KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Plukovník Melchett a superintendent Harper hleděli jeden na druhého. Harper přijel do Much Benhamu ke konzultaci. Melchett řekl sklíčeně: „No tak, teď už víme, kam jsme se dostali – nebo spíše nedostali!“
„Kam jsme se nedostali vystihuje situaci daleko lépe, pane.“
„Už se nám to rozrostlo na dvě vraždy,“ řekl Melchett. „Dvě mrtvé. Ruby Keenová a to dítě, Pamela Reevesová. Z toho ubohého děcka k identifikaci mnoho nezůstalo, ale stačilo to. V autě Zůstal jeden nespálený střevíc a ten byl její a jeden knoflík patřil k jejímu skautskému stejnokroji. Je to ďábelská záležitost, superintendente.“
Harper řekl velice tiše: „Myslím, že máte pravdu, pane.“
„Jen to mě uklidňuje, že byla mrtvá dříve, než byl vůz zapálen. Haydock je si tím zcela jist. Svědčí o tom poloha těla, ležícího přes sedadlo. Pravděpodobně dostala ránu do hlavy, ubohé dítě.“
„Mohla být uškrcena.“
„Myslíte?“
„Ano, pane, vraždí se tu takovým způsobem.“
„Ano, vím. Navštívil jsem její rodiče – matka té ubohé dívky je úplně zhroucená. Celá ta záležitost je zatraceně bolestivá. Na nás tu čeká úkol: je mezi těmito dvěma vraždami nějaká souvislost?“
Superintendent poťukával konečky prstů: „Zúčastnila se skautského shromáždění v Danebury Downs. Její kamarádky potvrdily, že byla veselá a v pořádku. Nevracela se se svými třemi přítelkyněmi autobusem do Medchesteru, řekla jim, že se pojede podívat do Danemouthu k Woolworthům a odtamtud že pojede autobusem domů. Vypadá to dost pravděpodobně, Woolworth má v Danemouthu veliký obchodní dům a to děvče žilo v zapadlém kraji a nemělo mnoho příležitosti podívat se do města. Silnice z Downs do Danemouthu dělá ve vnitrozemí značnou okliku. Pamela Reevesová šla zkratkou přes dvě pole, potom stezkou a cestou pro pěší, vedoucí do Danemouthu poblíž hotelu Majestic. Tato cesta pro pěší obchází hotel na západní straně. Je tedy možné, že zaslechla nebo viděla něco, co se týkalo Ruby Keenové a co by mohlo být pro vraha nebezpečné. Zaslechla třeba, jak si umlouvá schůzku s Ruby Keenovou na jedenáct hodin večer. Když si vrah uvědomil, že ta školačka o tom ví, musel ji umlčet.“
Plukovník Melchett řekl: „Z toho vyplývá, Harpere, že vražda spáchaná na Ruby Keenové nebyla spontánní, ale předem promyšlená.“
Superintendent Harper souhlasil: „Myslím, že ano, pane. Vypadá to sice, jako by šlo o něco jiného, o násilný čin z prudké vášně nebo žárlivosti, začínám se však klonit k názoru, že to tak není. Na druhé straně nevím, jak si vysvětlit smrt toho děvčete. Byla-li skutečně svědkem zločinu, muselo se to stát pozdě večer, kolem jedenácté hodiny, co tedy dělala tak pozdě v noci v okolí hotelu Majestic?
Vždyť její rodiče se začali strachovat už v devět hodin, že se ještě nevrátila.“
„Je tu ještě možnost, že jela do Danemouthu navštívit někoho, koho neznali ani její rodiče, ani přítelkyně, a že její smrt s tou druhou nemá žádnou souvislost.“
„Ovšem, pane, ale já tomu nevěřím. Podívejte se, dokonce i tu starou dámu, slečnu Marplovou, okamžitě napadlo, že tu nějaká souvislost je. Ptala se hned, zda to tělo ve spáleném automobilu není mrtvola té skautky. Je to velice chytrá stará dáma.
Víte, staré dámy jsou někdy opravdu tak bystré. Dovedou tnout do živého.“
„Slečna Marplová to dokázala již několikrát,“ řekl plukovník Melchett suše.
