Ohněm a mečem I

XIV

Hřmění kudackých děl slyšela také vojska, plující po bajdacích pod vůdcovstvím starého Barabaše a Krzeczowského.

Skládala se ze šesti tisíc regestrových kozáků a jednoho regimentu výborné pěchoty německé, jejíž plukovníkem byl Hans Flik.

Pan Mikuláš Potocki dlouho váhal, než vypravil kozáky proti Chmielnickému, ale protože měl na ně Krzeczowski ohromný vliv, a Krzeczowskému důvěřoval hetman bezmezně, poručil pouze Semenům, aby vykonali přísahu věrnosti – a vypravil je ve jménu božím.

Krzeczowski, voják plný zkušeností a značně proslavený z bojů dřívějších, byl svěřencem domu Potockých, jimž za vše vděčil: i za plukovnictví i za šlechtictví, když mu je na sněmu udělili, a konečně za rozsáhlé statky, položené při stoku Dněpru a Ladavy, kterých se mu doživotně od nich dostalo.

Nuže, tolik pout jej pojilo s říší polskou i s Potockými, že se ani stín nedůvěry nemohl vlouditi do hetmanské duše. Byl to ke všemu člověk v plné síle, totiž sotva padesáti let, a veliká budoucnost se před ním otvírala při službách rodné zemi. Někteří chtěli v něm spatřovati nástupce Stefana Chmieleckého, jenž, započav povolání jako prostý rytíř stepní, skončil je jako vojevoda kijevský a senátor polské říše. Na Krzeczowském záleželo, půjde-li toutéž cestou, na niž jej pudila statečnost, divoká energie a nezkrotná ctižádost, lačná stejně bohatství jako důstojenství. Právě z té ctižádosti horlivě se ucházel před nedávnou dobou o starostenství litynské, a když je konečně dostal pan Korbut, Krzeczowski hluboko zakopal do srdce zklamání, ale málem neonemocněl závistí a zármutkem. Nyní zdálo se, že se osud usmívá naň opětně, poněvadž obdržev od velikého hetmana tak důležitou funkci vojenskou, mohl směle doufati, že jeho jméno zavadí o sluch královský. A to bylo věcí důležitou, neboť pak stačilo pouze pokloniti se pánovi, aby se mu dostalo výsady s milými šlechtické duši slovy: „Bil nam čolom i prosyl, ščob jeho podaryty, a my, pomňavši jeho uslugi, dajem“ etc. Touto cestou dosahovalo se na Rusi bohatství i důstojenství; touto cestou přecházely ohromné rozlohy pustých stepí, které dříve patřily Bohu a říši polské, do rukou soukromých; touto cestou nuzáček vyrůstal na pána a mohl se těšiti nadějí, že jeho potomci zasednou mezi senátory.

Krzeczowského hnětlo jen to, že se v oné, jemu svěřené funkci musil sdíleti o moc s Barabašem, ale to bylo sdílení pouze dle jména. Ve skutečnosti starý plukovník čerkaský zestaral, zejména v poslední době, a zchřadl tak, že již jen tělem náležel této zemi, jeho duše však i mysl byly stále pohrouženy v otupělost a zmalátnění, kteréž obyčejně předcházejí skutečné smrti. Z počátku výpravy se vzchopil a začal se míti k světu dosti čile, řekl bys: při hlaholu vojenských polnic začala v něm silněji kolovati stará vojenská krev; byltě to přece svého času proslulý rytíř a stepní vůdce; ale hned potom, jak vyrazili, ukolébalo jej pleskání vesel, uspaly písně Semenů a mírný pohyb bajdaků, a tak zapomněl na boží svět. Krzeczowski vše řídil a obstarával, Barabaš pak probouzel se pouze k jídlu; nasycen tázal se dle zvyku po tom i onom – odbývali jej ledabylou odpovědí, konečně si vzdychl a říkával: „Ach, rád bych se s jinou válkou položil do hrobu, ale je to vůle Boží!“

Zatím bylo spojení s korunním vojskem, ubírajícím se pod vůdcovstvím Stefana Potockého, pojednou přetrženo. Krzeczowski si stěžoval, že husaři a dragouni táhnou příliš zvolna, že se mimo to loudají s přepravami, že mladý syn hetmanský nemá vojenských zkušeností, ale přes to vše dal veslovati a plouti kupředu.

