Ohněm a mečem I

XXVIII

O den později, když se vojska zastavila v Rylcově, zavolal kníže pana Skrzetuského a řekl:

„Naše síly jsou slabé a ochromené, kdežto Krivonos má šedesát tisíc lidí a ještě k tomu vzrůstá den ze dne jeho moc, poněvadž se k němu hrne vzbouřený lid. Na vojevodu kijevského rovněž nemohu spoléhati, neboť i on patří smýšlením ke straně mírové; sice mne následuje, avšak jen nerad. Potřebí nám odněkud posil. Nuže, dovídám se, že nedaleko Konstantinova stojí dvé plukovníků: Osiński s královskou gardou a Korycki. Vezmeš s sebou pro větší bezpečí sto dvorských Semenů a pojedeš k nim s mým listem, aby si pospíšili a bez meškání ke mně přitáhli, ježto za několik dní udeřím na Krivonosa. Nikdo lépe nezhosťuje se u mne všelikých funkcí jako ty, pročež posílám tebe – je to věc důležitá.“

Pan Skrzetuski se uklonil a téhož večera vyrazil v noci ke Konstantinovu, aby přešel nepozorovaně, poněvadž se tu i tam províjely výzvědné oddíly Krivonosovy nebo tlupy chátry, která podnikala lupičské výpady po lesích i na silnicích, kdežto kníže poručil, aby se srážkám předešlo, aby nebylo zdržování. A tak postupuje tiše, dorazil na úsvitě k Višovatému rybníku, kde stihl oba plukovníky a při pohledu na ně v srdci mocně se zaradoval. Osiński měl výtečnou gardu dragounskou, vycvičenou po cizozemském vzoru, a Němce, Korycki pak jen německou pěchotu, složenou téměř ze samých veteránů z války třicítileté. Byl to voják na postrach všem a tak spořádaný, že v rukou plukovníkových účinkoval jako jediný meč. Oba pluky byly ke všemu důkladně vyzbrojeny a střelivem zaopatřeny. Uslyševše, že mají odtáhnouti ke knížeti, hned propukli v radostný jásot, neboť se jim stýskalo po bitvách, a věděli, že pod žádným vůdcovstvím jich nezažijí tolik. Na neštěstí dali oba plukovníci odpověď zamítavou, poněvadž oba náleželi pod vůdcovství knížete Dominika Zasławského a měli přesné rozkazy, aby se k Wiśnowieckému nepřipojovali. Nadarmo vysvětloval jim pan Skrzetuski, jaké by mohli dobýti slávy, sloužíce pod takovým vůdcem, a jak veliké prokázati zemi služby – nechtěli ani slyšeti, tvrdíce, že subordinace má být i vojenským lidem zákonem i povinností nejpřednější. Říkali však, že by se s knížetem mohli spojiti jen tehdy, kdyby toho vyžadovalo osvobození pluků. Odjel tedy pan Skrzetuski hluboce zarmoucen, neboť věděl, jak bude knížeti toto nové zklamání bolestným a do jaké míry jsou jeho vojska skutečně unavena a vysílena pochody, stálými potyčkami s nepřítelem, ničením jednotlivých vatah a konečně stálým bděním, hladem a nepohodlím. Měřiti se za takových okolností s nepřítelem desetkráte početnějším bylo skoro nemožností; viděl tudíž pan Skrzetuski jasně, že k odkladu válečných opatření proti Krivonosovi dojíti musí, poněvadž třeba dopřáti vojsku delšího pohovu a vyčkávati přílivu čerstvé šlechty do tábora.

