Pouští a pralesem

XLVI

Výprava kapitána Glena a doktora Claryho vůbec neměla za účel vyhledat Staše a Nelu. Byla to početná a bohatě vybavená vládní expedice, která měla za úkol prozkoumat severovýchodní svahy obrovské hory Kilimandžáro a ještě málo známé rozsáhlé krajiny, ležící na sever od této hory. Jak kapitán, tak i doktor věděli ovšem o únosu dětí z Medínet el-Fajjúmu, neboť zprávu o tom přinesly anglické i arabské noviny, ale domnívali se, že obě děti buď zemřely nebo úpějí v zajetí Mahdího, ze kterého se dosud žádný Evropan nedostal.

Clary, jehož sestra byla provdána za Rawlisona v Bombaji a jenž byl tak nadšen malou Nelou při setkání cestou do Káhiry, pociťoval její ztrátu neobyčejně bolestně. Avšak i statečného chlapce oba s Glenem upřímně litovali. Několikrát také zaslali telegramy z Mombasy panu Rawlisonovi s dotazem, zda byly děti nalezeny, a teprve po poslední nepříznivé odpovědi, která došla těsně před odchodem jejich karavany, ztratili nadobro veškerou naději.

Ani jim nenapadlo, že by se děti, uvězněné v dalekém Chartúmu, mohly objevit v těchto končinách. Často však o nich hovořili zvečera po skončení denních prací, protože doktor nemohl zapomenout na malé hezké děvčátko.

Zatím výprava postupovala dál a dál. Po delším pobytu na východních svazích Kilimandžára, když prozkoumali horní tok řeky Sobátu a Taný a také horstvo Kenje, kapitán i doktor zabočili na sever a po přechodu bažinaté Guasso-Nyjro vstoupili na rozsáhlou planinu, liduprázdnou a oživenou jen nesčetnými stády antilop.

Po víc než tříměsíční cestě potřebovali všichni účastníci delší odpočinek, a když kapitán Glen nalezl nevelké jezírko s dostatkem nahnědlé, ale zdravé vody, nařídil u něho postavit stany a ohlásil desetidenní zastávku.

v době odpočinku se běloši zabývali lovem a pořádáním svých zeměpisných i přírodovědeckých záznamů a černoši se oddávali zahálce, která je jim vždycky tak sladká. Tak se jednoho dne stalo, že když doktor Clary ráno vstal a přiblížil se ke břehu jezírka, spatřil tam asi tucet Zanzibarců z karavany, kteří se zakloněnými hlavami pohlíželi na vrcholek vysokého stromu a stále opakovali:

"Ndege? -- Akuna ndege? - Ndege?" (Pták, nepták? Pták?)

Doktor byl krátkozraký, a poslal si proto do stanu pro kukátko, potom se kukátkem podíval na předmět, na který si černoši ukazovali, a na tváři se mu objevil výraz velkého údivu.

"Zavolejte sem pana kapitána!" řekl.

Ale než černoši doběhli, objevil se kapitán před stanem, neboť právě odcházel na lov antilop.

"Podívej se, Glene," řekl doktor a ukazoval rukou do výše.

Nyní zas kapitán zdvihl hlavu, přiclonil si oči rukou a jeho údiv nebyl menší než doktorův.

"Drak!" zvolal.

"Ano, ale černoši nepouštějí draky, kde se tu tedy vzal?"

"Snad je tu nablízku nějaká bělošská osada nebo nějaká misie...?"

"Třetí den vane vítr od západu, to jest z krajin neznámých a pravděpodobně i neobydlených jako tato džungle. Ostatně víš, že tu žádné osady ani misie nejsou."

"To je opravdu zajímavé..."

"Musíme toho draka dostat dolů..."

"Ano. Snad se dovíme, odkud pochází."

Kapitán vydal rozkaz. Strom byl přes třicet metrů vysoký, ale černoši se ihned vyšplhali na vrchol, sňali opatrně draka, který tam uvázl, a podali jej doktorovi. Doktor na něj pohlédl a řekl:

"Je tam něco napsáno... Podívejme se..."

A přimhouřiv oči, dal se do čtení.

Náhle se mu tvář změnila a ruce se zachvěly.

"Glene," řekl, "vezmi si to, přečti to a ujisti mě, že jsem nedostal úžeh a že jsem při zdravých smyslech."

Kapitán vzal do ruky bambusový rámeček, do kterého byl vlepený papír, a četl toto:

Nela Rawlisonová a Stanislav Tarkovský, poslaní z Chartúmu do Fašódy a z Fašódy vedeni na východ od Nilu unikli z rukou dervišů. Po dlouhých měsících cesty přišli k jezeru ležícímu na jih od Habeše. Jdou k oceánu. Prosí o rychlou pomoc.

Na okraji papíru byl ještě připsán dodatek drobnějším písmenem:

Tento drak, v pořadí padesátý čtvrtý, byl vypuštěn z hor, obklopujících jezero v zeměpise neznámé. Kdo jej najde, ať podá zprávu ředitelství průplavu v Port Saidu nebo kapitánu Glenovi v Mombase. Stanislav Tarkovsky.

Když kapitánův hlas dozněl, podívali se oba přátelé mlčky na sebe.

"Co to je?" zeptal se konečně doktor Clary.

"Očím nevěřím!" odpověděl kapitán.

"To přece není přelud?"

Ne."

"Výslovně tu stojí Nela Rawlisonová a Stanislav Tarkovsky."

"Docela zřetelně..."

"A mohou být někde v těchto končinách?"

"Bůh je zachránil a tak tu asi jsou."

"Bohu díky!" zvolal s nadšením doktor.

"Ale kde je máme hledat?"

"Víc toho na draku není?"

"Je tu ještě několik slov, ale na místě protrženém větvemi. Dá se to těžko číst."

Oba sklonili hlavy nad papírem a teprve po delším zkoumání se jim podařilo přeslabikovat:

Doba dešťů dávno minula.

"Co to má znamenat?" zeptal se doktor.

"To, že chlapec ztratil počet času."

"A tak chtěl aspoň přibližně označit datum. Máš pravdu. A proto byl tento drak puštěn nepříliš dávno."

"Je-li tomu tak, pak i oni nemusejí být odtud daleko."

Horečná, úryvkovitá rozmluva trvala ještě chvíli, a pak se oba mužové znova dali do zkoumání dokumentu a začali uvažovat zvlášť nad každým slovem, které na něm bylo napsáno. Celá věc vypadala tak nepravděpodobně, že kdyby to nebylo v těchto končinách, kde vůbec nejsou Evropané, víc než šest set kilometrů od nejbližšího pobřeží, byli by i doktor i kapitán připustili, že jde asi o nevhodný žert, který si ztropily nějaké evropské děti nebo chovanci nějaké misie po přečtení novin, kde byl popsán únos. Bylo však těžké nevěřit vlastním očím: draka přece měli v ruce a málo otřelé písmo se před nimi zřetelně černalo.

Ale ani tak si mnoho věcí nemohli srovnat v hlavě. Kde vzaly děti papír na draka? Kdyby jim jej dala nějaká karavana, pak by se k ní připojily a nevolaly by o pomoc. Proč se hoch nesnažil utéci s malou družkou do Habeše? Proč je derviši poslali na východ od Nilu, do neznámých krajin? Jak se jim podařilo uniknout z rukou strážců? Kde se skrývaly? Jakým zázrakem za tolikaměsíční cesty nezemřely hladem? Nestaly se kořistí …