Bajdaky tudíž pluly s dněprským proudem ke Kudaku, vzdalujíce se stále více korunních vojsk.

Konečně uslyšáno jedné noci hřmění děl.

Barabaš spal a nevzbudil se; zato Flik, který plul napřed, vsedl do kocábky a odebral se ku Krzeczowskému.

„Vzácný pane plukovníku,“ řekl, „to jsou kudacká děla! Co mám činiti?“

„Zastav bajdaky, vzácný pane. Zůstaneme přes noc v rákosí!“

„Chmielnicki patrně zámek obléhá. Po mém soudě měli bychom přispíšiti obleženým ku pomoci.“

„Netáži se po tvém mínění, vzácný pane, uděluji jen rozkazy. Velení je v rukou mých.“

„Pane plukovníku!…“

„Stát a čekat!“ řekl Krzeczowski.

Ale vida, že energický Němec potrhuje svým žlutým plnovousem a nehodlá ustoupiti bezdůvodně, dodal mírněji:

„Kastelán může do zítřka doraziti s jízdou, a ti tam tvrze za jednu noc nedobudou.“

„A nedorazí-li?“

„Počkáme třebas dva dni. Neznáš Kudaku, vzácný pane! Ti si vylámou zuby o jeho hradby, a já bez kastelána nepotáhnu obleženým na pomoc, vždyť nemám k tomu ani práva. Toť jeho věcí.“

Všecka oprávněnost zdála se býti na straně Krzeczowského, pročež Flik nenaléhal déle a vzdálil se ke svým Němcům. Za chvíli začaly se bajdaky přibližovati k pravému břehu a zajížděti do rákosí, které víc nežli na hony široko pokrývalo na tomto místě rozlitou řeku. Konečně ustalo šplounání vesel, lodi se v houštinách úplně skryly, a řeka se zdála býti zcela prázdna. Krzeczowski zakázal rozdělávání ohňů, zpěv písní i hovor, takže okolí bylo opředeno tichem, přerušovaným pouze vzdáleným ohlasem kudackých děl.

Nicméně na lodích nezamhouřil nikdo oka až na jediného Barabaše. Flik, člověk rytířský a bojechtivý, byl by rád letěl ptákem ke Kudaku. Semenové tázali se potichu sami sebe, co se asi může státi s tvrzí? Vydrží nebo nevydrží? Zatím hřmění vzmáhalo se stále více. Všichni byli přesvědčeni, že zámek odráží prudký útok. „Chmiel nežertuje, ale ani Grodzickij nežertuje!“ – šeptali si kozáci. „A co bude zítra?“

Tutéž otázku dával si dle všeho Krzeczowski, který, usednuv na přídi svého bajdaku, hluboce se zamyslil. Znal dobře a dávno Chmielnického, pokládal jej vždy až dosud za člověka kromobyčejných schopností, jemuž pouze chybělo pole působnosti, aby vzletěl jako orel, nyní však o tom Krzeczowski pochyboval. Děla hřměla stále, obléhal tedy Chmielnicki Kudak opravdu?

„Tomu-li tak,“ přemýšlel Krzeczowski, „je ten člověk ztracen!“

Jakže? Vzbouřiv Záporoží, zajistiv si chánovu pomoc, sebrav vojska, jakými dosud nevládl žádný z vatažků, místo aby co nejrychleji spěl na Ukrajinu, místo aby poštval obecný lid, přivábil grodovce, porobil co nejrychleji hetmany a opanoval celý kraj dříve, než by k jeho obraně přitrhla nová vojska, on – Chmielnicki, on, starý voják, žene útokem na nedobytnou tvrz, která jej může zdržeti rok? A svolí k tomu, aby se takto jeho nejlepší síly rozbily o hradby Kudaku, jako se dněprská vlna tříští o skály porohů? A počká u Kudaku, až se hetmanům dostane posil a oblehnou jej jako Nalevajka u Solonice?…

„Ten člověk je ztracen!“ opakoval si ještě jednou pan Krzeczowski. „Vlastní kozáci jej vydají. Nezdařený šturm vyvolá omrzelost a zmatek. Jiskra vzpoury uhasne v samém zárodku, a Chmielnicki nebude strašnější než meč, který se zlomil u rukojeti. Je to bloud!“

