Ohněm a mečem II

XXV

Nazítří, nežli slunce rozlilo na nebi zlatou záři, stál již v polském táboře nový ochranný val. Staré valy byly příliš rozsáhlé, bylo obtížné se v nich hájit a přicházet si navzájem na pomoc, proto se kníže s panem Przyjemským rozhodli, že sevřou vojska do těsnějších náspů. Pracovalo se na tom o překot po celou noc, husarstvo zrovna tak jako všechny pluky i čeleď. Až teprve o třetí hodině v noci zavřel spánek znavenému rytířstvu oči, spali však také všichni spánkem kamenným, vyjímaje stráž, protože i nepřítel pracoval v noci a potom o sobě dlouho nedával známky po včerejší porážce. Dokonce se očekávalo, že ke šturmu toho dne vůbec nedojde.

Skrzetuski, pan Longinus a Zagłoba, seděli ve stanu a pojídali pivní polévku, hustě promíšenou kostkami sýra – a hovořili, o námahách prošlé noci s uspokojením, s jakým hovořívají vojáci o nejnovějším vítězství.

„Mým zvykem je chodit spát v době večerního dojení a vstávat za dojení ranního, jako se to dělávalo za starých dob,“ pravil pan Zagłoba, „ale na vojně to jde ztěžka! Spíš, kdy se dá, a vstáváš, když tě probudí jiní. Jen to mě dopaluje, že k vůli takové chátře jsme nuceni vzdát se všeho pohodlí. Ale jakáž porada, takové jsou časy! Však jsme je za to včera také vyplatili! Kdybychom je takto vyčastovali ještě několikrát, zašla by je chuť nás budit.“

„Nevíš, vzácný pane, padlo-li našich mnoho?“ tázal se Podbipięta.

„Eh, mnoho ne, bývá tak vždycky, že obléhajících vždy hyne více než obležených. Ty se v tom neznáš jako já, vzácný pane, protože ty jsi vojny tolik nezažil, ale my, staří praktikové, nepotřebujeme mrtvoly počítat, my to dovedeme odhadnout podle samé bitvy.“

„Přiučím se u vás lecčemu, urození pánové,“ řekl s něžností pan Longinus.

„Rozhodně ano, jen jestli ti poslouží důmysl, čehož ne valně se naděju.“

„Dej přece pokoj, vzácný pane,“ ozval se Skrzetuski. „Vždyť to není první vojna páně Podbipiętova, a dej Bůh, aby si nejlepší rytíři počínali tak jako včera on.“

„Dělalo se, co se dalo,“ odvětil Litvín, „ale ne tolik, co by se chtělo.“

„To se ví, to se ví! Nebylo to zrovna zlé s tou tvojí udatností, pane,“ pravil Zagłoba z vysoka, „a že nad tebe vynikli jiní (zde si začal kroutit knír do výše), za to ty nemůžeš.“

Litvín poslouchal se sklopenýma očima a vzdychl si, blouzně o předku Stowejkovi a o třech hlavách.

V tom okamžiku se křídlo stanu pootevřelo a čile vstoupil pan Michal, veselý jako stehlík za krásného jitra.

„Nu, společnost je pohromadě!“ zvolal pan Zagłoba. „Dejte mi pivo!“

Malý rytíř stiskl třem druhům ruce a řekl:

„Kdybyste věděli, urození pánové, co kulí leží na majdaně, obrazotvornost je překonána. Nepřejdeš, abys neklopýtl.“

„Já jsem to taky viděl,“ odvětil Zagłoba, „vstal jsem totiž a prošel se trošíčku po táboře. V celém lvovském okresu nesnesou slepice za dva roky tolik vajec. Ach, kdyby to tak byla vejce, to bychom si pochutnávali na svítku! Musíte totiž vědět, vzácní pánové, že za talířek svítku dám tu nejvzácnější lahůdku. Mám vojenskou náturu zrovna jako vy. S chutí s ním, co je dobrého, jen když toho je hodně. Proto se taky do bitvy ženu ohnivěji nežli dnešní mladíci, ti peciválové, kteří nesnědí ošatky hniliček, aby se při tom hned nepopadali za břicho.“

