Quo Vadis

XXIX

Na ten list nedostal již Vinitius odpovědi, poněvadž Petronius neodpisoval, doufaje patrně, že Caesar každého dne nařídí návrat do Říma. Zpráva o tom roznesla se také městem a způsobila velikou radost v srdcích láje, toužící po hrách a rozdávání obilí i oleje, jejichž velké zásoby nahromaděny byly v Ostii. Helius, osvobozenec Neronův, ohlásil konečně jeho návrat v senátě. Nero však, vstoupiv i se dvorem na koráby u přístavu v Miseneu^[339], zvolna se vracel, vycházeje na pevninu do pobřežních měst, aby si odpočinul nebo aby vystupoval na divadlech.

V Minturnách, kde opět veřejně zpíval, zdržel se několik dní a nanovo se rozmýšlel, nemá-li se vrátiti do Neapole a čekati tam na příchod jara, kteréž ostatně dostavilo se dříve nežli obyčejně a bylo teplé. Po celou tu dobu žil Vinitius uzavřen ve svém domě, mysle na Lygii a na všecky ty nové věci, kterými se obírala duše a jež vnášely do ní pojmy a pocity, až dosud cizí. Vídával jen čas od času Glauka lékaře, jehož každodenní návštěva jej naplňovala vnitřní radostí, poněvadž mohl s ním rozmlouvati o Lygii. Glaukos arci nevěděl, kde našla Lygie útočiště, nicméně jej ujišťoval, že starší jí věnovali starostlivou péči. Jednou také, dojat zármutkem Vinitiovým, řekl mu, že apoštol Petr vyplísnil Crispa za to, že vyčítal Lygii pozemskou lásku. Mladý patricius uslyšev to, zbledl pohnutím. Také jemu se zdávalo nejednou, že není Lygii lhostejný, ale upadal často v pochybnosti a nejistotu; nyní však uslyšel po prvé potvrzení svých tužeb a nadějí z úst cizích, a k tomu ještě křesťanských. V prvé chvíli vděčnosti se chtěl rozběhnouti k Petrovi, dověděv se však, že není v městě a že učí po okolí, zapřísahal Glauka, aby jej k němu zavedl, slibuje za to, že štědře obdaruje chudinu obce. Také se mu zdávalo, že miluje-li jej Lygie, jsou tím také odstraněny všecky překážky, poněvadž byl hotov každým okamžikem k uctívání Krista. Leč Glaukos, jakkoliv horlivě mu domlouval, aby přijal křest, neodvažoval se mu zaručiti, získá-li tím ihned Lygie, a pravil k němu, že přáti si křtu náleží se pro křest sám a z lásky ke Kristu, nikoli však pro jiné účely. „Je nutno míti křesťanskou duši,“ řekl mu, kdežto Vinitius, ačkoli jej každá překážka popuzovala, začínal již chápati, že Glaukos jako křesťan mluví to, co mluviti jest povinen. On sám nebyl si jasně vědom toho, že jednou z hlavních změn v jeho povaze bylo to, že dříve posuzoval lidi i věci pouze dle vlastního sobectví, kdežto nyní se zvolna přiučil myšlence, že jiné oči se mohou dívati jinak, jiné srdce jinak cítiti a právo že neznamená vždy totéž, co osobní prospěch.

Také jej často jímala touha, aby se sešel s Pavlem zTarsu, jehož slova budila u něho zvědavost a znepokojovala jej. Pořádal si v duchu důkazy, jimiž bude porážeti jeho učení, vzpíral se mu v mysli, nicméně chtěl jej viděti a slyšeti. Pavel však odjel do Aricie^[340], a když návštěvy Glaukovy se stávaly řidšími, Vinitia obklopila úplná samota. Tehdy opět začal probíhati zákoutími, přiléhajícími k Subuře, a úzkými uličkami Zatibří, doufaje, že spatří Lygii aspoň zpovzdálí; když však i ta naděje jej zklamala, v srdci se mu začala bouřiti nuda a netrpělivost. Konečně nastala doba, že dřívější povaha se v něm ozvala ještě jednou takovou silou, s jakou se vrací vlna ve chvíli přílivu na břeh, z něhož ustoupila. Připadalo mu, jako by byl hlupák, jako by si zbytečně popletl hlavu věcmi, které jej přivedly do zármutku, a že by měl bráti ze života to, co se dá. Umínil si, že zapomene na Lygii a bude hledati aspoň rozkoše a radovánky mimo ni. Nicméně cítil, že je to poslední zkouška, a proto se vrhl do víru života s veškerou slepou, jemu vlastní energií a ohnivostí. Život sám, jak se zdálo, jej k tomu vábil. Odumřelé a za zimy vylidněné město začalo oživovati nadějí na blízký Caesarův příjezd. Bylo mu chystáno slavnostní uvítání. Kromě toho se blížilo jaro. Sníh mizel pod dechem afrických větrů se štítů Albských hor. Trávníky v zahradách se pokryly fialkami. Fora a Martovo pole se zarojila lidmi, jež zahřívalo stále teplejší slunce. Na Via Appia, která byla obvyklým místem na projížďky za městem, zavládl ruch bohatě vyzdobených vozů. Byly již podnikány vycházky do Albských hor. Mladé ženy pod záminkou uctění Junonina v Lanuviu^[341] a nebe Dianina v Aricii vytrácely se z domů, aby hledaly za městem dojmy, společnosti, setkání a rozkoš. Zde zpozoroval Vinitius mezi nádhernými povozy jednoho dne nádhernou carrucu^[342] Petroniovy Chrisothemidy; před tou běželi dva Molossové^[343] a vůz obklopoval celý hlouček mládeže a starých senátorů, jež zadržel úřad v městě. Chrisothemis, řídíc sama čtyři korsické koníčky, rozdávala kolem sebe úsměvy a lehké šlehy zlatým bičíkem, avšak zahlédnuvši Vinitia, zastavila koně a přibrala jej k sobě do carrucy a pak k hostině ve svém domě, která trvala celou noc. Vinitius na oné hostině se zpil tak, že si ani nepamatoval, kdy byl odvezen domů, rozpomenul se však, že když se ho Chrisothemis tázala po Lygii, urazil se a jsa již opilý, vylil jí na hlavu pohár falernského vína. Přemýšleje o tom, když vystřízlivěl, pociťoval ještě hněv. Ale o den později Chrisothemis, patrně zapomenuvši na potupu, navštívila jej v jeho domě a vzala jej opět s sebou na cestu Appiovu, načež byla u něho na večeři, při které se mu vyznala, že nejen Petronius, nýbrž i jeho loutnista dávno již ji omrzeli a že její srdce jest volno. Týden se ukazovali spolu, ale poměr ten nesliboval býti trvalým. Jakkoliv po příhodě s falernským nebylo jméno Lygiino nikdy uvedeno, Vinitius přece jen se nemohl zhostiti myšlenky na ni. Měl stále pocit, že se její oči na něho dívají, a ten pocit jej naplňoval jakousi obavou. Horšil se sám na sebe, nicméně nebyl s to, aby se zhostil i myšlenky, že Lygii zarmucuje, i lítosti, která se rodila z té myšlenky. Po prvním výstupu žárlivosti, jaký mu Chrisothemis vyvolala pro dvě syrské dívky, které si opatřil, vyhnal ji sprostým způsobem. Nepřestal sice ihned hroužiti se do rozkoší a prostopášností, naopak, jako by tak činil …