25. PAVEL JDE NA NÁVŠTĚVU
Oblékli se skoro mlčky. Ludva se snad v duchu ještě zabýval svou Slavností červeného nebe a Pavel měl taky plnou hlavu toho, co spatřil na skalní plošině.
Viděl zase tu rudou záplavu zapadajícího slunce a v ní Ludvu, hrdého indiánského chlapce, modlícího se k svému bohu.
A ani teď, když už Jezerní kotlina potemněla stínem a oni odcházeli, nezmínil se Ludva ani slovíčkem, co nese v torně kromě knihy. Pavel to už věděl, a proto se neptal.
Nálada se změnila, až když hoši přelezli nebezpečný můstek nad Zeleným potokem.
Vzájemně stříkali jeden na druhého, házeli kameny do potoka, až voda vysoko vycákla, vesele se smáli a dováděli.
"Uvidíš, Pavle," tvrdil Ludva rozjařeně, "že jednou budu taky tak silný jako ty! Vím to! Cítím to."
Pavel se až podivil tomu nadšení. Ludvova touha po síle mu byla – chlapci odjakživa silnému – tak trochu nepochopitelná, i když si dovedl představit, že to asi není docela nic příjemný pocit, když člověku může kdokoliv a kdykoliv beztrestně napráskat a pokořit ho – a to jen proto, že je slabý.
"Nic mne neodvrátí od cvičení," horlil Ludva nadšeně. "Budu si přidávat každý den několik minut – a nepřestanu, dokud – dokud…"
"Dokud?" zeptal se Pavel.
"Dokud rukou jistou a silnou nevhodím svého tyrana Pavla do jezera jako on mne!" rozesmál se a Pavel s ním. Do města už došli za šera.
"Pojď ještě chvíli k nám," řekl Ludva na nároží, kde se měli rozloučit.
Minulo je několik výrostků, ale pro šero jim neviděli do tváří.
"Když já tak nerad chodím na návštěvy," zdráhal se Pavel.
Ale Ludva naléhal dále: "Pojď, musíš! Naši by tě rádi poznali! Mají o mne pořád plno strachu a chtějí prý vědět, s kým kamarádím. Pomůžeš mi hodně, když k nám půjdeš."
"Dobrá, jdu tedy!" pronesl Pavel odhodlaně. "Ale musíš doma říci, že přicházím jen na tvé pozvání, sám že jsem jít nechtěl. Víš, je už skoro pozdě na návštěvu!"
"Ale řeknu, řeknu, jen se neboj, ty hrdino!" zasmál se Ludva.
Zrychlili krok a ani nezpozorovali stíny, které se za nimi plížily.
Ludvovi rodiče přivítali Pavla vlídněji, než si myslil.
"Tak to je ten tvůj kamarád z Jezerní kotliny," zvolal Ludvův otec bodře, když Ludva Pavla představil. Podával mu ruku a Ludvova maminka mu vlídně přistavila židli, aby si sedl.
Pavla napadlo, že Ludva jistě musil doma o Jezerní kotlině dost povídat, když znají i její jméno.
"Já proti tomu nejsem, aby tam Ludva chodil," hovořil dále pan Grygar. "Jsem rád, když se trochu proběhnete. Však je to tam také ukrutná dálka!"
"Vy víte, kde to místo je?" osmělil se pronést Pavel.
"Nu, jen tak trochu! Vždyť měl Ludva vzadu v té své nešťastné indiánské knížce celý plán cesty!"
"My hlavně chceme," pravila teď maminka, "aby se Ludva dobře učil. A když pořád jenom psal do ta knížky a i ze spaní o tom mluvil, museli jsme mu to zakázat…"
"Ale vždyť já jsem se přece učil dost dobře," řekl mírně a tiše Ludva, otec ho však hned zakřikl: "Bylo to vidět! Bylo to vidět!" Ludva jen pokrčil rameny, povzdychl a Pavlovi zde začínalo být úzko. Co by byl za to dal, kdyby už byla ta návštěva u konce a on se ocitl na ulici.
"Vezmu si, Ludvo, knihu s sebou domů, viď?" otázal se plaše. A Ludva jen němě přikývl.
"Spálil bych mu ji," řekl tvrdě otec. "Spálil bych ji bez milosti. Vezměte si ji, kamaráde, u vás bude lépe schovaná."
Pavel nemohl při těch slovech tušit, že ještě téhož večera bude mít příležitost pochybovat o bezpečí, které měla kniha u něho nalézt.
Ludva hrábl do torny, podal ji Pavlovi a ten se odporoučel. Pan Grygar a maminka mu zase podali ruku a Pavel běžel po temných schodech, jen matně ozářených strašidelnými světýlky, do dvora.
