Ohněm a mečem II

XVI

Komisaři, vyslaní říší polskou k traktátům s Chmielnickým, dorazili konečně za největších svízelí do Novosjolek a zastavili se tam, čekajíce odpovědi od vítězného hetmana, který tou dobou meškal v Čigirině. Seděli smutni a sklíčeni, protože jim cestou stále hrozila smrt a útrapy rostly za každým krokem. Dnem i nocí je obklopovaly davy selského lidu, na nejvyšší stupeň zdivočilého vražděním a bojem, a řvaly o smrt komisařů. Přes tu chvíli naráželi na vatahy, na nikom nezávislé, složené z lupičů a divokých čabanů, nemajících té nejmenší představy o právech národů a lačných po krvi a kořisti. Měli sice komisaři sto jezdců v průvodu, jimž velel pan Bryszowski, a kromě toho poslal jim sám Chmielnicki, tuše, co je může potkat, plukovníka Doňce spolu se čtyřmi sty molodci, ale ta eskorta mohla snadno se ukázat nedostatečnou, poněvadž davy luzy rostly každou hodinu a nabývaly stále hrozivější tvárnosti. Kdo se z vojenského průvodu nebo ze služebnictva vzdálil z družiny třeba na okamžik, hynul beze stopy. Byli jako hlouček pocestných, obklíčený smečkou vyhladovělých vlků. A tak jim ubíhaly celé dni, týdny, až se na noclehu v Novosjolkách již všem zdálo, že nadchází poslední hodina. Dragounský průvod a Doňcova eskorta sváděly od večera opravdový boj o život komisařů, kteří, odříkávajíce modlitby za umírající, poroučeli duši Bohu. Karmelita łetowski dával jim všem po řadě rozhřešení a mezitím dolétaly okny s vánkem větru děsný řev, rachot výstřelů, pekelné chechtoty, drnčení kos, volání: „Na pohybel!“ – také šlo o hlavu vojvody Kisjela, který byl hlavním předmětem zběsilého řádění.

Byla to noc strašná a dlouhá, protože zimní. Vojvoda Kisjel opřel si hlavu o ruku a seděl nehnutě po několik hodin. Nelekal se smrti, protože od té doby, co vyrazil z Hušče, byl již tak vysílen, unaven, sužován nespavostí, že by spíše s radostí vztáhl ruce po smrti – ale jeho duší zmítalo bezedné zoufalství. Vždyť on jako Rusín tělem i duší vzal první na sebe úlohu pacifikátora v té bezpříkladné válce – vystupoval všude, v senátě i na sněmu, jako nejhorlivější zastánce vyjednávání o mír, podporoval politiku kancléřovu i primasovu, nejusilovněji potíral Jeremiho a vyvíjel činnost v dobré víře, pro blaho kozáctva i říše polské – věřil celou svou vřelou duší, že vyjednávání o mír, že ústupky všecko smíří, upokojí a navzájem sblíží – a právě teď, v této chvíli, kdy vezl Chmielnickému bulavu a ústupky kozáctvu, pochyboval o všem – spatřil jasně marnost svého snažení, spatřil pod nohama prázdnotu a propast.

„Nechtějí opravdu ničeho více než krev? Nejde jim o jinou svobodu než o svobodu drancování a žhářství?“ přemýšlel vojvoda se zoufalstvím a tlumil vzlykot, který mu rozdíral šlechetnou hruď.

„Holovu Kisjelovu, holovu Kisjelovu! Na pohybel!“ odpovídaly mu davy.

A vojvoda byl by jim rád věnoval darem tu bílou, ustaranou hlavu, kdyby v něm nebylo zbytku víry, že se jim a celému kozáctvu musí dostat něčeho více – dostat nevyhnutelně pro spásu jejich vlastní i říše polské. Ať je budoucnost naučí domáhat se toho.

