3
Margot měla přede mnou velký náskok. Zahlédl jsem koncová světla buicku, když odbočoval na autostrádu. Byl jsem tak pět set metrů za ním.
Štval jsem cadillac po cestě; vůz se otřásal, jak v té velké rychlosti zapadal koly do výmolů. Když jsem dorazil na autostrádu, zahlédl jsem zadní světla buicku zatáčejícího na odbočku k Franklynově bulváru. Říkal jsem si, jestli si před odjezdem nejede do bytu pro své šaty, a mé naděje stouply.
Bál jsem se jet moc rychle. Rankin řekl, že mají v pohotovosti třicet hlídkových vozů. Kdyby mě teď zastavili kvůli rychlé jízdě, bylo by po příležitosti ji dohnat.
Znovu jsem buick zahlédl ujíždět po Franklynově bulváru a potichu jsem zaklel, když se mihnul kolem Franklyn Arms. V bytě se tedy zastavit nehodlala. Uvažoval jsem, jestli zahlédla cadillac, a trochu jsem zvýšil rychlost a zkrátil vzdálenost mezi oběma vozy.
Jela rychle, ne však nebezpečně rychle. Na rohu křižovatky jsem zahlédl policistu. Viděl jsem, jak ztuhnul, když ho buick minul, a upřeně se za ním zahleděl v nejistotě, jestli vůz jede dostatečně rychle, aby na něj mohl zapískat. Sundal jsem nohu z plynu a mírně přibrzdil a kolem policisty projel pomaleji. Potom jsem zase přidal.
Už bylo patrné, že míří na horskou silnici. Najednou se z odbočky vyřítil velký hlídkový vůz a zařadil se mezi mně a buick. Nedupnout na brzdy, navezl bych se mu do zadního nárazníku.
Zpomalil jsem a ztratil buick z dohledu, když Margot odbočila na kroutící se horskou silnici. Hlídkový vůz přede mnou vyrazil kupředu, projel první zatáčku horské silnice s kvílícími pneumatikami a odburácel za buickem.
To, čeho jsem se obával, nastalo. Rankin nemluvil do větru. Rozkaz, aby mě dostali, aby nastražili nehodu, byl vydán. Dva poldové v placatých čepicích v hlídkovém voze poznali můj buick a začali plnit rozkazy. Pro tmu neviděli, kdo řídí. Přirozeně si řekli, že to ujíždím z města já.
Teď jsem měl jistotu, že rozkaz nastrojit bouračku vydal Creedy. Věděl, že Katchenovy hlídkové vozy slídí po buicku. Vmanévroval Margot do buicku a navedl ji na horskou silnici. Věděl, že jakmile si uvědomí, že za ní jede policejní vůz, bude se snažit uniknout. Věděl, že vedle zkušeného policejního řidiče nemá naději. Takovýmhle způsobem se z toho dostane: žádná publicita, žádný soud a nepohodlná, vyšinutá dcera bude z cesty.
Už jsem neměl možnost to celé nijak zastavit, ale ujížděl jsem dál. Hnal jsem cadillac po kroutící se silnici se zapnutými dálkovými světly, abych na sebe upozornil vozy v protisměru.
Uslyšel jsem táhlé zavytí policejní sirény. Pro zatáčky jsem ty dva vozy neviděl, ale občas jsem zahlédl kužely předních světel, když se řítily do zatáček.
Vtom jsem je zahlédl v zákrutu té hadovité silnice nad sebou a dupnul jsem na brzdy. Nebyl bych věřil, že Margot dokáže jet tak rychle, protože teď byla dobrou míli přede mnou. Vyskočil jsem z vozu a zůstal stát na travnatém okraji s pohledem upřeným vzhůru. Silnice se klikatila po úbočí hory a byly vidět celé dlouhé úseky vozovky.
Hlídkový vůz jel takových dvacet metrů za buickem: předními světly olizoval buick, siréna ječela o přítrž.
Na podobné silnici nemohl nikdo jet touhle rychlostí dlouho. Vpředu jsem uviděl první ostrou zatáčku. Margot ji musela vidět také. Řidič hlídkového vozu věděl, jakou zatáčku má před sebou, už zpomalil a zůstal dobře sto metrů za buickem. Margot vjela do zatáčky snad stovkou. Uslyšel jsem skřípění mučených pneumatik, jak dupla na brzdy. Dlouhé bílé prsty předních světel hmátly do temné prázdnoty jako tykadla nějakého velkého hmyzu, cítícího nebezpečí.
Sevřelo se mi srdce, když buick opustil vozovku a vystřelil do prostoru. Na krátký, neskutečný okamžik se zdálo, že jede vzduchem. V tichu ke mně dolehl Margotin zděšený výkřik: výkřik, z kterého mi tuhla krev v žilách. Pak se buick převrátil, o chvíli později dopadl na obrovský balvan, odrazil se od něho, řítil se v oblaku prachu po úbočí a bral s sebou malé stromky a uvolněné kamení, které se s rachocením valilo dolů. Nakon…
