Quo Vadis

LXXIII

Vinitius Petroniovi:

– Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a čeho nevíme, to nám dopovídají tvé listy. Hodíš-li kámen do vody, šíří se vlny stále víc a více dokola; nuže, taková vína zuřivosti a zloby došla z Palatina až k nám. Cestou do Řecka stavěl se tu Karinas, vyslaný Caesarem, a ten vyloupil města i chrámy, aby naplnil prázdnou pokladnici. Za cenu potu a lidských slzí staví se v Římě „domus aurea“^[517]. Dost možná, že svět neviděl dosud takového domu, ale neviděl ani takových nešlechetností. Ty přece znáš Karina. Jemu podobným byl Chilon, dokud smrtí nevykoupil života. Ale k městečkům ležícím v naší blízkosti jeho lidé nedospěli, snad proto, že v nich není chrámů a pokladnic. Ptáš se, jsme-li bezpečni. Odpovím ti pouze, že jsme zapomínáni, a to ať ti stačí místo odpovědi! Hle, v této chvíli vidím od portyku, pod nímž píši, náš klidný záliv a v něm Ursa na lodi, spouštějícího síť do jasné hlubiny! Má choť přede vedle mne červenou vlnu a v zahradách pod stínem mandloní zpívají naši otroci. Ó, jaký to mír, carissime, jaké zapomenutí na dávné utrpení a bolesti! Ale nikoli Parky, jak píšeš, předou tak něžně nit našeho života, to Kristus, náš milovaný Bůh a Spasitel, nám žehná. Známe žal i slzy, poněvadž naše pravda nám velí, abychom lkali nad cizími strastmi, ale i v těchto slzách jest utajena útěcha, vám neznámá, že jednou, až se naplní čas života našeho, shledáme se se všemi těmi drahými, kteří zahynuli a kdož mají ještě zahynouti pro učení božské. Pro nás ani Petr, ani Pavel nezemřeli, nýbrž narodili se v slávě. Naše duše je vidí, a když pláčí oči, srdce se raduje jejich radostí. Ó, ano, drahý, jsme šťastni štěstím, jakého nic nedovede zničiti, poněvadž smrt, která vám je koncem všeho, nám bude jen přechodem ke klidu ještě většímu, k větší lásce, větší radosti.

A tak nám zde ubíhají dni i měsíce v míru srdcí. Naši služebníci i otroci věří jako my v Krista, a protože On přikázal lásku, máme se rádi všichni. Nejednou, když zapadá slunce nebo když měsíc již svítí na vodě, hovoříme s Lygií o zašlých časech, které nám dnes připadají jako sen, a když si pomyslím, jak ta drahá hlava, kterou nyní kolébám každého dne na prsou, byla blízka muk i zkázy, veškerou duší velebím Pána svého, protože z těch rukou On jediný mohl ji vytrhnouti, zachrániti z arény a vrátiti ji navždy mně. Ó, Petronie, viděl jsi přece, co útěchy a vytrvalosti dává ta nauka ve strastech, co trpělivosti a odvahy proti smrti! Nuže, přijeď a zhlédni, kolik štěstí dává v obyčejných, všedních dnech života! Hleď, lidé až dosud neznali Boha, jejž by možno bylo milovati, a proto se nemilovali ani mezi sebou, a zde měl původ jejich nešťastný osud, poněvadž jako světlo prýští od slunce, tak štěstí od lásky. Nenaučili jich té pravdě ani jejich zákonodárci, ani filosofové, a nebylo jí ani v Řecku, ani v Římě. A pravím-li: ani v Římě, znamená to: na celé zemi. Suchá a chladná nauka stoiků, za níž se hrnou lidé ctnostní, zoceluje srdce jako meče, ale činí je spíše lhostejnými, místo aby je činila lepšími.

Ale k čemu to říkám tobě, jenž ses více učil a mnohému líp rozumíš než já? Znal jsi přece též Pavla z Tarsu a nejednou jsi s ním rozmlouval; víš tedy nejlépe, zdali proti pravdě, kterou hlásal, nejsou všecky nauky vašich filosofů a rétorů pouhými bublinkami a prázdným zvukem slov bez významu. Pamatuješ se na otázku, kterou ti dal? „A kdyby Caesar byl křesťanem, zdaž byste se necítili bezpečnější a jistější v tom, co máte, zbaveni strachu a klidni o svůj zítřek?“ Ale ty jsi mi řekl, že naše pravda jest nepřítelkyní života; já ti však nyní odpovídám, že kdybych od začátku listu opakoval pouze dvě slova: „Jsem šťasten!“ – ještě bych nebyl sto, abych ti naznačil své štěstí. Řekneš mi na to, že mé štěstí jest Lygie! Ano, drahý! Protože miluji její nesmrtelnou duši a máme se oba rádi v Kristu, a v takové lásce není ani rozloučení, ani zrad, ani změn, ani stáří, ani smrti. Neboť až přejde mládí a krása, až zvadnou naše těla a dostaví se smrt, zůstane láska, protože zůstanou duše.

Nežli se otevřely oči mé ke světlu, byl jsem hotov zapáliti kvůli Lygii třebas i vlastní dům, ale nyní ti pravím: nemiloval jsem jí, protože milovati mne naučil teprve Kristus. V Něm je zdroj štěstí a míru. To tvrdím nikoli já, nýbrž zřejmost sama. Srovnej s životem křesťanů vaše, strachem provázené rozkoše, vaše opojení, které si není jisto zítřka, vaše orgie, které se podobají pohřebním kvasům, a najdeš hotovou odpověď! Než abys mohl srovnávati lépe, přijeď na naše, mateřídouškou vonící hory, do našich stinných olivových hájů, k našim břehům, pokrytým břečtanem! Čeká tu na tebe klid, jakého jsi dávno nepoznal, a srdce, která tě opravdově mají ráda. Ty, maje šlechetnou a dobrou duši, měl bys býti šťasten. Tvůj bystrý duch dovede rozeznati pravdu, a až ji poznáš, zamiluješ si ji, poněvadž je snad možno býti jí nepřítelem jako Caesar a Tigellinus, ale lhostejným nedovede k ní býti nikdo. Ó, milý Petronie, my oba, já i Lygie, těšíme se nadějí, že tě zanedlouho spatříme. Buď zdráv a šťasten a přijď sem! –

Petronius dostal Vinitiův list v Kumách^[518], kam byl odjel společně s ostatními Augustiany, spěchajícími za Caesarem. Jeho dlouholetý boj s Tigellinem schyloval se ke konci. Petronius již věděl, že v něm musí padnouti, a rozuměl příčinám toho. Postupně, jako Caesar každým dnem upadal stále níže do úlohy komedianta, šaška a vozataje, dle toho, jak zabřídal stále více do chorobné, hnusné a přitom zvrhlé prostopášnosti, uhlazený „arbiter elegantiae“ stával se mu jen břemenem. Když Petronius třebas jen mlčel, spatřoval Nero v jeho mlčení pohanu, a když chválil, spatřoval v tom jízlivost. Skvělý patricius dráždil jeho sebelásku a vzbuzoval závist. Jeho bohatství a nádherná umělecká díla stala se předmětem žádostivých choutek i vladaře i vševládného ministra. Měli se k němu šetrně jen za příčinou odjezdu do Achaie, ve které jeho vkus a jeho znalost řeckých věcí mohly býti na prospěch. Ale zvolna začal Tigellinus vysvětlovati Caesarovi, že Karinas…