Ohněm a mečem II

XXVIII

Pan Wołodyjowski a Zagłoba stáli příštího rána na hradbách mezi vojáky, pilně se rozhlížejíce směrem k táboru, z jehož strany se blížily davy selského lidu. Skrzetuski byl na radě u knížete, kdežto oni, požívajíce chvíle klidu, rozmlouvali o včerejším dnu i o tom ruchu v nepřátelském táboře.

„To nevěští pro nás nic dobrého,“ řekl Zagłoba, ukazuje na černé davy, blížící se na způsob obrovského mračna. „Jistě zase vyrazí ke šturmu, a nám se tady už ruce nechtějí ohýbat v kloubech.“

„Kde by se tam u nich zase vzal šturm za jasného dne, touhle dobou!“ řekl malý rytíř. „Ti neučiní ničeho více, nežli že obsadí naše včerejší valy, začnou se zase zakopávat do nových náspů a střílet přitom od rána do večera.“

„Mohli bychom je snadno zastrašit děly.“

Wołodyjowski snížil hlas.

„Je nouze o prach,“ řekl. „Při tak značné spotřebě nevystačí dle všeho už ani na šest dní. Ale do té doby jistě přitrhne král.“

„Děj se co děj! Jen aby se náš pan Longin, chudák, šťastně dostal řadami nepřítele. Nemohl jsem celou noc spát, jen na něho jsem myslil a sotva jsem si zdříml, viděl jsem ho, jak je v nebezpečí, a mne jímala taková lítost, že na mně až pot vyrážel. Je to nejlepší člověk, jakého bys nenašel v říši polské, kdybys chodil tři roky a šest neděl s lucernou.“

„A proč sis tedy vždy tropil z něho jen šašky, vzácný pane?“

„Protože mám ošklivější ústa nežli srdce. Ale už mne netrýzni, pane Michale, krvavou vzpomínkou na něho, já si beztak činím výčitky, a chraň, Bože, aby pana Longina potkalo něco zlého. Do smrti bych neměl stání.“

„Jen se tak příliš netrap, vzácný pane! K tobě pan Longinus nikdy nechoval zášti, slyšel jsem, jak sám říkával: ‚Ošklivá ústa, zlaté srdce!‘“

„Dej Pán Bůh zdraví tomu šlechetnému příteli! Nikdy neuměl promluvit kloudně, ale ten nedostatek stonásobně nahrazoval velikými ctnostmi. Co myslíš, pane Michale, dostal se šťastně skrz nepřátele?“

„Noc byla tmavá, sedláci byli po porážce strašlivě fatigati. Neměli jsme dobrých stráží my, což teprve oni!“

„Nu, chvála Bohu! Vložil jsem také panu Longinovi na srdce, aby se po naší ubohé kněžici pilně dotazoval, jestli nebyla někde spatřena, protože si myslím, že se Rzędzian dostal dle všeho až ke královským vojskům. Pan Longinus jistě si nepůjde odpočinout, nýbrž přitrhne sem s králem. Pak bychom o ní měli zprávu zanedlouho.“

„Důvěřuji důmyslu toho pacholíka, že ji opravdu zachránil. Už bych se nepotěšil ničím, kdyby ji potkala záhuba. Znal jsem ji krátce, ale věřím, že kdybych měl sestru, nebyla by mi dražší.“

„Tobě je sestrou, mně dceruškou. Těmi starostmi mně snad brada zšediví do poslední nitky, a srdce žalem pukne. Sotva že někoho pomiluješ – jedna, dvě, tři – a už je ten tam, a ty si pěkně seď, souži se, rmuť, střádej, přemýšlej, maje ke všemu ještě prázdné břicho a díry v čepici, jimiž ti voda kape na lysinu jako skrze děravou střechu. Psům se teď vede v říši polské lépe nežli šlechtě a nám čtyřem je ze všech nejhůře. Byl by již čas, abychom se odebrali na onen lepší svět, pane Michale, co myslíš?“

