Útěk

PRVNÍ DĚJSTVÍ

První sen

„Mně o klášteře zdálo se…“

Z podzemí se tlumeně ozývá sbor mnichů: „Svatý otče Mikuláši, oroduj za nás u Boha všemohoucího…“

Tma. Ze tmy se pomalu noří vnitřek klášterního kostela, skrovně ozářený svíčičkami přilepenými k ikonám. Mihotavý plamínek osvětluje skříňku, u které se prodávají svíčky, vedle ní širokou lavici, zamřížované okno, čokoládovou tvář svatého, vypelichaná křídla andělů, zlaté aureoly. Za oknem je zoufale smutný říjnový večer, déšť a sníh.

Na lavici leží celá zachumlaná v houni BARABANČIKOVOVÁ. Chemik MACHROV v ovčím kožichu sedí u okna a usilovně se snaží něco jím uvidět. Na vysokém převorském křesle sedí SERAFIMA v černém kožichu. Vypadá nemocně. Na lavičce u jejích nohou sedí GOLUBKOV, mladý muž s petrohradským švihem, v černém svrchníku, s rukavičkami na rukou. Vedle má postavený kufřík.

GOLUBKOV (zaujatý zpěvem): Slyšíte, Serafimo Vladimírovno? To jde zdola, z podzemí… Já nevím, ale všecko mi připadá tak divné. Řeknu vám, chvílemi mám pocit, že je to sen, namouduši! Takhle spolu utíkáme už měsíc, necháváme za sebou vesnice, města, ale kolem dokola je všecko čím dál nepochopitelnější… teď jsme skončili dokonce v kostele. Dnes, když začal ten mumraj, mě vám najednou přepadl takový smutek po Petrohradě! Úplně jsem před sebou viděl zelenou lampu na svém psacím stole…

SERAFIMA: Tyhle nálady jsou nebezpečné, Sergeji Pavloviči. Na útěku se jich střezte. Snad byste měl radši zůstat.

GOLUBKOV: Ne, ne, cesta zpátky se pro mne uzavřela, ať se stane, co se stane. A pak… sama víte, co mi osvětluje tu ponurou cestu. Od chvíle, kdy jsme se potkali tam u těplušky pod lucernou, vzpomínáte si… neuběhla tak dlouhá doba, a přesto se mi zdá, že vás znám věčnost! Myslím na vás ve dne v noci a to mi přináší úlevu při tomhle letu podzimní mlhou. Pyšný a šťastný vás donesu na Krym a odevzdám vašemu muži. Budete mi chybět, ale budu se radovat z vaší radosti.

SERAFIMA mu mlčky položí ruku na rameno, GOLUBKOV tu ruku pohladí.

Počkejte – vy máte horečku!

SERAFIMA: Hlouposti.

GOLUBKOV: Pěkné hlouposti! To je horečka, rozumíte, horečka!

SERAFIMA: Nesmysl, to přejde…

Vzdálená dunivá rána z děla. BARABANČIKOVOVÁ se pohne a zasténá.

Poslyšte, madam, vy potřebujete pomoc. Někdo z nás se pokusí dostat se do vsi, jistě tam bude nějaká porodní bába.

GOLUBKOV: Zkusím tam doběhnout.

BARABANČIKOVOVÁ ho beze slova chytí za cíp svrchníku.

SERAFIMA: Pročpak ne, chuděrko?

BARABANČIKOVOVÁ (umíněně): Nechci to, nechoďte.

MACHROV (tiše GOLUBKOVOVI): Podezřelá, moc podezřelá osoba.

GOLUBKOV (šeptem): Vy myslíte, že…

MACHROV: Nemyslím nic, ale… to víte, drahý pane, v téhle šlamastice člověk padne na leckoho. Zničehonic leží v kostele moc divná ženská…

Zpěv v podzemí utichne.

PAISIJ (tiše vpluje, černý a vyděšený): Průkazy, osobní průkazy si připravte, drahé panstvo!

Pozhasíná všecky svíčky až na jednu. SERAFIMA, GOLUBKOV a MACHROV vytahují průkazy. BARABANČIKOVOVÁ vystrčí ruku a položí průkaz na houni.

BAJEV (roz…