Pouští a pralesem

XXV

Konečně vyšlo slunce a ozářilo džungli, skupiny stromů a les.

Lvi zmizeli ještě dřív, než první paprsek zasvitl na obzoru. Staš nařídil Kalimu, aby rozdělal oheň, a Mee, aby vyňala Neliny věci z koženého vaku, ve kterém byly uloženy, vysušila je a co nejdřív holčičku převlékla. Sám vzal s sebou pušku a šel obhlédnout tábořiště a přitom také zjistit, jaké zpustošení způsobila bouře a oba noční vrahové.

Hned za zeribou, ze které zbyly jen kůly, ležel první kůňf sežraný skoro do poloviny, o sto kroků dál druhý, sotva načatý, a hned za ním třetí s rozsápaným břichem a roztříštěnou hlavou. Pohled na všecky byl strašný, neboť oči měli otevřené, plné ztuhlé hrůzy, a zuby vyceněné. Půda byla zdupána, v dolících stály celé kalužiny krve. Staše zachvátila taková zlost, že si v tom okamžiku skoro přál, aby se z některé houštiny vynořila chlupatá hlava zákeřníka, zlenivělého po nočních hodech, aby do ní mohl vpálit kulku. Pomstu však musel odložit na pozdější dobu, protože teď měl jinou práci.

Bylo nutné najít a pochytat ostatní koně. Hoch soudil, že se jistě ukryli v lese, právě tak jako Saba, jehož mrtvolu tu nikde nenalézal. Naděje, že němý druh v neštěstí se nestal obětí šelem, Staše tak potěšila, že nabyl dobré mysli, a jeho radost se ještě zvýšila, když našel osla. Ukázalo se, že moudrý ušatec se ani nechtěl namáhat příliš dalekým útěkem. Vmáčkl se prostě do vnějšku zeriby, do kouta, který tvořila kupa termitů a strom - a tam, s hlavou a boky v bezpečí, čekal, co bude dále, pro případ nutnosti připraven odrazit útok hrdinským kopnutím.

Avšak lvi ho patrně vůbec nezpozorovali, a když pak slunce vyšlo a nebezpečí minulo, považoval za vhodné ulehnout a odpočinout si po dramatických nočních dojmech.

Při obchůzce kolem tábořiště našel Staš konečně v rozmoklé půdě otisky koňských kopyt. Stopy vedly k lesu a pak se stáčely do rokliny. To byla příznivá okolnost, neboť schytat koně v roklině nebylo příliš obtížné. O několik kroků dále našel v trávě pouto, které jeden z koní na útěku přetrhl. Ten zaběhl jistě tak daleko, že prozatím ho bylo nutné považovat za ztraceného. Zato dva ostatní zpozoroval Staš za nízkou skálou, ne v roklině samé, nýbrž na jejím okraji. Jeden z nich se povaloval, druhý škubal mladou, světle zelenou trávu. Oba vypadali neobyčejně unaveni jako po dlouhé cestě. Avšak denní světlo zahnalo strach z jejich srdcí, neboť uvítali Staše krátkým přátelským zaržáním.

Kůň ležící na zemi se vzchopil a Staš přitom zpozoroval, že i tento kůň se zbavil pout, naštěstí však patrně zůstal raději u svého druha, než aby utíkal, kam ho oči povedou a nohy ponesou.

Staš nechal oba pod skálou a došel na okraj rokliny, aby se přesvědčil, může-li tudy pokračovat v cestě. A viděl, že pro značný spád půdy voda již stekla a že dno rokliny je skoro suché. Po chvíli upoutal jeho pozornost jakýsi bělavý předmět, zachycený na liánách, visících z protější skalní stěny. Ukázalo se, že je to střecha stanu, kterou náraz vichru zanesl až sem a vecpal do houštiny tak, že ji voda nemohla odnést. Stan zajišťoval malé Nele rozhodně lepší útulek než chatrč, narychlo spletená z větví, a proto měl Staš z tohoto nálezu velkou radost.

Jeho radost však ještě vzrostla, když ze skalní rozsedliny, ukryté trochu výš pod liánami, vyskočil Saba, držící v zubech jakési zvíře, jehož hlava a ocas mu visely po obou stranách tlamy. Mohutný pes se v okamžiku vydrápal nahoru a složil Stašovi k nohám hyenu žíhanou s přeraženým hřbetem a ukousnutou nohou, a pak začal vrtět ohonem a radostně poštěkávat, jako by chtěl říci:

"Zachoval jsem se zbaběle před lvy, přiznávám se, ale i vy jste seděli na stromě jako perličky. Ale podívej se, že jsem noc nepromarnil."

A byl na sebe tak hrdý, že ho Staš stěží přiměl, aby páchnoucí zvíře nechal zde a nenesl je jako dar Nele.

