Ohněm a mečem I

XXXII

Ale byl to ústup lva, který potřebuje místa ke skoku.

Kníže zúmyslně ponechal Krivonosovi volnost ku přepravě, aby mu tím větší způsobil porážku. Na samém počátku bitvy dal se kvapem na ústup a začal na oko prchati, což vidouce Nizoví a selský lid, roztrhali své šiky, aby jej dohonili a obklíčili. Tu kníže pojednou se obrátil, a celou jízdou udeřil na ně tak strašlivě, že se nemohli postaviti k odporu ani na okamžik. Byli tedy pronásledováni na míli k převozu, potom přes mosty, hráze a půl míle až k ležení, jsouce sečeni a vražděni bez milosrdenství; hrdinou toho dne byl šestnáctiletý pan Aksak, který udeřil první a první šířil poplach. Však jen s takovým vojskem, starým a vycvičeným, mohl se kníže odvážiti takové lsti a útěk předstírati, který se v každých jiných šicích mohl změniti ve skutečný. Ale zato skončil se ten druhý den ještě daleko těžší porážkou pro Krivonosa. Ukořistěna byla všecka polní děla, množství praporů, mezi nimi několik korunních, dobytých Záporožci u Korsunu. Kdyby pěchota Koryckého, Osińského a Wurclova děla mohly stačiti jízdě, bylo by jediným nárazem dobyto i ležení. Ale než přitrhly, nastala noc, a nepřítel byl se již značně vzdálil, takže nebylo lze ho dostihnouti. Nicméně zmocnil se Začvilichovskij polovice ležení a v něm obrovských zásob zbraně a potravin. Selský lid již po dvakráte obořil se na Krivonosa, chtěje jej vydati knížeti, ale jemu podařilo se zachrániti se z jejich rukou pouze slibem, že se okamžitě vrátí ke Chmielnickému. Opravdu, prchal se zbývající polovinou tábora zdecimován, zhroucen, pln zoufalství, i postavil se na odpor až v Machnovce, kam přiraziv Chmielnicki, dal jej v návalu prvního hněvu přikovati za krk na řetěze k dělu.

Až když první hněv minul, vzpomněl si záporožský hetman, že nešťastný Krivonos přece jen celé Volyňsko zalil krví, že dobyl Polonného, tisíce šlechtických duší poslal na onen svět a těla nechal nepohřbena, a byl všude vítězem, dokud se nesetkal s Jeremim. Pro ty zásluhy smiloval se nad ním záporožský hetman a nejen že jej dal ihned odpoutati od děla, ale vrátil mu vůdcovství a na Podolí poslal k novým výbojům a řežím.

Zatím ohlásil kníže svému vojsku tolik vytoužený odpočinek. V poslední bitvě i ono utrpělo značné ztráty, zejména při šturmech jízdy na ležení, z něhož se kozáci bránili stejně houževnatě jako obratně. Tenkráte padlo kolem pěti set vojáků. Plukovník Mokrski, těžce raněn, záhy vypustil duši; byli postřeleni, ač neškodně, i pan Kuszel i Polanowski i mladý pan Aksak, pan Zagłoba pak, jenž spřáteliv se s tlačenicí, bojoval statečně spolu s ostatními, zasažen jsa dvakráte cepem, onemocněl bolestmi v kříži a nemoha sebou hnouti, ležel na vojenském povoze Skrzetuského jako zabitý.

Zkřížil tudíž osud úmysl jeti do Baru, takže nemohli se vydati na cestu ihned, tím méně, že kníže vyslal pana Skrzetuského v čele několika korouhví až k Zaslavu, aby tam vyhubil shromážděné tlupy selského lidu. Odtáhl rytíř, nezmíniv se knížeti slovem o Baru, a po pět dní pálil a stínal, dokud nevyčistil okolí.

Konečně i lidé velice se již unavili ustavičným bojem, dalekými pochody, přepadáním, bděním, rozhodl se proto, že se vrátí ke knížeti, o němž měl zprávu, že se odebral do Tarnopole.

