Ohněm a mečem I

XII

Chmielnicki se Skrzetuským odešli na nocleh ke košovému a s nimi i Tuhaj-bej, jemuž bylo příliš pozdě, aby se vracel na Bazavluk. Surový bej zacházel s náměstníkem jako se zajatcem, který měl býti vykoupen za vysokou cenu, tedy nikoli jako s otrokem, a jevil úctu snad větší nežli ke kozákům, poněvadž jej vídával svého času jako knížecího posla na dvoře chánově. Což pozoruje košový, pozval jej do své chatrče a rovněž změnil své chování k němu. Byltě starý ataman člověk, tělem i duší oddaný Chmielnickému, který si jej podrobil a ovládl; povšiml si zajisté, že Chmielnickému patrně běželo při poradách o to, aby zajatce zachránil. Ale podivil se ještě více, když, sotva zasedli v chatrči, obrátil se Chmielnicki k Tuhaj-bejovi.

„Tuhaj-beji!“ řekl. „Mnoho-li míníš vzíti výkupného za tohoto zajatce?“

Tuhaj-bej pohlédl na Skrzetuského a řekl:

„Ty jsi řekl, že je to člověk vzácný, já pak vím, že je to posel strašného knížete a strašný kníže miluje své lidi. Bismallach, zaplatí jeden, zaplatí druhý – dohromady…“

Zde se Tuhaj-bej zamyslil:

„Dva tisíce tolarů.“

Chmielnicki nato:

„Dám ti dva tisíce tolarů.“

Tatar chvíli uvažoval. Jeho šikmé oči zdály se pronikati Chmielnickým naveskrze.

„Ty dáš tři,“ řekl.

„Proč mám dáti tři, když jsi sám žádal dvou?“

„Poněvadž, přeješ-li si ho míti, záleží ti na tom, a jestliže ti záleží, tedy dáš tři.“

„Zachránil mi život.“

„Allah, to stojí o tisíc více.“

Zde se vmísil Skrzetuski do vyjednávání.

„Tuhaj-beji!“ řekl s hněvem. „Z knížecí pokladny nemohu ti slibovati ničeho, ale, kdybych měl utratiti třebas vlastní jmění, sám dám tři. Mám také skoro tolik důchodu u knížete a řádnou vesnici, což stačí. Ale tomuto hetmanovi nechci býti zavázán za svobodu a zdraví.“

„A odkud víš, co s tebou učiním?“ řekl Chmielnicki.

A pak, obrátiv se k Tuhaj-bejovi, pravil:

„Válka se začne. Pošleš ku knížeti, ale než se posel vrátí, mnoho vody uplyne v Dněpru, já ti však zítra na Bazavluk přivezu peníze sám.“

„Dej čtyři, pak nebudu s Lachem vyjednávati,“ nevrle odvětil Tuhaj-bej.

„Dám čtyři, na tvé slovo.“

„Vzácný pane hetmane,“ řekl košový. „Chceš-li, hned ti je vysázím. Mám je zde u stěny, snad i více.“

„Zítra je odvezeš na Bazavluk,“ řekl Chmielnicki.

Tuhaj-bej se protáhl a zívl.

„Rád bych spal,“ řekl. „Zítra časně ráno musím vyraziti na Bazavluk. Kde mám spáti?“

Košový mu pokynul na hromadu ovčích koží u stěny.

Tatar se vrhl na lože. Po nějaké době začal chrápati jako kůň.

Chmielnicki se několikráte prošel po úzké jizbě a řekl:

„Spánek mi prchá z víček. Neusnu. Dej sem něco k pití, vzácný pane košový.“

„Pálenku nebo víno?“

„Pálenku. Neusnu.“

„Na nebi jsou již ‚slepičky‘,“ řekl košový.

„Je pozdě. Jdi i ty spat, starý brachu! Napij se a jdi!“

„Na slávu a štěstí!“

„Na štěstí!“

Košový utřel ústa rukávem, potom podal ruku Chmielnickému a odešed na druhý konec jizby, téměř se zahrabal do ovčích koží, mělť již věkem krev zastydlou.

