35. NÁHROBEK U SKÁLY
Jezerní kotlina přivítala oba hochy tichem. Cesta přes rokle plné květů, přes velké i malé vodopádky Zeleného potoka byla krásná. Ale zde, v Jezerní kotlině, bylo vše ještě krásnější a barevnější.
"Tady někde to bude," pravil tiše Ludva, když stáli oba na vstupní stezce nahoře a dívali se do Jezerní kotliny, "tady někde vyroste o prázdninách naše chata, náš druhý domov."
Pak se nedočkavě rozběhli dolů, pokud ovšem šlo běžet po drolící se stráni, mezi keři a roštím.
Zastavili se až u písečného pásu mezi jezerem a trávou.
Neodolali, aby se neosvěžili v průzračné vodě, ale proti koupání na jiných výpravách strávili dnes ve vodě opravdu jen chvilku. Touha nalézt místo pro stavbu, něco v té věci zkrátka podniknout, vyhnala hochy brzo z vody.
Vyběhli do stráně nad jezerem, ale vrátili se brzo. Rovná místečka, která ve stráni nacházeli, byla příliš malá i pro skrovnou chýší, již si zamýšleli postavit.
Pavel se mimoděk obrátil k terasovité stěně, kam občas, když byl západ obzvláště rudý, odcházel Ludva za svými Slavnostmi červeného nebe.
Ale Ludva hned jevil nechuť k tomu. směru. "Tam ne, tam snad ne," pravil trochu prudce a rozpačitě.
"Vlastně máš pravdu," pomohl mu Pavel ohleduplně z rozpaků. "Je to tam dost otevřené, někdo by mohl srub z dálky spatřit a objevit Jezerní kotlinu."
Zamířili zvolna podle vody odtékající z jezera, obešli vodní propadliště a počali stoupat po balvanech mezi křovím do mírného svahu.
"Tady jsem opravdu ještě nebyl," doznal Pavel a Ludva k tomu řekl:
"Ano, je to tak zvláštní; tolikrát jsme už byli v Jezerní kotlině, a nikdy jsme ji vlastně neprozkoumali celou."
"Snad je to tím," mínil Pavel, "že jsme za Jezerní kotlinu vždycky považovali jen jezero, okolní trávu a nejbližší skalní stěny a stráně. Nikdy jsme ke kotlině nepočítali, co není od jezera vidět."
Přicházeli na rovná, čistá místa, pokrytá nánosem bílého písku, tak jak ho sem větry svály z okolních pískovcových skal. Hoši otiskovali do těchto neporušených ploch písku stopy bosých nohou s podivnými pocity, že ruší klid něčeho posvátného, co tu léta dřímalo, než oni přišli.
"Mám pořád takový pocit," řekl Ludva, "jaký má asi cestovatel v neprozkoumaných končinách, kde před ním nebyl ještě nikdy žádný běloch."
"Ale místo pro srub tu asi těžko najdeme," odpověděl Pavel dosti nesouvisle vzhledem k Ludvově myšlence.
"Také se mně zdá," řekl Ludva a ohrnul trochu dolní ret, jako dělal vždy, když se mu něco nelíbilo.
Před nimi se tyčila již v nepatrné vzdálenosti vysoká skalní stěna, která uzavírala Jezerní kotlinu na této straně.
"Podíváme se až k ní, když už jsme tady," mínil Pavel. Ke stěně bylo asi deset metrů, zarostlých spletitým křovím.
Razili si cestu opatrně, aby se příliš nepoškrábali. Čím více se blížili skalní stěně, tím bylo křoví řidší a nižší.
"Konečně!" vykřikl pak Ludva, když se z něho prodrali docela a stáli volně mezi kamením a trávou.
"Ludvo – Ludvo, co je to tam?" vykřikl však Náhle Pavel a ukazoval k úpatí stěny: "Podívej – vidíš to?"
"Kříž! Dřevěný kříž…," šeptal s úžasem Ludva a rozběhl se ke stěně. "A proboha, Pavle, dokonce i nějaký hrob, podívej se!"
Teď sem přiskočil i Pavel.
S údivem pohlíželi na dva shnilé kusy dřev, sroubené v kříž, jenž byl napolo vyvrácen, opřen o skálu a chatrně držící v podlouhlé, roztahané hromadě kamení, která vypadala jako hrob.
"Opravdu – podobá se to hrobu –" vydechl stísněně Ludva. "Nikdy jsem tu nebyl, ani když jsem chodil do Jezerní kotliny ještě sám. Nevěděl jsem o tom."
"Já také ne," doznal Pavel. "Je to první stopa, že někdo znal a navštěvoval Jezerní kotlinu před námi."
"Ca to má ale znamenat? A je to opravdu hrob?" mluvil zamyšleně Ludva nad tou podivnou hromadou kamení.
"Ludvo -" řekl pak nesměle Pavel.
Ludva se na něho zadíval téměř s úzkostí.
"Ludvo – tam, kde je hrob – tam musí být také mrtvý!"
"A co tím chceš říci?" otázal se Ludva chvějícím se hlasem.
"Chci se dozvědět, co je pod tím kamením!"
"Mrtvým má být dopřán pokoji" varov…
