Quo Vadis

XXII

Vinitius teprve v síni pochopil všecku obtíž podniku. Dům byl veliký, několikapatrový, jeden z takových, jakých bylo na tisíce vystavěno v Římě v naději na zisk z pronájmu bytů; obyčejně pak bylo stavěno s takovým chvatem a ledabylostí, že nebylo téměř roku, aby několik z nich se nezřítilo na hlavy nájemníků. Byly to hotové úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek a kobek, ve kterých se tísnilo obyvatelstvo chudé, ale přitom i velice četné. V městě, ve kterém neměly mnohé ulice názvů, domy ony byly bez čísel; majitelé svěřovali vybírání nájemného otrokům, ti však, nejsouce donuceni místními úřady, aby sdělovali jména obyvatelů, často jich neznali sami. Poptati se na někoho v takovém domě bývalo nejednou nesmírně obtížno, obzvláště když u vrat nebylo dohližitele.

Vinitius dostal se s Krotonem po dlouhé, chodbě se podobající předsíni na úzký, ze čtyř stran zastavěný dvoreček, jenž tvořil druh všem domům společného atria s fontánou uprostřed, jejíž proud padal do kamenné nádržky, zazděné do země. U všech zdí vedly nahoru vnější schody, částečně kamenné, částečně dřevěné, spojující pavlače, z nichž se vcházelo do bytů. Dole byly rovněž byty, některé opatřeny dřevěnými dveřmi, jiné odděleny ode dvora pouze vlněnými, většinou roztřepenými a roztrhanými nebo spravovanými závěsy.

Byla časná hodina a na dvorečku nebylo živé duše. Patrně v celém domě ještě všichni spali, vyjímaje ty, kteří se vrátili z Ostriana.

„Co uděláme, pane?“ ptal se Kroto, zastavuje se.

„Počkejme zde, snad se někdo objeví!“ odvětil Vinitius. „Není třeba, aby nás na dvoře někdo viděl.“

Ale zároveň myslil na to, že Chilonova rada byla praktická. Kdyby byl měl s sebou větší hlouček otroků, bylo by možno obsaditi vrata, která jak se zdálo, byla jediným východem, a prohledati všecky byty, kdežto takto bylo záhodno ihned vniknouti do příbytku Lygiina, neboť jinak mohli křesťané, jichž v tom domě zajisté nebyl nedostatek, ji varovati, že se po ní pátrá. Vzhledem k tomu bylo nebezpečno třebas jen vyptávati se u cizích osob. Vinitius chvíli se rozmýšlel, nemá-li se vrátiti pro otroky, když vtom od jednoho ze závěsů, uzavírajících příbytky další, vyšel člověk se sítem v ruce a přistoupil k fontáně.

Mladý člověk na první mžik oka poznal Ursa.

„Toť Lyg!“ zašeptal Vinitius.

„Mám mu hned zpřerážet kosti?“

„Počkej!“

Ursus jich nezahlédl, protože stáli v přítmí síně, a začal klidně oplachovati ve vodě zeleniny, které byly v sítu. Bylo zjevno, že po noci, cele strávené na hřbitově, hodlal z nich připraviti snídani. Za chvíli, dokončiv svoji práci, vzal mokré síto a zmizel i s ním za závěsem. Kroto a Vinitius vykročili za ním, domnívajíce se, že se dostanou přímo do příbytku Lygiina.

Byl tedy jejich údiv nesmírný, když zpozorovali, že závěs odděloval ode dvora nikoli příbytek, nýbrž druhou tmavou chodbu, na jejímž konci bylo viděti zahrádku, skládající se z několika cypřišů, několika myrtových keřů, a pak malý domek, přilepený na slepou zadní zeď jiné budovy.

Oba okamžitě pochopili, že je to pro ně okolnost příznivá. Na dvoře mohlo dojít ke sběhu všech obyvatelů, kdežto stranou položený domek usnadňoval podnik. Budou brzy hotovi s obránci či vlastně s Ursem, a pak stejně rychle dostanou se s uchvácenou Lygií na ulici a tam si již nějak pomohou. Pravděpodobně jich nikdo nezastaví, a i kdyby byli zastaveni, řeknou, že jde o uprchlou ženu rukojmí Caesarovu; v tom případě pak Vinitius nechá se poznati od vigilů a vyzve je ku pomoci.

Ursus již skoro vcházel do domku, když tu ohlas kroků vzbudil jeho pozornost, a proto se zastavil, a spatřiv dvé lidí, položil síto na zábradlí a obrátil se k nim.

„Co zde hledáte?“ ptal se.

„Tebe!“ odvětil Vinitius.

Pak, otočiv se ke Krotonovi, zvolal rychlým, tichým hlasem:

„Zab jej!“

Kroto se na něho vrhl jako tygr a v jediném okamžiku, nežli Lyg byl s to, aby se vzpamatoval nebo rozeznal nepřátele, popadl jej do svých ocelových paží.

Ale Vinitius byl příliš jist jeho nadlidskou silou, aby vyčkal konec zápasu, a tak ponechav je sobě samým, přiskočil ke dveřím domku, kopl do nich a octl se v jizbě poněkud tmavé, nicméně osvětlené ohněm, jenž hořel v krbu. Záře toho plamene padala, přímo na Lygii. Druhou osobou, sedící u ohniště, byl onen stařec, který provázel dívku a Ursa na cestě z Ostriana.

Vinitius vpadl dovnitř tak náhle, že nežli jej mohla Lygie poznati, uchopil ji kolem pasu, a vyzvednuv ji, hnal se opět ke dveřím. Starci se sice podařilo, že se postavil před ně, ale on, přitisknuv dívku jednou paží na prsa, druhou volnou rukou jej odstrčil. Kápě mu spadla s hlavy a tu při pohledu na tu známou, ale v tomto okamžiku strašlivou tvář ustydla Lygii krev v žilách zděšením a hlas jí zemřel v hrdle. Chtěla volati o pomoc, ale nemohla. Rovněž marně chtěla zachytiti se veřejí, aby se vzepřela. Její prsty svezly se po kameni a byla by pozbyla vědomí, nebýti hrůzného divadla, jaké jí padlo do očí, když se s ní Vinitius vyřítil do zahrady.

Ursus totiž držel v rukou jakéhosi člověka, úplně zvráceného nazad se svěšenou hlavou a s ústy zalitými krví. Spatřiv je, uděřil pěstí ještě jednou do té hlavy a v jediném mžiku přiskočil k Vinitiovi jako rozzuřená zvěř.

„Smrt!“ pomyslil si mladý patricius.

Ursus totiž držel v rukou jakéhosi člověka, úplně zvráceného nazad.

A pak uslyšel jako ve snách výkřik Lygiin: „Nezabíjej!“ – načež ucítil, že cosi jako úder blesku srazilo mu ruce, jimiž ji objímal, konečně se s ním zatočila země a denní světlo zhaslo mu v očích.

Nicméně Chilon, ukrytý v zákoutí za nárožím, čekal, co se stane, poněvadž zvědavost bojovala v něm se strachem. Myslil také na to, že podaří-li se jim, aby Lygii unesli, bude s výhodou zůstati u Vinitia. Urbana se již nebál, neboť byl také jist, že Kroto jej zabije. Naproti tomu doufal, že kdyby na ulicích až dosud prázdných nastal shon, kdyby křesťané či jacíkoliv lidé chtěli se postaviti Vinitiovi na odpor, promluví k nim jako zástupce úřadu, jako vykonavatel vůle Caesarovy a v krajní potřebě vyzve vigily na pomo…