Pouští a pralesem

XIX

Návštěva u Mahdího a rozmluva s ním Idríse zřejmě neuzdravily, neboť se ještě v noci těžce roznemohl a k ránu upadl již do bezvědomí. Chamis, Gebr a dva beduíni byli pozváni k chalífovi, který je několik hodin hostil a chválil jejich odvahu. Vrátili se však ve velmi špatné náladě a se skrývanou zlostí, neboť očekávali bůhvíjaké odměny a zatím Abdulláhi dal každému z nich egyptskou libru a koně.

Beduíni se pustili s Gebrem do hádky, která se jen taktak neproměnila ve rvačku, a nakonec prohlásili, že pojedou zároveň s velbloudí poštou do Fášody, aby se u Smajna přihlásili o zaplacení. K nim se připojil Chamis, který doufal, že Smajnova ochrana bude pro něj výhodnější než pobyt v Omdurmánu.

Dětem nastal týden hladu a nouze, protože Gebrovi ani nenapadlo je živit. Naštěstí měl Staš dva tereziánské tolary (v Súdánu a zvláště v Etiopii je dodnes oběžnou mincí stříbrný tolar s podobiznou rakouské císařovny Marie Terézie - pozn.), které dostal od Řeka, a šel tedy do města nakoupit datle a rýži. Súdánci mu v odchodu nijak nebránili, protože věděli, že z Omdurmánu již nemůže utéci a že nikdy neopustí malou bint. Neodbylo se to však bez různých příhod, neboť zjev chlapce v evropských šatech, který kupuje na tržišti potraviny, zase přilákal zástupy polodivokých dervišů, kteří ho vítali se smíchem a řevem. Naštěstí mnoho z nich vědělo, že byl včera u Mahdího, a ti teď zadržovali ty, kteří se na něj chtěli vrhnout. Jenom děti po něm házely pískem a kamením, ale tomu Staš vůbec nevěnoval pozornost.

Ceny na trhu byly přemrštěné. Datle nemohl Staš vůbec sehnat a značnou část rýže mu vzal Gebr "pro nemocného bratra". Chlapec se tomu bránil ze všech sil, až to skončilo tahanicí a rvačkou, ze které slabší ovšem vyšel s množstvím modřin a boulí.

Přitom se projevila i krutost Chamisova. Svou přízeň dával najevo jen Sabovi a krmil ho syrovým masem. Naproti tomu s největší lhostejností hleděl na bídu dětí, které znal přece odedávna a které na něj byly vždycky hodné. Když se k němu Staš obrátil s prosbou, aby aspoň Nele dával trochu jídla, odpověděl mu se smíchem:

"Jdi si žebrat."

A došlo nakonec k tomu, že Staš žebral po několik dalších dnů, když chtěl zachránit Nelu před smrtí hladem. Nebylo to vždycky bezvýsledné. Občas nějaký voják nebo důstojník egyptského chedíva mu dal pár piastrů (drobná stříbrná mince - pozn.) nebo několik sušených fíků a slíbil mu pomoc ještě pro zítřek.

Jednou potkal misionáře s milosrdnou sestrou, kteří zaplakali nad osudem obou dětí, když vyslechli, co zažily, a třebaže byli sami vysíleni hladem, rozdělili se se Stašem o všecko, co měli. Slíbili mu také, že je navštíví v chýších, a druhého dne opravdu přišli s nadějí, že se jim podaří vzít děti k sobě až do té doby, než pošta vyjede. Ale Gebr s Chamisem je zahnali karabáči. Druhého dne je však Staš potkal znova a dostal od nich misku rýže a dva chininové prášky, které měl podle misionářovy rady pečlivě uschovat, protože misionář předvídal, že ve Fášódě nepochybně oba dostanou zimnici.

"Teď pojedete," pravil, "územím, kde se rozlévá Bílý Nil, čili kolem takzvaných »suddů". Řeka nemůže volně téci přes zátarasy nakupené z rostlin a z listí, které proud vody přináší a usazuje na mělčích místech, a tam tvoří rozsáhlá bahniska, plná nákazy, kde zimnice neušetří ani černochů. Střezte se zvláště noclehů bez ohně, na holé zemi."

"My bychom už chtěli umřít," odpověděl skoro s pláčem zoufalý Staš.

Tu pozdvihl misionář svou vyhublou tvář, chvíli se modlil, potom hochovi požehnal a řekl:

"Doufej v Boha. Nezapřel jsi ho, a proto tě bude provázet jeho milosrdenství a ochrana."

Staš se pokoušel nejen žebrat, ale i pracovat. Když jednou viděl zástupy lidí, kteří pracovali na poli modlitby, připojil se k nim a začal nosit hlínu na zeď, kterou mělo být místo obehnáno. Smáli se mu a všelijak jím cloumali a strkali, ale večer mu starý šejch, který dozíral na stavbu, dal dvanáct datlí. Staš měl z tohoto výdělku nesmírnou radost, neboť datle byly vedle rýže jediným zdravým pokrmem pro Nelu a v Omdurmánu o ně byla stále větší nouze.

Přinesl je tedy s hrdostí malé sestřičce, které dával všecko, co mohl sehnat, a sám se už týden téměř výhradně živil čirokem, kradeným velbloudům. Nela se velice zaradovala, když spatřila oblíbené ovoce, ale chtěla, aby se s ní Staš rozdělil. Postavila se tedy na špičky, položila mu ruce na ramena, zaklonila hlavičku, dívala se mu upřeně do očí a začala prosit:

"Staši, sněz polovic, sněz!"

Ale Staš jí odpověděl:

"Já už jsem jedl a jak! Och, najedl jsem se dosyta!"

Usmíval se, ale hned se začal kousat do rtů, aby se nedal do pláče, protože měl velký hlad. Sliboval si, že zítra zase půjde za výdělkem. Ale zatím se stalo jinak. Ráno přišel mulázim od Abdulláhiho s oznámením, že velbloudí pošta odjíždí pozdě večer do Fášódy, a s rozkazem chalífovým, aby se Idrís, Gebr, Chamis a dva beduíni připravili zároveň s dětmi na cestu. Gebra tento rozkaz překvapil a rozhořčil, takže prohlásil, že nikam nepojede…