„Nu, ale že ses včera s Burlajem vyznamenal, vzácný pane,“ řekl malý rytíř. „Takhle sprovodit Burlaje ze světa – ho, ho! Toho bych se byl do tebe nebyl nadál. Vždyť to byl po celé Ukrajině i Turecku rytíř přeslavný.“

„Co? Ha!“ řekl Zagłoba s uspokojením. „Není to u mne poprvé, pane Michale, není to poprvé. Je vidět, že jsme se hledali v korci máku, až jsme se taky všichni čtyři pěkně našli, že by se takový čtyřlístek nenašel v celé říši polské. Na mou duši, s vámi, vzácní pánové, a s naším knížetem v čele dal bych se jako pátý na pochod třebas až do Stambulu. Jen si představte: pan Skrzetuski zabil Bardabuta a včera Tuhaj-beje.“

„Tuhaj-bej není zabit,“ přerušil jej poručík, „cítil jsem sám, že se mi svezlo ostří a později byli jsme od sebe odtrženi.“

„To je jedno,“ řekl Zagłoba, „nepřerušuj mne v řeči, pane Jene. Pan Michal posekal ve Varšavě Bohuna, jak jsme ti o tom řekli…“

„Kdybys toho raději nevzpomínal,“ řekl Litvín.

„Co se řeklo, řeklo se,“ odvětil Zagłoba. „Já bych sice raději nevzpomínal, ale jen ven s tím, nuže, pan Podbipięta z Myszykiszek skolil Puljana, já zase Burlaje. Ale před vámi, vzácní pánové, přece jen nesmlčím, že bych tyhle všecky dal za jediného Burlaje a že jsem měl práci nejtužší. To byl ďábel a ne kozák, co? Kdybych měl syny legime natos, zanechal bych jim krásné jméno. Jsem jen zvědav, co tomu řekne Jeho Milost král a co sněmy, jak se nám za to odmění, nám, kteří se živíme sírou a ledkem víc nežli čím jiným.“

„Byl jeden větší rytíř než my všichni,“ řekl pan Longinus, „ale jeho jména nikdo nezná a nepamatuje.“

„To bych rád věděl, kdo to vlastně je? Leda někdo ze starověku?“ řekl uražený Zagłoba.

„Ze starověku ne, bratříčku, ale byl to ten, co skolil krále Gustava Adolfa u Trzcianny i s koněm a vzal ho do zajetí,“ řekl Litvín.

„Já, jsem zase slyšel, že to bylo u Pučku,“ podotkl pan Michal.

„Nicméně král se mu vymkl a uprchl,“ řekl Skrzetuski.

„Ano! Vím o tom tak trochu,“ pravil Zagłoba, mhouraje okem, „protože jsem tenkrát sloužil zrovna pod panem Koniecpolským, otcem korouhevního – vím o tom tak trochu! Modestia onomu rytíři nedovoluje, aby sdělil své jméno, proto ho taky nikdo nezná. Ačkoli věřte tomu, co povím: Gustav Adolf byl velký válečník, skoro se vyrovnal panu Koniecpolskému, ale já jsem při setkání s jediným Burlajem měl práci tužší – to vám povídám já!“

„To skoro znamená, že jsi Gustava Adolfa skolil ty, vzácný pane?“ ptal se Wołodyjowski.

„Pochlubil jsem se před tebou, pane Michale?… Ať to tedy upadne v zapomenutí – mám se čím pochlubit také dnes, k čemu vzpomínat starých časů!… To mizerné pivo mi kručí v životě – čím více sýra je v něm, tím více kručí. Vinná polévka je mi milejší – ačkoli chvála Bohu i za to, co je, protože snad nebude brzy ani to. Kněz Žabkowski mi řekl, že příděl vivendy…