17. LUDVA MLUVÍ O ČERNÝCH VĚCECH
Ale tma odešla, po hrůzném večeru a neklidné noci přišel zase slunný den, plný bezpečí, pohody a klidu. Sluneční svit a sběh všedního dne zaplašily všechny chmury. Pavlovi se zdálo, že i Ludva je už zase jako jindy. Nedovedl si už ani představit, jak vlastně Ludva včera vypadal, když mluvil o tom tajemném, co stálo a čekalo za chatrnými dvířky jeho půdní skrýše.
Toho zlatého slunného dne se oba hoši vydali opět do Jezerní kotliny. Byla to jejich asi čtvrtá nebo pátá společná výprava do toho zapomenutého koutku kraje. Pavel si musil připustit, že je to přece jen zábavnější, než když tam chodil sám.
Byli již dosti daleko od Spálených Mlýnů. Došli k velikým bílým balvanům, vystupujícím z travnaté půdy jedné z křivolakých roklí. Balvany byly hladké, kdysi zde jistě tekla voda. Tady Pavel na Ludvíka uhodil.
"Ludvo –" začal trochu ostře. "Dnes je slunečno!"
"A co tím chceš říci?"
"Že můžeme mluvit o černých věcech!"
"Ano – rozumím ti," řekl Ludva tiše a lehký stín přelétl jeho tvář. "Asi ses včera divil, když jsem ti řekl, že se bojím o svůj život."
"Ano, překvapilo mě to, až jsem se lekl," doznal Pavel. "Ale v té chvíli tam na té půdě jsem bral tvá slova opravdu vážně. Bylo to tam tak hrozné…"
"Je to skutečně tak, jak jsem řekl…," pokračoval Ludva. "Bojím se o svůj život. Něco se kolem mne děje, víš, čemu nerozumím a co je mně nepřátelské. Sám ani už nevím, kdy to začalo. Mám pořád dojem, že mě něco pronásleduje, že mě někdo pozoruje!"
"A jak jsi na to přišel?"
"Už několikrát večer, když jsem byl ve své skrýši, slyšel jsem ty kroky zvenčí – a jednou – jednou to tam dokonce už bylo, když jsem na půdu vkročil!"
"A viděl jsi to? Co to bylo?" vydechl Pavel a zastavil se. Ani Ludva nešel dále. Vyhoupli se na sluncem rozpálené balvany a Ludva pokračoval v řeči, trhaje a lámaje zamyšleně stéblo trávy.
"Bylo to strašné, nikdy na ten večer nezapomenu! Pršelo, v ulicích byla mlha a kouř. Vyšplhal jsem se opatrně na půdu po schůdcích. Nikdy ostatně jsem se tam nepohyboval nějak hlučně, nechtěl jsem, aby kdokoliv zvěděl, že tam jsem, nebo že tam mám dokonce svou skrýš.
Vsunul jsem se zvolna z posledního schůdku dovnitř a hned jsem měl pocit, že tam nejsem sám, třebaže byla úplná tma."
"Tomu dobře nerozumím," pravil odmítavě Pavel. "Nic jsi neviděl, nic neslyšel, a přece jsi věděl, že tam nejsi sám! To přece není možné!"
"Je to možné!" trval Ludva na svém. "Je na světě hodně věcí, které se vymykají obyčejnému chápání. Snad o tom nevíš, ale jsou lidé s citlivější nervovou soustavou, kteří vnímají víc a jinými cestami než normální lidé!"
"Ano, slyšel jsem o tom," prohlásil Pavel trochu zahanbeně a vzpomněl si zase na ty haldy výstřižků, brožurek a knížek, z nichž Ludvík čerpal svoje vědomosti. Pozoroval ho, nataženého na šikmé ploše balvanu, viděl jeho modré žilky na spáncích, s údivem zíral ze strany do jeho světlých očí, které teď, prosvíceny sluncem, zase svítily. Ano, Ludva byl zvláštní chlapík!
"Byl to ošklivý pocit. Neviděl jsem nic, a přesto jsem cítil, že se na mne něco dívá, že tu na mne číhá něco záludného, nebezpečného. Plížil jsem se skoro až ke své skrýši a pořád jsem čekal, že mne cosi uchopí za krk, nebo že na něco narazím."
