Chata v Jezerní kotlině (Jaroslav Foglar)

46. ZLODĚJ V PŘEKLADIŠTI

Došli až k houštinám. Šero již houstlo. Pavel opatrně vběhl do křovin. Měli zde vyšlapanou stezku a místy i vysekané křoví, Ludva zůstal stát venku. A pojednou uslyšel Pavlův hlas:

"Ludvo, kam jsi dal kolo? Buďto jsem slepý, anebo jsi je uložil tak důkladně, že je teď ani sám nenajdeš!"

"Je tam přece napravo, hned u skály."

"Nic tam není!"

"Ale musí tam být, vždyť jsi mě přece viděl, jak jsem tam kolo vedl!"

"No tak, když řeknu, že tady není, tak tu není," ozývá se z hlubin houští netrpělivý Pavlův hlas.

Ludva již měl toho dohadování na dálku dost. Vběhl za Pavlem.

"Tady –" vyjekl zmateně a ukazoval na prázdné místo u skály. "Tady to přece bylo! Na tohle místo jsem kolo postavil!" V jeho tváři se zračil neklid. "Snad ses mýlil," uklidňoval ho Pavel. "Pojď, prohledáme celé houští!"

Prodírali se křovisky, celí se poškrábali. Čím déle hledali, tím byli vystrašenější. Hledali už i tam, kde to nemělo smysl, kam by Ludva nikdy nemohl kolo dát.

"Kolo je pryč – to je marné," prohlásil pak beznadějně Pavel. "Jak je to jen možné? Asi nás sledoval někdo z Tarantule! To bude ta záhada!"

"Ale kolo není přece moje!" zoufale pronesl Ludva. "Vypůjčil jsem si je a hlídač o tom ani neví. Nemohl jsem si vyžádat jeho dovolení. Spal!" Byl bledý jako křída a bylo vidět, že je opravdu v koncích. Tma byla větší a větší.

Vyšli ven z houští. Snažili se rozpoznat nějaké stopy na cestě, ale tvrdá kamenitá půda žádné neuchovala. Prohlíželi i okolní místa, ale po kole nebylo nikde ani památky.

"Neštěstí! Úplné neštěstí!" bědoval zdrceně Ludva. "Nešťastný můj nápad, abychom jezdili na kole! To se mně to vyplatilo! Co teď budu dělat? Zavřou mne jako zloděje! Nemohu se opravdu na nic vymluvit!"

Pavel se ho snažil uklidnit, jak uměl, ale nijak se mu to nedařilo. Šli chvatně domů, aniž by věděli, co budou dělat.

"Půjdu s tebou k vám," nabízel se Pavel. "Nějak to musíme vysvětlit!"

"Nic mě nezachrání! Nic mě nezachrání!" opakoval jen Ludva.

Šli zvolna k domu, kde Ludva bydlil. Čím více se mu blížili, tím šli pomaleji a tím byla větší jejich hrůza z toho, co je čeká.

Tam někde spí hlídač, jemuž kolo patří. Ještě o ničem neví. Za chvíli však vstane, bude se připravovat na cestu do práce. Sejde dolů do dřevníku, hmátne potmě po řídítkách kola. A sáhne do prázdna. Kolo tam nebude. Co bude říkat? Co řekne Ludvovi, až se dozví, že on vzal jeho kolo bez svolení – a že je nepřivezl zpět? Ludvovi se z toho točí hlava. Už jsou na nároží ulice, v níž Ludva bydlí. Tam už jsou vidět i vrata do domu. "Nejraději bych nešel domů," říká zoufale Ludva. "Někam bych utekl a nikdy víc se navrátil!"

U domu stojí hlouček menších hochů a mezi nimi jeden vyšší.

Pavel ho nezná, ale Ludva s ním již několikrát mluvil. Je to Filip Strnadů, chodí do kvinty. Bydlí hned naproti. Filip se teď odtrhl z hloučku a jde k nim.

"Haló – ztratilo se vám kolo – viďte?" volá na ně tlumeně.

Hochy jako by projel elektrický proud.

"Ano – ano!" vybuchne Ludva. "Víš snad o tom něco? Jak to víš? Kdo ti to řekl?"

"Člověk se od těch mrňousů tam ledacos dozví," Filip mávl opovržlivě rukou k hloučku malých chlapců. "Sám také tu a tam něco vidím…"

Ludva se do něho skoro zavěsil. "Prosím tě, honem! Jestli něco víš, tak honem! Za chvíli bude pozdě. To kolo nebylo moje!"

