Temná věž 7 – Temná věž (Stephen King)

Kapitola IV
Dveře do Hromové tišiny

JEDNA

Když se čtyři poutníci probudili (první Roland, a přesně po šesti hodinách), na tácu s ubrouskem byly vyskládány další popkiny a také další nápoje. Po domácím robotovi však nebylo ani stopy.

„I tak je dobře,“ řekl Roland, když potřetí zavolal Nigela. „Povídal, že mu dochází dech. Zdá se, že mu došel, když jsme spali.“

„Dělal něco, co nechtěl,“ ozval se Jake. Byl v obličeji bledý a nateklý. Asi z toho hlubokého spánku, napadlo Rolanda nejdřív, ale pak se podivil, jak může být tak hloupý. Ten chlapec přece oplakával père Callahana.

„A co dělal?“ zeptal se Eddie, hodil si vak přes rameno a Susannah si pak vysadil na bok. „Pro koho? A proč?“

„Nevím,“ řekl Jake. „Nechtěl, abych to věděl, a mně nepřipadalo správné vyzvídat. Vím, že to byl jenom robot, ale když měl takový pěkný anglický přízvuk a vůbec, připadal mi jako něco víc.“

„To je zábrana, kterou by ses měl snažit překonat,“ řekl Roland co nejmírněji.

„Jak jsem těžká, zlato?“ zeptala se Susannah Eddieho vesele. „Nebo bych se možná měla zeptat, ‚Jak moc se ti stýská po tom starým dobrým kolečkovým křesle?‘ Nemluvě o postroji.“

„Suze, mělas ten kravskej postroj ráda jako osinu někde, a oba to víme.“

„Na to jsem se neptala, a ty to víš.“

Rolanda vždycky fascinovalo, když se Susannah do hlasu nebo do tváře – což bylo ještě strašidelnější – nepozorovaně vkradla Detta. Vypadalo to, že ta žena si ty vpády vůbec neuvědomuje, stejně jako teď její manžel.

„Nesl bych tě na konec světa,“ prohlásil Eddie sentimentálně a políbil ji na špičku nosu. „Teda pokud nepřibereš dalších pět kilo. To bych tě mohl nechat a poohlídnout se po jiný.“

Dloubla do něho – nijak jemně – a pak se otočila k Rolandovi. „Tady je to pořádně velké, když už jsme se dostali sem dolů. Jak najdeme dveře, které vedou do Hromové tišiny?“

Roland zavrtěl hlavou. Nevěděl.

„Nějaký návrhy, Cisco?“ obrátil se Eddie na Jakea. „Ty máš z nás největší tykadla. Umíš s nima najít dveře, který potřebujeme?“

„Možná kdybych věděl, jak začít,“ řekl Jake, „ale to nevím.“

A poté se všichni tři znovu podívali na Rolanda. Ne, čtyři se podívali, protože i ten bohy pronásledovaný brumlák civěl. Eddie by byl utrousil vtípek, aby rozehnal tíseň, kterou by pod tak upřenými pohledy cítil, a Roland by to rád udělal také. Něco o tom, že hlídané poupě nevykvete? Ne. To úsloví, které slýchal od Susannah, se týkalo kuchařů a vývaru. Nakonec řekl jenom: „Trochu se tu porozhlédneme, jako lovci, když ztratili stopu, a uvidíme, co najdeme.“

„Možná další křeslo, na kterém bych mohla jet,“ přidala se Susannah vesele. „Tenhleten protivný běloch roztahuje pracky po celé mojí nevinnosti.“

Eddie se na ni upřímně podíval. „Kdyby byla fakticky nevinná, zlato, neměla by uprostřed tu prasklinu.“