Těmi úvahami naplněn, pan Skrzetuski vracel se ke knížeti v čele svých Semenů i bylo mu bráti se tiše, opatrně a jen za noci, aby se vyhnul výzvědným oddílům Krivonosovým a četným tlupám záškodnickým, složeným z kozáctva i ze vzbouřeného lidu, mnohdy z míry silným, které řádily po celém okolí, pálíce dvory, pobíjejíce šlechtu a schytávajíce uprchlíky po silnicích. Tak prošel Baklajem a vjel do mšiněckých borů, hustých, plných zrádných roklí a rozsedlin. Na štěstí přálo mu po nedávných deštích na té cestě pěkné počasí. Noc byla nádherná, červencová, bez měsíce, ale posetá hvězdami. Semenové klusali úzkou lesní pěšinou, provázeni mšiněckými hajnými, lidmi z míry spolehlivými a dokonale obeznámenými se svými bory. V lese panovalo hluboké ticho, rušené pouze praskotem suchých větviček pod koňskými kopyty – když tu pojednou ke sluchu pana Skrzetuského i Semenů dolétl jakýsi hluk, podobající se zpěvu, rušenému výkřiky.

„Stůj!“ řekl tiše pan Skrzetuski a zarazil řetěz Semenů. „Co to?“

Starý hajný připlížil se k němu.

„To šílenci, pane, bloudí nyní lesem a křičí, ti, co hrůzami přišli o rozum. Potkali jsme včera jednu šlechtičnu, co bloudí, pane, rozhlíží se po sosnách a volá: ‚Děti! děti!‘ Nejspíše jí sedláci děti zabili. Vytřeštila na nás oči a začala bědovati, až se pod námi nohy zachvěly. Říká se, že je mnoho takových po všech lesích.“

Pana Skrzetuského, ač byl rytířem bez bázně, zamrazilo od hlavy až k patě.

„To snad vlci vyjí. Zdaleka nelze to rozeznat,“ řekl.

„Ani zdání, pane! Vlků teď v lese není; všichni odtáhli do vesnic, kde mají dosti mrtvol.“

„Jsou to strašné časy,“ odvětil nato rytíř, „kdy se vlci zdržují po vesnicích a v lesích vyjí pomatení lidé! Bože! Bože!“

Na okamžik zavládlo zase ticho, bylo jen slyšeti šumění, jaké bývá v korunách sosen, ale za chvíli ony vzdálené hlasy se stupňovaly a staly se zřetelnějšími.

„Hej!“ řekl pojednou hajný. „Tam to vypadá, jako když je pohromadě větší shluk lidí. Postůjte zde, urození pánové, nebo jděte zvolna kupředu, půjdu s kamarádem to obhlédnout.“

„Jděte,“ řekl pan Skrzetuski. „Počkáme zde.“

Hajní zmizeli. Vzdálili se asi na hodinu; pan Skrzetuski začal již býti netrpěliv, ba choval podezření, nekují-li proti němu nějaké zrady, když se tu náhle jeden z nich vynořil ze tmy.

„Jsou to oni, pane!“ řekl, blíže se ke Skrzetuskému.

„Kdo?“

„Vzbouření sedláci.“

„Jest jich mnoho?“

„Ke dvěma stům. Nevíme, pane, co počíti, protože tam leží v úvoze, kterým musíme projeti. Mají rozdělány ohně, ale záře není viděti, protože jsou dole. Stráží nemají žádných: lze se k nim přiblížiti na dostřel z luku.“

„Dobrá!“ řekl pan Skrzetuski a obrátiv se k Semenům, začal dvěma starším udíleti rozkazy.

Ve mžiku vyrazil houf čile kupředu, ale tak potichu, že jen praskot větviček mohl prozraditi chůzi; třmen nezazvonil o třmen, šavle nezařinčela, koně, uvyklí tajnému plížení a přepadání, pohybovali se vlčím chodem, bez frkání a ržání. Dorazivše k místu, kde se pojednou cesta zatáčela, Semenové uzřeli náhle z dáli ohně a nejasné lidské postavy. Zde je rozdělil pan Skrzetuski na tři díly, z nichž jeden zůstal na místě, druhý dal se pokrajem podél úvozu, aby zatarasil protější východ, a …