Vbrzku vpadlo jeho chrápání do chrápání Tuhaj-bejova.

Chmielnicki seděl za stolem, pohroužen v mlčení.

Pojednou se probral, pohlédl na Skrzetuského a řekl:

„Vzácný pane náměstníku, jsi svoboden!“

„Jsem ti vděčen, vzácný pane hetmane záporožský, ačkoli se netajím, že milejší by mně bylo, kdybych děkoval za svobodu jinému.“

„Nuže, neděkuj! Zachránil jsi mi život, já jsem ti splatil rovněž dobrým, jsme tedy vyrovnáni. To však ti ještě musím pověděti, že tě ihned nepustím, leč bys mi dal rytířské slovo, že, vrátě se, nehlesneš ni slovem ani o naší hotovosti ani o silách aniž o čem jiném, co jsi tu v Síči viděl.“

„Vidím pouze jedno, že jsi my zbytečně dal fructum svobody okusiti, neboť takového slova ti nedám, ježto, dávaje ti je, tak právě bych si počínal jako ti, kteří přebíhají k nepříteli.“

„Mé hrdlo i zdraví všeho záporožského vojska závisí na tom, aby se na nás veliký hetman nevrhl se všemi silami, čehož by neopominul, kdybys jej o početnosti naší zpravil; nediv se proto, že, nechceš-li slovo dáti, tebe nepustím, dokud nebudu sebe bezpečen. Vím, nač jsem se vrhl; vím, že je proti mně síla strašlivá: oba hetmani, tvůj strašný kníže, který sám vydá za celé vojsko, a Zacławští i Koniecpolští a všichni ti panovníčkové, kteří na kozácké šíji nohu drží! Věru, nemálo musil jsem se napracovati a listů rozepsati, než se mi podařilo jejich bdělost uspati – nemohu zajisté nyní svoliti, abys ji probudil. Až se selský lid i grodoví kozáci i všichni, kdož jsou utištěni ve víře a svobodě, k mé přihlásí straně jako vojsko záporožské i milostivý chán krymský, pak doufám, že nepřátelům odolám, budeť i moje síla značná, ale nejvíce důvěřuji v Boha, který viděl křivdy a patřil na nevinu moji.“

Zde vyprázdnil Chmielnicki sklenku vodky a začal neklidně pocházeti kolem stolu, pan Skrzetuski pak změřil jej očima a řekl s důrazem:

„Nerouhej se, záporožský hetmane, dovolávaje se Boha a Jeho nejvyšší ochrany; hněv zajisté boží a jen přísnější trest přivoláváš na sebe! Věru, tobě nepřísluší, abys vzýval na svoji obranu Nejvyššího, tobě, kterýž pro své pohanění a soukromé sváry rozpoutáváš takovou strašlivou bouři a zažehuješ plamen domácí války a s pohany proti křesťanům se spojuješ! Co totiž se stane? Zvítězíš-li nebo budeš-li přemožen, moře lidské krve i slz proliješ, hůře než kobylka zpustošíš kraj, vlastní krev pohanům dáš v jasyr, říší polskou otřeseš, na majestát ruku vztáhneš, oltáře Páně znesvětíš, a to vše jen proto, že se Czapliński zmocnil tvého futoru, že ti v opilosti vyhrožoval! Na co se tedy nesápeš? Čeho pro své soukromí neobětuješ? Boha vzýváš? – Já však, ačkoli ve tvé jsem moci, ačkoli mne můžeš zbaviti života i svobody – pravím tobě: ďábla, nikoli Boha vzývej na pomoc, neboť peklo jediné může tě dařiti přízní!“

Chmielnicki zrudl – prudce sáhl po rukojeti a hleděl na náměstníka jako lev, který co nevidět má zařvati a vrhnouti se na svou obět – opanoval se však. Štěstí, že nebyl ještě opilý. Snad se ho také zmocnil jakýsi nepokoj, snad jakési hlasy zavolaly mu v duši: „Vrať se z cesty!“ – neboť pojednou, jako by…