„Ergo?“ pomyslil si pan Krzeczowski. „Ergo vysadím zítra na břeh své Semeny a Němce, a příští noci udeřím znenadání na něho, zeslabeného šturmy, Záporožce porazím na hlavu a Chmielnického vrhnu spoutaného k hetmanským nohám. Bude to jeho vlastní vina, vždyť mohlo to dopadnouti jinak!“

Zde vzlétla nespoutaná ctižádostivost pana Krzeczowského na křídlech sokolích. Věděl dobře, že mladý Potocki žádnou měrou nemůže doraziti do zítřejší noci, nuže, kdo utne hydře hlavu? Krzeczowski! Kdo udusí vzpouru, která by mohla děsným požárem zachvátiti celou Ukrajinu? Krzeczowski! Snad se bude starý hetman poněkud horšiti, že se tak stane bez účasti synáčkovy, ale brzy se vybouří, a zatím všecky paprsky slávy a královské přízně ozáří čelo vítězovo.

Nikoli! Bude přece nutno rozděliti se o slávu se starým Barabašem a s Grodzickým! Pan Krzeczowski se silně zachmuřil, ale záhy se mu vyjasnila tvář. Vždyť to staré poleno, Barabaše, každým dnem zahrabou do země, a Grodzickij jen když bude moci seděti v Kudaku a tu i tam Tatary poplašiti z děl! Po ničem více netouží. Zůstává jediný Krzeczowski.

Jen když se mu dostane ukrajinského hetmanství!

Hvězdy kmitaly se na nebi, a plukovníkovi se zdálo, že jsou to klenoty v bulavě; vítr šuměl v rákosí, a jemu se zdálo, že to šumí hetmanský bunčuk.

Kudacká děla hřměla bez ustání.

„Chmielnicki položí hrdlo pod meč,“ uvažoval plukovník dále, „ale je to jeho vlastní vina! Mohlo býti jinak! Kdyby byl šel rovnou na Ukrajinu… mohlo býti jinak! Tam vře a hučí vše, tam leží prach, čekající pouze na jiskru! Polská říše je silná, ale na Ukrajině je bezmocná, a král je nemlád, neduživ!“

Jediná, Záporožci vyhraná bitva by vyvolala netušené následky…

Krzeczowski ukryl tvář do dlaní a seděl bez hnutí, zatím co se hvězdy skláněly níž a níže a zvolna zapadaly na stepi. Křepelky, skryté ve trávě, začaly na sebe pokřikovati. Zanedlouho mělo se rozednívati.

Konečně ztuhlo plukovníkovo přemítání v nezvratný záměr. Zítra udeří na Chmielnického a rozdrtí jej na prášek. Přes jeho mrtvolu dojde bohatství a důstojenství, stane se trestajícím nástrojem v rukou říše polské, jejím ochráncem, v budoucnu jejím hodnostářem a senátorem. Po vítězství nad Záporoží i Tatary nebude mu odřeknuto ničeho.

Ale vždyť – nedostalo se mu litynského starostenství.

Při vzpomínce na to Krzeczowski zaťal pěsti. Nedostalo se mu starostenství přes mocný vliv jeho protektorů, Potockých, přes jeho válečné zásluhy, pouze proto, že byl homo novus a jeho sok odvozoval rod od knížat. V té říši polské nestačilo býti šlechticem, bylo dlužno ještě čekati, aby se to šlechtictví potáhlo plísní jako víno, aby zrezovatělo jako železo.

Jediný Chmielnicki mohl zavésti nový pořádek věcí, kterému by bohdá i sám král byl přízniv – ale on, nešťastník, raději chce rozbíti si hlavu o kudacké skály.

Plukovník se zvolna uklidňoval. Odřekli mu jednou starostenství – co na tom? Tím spíše se nyní vynasnaží, aby mu je nahradili, zejména po vítězství, po udušení vzpoury, po osvobození Ukrajiny, ano celé říše polské od války domácí! Pak mu neodřeknou ničeho, pak nebude potřebovati ani Potockých.

Ospalá hlava se sklonila na prsa – i usnul, blouzně o starostenstvích, o kastelánství, o darech královských i sněmovních…

Když se vzbudil, již svítalo. Na bajdacích ještě všecko spalo. V dáli třpytily se v bledém, prchavém svitu dněprské vody. Kolem panovalo naprosté ticho. Právě to ticho jej vzbudilo.