„Myslil jsem si nejednou, nebylo-li by lépe říci Skrzetuskému všecko, ale mne zdržuje to, že se on sám nikdy o ní nezmínil jediným slovem a stávalo se, že když někdo na ni vzpomněl, jen sebou trhne, jako když ho bodne u srdce.“

„Jen mu to pověz a rozdírej rány, které zaschly v ohni té vojny a tu dívku tam snad už nějaký Tatařín vleče přes Perekop za copy. Až se mžitky dělají před očima, když si pomyslím na ten strastiplný osud. Je již čas, abychom zemřeli, nejde to jinak, neboť na světě je jenom soužení, nic víc. Kéž by jen pan Longinus šťastně pronikl!“

„Jistě že se těší v nebi větší milosti nežli ostatní, protože je ctnostný. Ale jen se podívej, vzácný pane, co to tam vyvádí ta holota!…“

„Je dnes taková záře od slunce, že ničeho nevidím.“

„Rozkopávají naše včerejší valy.“

„Vždyť jsem říkal, že dojde ke šturmu. Pojďme odtud, pane Michale, už je dosti toho stání.“

„Nekopou, že by chtěli vyrazit ke šturmu, ale musí mít volnou cestu pro ústup a mimo to dopraví tamtudy jistě obléhací stroje, v nichž sedí střelci. Jen se podívej, vzácný pane, až to těmi lopatami duní! Už srovnali valy asi na čtyřicet kroků.“

„Teď vidím, ale dnes je nesmírná záře.“

Pan Zagłoba si zastínil rukou oči a díval se. V tom okamžiku vyrazila průlomem, ve valech prokopaným, řeka luzy a v mžiku se rozlila prázdnou prostorou mezi valy. Jedni začali hned střílet, druzí, rozrývajíce zemi lopatami, začali vztyčovat nový násyp i bašty, které měly sevřít polský tábor už třetím okruhem po řadě.

„Oho!“ zvolal Wołodyjowski. „Neříkal jsem to?… Už i stroje tam dopravují!“

„Nu, z toho bude šturm, na mou věru! Pojďme odtud!“ řekl Zagłoba.

„Ne, to jsou jiné beluardy!“ odpověděl malý rytíř.

A opravdu, obléhací stroje, které se ukázaly v otvoru, byly zbudovány jinak než obyčejné hulaj-grody, jejich stěny totiž sestávaly z žebříků, spojených mezi sebou svorníky a pokrytých oděvem a kůžemi, za nimiž pálili na nepřítele nejobratnější střelci, sedící asi od poloviční výšky stroje až k jeho vrcholu.

„Pojďme! Psi aby je tam roztrhali!“ opakoval Zagłoba.

„Počkej, vzácný pane!“ odpověděl Wołodyjowski.

A začal stroje počítat postupně dle toho, jak se v otvoru ukazovaly stále nové.

„Jeden, dva, tři… jak se zdá, mají jich nemalou zásobu… čtyři, pět, šest – blíží se stále vyšší sedm, osm… každého psa na našem majdaně zabijí z těch strojů, protože tam jistě jsou střelci exquisitissimi – devět, deset, je vidět každý stroj jako na dlani, protože na ně padá slunce – jedenáct…“

Pojednou přerušil pan Michal výpočet.

„Co je to?“ otázal se podivným hlasem.

„Kde?“

„Tam na tom nejvyšším visí… člověk!“

Zagłoba napjal zrak, opravdu, na nejvyšším obléhacím stroji ozářilo slunce nahou lidskou mrtvolu, kymácející sebou na provaze na způsob obrovského kyvadla podle pohybu beluardy.

„Ovšem,“ řekl Zagłoba.

Vtom Wołodyjowski zbledl jako plátno i vzkřikl rozrývajícím hlasem:

„Všemohoucí Bože!… To je Podbipięta!“

Na valech vystal šum, jako když se vítr přežene v listí s…