Henryk Adam Alexandr Pius Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve Woli Okrzejowské (tato část Polska byla okupována Ruskem). Vyrůstal na venkově, v zámožné šlechtické rodině, a od svých dvanácti let bydlel ve Varšavě. V roce 1866 zahájil studia na vysoké škole, studoval na právnické, lékařské a filologické fakultě. Už jako student působil jako žurnalista. Do roku 1871, kdy opustil školu bez složení závěrečných zkoušek, už měl za sebou i další pokusy. Nejprve psal literární a divadelní recenze, od roku 1874 mu pak vycházely pod pseudonymem Litwos týdenní fejetony v novinách Gazeta Polska. O dva roky později napsal své literární prvotiny – stručný obrázek Starý sluha, který později rozvedl v románový příběh Haňa. V roce 1876 odjel do Severní Ameriky, kde poznal zcela jiný společenský a myšlenkový okruh, značně odlišný od toho, který znal z mládí. Po pobytu v Americe se dal do služeb idejí pozitivismu, zajímal se o problémy současného života, a odklonil se od romantických příběhů šlechtických hrdinů. V Americe napsal drastický obraz ze současné polské vesnice Črty uhlem, po návratu do vlasti napsal v letech 1882 – 1883 řadu krátkých próz do novin a časopisů.
Postupně pak ale začal pozitivismus opouštět a vrátil se k dávné minulosti. Začátkem osmdesátých let se pod vlivem své ženy Maryny Szenkiewiczové a snad ještě víc pod vlivem vlasteneckého tchána začal zajímat o polské dějiny. Následně začal pracovat na rozsáhlé historickorománové skladbě. Za necelé čtyři roky po návratu z Ameriky, v listopadu 1879, začaly v polském tisku vycházet první stránky románu Ohněm a mečem, díla, které znamenalo přelom v autorově vývoji. Následovaly další dvě části trilogie, Potopa a Pan Wolodyjowski. 19.10.1885 mu zemřela jeho zbožňovaná první žena Maryna, rozená Szetkiewiczová. Když v květnu 1888 dokončil svou Trilogii, dostal poštou poukázku se sdělením Michal Wolodyjowski – Henryku Sienkiewiczovi. Poukázka zněla na 15 000 rublů. (Za první vydání Ohněm a mečem dostal osm set.) Dar nepřijal. Odesílatel se o peníze deponované v bance nepřihlásil, a tak z nich Sienkiewicz založil nadaci pod Maryniným jménem a roční důchod osm set rublů určil pro polské literáty, malíře, hudebníky nebo členy jejich rodin, ohrožené plicní nemocí. V letech 1897 – 1900 vytvořil Henryk Sienkiewicz další román – Křižáci. Psal jej v době, kdy v pruském záboru Polska zuřila ostrá protipolská germanizační kampaň. Připomíná hrdinské války polských králů proti německým křižákům v patnáctém století. Podobně jako předchozí prózy vycházel i tento román nejprve v časopise Tygodnik Illustrowany, a to s častými přestávkami v tisku i v dodávání autorského rukopisu. Sienkiewicz se totiž celý život velice často stěhoval.Úvodní statě napsal autor ve Varšavě, potom putoval do Zakopaného, do rakouských lázní Kaltenleutgebenu u Vídně, zpět do Varšavy, do lázní Ragaz ve Švýcarsku, znovu do Zakopaného a nakonec do Francie. Román byl dopsán v Parc St. Maur 10. 3. 1900. Pro svá díla Sienkiewicz prostudoval mnoho historických materiálů, dokumentů a kronik z 14. a 15. století. Opíral se především o latinský spis Historia Polonica. V letech 1894 – 1896 začal časopisecky vycházet jeden z Sienkiewiczových nejznámějších románů – Quo vadis. Takřka rázem za něj sklízel ohromný úspěch mezi čtenáři v u kritiků. V roce 1905 dostal Nobelovu cenu, ovšem nejen za tento slavný román, ale především jako ohodnocení celého jeho dosavadního díla. Při jejím převzetí pronesl projev jako občan státu, který, přestože není na mapě světa, žije. Celý svůj život totiž bojoval za samostatnost své vlasti. Sienkiewicz už za sebou měl šedesátku a uznání a slávu po celém světě, když se rozhodl, že napíše knihu pro mláděž. Děj umístil do Afriky, kterou poznal na lovecké výpravě roku 1891.
Poslední léta před první světovou válkou prožil Sienkiewicz většinou na venkově, jen na zimu odjížděl do Varšavy. Když v roce 1914 válka vypukla, byl zrona v Krakově. 17.9.1914 odjel přes Vídeň do Švýcarska, do malého městečka Vevey. Tam společně s klavíristou Paderewskim vytvořil Výbor pro pomoc Polsku. Všechny své síly věnoval organizování pomoci obětem války, posílal do rodné země léky, peníze, šatstvo i potraviny. Konce války už se nedožil – jeho poslední slova zněla: „Já už to svobodné Polsko nespatřím…“
Milovat nestačí, je třeba také umět milovat a umět naučit lásce.
Je lehké najít si milenku a udržet si přítele. Těžší však je najít si přítele a udržet si milenku.
Čím je spisovatel lepší, tím méně literárně píše.
Komu je život těžký, tomu bude země lehká.
Politikové dělají vždy stejnou chybu – říkají: To je hloupé, a proto nemožné. Měli by raději říkat: Je to hloupé, a proto možné.
Ženy neodpouštějí mužům omyly, kterých se sami dopustí.
Hudebník, který chce, aby jeho nástroj byl nejvíc slyšet, je záhubou každého orchestru.
I největší tvůrčí génius plodí bezvýznamnosti, totiž své epigony.
Kdo má své místo na vrcholu sopky, je vždycky v nebezpečí.
Jsme národ od základu demoralizovaný a zkrachovalý. Cizinci, který by něco takového tvrdil, bych vyrazil zuby, ale mezi námi řečeno – tak tomu je.
Henryk Sienkiewicz