Kudacká děla přestala hřmíti.

„Co to?“ pomyslil si Krzeczowski. „První šturm byl odražen? Či byl snad Kudak dobyt?“

Ale to není možné!

Nikoli! Odražení kozáci leží prostě někde poblíž zámku a olizují si rány, a jednooký Grodzickij dívá se na ně skrze střílny, míře děly nanovo.

Zatím bude šturm obnoven, a oni si znovu vylámou zuby.

Zatím se rozednilo. Krzeczowski vzbudil na svém bajdaku lidi a poslal člun pro Flika.

Flik se dostavil neprodleně.

„Vzácný pane plukovníku!“ řekl k němu Krzeczowski. „Nedorazí-li kastelán do večera a bude-li na noc šturm obnoven, vyrazíme tvrzi na pomoc.“

„Moji lidé jsou připraveni,“ odvětil Flik.

„Nuže, rozdej jim prach i kule.“

„Jsou rozdány.“

„V noci vystoupíme na břeh a dáme se co nejtišeji po stepi. Obejdeme je znenadání.“

„Gut, sehr gut! Ale neměli bychom se poněkud přiblížiti po bajdacích? Ke tvrzi jsou asi čtyři míle. To jest pro pěchotu trochu daleko.“

„Pěchota vsedne na koně Semenů.“

„Sehr gut!“

„Lidé ať leží v síťoví tiše, na břeh ať nevycházejí a netropí hluku. Ohně nerozdělávat, sice by nás kouř prozradil. Oni nesmějí o nás věděti.“

„Mlha je taková, že ani kouře nezahlédnou.“

Vskutku, řeka, mělčina porostlá rákosím, ve které stály bajdaky, i stepi byly pokryty, kam oko dohlédlo, bílým, neproniknutelným závojem. A že teprve svítalo, mohly mlhy ještě spadnouti a odhaliti stepní prostranství.

Flik odjel. Lidé na bajdacích se zvolna probouzeli; ihned byly ohlášeny rozkazy Krzeczowského, aby bylo zachováno ticho – a tak se dávali do ranního posilku bez vojenského ruchu. Kdo by přecházel po břehu nebo plul středem řeky, netušil by ani, že se v sousedním rameni jejím skrývá několik tisíc lidí. Koním se dávalo žráti z ruky, aby neržáli. Bajdaky, zahalené mlhou, ležely ztajeny v rákosovém lese. Jen tu a tam rychle ujížděla malá „pidizdka“ o dvou veslech, rozvážející suchary a rozkazy, jinak všude panovalo hrobové ticho.

Pojednou ve trávě, rákosí, houštinách a křoví u břehu, kolem celého ramene, ozvaly se podivné a přečetné hlasy, volající:

„Pugu! Pugu!“

Ticho…

„Pugu! Pugu!“

A zase nastalo ticho, jako kdyby ony hlasy, volající na březích, čekaly na odpověď.

Ale odpovědi se nedostávalo. Volání zaznělo po třetí, ale rychlejší a netrpělivější.

„Pugu! Pugu!“

Tehdy ze strany lodí ozval se uprostřed mlhy hlas Krzeczowského:

„Kdo je tu?“

„Kozák z Lugu!“

Semenům, ukrytým na bajdacích, začala srdce neklidně bušiti. Ono tajemné volání bylo jim dobře známo. Tímto způsobem dorozumívali se spolu Záporožci na přezimovacích stanicích, tímto způsobem rovněž zvali za válek k rozhovoru bratry kozáky regestrové i grodové, mezi nimiž bývalo mnoho tajných příslušníků bratrstva.

Hlas Krzeczowského ozval se opět:

„Co chcete?“

„Bohdan Chmielnicki, hetman záporožský, oznamuje, že jsou děla obrácena proti mělčině.“

„Vyřiďte záporožskému hetmanovi, že naše jsou obrácena proti břehům.“

„Pugu! Pugu!“

„Co chcete ještě?“

„Bohdan Chmielnicki, hetman záporožský, žádá svého přítele, pana plukovníka Krzeczowského, o rozmluvu.“

„Nuže, ať dá rukojmí.“

„Deset kureňových.“

„Ujednáno!“

V té chvíli zapestřily se břehy říčního ramene jako květem Záporožci, kteří vyvstávali uprostřed rákosí, v němž byli ukryti. V dáli od stepí táhlo k nim jízdectvo a děla, ukázaly se desítky, ano i sta praporů, odznaků, bunčuků. Táhli se zpěvem a vířením v kotly. Vše to dohromady podobalo se spíše radostnému vítání nežli střetnutí se nepřátelských sil.

