balil deset kilo svých osobních věcí a připravoval se na dlouhý pád domů. Ještě si vzpomínal - dokonce i teď, po tom všem, co se stalo, jak snil o tom, že už objímá Myru a že bere Briana a Sue na slíbený výlet po Nilu. Za několik minut, až se Země vyhoupne nad horizont, bude moci Nil spatřit znovu, ale tváře ženy a dětí si dokáže vybavit jenom v paměti. A to všechno jenom a jenom proto, že se pokusil ušetřit devět set padesát nových dolarů tím, že cestoval domů nákladním modulem namísto raketoplánem.
Očekával, že prvních dvanáct sekund cesty bude tvrdých, až elektronické startovací zařízení vypustí modul po patnáctikilometrové rozjezdové dráze a vystřelí jej z Měsíce. Dokonce ani v ochranné vodní lázni, v níž byl uložený během odpočítávání a startu, se netěšil na počáteční přetížení dvaceti g. Ačkoli když zrychlení modul sevřelo, jenom vzdáleně si uvědomoval nesmírné síly, které si s ním pohrávaly. Jediný zvuk představovalo slaboučké skřípání kovových stěn. Tomu, kdo zažil hromové dunění rakety při startu, ticho připadalo až zlověstné. Když reproduktor v kabině oznámil:
„Čas T plus pět sekund, rychlost tři tisíce dvě stě kilometrů za hodinu,“ stěží tomu uvěřil.
Tři tisíce dvě stě kilometrů za hodinu po pěti sekundách a s pevným startem - zbývalo dalších sedm sekund, během nichž budou motory svými hromy a blesky bušit do startovacího zařízení. Pilotoval měsíční blesk.
A v čase T plus sedm blesk vypověděl službu.
Cliff vycítil dokonce i v hlubokém úkrytu nádrže, že něco není v pořádku. Voda kolem, až dosud pod vahou jeho těla skoro nehybná, jako by náhle ožila. Přestože se modul stále hnal po své dráze, tíže působená zrychlením opadla a jemu se zdálo, že jede na sáňkách.
Neměl čas, aby pocítil strach nebo údiv nad tím, co se stalo, protože selhání motorů trvalo jenom maličko déle než jednu sekundu. Potom se škubnutím, které otřáslo modulem od jednoho konce až ke druhému, a s celou sérií škrabavých třesknutí, která nevěštila nic dobrého, se tíha objevila znovu.
Když se zrychlení konečně vytratilo, zároveň s ním zmizela i veškerá váha. Cliff na to nepotřeboval žádné přístroje, jeho žaludek mu říkal, že modul opustil konec rozjezdové dráhy a stoupá vzhůru nad měsíční povrch. Netrpělivě vyčkával, dokud automatické pumpy tank nevyčerpají a sušičky dílo nedokončí pomocí horkého vzduchu, pak přeplul přes ovládací panel a protáhl se dolů do sedadla, které mělo podobu vědra.
„Řídící letové středisko,“ volal naléhavě, když si utáhl kolem pasu ukotvovací řemeny. „Co se k čertu stalo?“
Bryskní, ale ustaraný hlas okamžitě odpověděl.
„To pořád ještě zjišťujeme - zavoláme tě za třicet sekund.“
Po chvilce odmlky dodal: „Jsme rádi, že jsi celej.“
Zatímco vyčkával, obrátil Cliff myšlenky k představám o své budoucnosti. Před ním nebylo vůbec nic kromě hvězd - a tak to také mělo být: Přinejmenším odstartoval s větší částí plánované rychlosti a nehrozilo mu nebezpečí, že by se na měsíční povrch zřítil okamžitě. Ale dříve nebo později se s ním srazí - protože s největší pravděpodobností únikové rychlosti nedosáhl. Vzlétne do vesmíru po veliké elipse - a za několik hodin se vrátí na místo, odkud odstartoval.
„Slyšíš, Cliffe,“ náhle se ozvalo řídící letové středisko. „Našli jsme, co se stalo. Zavinil to přerušovač obvodu, když jsi prolétal pátou sekcí dráhy. Takže máš rychlost o tisíc sto dvacet kilometrů za hodinu menší. To tě přivede zpátky přesně po pěti hodinách - ale tím se netrap, pomocné trysky, které bys použil na korekci dráhy, tě postrčí na stabilní oběžnou dráhu kolem Měs…
