Pouští a pralesem

XXX

Jednoho dne při večeři, když Nela nesla k ústům kousek uzeného masa, náhle je s odporem odstrčila a řekla:

"Dnes nemohu jíst."

Staš, který se předtím dověděl od Kaliho, kde jsou včely, a skoro každý den je vykuřoval, aby je oloupil o med, byl přesvědčen, že maličká přes den snědla mnoho medu, a proto její nechuti k jídlu nevěnoval pozornost. Nela však za chvíli vstala a začala rychle obcházet ohniště ve stále větších kruzích.

"A nechoď příliš daleko," volal na ni hoch, "nebo tě ještě něco odnese."

Ve skutečnosti se však ničeho nebál, neboť šelmy udržovala v uctivé vzdálenosti přítomnost slona, kterého cítily, i jeho troubení, které doléhalo k jejich bdělým uším. To zajišťovalo bezpečnost jak lidem, tak i koním, neboť i nejstrašnější šelmy džungle, jako lev, pardál a levhart, nerady přicházejí do styku se slonem, a zvláště se nepřibližují k jeho klům a chobotu.

Když však dívčinka nepřestávala kroužit stále rychleji, šel Staš za ní a zeptal se:

"Hej, malá můrečko, proč tak lítáš kolem ohně?"

Ptal se ještě vesele, ale byl už zneklidněn a jeho neklid ještě vzrostl, když Nela odpověděla:

"Nevím, nevydržím sedět na místě."

"Co je ti?"

",Je mi tak divně a necítím se ve své kůži..."

A vtom mu náhle opřela hlavu o prsa, a jako by se přiznávala k vině, zvolala pokorným, slzami přerývaným hlasem:

"Staši, já jsem asi nemocná."

"Nelo!"

Pak jí položil ruku na čelo, které bylo sice suché, ale zároveň ledové. Vzal ji tedy na ruku a odnesl k ohništi.

"Je ti zima?" ptal se cestou.

"I zima i horko, ale víc zima..."

A opravdu jí zoubky jektaly a tělíčko se chvělo stálou třesavkou. Staš neměl už ani nejmenší pochybnosti, že dostala zimnici.

Nařídil hned Mee, aby ji dovedla do stromu, svlékla a uložila, a pak ji ukryl vším, čím mohl, neboť viděl v Chartúmu i ve Fášódě, že lidé nemocní zimnicí se přikrývali ovčími kožemi, aby se zapotili. Rozhodl se, že prosedí u Nely celou noc a bude jí dávat pít horkou vodu s medem. Ale ona zpočátku nechtěla pít. Při světle kahanu, zavěšeného uvnitř stromu, viděl Staš její žhnoucí oči. Za chvíli si začala stěžovat na horko a zároveň se třásla pod houněmi i pod plédem. Ruce i čelo měla stále studené, ale kdyby byl Staš něco věděl o příznacích zimnice, byl by poznal podle jejích neklidných pohybů, že má jistě strašnou horečku. Se strachem si povšiml, že na Meu, přinášející horkou vodu, pohlížela dívčina s jakýmsi podivem, a dokonce se strachem, a zdálo se, že ji nepoznává. S ním však mluvila rozumně. Říkala mu, že nemůže ležet, a prosila, aby jí dovolil vstát a běhat, potom se zas ptala, zdali se na ni nehněvá za to, že stůně, a když ji ujistil, že ne, zakrývala řasami slzy, které se jí draly do očí, a ujišťovala, že zítra bude úplně zdráva.

Toho večera, či spíše této noci byl slon nějak podivně neklidný a neustále řval, čímž zase podněcoval Sabu k štěkotu. Když Staš zpozoroval, že to nemocnou znepokojuje, vyšel ze stromu, aby je uklidnil. Se Sabou mu to šlo snadno, ale poručit slonovi, aby byl zticha, bylo těžší, a proto Staš s sebou vzal několik melounů, aby mu je mohl hodit a aspoň na chvíli tak ucpat jeho troubu. Když se vracel, spatřil při světle ohně Kaliho, který se s kusem uzeného masa vzdaloval kamsi po proudu řeky.

"Co tam děláš a kam jdeš?" zeptal se černocha.

Černý chlapec se zastavil, a když se Staš k němu přiblížil, řekl s tajemnou tváří:

"Kali jít k jinému stromu položit maso zlému mzimu."

"Proč?"

"Proto, aby zlé mzimu nezabilo dobré mzimu."

Staš na to chtěl něco odpovědět, avšak lítost mu náhle sevřela srdce, proto jen zaťal zuby a mlčky odešel.

Když se vrátil do stromu, měla Nela zavřené oči. Ruce ležící na houni se jí sice silně třásly, ale zdálo se, že usíná.

Staš si k ní přisedl a v obavě, aby ji nevzbudil, seděl po nějakou dobu bez hnutí. Mea seděla z druhé strany a každou chvíli si upravovala kousky slonoviny, trčící jí v uších, aby se tak bránila dřímotě. Nastalo ticho, jen zdůli od řeky ze strany rozlivu sem doléhalo skřehotání žab a smutné kuňkání ropuch.

Nela náhle usedla na loži.

"Staši!"

"Tady jsem, Nelo!"

Ale Nela, třesoucí se jako list ve větru, začala hledat jeho ruku a opakovat rychle za sebou:

"Bojím se, bojím se, dej mi ruku!"

"Neboj se, jsem u tebe!"

A uchopil její ruku, která tentokrát byla rozpálená jako oheň; sám nevěděl, co dělat, a tak začal tuto ubohou vyhublou ručku pokrývat polibky.

"Neboj se, Nelo, neboj se!"

Potom jí podal vodu s medem, která zatím vystydla. Nela tentokrát pila chtivě a přidržovala mu ruku s nádobou, když se ji pokusil odtáhnout jí od úst. Zdálo se, že chladný nápoj nemocnou uklidňuje.

Nastalo mlčení. Ale když uplynulo půl hodiny, Nela znova usedla na lůžku a v jejích rozšířených očích se zračila strašlivá hrůza.

"Staši!"

"Co je ti, miláčku?"

"Proč," ptala se přerývaným hlasem, "Gebr a Chamis chodí kolem stromu a nahlížejí sem ke mně?"

Stašovi se v tom okamžiku zdálo, že po něm lezou tisíce mravenců.

"Co to mluvíš?" řekl. "Tady nikdo není! To Kali chodí okolo stromu."

Nela však upřeně hleděla do tmavého otvoru a zvolala, jektajíc zuby:

"A beduíni také! Proč jsi je pozabíjel?"

Staš ji objal paží a přitulil k sobě.

"Ty víš proč! Nekoukej tam, nemysli na to! To už bylo dávno."

"Dnes, dnes!"

"Ne, Nelo, dávno...!"

Ačkoli to bylo dávno, vrátilo se to jako vlna odražená od břehu - a naplnilo znovu hrůzou mysl nemocného dítěte.

Všechno chlácholení bylo marné. O…