57. BABYLON
Když se kapitán Nathaniel Grove v Tróji doslechl, že se Bisesa Duttová vrátila do Babylonu, rychle se tam vydal i s Benem Batsonem.
U Ištařiny brány se setkali s Eumenem, který stále ještě přežíval ve funkci chiliarcha čím dál rozmarnějšího Alexandra. "Bisesa je v Mardukově chrámu," oznámil jim svou škrobenou angličtinou. "Nepůjde ven."
Grove se ušklíbl. "To jsem mohl čekat. Podobně se zhroutila i minule. Špatné znamení, špatné znamení. Můžeme ji vidět?"
"Ovšem. Nejdříve ale musíme navštívit jiného, ehm, poustevníka - obávám se však, že ten jím není dobrovolně. Stále se dožaduje setkání s vámi, pokud se vrátíte do Babylonu. Vlastně se chce setkat s kýmkoli z těch, které označuje jako moderní."
Ukázalo se, že je to Ilicius Bloom, "konzul" z Chicaga. Kousek za hradbami, nedaleko od Ištařiny brány, ho Alexandrovy stráže uvěznily v kleci.
Ta klec byla zjevně určená pro zvířata. Byla otevřená živlům a příliš malá na to, aby se v ní Bloom mohl postavit zpříma. Stála u ní stráž, člen Alexandrovy falangy, který se okatě nudil. Na zadní části klece viselo cosi, co vypadalo jako zvířecí kůže, očištěná a vysušená tak, až se svraštila.
Ilicius Bloom tam klečel ve svých špinavých hadrech, ve špinavé tváři mu jasně zářila bělma očí a chvěl se a kašlal, i když nebylo nijak chladno. Pach výkalů byl tak silný, až sebou Grove trhl. Bloom byl až směšně vděčný, že je vidí, nebyl ale zase tak mimo, aby si nevšiml, jak se od něj Grove odtáhl. "Mimochodem, nemusíte si myslet, že je to ode mě. Přede mnou tu měli zavřeného opočlověka. Mrchu jednu zablešenou." Přehraboval se tím, co leželo na podlaze. "Tady, vidíte - uschlý krysí ocásek!" Mrštil jím o železné mříže klece. "V noci přišly krysy, a to není legrace. A víte, kam tu opoženskou strčili? Do chrámu k té šílené Bisese Duttové. No věřili byste tomu? Podívejte, musíte mi pomoct, Grove! Já tady moc dlouho nevydržím, to vám musí být jasné."
"Uklidněte se, člověče," chlácholil ho Grove. "Řekněte nám, proč tady jste. Potom možná budeme mít nějakou šanci vás odsud dostat."
"Tak to vám přeju hodně štěstí. Alexandr totiž myslí na válku, abyste věděli."
"Válku? Proti komu?"
"Proti Americe. Evropa mu nestačí - jak by taky mohla, když ví, že na jeho dobytí čekají celé kontinenty? Ale jediný zdroj informací, který má o Americe, nebo přesněji o Chicagu, jsem já."
"Aha. Takže vás vyslýchá."
Bloom jim ukázal ruce se zkrvavenými konečky prstů. "Dalo by se to tak říct. Já jsem mu samozřejmě řekl všechno, co jsem věděl. Nedívejte se na mě skrz prsty, kapitáne Grove! Já nejsem důstojník britské armády. A kromě toho v tom nevidím žádný rozdíl. Viděl jste Alexandra poslední dobou? Nevěřím tomu, že by ten vyžraný sadista mohl žít ještě dlouho, natož aby řídil válku na druhé straně Atlantiku. Řekl jsem mu všechno, na co jsem si vzpomněl, a když chtěl, klidně jsem si i vymýšlel. Co jiného jsem měl dělat?
Nikdy mu to ale nestačilo, nikdy mu to nestačilo. Podívejte se na tohle!" Otočil se ve své kleci. Grove skrz tenkou špinavou látku jeho košile spatřil na jeho zádech šrámy od biče. "Tak podívejte!" Ukázal zkroucenou rukou na kus kůže, která visela z vnější strany klece.
Ben Batson se zeptal: "Co je to?"
"Opravdu jsem ji miloval," řekl Bloom pouze.
"Koho, člověče?" zeptal se ho Grove trpělivě. "Koho jste miloval?"
"Isobel. Určitě si na ni pamatujete, Grove, ta dívka z Kompostu. Dala mi i haranta! Jak jsem byl krutý, jak sobecký, ale to jsem celý já, Ilicius Bloom." Zasmál se a potřásl hlavou. "A přesto jsem ji miloval, jak toho jen má černá duše byla schopná. Vážně.
Udělali to samozřejmě proto, aby mě zlomili," zašeptal Bloom, pohled upřený na Grovea. "Dva družiníci to byli. Udělali to před mýma očima. Oloupali ji jak jablko. Strhli jí tvář. Žila ještě řadu minut, stažená. Každý kousek jejího těla jí musel působit nepředstavitelnou agonii - jen si to představte! A potom..."
Batson pohlédl na ten kus kůže. "Na mou duši, kapitáne, já mu věřím..."
"Tak jdeme!" pobídl ho Grove a tá…
