Mrtvá v knihovně (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA PÁTÁ

 

Obyvatelé St. Mary Meadu nepamatovali již léta tak vzrušující ráno. První roztrušovatelkou opojných zpráv byla slečna Wetherbyová, zatrpklá stará panna s dlouhým nosem. Zaběhla ke své sousedce, slečně Hartnellové, se kterou se přátelila. „Nezlobte se na mě, drahá, že jsem přišla tak časně, ale napadlo mě, že jste snad dosud neslyšela tu novinu.“

„Copak je nového?“ zeptala se slečna Hartnellová. Mluvila hlubokým basem a neúnavně navštěvovala chudé, ať se sebevíc vyhýbali její péči.

„Neslyšela jste o té mrtvole mladé ženy, která byla nalezena dnes ráno v knihovně plukovníka Bantryho?“

„V knihovně plukovníka Bantryho?“

„Ano. To je strašné, že?“

„Chudinka jeho paní!“ Slečna Hartnellová se snažila zamaskovat hluboké uspokojení.

„Opravdu chudinka. Nevěřím, že by o něčem věděla.“

Slečna Hartnellová poznamenala kriticky: „Věnovala se více zahradě než svému manželovi. Muže musíte pořád hlídat – pořád,“ opakovala divoce.

„Já vím, já vím. Je to opravdu děsné.“

„Copak tomu asi řekne Jane Marplová? Myslíte, že o tom něco ví? V tomhle se tak dobře vyzná.“

„Jane Marplová jela do Gossingtonu.“

„Cože? Dnes ráno?“

„Velice brzy. Před snídaní.“

„No ovšem! To se dalo čekat. Tak se mi zdá, že to přehání. Opravdu, Jane strká ráda do všeho nos, já tomu ale říkám neslušnost.“

„Ale paní Bantryová pro ni poslala.“

„Paní Bantryová pro ni poslala?“

„Ano. Přijelo pro ni auto. Řídil ho Muswell.“

„Můj bože! To je ale zvláštní.“

Minutu nebo dvě ztichly a zažívaly novinky. „Čí je to mrtvola?“ zeptala se slečna Hartnellová.

„Znáte tu hroznou ženskou, která sem jezdí s Basilem Blakem?“

„Ta strašná blondýnka odbarvená kysličníkem?“

Slečna Hartnellová žila trochu v minulosti. Nedospěla ještě od peroxidu k přelivu. „Ta, co se válí na zahradě a nemá prakticky nic na sobě?“

„Ano, moje milá. Ležela tam na rohožce před krbem, uškrcená!“

„Ale co vás nemá – v Gossingtonu?“ Slečna Wetherbyová přikývla tváříc se neurčitě. „Takže plukovník Bantry také –“ Slečna Wetherbyová opět přikývla. „Ach!“

A dámy se odmlčely a vychutnávaly toto nové obohacení maloměstského skandálu. „Musela to být ale zkažená ženská!“ zahýkala se spravedlivým rozhořčením slečna Hartnellová.

„Úplně zhýralá, úplně!“

„A plukovník Bantry – takový tichý, milý muž –“

Slečna Wetherbyová dodala s nádechem pikantnosti: „Tichá voda, břehy bere. Jane Marplová to vždycky tvrdí.“

 

Mezi posledními, ke kterým se ta novinka donesla, byla paní Price Ridleyová. Tato bohatá a pánovitá vdova bydlela ve velkém domě poblíž fary.

O vraždě jí pověděla služebná Clara. „Víš jistě, že to byla žena, Claro? A našli ji mrtvou na rohožce před krbem u plukovníka Bantryho?“

„Ano, milospaní. A říká se, milospaní, že neměla vůbec nic na sobě, ani nitku.“

„To stačí, Claro. Nemusíš zacházet do podrobností.“

„Ne, milospaní, říká se, milospaní, že nejprve mysleli, že je to ta mladá dáma od pana Blaka – co s ním jezdí na sobotu do Nového domu pana Bookera. Ale teď říkají, že to je úplně jiná mladá dáma. A ten mládenec z rybárny povídal, že by si něco takového o panu plukovníkovi Bantrym nikdy nepomyslel – a že by od něj kůrku chleba nevzal a vůbec.“

„Milá Claro, na světě je mnoho zla,“ řekla paní Ridleyová. „Měla by to být pro tebe výstraha.“

„Ano, milospaní. Matka by mi nikdy nedovolila jít do místa, kde je v domě pán.“

„To je správné, Claro,“ chválila paní Ridleyová.

