2
Zpátky do hotelu jsem dorazil krátce po půl druhé a šel jsem rovnou do svého pokoje. Musel jsem projít kolem Jackova pokoje, a když jsem uviděl, že dveře jsou dokořán, nakouknul jsem dovnitř.
U okna stál ouřezek ve vytahaném obleku a s rukama v bok se rozhlížel kolem sebe. Obrátil se a upřel na mě pohled. Oči měl tvrdé a nepřátelské. Vypadal jako bývalý policajt. Usoudil jsem, že to bude hotelový detektiv.
„Strhli stan a odplížili se pryč?“ zeptal jsem se a vkročil do místnosti.
„Co tady chcete?“ vyjel na mě hlubokým, chraplavým hlasem.
„Jsem Brandon. Bydlím vedle. Vy jste Greaves?“
O poznání se uvolnil a kývnul.
Pokoj byl poměrně uklizený. Aspoň to peří že zametli, i když sem tam ještě nějaké leželo. Zásuvky byly zavřené, vycpávka zpátky v matracích a papíry posbírané.
Jackovy věci ležely na hromadě v koutě: dva otřískané kufry, plášť do deště, klobouk a tenisová raketa v rámu. Žalostná hromádka namísto pěkného chlapa plného síly a radosti ze života.
„Tohle už taky prohlídli?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„Budu ty věci muset poslat jeho ženě. Neudělal by to někdo za mě?“
„Joe, poslíček, to pošle, když mu řeknete.“
„Jestli nemáte nic lepšího na práci, pojďte ke mně. Mám tam flašku whisky, potřebuje pokořit.“
Naducaný obličej se mu rozzářil. Nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že nemá moc přátel.
„Pár minut si můžu vyšetřit.“
Přešli jsme ke mně do pokoje.
Greaves si sedl na židli a já na postel. Z ledu zbyla už jen břečka. Neobtěžoval jsem se zavolat pro jiný. Nalil jsem si na prst whisky, jemu třikrát tolik. Pozoroval jsem ho, jak čichá ke skleničce. Kulatý, vykrmený obličej měl bezelstný. V kníru se mu sem tam bělal vous. Oči měl tvrdé, podezíravé a trochu unavené. Nebude to zrovna slast dělat detektiva v hotelu téhle úrovně.
„Vědí, kdo ho zabil?“ zajímal se, když si dopřál pořádný doušek.
„Kdyby to věděli, mně by to neřekli,“ já na to a hned jsem se zeptal. „Viděl jste to děvče, co s ním odešel?“
Greaves přikývl.
„Viděl.“ Vytáhl pomačkaný balíček cigaret, nabídl mi a zapálil si. „Poldové v tomhle městě spolupracujou jenom s detektivama ve vel-kejch hotelích. Malý ryby, jako jsem já, ignorujou. Dobrý, mě to nepálí. Kdyby si ten velkej frajer Rankin se mnou bejval promluvil, něco bych mu mohl říct, ale to on né, to on musí mluvit s Brewerem. A víte proč? Jedině proto, že Brewer si může dovolit hedvábnou kravatu. Tak je to.“
„A co byste mu pověděl?“ zeptal jsem se a poposedl si.
„Chtěl na Brewerovi popis toho děvčete,“ řekl Greaves. „Z toho sám vidíte, co je to za policajta. Brewer z ní viděl jedině šaty. Já ji pozoroval. Viděl jsem, že je tak oblečená proto, aby ji nikdo nepoznal. První jsem si na ní všiml toho, že je blondýna. Buď měla paruku, nebo si obarvila vlasy. Jak to vlastně bylo, nevím, ale že to byla blondýna, to vím.“
„Jak si můžete být tak jistý?“
Kysele se usmál.
„Mám oči, tak koukám. Byla v krátkých rukávech a chloupky na pažích měla světlé. Měla pleť světlovlásky.“
Jeho argumenty na mě neudělaly zvláštní dojem. Chloupky na pažích mohla mít vyšisované od slunce. Nechal jsem si to ale pro sebe, protože jsem ho nechtěl odradit.
„Všímám si pohybů, co lidi dělaj mimoděk, na to jsem nacvičenej. A u ní jsem to postřehnul taky,“ pokračoval Greaves. „Pět minut čekala v hale. Po celou dobu si pobrnkávala prsty o stehno.“ Zvedl se, aby mi to ukázal. „Pravou rukou. Prsty takhle kolmo na stehno.“ Předváděl to pořád dokola. „Po celou dobu, a to už znamená letitej zvyk. Nedělala to naschvál, nevěděla, že to dělá.“
Popíjel jsem a přitom tu informaci zvažoval.
„Policii by dalo dost zabrat, kdyby měli najít dívku s tímhle tikem,“ podotkl jsem.
Greaves se útrpně pousmál.
„Jasně že ji nejdřív musíte mít. Ale kdyby si mysleli, že ji našli, a neměli jistotu, tak tohle by jim to potvrdilo.“
Přikývl jsem.
„Jo, asi jo. Tak od pohledu, co byste myslel, že dělá?“
Pokrčil rozložitými rameny.
„Těžko říct. Něco v show byznysu. Nevím. Modelka, zpěvačka nebo herečka. Věděla, co si obléknout, a uměla …
