Quo Vadis

LI

Petronius, odešed od Caesara, dal se zanésti do svého domu na Carinách, který obklopen ze tří stran zahradou, a maje vpředu malé Forum Caeciliů, byl při požáru výjimečně zachráněn.

Z té příčiny ostatní Augustiani, kteří přišli o domy a v nich o množství bohatství a uměleckých děl, nazývali Petronia šťastným. Ostatně, říkalo se o něm odedávna, že je prvorozeným synem Štěstěny, a stále živější přízeň, jakou mu poslední dobou projevoval Caesar, zdála se potvrzovati pravdu té domněnky.

Ale ten prvorozený syn Štěstěny mohl nyní přemýšleti o vrtkavosti oné matky, či spíše o její podobě s Chronem^[465], požírajícím vlastní děti.

„Kdyby můj dům byl vyhořel,“ pravil k sobě, „a s ním i mé gemmy, mé etruské předměty a alexandrijské sklo i korintská měď, snad by Nero opravdu zapomněl na urážku. U Polluxe, pomyslím-li si, že jen na mně záleželo, abych v této chvíli byl praefektem praetoriánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž ostatně jest, byl bych jej dal obléci do tuniky bolesti, vydal lidu, zachránil křesťany a znovu vystavěl Řím. Kdož ví ještě, nezačalo-li by se počestným lidem dařiti lépe. Měl jsem tak učiniti, byť z ohledu na Vinitia! Kdybych byl přetížen prací, ponechal bych mu úřad praefekta – a Nero by se ani nepokusil, aby se tomu vzepřel… Ať by si pak Vinitius pokřtil všecky praetoriány a třebas i samého Caesara – co by mi to mohlo uškoditi! Nero pobožný, Nero ctnostný a milosrdný byl by dokonce rozkošnou podívanou.“

A jeho bezstarostnost byla tak veliká, že se začal usmívati. Ale za chvíli se jeho mysl obrátila jiným směrem. Zdálo se mu, že je v Antiu a že Pavel z Tarsu mluví k němu: „Nazýváte nás nepřáteli života, ale odpověz mi, Petronie: Kdyby Caesar byl křesťanem a jednal podle našeho učení, nebyl-li by váš život jistější a bezpečnější?“

A vzpomenuv si na ta slova, pokračoval:

„U Kastora, ať tu bude povražděno křesťanů kolikkoliv, Pavel najde nových právě tolik, neboť nemůže-li svět státi na lotrovství, pak má on pravdu… Ale kdož ví, nemůže-li, když stojí! Já sám, jenž jsem se naučil lecčemus, nenaučil jsem se tomu, jak možno býti dost velikým lotrem, a proto bude nutno, abych si podřezal žíly… Ale přece jen by se tím musilo všecko skončiti, a kdyby se to neskončilo tak, skončilo by jinak. Škoda, že přijdu o Eunike a svoji myrrenskou vázu, ale Eunike je svobodna a váza půjde se mnou. Ahenobarbus jí nedostane, děj se co děj! Také je mi líto Vinitia! Ostatně přes to, že jsem se v poslední době nudil méně nežli dříve, jsem připraven. Věci jsou na světě krásné, ale lidé jsou většinou tak odporní, že nestojí za to, abych litoval života. Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. Jakkoliv jsem náležel mezi Augustiany, byl jsem člověk volnější, nežli ti tam tuší.“

Tu pokrčil rameny.

„Snad si ti myslí, že se mi v tomto okamžiku třesou kolena a strachem že se mi ježí vlasy na hlavě. Já však, až se vrátím domů, vezmu lázeň ve fialkové vodě, pak mne má zlatovláska sama natře mastmi, a až se oba posilníme, dáme si zazpívati několika hlasy onen hymnus na Apollona, který složil Antemios. Sám jsem kdysi řekl, že smrt nestojí za to, abychom na ni myslili, protože ona myslí na nás bez našeho přispění. Bylo by však podivuhodno, kdyby opravdu existovala nějaká elysejská pole a na nich stíny… Eunike by někdy přišla ke mně a bloudili bychom spolu po lukách, porostlých asfodelem. Našel bych tam také lepší společnost nežli zde… Jací to šaškové, jací kejklíři, jaká to hnusná láje bez vkusu a uhlazenosti…! Deset arbitrů elegance by nepředělalo těch Trimalchionů na slušné lidi! U Persefony, mám jich dosti!“

A zpozoroval s údivem, že jej cosi již odpoutalo od těch lidí. Vždyť je dobře znal a věděl již dříve, co o nich souditi, a přece se mu zdálo, že jsou teď nějak ještě vzdálenější a pohrdání hodnější než jindy. Měl jich opravdu dosti.

Ale pak začal uvažovati o svém položení. Díky svému bystrozraku pochopil, že zkáza mu nehrozí okamžitě. Nero přece těžil ze vhodné chvíle, aby promluvil několik krásných, vzletných slov o přátelství, o odpuštění a poněkud se jimi zavázal. Nyní bude musit hledati záminky, a nežli je najde, může uběhnouti mnoho času. Především uspořádá podívanou, poskytnutou křesťany – řekl si Petronius –, a teprve pak si vzpomene na mne; jestliže je tomu tak, nestojí za to, abych se tím znepokojoval, aniž měnil způsob života. Bližší nebezpečí hrozí Vinitiovi…!

A od té chvíle myslil již pouze na Vinitia, jejž se rozhodl zachrániti.

Otroci rychle nesli lektiku mezi troskami, spáleništi a komíny, jakými byly Cariny ještě přeplněny, ale on jim poručil, aby běželi, seč dech stačil, aby se co nejdříve octl doma. Vinitius, jehož „insula“ vyhořela, bydlil u něho a byl na štěstí doma.

„Viděl jsi dnes Lygii?“ ptal se jej úvodem Petronius.

„Vracím se od ní.“

„Slyš, co ti řeknu, a nemarni času otázkami! Bylo dnes usneseno u Caesara, aby vina za požár Říma byla svalena na křesťany. Hrozí jim pronásledování a muka. Stíhání začne každým okamžikem. Vezmi Lygii a prchněte neprodleně, byť i za Alpy nebo do Afriky. A pospěš si, protože z Palatina je na Zatibří blíže nežli odtud.“

Vinitius byl opravdu příliš vojákem, aby marnil čas zbytečnými otázkami. Naslouchal se svraštělým obočím, s tváří napjatou a hrozivou, ale bez vyděšení. Patrně prvním pocitem, jaký se probouzel v této povaze oproti nebezpečenství, byla touha po boji a obraně.

„Jdu!“ řekl.

„Ještě slovo! Vezmi s sebou ‚capsu‘^[466] se zlatem, vezmi zbraň a hlouček svých lidí křesťanů! Bude-li nutno, užij násilí!“

Vinitius byl již ve dveřích atria.

„Pošli mi zprávu po otrokovi!“ zvolal Petronius za odcházejícím.

A osaměv, začal choditi podél sloupů, zdobících atrium, uvažuje o tom, co se stane. Věděl, že se Lygie i Linus vrátili po požáru do bývalého domu, který jako většina Zatibří byl zachráněn, a to byla okolnost nepříznivá, poněvadž jinak bylo by nesnadno nalézti je mezi davy. Nicméně doufal, že beztak neví nikdo na Palatině, kde oni bydlí, a že tedy, buď jak buď, Vinitius předejde praetoriány. Také mu přišlo na mysl, že …