Útěk

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Sedmý sen

„Tři karty, tři karty, tři karty…!“

Podzimní západ slunce v Paříži. Pracovna pana Korzuchina v jeho soukromé vile. Je zařízena velice impozantně. Mimo jiné tam stojí nedobytná pokladna. Kromě psacího stolu navíc i karetní stolek. Jsou na něm připravené karty a dvě nezapálené svíčky.

KORZUCHIN: Antoine!

Vstoupí komorník ANTOINE v zelené zástěře, je to muž velmi pěkného francouzského zevnějšku.

Monsieur Marchand m’avait averti qu’il ne viendra pas aujord hui. Ne remuez pas la table. Je me servirai plus tard. (Mlčení.) Réponsez-done quelque chose! Poslechněte, že jste ničemu nerozuměl?

ANTOINE: Jak račte říkat, Paramone Iljiči, nerozuměl.

KORZUCHIN: Jak se řekne francouzsky „Jak račte říkat“?

ANTOINE: To prosím nevím, Paramone Iljiči.

KORZUCHIN: Antoine, vy jste ruský lenoch. Pamatujte si: kdo žije v Paříži, ať si zapíše za uši, že ruština není dobrá k ničemu jinému než k sprostému nadávání nebo, což je ještě horší, k vykřikování rozkladných hesel. Ani jedno se v Paříži nesluší. Učte se, Antoine, už mě to nudí. Que faites-vous á ce moment? Co právě děláte?

ANTOINE: Ž… Čistím nože, Paramone Iljiči.

KORZUCHIN: Jak se řekne nože, Antoine?

ANTOINE: Lékutó, Paramone Iljiči.

KORZUCHIN: Správně, učte se, Antoine.

Někdo zvoní.

(KORZUCHIN si rozepíná pyžamo, vychází a říká.) Přijmout. Třeba seženu partnera. Je suis à la maison. (Odejde.)

ANTOINE vyjde a vrátí se s GOLUBKOVEM. Ten má na sobě černé námořnické kalhoty, odřené šedé sáčko a v rukou čepici.

GOLUBKOV: Je voudrais parler à monsieur Korzuchin.

ANTOINE: Prosil bych vaši vizitku, votrkart.

GOLUBKOV: No ne, vy jste Rus? A já vás měl za Francouze. To jsem rád!

ANTOINE: Jak račte říkat. Jsem Rus. Griščenko.

GOLUBKOV tiskne ANTOINOVI ruku.

GOLUBKOV: Já totiž vizitky nemám. Řekněte prostě Golubkov z Konstantinopolu.

ANTOINE: Rozkaz. (Zmizí.)

KORZUCHIN (je už v saku, bručí): Co je to za Golubkova…? Golubkov… Co si račte přát?

GOLUBKOV: Asi mě nepoznáváte. Setkali jsme se před rokem, tenkrát v tu hroznou noc na nádraží na Krymu, když zatkli vaši ženu. Je teď v Konstantinopolu na pokraji záhuby.

KORZUCHIN: Na pokraji čeho? Promiňte, ale za prvé žádnou ženu nemám a za druhé si nevzpomínám ani na žádné nádraží.

GOLUBKOV: Ale jak to? Noc… zrovna uhodil tak strašný mráz, pamatujete se? Přece ten mráz, když padl Krym?

KORZUCHIN: Bohužel, na žádný mráz se nepamatuji. Ráčíte se mýlit.

GOLUBKOV: Ale vy přece jste Paramon Iljič Korzuchin! A byl jste na Krymu, poznávám vás.

KORZUCHIN: Nějaký čas jsem skutečně pobýval na Krymu. Právě v době, kdy tam řádili ti pološílení generálové. Jenže hned tehdy jsem odjel a s Ruskem nemám a nehodlám mít nic společného. Mám francouzské státní občanství. Ženatý jsem nebyl a musím vám říct, že v mém domě už třetí měsíc bydlí jako má osobní sekretářka jedna ruská emigrantka. Vzala si také francouzské občanství a jméno Fréjolová. Ta okouzlující osůbka mě tak chytla za srdce, že mám v úmyslu – říkám vám to důvěrně…