31. NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Toho večera nemohl Pavel dlouho usnout. Události dne mu vířily hlavou a marně mezi nimi hledal nějakou spojitost.
Venku byla tichá noc.
Měl otevřené oči, necítil se ani trochu ospalý a pozoroval na stropě odraz svítilny z ulice. Okenní rámy zformovaly její odlesk do pitvorného obrazce, který vypadal jako žirafa se třema nohama.
Jestlipak už Ludva spí – myslí si Pavel. Co se mu to asi zdá? On si zapisuje své sny! Dnes byl nějak unavený.
Ale hlavu má Ludva bystrou, to se musí uznat! A toho cvičení se pořád ještě nevzdal. Pak si Pavel vzpomíná, jak nedávno, když ještě jejich třída nebyla rozdělena, byl Ludva vyvolán ze zeměpisu.
To bylo prostě úžasné, co všechno věděl! Kde ty vědomosti bere? I učitel se zdál být udivený. Ludva bez pobízení a vyptávání pověděl o Mexiku tolik zajímavého, že mu třída začala tleskat, když odcházel ze stupínku!
A jak on – panečku – dovede po zkoušení odcházet od tabule! To není zkroušený žáček, umořený otázkami učitele a radující se, že už je po mučení a že si může jít sednout do bezpečné lavice! To je odchod vítěze, klidného a sebevědomého. Ukloní se vždy vážně a skoro až důstojně, obřadně.
Pavel už usíná a uvědomuje si, že se bude mnohem víc a svědomitěji připravovat do školy, aby mohl také tak hrdě odcházet od tabule jako Ludva. Dokonce se mu už o tom začíná zdát…
Pavel nevěděl, jak dlouho spal. Ale když se probudil, byla hluboká noc.
Co to Pavla probudilo? Měl nepříjemný pocit, že ho probudil nějaký hluk!
Pozvedl hlavu na polštáři. Je něco slyšet? Ne!
Maminka klidně oddychuje na druhé straně pokoje. Spí. Kdyby nespala, slyšela by ho a už by zavolala.
Chvíli je strnulé, napjaté ticho.
Ale teď jako kdyby někdo sahal z chodby na kliku u dveří!
Pavel ani nedýchá.
Opravdu – je to tak! Někdo je na chodbě. Je slyšet přešlápnutí.
V prvém okamžiku si Pavel myslí, že probudí maminku. Pak ho ale napadá, že by ji darmo vystrašil. Chvíli ještě počká.
Jestlipak je zamčeno? Pavel si nemůže vzpomenout, že by večer zamkl. Snad ale maminka! Ta je přece tak úzkostlivě opatrná! Pavel opatrně slézá z postele. Při každém zaskřípění podlahy mu tuhne krev v žilách. Plíží se ke dveřím.
Klika se matně blyští ve tmě. A náhle strnul… Zůstal stát, hrůzou jako přibitý. Klika se pohnula! Zvolna a hrůzně.
Pavel tiše přiskočil až ke dveřím. Levou rukou se přesvědčil, zda je důkladná zástrčka otočena tak, aby se dveře nedaly otevřít, pravou rukou uchopil kliku. Narovnala se do původní polohy – ale teď ji někdo nebo něco tlačí opět dolů.
Pavel se ji marně snaží udržet ve vodorovné poloze. Opět a opět nějaká nezměrná síla ve tmě chodby mačká přes jeho odpor kliku dolů a snaží se otevřít dveře.
Pavel slyší za dveřmi podivné sípění. Srdce mu buší a na čele mu stojí studený pot.
Otevírá opatrně kukátko ve dveřích a vyhlíží skulinou do chodby. Vidí však jen neproniknutelnou, černou tmu.
Něco ho nabádá, aby naráz otevřel dveře, vyrazil ven a tloukl kolem sebe jako zběsilý.
Zdravý rozum ho však varuje. Nemůže to přece udělat! Tam venku ve tmě číhá možná smrt! Chce s ní alespoň promluvit.
"Kdo je tam venku?" volá přiškrceně. Ani nepoznává svůj hlas. Jako kdyby promluvil někdo docela jiný!
Chvíli je ticho. Snad vteřinu, snad deset – Pavel neví. Tlak na kliku povolil.
A pak slyší podivný, dutý hlas:
"Tu knihu. Tu knihu chci! Ukázat cestu! Jak se tam jde? Tam k jezeru chci! Chci vidět kříž!"
"Tady není žádná cesta," blekotá Pavel v hrůze.
Podivný návštěvník něco zabručí, a pak zalomcuje zuřivě klikou. "Knihu! Knihu chci! Cesta!"
Když Pavel již myslí, že omdlí hrůzou, napadne ho spásná myšlenka. "Přinesu za chvilku knihu dolů!"
Na chodbě je ticho, Pavel slyší jen sípáni.
Pak se od dveří vzdalují kroky, noční vetřelec jde zvolna a tiše po schodech dolů. Pavel v duchu sleduje kroky neznámého, slyší, když se ocitají na plošince v mezipatrech.
Tak sleduje kroky až ke dveřím do sklepa. Zřejmě se návštěvník v domě příliš nevyzná, když místo do průjezdu sestupuje ještě po dalších schodech …