Když se oba vrátili, hořel již v táboře velký oheň a v nádobách vřela voda, ve které se vařil čirok, dvě perličky a uzené pruhy svíčkové z pakoně. Nela se již převlékla do suchých šatů, ale vypadala špatně a byla tak bledá, že Staš o ni dostal strach, vzal ji za ruku, aby se přesvědčil, nemá-li horečku, a zeptal se jí:

"Nelo, co je ti?"

"Nic Staši, jen se mi hrozně chce spát."

"To věřím! Po takové noci! Ruce máš bohudík chladné. Ach, to ale byla noc! To se rozumí, že se ti chce spát. Mně také. Ale nejsi snad nemocná?"

"Trochu mě bolí hlava."

Staš jí položil dlaň na čelo. Hlava byla právě tak chladná jako ruce, to však svědčilo o velkém vyčerpání a osláblosti, a proto hoch vzdychl a řekl:

"Sněz něco teplého a pak si lehni a budeš spát až do večera. Dnes je aspoň krásně a nebude to tak jako včera."

Nela však na něj pohlédla se strachem:

"Ale snad nebudeme nocovat tady?"

"Tady ne, protože tu leží zabití koně. Najdeme si nějaký jiný strom nebo sejdeme do rokliny a tam si postavíme takovou zeribu, jakou ještě svět neviděl. Budeš spát klidně jako v Port Saidu."

Nela však sepjala ručky a se slzami v očích prosila Staše, aby jeli dále, protože na tom strašném místě nebude moci ani oka zamhouřit a jistě se rozstůně. A tak ho prosila, tolikrát opakovala, hledíc mu do očí: "Co Staši, ano?" až souhlasil se vším.

"Pojedeme tedy roklinou," řekl, "protože je tam stín. Jen mi slib, že mi povíš, až nebudeš mít dost sil nebo až ti bude nevolno."

"Ne, budu mít dost sil, dost! Přivážeš mě k sedlu a já se cestou moc dobře prospím."

"Ne. Sednu si na tvého koně a budu tě držet. Kali a Mea pojedou na druhém koni a osel ponese stan."

"Dobře, dobře!"

"Hned po snídani se musíš trochu vyspat. Beztoho se nemůžeme vydat na cestu před polednem, protože máme hodně práce. Musíme chytit koně, složit stan a jinak uspořádat vaky. Část věcí tu necháme, protože teď máme jen dva koně. To všechno nám zabere několik hodin času, ty se zatím prospíš a posilníš. Dnes bude vedro, ale pod stromem budeš mít stín."

"A co ty, Mea a Kali? Mne to tak mrzí, že já jediná budu spát a vy se musíte namáhat..."

"Ale co, i pro nás se najde chvilka odpočinku. O mne buď bez starosti. V Port Saidu v době zkoušek jsem často nespal celé noci a můj otec to ani nevěděl... Spolužáci také nespali. Ale něco jiného je muž a něco jiného taková muška jako ty. Nemáš ponětí, jak dnes vypadáš... úplně jako skleněná! Zůstaly ti jen oči a vlasy, ale tváře nemáš vůbec."

Řekl to žertem, ale v duchu měl strach, neboť při silném denním světle měla Nela tvář přímo chorobnou, a poprvé jasně pochopil, že půjde-li to tak dál, pak toto ubohé dítě nejen může, ale musí zemřít. A při tomto pomyšlení se pod ním zachvěly nohy, neboť náhle pocítil, že kdyby Nela zemřela, pak by ani on neměl proč žít a proč se vrátit do Port Saidu.

Co bych také potom dělal? pomyslil si. Odvrátil se na chvíli od Nely, aby v jeho očích nezpozorovala lítost a strach, a pak šel k věcem složeným pod stromem, odhodil houni, která přikrývala bedničku s náboji, otevřel ji a začal v ní něco hledat. Ukrýval tam v malé skleněné lahvičce poslední chininový prášek a střehl jej jako oko v hlavě, "až bude nejhůř", to jest pro případ, že by Nela dostala zimnici. Ale teď si byl skoro jist, že po takové noci se nepochybně dostaví první záchvat, a proto se rozhodl, že mu zabrání. Činil to s těžkým srdcem, s myšlenkou na to, co bude později, a nebýt toho, že se nesluší na muže a náčelníka karavany, aby plakal, byl by se snad nad posledním chininovým práškem opravdu rozplakal.

Chtěje tedy zakrýt své vzrušení, zatvářil se velice přísně, a když se k dívčině vrátil, zvolal:

"Nelo, vezmi před jídlem zbytek chininu."

Nela se ho pak zeptala:

"A co když dostaneš zimnici ty?"

"Tak se budu třást. Vezmi jej, říkám ti."

Vzala prášek bez dalšího odporu, neboť od té doby, co Staš postřílel Súdánce, trochu se ho bála přes všechnu péči, jakou jí věnoval a přes dobrotu, jakou jí projevoval. Potom usedli k snídani a po noční únavě jim výborně chutnala horká polévka z perličky.