"Vždyť já vím," zasmál se Filip. "Však mně to bylo odpoledne hned divné, když jsem oknem viděl, jak vyjíždíš z domu. Já to kolo přece znám! Patří starému Veverkovi, hlídá v noci dříví dole na řece za městem."

"Ano, je to jeho kolo!" připouštěl chvatně Ludva. "Viděl jsi je někde? Kdo na něm jel?"

"Jezdil jsem k večeru na svém kole," vysvětloval Filip. "A viděl jsem najednou Veverkovo kolo. Poznal jsem je hned! Jel na něm nějaký kluk, asi tak starý jako já. Snad ještě starší. To víte, jel jsem za ním, zdálo se mně to hrozně podivné. Nespouštěl jsem ho z očí, jezdil jsem za ním vytrvale. Projížděl se chvíli ulicemi, pak ale přidal a ujížděl domů. Vím, kde bydlí. Jistě bude mít kolo doma!"

Radost hochů byla tak veliká, že děkovali Filipovi naprosto nesouvisle a jeden přes druhého.

"Doveď nás tam, prosím tě, ale rychle!" chrlil ze sebe Ludva a tahal Filipa za ruku. "Záleží na každé minutě! Pojďme hned!"

Vyrazili. Filip se mimoděk přizpůsobil rychlosti obou hochů. Chvílemi skoro běžel.

V ulicích se rozsvěcely lampy. Jejich matná záře hned přidala tmy tam, kam sama nemohla.

"Jsme na něj tři!" hovořil Ludva. "Spráskáme toho zloděje tak, jako mu nenapráskal ještě nikdo!" A potají zmíral hrůzou při myšlence, kdyby se ani tam kolo nenalezlo. Což když zloděj zpozoroval, že ho Filip sleduje, a zajel s kolem do nějakého cizího domu, aby se mu ztratil? A pak, když se Filip vzdálil, vyšel opět ven – a je pryč!

Znenáhla přicházeli do části města, v níž bydlil Pavel. Potkávali některé hochy, jež Pavel znal podle jména i podle vidění.

A pak se zastavil před domem, v němž bydlil Lojza Rezek. Ludva a Pavel na sebe pohlédli. "Lojza!" vykřikl skoro nahlas Pavel.

"Ten ničema nás stopoval! Tarantule!" cedil skrze zuby Ludva. Pak se obrátil k překvapenému Filipovi a řekl mu: "Budu ti musit hodně a hodně vysvětlovat. To ale až někdy jindy!"

Vešli všichni tři kvapně do průjezdu. Bylo zde ticho. Nevšímali si schodiště, které odbočovalo v průjezdu doleva, a prošli na dvůr.

Vzadu, opřeno o bedny, stálo něco pod starými pytli. Vedle byly dveře, zamčené visacím zámkem na petlici. Dříve než mohli Pavel s Filipem něco říci, rozběhl se tam Ludva a křičel:

"Tady! To je ono! Kolo! Podívejte se!"

Strhl pytel a uchopil kolo za sedlo a řídítka křečovitým pohybem. Jeho tvář byla k nepoznání změněna a Pavel to s úžasem pozoroval, i když jeho radost, z nálezu kola byla právě taková jako Ludvova.

Běžel také ke kolu. Prohlíželi je, není-li poškozeno. Nebylo.

"Teď ale rychle ven!" připomněl jim Filip. "Čím dříve budeme odtud na ulici, tím lepší!"

Když procházeli průjezdem, vyšel někdo na schodiště a zvonil svazkem klíčů. Byl to Lojza Rezek!

"Zloději, ničemný zloději," rozkřičel se na něj Ludva tichem průjezdu.

Pavel se za Lojzou rozběhl, ale ten po prvním překvapení postřehl, že je sám proti třem. Rychle se obrátil zpátky a utíkal po schodech nahoru. Pavel ho nepronásledoval.

"Nemáme na tebe čas, zloději!" křičel za ním vzhůru na schody. "Ale neujdeš svému trestu! Jsi zloděj! Pamatuj si to!" A dával důraz na slovo zloděj, protože věděl, že teď v tom případě to nebyla nadávka, ale spravedlivé označení Lojzova charakteru.

Na ulici před domem Ludva Filipovi ještě jednou poděkoval, nasedl a ujížděl rychle domů, aby kolo bylo na místě včas.

Pavel se s Filipem neznal, a tak se od něho po několika slovech díků odloučil a odcházel domů, ještě rozechvělý přestálými starostmi.