Celá e-kniha Případ prázdné plechovky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
11
Poručík Tragg zazvonil u domovních dveří, a když mu paní Gentrieová otevřela, zdvořile smekl klobouk.
„Velice lituji, že vás stále vyrušuji,“ omlouval se. „Ale potřeboval bych podrobnější informaci o některých maličkostech.“
Paní Gentrieová zaváhala, pak se usmála a pozvala ho dál. „Jen pojďte, poručíku.“
„Doufám, že nejdu nevhod?“
„Ale kdepak. Vy nikdy. To ti druzí pánové sem vpadnou, neřeknou ani ‚s dovolením‘ ani nesmeknou klobouk. Vy jste vždycky dokonalý gentleman.“
„Děkuji vám,“ řekl a po chvilce pokračoval: „Musím se za ty chudáky mládence trochu přimluvit. Jsou přepracováni a dostávají tolik úkolů, že už prostě nemají čas myslit na lidi jako na lidské bytosti. Vidí v nich jen svědky, podezřelé, možné oběti, spoluviníky - však mi rozumíte.“
„Ano, chápu,“ přisvědčila paní Gentrieová, uvádějíc Tragga do obývacího pokoje.
Rebeka vzhlédla s úsměvem, který byl téměř koketní.
„Dobré odpoledne, poručíku.“
Tragg přešel pokoj, aby se s ní mohl pozdravit.
„Jakpak se dnes máte?“ zeptal se.
„Dobře, děkuji.“
„Vypadáte velmi hezky.“
„Že?“ přidala se paní Gentrieová. „Zdá se, že ji vraždy svědčí. Je rozjařená a plná elánu.“
„Ale Florence,“ pravila Rebeka, „ty o mně mluvíš, jako bych jindy byla úplný invalida.“
„Ale jdi. Sama si musíš být vědoma, že vypadáš daleko lépe a určitě máš lepší náladu. Máš aspoň něco, co tě zajímá.“ Obrátila se k poručíku Traggovi a řekla: „Rebeka tráví spoustu času v temné komoře a vůbec je většinu dne doma. Stále se snažím ji přimět, aby chodila trochu na procházku, víc se pohybovala, ale bez valného úspěchu.“
„Pro živáčka, co má taky člověk dělat?“ zeptala se Rebeka. „Nemám naději, že bych si mohla vzít rodinné auto, i kdybych uměla řídit, jakože neumím. A procházky? Copak je potěšením otloukat si nohy o betonový chodník, zatímco kolem vás sviští auta a vyplivují do ovzduší spoustu otravného plynu? A vůbec, poručíku, nechápu, proč smějí auta jezdit po ulicích v obytných čtvrtích? Vždyť je to hřích a ohrožení lidského zdraví!“
„Může být,“ přisvědčil Tragg. „A copak je u vás nového?“
Paní Gentrieová potřásla hlavou.
Jakmile Rebeka začala řečnit, mluvila bez zábran. „Právě před hodinou tu byl pan Mason,“ vyprávěla. „Podle toho, co říkal, prováděl konečné vyšetřování.“
Z Traggových jemně řezaných rysů se vytratilo něco z jejich chlapeckosti. „Vida,“ pravil, „pan Mason. Byl tu víckrát, že?“
„Jistě. Několikrát,“ potvrdila Rebeka.
Poručík Tragg pohlédl na paní Gentrieovou. „Rád bych věděl, co má Mason společného s tímto případem,“ pravil.
„Proč by se o něj nemohl zajímat?“
„Mason je právník,“ řekl Tragg, „neobchází tu, aby řešil záhady. Nijak zvlášť mu nejde o zatčení vraha. Zajímá se o výdělek a honorář si vydělá vždycky, když zastupuje nějakého klienta. Jenže tentokrát nemohu zjistit, koho vlastně zastupuje. Nezmiňoval se vám o tom?“
„Tedy… ne…,“ řekla paní Gentrieová. „Neříkal nic.“
Zachmuřil se. „To je divné, paní Gentrieová. A já si s vámi musím prohovořit dost nepříjemnou záležitost.“
„Jakou?“
„Týká se vašeho nejstaršího syna.“
„Ano.“
„Rád bych věděl, jestli vám vždycky řekl pravdu?“
Paní Gentrieová odpověděla poněkud vzdorně: „Artur je hodný chlapec.“
„Ovšem že je,“ přisvědčil Tragg. „Ptám se vás jen, jestli vám vždycky pověděl čistou pravdu.“
Rebeka, která se už chvíli nepokojně vrtěla ve svém křesle, čekajíc na vhodnou chvíli, aby se mohla vmísit do rozmluvy, podotkla: „Musíš, ovšem, Florence, připustit, že od té doby, co začal chodit…“
Florence se k ní otočila: „Rebeko, prosím tě…“
Tragg zasáhl sice omluvně, ale naléhavě: „To mě právě uvádí do rozpaků,“ řekl. „Vaše slečna švagrová se dotkla přesně té situace, která mě za vámi přivedla, paní Gentrieová.“ Obrátil se k Rebece. „Chtěla jste mi říci, že od té doby, co se zajímá o tu písařku ze sousedství, začal být trochu tajnůstkářský, že?“
Rebeka ohrnula nos. „Tajnůstkářský - to není správný výraz. Podle mého názoru z toho nemůže vzejít nic dobrého. Takový mladý chlapec - a chodí s ženskou, která je o tolik s…