„A kromě toho, pane, je tady ten vůz. Zdá se mi, že právě to spojuje její smrt s hotelem Majestic. Byl to přece vůz pana George Bartletta.“
Opět se na sebe podívali. Melchett řekl: „Georgie Bartlett? Možné to je! Co o tom soudíte?“
Harper opět metodicky probíral případ z různých hledisek. „Ruby Keenová byla naposledy viděna s Georgem Bartlettem. On tvrdí, že šla do svého pokoje, což potvrzují šaty, které měla předtím na sobě a které tu byly nalezeny – ale co když se šla převléci, aby si s ním pak vyšla? Třeba si domluvili společnou procházku již dříve – dejme tomu, že o tom hovořili před večeří – a Pamela Reevesová to náhodou zaslechla?“
Plukovník Melchett dodal: „Ztrátu svého vozu oznámil až druhý den ráno a vyjadřoval se o tom velice neurčitě; předstíral, že se nemůže přesně upamatovat, kdy si vozu naposledy všiml.“
„To by mohla být také vychytralost, pane. Podle mého názoru je to buď velice chytrý džentlmen, předstírající, že je pitomý osel, anebo – nu, je to pitomý osel.“
„To, co potřebujeme, je motiv,“ řekl Melchett.
„Jak se věci mají, neměl vůbec žádný motiv, aby zabil Ruby Keenovou.“
„Ano, na tom vždycky uvázneme. Na motivu: Zdá se, že všechna hlášení z Paláce tance v Brixwellu jsou negativní.“
„Naprosto! Ruby Keenová nechodila se žádným mládencem. Slack to propátral skrz naskrz. Dejte Slackovi úkol a odvede vám důkladnou práci.“
„Máte pravdu, pane. ‚Důkladný‘ je ten pravý výraz.“
„Kdyby tam něco bylo, určitě by to vyčenichal.
Nic tam však není. Získal seznam mužů, kteří s ní nejčastěji tančívali. Všichni byli vyšetřováni, zcela bezvýsledně. Jsou to neškodní mládenci a všichni mají na tu noc alibi.“
„Ach, alibi,“ řekl superintendent Harper. „Ta nám dávají co proto.“
Melchett se na něho pronikavě zadíval: „Myslíte? Tuto část pátrání jsem přenechal vám.“
„Ovšem, pane. Prozkoumali jsme všechno – velice důkladně. Dokonce jsme požádali o pomoc Londýn.“
„Nu a?“
„Pan Conway Jefferson se sice domnívá, že pan Gaskell a mladá paní Jeffersonová jsou na tom dobře, ale není to pravda. Oba jsou ve veliké finanční tísni.“
„Opravdu?“
„Zcela jistě, pane. Bylo to tak, jak nám pan Conway Jefferson vyprávěl. Poskytl značné částky peněz svému synovi a dceři jako svatební dar. Od toho dne však uplynulo mnoho let. Pan Frank Jefferson se domníval, že umí dobře investovat peníze. Ne že by investoval do něčeho zcela ztřeštěného. Neměl však štěstí a nejednou prokázal svůj špatný odhad. S jeho majetkem to šlo nezadržitelně z kopce. Řekl bych, že pro paní Jeffersonovou bylo těžké vystačit s příjmem a dát syna do dobré školy.“
„Ona se neobrátila na svého tchána s prosbou o výpomoc?“
„Ne, pane. Pokud vím, žije s ním v jedné domácnosti.“
„A on je na tom se zdravím tak, že asi nebude dlouho žít.“
„Ano, pane. A teď se podíváme na pana Marka Gaskella. Prostě a dobře, je to hazardní hráč. Velice brzy rozházel jmění své manželky a právě teď po uši zabředl do dluhů. Zoufale potřebuje peníze, a to značnou sumu.“
„Nedá se říct, že bych obzvlášť miloval jeho tvář,“ řekl Melchett. „Má takový zlý pohled, co? A motiv by tu také byl, výborně. Odklidit to děvče z cesty by pro něho znamenalo získat pětadvacet tisíc liber, to už je opravdu pádný motiv.“
„Oba dva měli motiv.“
„Paní Jeffersonovou neberu v úvahu.“
„Ano, pane, já vím, že ne. Ať tak, či tak, oba dva mají alibi. Nemohli to udělat. Prostě to nemohli udělat.“
„Máte podrobný přehled o tom, co dělali ten večer?“
„Ano, mám. Nejdřív pan Gaskell. Večeřel se svým tchánem a paní Jeffersonovou a popíjel s nimi kávu, když k nim přisedla Ruby Keenová. Potom řekl, že musí napsat nějaké dopisy a odešel nahoru. Ve skutečnosti však nasedl do svého vozu a vyjel si dolů na pobřeží. Zcela otevřeně se mi přiznal, že nechtěl strávit celý večer hraním bridže. Starý pán je tím posedlý, a tak se vymluvil na dopisy. Ruby Keenová tam zůstala. Mark Gaskell se vrátil, když tančila s Raymondem. Po tanci Ruby přišla, napila se s nimi a odešla s mladým Bartlettem. Gaskell sejmul karty s ostatními hráči a Začali novou partii bridže.