Paní Ridleyová bydlela jen pár kroků od fary. Štěstí jí přálo a našla faráře v pracovně. K tomuto jemnému muži středního věku se všechny novinky donesly až naposled.

„Taková hrůza,“ řekla paní Ridleyová, dosti těžce oddychujíc, šla totiž dost rychle. „Milý pane faráři, považovala jsem za nutné požádat vás o radu, promluvit si o tom s vámi.“

Zdálo se, že pan Clement je trochu polekán.

„Stalo se snad něco?“

„Jestli se něco stalo?“ Paní Price Ridleyová dramaticky opakovala otázku. „Ten nejhorší skandál! Něco takového by nikoho z nás ani nenapadlo. Úplně nahá, zhýralá žena, uškrcená na rohožce před krbem u plukovníka Bantryho.“

Farář ji upřeně pozoroval. „Je vám – je vám opravdu dobře?“

„Vůbec se nedivím, že tomu nevěříte! Já jsem tomu ze začátku také nevěřila! To mužské pokrytectví! Po všechna ta léta!“

„Prosím vás, řekněte mi přesně, co se vlastně přihodilo.“

Paní Ridleyová začala zeširoka vyprávět. Když skončila, řekl pan Clement mírně: „Ale není v tom přece nic, co by nasvědčovalo, že pan plukovník Bantry je do toho zapleten, či snad ano?“

„Milý pane faráři, znáte špatně tento svět! Povím vám malou historku. Minulý čtvrtek – nebo to bylo ten čtvrtek předtím – dobrá, na tom nesejde – jela jsem vlakem do Londýna. Plukovník Banty seděl ve stejném kupé. Připadalo mi, že je velice roztržitý. Skoro celou cestu byl ponořen do Timesů. Víte, jako by nechtěl mluvit.“ Farář přikývl. Plně Bantryho chápal.

„V Paddingtonu jsem se rozloučila. Nabídl se, že mi sežene taxi, ale já jsem jela autobusem dolů na Oxford Street, on však do jednoho taxi nastoupil a zřetelně jsem slyšela, jak řekl řidiči, aby ho zavezl – kam myslíte?“ Pan Clement se pátravě podíval.

„Na adresu v St. John’s Wood!“ Paní Ridleyová se zatvářila vítězně a udělala přestávku. Farář vůbec nic nepochopil. „Myslím, že tohle to dokazuje,“ dodala paní Price.

 

V Gossingtonu seděla paní Bantryová se slečnou Marplovou v přijímacím pokoji. „Víš, jsem ráda, že tu mrtvou odvezli. Není to příjemné mít v domě mrtvolu,“ řekla paní Bantryová.

Slečna Marplová přisvědčila. „Já vím, drahoušku. Vím dobře, jak ti je.“

„To nemůžeš pochopit, dokud neprožiješ něco takového na vlastní kůži,“ řekla paní Bantryová.

„Když se něco stane u sousedů, není to totéž. Doufám,“ pokračovala, „že Artur nebude pociťovat ke knihovně odpor. Tak rádi jsme v ní sedávali. Co to děláš, Jane?“ Slečna Marplová se totiž podívala na hodinky a vstávala.

„Tak si myslím, že bych měla jít domů, když už ti nemohu s ničím pomoci.“

„Nechoď ještě,“ řekla paní Bantryová. „Je pravda, že většina policistů už odešla, i ti, co brali otisky prstů a co tu fotografovali. Ale stále mám takový pocit, že se ještě něco přihodí. Neměla bys to propást.“

Zazvonil telefon. Šla k němu a vrátila se celá rozzářená.

„Říkala jsem ti, že může dojít ještě k mnoha věcem. Volal plukovník Melchett, přiveze sem sestřenici té ubohé dívky.“

„Ráda bych věděla proč?“ řekla slečna Marplová.

„Snad aby viděla, kde se to stalo a všechno kolem toho.“

„Možná že ještě něco víc,“ dodala slečna Marplová.