Semenové z bajdaků odpověděli výkřiky. Zatím dorazily čluny, vezoucí kureňové atamany. Krzeczowski vsedl do jednoho z nich a odjel na břeh. Tam byl mu dán kůň, a on okamžitě odveden k Chmielnickému.

Chmielnicki, spatřiv jej, smekl čapku a pak jej srdečně uvítal.

„Urozený pane plukovníku,“ řekl, „starý příteli můj a kamaráde! Když ti pan korunní hetman poručil, abys mne polapil a předvedl do tábora, nechtěl jsi tak učiniti, nýbrž jsi mne varoval, abych se zachránil útěkem, za kterýžto čin jsem ti zavázán vděkem a bratrskou láskou!“

To řka, vlídně mu podal ruku, ale začernalá tvář Krzeczowského zůstala chladna jako led.

„A nyní, když ses zachránil, urozený pane hetmane,“ řekl, „podnítil jsi rebelii.“

„Jdu žádat zadostiučinění za křivdy, spáchané na mně, na tobě i na celé Ukrajině, s privilegii královskými v ruce a v té naději, že náš milostivý pán nebude mi toho míti za zlé.“

Krzeczowski začal bystře hleděti Chmielnickému do očí i řekl s důrazem:

„Oblehl jsi Kudak?“

„Já? Leda bych se minul s rozumem. Kudaku jsem se vyhnul, ani jsem nevystřelil, ačkoli mi starý slepec dával o sobě věděti děly. Mám na pilno do Ukrajiny, nikoli do Kudaku, a k tobě mám na pilno, ke starému druhovi, dobroději.“

„Čeho tedy žádáš ode mne?“

„Jeď se mnou trochu do stepi, porozprávíme si.“

Rozjeli se koňmo a vzdálili se. Zdrželi se asi hodinu. Po návratu byla tvář Krzeczowského bleda a strašna. Záhy také začal se loučiti s Chmielnickým, který mu řekl na cestu:

„Jen dva budeme na Ukrajině a nad námi pouze král a nikdo více.“

Krzeczowski se obrátil k bajdakům. Starý Barabaš, Flik a stařešina netrpělivě ho očekávali.

„Co jest? Co jest?“ byl tázán ze všech stran.

„Vystoupiti na břeh!“ velitelským hlasem odpověděl Krzeczowski.

Barabaš nadzvedl ospalá víčka; jakýsi podivný plamen šlehl mu v očích.

„Jakže?“ řekl.

„Vystoupiti na břeh! Vzdáme se!“

Krvavá vlna vyrazila na bledou a zežloutlou tvář Barabašovu. Vstal z kotle, na němž seděl, vzpřímil se a pojednou ten shrbený, vetchý stařec se změnil v obra, plného života i síly:

„Zrada!“ vzkřikl.

„Zrada!“ opakoval Flik, chápaje se rukojeti meče.

Ale nežli jej vytasil, pan Krzeczowski zasvištěl šavlí a jediným rozmachem srazil jej na palubu.

Potom seskočil z bajdaku do kocábky, těsně u něho stojící, ve které sedělo čtvero Záporožců s vesly v rukou, i vzkřikl:

„Mezi bajdaky!“

Člun se rozletěl jako šíp, pan Krzeczowski pak, stoje uprostřed, s čapkou na zakrvácené šavli, s očima jako plameny, křičel mohutným hlasem:

„Děti! Nebudeme vražditi našinců! Ať žije Bohdan Chmielnicki, hetman záporožský!“

„Ať žije!“ opakovaly steré i tisíceré hlasy.