Nela usnula hned po jídle a spala několik hodin. Staš, Kali a Mea zatím znovu uspořádali karavanu, přinesli z rokliny střechu stanu, osedlali koně, naložili i osla a pod kořeny nabaku zakopali věci, které s sebou nemohli vzít. Při této práci na ně hrozně dotírala ospalost, ale Staš z obavy, aby nezaspali, dovolil sobě i jim po řadě jen malé zdřímnutí.

Byly asi dvě hodiny, když se vydali na další cestu. Staš držel před sebou Nelu, Kali s Meou jeli na druhém koni. Nezajeli však hned do rokliny, nýbrž postupovali mezi jejím okrajem a lesem. Mladá džungle za tuto jedinou noc značně povyrostla, avšak půda pod ní byla černá a jevila stopy ohně. Dalo se snadno uhodnout, že tudy šel Smajn se svým oddílem, nebo že požár, přihnaný zdaleka vichrem, proletěl suchou džunglí, a když konečně narazil na vlhký les, proklouzl po nepříliš širokém pruhu mezi roklinou a lesem a pokračoval dále. Staš by byl chtěl zjistit, zdali na tomto pruhu nenajdou nějaké zbytky po Smajnově táboření nebo otisky kopyt, a k své radosti se přesvědčil, že nic takového tu není. Kali, který se v takových věcech dobře vyznal, tvrdil, že oheň sem byl nepochybně zanesen větrem a že od té doby již uplynulo mnoho dní.

"To dokazuje," poznamenal Staš, "že Smajn se svými mahdisty je už bůhvíkde, a nám tedy vůbec nehrozí nebezpečí, že mu padneme do rukou."

Poté si s Nelou začali prohlížet zajímavé rostliny, neboť do té doby dosud nikdy nebyli v takové blízkosti tropického lesa. Jeli teď po jeho okraji, aby měli hlavy ve stínu. Půda tu byla vlhká a měkká, zarostlá tmavozelenou trávou, mechem a kapradinami. Tu a tam ležely staré, zpráchnivělé kmeny, pokryté jako kobercem překrásnými orchidejemi s pestrými květy, vypadajícími jako motýli, a se stejně pestrým kalichem uprostřed okvětí. Kam proniklo slunce, tam byla země pozlacena jinými podivnými orchidejemi, drobnými a žlutými, jejichž okvětní plátky, rostoucí po stranách třetího plátku, vypadaly jako hlavy zvířátka s velkýma, ostře zakončenýma ušima. Na některých místech tvořily lesní podrost keře divokého jasmínu, sepjaté girlandami růžově kvetoucích tenkých popínavých rostlin.

V mělkých úžlabinách a dolících rostly kapradiny, sražené v neproniknutelnou houštinu: tu nízké a rozložité, tu zas vysoké, s kmeny ovinutými jakousi koudelí, sahaly až ke korunám stromů a rozprostíraly se pod nimi jako jemňoučká zelená krajka. V lese nerostly stromy téhož druhu. Rostly tu vedle sebe palmy datlové a vějířové, rané sykomory (jehličnatá palma, z jejíhož dlouhého jehličí se pletou rohože - pozn.), chlebovníky, euforbie (rostliny podobné kaktusům, obsahující mléko, někdy jedovaté - pozn.), obrovské druhy cinerárií, akácií, stromů s listím tmavým a lesklým, i světlým nebo zas červeným jako krev, kmen u kmene, spleteny haluzemi, z nichž vyrážely žluté i nachové květy, vypadající jako svícny. V některých částech pralesa nebylo stromy vůbec vidět, neboť od země až ke korunám je pokrývaly popínavé rostliny, které přeskakovaly z kmene na kmen a tvořily jakási velká písmena W a M, visící jako girlandy, záclony a celé opony. Kaučukové liány přímo dusily stromy tisíci hadovitými pletenci a měnily je v pyramidy, obsypané bílými květy jako sněhem. Kolem větších lián se ovíjely menší a směsice se stávala tak nevídanou, že utvořila skoro stěnu, kterou člověk ani zvíře nemohli proniknout. Pouze na místech, kudy se prodírali sloni, jejichž síle nic neodolá, byly v houštinách proraženy jakési hluboké a křivolaké chodby.

Ptačí zpěv, který tak zpříjemňuje evropské lesy, nebyl zde slyšet vůbec, zato se ve vrcholcích stromů rozléhaly prapodivné hlasy, podobné zvukům, jaké vydává pila, nebo rachotu bubnů, klapotu čápů nebo skřípotu starých dveří, tleskání rukou, mňoukání koček, ba i hlasitému, vzrušenému lidskému hovoru. Tu a tam se vzneslo nad stromy hejno šedých, zelených nebo bílých papoušků nebo houf pestře opeřených tukanů, tichoučce létajících v pravidelných vlnách. Na sněhobílém pozadí kaučukových lián se někdy míhaly jako lesní duchové smuteční opičky, úplně černé až na bílý ocas, bílé pásy po bocích a stejné licousy, lemující tvář jako uhel.