Bylo dvacet minut před jedenáctou, od stolu odešel až po půlnoci. To je zjištěno, pane. Všichni to potvrdili – rodina, číšníci, prostě všichni. A proto to nemohl udělat. Stejné alibi má paní Jeffersonová.
Ona se od stolu také nevzdálila. Oba dva mají alibi.“ Plukovník Melchett se zaklonil, poťukávaje nožem na papír o stůl.
Superintendent Harper dodal: „Samozřejmě, budeme-li vycházet z toho, že ta dívka byla zabita před půlnocí.“
„Haydock prohlásil, že ano, a na toho se můžeme spolehnout. Co řekne, to platí.“
„Třeba by se dalo usuzovat z jejího zdravotního stavu, nějaké tělesné zvláštnosti nebo něčeho podobného, že zemřela později.“
„Ať se k tomu vyjádří Haydock.“ Melchett pohlédl na hodinky, zvedl sluchátko a požádal o číslo.
„Měl by tam teď být. Dobrá, předpokládejme, že byla zabita po půlnoci –“
Harper dodal: „Pak bychom měli naději. Potom někteří lidé přišli a odešli. Dejme tomu, že Gaskell si s tou dívkou sjednal schůzku někde venku, řekněme dvacet minut po dvanácté. Na pár minut se vytratil, uškrtil ji, vrátil se zpět a tělo odklidil později, časně ráno.“
„A vezl ji autem dvacet mil odtud, aby ji mohl dát do knihovny Bantryových? K čertu, to se mi zdá přitažené za vlasy,“ řekl Melchett.
„Ano, mně taky,“ připustil náhle superintendent.
Zazvonil telefon. Melchett zvedl sluchátko. „Haló, jste to vy, Haydocku? Jedná se o Ruby Keenovou. Bylo by možné, že ji zabili až po půlnoci?“
„Řekl jsem vám, že byla zabita mezi desátou hodinou a půlnocí.“
„Ano, já vím, ale snad by se to mohlo trochu posunout, co říkáte?“
„Ne, nic nebudete posunovat. Když řeknu, že byla zabita před půlnocí, tak tím myslím před půlnocí a vy se nepokoušejte měnit lékařskou výpověď.“
„Ano, ale nemohl tu působit ještě nějaký fyziologický faktor? Víte, co myslím?“
„Já vím, že nevíte, o čem mluvíte. Bylo to úplně zdravé a normální děvče a mě ani nenapadne přikývnout vám na něco, co by vám pomohlo hodit oprátku na krk nějakému ubožákovi, kterého máte vy, páni od policie, na mušce. Neprotestujte, prosím. Znám vaše metody. Ostatně, ta dívka nebyla uškrcena při vědomí, nejdřív ji omámili drogami.
Nějakým silným narkotikem. Smrt byla způsobena uškrcením, ale nejdřív byla omámena.“ Haydock zavěsil.
„No tak, a jsme zas vedle,“ řekl mrzutě Melchett. „Já už jsem si myslel, že jsem na to kápl, ale taky z toho nic není,“ řekl Harper.
