Pouští a pralesem

XIII

Ve dne se schovávali na skrytých a těžko přístupných místech ve skalách a roklinách a v noci uháněli bez oddechu, dokud neminuli první katarakt. Až když konečně beduíni poznali podle polohy a tvaru chórů, že Asuán je již za nimi, spadl Idrísovi těžký kámen ze srdce. Protože už trpěli nedostatkem vody, přiblížili se k řece na půl dne cesty. Tam příští noci Idrís ukryl karavanu a poslal všecky velbloudy s beduíny k Nilu, aby se důkladně napojili na delší dobu.

Úrodný pás podél řeky Nilu byl za Asuánem užší. Na některých místech sahala poušť až k řece. Vesnice ležely ve značné vzdálenosti od sebe. Beduíni, nikým nespatřeni, šťastně se vrátili se značnou zásobou vody. Teď museli myslit jen ještě na potraviny, neboť zvířata, málo krmená, za poslední týden velice zhubla. Krky se jim protáhly, hrby zmenšily, nohy zeslábly. Čirok a zásoby pro lidi mohly s velkou bídou vystačit ještě tak na dva dny. Idrís se však domníval, že za dva dny bude možné, když ne ve dne, pak v noci, přiblížit se k pobřežním pastvinám a v nějaké vesnici snad i nakoupit suchary a datle.

Saba už nedostával žrát ani pít a jen děti pro něj schovávaly zbytky jídla, ale on si nějak věděl rady a na zastávky často přibíhal se zakrvácenou tlamou a se stopami kousnutí na krku i na hrudi. Nikdo nevěděl, zda kořistí těchto bojů byli šakalové nebo hyeny, pouštní lišky nebo gazely, ale stačilo, že na něm nebyl vidět velký hlad. Někdy také míval své černé pysky vlhké, jako by pil. Beduíni se domýšleli, že patrně vyhrabává hluboké jámy na dně roklin a tak se dostává k vodě, kterou čichem vycítil pod zemí. Tak nejednou rozkopávají dna roklin zbloudilí pocestní, a když někdy nenajdou vodu, pak skoro vždy se dostanou aspoň k vlhkému písku, který vysávají, a tak klamou trýzeň své žízně.

I Saba však prodělal značnou změnu. Hruď a krk měl stále mohutné, ale boky mu vpadly, takže se zdál ještě vyšší. Jeho oči se zarudlým bělmem dostaly teď jakýsi divoký a hrozivý výraz. K Nele a Stašovi byl přítulný jako dřív a dovoloval, aby si s ním dělali, co se jim líbilo. Na Chamise zavrtěl ještě tu a tam ohonem, ale na beduíny a Súdánce vrčel nebo klapal svými strašnými tesáky, které pak na sebe narážely jako ocelové laťáky. Idrís a Gebr se ho začali přímo bát a přes službu, jakou jim prokázal, pojali k němu takovou nenávist, že by ho byli pravděpodobně zastřelili ukořistěnou puškou, kdyby byli nechtěli přivézt Smajnovi tak zvláštní zvíře a kdyby byli již neminuli Asuán.

Minuli Asuán! Staš na to myslil stále a do duše se mu ponenáhlu začala vkrádat pochybnost, zda je stíhací oddíly dohoní. Věděl sice, že nejen vlastní Egypt, který se končí za Vádí Haifou, tedy za druhým kataraktem, ale i celá Núbie je dosud v rukou egyptské vlády, ale chápal, že za Asuánem a zvláště za Vádí Haifou bude stíhání těžší a vládní rozkazy tam budou nedbaleji prováděny. Měl ještě jen naději, že otec s panem Rawlisonem zařídili stíhání z Fajjúmu a sami se vydali parníkem do Vádí Haify a tam se s pomocí vládních vojáků na velbloudech budou snažit odříznout karavaně cestu od jihu. Hoch došel k úsudku, že by to tak sám udělal, kdyby byl na jejich místě, a proto svůj předpoklad považoval za velmi pravděpodobný. Nepřestal však přemýšlet o záchraně na vlastní vrub. Súdánci potřebovali střelný prach do ukořistěné pušky, a proto si umínili, že rozeberou aspoň deset nábojů do kulovnice. Staš jim řekl, že to dovede udělat jen on sám, a že kdyby to dělal někdo z nich neodborně, pak mu náboj vybuchne v prstech a utrhne mu ruce. Idrís se vůbec bál neznámých věcí a anglických vynálezů, a proto se nakonec rozhodl svěřit tuto práci hochovi. Staš se do ní ochotně pustil, neboť především očekával, že silný anglický prach při prvním výstřelu starou arabskou pušku roztrhne, a za druhé doufal, že bude moci ukrýt trochu nábojů. A podařilo se mu to snáze, než si myslil. Arabové na něj zdánlivě dohlíželi při práci, ale za chvilku začali hovořit mezi sebou a brzy si hleděli víc řeči než dozoru. A tak jejich povídavost a vrozená liknavost Stašovi dovolila schovat v záňadří sedm nábojů. Teď už jen scházelo dostat se ke kulovnici.

Chlapec usuzoval, že za Vádí Haifou, to jest za druhým kataraktem, to nebude příliš obtížné, neboť předvídal, že bdělost Arabů se bude zmenšovat tím více, čím blíže budou k cíli. Myšlenka, že bude muset pozabíjet Súdánce i beduíny, ba i Chamise, naplňovala ho vždycky hrůzou, ale po vraždě, kterou beduíni spáchali, nemusel si nic vyčítat. Říkal si, že jde přece o obranu, o svobodu, o život Nely, a proto se nemůže ohlížet na život nepřátel, zvláště pak když se nevzdají a dojde-li k boji.

Ale šlo o kulovnici. Staš si umínil dostat ji do rukou úskokem, a kdyby se naskytla příležitost, nečekat až do Vádí Haify a přikročit k činu co nejdříve.

A také nečekal.

Již dva dny uplynuly, co minuli Asuán, a Idrís musel na úsvitě třetího dne konečně vypravit beduíny pro potraviny, které úplně došly. Při tak zmenšeném počtu protivníků si Staš řekl "teď nebo nikdy" a hned se obrátil k Súdánci s otázkou:

"Idrísi, víš, že země, která začíná hned za Vádí Haifou, je již Núbie?"

"Vím. Bylo mi patnáct let a Gebrovi osm, když nás otec přivezl ze Súdánu do Fajjúmu, a pamatuji se, že jsme tenkrát projeli na velbloudech celou Núbií. Ale ta země náleží ještě Turkům (Egypťanům)."

"Ano, Mahdí je teprv u Chartúmu - a vidíš, jak hloupě žvanil Chamis, když vám říkal, že vojsko dervišů dosahuje až k Asuánu. Ale já se tě chci zeptat na něco jiného. Četl jsem v knihách, že v Núbii je mnoho divokých zvířat a mnoho lupičů, kteří neslouží nikomu a přepadají jak Egypťany, tak i věřící Mahdího. Čím se budete bránit, napadnou-li vás divoká zvířata nebo lupiči?"

Staš úmyslně přeháněl, když mluvil o divokých zvířatech, ale loupežné přepady v Núbii se vyskytovaly po vypuknutí války dost často zvláště v jižní části země, hraničící se Súdánem.

Idrís chvíli uvažoval o této otázce, která ho neočekávaně překvapila, protože dosud na toto nové nebezpečí nepomyslil, a odpověděl:

"Máme nože a pušku."

"Tak…