V předvečer návratu, zastaviv se v Suchořincích na řece Chomoru, rozložil pan Jan korouhve po vesnici, sám pak zůstal na nocleh v selské chalupě, a poněvadž byl nepohodlím i prací vysílen, usnul okamžitě a spal kamenným snem po celou noc.

K ránu, zpola ještě ve snách, zpola procitlý, jal se blouzniti a sníti. Divné obrazy začaly se mu sunouti před očima. Tak se mu napřed zdálo, že jest v Lubnech, jako by z nich nikdy nebyl vyjel, že spí ve své jizbě v cekhauze a že Rzędzian čile pobíhá jako obyčejně k ránu, chystaje mu oděv, aby mohl povstati.

Ale skutečnost jala se zvolna vidiny rozptylovati. Rytíř se rozpomenul, že jest v Suchořincích, nikoli v Lubnech – nicméně pacholíkova postava jediná se nerozplývala v mlze. Pan Skrzetuski jej stále viděl, jak sedí u okna na židli a obírá se mazáním řemenů u pancéře, které se vedrem značně byly zkroutily.

Ale stále ještě měl dojem, že je to výron spánkového přeludu, zamhouřil tedy oči nanovo.

Za chvíli je otevřel. Rzędzian seděl stále u okna.

„Rzędziane!“ vzkřikl pan Jan. „Jsi to ty nebo tvůj duch?“

Hoch se polekal náhlým zvoláním, pancéř upustil s řinkotem na podlahu, rozpřáhl ruce a řekl:

„Probůh! K čemu tak křičíš, Milosti? Kdežpak nějaký duch! Jsem živ a zdráv!“

„A vrátil ses?“

„Což jsi mne vyhnal, Milosti?“

„Pojď ke mně, abych tě objal!“

Věrný pacholík rozběhl se k pánovi, objal jej za kolena, pan Skrzetuski pak jej s velikou radostí líbal na čelo a opakoval:

„Jsi živ! Jsi živ!“

„Ó, milosti, nemohu radostí ani mluvit, že také tvé tělo spatřuji ještě zdravé… Probůh!… Vzkřikl jsi, milosti, až jsem pancéř upustil… Řemení se zkroutilo… je vidět, že jsi neměl žádné obsluhy… Chvála tobě, Bože, chvála tobě… ó, zlatý pane můj!“

„Kdy jsi přijel?“

„Dnes v noci.“

„A proč jsi mne nevzbudil?“

„Ó, měl bych tě budit?! Vzal jsem si šaty hezky zrána…“

„Odkud jsi přijel?“

„Z Hušče.“

„Cos tam dělal? Co tě potkalo? Mluv, vypravuj!“

„Nuže, hleď, milosti, přijeli do Hušče kozáci, aby vydrancovali a vypálili pana vojevodu braclavského; já jsem tam byl již dříve, poněvadž jsem tam přijel s otcem Patronim łaskem, který mne vzal s sebou do Hušče ke Chmielnickému; jej totiž poslal pan vojevoda ke Chmielnickému s listy. Nuže, dal jsem se s ním na zpáteční cestu, teď však kozáci Hušču spálili a otce Patroniho za jeho dobré srdce k nám zavraždili, což by dojista bylo potkalo i pana vojevodu, kdyby tam byl ještě zůstal, ač i on je zbožný muž a veliký jejich dobrodinec…“

„Mluv tedy jasně a nepleť páté přes deváté; nemohu tomu rozuměti. Nuže, přesedával jsi mezi kozáky, u Chmiela, nebo jak?“

„Ovšem že mezi kozáky. Jakmile se mne totiž zmocnili v Čigirině, přijali mne za svého a drželi. Oblékej se přece, milosti… Můj Bože, tak je vše zničeno, že není co vzíti do rukou! Aby do toho!… Milosti, neh…