"Huu -" otřásl se Pavel. "Nechtěl bych být na tvém místě. Myslím, že bych se obrátil a utekl!"
"Taky jsem to měl chuť udělat! Ale zdálo se mi, že jakmile zrychlím krok nebo se obrátím zpátky, nebo jen trochu ukáži strach, něco se stane, něco po mně skočí. A tak jsem se jen zvolna, krok za krokem, blížil ke skrýši. A měl jsem jen jedinou touhu: Být už tam za těmi dvířky, zabezpečenými závorou.
A pak jsem to uslyšel! Něco zašramotilo v odlehlém koutě. Jindy bych to snad nepostřehl, ale v té chvíli byla moje pozornost tak napjata, že bych snad uslyšel upadnout špendlík!
A teď se odtamtud ozvaly podivné šoupavé kroky. Vypadalo to, že míří přímo ke mně! Dal jsem se do šíleného úprku ke skrýši; skákal a klopýtal jsem přes trámy.
Dodnes se divím, jak se mně to tehdy podařilo: Odemknout potmě tak rychle zámek u skrýše, vklouznout dovnitř, zastrčit závoru, a ještě se zabarikádovat bednou.
Za mnou se ozvaly těžké kroky, zběsilé pády přes trámy a supění.
Dostihl jsem své skrýše. Něco se opřelo o její stěny. Víš, dělal jsem si ji sám po mnohé večery a tajně. Nechtěl jsem, aby se o ní někdo dozvěděl. Zůstala utajena, na tu část půdy nikdo nepřijde. Nájemníci mají půdy přidělené v druhém křídle domu.
Robil jsem stěny ze starých vík od beden, tloukl jsem to, ztužoval a příštipkoval všelijak.
Ale teď jsem si v té smrtelné hrůze zlořečil, že jsem si dal s výstavbou skrýše tak malou práci, že jsem nikdy nedbal na to, aby byla pevná a odolná proti útokům zvenčí.
Stěny se otřásaly pod mocnými nápory, chvílemi se mi zdálo, jako by něčí ruce přejížděly po stěnách a nahmataly petlicí od zámku – zuřivě cloumaly chatrnými dvířky.
Ale já je držel a opíral se o ně zevnitř, abych jim pomohl zadržet nápor té neznámé síly!"
Ludva se odmlčel a Pavel si povšiml, jak je jeho obličej bílý a čelo nepřirozeně zpocené.
Pak Ludva zase počal mluvit:
"Zůstal jsem tam schován dlouho do noci! Nápor na chvíli ustal, ale neslyšel jsem nic odcházet. Neopovážil jsem se ani hlasitěji vydechnout, natož snad rozsvítit lampu, nebo si sednout na skřípající bednu. Stál jsem snad přes hodinu na jednom místě bez pohnutí. Zvenčí jsem chvílemi slyšel supění a dýchání. Cosi obcházelo celou skrýš. Konečně to odcházelo. Každým tím krokem se do mne znovu vracel život. Snad se mi budeš smát, ale třásl jsem se po celém těle a byl jsem zpocený jako myš!
Přišel jsem domů, když naši již spali. Neptej se, jak to dopadlo! A nic jsem nesměl říci. Vymluvil jsem se na kamarády, že jsem je šel doprovodit domů, ale naši mi stejně nevěřili. A od toho dne jsem nešel nikdy večer do své skrýše. Neodvážil jsem se prostě. A pak – všechny ty podivné návštěvy – což jsem si uvědomil až později – přicházely jen za ošklivých větrných večerů, když pršelo nebo bylo sychravo či vůbec bylo nepříjemné počasí.
Až včera s tebou jsem tam šel večer. Myslil jsem, že se to zatím ztratilo, že to odešlo navždycky. Zkrátka nevěřil jsem, že by to v ten večer, co tam budeme, mohlo přijít. Ani počasí přece nebylo takové, v jakém podivná návštěva přicházívala!"
"Jak je to zvláštní a hrůzné," zašeptal zadumaně Pavel a v duchu zase viděl Ludvu, jak škrtá ve skrýši zápalku a jak zdrceně šeptá: "Bylo to tam zase! Přišlo to zase!"
