Útěk

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Třetí sen

„… Ve snu svítí jehla…“

Podivně smutné osvětlení. Podzimní stmívání. Pracovna sevastopolské kontrarozvědky. Jedno okno, psací stůl, pohovka. V koutě na stolku hromada novin. Skříň, závěsy. TICHÝ u psacího stolu v civilu. Dveře se otevřou, GURIN vpustí dovnitř GOLUBKOVA.

GURIN: Sem… (Zmizí.)

TICHÝ: Posaďte se, prosím.

GOLUBKOV (v plášti, v ruce klobouk): Děkuji vám. (Sedne si.)

TICHÝ: Jak se zdá, jste inteligentní člověk.

GOLUBKOV nesměle zakašle.

Takže jistě chápete, jak je pro nás a přirozeně i pro velení důležité dovědět se pravdu. Rudí šíří o kontrarozvědce hanebné pomluvy. Ve skutečnosti má tato instituce mimořádně těžké a naprosto bezúhonné poslání. Chrání stát před bolševiky. Souhlasíte se mnou?

GOLUBKOV: Já totiž…

TICHÝ: Vy se mne bojíte?

GOLUBKOV: Ano.

TICHÝ: Ale pročpak? Ublížil vám snad někdo, když vás vezli sem do Sevastopolu?

GOLUBKOV: Ó ne, ne, to bych nemohl říci.

TICHÝ: Prosím, zakuřte si. (Nabízí mu cigaretu.)

GOLUBKOV: Děkuji, nekouřím. Proboha vás prosím, řekněte mi, co je s ní?

TICHÝ: Koho myslíte?

GOLUBKOV: Ji… Serafimu Vladimírovnu. Zatkli ji zároveň se mnou. Přísahám, že je to všechno naprosto nesmyslné! Měla záchvat! Je těžce nemocná!

TICHÝ: Jste celý rozčilený. Uklidněte se. K ní se ještě vrátím. (Mlčení.) Tak, a teď si laskavě přestaneš hrát na soukromého docenta! Už mám té komedie dost! Všiváku! Ruce k tělu!

GOLUBKOV (vstává): Panebože!

TICHÝ: A teď mluv! Tvoje pravé jméno!

GOLUBKOV: Já žasnu… Mé pravé jméno je Golubkov!

TICHÝ (vytáhne revolver a zamíří na GOLUBKOVA, ten si zakryje obličej rukama): Chápeš, že si s tebou můžu dělat co chci? Nikdo ti nepřijde na pomoc. Rozuměls?

GOLUBKOV: Rozuměl.

TICHÝ: Takže se dohodneme. Budeš mluvit čistou pravdu. Podívej se sem. Jak začneš lhát, zapnu tady tu jehlu (zapne jehlu, ta se rozžhaví proudem, až svítí) a takhle si na tebe sáhnu. (Vypne jehlu.)

GOLUBKOV: Přísahám, že jsem opravdu…

TICHÝ: Ani slovo! Odpovídat jenom na otázky! (Schová revolver, vezme si pero a začne znuděným hlasem.) Posaďte se, prosím. Vaše jméno, jméno po otci, příjmení.

GOLUBKOV: Sergej Pavlovič Golubkov.

TICHÝ (píše znuděně): Trvalé bydliště?

GOLUBKOV: Petrohrad.

TICHÝ: Proč jste přešel na území obsazené bílými ze Sovětského Ruska?

GOLUBKOV: Už dlouho jsem toužil dostat se na Krym. V Petrohradě mi životní podmínky znemožňují práci. Ve vlaku jsem se seznámil se Serafimou Vladimírovnou – byla také na útěku sem – a spolu jsme jeli k bílým.

TICHÝ: A za jakým účelem přijela k bílým domnělá Serafima Korzuchinová?

GOLUBKOV: Jsem naprosto… vím určitě, že je Serafima Korzuchinová.

TICHÝ: Korzuchin prohlásil na nádraží ve vaší přítomnosti, že je to lež.

GOLUBKOV: Přísahám, že lhal on.

TICHÝ: Proč by to dělal?

GOLUBKOV: Dostal strach, pochopil, že mu hrozí nějaké nebezpečí.

TICHÝ odloží pero a posune ruku k jehle.

Co to děláte? Mluvím pravdu!

TICHÝ: Máte v nepořádku nervy, pane Golubkove. Jak vidíte, zapisuji vaše odpovědi, víc nic. Odkdy jste…