Děti hleděly s úžasem na tento panenský les, na kterém snad ještě nikdy nespočinuly oči bílého člověka. Saba se každou chvíli ponořoval do houštiny, odkud se ozýval jeho veselý štěkot. Malá Nela okřála po chininu, snídani a odpočinku. Tvářička jí oživla a nabyla trochu barvy, oči hleděly veseleji. Každou chvíli se ptala Staše na jména různých stromů a ptáků, a on odpovídal, jak uměl. Nakonec prohlásila, že chce slézt s koně a natrhat si hodně květin.

Hoch se však usmál a odpověděl:

"Hned by tě tam sežraly siafu."

"Co je to siafu? Něco horšího než lev?"

"Horšího i nehoršího. Jsou to mravenci, hrozně kousaví. Je jich plno na větvích, se kterých padají lidem na záda jako ohnivý déšť.

Ale běhají také po zemi. Jen si zkus slézt s koně a vejít trochu do lesa a hned začneš poskakovat a pištět jako opička. I lvu se spíš ubráníš. Občas táhnou v obrovských proudech a pak jim všecko ustupuje z cesty."

"A ty by sis s nimi věděl rady?"

"Já? To se ví!"

"A jak?"

"S pomocí ohně nebo vařící vody."

"Ty si vždycky víš rady," řekla Nela s hlubokým přesvědčením.

Stašovi její slova velmi lichotila a odpověděl tedy domýšlivě, ale zároveň i vesele:

"Jen zůstaň zdráva, to ostatní můžeš ponechat mně."

"Mne už ani hlava nebolí."

"Chvála Bohu, chvála Bohu!"

Za takové rozmluvy minuli les, který jen jedním bokem dosahoval k roklině. Slunce stálo ještě vysoko na nebi a mocně pražilo, neboť se krásně vyčasilo a na nebi nebylo ani mráčku. Koně byli celí zpocení a Nela si začala naříkat na vedro. Proto Staš vyhledal vhodné místo a zabočil do rokliny, jejíž západní stěna vrhala hluboký stín. Bylo tam chladněji a voda, která zůstala v rozsedlinách po včerejším lijavci, byla také poměrně chladná. Nad hlavami malých cestovatelů stále přeletovali z jednoho břehu rokliny na druhý tukani s nachovými hlavami, modrými náprsenkami a žlutými křídly, a tu hoch začal Nele vyprávět, co věděl z knih o jejich životě.

Víš," pravil, "je takový druh tukanů, kteří si v době hnízdění vyhledají dutinu ve stromě. Samička tam snese vajíčka, sedí na nich a sameček oblepí otvor hlínou tak, že je jí vidět jen hlava, a teprv když se písklata vylíhnou, rozbije sameček svým velikým zobanem hliněnou stěnu a pustí samičku na svobodu."

"A co samička po tu dobu jí?"

"Sameček ji krmí. Lítá neustále okolo a nosí ji různé bobule."

"A dovoluje jí spát?" ptala se Nela dále ospalým hlasem.

Staš se usmál.

"Chce-li se paní tukanové tolik spát jako teď tobě, pak jí to dovolí."

A opravdu v chladné roklině začala dívčinku mořit nepřemožitelná ospalost, neboť od rána do časného odpoledne bylo odpočinku příliš málo. Staš měl velkou chuť následovat jejího příkladu, ale nemohl spát, protože ji musel držet z obavy, aby nespadla, a přitom se mu sedělo hrozně nepohodlně obkročmo na plochém a širokém sedle, které pořídili Hatím se Seki Tamalou pro maličkou ještě ve Fášódě. Nesměl se však pohnout a řídil koně co nejpozorněji, aby ji neprobudil.

Nela se zatím naklonila dozadu, opřela mu hlavu o rameno a tvrdě usnula.

Ale dýchala tak pravidelně a klidně, že Staš přestal litovat posledního prášku chininu. Naslouchaje jejímu oddychování, cítil, že nebezpečí zimnice bylo protentokrát odvráceno a tak začal uvažovat:

Roklina neustále stoupá a nyní dokonce strmě. Čím dál jdeme, tím se ocitáme výš a krajina je stále sušší. Budeme muset vyhledat nějaké vyvýšené místo, dobře kryté, u pramene vody, a tam se usadit, dopřát maličké několik týdnů odpočinku a snad tam přečkat i celou "mašíku" (jarní období dešťů). Jiná by nevydržela ani desetinu takových útrap, ale teď potřebuje odpočinek. Po takové noci by jiná dostala jistě zimnici a ona - jak dobře spí! Bohudík!

