Ohněm a mečem II

XII

Zasvištěly šavle a ostří zadrnčelo na ostří. Brzy se změnilo zápasiště, neboť Bohun se rozehnal s takovým vztekem, že pan Wołodyjowski uskočil několik kroků nazad, a svědkové musili ustoupit rovněž. Bleskotné křížení Bohunovy šavle bylo tak rychlé, že překvapené oči přítomných nemohly je sledovat – jim se zdálo, že pan Michal je sečnými rozmachy všecek opředen, zahalen a že jediný Bůh bude snad s to vyrvat jej z té záplavy blesků. Údery se slily v jediné, neustávající svištění, závan rozprouděného vzduchu narážel o tváře. Vatažkova zuřivost rostla. Zachvacoval ho divoký zápal bojovníka, Bohun tísnil před sebou Wołodyjowského jako orkán – a malý rytíř ustupoval napořád a jen se bránil. Jeho vztažená pravice sebou téměř ani nehýbala, jen dlaň sama bez ustání opisovala malé, ale jako myšlenka rychlé polokruhy, zachycoval šílené údery Bohunovy, proti ostří nastavoval ostří, odrážel je, opět se chránil, ještě ustupoval, očima tkvěl na očích kozákových a v tom hadovitém bleskotání zdál se klidný, pouze na líce mu vyrazily rudé skvrny.

Pan Zagłoba zamhouřil oči – slyšel jen ránu za ranou, třesk za třeskem.

„Ještě se brání!“ pomyslil si.

„Ještě se brání!“ šeptali si páni Sieličtí a Charlamp.

„Již je přitlačen k nánosu,“ tiše dodal Kuszel.

Zagłoba opět otevřel oči a rozhlédl se.

Záda Wołodyjowského se skoro opírala o nános, ale nejspíše nebyl dosud raněn, jen ruměnce na jeho tváři se staly živější a několik krůpěji potu vyrazilo mu na čele.

Srdce Zagłobovo zabušilo nadějí.

„Vždyť také pan Michal je šermíř nad šermíře,“ pomyslil si, „a ten tam se konec konců unaví.“

Bohunova tvář opravdu zbledla, pot se mu perlil na čele, ale odpor jen vzněcoval jeho vztek, bílé zuby se mu zaleskly pod kníry a z prsou vycházelo chroptění vzteku.

Wołodyjowski nespouštěl ho z oka a stále se bránil.

Pojednou, jakmile ucítil za sebou nános, celý se vzmužil – divákům se již zdálo, že padl, on však se shýbl, přikrčil, sedl na bobek – a celým svým tělem se vrhl jako kámen proti prsům kozákovým.

„Útočí!“ vykřikl Zagłoba.

„Útočí!“ opakovali ostatní.

Bylo tomu tak vskutku: vatažka nyní ustupoval a malý rytíř, když seznal již všecku sílu sokovu, dorážel tak ohnivě, že se svědkům zatajil dech v prsou. Nepochybně se začal rozehřívat – malá očka sršela jiskrami, přisedal na bobek, vztyčoval se, v jediném okamžiku měnil postavu, opisoval kruhy kolem vatažky a nutil ho, aby se obracel na místě.

„To je mistr! To je mistr!“ volal Zagłoba.

„Zhyneš!“ ozval se náhle Bohun.

„Zhyneš!“ odpověděl Wołodyjowski jako ozvěna.

Vtom přehodil kozák najednou obratným pohybem, známým jen u nejzručnějších šermířů, šavli z pravé ruky do levé a jeho rozmach levicí byl tak strašný, že pan Michal až sklesl k zemi jako bleskem sražen.

„Ježíši Kriste!“ vzkřikl Zagłoba.

Ale pan Michal sklesl naschvál, právě proto ťala Bohunova šavle do prázdna, malý rytíř však vyrazil jako divoká kočka a téměř celou délkou ostří strašlivě ťal do obnažených prsou kozákových.

Bohun se zachvěl, povykročil kupředu a s vypětím posledních sil se rozehnal k ráně. Pan Wołodyjowski ji odrazil s lehkostí a ťal ještě dvakrát do nachýlené hlavy – z bezvládných rukou Bohunových vypadla šavle, a on sklesl tváří do písku, který se pod ním rázem začervenal širokou kaluží krve.

Eljašenko, přítomný zápasu, vrhl se na tělo atamanovo.

Svědkové nebyli po nějakou dobu schopni slova, pan Michal mlčel rovněž, opřel se oběma rukama o šavličku a těžce oddychoval.

Zagłoba první přerušil mlčení:

„Pane Michale, do mé náruče!“ řekl v hlubokém pohnutí.

Obklopili jej dokola.

„Jsi to šermíř převýborný, vzácný pane! Aby do tebe tisíc láter!“ řekli páni Sieličtí.

„Tichá voda břehy mele!“ řekl Charlamp. „Budu se s tebou bít, vzácný pane, aby se neřeklo, že jsem se zalekl, ale kdybys měl také mne takhle zřídit, pak gratuluji, gratuluji!“

„Eh, kdybyste s tím dali druh druhu pokoj, urození pánové, vždyť vlastně nemáte proč se bít,“ pravil Zagłoba.

„To nejde, tady běží o moji reputaci,“ odvětil Petyhorec, „a za tu rád obětuji hrdlo.“

„Nestojím o tvé hrdlo, nechme toho raději,“ řekl Wołodyjowski, „protože, abych ti pravdu řekl, vzácný pane, nepletl jsem se ti do cesty v místech, kde si myslíš. Tam se ti připlete někdo jiný, lepší než já, ale já ne.“

„Cože?“

„Mé čestné slovo kavalíra.“

„Nuže, nechte se už na pokoji!“ volali Sieličtí a Kuszel. „Budiž tedy!“ řekl Charlamp, rozvíraje náruč.

Pan Wołodyjowski do ní padl a oba se začali líbat, až se ozvěna rozléhala po nánosech – pan Charlamp tedy řekl:

„Kde bych se toho do tebe byl nadál, vzácný pane, že takhle zřídíš takového siláka! Vždyť dovedl i šavli přehodit.“

„Ani jsem neočekával, že je takový šermíř! Odkud se tomu jen mohl naučit?“

Zde se obrátila obecná pozornost zase na ležícího vatažku, kterého zatím Eljašenko obrátil tváří vzhůru a s pláčem hledal v něm známky života. Bohunovy tváře nebylo možno rozeznat, neboť bylatě pokryta slepeninami krve, která vyprýštila z ran, zasazených do hlavy a hned tuhla na studeném vzduchu. Košile na prsou byla rovněž všecka v krvi, ale byly na něm ještě patrny známky života. Byl patrně stižen předsmrtnými křečmi, jen nohy sebou trhaly a zakřivené prsty se zatínaly do písku jako spáry. Zagłoba pohlédl a mávl rukou.

„Má dost!“ řekl. „Loučí se se světem.“

„Aj!“ řekl jeden z Sielických, dívajících se na tělo. „To je již nebožtík.“

„Bah, už mu mohou vyzvánět.“

„Byl to rytíř ne ledajaký,“ zabručel Wołodyjowski, pokyvuje hlavou.

„Vím o tom trochu,“ dodal Zagłoba.

Zatím chtěl Eljašenko nešťastného atamana nadzvednout a odnést, ale že to byl člověk dosti slabý a nemladý, kdežto Bohun patřil s…