Quo Vadis

LVII

Zatím se slunce schýlilo k západu; zdálo se, že se rozplyne ve večerních červáncích. Podívaná byla u konce. Davy začaly opouštěti amfitheatr a hrnouti se do města skrze východy, zvané vomitoria. Pouze Augustiani otáleli, čekajíce, až odplují vlny. Celý jejich zástup, opustiv svá místa, shromáždil se u pódia, na kterém se Caesar opět objevil, aby vyslechl pochvaly. Jakkoliv diváci neskrblili vůči němu potleskem hned po skončení písně, jemu to nestačilo, neboť doufal, že to bude nadšení, dostupující až ztřeštěnosti. Marně také nyní zněly pochvalné hymny, marně líbaly vestálky jeho „božské ruce“ a Rubrie se při tom ukláněla tak, že její ryšavá hlava dosahovala k jeho hrudi. Nero nebyl spokojen a nedovedl toho utajiti. Byl také jat podivením a zároveň nepokojem, že Petronius zachovává mlčení. Nějaké to pochvalné slovo z jeho úst, které by přitom trefně vyzdvihlo přednosti písně, bylo by mu v této chvíli velikou útěchou. Konečně nemoha vydržeti, pokynul na něho, a když ten vešel na pódium, řekl:

„Mluv…“

Ale Petronius odvětil chladně:

„Mlčím, neboť nemohu nalézti slov. Překonal jsi sám sebe.“

„Tak se zdálo i mně – a přece ten lid…“

„Můžeš-li žádati od míšenců, aby se znali v poesii?“

„Nuže, všiml sis i ty, že mně nebylo poděkováno tak, jak jsem si zasloužil?“

„Protože sis vyvolil nevhodný okamžik.“

„Proč?“

„Protože mozky, začouzené zápachem krve, nemohou pozorně poslouchati.“

Nero zatínal pěsti a odvětil:

„Ach, ti křesťané! Spálili Řím a teď se dopouštějí bezpráví i na mně! Jaké tresty si ještě na ně vymyslím?“

Petronius zpozoroval, že se dal špatnou cestou a že jeho slova setkávají se s výsledkem opačným, nežli jakého zamýšlel dosáhnouti; chtěje tedy obrátiti mysl Caesarovu v jiný směr, naklonil se k němu a zašeptal:

„Tvá píseň je čarokrásná, ale učiním jen jednu poznámku: ve čtvrté řádce třetí sloky metrika trochu pokulhávala.“

A Nero se zapálil ruměncem studu, jako by byl dopaden při hanebném činu, i pohlédl se strachem a odpověděl rovněž tiše:

„Ty si všeho všimneš…! Vím…! Přepracuji to…! Ale nikdo jiný toho nepostřehl, není-liž pravda? Ty pak, pro smilování boží, nezmiňuj se nikomu… je-li ti – život milý…!“

Nato Petronius svraštil obočí a odpověděl jako v návalu omrzelosti a zošklivění:

„Můžeš mne, božský, odsouditi k smrti, překážím-li ti, ale nestraš mne jí, neboť bohové nejlépe vědí, bojím-li se jí!“

A takto mluvě, začal se dívati Caesarovi přímo do očí, ten pak za chvíli odvětil:

„Nehněvej se…! Víš, že tě mám rád…“

„To je zlé znamení!“ napadlo Petronia.

„Chtěl jsem vás dnes pozvati na hostinu,“ pokračoval Nero, „ale chci se raději zavříti a uhladiti onu prokletou řádku třetí sloky. Kromě tebe mohl si chyby všimnouti ještě Seneka a snad i Secundus Karinas, ale těch se zbavím ihned.“

To praviv, zavolal Seneku a prohlásil mu, že společně s Akratem a Secundem Karinem jej posílá do Itálie a do všech provincií pro peníze, které jim přikazuje vybrati z měst, venkova, z proslulých chrámů, zkrátka odevšad, kde jen možno bude je nalézti nebo vydříti. Seneka však, jenž pochopil, že mu je svěřována činnost lupiče, svatokrádce a zbojníka, bez obalu odmítl.

