Ohněm a mečem I

XVIII

Kurcewiczovi ještě nespali. Večeřeli v oné síni, naplněné zbrojemi, která se táhla po celé šíři domu, od majdanu až k sadu na druhé straně. Zočivše Bohuna i pana Zagłobu, vyskočili rovnýma nohama. Na kněžnině tváři zračilo se nejen překvapení, ale zároveň i nevrlost a strach. Mladí kněžici byli tu jen dva: Simeon a Mikuláš.

„Bohune!“ řekla kněžna. „Co zde děláš?“

„Přijel jsem se vám poklonit, maty. Nu, co? Nemáte radost?“

„Mám radost, mám, divím se jen, žes přibyl, poněvadž jsem slyšela, že jsi v Čigirině strážní službou. A koho nám to Bůh s tebou seslal?“

„Toť pan Zagłoba, šlechtic, můj přítel.“

„Jsme potěšeni, milosti,“ řekla kněžna.

„Jsme potěšeni,“ opakovali Simeon a Mikuláš.

„Vzácná paní!“ vece šlechtic. „Pravda, že nevčasný host je horší nežli Tatařín, však i to je známo, že kdo chce přijíti do nebe, musí poutníka do domu přijmouti, hladového nasytiti, žíznivého napojiti.“

„Nuže, posaďte se, jezte a pijte,“ pravila stará kněžna. „Děkujeme, že jste přijeli. Nu, nu, Bohune, věru, nenadála jsem se tě, snad máš s námi co jednati?“

„Snad mám,“ řekl zvolna vatažka.

„A co asi?“ tázala se kněžna neklidně.

„Dojde na to, pak si pohovoříme. Přejte odpočinku. Jedu rovnou z Čigirina.“

„Patrně jsi tedy k nám spěchal?“

„A kam také jinam bych spěchal, ne-li k vám? A kněžice doňa je zdráva?“

„Zdráva,“ řekla kněžna suše.

„Rád bych oči potěšil také pohledem na ni.“

„Helena spí.“

„To je škoda. Já se totiž dlouho nezdržím.“

„A kam jedeš?“

„Je vojna, maty! Není na nic pokdy. Každé chvíle vypraví se do pole hetmani, a bude mi líto, abych zabíjel Záporožce. Což jsme se spolu s nimi málo najezdili za tureckým dobrem – viďte, kněžicové? – Po moři pluli, sůl i chléb spolu jedli, pili a hýřili, kdežto teď jsme jim nepřáteli.“

Kněžna bystře pohlédla na Bohuna. Hlavou jí prolétla myšlenka, že snad Bohun má v úmyslu spojiti se s rebelií a že přijel vyzkoumat její syny.

„A co hodláš učiniti?“ tázala se.

„Já, maty? Nu, co? Je těžko zabíjeti našince, ale je to nutno.“

„Tak i my učiníme,“ řekl Simeon.

„Chmielnicki je zrádce!“ dodal mladý Mikuláš.

„Na pohybel zrádcům!“ řekl Bohun.

„Aby je kat spral!“ dokončil Zagłoba.

Bohun začal opět mluviti:

„Tak je to na světě. Kdo je ti dnes přítelem, zítra je Jidášem. Nikomu nelze na světě věřit.“

„Jen dobrým lidem,“ řekla kněžna.

„Zajisté, dobrým lidem lze věřiti. Proto i já vám věřím a miluji vás, že jste dobří lidé, nikoli zrádci…“

Bylo cos tak divného ve vatažkově hlasu, že na chvíli zavládlo hluboké mlčení. Pan Zagłoba díval se na kněžnu a pomžikával svým zdravým okem, kněžna pak utkvěla zrakem na Bohunovi.

Ten pokračoval:

„Válka lidí neživí, nýbrž ničí, a právě proto chtěl jsem vás ještě viděti, než se vydám na cestu. Kdož ví, vrátím-li se, a vy byste mne litovali, poněvadž jste mými upřímnými druhy… není-li pravda?“

„Tak nám dopomáhej Bůh! Známe tě od malička.“

„Tys náš bratr,“ dodal Simeon.

