Ohněm a mečem I

XXII

Kníže vojevoda ruský, nežli se potkal s panem Skrzetuským, sedícím na sutinách Rozlog, věděl již o porážce korsunské, protože jej o ní zpravil v Sahotyně pan Polanowski, knížecí druh husarský. Před tím prodlel kníže v Pryluce a odtamtud vyslal pana Bohuslava Maszkiewicze s listem k hetmanům, dotazuje se, kde by mu uložili, aby se postavil s veškerým vojskem. Ježto však po panu Maszkiewiczovi s odpovědí hetmanů dlouho nebylo vidu, vydal se kníže k Perejaslavi, rozesílaje na všecky strany výzvědné oddíly, jakož i rozkazy, aby se pluky, které po Zádněpří byly ještě tu a tam rozptýleny, stáhly do Lubnů co nejrychleji.

Ale došly zprávy, že se několik kozáckých korouhví, stojících po polankách na pomezí proti Tatarsku, rozpadlo nebo dokonce přešlo ke vzpouře. A tak viděl kníže své síly pojednou ztenčeny, což jej nemálo soužilo, kdyžtě se nenadál, že by lidé, které tolikráte vedl k vítězství, mohli jej vůbec někdy opustiti. Nicméně, setkav se s panem Polanowským a obdržev zprávy o neslýchané porážce, zatajil ji před vojskem a táhl dále ke Dněpru, chtěje jíti nazdařbůh, do středu bouře i vzpoury, buďto pomstít porážku, neslavné činy vojsk zahladiti nebo sám prolít krev. Soudil při tom, že se při porážce něco a snad i valně vojska korunního jistě zachránilo. Kdyby ti zesílili jeho šestitisícovou divizi, mohl by se změřiti se Chmielnickým s nadějí na vítězství.

Stanuv tedy v Perejaslavi, uložil malému panu Wołodyjowskému i panu Kuszelovi, aby rozeslali své dragouny na všecky strany, do Čerkaska, do Mantova, Šekjerné, Bučače, Stajků, Trechtymirova, Ržiščova, aby sehnali všeliké lodi i prámy, jaké by se v okolí nalezly. Potom se mělo vojsko přepraviti z levého břehu do Ržiščova.

Vyslané oddíly zvěděly od zběhů, s nimiž se tu i tam setkávaly, o porážce, ale ve všech oněch místech nenašli lodi ani jediné, protože, jak již bylo vzpomenuto, polovici jich dávno pobral veliký hetman korunní pro Krzeczowského a Barabaše, zbytek pak selský lid, vzbouřený na pravém břehu, zničil ze strachu před knížetem. Nicméně dostal se pan Wołodyjowski s desíti muži na pravý břeh, poručiv sestaviti co nejrychleji vory z kmenů. Tam zjímal několik kozáků, jež předvedl knížeti. Od nich zvěděl kníže o příšerných rozměrech vzpoury a strašlivém ovoci, jaké již přinesla korsunská porážka. Celá Ukrajina povstala jako jeden muž. Vzpoura se šířila jako povodeň, která proudíc rovinou, zabírá ve mžiku prostranství stále větší a větší. Šlechta se bránila na zámcích i zámečcích. Ale mnohé z nich byly již dobyty.

Síly Chmielnického rostly každým okamžikem. Zjímaní kozáci odhadovali číslici jeho vojsk na dvě stě tisíc lidí, a ty síly mohly se v několika dnech snadno zdvojnásobiti. Proto stál po bitvě ještě v Korsunu a při tom, používaje chvíle klidu, pořádal své nesčetné zástupy. Selský lid rozdělil na pluky, ustanovil plukovníky z atamanů a nejzkušenějších esaulů záporožských – vypravoval předvoje nebo celé divize, aby dobývaly blízkých zámků. Uváživ to vše, kníže Jeremi viděl, že jednak při nedostatku lodí, jejichž opatření pro 6000 mužů vojska zabralo by několik týdnů času, jednak při nepřítelově síle, zmohutnělé nad všelikou míru, není prostředku, jak se přepraviti přes Dněpr z území, v němž se nyní ocitl. Na válečné radě byli pan Polanowski, plukovník Baranowski, „strážce“ pan Alexander Zamoyski, pan Wołodyjowski i Wurcel toho mínění, že by se mělo vyraziti na sever k Černigovu, který ležel za hustými lesy, odtamtud jíti na Lubeč a tam teprve přepraviti se ku Brahinu. Byla to cesta dlouhá a nebezpečná, protože za černigovskými lesy ležely směrem k Brahinu obrovské bažiny, přes něž ani pěchotě nebylo snadno se přepraviti, což teprve těžké jízdě, vozům a dělostřelectvu. Knížeti však byla po chuti ta rada, toužil jen, aby se před tou dlouhou a, jak tušil, také nenávratnou cestou ukázal tu a tam na Zádněpří ještě jednou, aby výbuchu z počátku zabránil, šlechtu pod svá křídla shromáždil, hrůzou prochvěl a památku na onu hrůzu mezi lidem zůstavil, která za jeho nepřítomnosti měla samojediná býti strážcem kraje a ochráncem všech, kdo s vojskem nemohli táhnouti. Mimo to byly kněžna Griselda, panny Zbaražské, fraucimor, celý dvůr a některé regimenty, zejména pěší, ještě v Lubnech, rozhodl se tedy kníže, že si zajde do Lubnů, aby se naposledy rozloučil.

Vojska vyrazila téhož dne, v čele jich pan Wołodyjowski se svými dragouny, kteří, ač všichni bez výjimky Rusíni, přece sevřeni v pouta kázně a přeměněni v řádného vojáka, skoro všecky ostatní korouhve předčili věrností. Kraj byl ještě kliden. Místy tvořily se již shluky chátry, drancujíce dvory stejně jako sedláky. Těch bylo cestou valně pobito a na kůly nabodáno. Ale sedláci nepovstávali nikde. Mysli vřely, v selských očích i duších hořel oheň, zbrojeno potichu, lidé prchali za Dněpr. Nicméně převládal ještě strach nad lačností po krvi a vraždě. Pouze to mohlo býti pokládáno za zlou věštbu do budoucna, že dokonce i v těch vískách, v nichž se sedláci dosud nerozběhli za Chmielem, prchali, jakmile se blížila vojska knížecí, jako z obavy, že jim strašlivý kníže vyčte, co bylo utajeno ve svědomí, a předem ztrestá. Však on také trestal tam, kde nalezl sebe menší příznak osnující se vzpoury, a poněvadž byl povahy nezkrotné i v odměňování i trestání, trestal bez ohledu a slitování. Bylo lze říci, že se po obou stranách Dněpru vznášeli tenkráte dva upíři – jeden nad šlechtou – Chmielnicki, druhý nad vzbouřeným lidem – kníže Jeremi. Lidé si mezi sebou šeptali, že, až se ti dva střetnou, snad slunce se zatmí a vody ve všech řekách zrudnou. Ale střetnutí nebylo blízké, poněvadž se onen Chmielnicki, vítěz u Žlutých Vod, vítěz u Korsunu, onen Chmielnicki, který korunní vojsko zdrtil na padrť, hetmany vzal do zajetí a nyní stál v čele několika statisíců válečníků, prostě bál toho pána z Lubnů, který jej chtěl vyhledati za Dněprem. Knížecí vojska přešla právě Sleporod, kníže sám pak zastavil se ve Filipově k odpočinku, když mu bylo oznámeno, že přibyli poslové Chmielnického s li…