Kapitola IV
1
Podnik U Sama na tom konci nábřežní autostrády, kde si o nějaké eleganci mohli nechat jenom zdát, byla velká dřevěná ratejna, postavená na moři na ocelových pilotách.
Parkoviště tam měli, a přestože bylo teprve za pět minut šest, parkovalo tam už takových třicet vozů, mezi nimi ani jeden cadillac nebo clipper.
Hlídač na parkovišti, tlustý, postarší chlapík, se vesele zasmál, když mi říkal, že parkování je zdarma.
Přešel jsem po úzké hrázi a vstoupil. Při dvou stěnách se táhl barový pult. Také tam měli snack bar vybavený dvanácti elektrickými grily, v nichž se právě pilně rožnilo dvanáct vykrmených kuřat.
O pult se opíralo tak osm devět mužů, popíjeli pivo a lovili z mís rychlokvašky.
Otevřenými dvoukřídlovými dveřmi na protější straně místnosti jsem viděl verandu se zábradlím, stíněnou zelenou markýzou. Byly tam stolky a tak tam seděla většina lidí. Protože jsem doufal, že budeme s Fultonem hovořit o závažných věcech, rozhodl jsem se zůstat vevnitř a stranou od davu. Přistoupil jsem ke dveřím a obhlédl hosty, abych se ujistil, že ještě nedorazil. Nenašel jsem ho, vybral jsem si tedy rohový stůl v baru u velkého otevřeného okna a posadil se.
Přišel číšník, otřel stůl a pokývl na mě. Řekl jsem mu, ať přinese láhev Black Label, led a dvě sklenice.
Pár minut po šesté vešel Tim Fulton. Měl na sobě vytahané šedé flanelové kalhoty a modrou rozhalenku. Sako nesl přes rameno. Rozhlédl se kolem, uviděl mě a zazubil se. Namířil si to ke mně s očima upřenýma na láhev whisky.
„Zdravím vás, kamaráde. Tak jste to už rozjel? To jste na mě nemoh počkat?“
„Ještě není otevřená. Posaďte se. Jaké to je být svobodný člověk?“
Odfoukl si.
„Nemůžete o tom mít páru, pokavad byste za sebou neměl to, co já. Měl bych si dát prohlídnout hlavu, že jsem u něho zůstal tak dlouho.“ Cvrnknul do láhve nehtem. „Počítáte s tím, že ji otevřem, nebo tady budem jen tak dřepět a obdivovat ji?“
Nalil jsem mu, vhodil mu do sklenice kousek ledu a sebe obsloužil také. Dotkli jsme se sklenicemi, jako když se boxeři dotýkají rukavicemi, a pokývli na sebe. Napili jsme se. Po rozmluvě s Creedym a vzápětí nato s Katchenem mi ledová whisky sedla.
Zapálili jsme si cigarety, uvelebili se v proutěných křeslech a zubili se na sebe.
„Bezva, co?“ řekl Fulton. „Neznám nic lepšího než sedět někde, kde můžu poslouchat moře a popíjet dobrou whisky. Pravda, někdy jsou chvíle, kdy žena je nadevšecko, ale když si chlap chce odpočinout, nechce ženskou. A řeknu vám proč. Ženy mluví, whisky nikdy. Tohle byl bezva nápad, kamaráde.“
Řekl jsem, že bezva nápadama překypuju.
„Mám další prvotřídní nápad,“ mlel jsem dál. „Až vypijem pár skleniček, nemuselo by být marné zkusit nějaké to kuře, co se támhle peče.“
„Jo. Tady dělaj nejlepší kuřata daleko široko. Na to můžete vzít jed. Dá se jít klidně k Alfredovi, do Carltonu, k Modrýmu nebo, jestli se tam dostanete, dokonce i do klubu Mušketýr. Taky vám naservírujou kuře. S pěti číšníkama, stříbrnejma vidličkama a orchidejema. Účet vám vyrazí pravý oko. Tady vám to hoděj jako psovi, ale brácho, je to žrádýlko! A je to laciný.“ Dopil, položil sklenici a povzdychl si. „Chodím sem dvakrát týdně. Někdy se svým děvčetem, někdy sám. Když si vzpomenu na všechny ty zazobance, co jdou do těch vyděračskejch podniků, zaplatěj pětkrát tolik, a nedostanou nic zdaleka tak dobrýho, můžu se potrhat smíchy. Sranda je, že nikdo z nich by neriskoval, aby ho tady někdo viděl, protože jeho bohatý kámoši by si mohli myslet, že šetří. A šetření je v tomhle městě smrtelnej hřích.“
Udělal jsem mu další drink, svůj jsem trochu vylepšil, aby měl dojem, že piju stejně jako on.
„Ale už to tady není to, co bývalo, a to máte tak se vším,“ potřásl hlavou. „Před rokem sem chodili prima lidi, milí a kamarádský. Teď to tady objevili ostrý hoši. Chtěj si stejně dobře jako já nacpat břicho, tak je to sem táhne. A kotví nám tady v zátoce ta hráčská loď, na to se sem slítávaj jak mouchy na mršinu. Sam má z toho zamotanou hlavu. Tuhle minulý týde…