Tyto myšlenky ho uvedly do výborné nálady, takže při pohledu z výše na Nelinu hlavičku, opřenou o jeho prsa, říkal si vesele, ale zároveň ne bez údivu:

"Ale je to zvláštní, jak tu mušku mám rád! Je pravda, že jsem ji měl rád vždycky, ale teď víc a víc!"

Když nevěděl, jak si tento zvláštní úkaz vysvětlit, připadl na tuto domněnku:

To jistě proto, že jsme spolu tolik zažili a že ona je pod mou ochranou.

Zatím držel "mušku" s velkou opatrností pravou rukou za pásek, aby mu nespadla ze sedla a nenatloukla si nosík. Postupovali krok za krokem mlčky, jen Kali si polohlasně prozpěvoval chvalozpěv na Staše:

"Velký pán zabít Gebra, zabít lva a buvola! Ach, velký pán zabít ještě moc lvů, ach! Moc masa, moc masa, ach, ach!"

"Kali," zeptal se tiše Staš, "loví kmen Va-himů lvy?"

"Va-hima se bát lvů, ale Va-hima kopat hluboké jámy, a když tam lev v noci spadne, Va-hima se smát."

"Co děláte potom?"

"Va-hima házet mnoho oštěpů, až lev je jako ježek. Potom ho vytáhnout z jámy a sníst. Lev dobrý."

A podle svého zvyku se pohladil po břiše.

Stašovi se takový způsob lovu příliš nelíbil a začal se tedy vyptávat, jaká jiná zvěř je v zemi Va-himů, a hovořili dále o antilopách, pštrosech, žirafách a nosorožcích tak dlouho, dokud k jejich uším nedolehl šum vodopádu.

"Co to?" zvolal Staš. "Před námi je řeka a vodopád?"

Kali přikývl na znamení, že opravdu tomu tak je.

Na chvíli přidali do kroku a naslouchali šumotu, který zněl stále zřetelněji.

"Vodopád!" opakoval Staš, ve kterém se probudila zvědavost.

Sotvaže však přejeli první i druhou zatáčku, objevila se před nimi náhle překážka, která jim nepřekonatelně tarasila další cestu roklinou.

Nela, kterou předtím uspal pohyb kráčejícího koně, hned se probudila.

"Už se zastavujeme na nocleh?" ptala se.

"Ne, ale podívej se," odpověděl Staš, "roklinu uzavírá skála!"

"Co tedy uděláme?"

"Kolem ní se protáhnout nemůžeme, protože je tu příliš málo místa, musíme se tedy trochu vrátit, dostat se nahoru a objet překážku, ale do večera máme ještě dvě hodiny, je tedy času dost. Ať si koně trochu oddechnou! Slyšíš vodopád?"

"Slyším."

"Zastavíme se u něho na nocleh."

Potom se obrátil ke Kalimu a poručil mu, aby vylezl na okraj rokliny a podíval se, není-li dno rokliny dále zavaleno podobnými překážkami, a sám si začal pozorně prohlížet skálu, a po chvíli dodal:

"Skála se utrhla a spadla nedávno. Vidíš, Nelo, její lom? Podívej se, jak je čerstvý. Není na něm ani mech, ani rostliny. Rozumím, už rozumím!"

A rukou ukázal děvčátku na baobab rostoucí na okraji rokliny, jehož obrovský kořen visel ze stěny podél místa lomu.

"Tenhle kořen se zapustil do štěrbiny mezi stěnou a skálou, a jak rostl, odloupl nakonec skálu. To je velmi zvláštní případ, protože kámen je přece tvrdší než dřevo, ale vím, že v horách se to stává často. Pak něco otřese balvanem, který se jen taktak drží a balvan se odtrhne."

"A co jím mohlo otřást?"

"Na to je těžká odpověď. Snad nějaká dřívější bouře, snad včerejší."

Vtom přiběhl Saba, který dříve zůstal za karavanou, náhle se zastavil, jako by ho někdo zezadu chytil za ocas, zavětřil, pak se vtlačil do úzké štěrbiny mezi stěnou a odtrženou skálou, ale hned začal couvat se zježenou srstí.

Staš slezl s koně, aby se podíval, co psa tak vyděsilo.

"Staši, nechoď tam," prosila Nela, "může tam být lev."

Ale hoch, který byl trochu vychloubačný a který měl od včerejší noci neobyčejně svrchu na lvy, odpověděl:

"To je toho, lev ve dne!"

Než se však přiblížil k průchodu, rozlehl se shora hlas Kaliho:

"Bvana kubva! Bvana kubva!"

"Co se stalo?" zeptal se Staš.

Černoch v okamžiku sjel po lodyze liány. Z obličeje se mu dalo snadno vyčíst, že přináší nějakou důležitou novinu.

"Slon ["zvolal.