„Na pohybel Lachům!“

„Na pohybel!“

Řevu z bajdaků odpovídaly výkřiky Záporožců na březích. Ale mnoho lidí na lodích, stojících opodál, nevědělo ještě, oč běží; teprve, když se všude rozšířila zpráva, že pan Krzeczowski přechází k Záporožcům, pravá zuřivost radosti zachvátila Semeny. Šest tisíc čapek vyletělo do výše, šest tisíc ručnic zahouklo výstřely. Bajdaky se zatřásly pod kročeji molodců. Nastala vřava a shon. Nicméně musila tato radost býti zbrocena krví, protože starý Barabaš chtěl raději zahynouti než zraditi prapor, pod kterým sloužil věk života. Několik desítek čerkaských lidí přidalo se k němu, i rozzuřila se krátká, strašná bitva – jako všecky boje, v nichž hrstka lidí, přející si ne milosti, nýbrž smrti, brání se davům. Ani Krzeczowski, ani kdo z kozáků nenadál se takového odporu. Ve starém plukovníkovi probudil se bývalý lev. Na vyzvání, aby složil zbraň, odpovídal výstřely i bylo jej viděti s bulavou v ruce, s vlajícími, bílými vlasy, kterak hromovým hlasem a s mladistvou energií vydává rozkazy. Jeho loď byla obklíčena ze všech stran. Lidé z těch bajdaků, které se nemohly prodrati, naskákali do vody a plovouce nebo brodíce se v rákosí, zachycujíce se okraje nepřátelské lodi, vztekle na ni doráželi. Odpor byl krátký. Barabašovi věrní Semenové, prokláni, porubáni nebo utlučeni pěstmi, zalehli palubu mrtvi – stařec ještě se bránil se šavlí v ruce.

Krzeczowski prodral se až k němu.

„Vzdej se!“ vzkřikl.

„Zrádce! Na pohybel!“ odvětil Barabaš a zvedl šavli k sečné ráně.

Krzeczowski rychle se uhnul k davu.

„Bij!“ zvolal na kozáky.

Ale zdálo se, že nikdo nechce první zvednouti ruku na starce. Na neštěstí však plukovník sklouzl v krvi a sklesl.

Leže, nebudil již té úcty nebo strachu, a hned několik hrotů se vhroužilo do jeho těla. Stařec mohl jen vzkřiknouti: „Ježíši, Maria!“

Začali sekati do ležícího a rozsekali jej na kousky. Uťatou hlavu přehazovali si z bajdaku na bajdak, hrajíce si jí jako míčem tak dlouho, až po neobratném hodu spadla do vody.

Zůstali ještě Němci, s nimiž byla tužší práce, protože se regiment skládal z tisíce vojáků, starých a vycvičených v různých bojích.

Chrabrý Flik sice padl rukou Krzeczowského, ale v čele regimentu ještě zůstal Johan Werner, podplukovník, veterán ještě z třicítileté války.

 

„Ať žije Bohdan Chmielnicki, hetman záporožský!“

 

Krzeczowski byl si vítězstvím téměř jist, neboť německé bajdaky byly obklíčeny ze všech stran kozáckými, chtěl však Chmielnickému zachovati tak značný sbor nevyrovnatelné a dokonale vyzbrojené pěchoty, pročež raději s nimi začal vyjednávati.

Zdálo se po nějakou dobu, že Werner souhlasí, rozmlouval totiž s Krzeczowským klidně a pozorně naslouchal všelikým slibům, jakými proradný plukovník vůči němu neskrblil. Žold, jejž dluhovala říše polská, měl býti okamžitě za prošlou dobu a ještě za rok předem vyplacen. Po roce mohli se knechti odebrati, kam libo, třebas i do korunního tábora.

Werner jako by se rozmýšlel, ale zatím vydal potichu rozkaz, aby bajdaky byly k sobě sraženy tak, aby utvořily jediný sražený kruh. Na okraji toho kruhu stanula hradba pěšáků, urostlých a silných lidí, oděných ve žluté kolety, a s klobouky téže barvy, v plném bitevním šiku, s levou nohou posunutou vpřed k výstřelu a s mušketami po pravém boku.

Werner s taseným kordem v ruce stál v prvé řadě a dlouho se rozmýšlel.

Konečně zvedl hlavu.

„Herr Hauptmann!“ řekl. „Souhlasíme!“

„Nepochodíte špatně při nové službě!“ zvolal Krzeczowski s radostí.

„Ale s podmínkou…“

„Souhlasím předem.“

„Když tak, nuže, dobrá! Naše služba u polské říše se končí v červnu. Od června přejdeme k vám.“

Zakletí vydralo se Krzeczowskému z úst, on však výbuch zadržel.

