Ohněm a mečem II

X

Za týden později, ráno dne 6. října, roznesla se po Lvově zvěst stejně neočekávaná jako strašlivá, že kníže Jeremi sebral většinu vojska, tajemně opustil město a odtáhl, neznámo kam.

Davy se shromáždily před arcibiskupským palácem, nikdo nechtěl tomu zpočátku věřit. Vojáci tvrdili, že, když kníže odjel, tedy dojista odjel v čele mohutného výzvědného oddílu, aby prohledal okolí. Ukázalo se (vypravováno), že falešní uprchlíci šířili zprávy, ohlašující přes tu chvíli Chmielnického i Tatary, protože od 26. září uplynulo již deset dní, a po nepříteli nebylo ještě vidu. Kníže chtěl nepochybně přesvědčit se na vlastní oči o nebezpečí a až pozná, že pověsti jsou pravdivé, jistě se vrátí. Ostatně zanechal několik regimentů a k obraně bylo vše připraveno.

Bylo tomu tak opravdu. Učiněna byla všecka opatření, stanovena místa, vyvezena děla na valy. K večeru přibyl rotmistr Cichocki v čele padesáti dragounů. Hned se na něho sesypali zvědavci, ale on s davem mluvit nechtěl – i odebral se přímo ke generálu Arciszewskému, oba vybídli Grozwajera a po poradě odešli na radnici. Tam prohlásil Ci-chocki polekaným radním, že kníže odjel nenávratně.

V první chvíli sklesly všem ruce a jedna drzá ústa vyřkla slovo: „Zrádce!“ Ale tu povstal Arciszewski, starý vůdce, proslavený velikými činy v holandské službě, a začal mluvit tímto způsobem k vojenským osobám i radním:

„Slyšel jsem utrhačné slovo, kterého kéž by byl nikdo nevyřkl, protože ani zoufalství nemůže ho ospravedlnit. Kníže odjel a nevrátí se – ovšem! Ale jaké máte právo žádat od vůdce, na jehož bedrech spočívá spása celé vlasti, aby hájil jedině vašeho města? Co by se stalo, kdyby nepřítel obklíčil zde poslední vojska říše polské? Není zde ani zásob potravin, ani zbraní pro vojsko tak veliké – nuže, povím vám, a můžete věřit v mou zkušenost, že čím větší vojsko bylo by zde zavřeno, tím kratčeji mohla by trvat obrana, protože hlad by nad námi zvítězil dříve nežli nepřítel. Chmielnickému záleží spíše na osobě knížete nežli na vašem městě, a proto, až zví, že ho zde není, že sbírá nová vojska, a že může přibýt s posilami, spíše bude k vám shovívavý a bude souhlasit s vyjednáváním. Dnes reptáte, ale já vám pravím, že kníže opustil toto město, aby ohrožoval Chmielnického zvenčí a zachránil vás i vaše děti. Držte se, braňte se, zadržte na nějakou dobu toho nepřítele a můžete zachránit město a prokážete říši polské službu věkopamátnou, protože za tu dobu shromáždí kníže síly, opatří ostatní tvrze, vyburcuje zmalátnělou říši polskou a pospíší vám na pomoc. Jedinou cestu spásy si zvolil, protože, kdyby padl s vojskem zde, zmořen hladem, pak by již nikdo nezadržel nepřítele, který by táhl na Krakov, na Varšavu, a zaplavil celou vlast, nesetkávaje se nikde s odporem. A proto místo reptání pospěšte na hradby, hájit sebe, svých dětí, města i říše polské.“

„Na hradby, na hradby!“ opakovalo několik smělejších hlasů. Grozwajer, člověk energický a smělý, ozval se:

„Těší mne vaše odhodlanost, vzácní pánové, vězte tedy, že kníže neodjel, aniž se vzdal myšlenky na obranu. Každý zde ví, co má činit, i stalo se, co stát se musilo. Mám obranu v rukou a já se budu brániti do smrti.“

Naděje vstoupila opět do zkormoucených srdcí, což vida Cichocki, ozval se konečně:

„Jeho knížecí milost posílá vám také zprávu, vzácní pánové, že nepřítel je nablízku. Poručík Skrzetuski srazil se na křídle s dvoutisícovým čambulem, který porubal. Zajatci vypovídají, že táhne za nimi mohutná síla.“

Ta zpráva působila hlubokým dojmem, nastala chvíle mlčení, všecka srdce zabušila živěji.

„Na hradby!“ řekl Grozwajer.

„Na hradby, na hradby!“ opakovali přítomní důstojníci i měšťané.

A vtom strhl se za okny povyk, bylo slyšet vřavu tisícerých hlasů, které se slily v jeden nesrozumitelný hukot, podobající se hukotu mořských vln. Pojednou otevřely se s lomozem dveře sálu, vpadlo několik měšťanů, a než měli poradci kdy otázat se, co se přihodilo, rozlehlo se volání:

„Záplava požárů na nebi! Záplava požárů na nebi!“

„A slovo tělem učiněno je!“ řekl Grozwajer. „Na hradby!“

Sál se vyprázdnil. Za chvíli otřáslo hřmění děl hradbami města, oznamujíc obyvatelům samého města, předměstí i okolních vísek, že nepřítel přitrhl.

Na východě rdělo se nebe, kam oko sahalo, řekl bys: ohnivé moře přiblížilo se k městu…

* * *

Kníže zatím vrhl se k Zamościu a potřel na cestě malý čambul, o němž se zmínil měšťanům Cichocki. Potom dal se do opravy a náležitého opatření té od přírody mocné tvrze, kterou také v krátké době učinil nedobytnou. Skrzetuski spolu s panem Longinem a částí korouhve zůstal ve tvrzi, u pana Weyhery, starosty walczského, kdežto kníže hnul se k Varšavě, aby si od sněmu zjednal prostředků k sebrání nových vojsk a přitom zúčastnil se volby královy, která se měla konat co nevidět. Osud Wiśniowieckého i říše polské měl být rozhodnut při této volbě, neboť kdyby byl zvolen králevic Karel, nabyla by strana válečná vrchu – knížeti by se dostalo vrchního velitelství veškerých sil říše polské a musilo by dojít k valné výpravě proti Chmielnickému na život a na smrt. Králevic Kazimír, ač proslulý statečností a pán povahy rozhodně válečné, byl právem pokládán za přívržence politiky kancléře Ossolińského, tedy politiky smírného vyjednávání s kozáky a podstatných ústupků pro ně. Oba bratři nešetřili sliby a horlivě se snažili zjednat si přívrženců, proto vzhledem k rovné síle obou stran nemohl nikdo předvídat výsledku volby královy. Kancléřovi přívrženci se obávali, aby Wiśniowiecki, díky stále rostoucí slávě a oblibě, jaké se těšil u rytířstva i šlechty, nepřevedl smýšlení jednotlivců na stranu Karlovu, kdežto kníže z týchž příčin usiloval podporovat svého kandidáta osobně. Proto táhl spěšným pochodem do Varšavy, jsa již bezpečen, že Zamość bude s to, aby nadlouho odolal veškeré moci Chmielnického i krymské. Lvov dle vší pravděpodobnosti bylo lze pokládat za zachráněný, poněvadž se Chmielnicki nemohl žádnou měrou dlouho zdržovat dobýváním tohoto města, maje před sebou silnější Zamość, který mu …