"Slon?"

"Ano," odpověděl mladý černoch, mávaje rukama. "Tam hřmící voda a tady skála. Slon nemůže vyjít. Velký pán zabít slona a Kali ho jíst, ach, jíst, jíst!"

A při té myšlence ho zachvátila taková radost, že začal skákat, plácat se rukama do kolen, smát se jako blázen, koulet očima a blýskat svými bílými zuby.

Staš hned nepochopil, proč Kali říká, že slon nemůže vyjít z rokliny, a proto se chtěl sám podívat, co se stalo. Vsedl na koně, svěřil Nelu Mee, aby měl v případě potřeby volné ruce k výstřelu, poručil Kalimu, aby si sedl za něj, a pak se všichni vraceli a začali hledat místo, kudy by se mohli dostat nahoru. Cestou se Staš vyptával, jak se mohl slon octnout tam, kde byl, a z odpovědí Kaliho si víceméně domyslil, co se stalo.

Slon zřejmě při požáru džungle utíkal roklinou před ohněm, cestou silně vrazil do visící skály a ta se zřítila a uzavřela mu zpáteční cestu. Když pak doběhl na konec rokliny, octl se na okraji propasti, do které padala řeka, a tak zůstal uzavřen.

Po určité době našli mladí cestovatelé východ, ale dosti strmý, takže museli sesednout s koní a vést je za sebou. Protože podle černochova ujišťování bylo k řece velmi blízko, šli dále pěšky. Konečně došli na vysoký ostroh, ohraničený z jedné strany řekou, z druhé roklinou, a když pohlédli dolů, uviděli na dně kotliny slona.

Obrovské zvíře leželo na břiše a k velkému podivu Stašovu se ani nevzchopilo, když je spatřilo, jen když Saba začal dobíhat k okraji doliny a zuřivě štěkat, zahýbalo na chvíli mohutnýma ušima a zdvihlo chobot, ale hned jej zase spustilo.

Děti se držely za ruce a dlouho na něj hleděly v mlčení, které přerušil teprve Kali.

"On umírat hladem!" zvolal.

Slon byl opravdu vyhublý do té míry, že jeho hřbet tvořil po délce těla jakýsi trčící hřeben; boky měl vpadlé, pod kůží se i přes její tloušťku výrazně rýsovala žebra a dalo se snadno uhodnout, že nevstává proto, že již nemá dost sil.

Roklina, při svém ústí dosti široká, změnila se v kotlinu, z obou stran uzavřenou svislými stěnami, na jejímž dně rostlo několik stromů. Tyto stromy byly polámány, kůra s nich servána, na větvích ani lístečku. Liány visící se skal byly rovněž potrhány a sežrány a všecka tráva v kotlině byla vyškubána do posledního stébélka.

Když si Staš důkladně obhlédl situaci, sdělil své postřehy Nele, ale pod dojmem neodvratné smrti obrovského zvířete mluvil potichu, jako by se bál, aby mu nezkazil poslední chvíle života.

"Ano, skutečně umírá hladem. Vězí tu jistě už aspoň čtrnáct dní, to jest od doby, kdy požár spálil starou džungli. Sežral všecko, co se dalo, a teď se jen trápí, dokonce o to více, že tady nahoře rostou chlebovníky a akácie s velkými lusky, a on je vidí a nemůže se k nim dostat."

A tak se na něho mlčky dívali dál a slon také co chvíli na ně upíral svá malá hasnoucí očka - a z hrdla se mu draly jakési bublavé zvuky.

"Opravdu," ozval se hoch, "bude nejlíp, když mu zkrátíme trápení."

Po těchto slovech zdvihl pušku k líci, ale Nela ho chytila zahalenu, a vzpírajíc se oběma nohama, odtahovala ho vší silou od okraje rokliny.

"Staši, nedělej to! Staši, dáme mu žrát! Je tak ubohý! Nechci, abys ho zabíjel, nechci, nechci!"

A dupajíc nožkama nepřestávala ho táhnout a Staš na ni hleděl s velikým údivem. Když si všiml, že má oči plné slz, řekl:

"AleNelo..."

"Nechci! Nedám ho zabít! Dostanu zimnici, jestli ho zabiješ..."

Stašovi stačila tato hrozba, aby se vzdal svých vražedných úmyslů nejen pokud jde o slona, kterého měli před sebou, ale i pokud jde o všecky ostatní na světě. Chvíli ještě mlčel, neboť nevěděl, co má maličké odpovědět, ale potom řekl:

"No dobrá, dobrá...! Říkám ti, že dobrá! Nelo, pusť mě!"

