5. Po dvaadvaceti letech
Richie Burke řekl: „Podívej se na tu zatracenou věc, Kene. Není to ta nejfantastičtější zatracená sračka, jakou si můžeš představit?“
Stáli v místnosti, která kdysi bývala hlavní jídelnou dávno zavřené restaurace. Bylo brzy ráno. Aiša byla někde jinde. Chalid netušil, kde je. Jeho otec držel něco, co vypadalo trochu jako puška nebo jako aerodynamicky řešená brokovnice, ale nepřipomínala ani pušku, ani brokovnici, které Chalid kdy viděl. Byla to dlouhá štíhlá trubice z modrozeleného kovu se širokým ústím, nějakým druhem mířidel namontovaných uprostřed hlavně a podivným počítačem, řízeným spoušťovým systémem na pažbě. Byla to jedinečná zbraň, zakázková práce, pýcha a chlouba nějakého vynálezce a kutila.
„To je zbraň, že jo?“
„Zbraň? Říkáš, zbraň? Co si sakra myslíš, že to je, chlapče? Je to zatracená puška na Bytosti! Zabavil jsem ji zrovna dneska v jednom spikleneckým hnízdě u warminsterské silnice. Celá ta banda je teď pod zámkem, pěkně děkuju, a důkaz číslo jedna jsem přinesl domů do úschovy. Dobře se podívej, kámo. Viděl jsi někdy tak pekelnou věc?“
Chalid si uvědomil, že se Richie chystá opravdu mu zbraň půjčit. Převzal ji strašně pečlivě, opatrně ji nechal spočinout na natažených rukou. Hlaveň byla studená a hladká, celá puška byla mnohem lehčí, než čekal.
„A jak to funguje?“
„Zvedneš ji. Podívej se přes hledí. Víš, jak se to dělá. Jako s obyčejnými mířidly.“
Chalid si ji přiložil k rameni, hned tam v místnosti. Namířil na krb a pohlédl podél hlavně.
Pár palců krbu viděl v nitkovém kříži zaměřovače v nejjemnějších detailech. Fantastické zvětšení, výborná optika. Teď stačí stisknout ten správný knoflík a celá strana domu se rozletí na kusy, je to tak? Chalid pohladil pažbu.
„Má pojistku,“ poznamenal Richie. „Ten malý červený knoflík. Tady. Tenhle. Pozor, ať ji omylem nezmáčkneš. Tohle, chlapče, není nic menšího než raketový granátomet. Je to vlastně minomet. Ani bys tomu nevěřil, protože je tak štíhlý, ale vystřelí malý elegantní projektil, který vybuchne s téměř neuvěřitelnou silou a způsobí výjimečně velký rozsah škod, skutečně něco mimořádného. Vím to, protože jsem to vyzkoušel. Byla docela zábava podívat se, co ta věc dokáže.“
„Je teď nabitá?“
„Ó ano, jistě. Vsaď svou malou hnědou prdel, že je! Nabitá a připravená k palbě! Je to absolutně ďábelský stroj na zabíjení Bytostí, výsledek mnoho měsíců trvající práce prováděné s láskou bandou zoufalců s neuvěřitelným citem pro mechaniku. Ale i se vším svým talentem jsou hloupí… Hele, chlapče, dej to sem, než to nějak odpálíš.“
Chalid mu zbraň vrátil.
„Proč hloupí?“ zeptal se. „Vypadá na velmi pěknou práci.“
„Řekl jsem, že jsou moc šikovní. Tenhle zatracenej kanónek je zázrak miniaturizace. Ale jak si můžou myslet, že by vůbec mohli zabít Bytost? Nedokážou si představit, že už to někdo zkoušel? To nejde, Kene. Nikdo to nikdy nedokázal a nikdo to nedokáže.“
Chalid nemohl odtrhnout oči od zbraně, ale přesto se ochotně zeptal: „A proč tomu tak je, pane?“
„Protože se sakra zabít nedají!“
„Dokonce ani s něčím, jako je tohle? Říkal jste, pane, že to má neuvěřitelnou sílu. Že působí škody mimořádného rozsahu.“
„Vono by to fakt roztrhalo Bytost na cucky, to rozhodně, kdybys nějakou trefil. Ale vtip je v tom, že bys musel dokázat vystřelit, chlapče! A to nejde. Dokonce už kdybys zamířil, přečetli by si to v tvým pitomým mozku, to by udělaly. Přesně vědí, co chystáš, protože nám můžou nahlížet do hlav jako do knihy. Zachytí tvý ošklivý nepřátelský myšlenky, který se jich týkají. A pak – bum! – dají ti tu zatracenou Ránu, to, co dělají lidem s jejich myšlením, víš, a jsi hotov. Pif, puf, paf. Slyšel jsem nejmíň o čtyřech případech. Pokusy o zabití Bytostí. Snažili se střelit Bytost, když jela kolem. Našli jenom těla, zbraně a pár krámů u silnice.“ Richie přejel rukama sem a tam po zbrani, hladil ji téměř s láskou. „Tenhle kanón má neobvykle velký dostřel a fantastická mířidla. Dá se s ním střílet z neuvěřitelné dálky. Stejně by to nevyšl…
