17. BITEVNÍK
John Metternes přispěchal do kokpitu Osvoboditele.
Edna se ho zeptala: "Všechno v normě?"
"Super," odpověděl lodní technik. Lapal po dechu, pod vlivem kombinace lehkého vlámského přízvuku s převzatým australským zněly jeho sykavky chrčivě. "Magnetické láhve máme naložené a zapojené a nic nám přitom nevybuchlo. Všechny protokoly proběhly bez chyb, plošiny s antihmotou jsou tak hodné, že se s námi baví... Ano, všechno je v normě a připravené ke startu. A už je sakra na čase."
Kolem čtyřicítky, trochu při těle, potil se tak silně, že propotil podpaží kombinézy přes všechny ochranné vrstvy. A kolem úst měl vlhko. Nejspíš zase zvracel. I když měl oficiálně hodnost velícího poručíka a měl letět s Osvoboditelem jako vrchní technik, dostal se John do vesmíru pozdě. Patřil k té malé skupině nešťastníků, jejichž vnitřnosti se odmítají přizpůsobit mikrogravitaci. Jakmile se ale spustí pohonná jednotka A, už na tom nebude záležet, protože Osvoboditel bude zrychlovat jedním G.
Edna poklepala na displej, přelétla poslední návrh svého operačního rozkazu a ověřila si, že má povolení od řídícího centra na Achillu. "Startovní okno se otevře za pět minut."
Metternes se tvářil vyplašeně, kulatá vousatá tvář mu zpopelavěla. "Už se nemůžu dočkat."
"Jsi v pořádku? Automatické odpočítávání už začalo, ale můžeme to ještě odvolat, jestli..."
"Ale kdepak, ne! Chápej - trochu jsi mě tím překvapila, to je všechno, nevěděl jsem, že to půjde tak rychle. Čím dřív vyrazíme, tím líp. A stejně se ještě něco pokazí, než dopočítáme k nule. Vždycky se něco stane... Libby, schémata prosím."
Velké okno před nimi potemnělo a pohled na Achilla obklopeného hvězdnou oblohou vystřídal boční pohled na samotného Osvoboditele, obraz v reálném čase snímaný senzory na Achillu i v jeho okolí. Jak John poklepával na jeho jednotlivé části, trup na vybraném místě zprůsvitněl. Většina odkrytých součástí zářila pastelovou zelenou, porůznu ale poblikávala červená světélka, která signalizovala přetrvávající technické problémy, kterým bylo jedno, jestli mají startovat nebo ne.
Jeho konstrukce byla v podstatě jednoduchá. Osvoboditel se nejvíce podobal nějaké světlici z ohňostroje, byla to raketa dlouhá plných sto metrů s obytnými prostory napěchovanými v samotné špici a s obrovskou tryskou trčící ze zádě. Většinu vnitřku zabíral led vytěžený z asteroidu, špinavý sníh, který měl sloužit jako reaktivní hmota pohánějící loď vpřed.
A někde v útrobách lodi, blízko trysky, se skrývala pohonná jednotka s antihmotou.
Antihmota Osvoboditele byla uložena v malých granulích zmrzlého vodíku - přesněji antivodíku, hmoty, které technici pohonných jednotek říkali "H-tyčinka". Teď byla uložena ve wolframovém jádře, izolovaná od jakékoli běžné hmoty nehmotnými elektromagnetickými stěnami, samotné její uchovávání vyžadovalo velké množství energie.
H-tyčinka byla z drahocenného materiálu. S ohledem na její náchylnost k explozím při jakémkoli styku s běžnou hmotou se nedala antihmota nikde v přírodě získat, a proto ji bylo třeba vyrobit. Ukázalo se, že jde o vedlejší produkt kolizí vysokoenergetických částic. Ale nejmocnější urychlovače na Zemi, i kdyby byly spuštěné nepřetržitě, by byly schopné vyrobit jen nepatrné množství antihmoty - k její výrobě se nehodil dokonce ani obří aleftron na Měsíci. Nakonec přece jen objevili její přirozený zdroj ve "vodivé trubici", která spojuje měsíc Io s jeho otcovským Jupiterem, neviditelný elektrický tok nabitých částic o síle pěti milionů ampérů, který vzniká díky pohybu Io magnetickým polem Jupiteru.
Pokud jste chtěli získat antihmotu, stačilo jenom vyslat kosmickou loď do oné vodivé trubice a pomocí magnetických pastí prosít částice antihmoty. Za tím "jenom" se ale skrývala ohromná spousta technických problémů.
Jakmile Edna vydá příkaz, magnetická pole začnou pulzovat a postupně vystřelovat kapsle s H-tyčinkami tak, aby narážely do nepřetržitého proudu běžného vodíku. Hmota s antihmotou se anihilují, každý kousek hmoty se okam…