„Jak to myslíš, Jane?“

„No, zdá se mi, že si možná přeje, aby se setkala s plukovníkem Bantrym.“

Paní Bantryová řekla prudce: „Aby se přesvědčil, jestli ho zná? Mám dojem – ano, vím to zcela jistě, – podezírají Artura.“

„Obávám se, že ano.“

„Jako kdyby s tím měl Artur něco společného.“

Slečna Marplová mlčela. Paní Bantryová se na ni vyčkávavě podívala: „Jen prosím tě nezačínej o těch hnusných dědcích, kteří si vydržují služebné. Artur není takový.“

„Já vím, samozřejmě že není.“

„Ale on opravdu takový není. Víš, někdy trochu blázní za hezkými děvčaty na tenise. Ale chová se spíš pošetile a strejcovsky. Na tom není nic špatného. A proč by ne? Konec konců,“ uzavřela paní Bantryová trochu dotčeně, „já se musím starat o zahradu.“

Slečna Marplová se usmála. „Netrap se tím, Dolly,“ řekla.

„Ne, nebudu na to myslet. Ale přece jenom mě to trochu trápí. A Artura zrovna tak. Rozčiluje ho to. Tolik policistů v domě, a do všeho se pletou… Odjel dolů na statek. Vždycky když je rozčilený, uklidní ho pohled na zvířata a přírodu… Hleďme, tady jsou.“

Venku zastavil vůz policejního náčelníka. Vešel plukovník Melchett a doprovázela ho mladá, vkusně oblečená žena. „Paní Bantryová, představuji vám slečnu Turnerovou, sestřenici té – ehm – oběti.“

„Buďte vítána,“ řekla paní Bantryová a podala jí ruku. „Musí to být pro vás hrozné.“

Josefina řekla upřímně: „Máte pravdu. Připadá mi to docela neskutečné. Jako zlý sen.“

Paní Bantryová představila slečnu Marplovou.

Melchett se jakoby mimochodem zeptal: „Je tu někde váš pan manžel?“

„Musel odjet na jednu z farem. Vrátí se brzy.“

„Ach tak.“ Zdálo se, že Melchett zrozpačitěl.

Paní Bantryová řekla Josii. „Chcete se podívat, kde – se to stalo? Nebo raději ne?“

Josie řekla po malé přestávce: „Myslím, že bych to ráda viděla.“

Paní Bantryová se slečnou Marplovou ji zavedly do knihovny. Melchett je doprovázel. „Tady ležela,“ řekla paní Bantryová s dramatickým gestem. „Na rohožce před krbem.“

„Ach,“ Josie se zachvěla. Vypadala zmateně. Vraštíc obočí, řekla: „Nemohu to prostě pochopit! Nemohu!“

„Ano, my také ne,“ řekla paní Bantryová.

Josie pronesla váhavě. „Tohle přece není místo –“ a umlkla.

Slečna Marplová vyjádřila kývnutím hlavy souhlas s větou, která nebyla dokončena. „Právě to je na tom všem velice zajímavé,“ zašeptala.

„No tak, slečno Marplová, našla už jste nějaké vysvětlení?“ zeptal se plukovník Melchett; byl dnes v dobré náladě.

„Zajisté, našla jsem vysvětlení, které je docela možné. Zrodilo se ovšem jen v mé hlavě,“ řekla slečna Marplová a pokračovala, „Tommy Bond a paní Martinová, naše nová učitelka. Když šla natáhnout hodiny, vyskočila z nich žába.“

Josefina Turnerová vypadala zmateně. Když vycházeli z pokoje, obrátila se tiše k paní Bantryové:

„Není ta stará dáma trochu podivínská?“

„Vůbec ne,“ řekla rozhořčeně paní Bantryová.

Josie řekla: „Promiňte. Připadalo mi, že si snad myslí, že je žába nebo tak něco!“

Postranními dveřmi právě vcházel plukovník Bantry. Melchett ho pozdravil a sledoval pozorně Josefinu Turnerovou při jejich vzájemném představování. V jejím obličeji však nebyl ani záblesk zájmu nebo poznání. Melchett si ulehčeně oddechl.

Čert vem Slacka a jeho narážky. Na otázku paní Bantryové Josie vychrlila historku o tom, jak zmizela Ruby Keenová. „Jistě jste měla velkou starost, má drahá,“ řekla paní Bantryová.

„Spíše jsem měla zlost,“ řekla Josie, „víte, netušila jsem, že by se jí mohlo něco stát.“

„A přesto jste to hlásila na policii,“ řekla slečna Marplová. „Promiňte, ale nebylo to trochu předčasné?“

Josie řekla prudce: „Ale já jsem to nebyla, to zařizoval pan Jefferson.“

Paní Bantryová se otázala: „Jefferson?“

„Ano, ten invalida.“

„Snad ne Conway Jefferson? Toho přece dobře známe. Je to náš starý přítel… Arture, poslouchej.

