19
Ranní slunce zlatilo nejhořejší patra mrakodrapů, když se Mason vynořil z domu Gentrieových a pomáhal Delle Streetové nastoupit do svého vozu. „Dello, dnes si zasloužíme trochu krásného nicnedělání, co říkáte? Den a noc jsem vás vláčel po světě od jedné události ke druhé a teď ještě jste musela zapsat to otřesné přiznání! Nebylo toho napětí příliš mnoho?“ zeptal se.
„Něco na vašem názoru je, šéfe,“ připustila Della. „Co takhle zaletět si na Catalinu, vykoupat se v moři, vyhřívat se na slunci, podřimovat a dát si opékané párky?“
„Takové pokušení je nad mé síly,“ vzdychl Mason.
„Kdybychom jeli rovnou na letiště, mohli bychom chytit první letadlo,“ navrhla Della.
Mason zatočil volantem a zamířil k Wilmingtonu. „Mám dojem, že tohle je správný směr ke kanceláři, že?“
„Úplně správný, šéfe. Jen jeďte rovnou za nosem,“ přisvědčila.
„Jsem poněkud zmožený,“ přiznal se Mason. „Musím se úplně spolehnout na vás, Dello. Máme-li se ztratit, měli bychom zavolat do kanceláře a říci o tom Gertii.“
„Gertie je ohromná. Té se nemusí nic sáhodlouze vysvětlovat. Ona už si s neodbytnými klienty nějak poradí.“
„Vy jednáte, jako bychom se měli doopravdy ztratit,“ poddával se Mason.
„Kdepak. Zatím ne. Jedeme do kanceláře. Ale poslyšte, vy jste mě zase jednou hezky vodil za nos.“
„Ne. Čestně, nevodil, Dello.“
„A co Rebeka?“
„Věřte mi nebo ne, Dello,“ zasmál se Mason, „i když jsem znal všechna fakta, nebyl jsem s to sestavit z nich správné řešení!“
„Co míníte těmi fakty?“
„Jen si vzpomeňte,“ připomenul Mason, „když jsme o případu debatovali, řekli jsme si, že musí jít o dva lidi, kteří se nemohou veřejně vídat a nemohou si ani telefonovat, oba však mají přístup do sklepa Gentrieových. Myslili jsme ovšem na někoho, kdo je nějak tělesně postižen, například hluchotou, nebo úrazem. Jenže správné řešení mě nenapadlo!“
„A správné řešení bylo?“
„Strašně jednoduché. Rebeka sice mohla jít k telefonu, byla-li volána, ale vždycky ji předběhly děti a zvedly sluchátko. A volat ven? To bylo těžké. Podezřívali by ji všichni hned z nějaké milostné aféry - vždyť žila poměrně uzavřeně!“
„Ale proč ji tedy prostě nevolával Wenston? Oh - teď mi to teprve napadlo! Prozradilo by ho jeho šišlání. Každý si té vady hned všimne. A pak, když došlo k vraždě, určitě by se volání neobešlo bez komentáře. Šlape si na jazyk dost výrazně, kdo ho jednou slyšel, nikdy nezapomene.“
„Tak vidíte,“ potvrdil Mason. „Vlastně jsem všechno věděl - jenže jsem jednotlivé faktory neuměl včas skloubit!“
„Ale já myslila, že žena, která vás volala jako Sarah Perlinová, měla velice kultivovaný hlas…“
„Dello, nezapomeňte, že Rebeka uměla výborně napodobovat hlasy,“ vysvětloval Mason. „Když napodobila hlas Opaly Sunleyové - vzpomínáte si? Byla dokonalá. Vždyť se dokonce pokusila napodobit paní Gentrieovou, jenže byla natolik mazaná, že předstírala velké vzrušení, jež mělo zakrýt některé nedokonalosti. Přečtěte mi její přiznání, Dello, potřeboval bych si ještě zkontrolovat několik podrobností.“
„Ale připravte se na škobrtavé čtení, šéfe - z těsnopisných poznámek to nejde expresem!“
„Jen spusťte!“
Otevřela svůj blok a četla: „Já, Rebeka Gentrieová, se dobrovolně přiznávám jen proto, aby si poručík Tragg uvědomil, jak byl hloupý. Myslil, že mi lichocením zalepí oči. Celou dobu jsem se mu vysmívala. Plně zodpovídám za ty vraždy. Nechci, aby z nich byl obžalován Rodney Wenston. Neměl s nimi nic společného.
Seznámila jsem se s Rodneyem Wenstonem náhodou, když si Karr najal byt v sousedním domě. Byla to láska na první pohled. Vždycky jsem ráda fotografovala. S trochou zkušeností je možno vložit negativ do zvětšováku tak, že obličeje osob na obrázku se zamění. Vyrobila jsem svou fotku - ale obličej jsem nahradila tváří Hedy Lamarr. Měla jsem ten obrázek náhodou v ruce, když jsem přecházela dvůr spojující oba domy. Potkala jsem pana Wenstona a ukázala jsem mu ten trikový snímek. Velmi ho zaujal. Vzala jsem ho do své temné komory a ukázala mu, jak se mi mé pokusy daří. Pomýšlela jse…