A když tak přemýšlel, jakýsi zásvit naděje a důvěry ozářil na okamžik ty temnoty, které v něm nahromadilo zoufalství – a nešťastný stařec sám sobě domlouval, že ta luza není přece celým kozáctvem, že není Chmielnickým a jeho plukovníky, že se teprve s nimi začne vyjednávání.

Ale může vyjednávání být trvalé, dokud stojí půl milionu sedláků ve zbrani? Neroztaje vše s prvním závanem jara jako ty sněhy, které v tu chvíli pokrývají step?…

Zde přicházela vojvodovi na mysl zase slova Jeremiho: „Milost lze dát pouze přemoženým“ – a jeho mysl se hroužila opět ve tmu a pod nohama zela propast.

Zatím míjela půlnoc. Vřava a výstřely poněkud utichly, zato se vzmáhalo skučení větru, venku zuřila vánice, unavené davy se nepochybně začaly rozcházet domů, naděje vstoupila v srdce komisařů.

Vojtěch Miaskowski, lvovský podkomoří, zvedl se z lavice, naslouchal u okna, zavátého sněhem, a řekl:

„Zdá se mi, že se z milosti boží ještě dočkáme zítřka.“

„Snad i Chmielnicki pošle četnější asistenci, protože s touto nedojedeme,“ řekl pan Šmiarowski.

Pan Zieleňski, braclavský podčíšník, hořce se usmál:

„Kdo by řekl, že jsme mírovými komisary!“

„Posloval jsem mezi Tatary nejednou,“ pravil novogrodský korouhevní, „ale takového poslování jsem nepoznal co živ. V našich osobách snáší říše polská více potupy, než snášela u Korsunu a Pilavců. Proto vám říkám, vzácní pánové: vraťme se, na vyjednávání o mír není ani pomyšlení.“

„Vraťme se,“ opakoval jako ozvěna pan Brzowski, kyjevský kastelán. „K míru dojít nemůže, ať se válčí dále.“

Kisjel nadzvedl obočí a skleněnýma očima spočinul na kastelánovi.

„Žluté Vody, Korsun, Pilavce!“ řekl dutě.

A zmlkl, za ním pak zmlkli všichni – pouze pan Kulczynski, kyjevský strážce pokladu, začal hlasitě odříkávat růženec, a pan lovčí Krzetowski popadl se oběma rukama za hlavu a opakoval:

„Jaké to časy! Jaké to časy! Bože, smiluj se nad námi!“

Vtom se otevřely dveře a Bryszowski, kapitán dragounů knížete poznaňského, velící vojenskému průvodu, vstoupil do jizby.

„Jasně velmožný vojvodo,“ řekl, „nějaký kozák rád by spatřil urozené pány komisary.“

„Dobře,“ odvětil Kisjel, „chátra se již rozešla?“

„Odešli, slíbili, že přijdou zítra.“

„Doráželi silně?“

„Strašlivě, ale Doňcovi kozáci jich několik zabili. Slíbili, že nám zítra zapálí nad hlavou.“

„Dobře, ať ten kozák vejde.“

Za chvíli se otevřely dveře, a nějaká vysoká postava s černým plnovousem stanula na prahu jizby.

„Kdo jsi?“ tázal se Kisjel.

„Jan Skrzetuski, husarský poručík knížete vojvody ruského.“

Kastelán Brzozowski, pan Kulczyňski i lovčí Krzetowski prudce se zvedli z lavic. Všichni sloužili v posledním roce s knížetem u Machnovky a Konstantinova a znali pana Jana velmi dobře, Krzetowski dokonce byl jeho příbuzným.

„Pravda, pravda! To je opravdu pan Skrzetuski!“ opakovali.

„Co tu děláš? Jak ses k nám dostal?“ tázal se Krzetowski, svíraje ho v náruči.

„V selském přestrojení, jak vidíte, vzácní pánové,“ řekl Skrzetuski.

„Vzácný…