Ohněm a mečem I

XIX

Dva jezdci klusali tiše a volně lesnatým úvalem, přimykajícím se ke dvoru v Rozlogách. Noc z míry ztemněla, protože měsíc dávno zapadl, a ke všemu zahalila obzor mračna. V úvalu nebylo viděti na tři kroky před koňmi, kteří přes tu chvíli klopýtali o kořeny stromů, vybíhající napříč přes cestu. Klusali dlouho s největší opatrností, až teprve, když spatřili již konec úvalu a otevřenou step, osvětlenou poněkud šedým odleskem mračen, zašeptal jeden z jezdců:

„V cval!“

Rozletěli se jako dva šípy, vymrštěné z tatarských luků, a jen koňský dusot hnal se za nimi. Tmavá step zdála se prchati pod koňskými nohami. Jednotlivé duby, stojící u silnice tu a tam, míhaly se jako přízraky, a oni letěli tak dlouho, dlouho, bez odpočinku a oddechu, až konečně koně schlipovali uši a začali únavou chroptěti; jejich běh stal se těžkopádný a zvolnil se.

„Nic platno, musíme koním polevit,“ řekl tlustší jezdec.

A právě začal také ranní svit plašiti již noc ze stepi. Stále větší dálavy vynořovaly se ze stínu, bledě se rýsovaly stepní křoviny, vzdálené stromy, mohyly; vzduch prosycoval se stále větším světlem. Bělavými odlesky vyjasňovaly se také tváře jezdců.

Byli to pan Zagłoba a Helena.

„Nic platno, musíme koním polevit,“ opakoval pan Zagłoba. „Včera běželi z Čigirina do Rozłlog bez oddechu. Dlouho tak nevydrží, obávám se, že padnou. Jak se cítíš, panno vzácná?“

Zde pan Zagłoba pohlédl na svoji družku a nevyčkávaje její odpovědi, zvolal:

„Dovol, abych si tě prohlédl ve dne, panno. Ho, ho, toť oblek po bratřích? Jen co je pravda: z míry švarný jsi kozáček, panno. Neměl jsem, věru, ještě takového pacholíka co živ – ale tak si myslím, že mi ho pan Skrzetuski přebere. Však co to? Ó, probůh, musíš svinouti přece ty vlasy, panno vzácná, sice jinak nikdo co do tvého pohlaví nebude na omylu.“

Vskutku, po zádech Heleniných splýval proud černých vlasů, uvolněných rychlým během a nočním vlhkem.

„Kam jedeme?“ tázala se, uvazujíc je oběma rukama a snažíc se zastrčiti je pod kalpaček.

„Kam oči nesou.“

„Tedy ne do Lubnů?“

Na Helenině tváři zračil se nepokoj a v bystrém pohledu, jaký vrhla na pana Zagłobu, byla zjevná nedůvěra, opět vzbuzená.

„Hleď, panno vzácná, mám svůj rozum a věř, že jsem všecko dobře prokalkuloval. A moje kalkulace opírá se o tuto moudrou maximu: neutíkej směrem, ve kterém budeš pronásledován. Nuže, jestliže nás v této chvíli pronásledují, pak nás pronásledují směrem k Lubnům, protože jsem se také včera hlasitě vyptával na cestu, a ohlásil jsem Bohunovi před odjezdem, že tam prchneme. Ergo: prcháme k Čerkasku. Začnou-li nás pronásledovat, tedy nebude to tak brzy, poněvadž to se stane, až když se přesvědčí, že nejsme na lubenské cestě, a to jim zabere asi dva dny času. Zatím budeme v Čerkasku, kde nyní stojí polské korouhve pana Piwnického a Rudominy. A v Korsunu je všecko vojsko hetmanské. Rozumíš, panno vzácná?“