Ale Nela ho hned objala a v jejích uplakaných očích probleskl úsměv. Nyní jí šlo jen o to, aby slon dostal co nejdřív žrát. Kali a Mea se velice divili, když se dověděli, že bvana kubva nejen slona nezabije, nýbrž že mají ihned pro něj natrhat tolik plodů chlebovníku, tolik lusek akácií a tolik býlí, listí a trávy, kolik jen dovedou. Súdánský Gebrův meč s oboustranným ostřím se Kalimu velice hodil k této práci, a kdyby jej neměli, nešlo by to tak snadno. Nela však nechtěla čekat, až s tím budou hotovi, a jakmile první chlebovníkový plod podobný melounu spadl do trávy, popadla jej oběma rukama, a když jej nesla k roklině, rychle opakovala, jako by se bála, aby to neudělal někdo jiný:

"Já!Já!Já!"

Stašovi však ani nenapadlo připravit ji o tuto rozkoš, nýbrž jen z obavy, aby v přílišné horlivosti nesletěla dolů i s melounem, zachytil ji za pásek šatů a zvolal:

"Hoď!"

Obrovský plod se kutálel po strmém svahu a spadl slonovi k nohám. Slon ihned vytáhl chobot, uchopil meloun, potom ohnul chobot, jako by si chtěl plod vložit pod krk - a už jej děti neviděly.

"Sežral!" zvolala rozradostněná Nela.

"To si myslím!" odpověděl se smíchem Staš.

A slon k nim natáhl chobot, jako by chtěl prosit o další, a ozval se mohutným hlasem:

"Hrrumf!"

"Chce ještě!"

"To si myslím!" opakoval Staš.

Druhý meloun putoval za prvním a zmizel v okamžiku právě tak, potom třetí, čtvrtý, desátý, pak začaly lítat lusky akácií a celé otýpky trávy a velkých listů. Nela nedovolila nikomu, aby házel místo ní, a když se její malé ruce unavily prací, shazovala nožkama nové a nové zásoby, slon pak žral, a zvedaje občas chobot, vydával své hřímavé "hrrumf" na znamení, že děkuje.

Ale Kali a Mea se nakonec unavili prací, kterou vykonávali velmi horlivě, ovšem jen v domnění, že bvana kubva chce slona nejdřív vykrmit a pak ho teprv zabít. Konečně však bvana kubva jim poručil, aby přestali, když se slunce již silně sklonilo k západu a byl čas, aby se začalo se stavbou zeriby. Naštěstí to nebylo nic těžkého, neboť dvě strany trojúhelníkového ostrohu byly naprosto nedostupné, takže bylo třeba zahradit jen třetí stranu. Akácií s obrovskými trny tu bylo sdostatek.

Nela neodstupovala ani na krok od rokliny, a sedíc na bobku, oznamovala z dálky Stašovi, co slon dělá, a její tenký hlásek se ustavičně ozýval:

"Hledá kolem sebe chobotem!"

Nebo:

"Hýbá ušima. Má ohromné uši!"

A konečně:

"Staši, Staši, vstává! Ach!"

Staš rychle přiskočil a uchopil Nelu za ruku. Slon skutečně vstal a teď teprve mohly děti spatřit jeho velikost. Předtím viděly několikrát velké slony, které převáželi Suezským průplavem na lodích z Indie do Evropy, ale žádný z nich se nemohl ani porovnat s tímto kolosem, který vypadal jako břidlicová skála, chodící po čtyřech nohách. Lišil se také od nich nesmírnými kly, které dosahovaly pěti i více stop délky, a jak již Nela postřehla, také přímo báječnýma ušima. Přední nohy měl velmi vysoké, ale poměrně tenké, což nepochybně způsobil mnohadenní půst.

"To je ale kousek!" zvolal Staš. "Kdyby se postavil a dobře natáhl chobot, mohl by tě chytit za nohu."

Avšak kolos neměl ani pomyšlení, aby se stavěl na zadní nohy, ani aby někoho chytal za nohu. Vrávoravým krokem se přiblížil k ústí rokliny, díval se chvíli do propasti, na jejímž dně vířila voda, pak se obrátil ke stěně, ležící blíže k vodopádu, zamířil k němu chobotem, a ponořiv jej do vody, jak mohl nejhlouběji, začal pít.

"Má štěstí," řekl Staš, "že dosáhne chobotem do vody. Jinak by byl zdechl."

Slon pil tak dlouho, že se děvčátka nakonec zmocnil neklid.

"Staši, a neuškodí si?" zeptala se.

"Nevím," odpověděl Staš se smíchem, "ale když jsi ho už vzala pod ochranu, pak ho napomeň."

Nela se tedy naklonila nad okraj kotliny a volala:

"Dost už, milý slone, dost!"

A milý slon, jako by byl pochopil, oč jde, přestal hned pít, ale zato se začal polévat vodou. Napřed si postříkal nohy, potom hřbet a pak oba boky.

Ale zatím se setmělo a Staš tedy odvedl dívčinku do zeriby, kde na ně již čekala večeře.

