Pouští a pralesem

DOSLOV

Mládež všech národů vždycky ráda čte o dobrodružstvích, která prožívali mladí lidé někde daleko v exotických zemích, kde žijí necivilizovaní divoši, pobíhají lvi, tygři a sloni a rostou tam datlové a kokosové palmy a sladké banány.

Vzorem všem byl Robinson Crusoe, nepředstižený hrdina mládeže všech národů. Jím se pak řídil ve své literární tvorbě Francouz Jules Verne, Angličan Rudyard Kipling a Němec Karel May. Všichni se však shodovali v tom, že hrdiny svých románů učinili příslušníky svých národů.

Jejich knihy byly překládány i do cizích jazyků a mládež, která je četla, musela mít dojem, že hrdiny tak velkých dobrodružství mohou být jen Francouzi, Angličané nebo Němci. Domorodci byli v těchto knihách považováni zpravidla za nižší rasu, která se pro svou barevnou kůži hodila jen k tomu, aby sloužila hrdinům s bílou tváří.

Henryk Sienkiewicz už měl za sebou šedesátku svých let, vysloužil si svými spisy světovou slávu i bohatství, byl již i nositelem tehdejšího vysokého spisovatelského vyznamenání, Nobelovy ceny, když se rozhodl, že napíše svou první dobrodružnou knihu pro mládež. Děj umístil do Afriky, kterou dobře znal nejen z literatury, ale i z vlastního poznání, neboť severní Afriku sám procestoval. A mladým hrdinou, který svým důvtipem a statečností přemůže všecky překážky, učinil čtrnáctiletého polského hocha.

Při své práci se mohl opírat o množství historických pravděpodobností. Po neúspěšném posledním polském povstání proti krutovládě carského Ruska roku 1863 žilo mimo hranice své vlasti mnoho Poláků, kteří pro svou účast v povstání museli uprchnout před pronásledováním carské policie do ciziny. Bylo tedy pravděpodobné, že při správě Suezského průplavu mohl být zaměstnán polský inženýr.

V době, kdy Sienkiewicz tuto knihu psal, byl již v severní Africe všeobecný "klid". Africký lid byl v té době úplně podroben evropskými koloniálními mocnostmi, jež se o africké území rozdělily.

Lvího podílu se zmocnila Anglie, protože měla nejsilnější koloniální armádu a nejmocnější válečné loďstvo. Africké národy nedosahovaly tehdy ještě zdaleka té kulturní výše a politického uvědomění, které by jim dovolily domáhat se vlastní správy svých věcí a zemí. V dosažení vzdělání jim koloniální mocnosti záměrně bránily, aby si co nejdéle zachovaly možnost ovládání a vykořisťování těchto území. Nanejvýš k nim pouštěly misionáře různých evropských církví, ale i to mělo svůj plánovaný účel. V náboženských představách primitivních domorodců měl být černý bůh nahrazen Bohem bílé rasy, která tedy i touto formou prokazovala svou nadřazenost.

Sienkiewicz časově umístil děj svého románu do rušného roku 1885, kdy vyvrcholilo velké povstání súdánského lidu proti Angličanům. V tomto románě popisuje krátkou epizodu z dlouholetých osvobozovacích bojů Súdánců proti kolonizátorům, a protože autorovo líčení neinformuje čtenáře dostatečně ani výstižně o povaze těchto bojů, považujeme za nutné čtenáři stručně objasnit širší historický rámec súdánského povstání.

V osmdesátých letech minulého století se chtěla britská říše zmocnit súdánského území na horním toku Nilu, aby tak doplnila souvislý pás svého koloniálního panství od Středozemního moře až po nejjižnější cíp Afriky. Egypt byl sice tenkrát formálně součástí turecké říše, ale měl širokou samosprávu pod vládou vlastního místokrále (chedíva), který však pod finančním i vojenským nátlakem byl jen loutkou v rukou Angličanů.

Súdánským kmenům, které v oné době aspoň zdánlivě podléhaly vládě egyptské, postavil se roku 1881 v čelo islámský kněz Muhammed Ahmed el-Mahdí a vyhlásil Angličanům a Turkům (tj. Egypťanům) svatou válku. Proto se tomuto povstání říká mahdistické. Tím, že toto hnutí, v podstatě osvobozenecké a revoluční, vzalo na sebe formu náboženskou, zvrhlo se ve válku "proti nevěřícím", která se pak jako všecky náboženské války vyznačovala fanatickou krutostí.

Ze Sienkiewiczovy knihy je patrno, že autor přes určitou rezervu podléhal anglické lživé tiskové propagandě, která v otázce súdánského povstání ovlivnila všechen tehdejší světový tisk. Sem náleží například tvrzení, že mahdisté se zasazovali o uvolnění obchodu s otroky. Ale toto tvrzení vyvrací skutečnost, že k Mahdímu se utíkaly a přidávaly desetitisíce chudáků právě z obavy, aby nebyli zavlečeni do otroctví.

Je ovšem pravda, že někteří domorodí náčelníci nepočestně tížili obchodu s otroky, uloupenými jiným kmenům, ačkoli egyptská ovšem i anglická vláda otrokářstvi odsuzovala. Ale pravé tyto nejodpornější živly mezi domorodci se Angličané snažili získat pro své zájmy. Když byly britské vojenské oddíly vytlačeny z významné súdánské provincie a města Kordofánu, tu anglický velitel generál Gordon rychle prohlásil, že nebude potírat obchod otroky, a naopak žádal káhirskou vládu, aby propustila z tamního vězení pověstného "krále otrokářů" Zubeira pašu. Počítal s tím, že v něm najde spojence proti Mahdímu.

Tato povolnost se stala Gordonovi osudnou, neboť prozradila mahdistům slabost vojenské pozice Angličanů v Súdánu. Proto zaútočili na největší súdánské město Chartúm, ve kterém se soustředila celá anglická posádka ze Súdánu. Po pětiměsíčnim obléhání mahdisté města dobyli dne 26. ledna 1885 a celou posádku i s velitelem pobili. Když došla zpráva o pádu Chartúmu k anglickému expedičnímu sboru, který proti proudu Nilu táhl obleženému Gordonovi na pomoc, vrátil se celý sbor do Egypta a Súdán si tak zachoval samostatnost ještě na třináct let.

Sienkiewicz použil ve svém líčení i skutečného vzoru evropského kolaboranta v mahdistickém Chartúmu a představuje ho jako řeckého obchodníka. Zatím to byl bývalý egyptský guvernér jedné ze súdánských provincií, kterou Mahdí obsadil hned na počátku povstání, dobrodruh Slatin …