„Tropíš si šašky, urozený pane leutenante?“ tázal se.

„Nikoli!“ odvětil flegmaticky Werner. „Naše vojenská čest nám velí, abychom dostáli smlouvě. Služba se končí v červnu. Sloužíme za peníze, ale nejsme zrádci. Jinak by nás nikdo nenajímal, a vy sami byste nám nedůvěřovali, neboť, kdo by vám ručil, že v první bitvě nepřejdeme zase k hetmanům?“

„Čeho tedy žádáte?“

„Abyste nás nechali odejíti.“

„Z toho nebude nic, ztřeštěný člověče. Dám vás pobíti do posledního muže!“

„A kolik při tom ztratíš svých?“

„Noha se odtud nedostane.“

„Polovička z vás nezbude.“

Oba měli pravdu; proto nechtěl Krzeczowski, ač Němcova netečnost bouřila v něm všecku krev a začínal jej dusiti vztek, boj ještě zahájiti.

„Než slunce sejde z mělčiny,“ zvolal, „rozmyslete si to, pak dám stisknouti kohoutky!“

A rychle odjel ve své kocábce, aby se poradil s Chmielnickým.

Nastala chvíle očekávání. Kozácké bajdaky obklíčily těsnějším okruhem Němce, kteří zachovávali chladnou postavu, jakou jen starý a z míry vycvičený voják dovede zachovati při nebezpečí. Na hrozby a urážky, přes tu chvíli chrlené z kozáckých bajdaků, odpovídali pohrdavým mlčením. Byl to vskutku okázalý pohled na ten klid uprostřed stále prudších výbuchů vzteku se strany molodců, kteří, vyhrůžně potřásajíce kopími a „piščely“, skřípějíce zuby a proklínajíce, netrpělivě očekávali povelu k boji.

Zatím slunce, stáčejíc se od jihu k západní straně nebe, zvolna snímalo své zlaté lesky z mělčiny, která se postupně hroužila ve stín.

Konečně pohroužila se úplně.

Tehdy zaječela trubka, a hned potom ozval se zpovzdálí hlas Krzeczowského:

„Slunce zapadá! Rozmysleli jste si to již?“

„Ano, již!“ odvětil Werner. A obrátiv se k vojákům, zamával taseným kordem.

„Feuer!“ zavelel klidným, flegmatickým hlasem.

Třesklo to! Šplýchání od těl, padajících do vody, výkřiky vzteku a zimniční palba odpovídaly hlasu německých mušket. Děla, namířená ke břehu, ozvala se basem a počala chrliti koule na německé bajdaky.

Kouř zahalil mělčinu zcela – pouze uprostřed křiku, třesku, svištění tatarských šípů, praskotu „piščelů“ a samopalů ohlašovaly pravidelné salvy mušket, že se Němci stále ještě brání.

Při západu slunce bitva ještě zuřila, ale zdálo se, že ochabuje. Chmielnicki v průvodu Krzeczowského, Tuhaj-beje a několika atamanů přijel až na sám břeh obhlédnout boj. Vzduté nozdry vůdcovy vdechovaly kouř z prachu, a uši se s rozkoší opájely křikem tonoucích a vražděných Němců. Všichni tři vůdci hleděli na řež jako na divadlo, které bylo současně příznivou pro ně věštbou.

Boj ustával. Výstřely zmlkly, zato však stále hlučnější výkřiky kozáckého triumfu dorážely k nebi.

„Tuhaj-beji!“ řekl Chmielnicki. „Toť den prvého vítězství!“

„Není jasyru!“ osopil se murza. „Nechci takových vítězství!“

„Dostane se ti ho na Ukrajině. Celý Stambul i Galatu naplníš svými zajatci!“

„Dostane se mi aspoň tebe, nebude-li nikoho jiného!“

To praviv, sveřepý Tuhaj-bej zlověstně se zachechtal, za chvíli pak dodal:

„Ale býval bych rád, kdybych byl dostal ty ‚Franky‘.“

Zatím bitva ustala zcela. Tuhaj-bej obrátil koně k táboru a za ním ostatní.

„Nuže! A nyní na Žluté Vody!“ zvolal Chmielnicki.