Oba byli ve výborné náladě: Nela proto, že zachránila slonovi život, a Staš proto, že viděl její oči, zářící jako dvě hvězdičky, a radostnou tvářičku, která vypadala svěžeji a zdravěji než kdykoli jindy od jejich odjezdu z Chartúmu. K hochově spokojenosti přispívalo i to, že si sliboval poklidnou a příjemnou noc. Ze dvou stran nepřístupný ostroh je naprosto zabezpečoval před napadením a na třetí stranu snesli Kali s Meou vysokou stěnu z trnitých větví a mučenek, takže nemohlo být ani řeči o tom, že by se jakákoli šelma mohla dostat přes takovou překážku. Přitom nastalo krásné počasí a obloha byla hned po západu slunce poseta hvězdami. Příjemně se dýchal vzduch, ochlazený blízkým vodopádem a prosycený vůní džungle a čerstvě nalámaných větví.

Tahle muška nedostane zimnici! myslil si s radostí Staš.

Potom začali hovořit o slonu, neboť Nela nedovedla mluvit o ničem jiném a nepřestávala být nadšena jeho velikostí, chobotem i kly, které měl skutečně obrovské. Nakonec se zeptala:

"Staši, viď, že je rozumný?"

"Jako Šalomoun," odpověděl Staš. "Ale z čeho tak soudíš?"

"Protože když jsem ho poprosila, aby už nepil, hned mě poslechl."

"Jestli předtím nechodil na hodiny angličtiny, a přece ti rozumí, pak je to učiněný zázrak."

Nela zpozorovala, že Staš si z ní tropí žerty, prskla tedy po něm jako kočka a potom řekla:

"Říkej si, co chceš, ale já vím určitě, že je velice rozumný a že se rychle ochočí."

"Jestli rychle, to nevím, ale ochočit se může. Afričtí sloni jsou sice divočejší než indičtí, ale myslím, že například Hannibal používal afrických slonů."

"A kdo to byl Hannibal?"

Staš se na ni podíval shovívavě, ale s politováním.

"Ovšem," řekl, "ve tvém věku lidé takové věci nevědí. Hannibal byl velký kartaginský vojevůdce, který užíval slonů ve válce s Římany, a protože Kartágo bylo v Africe, musel tedy používat afrických..."

Další jejich rozmluvu přerušil hlučný ryk slona, který když se najedl a napil, začal si troubit, neznámo zda z radosti nebo ze stesku po úplné svobodě. Saba se vzchopil a začal štěkat a Staš zvolal:

"Teď to máš! Teď svolává své druhy. Krásně dopadneme, až jich sem přitáhne celé stádo."

"On řekne ostatním, že jsme k němu byli hodní!" odpověděla rychle Nela.

Ale ve skutečnosti se Staš neznepokojoval, neboť počítal s tím, že i kdyby jich přiběhlo celé stádo, zaplaší je zář ohně. Usmál se vzdorně a řekl:

"Dobrá, dobrá! A až se sloni objeví, pak nebudeš plakat strachem, kdepak - jenom se ti budou potit oči jako už dvakrát."

A začal se jí posmívat:

"Já nepláču, jen se mi potí oči."

Když však Nela viděla jeho veselou tvář, dovtípila se, že jim žádné nebezpečí nehrozí.

"Až ho ochočíme," řekla, "nebudou se mi už oči potit, i kdyby deset lvů řvalo."

"Proč?"

"Protože on nás ubrání."

Staš utišil Sabu, který nepřestával slonovi odpovídat, pak chvíli uvažoval a potom prohlásil:

"Nepomyslila jsi na jednu věc, Nelo. My tu přece navěky nezůstaneme, ale půjdeme dál. Neříkám, že hned... Naopak, místo je dobré, rozhodl jsem se tu tedy zůstat... snad týden, snad dva, protože ty i my všichni potřebujeme odpočinek. No dobře! Pokud tu zůstaneme, budeme slona krmit, i když to bude pro všecky znamenat ohromnou práci. Ale vždyť on je uvězněný a nemůžeme ho vzít s sebou. Co tedy potom? Půjdeme a on tu zůstane a zase se bude trápit hladem, pokud nezdechne. Pak nám ho bude tím víc líto..."

Nela velmi posmutněla a chvíli seděla mlčky, neboť zřejmě nevěděla, co odpovědět na tuto správnou poznámku, ale po chvíli zdvihla hlavu, odhodila kadeř, která jí spadla do očí, a pohlédla na hocha zrakem plným důvěry:

"Vím," řekla, "že když budeš chtít, vyvedeš ho z rokliny."

"Já?"

A Nela natáhla prstíček, dotkla se jím Stašovy ruky a opakovala:

"Ty."

Maličká chytrá osůbka pochopila, že její důvěra chlapci zalichotí a že on od tohoto okamžiku začne přemýšlet, jak by bylo možné slona osvobodit.