Ohněm a mečem I

V

Doraziv do Lubnů, pan Skrzetuski nezastal doma knížete, jenž byl odjel k panu Suffczyńskému, bývalému svému dvořanu, na křtiny do Sjenče a s ním kněžna, obě panny zbaražské a mnoho osob ode dvora. Bylo tedy vzkázáno do Sjenče i to, že se náměstník z Krymu vrátil, i že zavítal posel; zatím radostně vítali Skrzetuského po dlouhé cestě známí i druhové, a zejména pan Wołodyjowski, který po posledním souboji byl našemu náměstníkovi nejbližším přítelem. Tento rytíř vyznamenával se tím, že byl stále zamilován. Přesvědčiv se o neupřímnosti Anuše Borzobohaté, obrátil se s horoucím srdcem k Aněle Leńské, panně rovněž z fraucimoru, a když se i ta právě před měsícem zasnoubila s panem Staniszewským, tu jal se Wołodyjowski pro útěchu vzdychati po starší princezně zbaražské, Anně, neteři knížete Wiśniowieckého.

Nicméně sám chápal, že, zvednuv oči tak vysoko, nemohl by se ani tou nejmenší kojiti nadějí, tím méně, že se již o princeznu ucházeli námluvčí pan Bodzyński a pan Lassota jménem pana Przyjemského, vojevody łęczyckého. Vyprávěl tedy nešťastný Wołodyjowski tato nová soužení našemu náměstníkovi, zasvěcuje ho do všech dvorských záležitostí i tajností, jež ten poslouchal na půl ucha, maje zaujatu duši i srdce něčím jiným. Nebýti onoho tísnivého neklidu, který obyčejně s láskou, byť opětovanou, vždy chodívá ruku v ruce, byl by se pan Skrzetuski cítil šťasten, vrátiv se po dlouhé nepřítomnosti do Lubnů, kde jej obklopily vlídné tváře a onen ruch vojenského života, s nímž se zžil odedávna. Lubny totiž, ačkoli jako zámecká rezidence panská mohly, co se nádhery týče, rovnati se všem sídelním zámkům „panovníčků“, přece jen lišily se od nich tím, že život v nich byl přísný, opravdu táborový. Kdo neznal tamních obyčejů a pořádku, ten, byť přijel v době nejpokojnější, mohl se domnívati, že se tam chystá nějaká válečná výprava. Voják měl tam přednost před dvořanem, železo před zlatem, hlahol táborových polnic před šumem hostin a zábav. Všude vládl vzorný soulad a jinde neznámá kázeň; všude hemžilo se to rytířstvem od různých korouhví, obrněných, dragounských, kozáckých, tatarských i valašských, pod nimiž sloužilo nejen celé Zádněpří, nýbrž i ochotná šlechta ze všech okolních míst říše polské. Kdo se chtěl vycvičiti v pravé škole rytířské, ten táhl do Lubnů; nechyběli tam tudíž vedle Rusínů ani Mazuři ani Litva ani Malopolané, ba ani Prušáci. Pěší pluky a dělostřelectvo, neboli tak zvaný „ohnivý lid“, byly převážně složeny z vybraných Němců, najatých za vysoký žold; mezi dragouny sloužili hlavně místní lidé, Litva v tatarských korouhvích, Malopolané hrnuli se nejraději pod znaky obrněnců. Kníže také nestrpěl rytířstvu povalečství; proto vládl v táboře ustavičný ruch. Jedny pluky odcházely vystřídat posádky v pevnůstkách a polankách, jiné vcházely do hlavního města; po celé dny konala se mustrování a cvičení. Občas také, ačkoli byl pokoj od Tatarů, podnikal kníže daleké výpravy do hlubokých stepí a pustin, aby přiučil vojáky pochodům, aby pronikl tam, kam nepronikl nikdo, a aby rozšířil slávu svého jména. Tak minulého podzimu pustil se po levém břehu Dněpru do Kudaku, kde jej pan Grodzickij, velitel posádky, uvítal jako údělného panovníka; potom táhl podle porohů až k Chortyci a na posvátném poli Kučkasově dal nasypati velikou mohylu z kamenů na památku a na znamení, že se na tam té straně žádný ještě pán nedostal tak daleko.^[1]

Pan Bohuslav Maszkiewicz, dobrý, byť mladý voják a k tomu člověk, jenž tuto výpravu rovněž jako jiné pochody knížecí vypsal, vyprávěl o ní Skrzetuskému divy, což pan Wołodyjowski ihned potvrzoval, ježto se i on výpravy zúčastnil. Viděli tedy porohy a obdivovali se jim, zejména strašlivému Nenasytci, který rok co rok jako kdysi Scylla a Charybda pohlcoval několik desítek lidí. Potom dali se na východ, na spálené stepi, kde pro doutnající spáleniště nemohla jízda bráti se vpřed, až musili koním ovíjeti kolem nohou kůže. Setkali se tam s množstvím plazů, slepýšů a obrovských hadů, na deset loket zdéli a tlustých jako mužova paže. Cestou vřezávali do osamělých dubů pro aeterna rei memoria knížecí erby, nakonec zašli do tak pustých stepí, že tam nebylo lze zhlédnouti ani lidských stop.

„Myslil jsem,“ pravil učený pan Maszkiewicz, „Že budeme po vzoru Odysseově nuceni sestoupiti i do Hadu.“

Nato pan Wołodyjowski:

„Také přísahali lidé od korouhve pana korunního strážce Zamoyského, která šla v čele, že prý již viděli ony fines, jimiž se končí orbis terrarum.“

Náměstník vyprávěl druhům navzájem o Krymu, kde strávil skoro půl roku, čekaje na respons vznešeného chána, o tamních městech, zbylých z dávných časů, o Tatařích a o jejich válečné moci a konečně o strachu, v jakém žili, uslyševše o valné na Krym výpravě, které se měly účastniti všecky síly polské říše.

Takto rozprávějíce každého večera, očekávali návratu knížete; zatím představoval náměstník svým bližším známým pana Longina Podbipiętu, který si jako něžný člověk rázem získal srdcí, a projeviv při zkouškách s mečem svoji nadlidskou sílu, všeobecné si zjednával úcty. Vyprávěl již tomu i onomu o předku Stowejkovi i o uťatých třech hlavách, pomlčel pouze o svém slibu, nechtěje se vydávati v posměch. Zejména nalezli v sobě zálibu on i Wołodyjowski, a to pro obapolnou srdcí horoucnost; po několik dní také chodili spolu vzdychat na valy, jeden za hvězdičkou, zářící příliš vysoko, aby ji mohl dostati, alias za princeznou Annou – druhý za neznámou, od které jej dělily tři slíbené hlavy.

Wołodyjowski dokonce vábil pana Longina ke dragounům, ale Litvín se rozhodl, že vstoupí stůj co stůj pod znak obrněnců, aby sloužil pod Skrzetuským, o němž se radostně dověděl v Lubnech, že jej všichni pokládají za rytíře prvého řádu a jednoho z nejlepších důstojníků knížecích. A právě v korouhvi, ve které byl zástupcem velitele pan Skrzetuski, bylo vakantní místo po Zakrzewském s přezdívkou „Miserere mei“, jenž byl po dvě neděle nebezpečně nemocen a neměl naděje na život, protože se mu všecky rány vlhkem otevřely. Ke starostem lásky přidružil se …