Kapitola XIV
1
Měsíc se usadil vysoko nad palmami, které vrhaly dlouhé černé stíny. Moře bylo jako stříbrné zrcadlo. Doléhal ke mně jenom vzdálený hluk dopravy z autostrády a klidné šumění moře.
Jak jsem tam tak stál na verandě a díval se na světla St. Raphaelu, zmocnil se mě pocit naprosté opuštěnosti a já si říkal, jestli jsem přece jen neměl s Hepplem jít.
Kdyby někdo pojal plán mě odkrouhnout, tenhle zastrčený bungalov byl na to jako dělaný.
Sevřel jsem rukama zábradlí verandy a nahrbil ramena. Cítil jsem se vyčerpaný a dalo mi práci vůbec přemýšlet. V dálce napravo byla osvětlená okna Keramické školy: uvažoval jsem, co asi Hahn, či abych ho nazýval pravým jménem, Jack Bradshaw, právě teď dělá. Už jsem znal tajemství zápalek, ale věděl jsem, že ještě nemám bezpečnou jistotu ohledně Sheppeyho vraha. Měl jsem pocit, že už chybí jen málo, a budu znát, kdo ho zabil. Než ale bude obraz úplný, musel na své místo do skládačky zapadnout ještě jeden dílek. Nemělo smysl postávat venku ve tmě. Řekl jsem si, že můžu stejně dobře vlézt do postele. Do příštího dne jsem nic dalšího podniknout nemohl.
Otočil jsem se a vešel do obývacího pokoje. Zavřel jsem francouzské okno a zamkl ho. Odnesl jsem ty dvě sklenice, co jsme z nich s Hepplem pili, k baru a ponechal je tam. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že nikde v popelníku nehoří cigarety, nato jsem přistoupil k vypínači u dveří. Když jsem se natahoval po vypínači, zaslechl jsem tichounký zvuk, který mi řekl, že nejsem v domě sám.
Vteřinu jsem zůstal bez pohnutí a uvědomil si, že mám strach a v ústech mi najednou vyschlo. Vzpomněl jsem si, že nemám žádnou zbraň: moji si vzal Rankin a Bridgettinu jsem dal Heppleovi. Připomněl jsem si, co říkal Hepple. Dobrou míli okolo nenajdete živáčka. Tady se vám může leccos stát, a budem zas tam, kde jsme byli.
Ten zvuk se ozval z ložnice: našlápnutí něčí nohy na uvolněném prkně. Někdo se tam kradí pohyboval. Zhasl jsem a místnost se ponořila do tmy.
Velkým oknem nakukoval měsíc: jeho světlo vytvářelo na koberci na druhém konci pokoje bělavou skvrnu, ale místo, kde jsem stál, tonulo ve tmě.
Napjatě jsem naslouchal a srdce mi bušilo jako splašené. Znovu jsem ten pohyb zaslechl, opět z ložnice, a nato jsem uslyšel slabé zaskřípění dveří, jak se začaly otvírat.
„Zůstaňte, kde jste,“ vyštěkl jsem, „nebo schytáte kulku do břicha!“
Při tom proslovu jsem se spustil najedno koleno, neboť jsem čekal výstřel. Namísto toho jsem zaslechl přidušené a vyděšené kvíknutí:
„Lewe?“
Margot.
„Hrome!“ vykřikl jsem.
Postavil jsem se a rozsvítil.
Ve dveřích stála Margot, oči vytřeštěné a poděšené, obličej napjatý. Měla na sobě nylonovou noční košili, průhlednou jak tabule skla. Vypadala přelíbezně: přímo nadpozemsky.
„Ach, Lewe! Vyděsils mě k smrti!“
„Já tebe? A co myslíš, žes provedla ty mně? Málem mě trefil šlak. Margot, co tady děláš?“
„Vrátila jsem se. Měla jsem o tebe takový strach, miláčku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zavezla jsem vůz k autostrádě a vrátila se pěšky. Čekala jsem venku ve tmě. Přišla policie, po chvilce odjeli. Venku se do mě dala zima, tak jsem šla dovnitř, že na tebe počkám. Právě jsem se probudila.“
Vytáhl jsem kapesník a otřel si obličej.
„Promiň, že jsem tě vyděsil,“ řekl jsem. „Díky tobě jsem málem vyskočil do stropu. Myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka.“
„Moc mě to mrzí. Spala jsem. Vzbudila jsem se, právě když zhaslo světlo. Myslela jsem, že bys to mohl být ty, ale bála jsem se zavolat pro případ, že ne. Tak jsem se přikradla ke dveřím a poslouchala. Když jsi zařval tím strašlivým hlasem, zůstala jsem strachy bez sebe.“
„Tak to jsme dva.“
Rychle ke mně přistoupila a ovinula mi paže kolem krku. Když se ke mně přitiskla poddajným, vyzývavým tělem, rozbušilo se mi srdce. Sjel jsem rukama po jejích dlouhých zádech a přes křivku boků a přitáhl ji k sobě.
„Polib mě, Lewe…“
Našel jsem rty její ústa a Margot tiše zasténala a přitiskla se ke mně „Miláčku…“
Jen s vynaložením obrovské vůle jsem se od ní…
