Ohněm a mečem II

VIII

Bohun, přestože byl vůdcem statečným i opatrným, neměl štěstí při této výpravě, kterou podnikl proti domnělé divizi knížete Jeremiho. Byl jen utvrzen v přesvědčení, že kníže vytáhl opravdu s celou mocí proti Krivonosovi, neboť tak vypovídali před ním vojáci pana Zagłoby, kteří upadli do zajetí a kteří sami věřili jako v pravdu nejsvětější, že kníže táhne za nimi. Nezbývalo tedy nešťastnému atamanovi nic jiného, než ustoupit co nejrychleji ke Krivonosovi, ale úkol nebyl snadný. Třetího dne seskupila se kolem něho stěží vataha, skládající se více než z dvou set molodců, ostatní buď padli v boji, nebo byli raněni na poli srážky nebo bloudili ještě v roklích a bažinách, nevědouce, co činit a jak a kam se obrátit. A ten hlouček u Bohuna nebyl nějak zvláště vynikající, protože byl na duchu sklíčen, při sebemenším poplachu náchylný k útěku, zdemoralizován, poděšen. A byl to přece výkvět molodců, lepších vojáků bylo by nesnadno najít po celé Síči. Ale molodci nevěděli, s jak malou silou na ně udeřil pan Wołodyjowski a že, díky tomuto nenadálému přepadení spících a nepřipravených, mohl způsobit takovou porážku i věřili jako v pravdu nejsvětější, že měli co činit ne-li se samým knížetem, tedy aspoň s mocným, několikráte početnějším oddílem. Bohun hořel, jako oheň, seknut do ruky, pošlapán koněm, nemocen. Mimo to utržil porážku, pustil kolem sebe prokletého nepřítele, a vydal svou slávu ve psí, neboť i ti molodci, kteří by ho v předvečer porážky byli slepě následovali na Krym, do pekla i proti samému knížeti, pozbyli víry, poklesli na duchu a pomýšleli jen na to, jak by z řeže zachránili holý život. A přece učinil Bohun vše, co vůdce byl povinen učinit, ničeho nezanedbal, stráže rozestavil opodál chutoru a odpočíval jen proto, že koně, kteří se přihnali od Kamence skoro jedním dechem, byli k cestě naprosto neschopni. Ale pan Wołodyjowski, jemuž mladý život uběhl v samých výzvědných výpravách a výpadech proti Tatarům, připlížil se v noci ke strážím jako vlk, schytal je, nežli mohly vzkřiknout nebo vystřelit – a přepadl ostatní tak, že se jemu, Bohunovi, podařilo utéci jen v podvlékačkách a v košili. Když o tom vatažka přemýšlel, černal se mu svět před očima, v hlavě mu vše vířilo a zoufalství užíralo duši jako vzteklý pes. On, který se na Černém moři vrhal na turecké galeje, on, který až do Perekopu dojížděl na tatarských šíjích a který chánovi svítil do očí požárem alusů. On, který knížeti takřka u ruky, při samých Lubnech, porubal regiment ve Vasilovce – musil prchat v košili, bez čapky, bez šavle, protože i tuto ztratil při srážce s malým rytířem. A tak, když se nikdo nedíval, při pohovech vojska i při pasení koní, chytal se vatažka za hlavu a křičel: „Kde je má sláva moloděcká, kde má šavle-družka?“ A když tak křičel, zachvacovala ho divoká zuřivost, zpíjel se jako nelidský tvor a pak chtěl jít na knížete, udeřit na jeho celé vojsko, zahynout a zmizet na věky.

On chtěl – ale molodci nechtěli. „Zab nás, batku, nepůjdeme!“ odpovídali zamračeně na jeho výbuchy – a bylo marné, když v záchvatech zuřivosti mlátil do nich šavlí, bambitkami ožehoval tváře – nechtěli, nešli.

Dalo by se říci, že se půda bořila atamanovi pod nohama, protože nebyl ještě konec jeho nehodám. Obávaje se zamířit přímo na jih, když bude pravděpodobně stíhán, a domnívaje se, že snad Krivonos od obléhání upustil, vrhl se na východ sám a narazil na oddíl pana Podbipięty. Ale pan Longinus, bdělý jako ostříž, nedal se překvapit, udeřil na vatažku první, zahnal jej tím snáze, že se molodci nechtěli bít, a vehnal jej rovnou do rukou pana Skrzetuského a ten potřel Bohunův oddíl co nejdůkladněji, takže Bohun dlouho bloudil po stepích, sotva s několika koňmi, až beze slávy, bez molodců, bez kořisti a bez zajatců dorazil konečně ke Krivonosovi.

Leč divoký Krivonos, k podřízeným obyčejně tak strašlivý, když jim nepřálo štěstí, tentokráte pranic se nerozhněval. Věděl z vlastní zkušenosti, co znamená mít co činit s Jeremim, a tak Bohuna ještě vlídně objal, těšil ho a chlácholil, a když vatažka byl zachvácen těžkou horečkou, dal jej léčit i opatrovat jako oko v hlavě.

Zatím dostali se čtyři knížecí rytíři, naplnivše kraj hrůzou a postrachem, šťastně zpátky do Jarmolinců, kde se zastavili na několik dní, aby lidem i koním dopřáli odpočinku. Když tam stanuli v jednom příbytku, podával každý, druh po druhu, panu Skrzetuskému zprávu o tom, co ho potkalo a co vykonal, načež zasedli všichni k láhvi, aby v přátelské besedě ulevili srdcím a ukojili vzájemnou zvědavost.

Ale tu připouštěl pan Zagłoba málokoho k slovu. Nechtěl poslouchati jiné, přál si, aby všichni poslouchali pouze jeho, a ukázalo se opravdu, že měl toho nejvíce co povídat.

„Vzácní pánové!“ pravil „Upadl jsem do zajetí – to je pravda! – ale štěstěna se točí jako kolo. Bohun pobíjel lidi po celý život, dnes pobili jsme my jeho. Tak to už chodí, tak to už na vojně obyčejně chodí! Dnes nasoluješ výprask ty, zítra ti ho nasolí zase jiný. Ale Bohuna ztrestal Bůh za to, že nás přepadl, libě spící spánkem spravedlivého a probudil způsobem tak hanebným. Ho, ho, myslil si, že mě svým ošemetným jazykem zastraší, ale jak vám povídám, vzácní pánové, sotva jsem ho dostal do úzkých, už byla jeho kuráž ta tam, nevěděl kudy kam, vyžvanil, co nechtěl. K čemu ty dlouhé řeči?… Kdybych nebyl upadl do zajetí, nebyli bychom my dva s panem Michalem způsobili mu porážky, povídám: my dva, neboť že při té patálii magna pars fui, to nepřestanu tvrdit do smrti. Proto mi dopřej Bože zdraví! Slyšte jen dále mé pravdivé tvrzení: Kdybychom ho byli s panem Michalem neporazili na hlavu, nebyl by mu natřískal pan Podbipięta, ani dále pan Skrzetuski, a konečně, kdybychom ho nebyli potřeli, byl by potřel on nás – a že se to nestalo, kdo je toho příčinou?“

„Ty jsi zrovna jako liška, vzácný pane,“ řekl pan Longinus, „tady se ocasem oženeš, tam se uhneš, ale pokaždé se ze všeho vytočíš.“

„Hloupý ohař, který běží za ocasem, protože nic pořádného ani nedohoní, ani nevyslídí, a ke všemu ztratí stopu. O …