Ohněm a mečem I

XXXI

Ale bojovníci, přiblíživše se k sobě, zarazili koně a začali si napřed vzájemně spílat.

„Jen blíž! Jen blíž! Nakrmíme vaší mršinou psy!“ volali knížecí vojíni.

„Ta vaše se nehodí ani pro psy.“

„Shnijete v tom rybníku, holoto mizerná!“

„Komu je to souzeno, ten shnije. Vás tady napřed ryby ožerou.“

„S vidlemi se chodí na hnůj, chámové! Ty vám lépe sluší nežli šavle.“

„Ať jsme chámy, naši synkové však budou šlechtou, protože se narodí z vašich holek.“

Nějaký kozák, dle všeho zadněprský, vykročil kupředu a přiloživ dlaně k ústům, houkl mocným hlasem:

„Kníže má dvě neteře! Vyřiďte mu, aby je poslal Krivonosovi…“

Panu Wołodyjowskému až se zatemnilo vztekem před očima, když to utrhačství slyšel, i pobodl v témž okamžiku koně proti Záporožci.

Pan Skrzetuski jej poznal z dáli, stoje na pravém křídle s husary, i vzkřikl na Zagłobu:

„Wołodyjowski letí! Wołodyjowski! Hleď, vzácný pane, tam, tam!“

„Vidím!“ volal pan Zagłoba. „Už ho dopadl! Už se bijí! Ráz, dva! Jen mu! Vidím znamenitě! Oho, už je to! To je chlapík, aby mu všichni svatí!“

Vskutku, při druhém výpadu skácel se utrhač k zemi jako bleskem zasažen – a to skácel se hlavou ke svým, což bylo pro ně špatným znamením.

A vtom vyskočil druhý, oděný červeným kontušem, uloupeným nějakému šlechtici. Napadl pana Wołodyjowského poněkud z boku, ale kůň v okamžiku sečné rány se uhnul. Pan Wołodyjowski se obrátil, a tu bylo lze poznati mistra, neboť zvedl jen pouhou dlaň, čině pohyb tak lehký a měkký, že byl skoro nepozorován, a přece zasvištěla Záporožcova šavle do výše, pan Wołodyjowski pak popadl jej za krk a vlekl i s koněm ke svým.

„Braty ridnyje, spasajte!“ volal zajatec.

Ale nestavěl se na odpor, věda, že při sebe menším vzdoru bude okamžitě proklán šavlí; ještě do koně patama kopal, aby si přispíšil. A tak jej pan Wołodyjowski táhl jako vlk kozu.

Při pohledu na to vyřítilo se z obou stran po několika bojovnících, poněvadž se jich na úzké hrázi nemohlo směstnati více. Narazili tedy na sebe jednotlivě. Muž střetl se s mužem, kůň s koněm, šavle se šavlí; byla to nádherná podívaná na řadu soubojů, na které obě vojska hleděla s největší zvědavostí, věstíce si z nich další úspěchy. Ranní slunce svítilo nad zápasníky, a vzduch byl tak průhledný, že bylo lze z obou stran rozeznati skoro tváře. Někdo by se domníval, hledě z dáli, že je to nějaký turnaj nebo zábava. Občas však vyrážel z víru kůň bez jezdce; občas kácela se mrtvola z hráze do jasné hladiny vodní, která se tříštila ve zlaté jiskry a pak spěla kruhovou vlnou od břehu stále dál a dál.