„Rozumím, a dokud živa budu, zůstanu ti vděčna, vzácný pane. Nevím, kdo jsi, kde ses vzal v Rozlogách, ale domnívám se, že Bůh tě seslal k mé ochraně a spáse, jinak bych se byla raději nožem proklála, než bych podlehla moci toho násilníka.“

„Drak je to, úporně posedlý po tvé nevinnosti, panno.“

„Co jsem mu učinila, nešťastnice, že mne pronásleduje? Odedávna jsem ho znala a odedávna chovala jsem jej v nenávisti; odedávna budil ve mně jen strach. Což jsem na světě já jediná, že si mne oblíbil, že pro mne tolik krve prolil, že mi povraždil bratry? Bože, když na to vzpomenu, krev mi stydne. Co si počnu? Kam se před ním skryji? Nediv se, vzácný pane, mému bědování, jsemť nešťastna, je mi stydno těch milostných jeho vznětů, stokráte milejší by mně byla smrt!“

Helenina líčka zalila se plameny, na které skanuly dvě slzy, vylouděné hněvem, opovržením a bolestí.

„Nepopírám,“ řekl pan Zagłoba, „že veliké neštěstí stihlo váš dům, ale dovol, panno vzácná, abych ti řekl, že tvoji pokrevenci byli částečně tím sami vinni. Nebylo třeba slibovati kozákovi tvoji ruku a pak jej zase zraditi; když se to stalo, on se tak rozvzteklil, že žádná domluva moje nebyla nic platna. I mně bylo líto tvých pobitých bratří, zejména toho nejmladšího, byl zajisté skoro děckem, ale hned bylo patrno, že vyroste na velikého rytíře.“

Helena dala se do pláče.

„Nesluší slzy těm šatům, které máš na sobě, panno vzácná, osuš je tedy a řekni si pěkně, že to byla vůle boží. Bůh ztrestá vraha, který beztak již byl ztrestán tím, že prolil krev nadarmo a o tebe, panno, jediný a hlavní cíl svých vášní, přišel.“

Tu pan Zagłoba se odmlčel, za chvíli pak řekl:

„Ej, ten by se mnou zatočil – milý Bože! – jen kdyby mne dostal do rukou! Na ještěří kůži by mne vyvalchoval. Nevíš, panno vzácná, že se mi již v Galatě dostalo palmy od Turků, ale mám toho již dosti, netoužím po druhé, a proto nepospíchám k Lubnům, nýbrž k Čerkasku. Bylo by dobře utéci se ke knížeti, ale což kdyby nás dohonili? Zaslechla jsi, panno, že, když jsem odvazoval koně od kůlu, Bohunův sluha se již probudil. Což když strhl povyk? Pak by byli rázem připraveni ke stíhání a dopadli by nás v hodině – mají tam knížecí čerstvé koně, kdežto já neměl kdy na vybranou. Je to divoká bestie, ten Bohun, povídám ti, panno. Zošklivil se mi tak, že bych raději ďábla viděl než jej.“

„Chraň nás, Bože, jeho ruky!“

„Zničil se sám. Čigirin opustil proti rozkazu hetmanskému, s knížecím vojevodou ruským se znepřátelil. Nezbývá mu nic jiného, než prchnout ke Chmielnickému. Však on ztratí kuráž, bude-li Chmielnicki poražen, a to se již mohlo stát. Rzędzian potkal za Kremenčugem vojska, plující pod Barabašem a Krzeczowským proti Chmielovi, a mimo to dal se pan Stefan Potocki s husary po souši; ale Rzędzian proseděl v Kremenčugu deset dní, aby opravil čajku, a tak, než stihl do Čigirina, jistě k bitvě již došlo. Přes tu chvíli čekali jsme zprávy.“

„Nuže, to Rzędzian přivezl dopisy z Kudaku?“ tázala se Helena.

„Tak jest, byly to dopisy od pana Skrzetuského kněžně a tobě, panno vzácná, ale Bohun se jich zmocnil, všecko z nich zvěděl, a proto Rzędziana hned srazil k zem…