Ohněm a mečem II

Doslov

Leč dějinná truchlohra se neskončila ani u Zbaraže ani u Zborova, ba neskončilo se tam ani její první dějství. O dvě léta později vytrhlo opět všecko kozáctvo do boje proti říši polské. Povstal Chmielnicki, silnější než kdykoli předtím, s ním táhl chán všech hord – a titíž vůdcové, kteří byli činnými již u Zbaraže, tedy divoký Tuhaj-bej a Urum-murza i Artimgirej i Nuradin i Galga i Amurat i Subagazi. Sloupy požárů, lidský nářek šly před nimi, tisíce válečníků pokrývaly pole, naplňovaly lesy, půl milionu úst jásalo válečným křikem – a lidem se zdálo, že nadešla říši polské chvíle poslední.

Leč i říše polská procitla ze strnulosti, zpřetrhala pouta s bývalou politikou kancléřovou, s vyjednáváním, se smlouváním. Již bylo známo, že jen mečem může být zajištěn delší mír, a tak, když vytrhl proti nepřátelské zátopě král, šlo s ním sto tisíc vojska i šlechty, nehledě k mraveništi záškodníků a čeledi.

Nikdo nechyběl z osob, zúčastněných při našem vyprávění. Byl mezi nimi kníže Jeremi Wiśniowiecki se svou divizí, ve které jako dříve sloužili Skrzetuski i Wołodyjowski s dobrovolníkem Zagłobou, byli zde oba hetmani, Potocki i Kalinowski, vykoupení tou dobou již z tatarského zajetí. Byl zde i plukovník Stefan Czarniecki, pozdější vítěz nad švédským králem Karlem Gustavem, i pan Przyjemski, který velel veškerému dělostřelectvu, i generál Ubald i pan Arciszewski i pan krasnostaw-ský starosta i jeho bratr, jaworowský starosta, pozdější král Jan III. i Ludvík Weyher, vojvoda pomořanský, i Jakub, vojvoda malborský, i korouhevní Koniecpolski i kníže Dominik Zasławski i biskupové i korunní hodnostáři i senátorové – celá říše polská se svým vrchním vojevůdcem, králem.

Na polích Berestečka se konečně srazily ony statisícové nástupy a právě tam byla svedena jedna z největších bitev v dějinách světa, jejímž ohlasem zaznívala celá tehdejší Evropa.

Trvala tři dny. V prvých dvou bylo štěstí střídavé – ve třetím došlo k rozhodnému boji, který se naklonil k vítězství. Ten boj byl zahájen knížetem Jeremim.

Byl viděn v čele celého levého křídla, jak se beze zbroje, s obnaženou hlavou, hnal na poli jako vichřice proti obrovským davům, skládajícím se ze všech jízdných molodců záporožských, ze všech Tatarů krymských, nogajských, bialogrodských, ze silisterských a rumelských Turků, z Urumbalů, janičárů, Srbů, Valachů, Perjerů a jiných divokých bojovníků, sebraných od Uralu, Kaspického moře a Meockých bažin až k Dunaji.

A jako mizí z očí ve zpěněných peřejích mořských řeka, tak zmizely z očí v tomto moři nepřátel knížecí pluky. Oblaka prachu vyvstala na rovině jako rozzuřená smršť a zahalila bojující…

Hledělo na tento nadlidský zápas celé vojsko – i král, a podkancléř Leszyński vztyčil dřevo Svatého kříže a žehnal jím ztrácejícím se bojovníkům.

Mezitím obcházel z druhého boku královské vojsko celý kozácký tábor, čítající na dvě stě tisíc lidí, zježený děly, chrlící oheň jako drak, vztahující z lesů zvolna své obrovské spáry.

Leč nežli je obrovský netvor vztáhl, začali z oněch oblaků prachu, ve kterých zmizely pluky Wiśniowieckého, vyrážet jednotliví jezdci, pak po desítkách jezdců, po stech, po tisících, pak po desíti tisících – a pádit k návrším, na nichž stál chán, obklopen svými znamenitými gardami.

Divoké zástupy prchaly v šíleném zmatku a nepořádku – polské pluky se hnaly za nimi.

Tisíce molodců i Tatarů pokryly bojiště, mezi nimi ležel končířem na dvě půle rozseknutý, zavilý nepřítel Lachů a věrný spojenec kozáků, sveřepý a statečný Tuhaj-bej.

Strašlivý kníže triumfoval.

Leč i král postřehl okem vůdce vítězství knížete a rozhodl se, že potře hordy dříve, nežli přirazí kozácký tábor.

Vytrhla všecka vojska, zahřměla všecka děla, šíříce smrt a zmatek, hned zpočátku padl chánův bratr, velkolepý Amurat, zasažen kulí do prsou. Bolestně zařvaly hordy. Zděšený a hned při zahájení bitvy raněný chán rozhlédl se po bitevním poli. Z dáli, uprostřed děl a ohně, postupoval pan Przyjemski a sám král s jezdectvem, po stranách duněla země pod tíhou jízdy, ženoucí se do boje.

Tehdy se Islám Gírej zachvěl – nesetrval na bojišti, prchl, a za ním se v nepořádku rozprchly všechny hordy i Valaši i Urumbalové i jízdní záporožští molodci i silisterští Turci i Poturčenci, jako prchá mračno před větrem.

Utíkající dostihl zoufalý Chmielnicki, chtěje snažně požádat chána, aby se do bitvy vrátil – chán však při pohledu na něho zařval hněvem, až ho konečně dal Tatary spoutat, přivázat ke koni a strhl jej s sebou.

Teď zůstal jen kozácký tábor.

Velitel táboru, kropivenský plukovník Džedžala nevěděl, co se s Chmielnickým stalo, leč pozoruje porážku a hanebný útěk všech hord – ustal v pochodu a ustoupil s táborem a utábořil se u bažinatého ústí Pleszowy.

Mezitím se na nebi rozpoutala bouře a řítily se nesmírné proudy deště. „Bůh splachoval zemi po spravedlivé bitvě.“

Deště trvaly několik dní a po několik dní odpočívala královská vojska, unavená předcházejícími bitvami, po tu dobu se tábor obháněl náspy a proměnil se v obrovskou, pohyblivou tvrz.

Když nastala pohoda, bylo zahájeno obléhání – nejpodivnější, jaké kdy bylo v životě viděno.

Sto tisíc královského vojska oblehlo Džedžalovu armádu o dvou stech tisících lidí.

Král trpěl nedostatkem děl, potravin, střeliva – Džedžala měl nevyčerpatelné zásoby prachu, všelikých životních potřeb a kromě toho sedmdesát těžších i lehčích děl.

Ale v čele královských vojsk stál král – kozákům však chyběl Chmielnicki.

Královská vojska byla vzpružena čerstvým vítězstvím – kozáci o sobě pochybovali.

Minulo několik dní – naděje na návrat Chmielnického a chána zmizela.

Tehdy bylo zahájeno vyjednávání.

Ke králi se dostavili kozáčtí plukovníci a kořili se mu až k zemi, prosíce o smilování, obcházeli stany senátorů, chytajíce lem jejich šatů, slibujíce, že se jim dostane Chmielnického třeba z podzemí a že jej odevzdají králi.

Srdci Jana Kazimíra nebyla lítost cizí – chtěl propustit domů obecný lid i vojsko, jen když mu bude vydána všecka starešina, kterou se rozhodl podržet u&nbs…