„Jak to myslíte? O koho jde?“
„Přesně vzato, je to váš člověk, pane. Jmenuje se Basil Blake a bydlí blízko Gossingtonu.“
„Ten drzý, hubatý mladík?“ Plukovník se zamračil při vzpomínce na hrubé, neuctivé jednání Basila Blaka. „Jak ten může být do toho zapleten?“
„Vypadá to, že se s Ruby Keenovou znal. Dost často v Majesticu večeřel a tančil s ní. Vzpomínáte si, co řekla Josie Raymondovi, když zjistili, že Ruby zmizela: ‚Asi bude s tím mužem od filmu, ne?‘
Ověřil jsem si, že tím mínila Blaka. Jak víte, je zaměstnán v Lenvillském ateliéru. Josie nevěděla nic určitého, kromě toho, že Ruby se dost líbil.“
„To je velmi slibné, Harpere, velmi slibné.“
„Ne tak, jak se zdá, pane. Basil Blake tu noc strávil ve společnosti v ateliéru. Víte, jak to při takových příležitostech vypadá. Začne se v osm hodin koktejly a pak to jde pořád dál, až je vzduch tak hustý, že by se dal krájet a všichni odcházejí. Podle inspektora Slacka, který ho vyšetřoval, odešel z té merendy kolem půlnoci. A o půlnoci byla Ruby Keenová již mrtva.“
„Potvrdil někdo jeho výpověď?“
„Podle mne, pane, většina z nich byla již – hm – dávno pryč. Ta – hm – mladá žena, která je teď v jeho domě, slečna Dinah Leeová, správnost výpovědi potvrdila.“
„To ještě nic neznamená.“
„Ano, pane. Asi ne. Výpovědi ostatních účastníků toho večírku tvrzení pana Blaka vcelku potvrzují, i když časové údaje jsou poněkud neurčité.“
„Kde je ten ateliér?“
„V Lenvillu, pane. Třicet mil jihozápadně od Londýna.“
„Hm, odtud je to asi stejně daleko?“
„Ano, pane.“
Plukovník Melchett si třel nos. „Nu, zdá se, že ho můžeme odepsat,“ řekl dost rozmrzele.
„Také si myslím, pane. Nemáme žádný důkaz, že by se o Ruby Keenovou vážně zajímal. Zdá se,“ superintendent Harper stydlivě zakašlal – „že se opravdu plně věnuje své mladé dámě.“
Melchett řekl: „Dobrá, zbývá nám tedy neznámý vrah X, tak neznámý, že Slack mu nemůže ani přijít na stopu. Nebo Jeffersonův zeť, který by možná chtěl zabít to děvče, ale neměl k tomu příležitost.
Stejně tak snacha. Nebo George Bartlett, který nemá alibi, ale bohužel nemá také motiv. Nebo mladý Blake, který má alibi a nemá motiv. A to je vše!
Počkat. Myslím, že bychom měli vzít v úvahu také toho tanečníka, Raymonda Starra. Konec konců jistě tu dívku dobře znal.“
Harper řekl pomalu: „Nevěřím, že se o ni příliš zajímal, anebo je to setsakramentsky dobrý herec.
A pro všechny případy má také alibi. Od deseti čtyřiceti do půlnoci byl na parketu, vystřídal řadu tanečnic, víceméně ho všichni viděli. Nezdá se mi, že bychom mu mohli vůbec něco dokázat.“
„Ve skutečnosti nemůžeme dokázat nikomu nic,“ řekl plukovník Melchett.
„Naší největší nadějí je George Bartlett, jen kdybychom přišli na nějaký motiv,“ řekl Harper.
„Hovořil jste s ním?“
„Ano, pane. Je to takový maminčin mazánek. Před rokem zemřela a zanechala mu pěkné jmění. Dostal se brzy k penězům. Myslím, že trpí spíše slabostí než neřestmi.“
„Nemusí to mít v hlavě v pořádku,“ řekl Melchett s nadějí v hlase.
Superintendent přikývl: „Taky vás napadlo, pane, že tím by se celý ten případ vysvětlil?“
„Máte na mysli úchylného zločince?“
„Ano, pane. Jednoho z těch, kteří rdousí mladé dívky. Doktoři mají pro ně dlouhá pojmenování.“
„Vyřešilo by to všechny naše nesnáze,“ dodal Melchett.
„Jenom jedna věc se mi na tom nelíbí,“ řekl Harper.
„A to?“
„Bylo by to příliš jednoduché.“
„Hm – ano, snad máte pravdu. A tak, jak jsem řekl již na začátku, kam jsme vlastně dospěli?“
„Nikam, pane,“ řekl superintendent Harper.
