DVĚ
Kripo mělo velitelství na druhé straně Berlína, pětadvacet minut jízdy od jezera. March potřeboval od Josta protokol a nabídl mu tedy, že ho odveze do kasáren, aby se převlékl, ale Jost řekl, že ne. Raději by měl ten protokol za sebou. Takže jakmile bylo tělo naloženo do ambulance a na cestě do márnice, vyrazili v Marchově čtyřdveřovém Volkswagenu do dopravní špičky.
Bylo to jedno z těch depresivních berlínských rán, kdy ten proslavený berlínský luft působí spíše než svěžejším dojmem syrově a mrazivé vlhko píchá do tváře a rukou jako tisíce ledových jehel. Na Potsdamer Chaussee přinutila sprška od kol kolemjdoucích automobilů chodce, aby se stáhli těsně ke zdem domů. March si představoval, pozoruje je skrz deštěm poskvrněné okno, že je v městě slepých, kteří jdou do práce po hmatu.
Všechno to bylo tak normální. Později to bylo právě tohle, co jej nejvíce překvapovalo. Bylo to, jako když se stane autonehoda: před ní je všechno úplně obyčejné a pak jeden moment a po něm svět navždy jako vyměněný. Neboť nebylo nic tak běžného jako nějaké tělo vylovené z vod Havelského jezera. Docházelo k tomu dvakrát měsíčně - bezdomovci a zkrachovalí byznysmeni, lehkomyslná děcka a zhrzení náctiletí, nehody, sebevraždy a vraždy; zoufalí, blázniví, smutní.
Telefon v jeho bytě na Ansbacher Strasse zazvonil krátce po šesti patnácti. Telefon ho ale nevzbudil. Ležel v polotmě už dávno vzhůru a naslouchal dešti. Posledních pár měsíců spal špatně.
„March? Máme tady hlášení o nějakém těle v Haveláku.“ To byl Krause, noční dozorčí Kripa. „Buď tak hodnej a jeď se na to mrknout.“
March odpověděl, že nemá zájem.
„Tvůj zájem či jeho nedostatek s tím nemá co dělat.“
„Nemám zájem,“ řekl March, „protože nemám službu. Službu jsem měl minulej tejden a tejden předtím.“ A týden před tím, býval by mohl dodat. „Dneska mám volno. Koukni se znova do svého seznamu.“ Na druhém konci byla pauza a pak se Krause vrátil k telefonu, přičemž se neochotně omlouval. „Máš pravdu, Marchi. Díval jsem se na seznam z minulého týdne. Můžeš spát dál. Nebo…“ Zahihňal se: „Nebo co to vlastně děláš?“
Poryv větru hnal déšť proti oknu až se tabule rozdrnčela.
Když bylo nalezeno mrtvé tělo, byl stanoven standardní postup: na místo se okamžitě musel dostavit patolog, policejní fotograf a vyšetřovatel. Vyšetřovatelé pracovali podle služebního plánu, který si vedlo vedení na Werderscher Marktu.
„Jen tak pro zajímavost, kdo je na řadě dneska?“
„Max Jaeger.“
Jaeger. March sdílel s Jaegerem kancelář. Podíval se na budík a vybavil si ten domek v Pankowu, kde Max žije se svou manželkou a čtyřmi dcerami: během týdne byla snídaně skoro jediná doba, kdy je viděl. Naproti tomu March byl rozvedený a žil sám. Odpoledne si vyhradil pro svého syna. Ale teď před ním bylo pár dlouhých ranních hodin a nic. Měl takový pocit, že by bylo dobré, kdyby se zaměstnal nějakou rutinní činností.
„Ále, nechte ho v klidu,“ řekl. „Já jsem vzhůru. Já to vezmu.“
To se stalo téměř před dvěma hodinami. March mrknul do zpětného zrcátka na svého pasažéra. Od té doby, co odjeli od jezera, Jost mlčel. Seděl toporně na zadním sedadle zíraje na míjející šedivé budovy.
U Brandenburské brány jim policista na motocyklu signalizoval praporkem, aby zastavili.
Uprostřed Pariser Platzu napochodovala kapela SA v promočených hnědých uniformách a rázovala loužemi. Zavřenými okny Volkswagena pronikal tlumený rachot bubnů a trumpet vyhrávající starý partajní pochod. Pár tuctů lidí se shromáždilo před Akademií umění, aby si ji poslechlo, ramena schoulená před deštěm.
V této roční době bylo prakticky nemožné projet Berlínem a nenarazit na podobnou zkoušku. Za šest dní budou narozeniny Adolfa Hitlera - Führertag, státní svátek - a na přehlídce bude každá kapela v Německu. Stěrače odměřovaly takt jako metronom.
„Tady vidíme definitivní důkaz,“ bručel March pozoruje dav, „že tváří v tvář pochodové muzice Němci šílí.“
Obrátil se k Jostovi, který se slabě usmál.
Náraz činelů zakončil melodii. Ozval se sporadický tlu…
