4. Po dvaceti letech
Bylo to až po tom, kdy Richie tak zmlátil Aišu – udělal dokonce něco horšího, ublížil jí a znásilnil ji –, kdy se Chalid definitivně rozhodl, že zabije nějakou Bytost.
Ne Richieho.
Zabije Bytost.
Byl to bod zvratu v jeho vztahu k otci a ve skutečnosti v jeho celém životě. Chvíle, kdy Richie tak ublížil Aiše, se dokonce stala klíčovým bodem v životě mnoha jiných občanů Salisbury ve Wiltshiru v Anglii. Richie s ní samozřejmě špatně zacházel pořád. Ke všem se choval děsně. Nastěhoval se do jejího domu a přivlastnil si ho, jako by mu patřil. Jednal s ní jako se služkou, která tu je jen pro jeho rozmary, a běda jí, pokud by nevyhověla jeho představám. Vařila; uklízela dům; Chalid tušil, že Richie ji občas z dlouhé chvíle donutil, aby šla do jeho ložnice a byla po vůli buď jemu, nebo jeho příteli Sydovi, nebo jim oběma najednou. Nikdy si nepostěžovala ani slůvkem. Dělala, co si přál; neprojevovala žádné známky hněvu nebo odporu; zcela se odevzdala do Alláhovy vůle. Chalid, který zatím nenašel žádný přesvědčivý důkaz Alláhovy existence, měl jiný názor. Ale naučil se od ní přijímat nepřijatelné. Věděl, že nemá smysl pokoušet se měnit, co se změnit nedalo. Tak žil se svou nenávistí k Richiemu, která se pro něj stala faktem všední existence podobně jako to, že neprší zdola nahoru.
Teď ale Richie zašel příliš daleko.
Přišel domů opilý s rudou tváří a něčím rozzlobený. Mumlal si něco pod fousy. Aišu pozdravil nadávkou a Chalida štiplavým políčkem. Bez důvodu. Chtěl večeři dřív. Když ji dostal, nechutnala mu. Aiša mírně vysvětlovala, proč dnes nesehnala hovězí. A Richie řval, že pro domácnost Richieho Burkea by to zatracený hovězí mělo být vždycky.
Až potud to bylo normální chování, jaké míval Richie, když měl špatný den. Dokonce i to, že mrštil mísou skopového karí přes stůl, až se rozbila a hnědá omáčka se rozstříkla všude kolem, bylo v mezích Richieho normálu.
Ale pak Aiša pohlédla na své nejlepší sárí, které jí zbylo, a teď bylo potřísněno na dvaceti různých místech. Přitom tiše a sklesle poznamenala: „Zamazal jste mi šaty.“ A Richie ztratil hlavu. Vybuchl. Začal zuřit. Jeho hněv se nedal srovnávat s urážkou, pokud to vůbec byla urážka.
Vrhl se na ni, řval, třásl jí a fackoval ji. Dokonce ji mlátil pěstmi. Do tváře. Do prsou. Chytil její sárí u pasu, serval ho s ní, roztrhal ho na cáry, zmuchlal je a házel je po ní. Aiša před ním couvala, třásla se, oči se jí leskly hrůzou, jednou rukou se opatrně dotýkala krve, která jí tekla z rozbitého spodního rtu a druhou se snažila zakrýt mezi stehny.
Chalid se díval. Zuřil, ale nevěděl, co by měl dělat.
Richie hulákal: „Já tě zamažu, to budeš koukat! Zamažu tě, ty svině!“ Chytil ji za zápěstí, strhal s ní zbytky oblečení, až zůstala stát v jídelně úplně nahá. Chalid si zakryl tvář. Jeho vlastní babička, čtyřicetiletá jemná a důstojná dáma, před ním stála nahá. Jak by se mohl dívat? A jak by mohl snést, co se právě dělo? Richie ji vyvlekl z místnosti, táhl ji do své ložnice a neobtěžoval se ani zavřít dveře. Mrštil jí na postel a padl na ni. Chrochtal jako čuně, jako prase, jako ožralé prase.
Tohle nesmím dopustit.
Chalidova hruď se chvěla vztekem; chladnou, téměř klidnou nenávistí. Ten muž byl nelidský, byl to džin. Někteří džinové byli neškodní, někteří zlí; ale Richie byl určitě zlý, byl to démon.
Jeho vlastní otec. Zlý džin.
Ale co to způsobilo? Co? Co to mohlo být?
Chalid přes všechny zákazy a přes ohromné riziko šel do pokoje za nimi. Uviděl Richieho, jak se s vytaženou košilí a staženými kalhotami zmítá mezi Aišinýma nohama a jeho obnažená zadnice pumpuje vzduchem. A Aišu, jak se přes jeho rameno dívá na otřeseného Chalida ve dveřích. Její tvář byla nehybnou maskou hrůzy a hanby; dávala mu znamení opakovanými pohyby ruky, jako by něco smetala ze vzduchu. Beze slov mu říkala, aby odešel, aby vypadl z pokoje, nedíval se a žádným způsobem nezasahoval.
Vyběhl z domu a schoulil se mezi odpadem na zadním dvorku, mezi starými hrnci, rozbitými džbány a…