„Musím jeti na venkov, pane,“ řekl, „a čekati tam na smrt, protože jsem stár a mé nervy postonávají.“

Iberské nervy Senekovy, silnější nežli Chilonovy, snad nepostonávaly, ale jeho zdraví bylo vůbec podryto, neboť vypadal jako stín a hlava mu poslední dobou úplně zbělela.

Nero pohlédnuv na něho, také si pomyslil, že snad nebude dlouho čekati na jeho smrt, i odvětil: „Nechci tě nutiti k cestě, jsi-li nemocen, ale protože z lásky, jakou k tobě chovám, chci tě míti nablízku, nuže, místo abys odjel na venkov, zavřeš se do svého domu a neopustíš ho!“

Pak se dal do smíchu a řekl:

„Až pošlu Akrata a Karina samy, jako bych vlky poslal pro ovce. Koho bych měl ustanoviti nad nimi?“

„Ustanov mne, pane!“ řekl Domitius Afer.

„Nikoli! Nechci přivolati na Řím hněv Merkura, který by se zastyděl za vaše zlodějství! Potřebuji nějakého stoika, jako je Seneka nebo můj nový přítel – filosof Chilon.“

To řka začal se ohlížeti a ptal se:

„A co se stalo s Chilonem?“

Chilon, jenž přišel na čerstvém vzduchu k sobě, vrátil se do amfitheatru k Caesarově písni, přišoural se a řekl:

„Zde jsem, zářivý plode slunce a měsíce! Byl jsem nemocen, ale tvůj zpěv mne uzdravil.“

„Pošlu tě do Achaie,“ řekl Nero. „Ty jistě víš do groše, kolik je tam v každém chrámě!“

„Učiň tak, Die, a bohové ti složí takovou daň, jaké nikdy nikomu nesložili.“

„Učinil bych tak, ale nechci tě připraviti o podívanou na hry.“

„Baale…!“ řekl Chilon.

Augustiani však byli tomu rádi, že se Caesarova nálada zlepšila, začali se smáti a volati:

„Nikoli, pane! Nepřipravuj tohoto statečného Řeka o podívanou na hry!“

„Ale zbav mne, pane, podívané na tato kejhavá, kapitolská housata, jejichž mozky všecky dohromady by se nevešly ani do žaludové číšky,“ odvětil Chilon. „Píši právě, prvorozený synu Apollonův, řecký hymnus na tvoji počest, a proto chci stráviti několik dní ve chrámu Mus, abych je prosil o vnuknutí.“

„Ó, nikoli!“ zvolal Nero. „Rád by ses vykroutil od příštích her. Z toho nebude nic!“

„Přísahám ti, pane, že píši hymnus!“

„Nuže, napíšeš jej v noci! Pros Dianu o vnuknutí, to je přece Apollonova sestra!“

Chilon svěsil hlavu, zlostně se dívaje na přítomné, kteří se znovu začali smáti.

Caesar pak, obrátiv se k Senetiovi a Suiliovi Nerulinovi, řekl:

„Představte si, že z křesťanů, určených pro dnešek, byli jsme s to vypořádati se sotva s polovinou!“

Nato starý Aquilus Regulus, veliký znatel věcí, jež se týkaly amfitheatru, rozmýšlel se chvíli a pak se ozval:

„Ta podívaná, při které vystupují lidé sine armis et sine arte^[498], trvá skoro stejně dlouho, ale méně zajímá.“

„Rozkáži, aby jim dána byla zbraň,“ odpověděl Nero.

Ale pověrčivý Vestinus náhle se probral ze zamyšlení a ptal se tajemným hlasem:

„Všimli jste si, že křesťané umírajíce, něco vidí? Vzhlížejí k nebi a umírají, jako by netrpěli. Jsem jist, že cosi vidí…“

To praviv, zvedl oči k hořejšku …