Conway Jefferson bydlí v Majesticu a to on byl na policii. To je ale náhoda.“

Josefina Turnerová řekla: „Pan Jefferson byl u nás už loni v létě.“

„To je neuvěřitelné! A my jsme o tom vůbec nevěděli. Už jsem se s ním dlouho nesetkala.“ Obrátila se k Josii: „Jak – jak se mu teď daří?“

Josie zaváhala: „Myslím, že je na tom skvěle, opravdu skvěle. Samozřejmě, vezmeme-li v úvahu jeho stav. Pokaždé je dobře naladěn – vždycky má smysl pro legraci.“

„Je tam s rodinou?“

„Myslíte pana Gaskella a mladou paní Jeffersonovou? A Petra? Ovšem, jsou tam všichni.“

Josefina Turnerová neměla najednou v chování tu otevřenost, která jí získávala sympatie, něco jí v tom bránilo. Měla trochu nepřirozený hlas, když hovořila o Jeffersonových. Paní Bantryová řekla: „Oba jsou velice milí, že ano? Myslím ty mladé.“

Josie řekla trochu nejistě: „Ach ano, jsou. Já – my – ano, opravdu jsou milí.“

„Jak to vlastně mínila,“ zeptala se paní Bantryová, dívajíc se z okna na vůz náčelníka policie, který právě odjížděl. „‚Opravdu jsou milí.‘ Nezdá se ti, Jane, že v tom něco je?“

Slečna Marplová jí prudce vpadla do řeči: „Samozřejmě. To je mimo veškerou pochybnost! Její chování se náhle změnilo, když ses zmínila o Jeffersonových. Předtím se zdála docela přirozená.“

„A co ty si o tom myslíš, Jane?“

„Podívej se, drahoušku, ty znáš přece Jeffersonovy. Taky se mi zdá, že v tom je něco, co s nimi souvisí a co dělá té mladé ženě starosti. A ještě něco. Všimla sis, že na tvou otázku, jestli neměla strach o to pohřešované děvče, odpověděla, že měla zlost? A vypadala zlostně – opravdu zlostně! Víš, to mě tak hrozně zaujalo. Mám takový pocit – možná že se mýlím, že to je její hlavni reakce na dívčinu smrt. Jsem si zcela jista tím, že se o ni nestarala. Netrápí se ani trochu. S určitostí však mohu tvrdit, že vzpomínka na tu dívku Ruby Keenovou v ní vzbuzuje zlost. A zajímavé na tom je – proč?“

„To už vypátráme!“ řekla paní Bantryová. „Odjedeme do Danemouthu a ubytujeme se v hotelu Majestic – ano, Jane, ty také. Musím se trochu zrekreovat po tom všem. Pár dní v hotelu Majestic – to je to, co potřebujeme. Seznámíš se s Conwayem Jeffersonem. Je hrozně milý – doopravdy milý. Potkal ho ten nejsmutnější osud, jaký si můžeš představit. Měl syna a dceru, které velice miloval. Syn byl ženat a dcera provdána, ale oba dva trávili spoustu času doma. Byl oddán své manželce, která byla opravdu rozkošná žena. Jednoho léta se vraceli letadlem domů z Francie a došlo k neštěstí. Všichni se zabili. Pilot, paní Jeffersonová, Rosamunda a Frank. Conway měl obě nohy tak ošklivě poraněné, že mu je museli amputovat. Prokázal obdivuhodnou odvahu a zmužilost. Býval velice činorodý a teď je to bezmocný mrzák. Nikdy si však nestěžuje. Má u sebe snachu, která byla vdova, když se s ní Frank Jefferson oženil. Přivedla si z prvního manželství syna, Petra Carmodyho. Oba bydlí u Conwaye.

A Mark Gaskell, Rosamundin manžel, tam také často pobývá. Byla to ta nejhroznější tragédie.“

„A nyní tu máme jinou tragédii,“ řekla slečna Marplová.

Paní Bantryová namítla: „Ano, ano, ale ta přece nemá nic společného s Jeffersonovými.“

„Že ne?“ řekla slečna Marplová. „Na policii to přece oznámil pan Jefferson.“

„Máš pravdu, Jane. Víš, je to podivné.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024