„Vy jste knížata, jste šlechta a nezhrdli jste kozákem, vlídně jej přijali do domu a příbuznou doňu zaslíbili, protože jste věděli, že bez ní není pro kozáka ni žití ni bytí, a tak jste se smilovali nad kozákem.“

„Nestojí to ani za řeč,“ řekla spěšně kněžna.

„Nikoli, maty, stojí to za řeč, protože vy jste mými dobrodinci, a já také jsem požádal zde tohoto šlechtice, přítele svého, aby mne přijal za syna a připustil k erbu, aby vám nebylo stydno, že dáváte příbuznou kozákovi. S čímž pan Zagłoba souhlasil, my oba pak postaráme se o svolení sněmu, a po válce se pokloním panu velikému hetmanovi, který, jsa mi nakloněn, snad mně bude podporovati; vždyť i Krzeczowskému vymohl nobilitaci.“

„Pomáhej ti Bůh!“ řekla kněžna.

„Vy jste lidé upřímní, a já vám děkuji. Ale rád bych před válkou slyšel z vašich úst ještě jednou, že mi doňu dáváte a že slovu dostojíte. Šlechtické slovo není dým – a vy jste přece šlechta, jste knížata.“

Vatažka mluvil pomalým a slavnostním hlasem, ale v jeho řeči se při tom zachvívala jakási vyhrůžka, že dlužno souhlasiti se vším, oč žádal.

Stará kněžna pohlédla na syny, ti opět na ni, a na chvíli zavládlo ticho. Pojednou raroh, sedící na bidle u stěny, zakvílel, ač bylo ještě daleko do úsvitu; za ním se ozvali jiní; veliký skalní orel se vzbudil, potřásl křídly a začal křičeti.

Louč, hořící v krbu, uhasínala. V jizbě se setmělo a zachmuřilo.

„Mikuláši, uprav oheň,“ řekla kněžna.

Mladý kněžic přiložil novou louč.

„Nuže? Slibujete?“ tázal se Bohun.

„Musíme se optati Heleny.“

„Ať mluví za sebe, vy také za sebe. Slibujete?“

„Slibujeme,“ řekla kněžna.

„Slibujeme,“ opakovali kněžici.

Bohun pojednou vstal a obrátiv se k Zagłobovi, řekl povýšeným hlasem:

„Vzácný pane Zagłobo! Požádej i ty o ruku dívčinu; snad i tobě bude slíbena.“

„Což jsi opilý, kozáče?“ zvolala kněžna.

Bohun místo odpovědi vyňal dopis Skrzetuského a obrátiv se k Zagłobovi, řekl:

„Čti.“

Zagłoba dopis vzal a začal jej předčítati za mrtvého ticha.

Když skončil, Bohun založil ruce na prsou.

„Nuže, komu dáte dívku?“ tázal se.

„Bohune!“

Vatažkův hlas podobal se sykotu hada.

„Zrádcové, padouši, lotři, Jidášové!…“

„Hola, synkové, šavle do rukou!“ vzkřikla kněžna.

Kurcewiczové přiskočili bleskem ke stěnám a strhli zbraň.

„Vzácní pánové, jen klidně!“ zvolal Zagłoba.

Však nežli dořekl, Bohun vytrhl od pasu bambitku a střelil.

„Ježíši!“ zaúpěl kněžic Simeon, učinil krok vpřed, začal rukama házeti ve vzduchu a těžce dopadl k zemi.

„Čeledi, pomoc!“ zoufale volala kněžna.

Ale v téže chvíli zahoukly na dvoře i směrem od sadu další výstřely, dveře i okna s praskotem se rozletěly a něco přes deset Semenů vřítilo se do síně.

„Na pohybel!“ zahulákaly sveřepé hlasy.

Na majdaně ozval se zvon na poplach. Ptactvo v síni začalo vřískat; lomoz, střelba a křik vystřídaly nedávné ticho spícího statku.

Stará kněžna vrhla se, vyjíc jako vlčice, na tělo Simeonovo, trhající sebou v posledních křečích, ale hned ji uchopilo dvé Semenů za vlasy a odvléklo stranou, zatím co mladý Mikuláš, zatlačen do kouta v síni, zuřivě a se lví odvahou se bránil.

„Proč!“ vz…