Chata v Jezerní kotlině (Jaroslav Foglar)

47. MRÁČEK NA NEBI MÍRU

Ludva tu událost doslova odstonal. Pavel klidně spal a druhý den ráno šel do školy jako kdykoli jindy.

Ale Ludva se svými citlivými nervy sebou házel na posteli celou noc, mluvil ze sna a maminka mu několikrát dávala obklady, měřila mu teplotu a bědovala nad ním.

Ráno ho silně rozbolela hlava, do školy nepřišel. Marně ho Pavel vyhlížel.

Neviděl ho ten den, ani po několik následujících dnů, když už Ludva do školy zase chodil.

Jejich třída ještě pořád nebyla spojena, byli rozděleni do dvou oddělení, každé v jiném patře i s jiným rozvrhem hodin a jiným koncem vyučování.

Pršelo teď každý den a na cestu do Jezerní kotliny nebylo ani pomyšlení.

Ty deště jako by odplavily všechno staré, dobré a krásné, co bylo dřív. Pavlovi se to alespoň tak zdálo, když si později na tu dobu vzpomínal. Ludvu potkal náhodou před školou až pátý den po události s kolem.

Již z dálky se na něj usmíval, ale Ludva se zdál vážný a zamlklý.

"Dnes odpoledne máme oba prázdno, Ludvo," řekl radostně Pavel. "Do kotliny asi nepůjdeme, vypadá to už zase na déšť – ale snad bychom mohli dělat taky něco jiného, někam jít…"

Ludva chvíli mlčel a pak řekl v rozpacích: "Když ale já dnes, Pavle, nemůžu – víš. Slíbil jsem Filipovi, že s ním půjdu do biografu, už máme dva lístky!"

"S Filipem jdeš?" tázal se trochu zaraženě Pavel.

"Musím přece!" vysvětloval Ludva a byl trochu červený. "Sám si to se mnou umluvil – a to víš, nemohu přece odmítnout. Když nám byl dobrý, aby nám našel ukradené kolo, musí teď být dobrý také jako kamarád."

"No, to je vlastně pravda," doznával neochotně Pavel.

Kráčeli zvolna ze školy. Ludva hovořil o Filipovi a Pavel mlčky naslouchal. Zdálo se mu, že Ludva Filipa nějak obdivuje. Pravda – Filip byl značně starší, choval se už spíš jako dospělý než chlapec – a Pavlovi se tehdy večer zdálo, že z něho cítí cigaretu.

"A kdybys slyšel, jak dovede krásně hrát na kytaru!" hovořil nadšeně Ludva.

"Jak to víš?"

"No, slyšel jsem ho! Byl jsem předevčírem o něho doma!" šly mlčky dále. Nebylo jim nějak do řeči. A když došli na křižovatku ulic, kde se obyčejně rozcházeli, byli skoro rádi. Jindy tu ještě chvíli stáli, pořád si měli co povídat a vzájemně vybízeli jeden druhého, aby ho šel kus cesty vyprovodit. Dnes ale nic. Loučení bylo krátké a o provázení nepadlo ani slůvko. Ludva tonul v jakýchsi rozpacích a jeho světlé oči se dívaly při podání ruky někam za Pavlovo rameno.

Pavel byl nepříjemně zmaten a trochu dotčen. Zvykl si již na Ludvu – a bylo mu teď proti mysli, že by Ludva měl kamarádit ještě s někým jiným.

Stiskl trochu zhurta podanou ruku, snažil se vypadat co nejlhostejněji a rychle odcházel.