Ohněm a mečem II

V

Pan Skrzetuski ujížděl se svou výpravou tím způsobem, že ve dne v lesích a roklích odpočíval, pilně rozestavuje stráže, za nocí pak postupoval kupředu. Když se přiblížil k nějaké vísce, zpravidla ji obklíčil tak, aby odtamtud noha nevyvázla, sebral potraviny, krmivo pro koně, a především se pídil po zprávách o nepříteli, načež odcházel, nedopouštěje se na lidech ničeho zlého. Když odešel, změnil pojednou směr cesty, aby se nepřítel nemohl ve vsi dovědět, kudy se výprava dala. Cílem výpravy bylo zvědět, obléhá-li dosud Krivonos se svými čtyřiceti tisíci muži Kamenec nebo se vzdal marného obléhání a táhne Chmielnickému na pomoc, aby společně s ním postavil se k rozhodující bitvě a pak zjistiti, co dělají dobručtí Tataři – přešli-li již Dněstr a spojili se s Krivonosem nebo leží ještě na druhém břehu. Pro polský tábor byly to zprávy důležité a vlastně měli se o ně starat regimentáři sami, ale protože jich to jako lidí nezkušených ani nenapadlo, vzal na sebe tu těžkou úlohu kníže vojvoda ruský. Kdyby se totiž ukázalo, že se Krivonos i s bialogrodskými i dobručskými hordami obléhání nedobytného Kamence vzdal a chvátal ke Chmielnickému – pak bylo záhodno udeřit na tohoto co nejrychleji, než by se vzchopil k nejvyššímu rozmachu. Zatím generální regimentář, kníže Dominik Zasławski-Ostrogski nespěchal a ve chvíli odjezdu Skrzetuského byl v táboře očekáván až za dva nebo tři dny. Nejspíše po svém obyčeji cestou hodoval a měl se dobře, zatímco míjela nejpříhodnější doba, aby moc Chmielnického byla zlomena. Kníže Jeremi byl pln zoufalství, když pomyslil, že bude-li válka vedena takto dále, dorazí včas ke Chmielnickému nejen Krivonos a zadněsterské houfy, nýbrž i sám chán v čele všech vojsk perekopských, nogajských i azovských.

Vskutku také kolovaly po táboře pověsti, že chán Dněstr již překročil a že dnem i nocí chvátá k západu se dvěma sty tisíci jezdci, ale kníže Dominik stále ještě nepřicházel…

Bylo také čím dále tím pravděpodobnější, že se vojska, stojící u Čolhaňského Kamene, musí postavit k boji proti přesile pětkráte početnější, a budou-li regimentáři poraženi, pak již nic nezabrání nepříteli, aby vtrhl do srdce říše polské, ke Krakovu a Varšavě.

Krivonos byl tím nebezpečnější, že, kdyby regimentáři chtěli ustoupit hlouběji do Ukrajiny, on, ubíraje se od Kamence přímo k severu až ke Konstantinovu, mohl je ohrozit na ústupu a potom, buď jak buď, octli by se mezi dvěma ohni. Proto se pan Skrzetuski rozhodl, že nejen dopídí se všeho o Krivonosovi, ale dokonce jej i zadrží. Proniknut vážností svého úkolu, na jehož provedení závisel z části osud celého vojska, náměstník milerád dal v sázku život svůj i svých vojáků, nicméně mohlo předsevzetí to pokládáno být beztak za šílené, kdyby mladý rytíř měl v úmyslu zadržet otevřeným bojem pěti set lidí vatahu Krivonosovu o čtyřiceti tisících, zesílenou bialogrodskými a dobručskými hordami. Ale pan Skrzetuski byl příliš zkušeným vojákem, aby se vrhal do šílených podniků – věděl přece dokonale, že dojde-li k bitvě, převalí se v hodině vlna přes mrtvoly jeho i korouhevních druhů – proto se chopil jiných prostředků. Rozšířil totiž nejdříve mezi vlastními vojáky pověst, že táhnou jen jako přední stráž celé divize strašného knížete, a tuto pověst šířil všude, po všech chutorách, vesnicích i městečkách, kterými bylo mu procházet. Tak se rozšířila rychlostí blesku podél Zbruče, Smotřiče, Studenice, Ušky, Kalušiku, po jejich proudu dostala se k Dněstru a letěla dále jako větrem hnána od Kamence až k Jahorliku. Opakovali ji turečtí pašové v Chotimu, i Záporožci v Jampolu, i Tataři v Raškově. A opět se rozlehlo ono známé volání: „Jarema jde!“, od něhož zmírala srdce vzbouřeného lidu, který se třásl děsem, nejsa jist dnem ani hodinou.

A nikdo nepochyboval o pravdě té pověsti. Regimentáři udeří na Chmiela, Jarema na Krivonosa – to bylo nabíledni. Sám Krivonos tomu uvěřil a ruce mu sklesly. Co měl dělat? Vytrhnout se proti knížeti? Vždyť u Konstantinova byl selský lid jiného ducha a větších sil, a přece byli poraženi, zdecimováni, vyvázli sotva životem. Krivonos si byl jist, že se jeho molodci budou bít jako zuřiví s každým jiným vojskem říše polské, s každým jiným vůdcem, ale až se bude blížit Jarema – rozprchnou se jako stádo labutí před orlem, jako stepní pýří před větrem.

Čekat knížete u Kamence bylo ještě horší. Krivonos se rozhodl, že odtáhne na východ, až tam k Braclavu, vyhne se svému zlému duchu a pospíší ke Chmielnickému. Byl si sice jist, že při takových oklikách nedorazí včas, ale aspoň zví včas, jak to dopadlo a pomyslí na záchranu vlastní.

A vtom přiletěly s větrem nové pověsti, že Chmielnicki je už poražen – pouštěl je úmyslně pan Skrzetuski zrovna jako předtím a tu nešťastný vatažka nevěděl v prvém okamžiku, co počít.

Konečně odhodlal se tím pevněji, že vyrazí k východu, uchýlí se do stepí co nejdále, snad se také setká s Tatary a najde u nich ochrany.

Ale především chtěl nabýt jistoty, a proto pilně pátral mezi svými plukovníky, koho by nalezl ke všemu odhodlaného a spolehlivého, aby jej poslal s výzvědným oddílem lovit zajatce. Ale volba byla nesnadná, nebylo odhodlaných lidí, a přece bylo nezbytně nutné, aby našel člověka, který, kdyby padl do rukou nepřátelských, nevyzradil by plánů k útěku, ať smažen na ohni, ať naboden na kůl, ať lámán kolem.

Konečně jej Krivonos nalezl.

Jedné noci dal si zavolat Bohuna a řekl mu:

„Slyš Jurku, příteli můj! Jde proti nám Jarema s velikou mocí, snad musíme zahynout, nešťastníci!“

„I já jsem slyšel, že se blíží. Mluvili jsme o tom s vámi, batku, ale proč bychom měli zahynout?“

„Ne zderžymo. Jinému bychom odolali, Jaremovi ne. Molodci se ho bojí.“

„Ale já se ho nebojím, porubal jsem jeho pluk ve Vasilovce na Zádněpří do posledního muže.“

„Vím o tom, ty se ho nebojíš. Tvá sláva kozácká, moloděcká, je stejné ceny jako jeho knížecí, ale já se do bitvy s ním pustit nemohu, protože molodci nechtějí… Vzpomeň si jen, co říkali na radě, jak se na mne sápali se šavlemi i kistěny, že je chci vést na jat…