Povídky I – Pan učitel a jiné povídky

II.

Odkud jsem se nadál, že mne slunce ohřeje, odtud na mne mrazy bijí.

Národní ruské přísloví.

K čemu pospíchá lid z celého okolí k městu do zámku knížecího? - Vždyť pak není neděle, ani svátek, ani ve městě jarmark; a přece jsou všickni svátečně přistrojeni. - Jdou k tanci a radovánkám. Kněžnin den narození je, slavný to den pro město i okolí. - Ten den zasedá nejvyšší honorace města s kněžnou i okolní šlechtou k jednomu stolu; - vesnický lid hoduje na zámeckém dvoře pod stromy, chudí žebráci nosí domů štědře nadělené porcí. - Ten den dovoleno každému, pěkně i nepěkně ošacenému, podívat se do parku zámeckého, do divokého, i do jelení obory, kde pod pěknými duby vysokoparohatí jelenové, daňci a srnci se procházejí. Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný čili zámecký park od řeky trochu do výše se táhne. Uprostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. S jeho terasy jde se po širokých mramorových stupních dolů k řece. - Jakých to krás v tom parku nahromaděno! Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách - jak krásných skupení, sestavených z květin a záhonků! Co tu arabesek, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okraji, skrze ně se proplétají. Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn, jako chlapec o školní visitací. Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové i cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky - tu přiletují sem zpěvci z dálných krajů. Když podvečer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie! Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posílá, aby si nezasteskly! - Ale prchá máj, prchá léto, odletují zpěvci, a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš. - Ve skleníkách uzavřené odkvétají vzácné květiny, jako dívky v harému tureckém.

Orangerie tu, lesík smokvový, pavilony v italském, čínském, francouzském i bůhvíjakém ještě vkusu stavěné, a konečně i krásná zimní zahrada. Když širá rovina sněhem se pokrývá, o zelenu památky není, leč v dáli tmavozelené jehliny smrčin a jedlin - tenkráte za těmi skleněnými stěnami vidět kousek jižního ráje.

V divokém parku rozkládají duby, jasany, jilmy a jiné pěkné stromoví volně ratolesti do povětří. Mezi stromovím křižují se cesty na vše strany. Jedna vede k švýcarskému domku. Druhá do stínu lesního k poustevně, která je zevně korami, ale uvnitř měkkými čalouny vyložena. Třetí k vile na malém návrší, jejíž průčelí na dorickém sloupoví spočívá. Čtvrtá do malého údolíčka k rybníku, u něhož rybářský domek, při domku pak skvostné loďky na vodě se houpají a labutě plujou. Každá z cest přivede chodce k milému odpočinku. - Jedna pak z nich vede do březiny. Tam pospíchá v den narození vesnická mládež k tanečním radovánkám. Na prostranném mýtišti stojí okrášlený květinami a fábory strom, okolo něho udupaný mlat k tanci. Pod stromy stoly, na něž se chystá jídla a pi…