Ohněm a mečem I

XXIX

Lze snadno pochopiti, jak přijal kníže zprávu, kterou mu na úsvitě podal pan Skrzetuski o tom, jak Osiński i Korycki odřekli. Všecko se utvářelo tak, že bylo třeba tak veliké duše, jakou měl onen železný kníže, aby nepodlehl, sobě nezoufal a nesložil rukou v klín. Nadarmo měl tedy promarniti obrovské jmění na vydržování vojsk, nadarmo měl zmítati sebou jako lev v síti, nadarmo utínati jednu hlavu vzpoury po druhé! Nadcházel okamžik, ve kterém bylo mu pocítiti vlastní bezmocnost, ustoupiti někam daleko do klidných krajin a zůstati němým svědkem toho, co se dálo na Ukrajině. A kdo že jej učinil tak bezvládným? – Ejhle, ne meče kozácké, nýbrž nevraživost rodáků! Nespoléhal-liž právem, vydávaje se v květnu na pochod ze Zádněpří, že až se jako orel vrhne z výše na vzpouru, až ve všeobecném zděšení a poplachu první zvedne nad hlavou šavli, celá říše polská přijde mu ihned na pomoc a svou sílu, svůj trestající meč svěří jeho rukám? A co se zatím stalo? Zemřel král, a po jeho smrti svěřena hodnost regimentářská rukám jiným – kdežto on, kníže, byl okázale opominut. Byl to první ústupek, učiněný Chmielnickému – a nikoli pro ztracenou hodnost trpěla duše knížete, nýbrž trpěla pomyšlením, že ta zdeptaná říše polská poklesla již tak hluboce, že si nepřeje boje na život a na smrt, že ustupuje před jediným kozákem a že raději vyjednáváním chce zadržeti jeho zpupnou pravici. Od okamžiku vítězství u Machnovky docházely do tábora zprávy stále horší: především totiž zvěst o vyjednávání, poslaná panem Kisjelem, potom zvěst o záplavě volyňského Polesí vlnami vzpoury – nakonec odřeknutí se strany plukovníků, dokazující jasně, jak dalece byl vůči Wiśnowieckému zaujat hlavní regimentář, kníže Dominik Zasławski-Ostrogski. Právě za nepřítomnosti pana Skrzetuského přibyl do tábora pan Korsz-Zienkowicz se zprávou, že již celé Ovručsko stojí v ohni. Lid je tam tichý, nehnal se do vzpoury, ale přišli kozáci pod Krzeczowským a půlměsícem a násilím nutili selský lid, aby se hrnul do jejich řad. Proto byly dvory, městečka vypáleny, šlechta, která neuprchla – povražděna, mezi jinými starý pan Jelec, dávný dvořan i přítel domu Wiśniowieckých. Rozhodl se tudíž kníže, že se spojí s Osińským i Koryckým a rozdrtí pak Krivonosa, načež vyrazí na sever k Ovruči, aby, dorozumě se s litevským hetmanem, vzal vzbouřence mezi dva ohně. Ale všecky ty plány padaly nyní vzhledem k zákazu, danému oběma plukovníkům knížetem Dominikem. Jeremi totiž po všech pochodech, bitvách i svízelích nebyl dosti silen, aby se mohl měřiti s Krivonosem, zejména, když si ani vojevodou kijevským nebyl jist. Pan Janusz totiž opravdu náležel ke straně mírové srdcem i duší. Podrobil se důstojnosti i moci Jeremiho a musil jíti s ním, ale čím více pozoroval, že jest ona důstojnost otřesena, tím náchylnějším byl tomu, aby se vzpíral válečnickým tužbám knížete, což se také brzy ukázalo.

Podával tedy zprávu pan Skrzetuski, a kníže jej mlčky poslouchal. Všecka stařešina byla poslechu přítomna, všecky tváře zachmuřily se při zvěsti o tom, že plukovníci odřekli, a oči obrátily se na knížete, který řekl:

„Nuže, to kníže Dominik jim poslal zákaz?“

„Tak jest. Ukazovali mi to na listině.“

Jeremi opřel se rukama o stůl a ukryl tváře do dlaní. Za chvíli pak řekl:

„Toť zajisté více než člověk snésti může. Mám-liž pracovati já jediný a místo pomoci doznávati ještě impedimentů? Nemohl-liž jsem se pustiti až tam daleko k Sandoměři, na své statky, a klidně tam seděti? A proč, jsem tak neučinil, ne-li z lásky k vlasti? Ejhle, zde odměna moje za námahy, za újmy na jmění, za krev…“

Kníže mluvil klidně, ale v jeho hlase zachvívala se taková hořkost, takový bol, že se všecka srdce sevřela lítostí. Staří plukovníci, vysloužilci od Putivla, Starce, Kumejků, i mladí vítězové z poslední války pohlíželi na něho s nevýslovnou starostlivostí v očích, poněvadž věděli, jaký těžký boj svádí ten železný člověk sám s sebou, jak hrozně asi trpí jeho hrdost pokořujícími událostmi, které na něho dopadly. On, kníže „z boží milosti“ – on, vojevoda ruský, senátor říše polské, musil ustupovati takovým Chmielnickým a Krivonosům; on, bezmála vladař, který ještě nedávno přijímal posly cizích panovníků, musil vzdáliti se z pole slávy a zavříti se na nějaký zámeček, vyčkávaje výsledku války, kterou povedou jiní, nebo pokořujícího vyjednávání. On, stvořený k velikým úkolům, cítě v sobě sílu, že jest s ně – musil uznati, že je bezmocen…

Utrpení to spolu s válečnými útrapami zračilo se na jeho postavě. Značně zhubeněl, oči měl vpadlé, čupryna, jako havraní křídlo černá, začala šedivěti. Ale jakýsi veliký, tragický klid obestřel jeho tvář, neboť hrdost mu zabránila, aby své utrpení dával najevo.

„Nuže, budiž tomu tak!“ řekl. „Ukážeme té nevděčné vlasti, že dovedeme nejen válčiti, nýbrž i mříti pro ni. Zajisté slavnější smrtí v nějaké jiné válce raději bych padl, než proti sedlákům, v bouři domácí, ale jaká pomoc!“

„Jasný kníže,“ přerušil jej vojevoda kijevský, „nemluv o smrti, neboť, ač není známo, co je komu Bohem souzeno, přece ještě do ní je snad daleko. Zbožňuji válečného genia i rytířskou odvahu tvé knížecí milosti, ale nemohu přece míti za zlé ani vice-rexovi ani kancléři ani regimentářům, že se snaží položiti meze té domácí válce, neboť se to bratrská krev v ní prolévá, a kdo že z obapolné zavilosti bude kořistiti, ne-li nepřítel zevní?“

Kníže dlouze popatřil vojevodovi do očí i řekl s důrazem:

„Prokažte milost přemoženým, a oni ji přijmou s povděkem i budou pamětlivi toho; u vítězů upadnete jen v opovržení. Kéž by nikdo byl býval tomu lidu neubližoval! Kdyžtě se však jednou vzpoura již rozhořela, pak nikoli vyjednáváním, nýbrž krví třeba ji hasiti. Jinak hanba a zkáza nám!…“

„Rychlejší to zkáza, o své-li újmě povedeme válku,“ odpověděl vojevoda.

„To znamená, že se mnou již nepůjdeš, milosti?“

„Jasný kníže! Boha za svědka beru, že se to nestane z nevraživosti k tobě, svědomí však mně říká, abych lidí svých nevydával zjevné zkáze, poněvadž je to krev drahá a přijde ještě …