Kapitola XI
1
Verandu najednou zaplavilo hluboké ticho a slunce pražilo přímo zběsile. Odněkud zdáli ke mně dolehlo šumění moře, jak se tříštilo o břeh; pouhé šepotání, ale v tom tichu kolem mi připadalo hlasité.
Ve velkém pokoji nastalo rovněž rázem ticho. Díval jsem se na Thrisbyho, který stál bez pohnutí, vyplašenýma očima hleděl na pistoli a úsměv se mu z obličeje zcela vytratil.
Bridgette pomalu vstala. Se zbraní v ruce vyhlížela v těch svých skrovných bikinách absurdně. I přes opálení jí obličej zbledl a pokožka jí zflekatěla. Ke spoušti zbraně se tulil prst se stříbrně nalakovaným nehtem.
„Už je to tak, Jacquesi,“ řekla tiše, „zabiju tě. Vytrpěla jsem toho od tebe dost, teď je zas řada na tobě, aby sis užil trochu toho pekla, cos připravil mně.“
„Nebuď jako blázen.“ Thrisby vyslovil každé slovo pomalu a napjatě. „Polož tu pistoli. Takhle se nikam nedostaneš. Policie tě zavře. Kdekdo ví, že to spolu táhnem. Budeš první, na koho pomýšlej.“
„Myslíš si, že mi na tom záleží? Myslíš si, že chci žít dál, až to s tebou skoncuju, Jacquesi? Kdepak. Až tě odprásknu, zastřelím sebe. Takhle to mám vymyšlené. Nemám strach umřít jako ty.“
Olízl si jazykem rty.
„Polož tu pistoli, Bridgette, promluvíme si. Možná jsem se trochu unáhlil. Mohli bychom to dát zase dohromady. Jen jsem si dělal legraci, když jsem tvrdil…“
„Ty mizerný, odporný zbabělce,“ vychrlila na něho opovržlivě. „Myslela jsem si, že budeš zpívat takovou, až tě přitisknu ke zdi. Už je pozdě. Mám s tebou stejné slitování, jako jsi měl ty se mnou.“
Pomaloučku začal s očima navrch hlavy ustupovat a obličej se mu zaléval potem. Stejně pomalu vykročila a následovala ho přes pokoj.
Neslyšně jsem vstoupil francouzským oknem do místnosti. Thrisby, který stál naproti ní, mě okamžitě spatřil. Byla ke mně zády. Zvedl ruce a pootočil se. Viděl jsem, že se bojí, abych ji nevyplašil a ona po něm nestřelila. Skočil jsem kupředu a rukou jí srazil zápěstí, aby zbraň mířila na podlahu.
Pistole spustila s randálem, který rozdrnčel okna, a kulka vyďobla v koberci úhlednou dírku.
Vykroutil jsem jí zbraň z ruky: otočila se ke mně, jako když ji uštkne, zelené oči rozšířené. Nějakou chvíli na mě upírala pohled, obličej zestárlý, strhaný a vyděšený. Pak poodstoupila, prosmýkla se kolem mě, popadla kabelu a vyběhla na terasu.
Thrisby žuchnul na pohovku. Obličej zabořil do dlaní. Položil jsem zbraň na koktajlový stolek, vytáhl kapesník a otřel si obličej a zápěstí.
Ticho v místnosti prořízl hluk startujícího vozu.
Dlouho jsem neřekl slovo, jen jsem tak stál a díval se na Thrisbyho.
„Pochybuju, že vás chtěla zabít,“ řekl jsem mírně. „Pravděpodobně se chystala vpálit vám kulku jenom do nohy.“
Sebral všechny síly, aby se vzpamatoval, vyskočil na nohy, naprázdno polykal a oči měl stále ještě potemnělé strachy.
„Zatracená hysterka,“ vyhrknul. „Jak se k čertu dostala k té pistoli?“
„Častokrát je to jediný způsob, jak si ženy můžou vyrovnat účty,“ poznamenal jsem. „Dnes a denně se na celém světě muži nechávají odstřelit ženskými, které nemají jiný způsob, jak s určitou situací naložit. Měl jste na to pomyslet dřív, než jste pojal úmysl pustit ji k vodě.“
Nespouštěl ze mě pohled.
„Kdo jste a kde jste se tady vzal?“ otázal se.
Vytasil jsem se se svojí firemní navštívenkou a podával mu ji. Zašilhal na ni, ale nevzal si ji. Bezpochyby nechtěl, abych viděl, jak hrozně se mu třesou ruce.
„No to mě podržte!“ zvolal, když si navštívenku přečetl. „Agentura Star… to je, co ten chlápek, kterého…“ Zarazil se a poodstoupil ode mě s nastraženým, zmateným výrazem v očích.
„Přesně tak,“ já na to. „Sheppey byl můj partner.“
„Ona vám platí, abyste mě sledoval?“ zeptal se, aniž na mě pohlédl.
„Nikoli. Přišel jsem náhodou. Chtěl jsem s vámi mluvit.“
Vyndal kapesník, utřel si obličej, načež si přinesl sklenici k baru.
„Dáte si?“
„Dík, dám.“
Vlil do sebe pití, co mu zbylo ve sklenici, pak namíchal dva silné drinky, odnesl je ke stolu, postavil je a svalil se do klubovky. Z ebenové kr…
