Pouští a pralesem

XII

Byla to nejdelší etapa, protože jen s malou přestávkou jeli víc než osmnáct hodin. Jen opravdu jezdečtí velbloudi s dobrou zásobou vody v žaludcích mohou vydržet takovou cestu. Idrís je nešetřil, neboť se skutečně bál pronásledovatelů. Chápal, že jsou již dávno na cestě, že je vedou oba inženýři a neztrácejí čas. Nebezpečí jim hrozilo od řeky, neboť bylo jisté, že hned po únosu dětí byly vyslány telegrafické rozkazy do všech pobřežních osad, aby šejchové podnikli výpravy do hloubi pouště po obou stranách Nilu a zadrželi všechny jezdce na velbloudech směřující k jihu. Chamis ujišťoval, že vláda a inženýři jistě vypsali velké odměny na jejich dopadení a že se proto poušť nepochybně hemží pátrajícími. Na to byla jediná rada, odbočit co nejdál na západ. Ale na západě zas byla velká oáza el-Chárga, kam mohly depeše také dojít, a kromě toho kdyby zajeli příliš daleko od řeky, měli by po několik dní nedostatek vody a čekala by je smrt žízní.

Šlo také o potraviny. Ve dvou týdnech před únosem dětí sice připravili beduíni ve známých jim skrýších zásoby čiroku, sucharů a datlí, ale pouze do vzdálenosti čtyř dnů cesty od el-Medíny. Idrís se strachem myslil na to, že až se dostaví nedostatek potravin, bude nezbytně nutné posílat lidi do pobřežních vsí na nákup zásob a tito lidé při všeobecné zvýšené pozornosti v důsledku vypsaných odměn na dopadení uprchlíků mohou snadno upadnout do rukou místních šejchů - a prozradit celou karavanu. Situace byla opravdu těžká, téměř zoufalá, a Idrís viděl každým dnem jasněji, do jakého šíleného podniku se pustil.

"Jen abychom se dostali za Asuán! Jen za Asuán!" říkal si s hrůzou a zoufalstvím v duši. Nevěřil Chamisovi, který tvrdil, že bojovníci Mahdího se blíží již k Asuánu, protože to Staš vyvracel a Idrís již dávno postřehl, že bílý "valad" ví víc než všichni ostatní. Ale předpokládal, že za prvními vodopády, kde je lid divočejší a méně podléhá vlivu Angličanů a egyptské vlády, najde se víc tajných vyznavačů proroka, kteří v případě potřeby jim poskytnou pomoc a dodají jim potraviny i velbloudy. Ale i do Asuánu bylo - •jak beduíni počítali - ještě asi pět dní cesty vedoucí stále horší pouští, a každou zastávkou se jim před očima zmenšovaly zásoby pro zvířata i lidi.

Naštěstí mohli pohánět velbloudy a běžet největším tryskem, protože úpal nevyčerpával jejich síly. Ve dne v poledních hodinách sice slunce pražilo prudce, ale ovzduší bylo stále svěží a noci tak chladné, že si Staš s Idrísovým souhlasem přesedl na Nelina velblouda, aby se mohl starat o její zdraví a chránit ji před nachlazením.

Jeho obavy však byly zbytečné, neboť Dinah, jejíž oči, či vlastně oko se značně zlepšilo, pečovala velmi starostlivě o svou svěřenku. Hoch se dokonce divil, že zdraví děvčátka dosud neutrpělo újmu a že dívka snášela tuto cestu se stále kratšími odpočinky stejně dobře jako on sám. Zármutek, strach a slzy, které přelévala ze stesku po tatínkovi, jí patrně příliš neuškodily. Snad trochu zhubla a světlá tvářička jí ztmavěla od větru, ale v pozdějších dnech cesty se cítila mnohem méně unavena než na začátku. Je pravda, že Idrís jí dal nejlepšího velblouda a upravil sedlo tak znamenitě, že v něm mohla spát vleže, ale hlavně svěží vzduch pouště, který dýchala ve dne v noci, dodával jí sílu snášet útrapy svízelné cesty a únavu z nedostatku odpočinku.

Staš nejenže o ni pečoval, ale úmyslně ji zahrnoval jakousi úctou, kterou sám nepociťoval, přes svou nesmírnou oddanost k této malé sestřičce. Ale povšiml si, že tato úcta přechází i na Araby a ti že se mimovolně utvrzují v přesvědčení, že vezou něco neslýchaně cenného, jakousi výjimečně důležitou zajatkyni, se kterou se musí zacházet s největší opatrností. Idrís tomu přivykl už v el-Medíně a tak všichni s ní zacházeli dobře. Dopřávali jí dostatek vody i datlí. Ukrutný Gebr by se již neopovážil na ni vztáhnout ruku. Snad k tomu přispívala neobyčejná krása děvčátka i to, že připomínala květinu nebo ptáčka, a tomuto půvabu nedovedly odolat ani divoké a nevědomé duše Arabů. Často když na zastávkách stávala u ohně, udržovaného jerišskými růžemi nebo trním, růžová odleskem plamene a stříbrná od • měsíční záře, pak stejně Súdánci jako beduíni od ní nemohli oči odtrhnout, mlaskali podle svého zvyku obdivem a pobrukovali: "Alláh, Mašalláh, Bismilláh!"

Druhého dne v poledne po oné dlouhé etapě zažili Staš i Nela, kteří jeli tentokrát na témž velbloudu, chvíli radostného vzrušení.

Hned po východu slunce se nad pouští vznášela jasná a průzračná mlha, která však brzy spadla. Když pak slunce vystoupilo výše, nastalo větší vedro než v předešlých dnech. Ve chvíli, kdy se velbloudi zastavovali, nebyl cítit ani nejmenší vánek, takže se zdálo, že jak ovzduší, tak i písek spí v teple, světle a tichu. Karavana právě vyjela na velkou, jednotvárnou rovinu, nerozrytou chóry, když se náhle očím dětí zjevil nádherný pohled. Řady štíhlých palem a pepřovníků, plantáže mandarínek, bílé domy, malá mešita se štíhlým minaretem a doleji zdi kolem zahrad. To všecko se jevilo tak zřetelně a v tak nevelké vzdálenosti, že to vyvolávalo domněnku, že za půl hodiny karavana dorazí mezi stromoví oázy.

"Co je to?" zvolal Staš. "Nelo, Nelo, podívej se!"

Nela vstala a naráz zmlkla údivem, ale za chvíli začala křičet radostí:

"El-Medína! Chci k tatínkovi! K tatínkovi!"

I Staš zbledl vzrušením.

"Opravdu . . . Snad je to el-Chárga . . . Ale ne! Je to asi el-Medína .. . Poznávám minaret (věž, stojící u každé mešity, mohamedánského chrámu - pozn.) a vidím dokonce větrníky na studních."

A skutečně, v dáli se leskly vysoko se tyčící větrníky "amerických" studní, podobné velkým bílým hvězdám. Na zeleném pozadí stromů je bylo vidět tak zřetelně, že bystrý zrak Stašův mohl rozeznat červeně natřené okraje křídel.

"Je to el-Medína...!"

Staš věděl z knih i z vyprávění, že na poušti se vyskytují přeludy, zvané fáta morgána, a že se cestujícím mnohdy stane, že vidí oázy, města, řady domů a jezera, která nejsou ničím jiným, než přeludem, hrou světla a odrazem skutečných…