2
O Maude Eltonové, vedoucí sekretářce v úřadě státního zástupce, se říkalo, že ví o kriminalistice víc než kdokoliv od soudu. Její pleť byla poněkud nažloutlá a její rysy by sotva pohnuly filmové producenty k tomu, aby ji chtěli stůj co stůj uvést na plátno. Její obličej však prozrazoval takovou bystrou živost a ostražitou bdělost, že vypadala jako kanár, který neklidně poskakuje sem a tam a přitom si zkoumavě prohlíží cizího člověka, který přistoupil příliš blízko k jeho kleci.
„Buďte zdráv, pane Masone,“ řekla.
Perry Mason se na ni zazubil.
„Když se tak člověk dívá na ty hloupé holky,“ řekl, „které myslí jen na to, jak se hezky napudrovat, pak je věru osvěžením pohledět do očí, jako máte vy.“
„Domnívám se,“ řekla Maude, „že se asi chcete pokusit vytáhnout ze mne nějaké informace, které nemůžete od nikoho tady v úřadě získat.“
„Zase vás jednou zklamali lidé ve vašem okolí, že?“
„Proč?“
„Protože pořád vidíte život z té druhé, horší stránky. Máte co dělat s darebáky a s lidmi, kteří mají ty nejhorší úmysly. Dnes přicházím pouze jménem jednoho pokojného občana, poplatníka, chcete-li, který se obrací na veřejný úřad s žádostí o informace, na které má právo.“
Nepatrně natočila hlavu na stranu, když se na něho upřeně zadívala.
„Myslím, že v tom ohledu máte pravdu,“ řekla.
„To mám,“ odpověděl Mason.
„A neděláte si legraci?“
„Ne. Čestné slovo.“
„No, já už jsem zažila v životě mnoho věcí, ale tohle, jsem nečekala. Co vlastně chcete?“
„Chci zjistit, s kterým náměstkem se radil muž jménem Bradbury, který sem přišel z Cloverdalu, aby podnikl kroky ohledně vyděračství, jež bylo spácháno na cloverdaleském obchodním sdružení.“
Maude Eltonová se zamračila.
„Bradbury?“ řekla. „Ale ne, to byl dr. Doray; byl tady ohledně toho – dr. Robert Doray.“
„Ne,“ řekl Mason. „Já jsem tu kvůli Bradburymu – tak se jmenuje – J. R. Bradbury.“
„Okamžik,“ řekla. „Podívám se do návštěvní knihy.“
Jela prstem po stránkách, pak přikývla.
„Ano, byl u Carla Manchestera. Oba byli u Carla Manchestera.“
„A dr. Doraye,“ dodal Mason, „si každý zapamatuje a nemusí se dívat do záznamů, protože je mladý, hezký a dělá dobrý dojem, zatímco Bradbury mizí v propadlišti zapomenutých jmen, protože je obtloustlý a je mu čtyřicet. Psychologové mají zas jednou pravdu, když tvrdí, že si pamatujeme to, oč se zajímáme, a –“
„Carl Manchester,“ přerušila ho Maude Eltonová, „se nachází ve třetích dveřích na chodbě vlevo. Mám mu říci, že k němu jdete? A jestli zase začnete zkoumat mé ledví, hodím po vás touhle sbírkou zákonů. V čekárně sedí smutný muž, kterého okradli o životní úspory, a asi by si pomyslel, že se takové chování nesluší na dámu a že je krajně nevhodné.“
„Řekněte mu, že právě k němu jdu,“ řekl Perry Mason, zasmál se a prošel dveřmi, které oddělovaly čekárnu od dlouhé řady kanceláří.
Carl Manchester se zpola dokouřenou cigaretou mezi rty zvedl oči od zákoníku, když Perry Mason otevřel dveře.
Manchester působil dojmem, že jeho tělo je vždy nakloněno v úhlu 45°. Zdálo se, že prožívá veškerý svůj bdělý stav tak, že se sklání nad zákoníkem a že je celý u vytržení, či že se dívá na návštěvníka jako člověk, který doufá, že toto vyrušení nebude mít za následek, že ztratí místo v knize, které právě čte.
„Buď zdráv, Perry,“ řekl, „co tě ke mně přivádí?“
„Povinnost ke klientovi,“ řekl Perry Mason.
„Neříkej, že zastupuješ tu vraždu kladivem,“ řekl Manchester. „Máme proti té ženské dobré argumenty, ale jestli začneš –“
„Ne,“ prohlásil Mason, „stojím na téže straně barikády jako ty.“
„Jak to myslíš?“
„Byl tady Bradbury v záležitosti Franka Pattona, který spáchal vyděračství v Cloverdalu.“
„Dr. Doray tu byl také,“ řekl Manchester. „Vrátí se za půl hodiny.“
„Proč se vrátí?“
„Řekl jsem mu, že se trochu podívám na zákony.“
„A podíval ses?“
„Ne, ale bude se cítit líp, když se to udělá takhle.“
„Jinými slovy, nechceš s celou záležitostí nic mít.“
„Ovšem. Nebudeme přece prát cloverdaleské špinavé prádlo, když u nás se nic nestalo. Ten případ s to…