Vojákům obou vojsk rostlo srdce, když hleděli na statečnost svých rytířů, i touha po boji. Každý vysílal za svými přání; pojednou tleskl pan Skrzetuski do dlaní, až zazvučely kovové náramenníky, i vzkřikl:

„Po Wierszulovi je veta! Padl i s koněm… hleď: seděl na tom bílém!“

Ale po Wierszulovi nebylo veta, ač vskutku padl i s koněm, poněvadž oba srazil obrovský Puljan, bývalý kozák knížete Jeremiho, dnes po Krivonosovi druhý vůdce. Byl to proslavený harcovník a nikdy nevzdával se tohoto oboru. Jsa silný tak, že s lehkostí mohl zlomiti dvě podkovy najednou, byl pokládán v soubojovém zápase za nepřemožitelného. Sraziv Wierszula k zemi, obořil se na chrabrého důstojníka Kuroszlachcice a strašlivě jej rozsekl vejpůl, totiž skoro až k sedlu. Ostatní zděšeně ucouvli, což vida pan Longinus, obrátil proti němu svoji livonskou klisnu.

„Pohybneš!“ vzkřikl Puljan, vida smělce.

„Jakáž pomoc!“ odpověděl pan Podbipięta, zvedaje šavli k sečné ráně.

Ale neměl svého Zerwikapturu, poněvadž jej určil pro cíle příliš veliké, aby ho použil v boji proti jednotlivci; zůstavil jej tudíž v rukou věrného pacholíka v zadní řadě; měl pouze lehkou batorovku s modravou, zlatem popsanou čepelí. Puljan první sečnou ránu vydržel, ač ihned poznal, že má co činiti se zápasníkem ne ledajakým, protože se mu šavle v hrsti až zatřásla; vydržel však i druhou i třetí ránu, načež, buďto že poznal větší obratnost sokovu v šermu nebo že snad zatoužil pochlubiti se svou strašlivou silou před oběma stranami, nebo přitištěn k okraji hráze, obával se, aby nebyl obrovským zvířetem páně Longinovým sražen do vody – stačí, povíme-li, že odrazil poslední sečnou ránu, srovnal boky obou koní vedle sebe a popadl do mohutných paží Litvína kol pasu.

A střetli se jako dva medvědi, když spolu zápasí v době páření o samici; ovinuli rukama druh druha, jako se vzájemně obrůstají dvě sosny, které vyrostly z jednoho kmene a tvoří skoro jediný strom.

Všichni zatajili dech a mlčky sledovali boj těch zápasníků, z nichž každý byl pokládán za největšího siláka mezi svými. Oni pak – řekl bys, že opravdu srostli v jedno tělo – neboť dlouhou dobu setrvali bez hnutí. Pouze jejich tváře zrudly, pouze po žilách, které jim naběhly na čele, po hřbetech, prohnutých jako luk, bylo lze poznati pod tím strašlivým klidem nadlidské napětí paží, které se vzájemně svíraly v drtivém objetí.

Konečně začali sebou oba chvěti. Ale tvář páně Longinova postupně rudla stále více, kdežto tvář vatažkova čím dále tím více modrala. Uplynula ještě chvíle. Nepokoj diváků vzrůstal. Pojednou přerušil ticho dutý, sípavý hlas:

„Puskaj…“

„Ne… bratříčku!…“ odpověděl druhý hlas.

Ještě okamžik: vtom něco děsně zachroptělo, bylo slyšeti zaúpění jako z podzemí; proud černé krve vytryskl z úst Puljanových a hlava mu sklesla na rameno.

Tu jej pan Longinus vyzvedl ze sedla a nežli diváci měli pokdy pomysliti, co se stalo, přehodil jej na své sedlo, načež se tryskem hnal ke svým.

„Vivat!“ vzkřikli Wiśnowiečtí.

„Na pohybel!“ odpověděli Záporožci.

A místo aby upadli ve zmatek porážkou svého vůdce, tím lítěji udeřili na nepřátele. Rozpoutal se hromadný boj, který stísněností místa stával se tím zuřivější. A molodci přes všecku statečnost byli by jistě podlehli větší šermířské obratnosti protivníků, nebýti toho, že od tábora Krivonosova bylo pojednou slyšeti polnice, volající, aby se vrátili.

Ustoupili neprodleně, protivníci pak, postávše chvíli, aby ukázali, že oni opanovali pole, o…