Quo Vadis

Doslov

Z počátku se vzbouření gallských legií pod vůdcovstvím Vindexovým^[524] nezdálo býti příliš hrozivé. Caesarovi bylo teprve jedenatřicet let a nikdo se neodvažoval doufati, že by svět již tak záhy měl býti zbaven dusící jej můry. Bylo si připomínáno, že mezi legiemi již nejednou, ještě za dřívějších dob, docházelo ke vzpourám, které však míjely, nemajíce za následek změny v panování. Tak za Tiberia potlačil vzbouření panonských^[525] legií Drusus a porýnských Germanikus. „Kdo by ostatně mohl,“ říkali lidé, „převzíti po Neronovi vládu, když téměř všichni potomci božského Augusta pohynuli za jeho panování?“ Jiní dívajíce se na kolosy, představující jej jako Herkula, mimoděk si představovali, že žádná moc nezlomí takové síly. Byli tací, kteří od té doby, co odjel do Achaie, tesknili po něm, poněvadž Helius a Polithetes, jimž zanechal správu Říma a Itálie, vládli ještě krvavěji nežli on.

Nikdo si nebyl jist životem ani jměním. Právo přestalo chrániti. Zhasla lidská důstojnost i šlechetnost, uvolnila se rodinná pouta a zubožená srdce ani se neodvažovala připustiti naději. Z Řecka docházely ozvěny o neslýchaných triumfech Caesarových, o tisíci korunách, jichž dobyl, a o tisících soupeřích, nad nimiž zvítězil. Svět se zdál jedinou orgií, krvavou a šaškovskou, ale zároveň vstřebal se názor, že nastal konec počestnosti a věcí vážných, že přišla doba tance, hudby, prostopášnosti, krve, a od nynějška že již musí život takto ubíhati. Sám Caesar, jemuž vzpoura otvírala cestu k novému loupežení, nevalně se staral o vzbouřené legie a Vindexe, ano projevoval často svoji radost nad tím. Nechtěl proto také z Achaie odjeti a teprve, když mu Helius sdělil, že další odklad může jej připraviti o říši, vydal se do Neapole.

Tam opět hrál a zpíval, pouštěje mimo sluch pověsti o stále hrozivějším průběhu událostí. Marně mu Tigellinus vysvětloval, že dřívější vzpoury legií neměly vůdce, kdežto nyní že stojí v čele muž, pocházející z bývalých králů aquitanských^[526] a kromě toho slavný a zkušený válečník. – „Zde mne poslouchají Řekové,“ odpovídal Nero, „kteří jediní dovedou poslouchati a jediní jsou hodni mého zpěvu.“ Řekl, že jeho první povinností jest umění a sláva. Ale když konečně došla ho zpráva, že Vindex jej prohlásil za chatrného umělce, vzchopil se a odjel do Říma. Rány, které mu způsobil Petronius a které zhojil pobyl v Řecku, otevřely se v jeho srdci nanovo i chtěl hledati u senátu spravedlnost za to, že mu bylo tak neslýchatelně ublíženo.

Spatřiv cestou skupinu, která byla ulita z bronzu a představovala gallského bojovníka, přemoženého římským rytířem, považoval to za šťastné znamení a od té chvíle, vzpomenul-li si na vzbouřené legie a Vindexe, učinil tak jedině proto, aby se jim vysmál. Jeho vjezd do města překonal vše, co dosud bylo viděno. Vjel na témž voze, na němž kdysi Augustus slavil triumf. Byl zbořen jeden oblouk cirku, aby umožněn byl průvodu průchod. Senát, rytíři a nepřehledné davy vyhrnuli se k jeho uvítání. Hradby se otřásaly jásotem: „Buď vítán, Auguste! Buď vítán, Herkule! Buď vítán, božský, jediný, olympský, pythický, nesmrtelný!“ Za ním byly neseny dobyté věnce, názvy měst, v nichž triumfoval, a na deskách napsaná jména mistrů, nad nimiž zvítězil. Nero sám byl opojen a ptal se vzrušen Augustianů, kteří jej obklopovali: Čím byl triumf Caesarův proti jeho triumfu? Myšlenky, že se kdokoli ze smrtelníků opovážil zvednouti ruku na takového mistra poloboha, nedovedl si v hlavě představiti. Opravdu se cítil olympským a tím také bezpečen. Nadšení a třeštivost davů podněcovaly třeštivost jeho vlastní. Mohlo se také zdáti v den tohoto triumfu, že nejen Caesar a město, nýbrž i celý svět že pozbyl rozumu.

Pod kvítím a hromadami věnců nedovedl nikdo spatřiti propast. Nicméně ještě téhož večera pokryly se sloupy a zdi chrámů nápisy, ve kterých byly uvedeny Caesarovy zločiny, vyhrožováno mu blízkou pomstou a posmíváno se mu jako umělci. Od úst k ústům kolovala věta: „Tak dlouho zpíval, dokud nevzbudil kohoutů (gallos)!“ Poplašné pověsti začaly probíhati městem a rostly do příšerných rozměrů. Augustianů se zmocnil nepokoj. Lidé v nejistotě, co ukáže budoucnost, neodvažovali se projevovati přání a nadějí, neodvažovali se ani cítiti, ani mysliti.

On pak žil dále divadlu a hudbě. Zajímaly jej nově vynalezené hudební nástroje a nové vodní dílo, s nímž konány pokusy na Palatině. Ve zdětinštělém a jediné rady nebo činu neschopném duchu si představoval, že daleko do budoucnosti sahajícími úmysly na pořádání představení a podívaných odvrátí nebezpečí. Nejbližší vidouce, že místo aby se staral o prostředky a vojsko, stará se pouze o slova, která trefně vystihovala hrůzu, začali ztráceti hlavu. Jiní naproti tomu se domnívali, že sebe i druhé ohlušuje jen citáty, maje v duši bázeň a nepokoj. Jeho skutky se opravdu staly překotnými. Každého dne tisíce jiných záměrů mu problesklo hlavou. Chvílemi se vzchopoval, aby se rázně postavil nebezpečí v cestu, rozkázal, aby se na vozy nakládaly kytary a loutny, aby mladé otrokyně byly vyzbrojeny jako Amazonky a zároveň aby staženy byly legie od východu. Někdy si zase myslil, že se vzpoura gallských legií neskončí bojem, nýbrž zpěvem. A jeho duše se usmívala na výjev, k němuž asi dojde po uklidnění vojáků zpěvem. Legionáři jej obklopí se slzami v očích, on pak jim zazpívá epinitium^[527], po němž se pro něho i pro Řím začne zlatá doba. Někdy opět volal po krvi, někdy prohlašoval, že se spokojí svrchovanou vládou v Egyptě; vzpomínal si na věštce, kteří mu předpovídali panování nad Jeruzalémem, nebo se rozcitlivěl při myšlence, že si bude vydělávati na vezdejší chléb jako potulný zpěvák, města i země že nebudou v něm již uctívati Caesara, pána pozemské říše, nýbrž pěvce, jakého dosud nevydalo lidstvo.

A tak sebou zmítal, zuřil, hrál, zpíval, měnil úmysly, měnil citáty, měnil život svůj i světa v jakýsi nesmyslný, fantastický a přitom strašlivý sen, ve vřískavou frašku, skládající se z nabubřelých výrazů, ubohých veršů, vzlykotu, slz a krve, co zatím na …